Rubrika před §§ 1273 a 1274 obč. zák. byla škrtnuta. Ustanovení § 1113, jak je navrhuje superrevisní komise, přejímá návrhy subkomitétu. "Výherními podniky" se míní i podniky loterní. Co do první věty se vychází z toho, že není vhodné podřizovati losy předpisům daným o sázce a hře, a tím ustanoviti nežalovatelnost i v případech, že loterie je státem povolena (srv. již Ehrenzweig, II, 1, 1928, str. 619). O státních loteriích dáno bylo ustanovení v § 1274 obč. zák. Je spravedlivé, aby z dovolených výherních podniků vznikala žalovatelná pohledávka; srv. § 763 obč. zák. pro Německou říši. Za dovolené výherní podniky jest považovati výherní podniky státu nebo podniky státní správou povolené. Jen o loteriích a o výherních podnicích, které takto povoleny nejsou, platí ustanovení o hře a sázce. Obě ustanovení (§§ 1273 a 1274 obč. zák.) stažena byla do jediného paragrafu. Že se loterie státní nebo státem povolené spravují herními plány o nich vydanými, není zapotřebí v zákoně výslovně vytýkati; srv. i čl. VIII, č. 9 uvoz. předpisů.

O §§ 1275 a 1276 obč. zák. srv. úvodní poznámky k této hlavě a § 917.

§ 1277 obč. zák. byl vypuštěn již subkomitétem, neboť ustanovení o koupi kuksu se zřetelem na zákon horní nenáleží do zákonodárství o právu občanském.

K §§ 1114 až 1116: Již v osnově z r. 1931 zařaděny byly za předpisy o sázce a hře dva paragrafy jednající o t. zv. diferenčních obchodech. Komise soudila, že vzhledem na četné spory, které z takových ujednání vzcházejí a judikatuře často působí nemalé starosti, nemůže při nové úpravě občanského práva tyto "obchody" přejíti mlčením. Při tom vycházela komise z přesvědčení, že zůstane účinnou brzdou nezdravé spekulace, setrvá-li se na zásadě nežalovatelnosti diferenčních obchodů, že však na druhé straně netřeba ochranu spekulujících vrstev přepínati a že tedy jmenovitě lze připustiti, aby pohledávka z diferenčního obchodu byla zajištěna právem zástavním a zadržovacím (nikoli však rukojemstvím) a uznána za vhodnou ke kompensaci. Také zápůjčky dané do diferenčního obchodu lze uznati - na rozdíl od pohledávek toho druhu při hře nebo při sázce - za žalovatelné. Z toho pak plyne, že na př. se může bankéř z krytí, jež mu bylo dáno pro diferenční obchod, uspokojiti jako při jakémkoliv jiném bankovním obchodě; žaloba, aby bylo vydáno krytí (když diferenční obchod skončil ztrátou), možná není.

V osnově z r. 1931 určila komise pojem diferenčního obchodu tak, že musí jíti o smlouvu o dodávce cenných papírů nebo zboží, při které již předem je úmyslem stran, aby dodávka nebyla skutečně provedena, nýbrž aby byl jen zaplacen rozdíl mezi cenou dodací a mezi cenou tržní nebo burzovní v době dodací. Přijato bylo tedy ono pojetí diferenčních obchodů, podle něhož jsou takovými obchody jediné obchody terminové, nikoli ono pojetí, které ztotožňuje diferenční obchody s obchody spekulačními a klade je proti obchodům ukládacím. Diferenční obchod měl tu však býti i tenkrát, když skutečná dodávka koupených cenných papírů nebo zboží sice vyloučena nebyla, avšak z osobních poměrů, jež oběma stranám musily býti známy, šlo najevo, že cenné papíry nebo zboží skutečně dodány býti nemají.

Co do žalovatelnosti diferenčního obchodu se vycházelo z toho, že při uzavírání diferenčních obchodů může jíti o zcela pravidelný prostředek obchodování, a že v takovém případě odepření právní ochrany bylo by aktem libovůle, jež by přímo sváděla k porušení zásady poctivosti a víry. Znalci přivzatí k poradám (soukr. docent Dr. Basch a ředitel Popper) vyslovili se pro žalovatelnost diferenčních obchodů, jsou-li uzavřeny buď mezi kupci ve smyslu obchodního zákona nebo mezi výrobci a obchodníky, kteří zboží určitého druhu vyrábějí nebo s ním obchodují. Vedle toho uvažovalo se ještě o jiné možnosti, pro kterou se komise po obšírných poradách rozhodla. Podle osnovy z r. 1931 nemělo býti možno vznésti námitku diferenčního obchodu, jde-li o osoby, s jejichž řádnou činností obchodní nebo živnostenskou hospodářsky souvisí uzavírání diferenčních obchodů, třebas jde o diferenční obchod s jiným druhem zboží. Továrník sukna neměl tedy býti chráněn, uzavřel-li diferenční obchod se zbožím jakéhokoliv druhu, na př. s cukrem, třebas k jeho hospodářské činnosti náleží jen uzavírání diferenčních obchodů s vlnou, bavlnou nebo s přízí. Ustanovení bursovního zákona o diferenčních obchodech se zachovávala v platnosti předpisy uvozovacími, stejně ustanovení o zákazu terminových obchodů s obilím. Námitka diferenčního obchodu se nepřiznávala také osobám, které uzavřely diferenční obchod náležející k předmětu jejich živnosti, i když je nelze počítati mezi ony, s jejichž řádnou činností obchodní nebo živnostenskou hospodářsky souvisí uzavíráni diferenčních obchodů.

Teksty osnovy superrevisní komise z r. 1931 o diferenčních obchodech vzbudily značnou pozornost v interesovaných kruzích a měly i ohlas v odborné literatuře (srv. zvláště článek soukr. docenta Dr. Fröhlicha v Poctě Miřičkově, 1933). Třebas se všeobecně uznávalo, že proti dosavadnímu stavu jsou teksty komise značným pokrokem, v podrobnostech projevena byla nejedna námitka, jejíž závažnost nebylo možno neuznati. To bylo důvodem, že se komise v závěrečných redakčních pracích tímto problémem pečlivě zabývala znovu, zvláště když také již v předchozím řízení meziministerském byly požadovány některé změny usnesených tekstů.

§§ 1114 až 1116 vládního návrhu, jež nastupují na místo §§ 1089 a 1090 osnovy z r. 1931, formulovány byly v superrevisní komisi za součinnosti soukr. docenta Dr. Fröhlicha, jakož i zástupců ministerstev financí a obchodu a přizvaných znalců ze Svazu čsl. bank a z Ústředního svazu čsl. průmyslníků. Od svého vzoru liší se ony paragrafy dosti podstatně, jednak po stránce terminologie, jednak po stránce obsahové.

Pro název "diferenční hra" se komise rozhodla na upozornění, že výraz "diferenční obchod", jehož bylo užito v osnově z r. 1931, má v právní a obchodní terminologii význam odchylný a namnoze neustálený, rozhodně však že je příliš široký pro jednání, která jím zachycena býti mají. Výraz "diferenční hra" vhodně podtrhuje spekulační motiv a aleatorní ráz jednání, o jaké jde, a přece jen - vzhledem k přívlastku "diferenční" - nemůže sváděti k směšování "diferenční hry" a "hry" ve smyslu § 1112.

Pojem diferenční hry byl v § 1114 určen poněkud pružněji a při tom úže než v osnově z r. 1931. Důraz se klade na to, zda z poměrů v době uzavření smlouvy stranám známých (při čemž zaviněná nevědomost se klade vědomosti na roveň) je zřejmé, že obchod nemá býti efektivně proveden, nýbrž jen zaplacena diference mezi smluvenou cenou a nějakou cenou budoucí (zpravidla tržní nebo bursovní cenou k určitému dni). Výslovné ujednání, že dodání a převzetí nemá býti provedeno, nýbrž jen zaplacen cenový rozdíl, se - odchylkou od osnovy z r. 1931 - v této souvislosti ani neuvádí, protože podle potvrzení znalců se spekulační obchody v této formě nikdy neuzavírají; jestliže by se takové - ujednání přece vyskytlo, bylo by je pojímati jako skutečnou sázku ve smyslu §§ 1109 až 1111, a byla-li by uzavřena na oko smlouva o dodávce, ale dodávka výslovně byla vyloučena a nahrazena pouhým zaplacením diference, bylo by užíti předpisu § 759 o právních jednáních dissimulovaných. Mluví-li se v definici § 1114 o cenných papírech a o zboží, neznamená to, že by cenné papíry nebyly zbožím v komerčním smyslu; ale právě v cenných papírech jsou diferenční hry nejčastější, takže se doporučuje postaviti diferenční hry s cennými papíry vedle diferenčních her s jiným zbožím, zvláště když v § 1115 je zvolena pro každou z jmenovaných kategorií poněkud odchylná úprava.

Ujednání, které přes svůj spekulační charakter nevykazuje znaků vytčených v první větě § 1114, není diferenční hrou a nemůže býti podřaděno předpisům §§ 1115 a 1116. Závazky z něho vzcházející jsou tedy žalovatelny, i když snad dnes někdy jim žalovatelnost byla - při příliš širokém pojetí diferenčních obchodů - odpírána.

V konkretních případech může zjištění, zda jsou dány znaky diferenční hry, působiti jisté obtíže. Usnadniti poněkud jich řešení, je účelem druhé věty § 1114. Vzešla z návrhu, aby námitka nežalovatelnosti nebyla propuštěna proti komisionáři, který včas provedl krycí obchod (t. j. cenné papíry nebo zboží, o jichž dodávku šlo, pro komitenta obstaral). Ale bylo-li zřejmé, že k dodání a převzetí zboží dojíti nemá (a jinak by obchod nebyl diferenční hrou), nejednal komisionář, prováděje krycí obchod, přesně podle příkazu; není důvodu přiznávati takovému komisionáři postavení výhodnější než tomu, který si počíná přesně podle disposic komitentových. Jinak je pravda, že provedení krycího obchodu bude důležitým ukazatelem, že komisionáři nebylo zřejmé, že k dodání a převzetí cenných papírů dojíti nemá, čili že nechápal ujednání jako diferenční hru. Důkaz, že mu vyloučení dodávky a převzetí musilo býti známo, je tu ovšem možný (srv. výše vysvětlivky k terminologické stránce osnovy). O řádném provedení "příkazu" a nikoli "krycího obchodu" se mluví proto, aby zachycen byl i t. zv. samovstup komisionáře.

Nežalovatelnost pohledávky z diferenční hry je v § 1115 proti osnově z r. 1931 ještě zúžena, zvláště za tím účelem, aby se stala jen prostředkem obrany osob finančně slabších a v hospodářských věcech méně zkušených a aby jí nemohly využívati osoby, o jichž ochranu netřeba zvláště pečovati, dokonce ne osoby obchodně protřelé, ze spekulace žijící a jiné k spekulaci svádějící. Tato vůdčí myšlenka proniká celým § 1115, ale je v něm podrobně provedena s několika různých hledisek. První věta rozlišuje pohledávky z diferenční hry zásadně na žalovatelné a nežalovatelné podle toho, zda risiko diferenční hry bylo v zřejmém nepoměru s majetkovými poměry některého smluvce v době uzavření smlouvy. Slova "v zřejmém nepoměru" jsou vzata z § 781 o lichvě. Nežalovatelností je však chráněn jen smluvce, u něhož bylo takové nepoměrné risiko i na druhé smluvní straně, která podobné risiko nenese (t. j. pro kterou je risiko spekulace při uzavření smlouvy úměrné jejím majetkovým poměrům), může takový smluvce svou pohledávku žalobou dobývati. Kde na žádném smluvci takového nepoměrného risika není, jsou žalovatelné pohledávky stran obou. Výjimky z nežalovatelnosti, stanovené ve větě druhé, jsou diktovány úvahou, že od některých osob lze žádati tolik rozvahy, komerční vyspělosti a odpovědnosti, aby se nepouštěly do riskantních spekulací, jichž následkům by se chtěly při nezdaru vyhnouti námitkou nežalovatelnosti. Konečná úprava se tu velmi přibližuje tomu, co znalci navrhovali již pro osnovu z r. 1931. Výjimky jsou vymezeny personálně. První okruh osob (kupci plného práva) je nejširší a zahrne většinou i osoby, na něž se pomýšlelo při tvoření druhé a třetí kategorie. Ale vyskytují se při obchodu s cennými papíry i neprotokolovaní, často jen pokoutní bankéři, kteří jsou živlem pro nezkušené spekulanty zvláště nebezpečným. Žalovatelnost pohledávky proti osobám třetí kategorie dopouští se ze stejných důvodů a celkem v podobných mezích jako v druhé větě § 1090 osnovy z r. 1931; pro značnou praktickou důležitost se tato kategorie uvádí samostatně, ježto se, zvláště při prvovýrobě, může snadno státi, že obchody v § 1115 i. f. uvedené budou prováděti i neprotokolovaní kupci.

§ 1116 se kryje s osnovou z r. 1931 namnoze doslova. Uvádí-li se vedle kompensace "jiné zúčtování", děje se tak hlavně vzhledem k sporům o právní povaze kontokorrentu. Nově se připouští také obnova.

Ani nová úprava diferenčních her se ovšem nedotkne § 13 bursovního zákona č. 67/1875 ř. z. (čl. VII, č. 1 uvozovacích předpisů), v němž ovšem pod "diferenčním obchodem" bude vzhledem k čl. IV uvozovacích předpisů nyní rozuměti "diferenční hru" ve smyslu §§ 1114 a násl.

Pokud pak diferenční hru bude posuzovati - zvláště vzhledem k § 50 - podle cizího práva, přijde na to, zda příslušný právní řád sám zná námitku nežalovatelnosti; nežalovatelnost diferenčních her jistě nebude možno uznati za součást československého ordre public ve smyslu § 58.

Jak již bylo pověděno (srv. poznámky k hlavě dvacáté páté na počátku), pokládala superrevisní komise za vhodné vložiti ustanovení o veřejném přislíbení za ustanovení o jednotlivých typech smluvních.

§§ 1117 až 1119 souhlasí s §§ 860 až 860 b) obč. zák. Změna je v § 1117, jenž slova "für eine Leistung oder einen Erfolg" nahradil slovy "za nějaký výkon". Důvody srv. u Krčmáře, Sborník věd právních a státních, 1918, str. 9 a násl. Závěr § 1118 v souhlase s obecně přijatým postupem superrevisní komise není již formulován jako předpis průvodní. Tamtéž jasněji než dosud se mluví o době, kdy byl výkon proveden.

Nebyl přijat námět, aby byla předepsána pro platnost veřejného přislíbení deposice rozepsané ceny. Sluší zejména uvážiti, že nejčastěji ceny rozepisují úřady nebo takové korporace, na kterých deposici ceny není potřebí žádati. Obavy, že by se bez deposice rozepsané ceny daly obejíti předpisy o sázce, není snad třeba sdíleti.

Na rozdíl od subkomitétu, jenž se v míře podstatně vyšší opíral o návrh Randův (srv. přílohu ke spisu Schadenersatzpflicht, 1913), měla superrevisní komise za to, že se musí spíše zdůrazniti souvislost s právem dosavadním, jak bylo upraveno třetí částečnou novelou. Nicméně považovala superrevisní komise za nutné četné změny, jež do dosavadního právního stavu někde dosti hluboko zasahují. Stejně jako subkomitét ani superrevisní komise nepřevzala do občanského zákoníka ustanovení o náhradě škody, jež dosud stojí mimo občanský zákoník, jako např. ustanovení o náhradě škod důlních a o náhradě škod způsobených komunikačními prostředky, aby tím rozsah hlavy o náhradě škody příliš nevzrostl. Systematika zákona zůstala v hrubých rysech nedotčena, jmenovitě také co se týká poměru mezi principy odpovědnosti za škodu zaviněnou a odpovědnosti za škodu nezaviněnou. Stejně jako dosud (§ 1295, odst. 2 obč. zák.) není protiprávnost nezbytnou podmínkou pro nárok na náhradu škody (§ 1124).

K § 1120: Až na stylistické změny převzato bylo v tomto paragrafu ustanovení § 1293 obč. zák. Zmíněné stylistické změny záleží v tom, že byl změněn pořad ve výpočtu chráněných právních statků a že se zřetelem na §§ 1157 a násl. postavena byla v čelo škoda na osobě. Nový tekst není zcela totožný s tekstem dosavadním, nýbrž pojem ušlého zisku je určen objektivně. Otázka, zda by se bylo poškozenému dostalo zisku, má býti posuzována podle objektivních hledisek. Superrevisní komise byla zajedno v tom, že tekstem § 1120 je zahrnuta také škoda immateriální.

Rubrika před § 1294 obč. zák. nebyla převzatá. Nová rubrika před § 1121 (I. Přičítání škody) má zahrnouti skupinu §§ 1122 až 1154. Další skupiny jsou uvedeny rubrikami před §§ 1155 a násl. a před §§ 1177 a násl. (II. Způsob a rozsah náhrady škody; III. Prodlení dlužníka, smluvená náhrada a propadné doložky).

K § 1121: Ustanovení toto vstupuje na místo § 1294 obč. zák. Nemluví se již o škodě vzniklé náhodou, nýbrž o škodě vzniklé bez viny. Mimoto byl připojen dodatek, jenž ukazuje na měřítka, k nimž sluší přihlížeti při posuzování viny znalců (§ 1299 obč. zák.). Výslovně je řečeno jako v dosavadním tekstu, že škoda může vzniknouti buď z činu nebo z opominutí. Tím má býti pověděno, že jak čin, tak opominutí mohou škodu nejen způsobiti, nýbrž i k ní dáti podnět. Jednáním (činem) sluší v tomto paragrafu rozuměti i informace nebo rady, o kterých jsou dány některé zvláštní předpisy v § 1127. Uvažovalo se o tom, aby se již k § 1121 připojil obsah § 1311 obč. zák., ale na konec bylo od toho upuštěno. Důležité jest, že se trvá na pojmu zavinění, jenž se ovšem nekryje s pojmem viny podle návrhu na nový zákon trestní z r. 1926. Superrevisní komise nepovažovala za nutné, aby v tomto směru byla konformita mezi návrhem zákoníka občanského a návrhem zákona trestního.

Rubrika před § 1295 obč. zák. "O závazku k náhradě škody" byla škrtnuta a pořad §§ 1295 až 1299 obč. zák. byl pozměněn tak, že nejprve jdou §§ 1297 a 1299, sloučené v jediný paragraf, za nimi § 1295, rozložený na tři paragrafy, a na konec §§ 1296 a 1298, opět v jediný paragraf sloučené.

K § 1122: Nové ustanovení shrnuje pojem zavinění. § 1297 obč. zák. vyslovuje všeobecnou zásadu, § 1299 obč. zák. určuje zvláštní měřítko. Pravidelně se měří zavinění objektivním měřítkem obyčejné pozornosti v pospolitém životě; zvláštní měřítko platí pro toho, kdo si přiznává buď výkonem povolání nebo jinak zvláštní znalosti, nebo kdo, nejsa k tomu nucen, vezme na sebe úkol, jenž vyžaduje zvláštních osobních vlastností. Od obyčejného člověka bude tedy možno požadovati jen obyčejnou míru pozornosti. Jde-li o poměry určitého stavu, lze přihlížeti k průměrným schopnostem tohoto stavu. Bude tedy možné na rolníku žádati vyšší míru pozornosti ve věcech týkajících se zemědělství. O poměru k § 1127 srv. poznámky k tomuto paragrafu. Shodně s tekstem Wolff v Klangově komentáři IV, str. 46, s druhé strany Krčmář, Právo obligační, 1929, str. 293; jinak Zeiller, III, str. 711 a násl. § 1299 obč. zák. jako silně zastaralý byl zmodernisován. Zpravidla půjde v § 1299 obč. zák. jen o provedení zásad, jež po názoru komise jsou obsaženy již v § 1297 obč. zák. Druhá věta § 1299 obč. zák. byla jako zbytečná škrtnuta, neboť vedle ustanovení § 1304 obč. zák. (§ 1131) je samozřejmá.

V §§ 1123 až 1125 převzato bylo ustanovení § 1295 obč. zák. V prvním paragrafu, odpovídajícím prvnímu odstavci § 1295 obč. zák., změněn byl dosavadní tekst tím, že se neodkazuje na smlouvu, nýbrž vůbec na povinnosti, vyplývající z právního jednání. Doplněno bylo, že jde v prvním odstavci o jednání protiprávní (srv. Krčmář, Právník, 1917, str. 705 a násl.). Nebylo vyhověno návrhu subkomitétu, aby se škrtl druhý odstavec § 1295 obč. zák. (nyní § 1124). Nový je dodatek, podle něhož se mimo případ šikány neodpovídá za vzniklou škodu, nebyly-li překročeny hranice určené právním řádem. Dodatek ten - proti osnově z r. 1931 v § 1125 poněkud jinak formulovaný - odpovídá dosavadnímu § 1305 obč. zák. Zmínka o hranicích určených právním řádem znamená odkaz na právo objektivní a zahrnuje, jak z citace § 1124 plyne, i "dobré mravy." Ostatně nebyla úmyslem komise měniti něco na §§ 1295 a 1305 obč. zák. Od úmyslu, aby se v § 1124 užilo slova "obmysl", bylo nakonec upuštěno. Také nemínila komise učiniti toho, kdo z jakýchkoliv důvodů své právo vykonává způsobem uvedeným v § 1124, odpovědným až do ceny zvláštní obliby.

V § 1126 vyslovuje první věta domněnku (nikoli předpis průvodní) obsaženou dosud v § 1296 obč. zák., že totiž škoda nevznikla něčí vinou. Druhá věta odpovídá dosavadnímu § 1298 obč. zák.

Se zřetelem na změny provedené na § 1300 obč. zák. byla položena před toto ustanovení zvláštní rubrika.

§ 1127 odpovídá § 1300 obč. zák., ale poněkud se liší od svého vzoru i od obdobného ustanovení osnovy z r. 1931. Proti § 1300 obč. zák. klade se informace na roveň radě. První věta, odpovídající druhé větě § 1300 obč. zák., vylučuje při bezplatné informaci nebo radě odpovědnost i tam, kde by mohla býti odůvodněna předpisem § 1122, věty první. Druhá věta se však vrací k zásadě § 1122 a osobám, na kterých se podle druhé věty § 1122 požaduje zvýšená míra opatrnosti, ukládá odpovědnost i za informace nebo rady, udělené bezplatně. Nemluví se již o znalcích, neboť výraz "znalec" se hodí jen na osoby, které soud nebo úřad vyzve k podání posudku. Nelze sdíleti obavy, že by podobné ustanovení mohlo býti nebezpečné pro osoby, vykonávající povolání a činnosti, na jaké druhá věta § 1122 míří; pokud pak v konkretním případě by chtěly býti zproštěny odpovědnosti za nedbalost, mohou si to vyhraditi smlouvou (§ 1154 a contr.).

Pořad dalších předpisů občanského zákoníka byl změněn. Ustanovení, která následují, odpovídají §§ 1303, 1301, 1302 a 1304 obč. zák.

Rubrika před §§ 1128 až 1131 nemluví o několika účastnících (jako rubrika před §§ 1301 až 1304 obč. zák.), nýbrž prostě o několika osobách.

§ 1128 pojednává jako dosavadní § 1303 obč. zák. o případu, že několik spoludlužníků opominulo splniti svůj závazek. V dodatku se řeší otázka, co platí, jestliže spoludlužníci zmařili splnění závazku (srv. § 763).

§ 1129 odpovídá § 1301 obč. zák. Novota proti dosavadnímu tekstu záleží v tom, že předpisy o právu postihu, které dosud byly jen v § 1302 obč. zák., se přejímají také na tomto místě. Úmyslně se již nemluví o podílnictví, ježto jde o skutkovou podstatu příliš už odchylnou.

§ 1130 upravuje případy nenáležící pod § 1129 a rozlišuje tu stejně jako § 1302 obč. zák., zdali se podíly škůdců dají určiti čili nic, jenže rozlišuje co do právních následků jinak.

§ 1131 odpovídá § 1304 obč. zák. Nejdůležitější změnou provedenou na dosavadním tekstu je škrtnutí závěrečných slov, podle nichž škůdce a poškozený, nelze-li určiti poměr mezi škodou a zaviněním poškozeného, mají nésti škodu rovnými díly. Místo toho se navrhuje, aby škoda byla přiměřeně rozdělena, a to podle poměru zavinění obou stran. Ustanovení platného práva vyvolávalo nepochybně určité závady; soudy nepovažovaly za nutné zkoumati, do jaké míry zavinění poškozeného spolu působilo na vzniklé škodě, a schematicky rozdělovaly škodu na polovici. Dodatkem, že se zřetelem k míře zavinění lze také zprostiti škůdce povinnosti k náhradě nebo mu uložiti náhradu celou, byly jmenovitě rozřešeny také případy, kde se střetnou úmysl a nedbalost.

O § 1305 obč. zák. srv. poznámky shora k § 1125.

Ustanovení § 1306 obč. zák. bylo v konečné redakci škrtnuto a s ním i rubrika, která další případy označovala za případy odpovědnosti "za škodu nezaviněnou". Kdy se odpovídá za škodu, plyne z předpisů zákoníka rozlišujících mezi různými důvody imputačními. Nelze však dobře o všech případech upravených v §§ 1132 až 1153 tvrditi, že upravují odpovědnost bez jakéhokoliv zavinění, a nelze tedy klásti proti sobě odpovědnost za poškození zaviněné a za škodu nezaviněnou jako dvě kategorie navzájem ostře ohraničené. Vytýkati pak příliš důrazně odpovědnost za škodu nezaviněnou jako výjimku se nedoporučuje, aby ti, kdož zákony vykládají a aplikují, nebyli sváděni k příliš úzkému pojetí předpisů §§ 1132 a násl.

§ 1132 odpovídá § 1311 obč. zák. První věta tohoto paragrafu se jako zbytečná vypouští. Druhá věta o odpovědnosti za náhodu převzata byla po dlouhých poradách do § 1132 v souhlase s platným právem (srv. podrobné výklady Krčmářovy, Obligační právo, 1929, zvláště str. 297 a násl.). S vypuštěním § 1035 obč. zák. (srv. v poznámkách k hlavě 30) souvisí škrtnutí zmínky o tom, kdo se bez nutné potřeby vmísil do cizích záležitostí.

K §§ 1133 až 1138: Dosavadní zákoník neměl ustanovení o škodě způsobené v obraně; § 1306 a) a druhá věta § 1307 obč. zak. (ve znění §§ 156 a 157 třetí částečné novely) věnovány byly jen stavu nouze. Již subkomitét odchýlil se tu v některých směrech od obč. zákoníka. Superrevisní komise v osnově z r. 1931 dala o škodě způsobené v obraně a v nouzi podrobná ustanovení nová, která se přimykala namnoze doslova k osnově trestního zákona z r. 1926. Účelem zvolených tekstů bylo zajistiti, že úprava otázek pojících se k problému obrany a nouze v novém občanském i trestním zákoně bude zcela souběžná a že ustanovení o právních následcích obrany a nouze v oblasti civilního i trestního práva budou v náležitém souladu. Toho času nelze však říci, jak bude upravena v příštím trestním zákoně trestní odpovědnost za jednání v obraně a v nouzi. Zejména nelze s jistotou předvídati, zda a s jakými změnami bude vzata za podklad této úpravy přípravná osnova trestního zákona z r. 1926, k níž se úprava navržená superrevisní komisí v osnově z r. 1931 - jak řečeno - přimykala. Protože by však bylo povážlivé, aby se osnova občanského zákona nekryla s příští úpravou v trestním zákoně, takže by při posuzování povinností k náhradě škody v obraně nebo v nouzi způsobené mohly vzcházeti pochybnosti a zmatky, nebylo než podstatně přepracovati §§ 1123 až 1125 osnovy z r. 1931, aby mohly obstáti jak vedle dosavadního (neunifikovaného) práva trestního, tak vedle trestního práva nového, ať v podrobnostech určí o trestnosti či beztrestnosti jednání v obraně a v nouzi cokoliv.

Základní myšlenka, z které vychází nyní navrhovaná úprava, je vlastně stejná jako byla v osnově z r. 1931, totiž že se za beztrestné poškození v obraně zpravidla neodpovídá a za beztrestné poškození v nouzi zpravidla odpovídá, pokud zvláštní okolnosti jednotlivého případu nevyžadují řešení odchylného. S beztrestnými úkony v obraně nebo v nouzi počítala i osnova z r. 1931, ale vytýkala přímo jejich charakteristické znaky podle osnovy trestního zákona z r. 1926. Nové znění vyjadřuje se v zkratkách, jež mohou býti napojeny jakýmkoliv obsahem budoucího práva trestního. Za škodu způsobenou trestným jednáním v obraně nebo v nouzi bude odpovědnost dána podle obecných zásad o odpovědnosti za poškození zaviněné; ale ani tu nebude podle okolností nahrazována vždy škoda celá.

Zásadu, že se za škodu způsobenou beztrestným jednáním v obraně neodpovídá, vyslovuje § 1133, ale druhá věta § 1134 dopouští odchýliti se od této zásady ze závažných důvodu v případech, že jednání v obraně je beztrestné, ačkoliv byly meze obrany překročeny. Pro trestné překročení mezí obrany je ustanovení v § 1134, větě 1. Praví-li se tu, že soudce "může" škodu rozděliti, naznačuje se, že při zvlášť hrubém překročení mezí obrany bude možno obránci uložiti povinnost k náhradě škody celé. Měřítkem, podle něhož se má škoda vzniklá při překročení mezí obrany rozděliti, je povaha obrany a poměry, za kterých se stala. Zde se tedy bude zvláště hodnotiti, na jaký právní statek byl útok podniknut a jakým způsobem, dále z jakých důvodů byly meze obrany překročeny a jak dalece byly překročeny. Otázku, zda vůbec byly meze obrany překročeny, bude ovšem posouditi jen podle trestního práva. Nechť úprava v trestním zákoně dopadne jakkoliv, tolik je jisté, že obrana proti útoku na určité právní statky bude dovolena a že také vytčeny budou meze obrany.

Předpisy §§ 1133 a 1134 nevztahují se přímo na případy dovolené svémoci, o kterých jednají na př. §§ 157, 370, 821, 953, 1151 návrhu (§§ 384, 471, 970 c, 1101, 1321 obč. zák.). Překročení mezí dovolené svémoci zavazovalo by k náhradě škody podle obecných ustanovení §§ 1123 a násl.

V §§ 1133 a 1134 se od případů, kdy není při obraně povinnosti k náhradě škody, přechází k případům, kdy je tato povinnost ve větším či menším rozsahu dána. Vzhledem k rozdílům mezi jednáním v obraně a v nouzi je úprava v §§ 1135 a 1136 vlastně opačná a vytýkají se jen případy, kdy se škoda nenahrazuje vůbec nebo jen částečně. Co je trestný nebo beztrestný úkon v nouzi, bude posouditi jen podle předpisů trestního práva o jednání v nouzi. Stejně jako podle dosavadního § 1306 a) obč. zák. a podle osnovy z r. 1931 bude možno při beztrestném úkonu v nouzi buď vůbec upustiti od uložení povinnosti k náhradě škody nebo uložiti škůdci náhradu toliko částečnou. Rozhodnutí o tom záležeti bude na uvážení skutečností, jež § 1135 zachycuje podobnou formulí jako § 1306 a) obč. zák. ve znění § 156 třetí částečné novely. Formuli tu měla v svém § 1124 i osnova superrevisní komise z r.1931. Proti § 1306 a) obč. zák. se podle této osnovy slovem "zejména" podtrhuje, že výpočet okolností, k nimž má přihlížeti civilní soudce, není myšlen jako taxativní; mluví-li se tu o majetkových poměrech, znamená to, že soudce má přihlédnouti také k důchodům (příjmům) stran. Po uvážení týchž okolností bude moci civilní soudce podle § 1136 i při jednání v nouzi, které je trestné, škodu přiměřeně rozděliti, t. j. neuložiti tomu, kdo jednáním v nouzi způsobil škodu, náhradu celou.

Mluví-li se v §§ 1133 a 1135 o beztrestných úkonech obrany a o beztrestných úkonech v nouzi, míní se jednání, která nevykazují skutkové znaky trestného jednání v obraně nebo v nouzi. Pokud naopak z §§ 1134 a 1136 plynou určité právní následky pro případy, kdy je pachatel trestný, stačí, že jeho jednání vykazuje skutkové znaky trestného jednání v obraně nebo v nouzi, ale není podmínkou, že pachatel skutečně bude nebo může býti potrestán. Co je ustanoveno o trestných úkonech v obraně nebo v nouzi, má tedy platiti i tehdy, když trestnost pachatele zanikla na př. promlčením nebo abolicí nebo když byl pachatel amnestován atp. Není-li pachatel trestný vzhledem k své nepříčetnosti, bude nutno při posouzení povinnosti k náhradě škody užíti §§ 1139 až 1141.

§ 1137 vznikl z třetího odstavce § 1305 b) návrhu subkomitétu. Podle tohoto předpisu nevznikne povinnost k náhradě škody, jestliže by cizí statek, obětovaný v nouzi, i bez jednání v nouzi byl vzal zkázu, takže jeho obětováním nemohla býti zhoršena hospodářská posice vlastníka. Pomýšleno je na případy podobného druhu, jako že z několika domu stojících na vesnici v téže ulici jeden počne hořeti, takže druhý ohněm stejně bude zničen, a vlastník třetího domu, aby svůj dům zachránil, tento dům zničí (Hueck, Iheringis Jahrbücher, 1919, str. 205 a násl., zvláště 213). Z opatrnosti budiž v této souvislosti ještě podotčeno, že předpisy zemských požárních řádů (č. 45/1876 čes. z. z.; č. 35/1873 mor. z. z.; č. 20/1873 slez. z. z.) nejsou tímto ustanovením dotčeny.

Do § 1138 je převzata druhá věta § 1307 obč. zák., pokud se týká stavu nouze. První věta je v § 1141. Neušlo superrevisní komise, že předpisem § 1138 se ukládá třetí osobě vyšší odpovědnost než tomu, kdo sám v nouzi škodu způsobil, neboť třetí osoba se nemůže dovolávati omluvných důvodů přiznaných tomu, kdo v nouzi škodu způsobil, jako na př. rozčilení.