Skupina §§ 1139 až 1141 jest uvedena novou rubrikou o odpovědnosti "za škodu způsobenou jednáním mimovolným". Tím jsou kryta i jednání, která sice nelze považovati za mimovolná, která však učinily osoby, jejichž vůle není po právu rozhodná, jako na př. jednání dětí. Na jednání taková sluší hleděti jako na jednání mimovolná.

K § 1139: Již subkomitét sloučil §§ 1308 a 1309 obč. zák. do jediného paragrafu. Superrevisní komise k tomu přistoupila. Podle návrhů Randových byl pozměněn pořad a mluví se nejprve o dětech, pak o osobách na duchu chorých a na konec o osobách dočasně nepříčetných. V ostatních směrech však opustila superrevisní komise návrh subkomitétu, jenž se o Randu opíral. V souhlase s tekstem Zeillerovým navrhoval Randa, aby nárok na náhradu škody byl vyloučen jediné u dětí, t. j. u osob pod sedm let, kdežto platné právo (§ 1308 obč. zák. veznění § 158 třetí částečné novely) mluví jen o nedospělcích, tedy o osobách mladších než čtrnáct let, a tím povinnost k náhradě škody, co se týká škůdce, v daleko širším rozsahu omezuje (srv. Randa, Zeitschrift für Notariat, 1910, str. 28; Schadenersatzpflicht, 1913, str. 86). Randa odůvodňoval svoje stanovisko tím, že návrhy panské sněmovny jdou příliš daleko, že podporují nezvedenost mládeže a neodůvodněným způsobem zeslabují odpovědnost rodičů a vychovatelů. Superrevisní komise však měla za to, že podstatných účinků výchovných nelze od stanoviska Randova očekávati. Nemluví se již o šílených a blbých, nýbrž se užívá názvosloví řádu o zbavení svéprávnosti, převzatého na př. do § 66.

§ 1140 odpovídá dosavadnímu § 1310 obč. zák. Hlavní změna záleží v tom, že nárok proti osobám jmenovaným v § 1140 není jen podpůrný. Nebylo vyhověno návrhu subkomitétu, opřenému o vývody Randovy (Schadenersatzpflicht, 1913, str. 78), aby povinnost k náhradě škody nezasahovala na prostředky nutné pro slušnou výživu osob jmenovaných v §§ 1308 a 1309 obč. zák. a pro plnění zákonných alimentačních povinností těchto osob. Ovšem i po názoru superrevisní komise má soudce při určení náhrady v takových případech přihlížeti k alimentačním povinnostem škůdce. Má býti přihlíženo i k důchodům, nikoli toliko k jmění kapitálovému. Odkaz na majetkové poměry není jen výpomocný, t. j. že by se k těmto poměrům mělo přihlížeti jediné tehdy, když všechna ostatní měřítka selžou. Výpočet okolností, které přijdou na váhu při výměře škody (v konkretním případě se ovšem může setkati několik takových okolností), je jen demonstrativní; z toho důvodu bylo škrtnuto slovo "konečně". Samozřejmě sluší podle § 1131 přihlížeti i k zavinění poškozeného.

§ 1141 je utvořen, jak již bylo uvedeno, z první věty § 1307 obč. zák. a z druhé věty tohoto paragrafu, pokud se týká stavu nepříčetnosti. Při tom provedeny byly některé změny. Superrevisní komise neviděla důvodů, proč by se mělo škrtnouti toto ustanovení, platící od roku 1811. Vedle všeobecné odpovědnosti za vinu podle § 1123, je v § 1141 vyslovena zvláštní odpovědnost za to, že se někdo z vlastní viny uvedl do přechodné nepříčetnosti. Jestliže se na př. někdo opije v svém bytě, a pak náhodou nebo jednáním třetí osoby se dostane z bytu ven a venku způsobí škodu, nelze sice mluviti o jeho zavinění, přes. to však za škodu odpovídá.

O § 1311 obč. zák. srv. poznámky k § 1132.

§ 1312 obč. zák. byl škrtnut podle návrhu subkomitétu, jenž se tu opíral o návrh Randův, neboť ustanovení toto náleží do nauky o jednatelství bez příkazu a ostatně ani nemá obsahu právně závažného.

§ 1313 obč. zák. byl škrtnut jako samozřejmý. Druhý odstavec připojený subkomitétem podle návrhu Randova, v němž bylo vysloveno, že všechny právnické osoby odpovídají za škodu, kterou způsobí jejich orgány, nebyl přijat. Po názoru superrevisní komise vyplývá tato zásada již z povahy právnických osob. Třetí odstavec § 131 návrhu subkomitétu se zabýval otázkou odpovědnosti státu a právnických osob veřejného práva za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. O této věci byl podán členem superrevisní komise poslancem prof. Dr. Kafkou v parlamentě zvláštní návrh zákona (č. t. 765 z r. 1930). Vycházelo se z toho, že otázku tuto řešiti sluší nikoli v zákoníku občanském, nýbrž v zákoně zvláštním.

K §§ 1142 až 1147: Všechny tyto předpisy pojednávají o odpovědnosti za škodu způsobenou jednáním jiné osoby. Odpovídají §§ 1313 a) až 1315 a § 1318 obč. zák., ale byly jinak seřaděny, takže za sebou jdou § 1314, § 1315 (rozložený na dva paragrafy), § 1313 a), pak nové ustanovení o odpovědnosti podnikatelů a § 1318 obč. zák.

Nadepsány jsou tyto předpisy rubrikou "6. za škodu způsobenou jinými osobami". Na další rozčlenění této skupiny přistoupeno nebylo.

Původně měla býti tato skupina uvedena zvláštním paragrafem o nepřímém způsobení škody. Později však superrevisní komise od tohoto úmyslu upustila.

K § 1142: Superrevisní komise se usnesla ponechati ustanovení o odpovědnosti za nebezpečné osoby (§ 1314 obč. zák.), ačkoliv bylo namítnuto, že v podstatě vlastně jde jen o vyjádření všeobecné zásady o odpovědnosti za poškození zaviněné (§ 1123); s druhé strany bylo zase uváděno, že jde - jako vůbec v předpisech o náhradě škody - o rozvržení vzniklé škody podle zásad slušnosti. Pro zachování § 1314 obč. zák. rozhodla úvaha, že by snadno, kdyby se toto ustanovení vypustilo, mohly vzniknouti pochybnosti, zda poškození je v příčinné souvislosti se škodou. V podrobnostech pak byly provedeny některé změny většího i menšího dosahu:

a) škrtnuta byla zmínka o přijetí bez vysvědčení, ježto nyní nejsou vysvědčení při skončení pracovního poměru obligatorní. Také nebyla přijata místo toho navrhovaná zmínka o osobních výkazech, ježto nelze viděti příčinnou souvislost mezi škodou a nedostatkem osobních výkazů;

b) nebyl obnoven přednovelový tekst § 1314 obč. zák., pokud se zmiňuje o zločincích. Shodně se zprávou justiční komise panské sněmovny měla superrevisní komise za to, že ustanovení původního občanského zákoníka je přímo výsměchem zásadám lidskosti; ostatně tam, kde opravdu je zapotřebí zvláštní ochrany, vystačí se s ustanovením o osobách nebezpečných. V této souvislosti budiž zdůrazněno, že osobu pro nějaký trestný čin odsouzenou a třebas i trest na svobodě si odpykavší nelze jen z tohoto důvodu považovati za osobu nebezpečnou ve smyslu ustanovení, o kterém je řeč;

c) nemluví se o služebním poměru, nýbrž shodně s názvoslovím hlavy 34 o přijetí do práce nebo o podržení v práci (srv. Ehrenzweig, II, 1, 1928, str. 687; Mayr, II, 3, 1922, str. 332);

d) ustanovení o poskytnutí přístřeší bylo podle připomínky nejvyššího soudu omezeno na případ, že bylo přístřeší poskytnuto bez nutné potřeby toho, kdo později způsobil škodu;

e) třetí částečná novela mluví v § 160 o škodě způsobené domácímu a domácím lidem. Komise kruh chráněných osob rozšiřuje, mluvíc o spolupracovnících a domácích lidech. Uvésti na tomto místě spolupracovníky, je jistě sociální. "Domácími lidmi" sluší rozuměti na př. všechny obyvatele starého domu, v němž byty nejsou od sebe dokonale odděleny. Srv. též Wolff v komentáři Klangově IV. str. 89, 90. Avšak i v jiném směru je kruh rozšířen, neboť § 1314 obč. zák. mluví jediné o osobách služebných, nové ustanovení se vztahuje na zaměstnance vůbec. Samozřejmě musí škoda býti způsobena nebezpečnou povahou škůdce;

f) v osnově z r. 1931 byl ještě zvláštní dodatek, vyslovující, že zaviněná nevědomost o nebezpečnosti nějaké osoby se klade na roveň vědomosti o této okolnosti, a tedy zakládá odpovědnost. Uvážilo se sice, že nelze na nikom dobře žádati, aby konal šetření o osobě, kterou chce přijmouti (opak se tvrdí v pojednání Wilburg [Mihurko], Haftung für Erfüllungsgehilfen, 1931); odpovědnost však měla býti dána, jestliže již jeden pohled nebo jedna otázka, mohly poučiti toho, kdo nějakou osobu přijímá (Demelius, NotariatsZeitung, 1931, str. 38). Vzhledem k pochybnostem, projeveným v meziministerském řízení, zda by podobné ustanovení nešlo, příliš daleko, rozhodla se komise při závěrečné redakci zase je vypustiti. Význam tohoto škrtu nesluší však přepínati; zvláště nelze na průkaz o vědomosti osoby odpovědné klásti příliš přísné požadavky.

K § 1143:V tomto ustanovení se pojednává, o druhém z případů, o kterých byla dosud řeč v § 1315 obč. zák., že totiž někdo vědomě užil nebezpečné osoby k obstarávání svých záležitostí. Skutkový základ § 1143 byl by vlastně stejně jako skutkový základ § 1142 kryt všeobecnou zásadou o odpovědnosti za škodu zaviněnou. Superrevisní komise měla však za to, že musí toto ustanovení ponechati, aby tento případ ostře postavila proti případům, kde se ukládá odpovědnost bez zavinění. Stejně jako v § 1142 bylo vyjádřeno, že škoda musí býti způsobena nebezpečnou povahou škůdce. Dodatek osnovy z r. 1931, v němž byla vědomosti o nebezpečnosti postavena na roveň zaviněná nevědomost, byl škrtnut v závěrečné redakci z důvodů naznačených v poznámkách k § 1142 pod písm. f ).

K § 1144: Ustanovení toto pojednává o prvním z případů, o nichž dosud byla řeč v § 1315 obč. zák. Se zřetelem na kolísavou judikaturu o pojmu nezdatnosti bylo v osnově z r. 1931 doplněno vysvětlení tohoto pojmu. V závěrečné redakci bylo toto vysvětlení zase vypuštěno, když projeveny byly obavy, že by mohlo sváděti k ještě přísnějšímu výkladu pojmu nezdatnosti. Upozorniti třeba, že nezdatnost - v protivě k nebezpečnosti - týká určitého okruhu činnosti. Škoda musí býti způsobena v tomto poslání, t. j. při obstarávání náležitosti někoho jiného, a nikoli pouze při příležitosti takového obstarávání. Podle tekstu superrevisní komise z r. 1931 nevyžadovala se - stejně jako podle § 1315 obč. zák. - vědomost o nezdatnosti osoby, která způsobila škodu. Protože ale v praksi se ukázalo, že se odpovědnost za nezdatné osoby snadno může přepínati, vrací se na přání v meziministerském řízení projevená konečné znění k tomu, co svého času navrhovala justiční komise panské sněmovny (srv. zprávu, str. 269); návrh ten byl změněn teprve v poslední chvíli před vydáním třetí částečné novely (srv. Věstník bývalého ministerstva spravedlnosti, 1916, str. 119).

§ 1145 odpovídá § 1313 a) obč. zák. Slova dosavadního tekstu "einem andern" byla ponechána (vyjádřena jsou slovem "někomu"); jde tedy jediné o povinnosti, jež někdo má proti jiné určité osobě, nikoliv o povinnosti z práva veřejného. Jestliže tedy - což je jeden z nejdůležitějších případů, o kterém se v této souvislosti pojednává - domovník neočistí, jak je povinen, chodník, nelze za škodu, kterou tím utrpí chodci, činiti odpovědným vlastníka domu, neboť vlastník má závazek čistiti chodník sice proti veřejné moci, nikoli však proti jednotlivému chodci. Zmínka o zákonném (podle terminologie komise "řádném") zástupci byla vypuštěna jako samozřejmá; platný právní stav neměl tím býti měněn. Samozřejmě se týká § 1145 jediné škody při plnění, nikoliv škody způsobené při příležitosti plnění (plnící pomocník na př. platí falešnými bankovkami). Zde by tedy odpovědnosti nebylo. Nebylo vyhověno podnětu, aby se § 1313 a) obč. zák. jako samozřejmý škrtl. Stejně jako se netýká škod ex occasione, netýká se § 1145 ani škod z deliktů.

V jiném směru je navržené znění zcela všeobecné a platilo by tedy i na závazky z rodinných poměrů; jestliže na př. dítě by utrpělo škodu zaviněním pomocnice v domácnosti, odpovídali by otec a matka, neboť jsou zavázáni pečovati o zdraví dítěte (srv. Wilburg, na u. m., str. 4). Superrevisní komise se nezabývala otázkou, zda přísná odpovědnost za zavinění plnícího pomocníka by neměla míti místo při závazcích k bezplatným plněním, jak to zastává Demelius (na u. m., str. 37), avšak s důležitým omezením, že totiž nelze se domáhati náhrady škody záležející v tom, že věřitel bezplatné plnění nedostal vůbec nebo ne zcela (§ 945 obč. zák.); na př. darovaná kráva byla při odevzdáni poškozena čeledínem dárcovým. Důležité je, že osnova již nemluví o osobách, kterých někdo užívá při plnění svých závazků, ježto tím byli by zahrnuti i zvoleni zástupci, nýbrž o pomocnících, kteří plní. Jde tedy o pomocníky při plnění.

Podle všeobecných zásad zahrnuje povinnost něco vykonati i povinnost něco nevykonati, t. j. povinnost něco opominouti. Případy takové jsou, jak ukázal Wilburg na u. m., možné na př. při zákazu konkurence. V případě takovém ovšem neodpovídá dlužník, jak dovozuje Demelius na u. m., str. 38, za svého pomocníka v opominutí, kterýžto pojem byl by ve vnitřním rozporu, nýbrž může jíti jediné o to, že dlužník podle povahy jednání není zavázán toliko k tomu, aby se sám nějakého konání zdržel, nýbrž i k tomu, aby v tomto směru positivně působil na osoby na něm závislé. Všeobecné znění § 1145 zahrnuje i případ t. zv. výběru osoby, kdy dlužník, jako na př. pojišťovna, není povinen, aby sám provedl výkon, k němuž je zavázán, nýbrž jediné aby vybral osoby, které mají výkon provésti (zřízení zubního ambulatoria pro členy pojišťovny).

K § 1146: Z druhé věty § 1315 ve znění návrhu subkomitétu utvořeno bylo toto nové ustanovení, neboť komise schválila důvody, jež subkomitét pro svůj návrh uvedl. Nemluví se však o pomocnících, nýbrž o "podnikových zaměstnancích". Slovy "v poslání jim svěřeném" je dostatečně obmezena odpovědnost podnikatele co do místa, času a kvality; odpovědnost se tedy netýká škod způsobených jen při příležitosti (ex occasione) plnění úkolů, které podnikovým zaměstnancům příslušejí, ani škod ex delicto (srv. výše poznámky k § 1145). Novým paragrafem se stal zbytečným § 1316 obč. zák. a byl škrtnut. Závazky hostinských a osob jim postavených na roveň jsou dostatečně upraveny předpisy §§ 817 až 820 a 822. Co se týká ustanovení tam obsažených o odmítnutí odpovědnosti pouhou vyhláškou, srv. níže uvedené výklady o pactum de dolo non praestando.

K § 1147: Ustanovení dosavadního § 1318 obč. zák. bylo převzato, třebas moderní zákoníky občanské, jako na př. občanský zákoník pro Německou říši, podobného předpisu neznají. Osnova však nemluví o vyhození nebo vylití z bytu, nýbrž z místnosti. Co platí o vyhození a vylití, platí též, spadla-li věc nebezpečně zavěšená nebo postavená. Kdežto ale občanský zákoník mluvil jediné o tom, z jehož bytu bylo něco vyhozeno atd., mluví osnova také o tom, kdo vládne místem, kde věc byla zavěšena nebo postavena. Přes jisté pochybnosti se setrvalo při tom, že toto ustanovení bude zařaděno pod rubrikou "odpovědnost za škodu způsobenou jinými osobami", jednak proto, že snad vždy půjde o osoby, které škodu způsobí, jednak proto, že se tu pojednává o zvláštním případě této odpovědnosti. Z opatrnosti bylo v konečné redakci výslovně vyjádřeno, že § 1147 neplatí, když se na př. někdo vloupá do místnosti a pak vyhazuje kusy zařízení na stráž bezpečnosti, která ho hodlá zatknouti.

§ 1148 odpovídá § 1319 obč. zák. Dosavadní rubrika zůstala nezměněna, avšak kruh osob, které odpovídají za škodu způsobenou stavbou, byl podstatně rozšířen. Stejně byly rozšířeny skutkové podstaty, z nichž odpovědnost vzchází. Podrobně buď uvedeno:

a) pojem díla zřízeného na pozemku byl osvětlen tím, že se v závorce uvádí lešení a pod. I díla zřízená jen přechodně mohou zakládati odpovědnost, o které je v § 1148 řeč;

b) kdežto dosavadní právo mluví jediné o vadné povaze díla, zmiňuje se osnova také o nedostatečném udržování díla. Budova na př. může býti svého času provedena velmi solidně, avšak během doby se může státi zřídlem nebezpečí;

c) subkomitét navrhl, aby odpovědnost postihovala toho, kdo jest oprávněn užívati budovy nebo díla, je-li povinen je udržovati. Superrevisní komise zvolila rčení, že odpovídati má ten, kdo vládne budovou nebo dílem. Tím se má rozuměti ten, kdo byl s to, aby nutnými opatřeními včas odvrátil nebezpečí. Odpovědnosti bude zproštěn ten, kdo prokáže, že dbal veškeré pečlivosti podle poměrů potřebné. Je tedy odpovědnost podle § 1148 zvláštním případem odpovědnosti za zavinění (srv. též Wolff v komentáři Klangově IV, str. 112; proti tomu Ehrenzweig, II, 1, 1928, str. 682). Proto na místě původně zvoleného znění "bylo dbáno" byl zvolen výraz "dbal";

d) odchyluje se od návrhu justiční komise panské sněmovny, navrhl subkomitét ustanovení o odpovědnosti dřívějšího držitele. Superrevisní komise na tento návrh přistoupila a vyjádřila jej v samostatném paragrafu (§ 1149), ale mluví zase o odpovědnosti toho, kdo dříve budovou (dílem) vládl. Setrvala na tom, že tato odpovědnost má býti obmezena časově na jeden rok; při tom se předpokládá, že vadné zřízení nebo nedostatečné udržování jsou z této doby. Dřívější vládce se však může zprostiti odpovědnosti, prokáže-li, že svého nástupce upozornil na špatný stav stavby nebo díla. Přešla-li stavba nebo, dílo v posledním roce několikráte, týká se ustanovení o předchůdci všech osob, které v té době stavbou nebo dílem vládly.

K §§ 1150 a 1151: Ustanovení tato odpovídají §§ 1320 až 1322 obč. zák. a buď k nim poznamenáno:

a) první věta § 1150 byla přijata z první věty § 1320 obč. zák., ač je samozřejmá, ježto je vhodným úvodem k ustanovením následujícím a dobře vyjadřuje všeobecnou zásadu o odpovědnosti za zavinění. Komise proto nepřistoupila na návrh subkomitétu, aby se první věta § 1320 obč. zák. škrtla;

b) podle osnovy z r. 1931 měl bezvýjimečně odpovídati ten, kdo chová zvíře nebezpečné, když mu nebezpečnost zvířete byla nebo musila býti známa. Námitky proti tomuto ustanovení, ukazující, že by nebylo spravedlivé, aby chovatel nebezpečného zvířete odpovídal i tehdy, když přes všechnu jeho opatrnost cizí osoba zvíře pustila na svobodu atp., pohnuly superrevisní komisi, že odpovědnost chovatelů zvířat obmezila zase na případy, kdy odpovědná osoba nemůže prokázati, že dbala při opatrování a dohledu veškeré pečlivosti potřebné podle poměru (odpovědnost za zavinění). Co se týká důkazu zprošťujícího odpovědnosti, srv. poznámky k § 1148 pod písm. c).

c) ustanovení o poranění vzteklými psy (dekret dvorské kanceláře z 11.ledna 1816, sv. XLIV, č. 3 sb. zák. pol., a předpisy jej doplňující; srv. na př. E. Weiss, Das bürgerliche Recht, I, 1927, str. 562) zůstávají beze změny (čl. VIII, č. 14 uvoz. předpisů); komisi nepřísluší rozhodovati, zdali by se měly zrušiti nebo změniti;

d) §§ 1321 a 1322 obč. zák. byly sloučeny do § 1151 a přiměřeně zkráceny. Škrtnuto bylo jako samozřejmé ustanovení, že cizí zvířata nesmějí býti zabita, a stejně samozřejmé zmocnění cizí zvířata odehnati. Místo toho se dává předpis vyhovující praktické potřebě o povinnosti živiti zabavená zvířata, a předpis ten se blíže osvětluje citací § 339, kde je řeč o podobné povinnosti zástavního věřitele. Ustanovení navržené subkomitétem, že zabavení nelze odvrátiti důkazem, že zvířata byla hlídána, jak jest obyčejně třeba, považovala superrevisní komise za zbytečné. Z dosavadního práva bylo převzato ustanovení, že povinnost vrátiti zabavená zvířata vznikne také, dá-li vlastník přiměřenou jistotu. Doplněno bylo, od kdy se počítá osmidenní lhůta. Že se strany mohou dohodnouti na něčem jiném, než ustanovuje § 1151, je jistě samozřejmé;

e) v uvozovacích předpisech (čl. VII, č. 4) se zachovávají v platnosti ustanovení zákonů honebních a zákonů o polní a lesní policii.

K §§ 1152 a 1153: Dosavadní § 1317 obč. zák. obsahoval jen ustanovení o odpovědnosti veřejných ústavů zasílacích. Na jeho místo nyní nastupují pod samostatnou rubrikou "za škodu vzniklou z nebezpečného podnikání" předpisy o odpovědnosti podniků nebezpečných.

V osnově z r. 1931 bylo o té věci jediné ustanovení a byly za nebezpečné prohlášeny podniky pracující s živelními silami, výbušnými látkami nebo s látkami jinak nebezpečnými. Podnikům těm byly na roveň postaveny podniky, jež látky výbušné nebo jinak nebezpečné vyrábějí nebo s nimi obchodují. Majitel takového podniku měl odpovídati za škodu, ke které užití živelní síly nebo výroba nebo užití výbušných nebo jinakých nebezpečných látek nebo obchod s nimi daly příležitost. Podobně jako v návrhu subkomitétu, osvobozoval průkaz vyšší moci, vlastního jednání poškozeného nebo jednání osoby třetí, která s podnikem nemá nic společného.

Tento předpis osnovy vyvolal značnou pozornost, ale také četné námitky. Sociální tendence osnovy byla sice náležitě uznávána, ale poukazovalo se na to, že by odpovědnost takto formulovaná neobyčejně zvýšila risiko podnikání a tím i - se zřetelem k nákladům na odpovědnostní pojištění - leckdy podnikání zdražovala. Při meziministerském jednání dohodnuta byla nová úprava, která se stala základem tekstů §§ 1152 a 1153. Vůdčí myšlenkou této nové úpravy je, že se nebezpečné podniky rozdělují na dvě kategorie, totiž na podniky kromobyčejně nebezpečné a na nebezpečné podniky ostatní. Jen první kategorii se ukládá přísná odpovědnost objektivní, u druhé jde v podstatě jen o odpovědnost za zavinění, ovšem - podobně jako v četných paragrafech předchozích - s přesunutím průvodního břemene. Za podniky kromobyčejně nebezpečné třeba považovati ty, při jichž provozu, jak zkušenost učí, snadno může dojíti ke škodě, i když se dbá veškeré možné opatrnosti (na př. výroba třaskavin). Ostatními nebezpečnými podniky byly by ony, s jichž provozem sice nutně jsou spojena určitá nebezpečí, ale jen taková, že zpravidla šetřením příslušných předpisů a opatřením potřebných zajišťovacích zařízení je lze předejíti. Výroba nebo užívání živelní síly samy o sobě nečiní ještě podnikání nebezpečným, tím méně kromobyčejně nebezpečným. Vejíti do nějaké kasuistiky nepovažovala superrevisní komise za vhodné. Zda jde o podnik nebezpečný a které kategorie, bude zpravidla nutné rozhodnouti podle posudku znalců. Kriterion osnovy z r. 1931 nelze použíti na rozlišení obou kategorií.

Exkulpační důvody § 1152 jsou formulovány podle osnovy z r. 1931, jen vymezení "vyšší moci" je poněkud odchylné, neboť znak, že se neobyčejná příhoda vyskytla "mimo oblast podniku", nahrazen byl znakem, že příhoda "nemá původ v podnikání", čímž má býti zdůrazněno, že nezáleží tolik na tom, zda jde o vliv čistě vnější, nýbrž na tom, zda vnitřně je příhoda předmětu a způsobu podnikání cizí.

Mluví-li se v § 1153 o veškeré pečlivosti podle poměrů potřebné a odkazuje-li se na § 1122, má tím býti naznačeno, že třeba pozorně přihlížeti především k technickým možnostem, ale že nelze zcela nedbati ani možností hospodářských, t. j. zvláště že nelze na podnikateli požadovati zabezpečovací opatření takového druhu, že by jimi bylo podnikání prakticky znemožňováno.

Co se týká rozsahu náhrady škody, ustanovují §§ 1157 a 1163 pro případy §§ 1152 a 1153 některé odchylky od zásad obecných. Vedle toho třeba ovšem míti na paměti, že při t. zv. podnikových úrazech bude odpovědnost podnikatele v případech, na které by jinak dopadly §§ 1152 a 1153, modifikována předpisy zákonů o úrazovém pojištění, t. j. zákona č. 1/1888 ř. z. a zák. čl. XIX/1907, které podle čl. VII a čl. VIII, č. 14 uvozovacích předpisů zůstanou novým občanským zákoníkem nedotčeny. Zaměstnanec proti úrazu pojištěný a jeho pozůstalí nebudou se moci proti podnikateli dovolati §§ 1152 a 1153, neboť se mohou podle § 46 zák. č. 1/1888 ř. z. domáhati náhrady škody na podnikateli, jen způsobil-li podnikový úraz úmyslně (§ 82 zák. čl. XIX/1907 klade tu úmyslu na roveň nedbalost kvalifikovanou podle § 81, odst. 2).

Jako § 1154 zařaděno bylo nové ustanovení, jež výslovně prohlašuje pactum de dolo non praestando za neplatné. Ustanovení takového vyžaduje praktická potřeba a je nutné, třebas je tu § 710, se zřetelem na úzkostlivost, s kterou soudy v podobných věcech často postupují. Podle zvoleného znění nelze platně ani vyloučiti odpovědnost za zlý úmysl pomocníků. Bylo uvedeno již v poznámkách k § 1127, že toto ustanovení nebrání úmluvě stran, vylučující povinnost k náhradě škody způsobené nesprávnou informací nebo radou, jež odborník poskytl z pouhé nedbalosti, třebas za plat.

Jak již bylo poznamenáno při vysvětlivkách k rubrice před §§ 1121 a násl., je další skupina paragrafů uvedena rubrikou "II. Způsob a rozsah náhrady škody". Látka byla uspořádána tak, že nejprve jsou dána ustanovení všeobecná a pak ustanovení zvláštní.

V § 1155 byl převzat § 1323 obč. zák., ale byl podstatně zkrácen. Poslední věta o pojmenování škody byla škrtnuta se zřetelem na znění, které komise zvolila pro § 1120. Volba mezi náhradou in natura a náhradou v penězích se ponechává soudu a nikoliv poškozenému. Náhrada in natura nebude jmenovitě dobře možná tam, kde by její provedení způsobilo nepoměrně vysoké náklady. Dáti o tom zvláštní ustanovení, považovalo se však za zbytečné.

První věta § 1156 odpovídá § 1324 obč. zákona, jehož druhá věta byla se zřetelem na § 1120 škrtnuta. Jinak byl celkem ponechán dosavadní tekst, ale bylo v něm vysloveno jasně, že ten, kdo odpovídá za cizí zlý úmysl nebo za cizí hrubou nedbalost, není povinen - neustanovuje-li zákon jinak - hraditi více než skutečnou škodu. Druhá věta je nová. Superrevisní komise ji připojila až v konečné redakci. Základní její myšlenkou je, že výše náhrady škody má, býti stanovena vždy tak, aby spravedlivě byly vyrovnány zájmy poškozeného i toho, kdo za škodu odpovídá. Jestliže by se při přesném lpění na předpisech upravujících výši náhrady škody nemohlo dospěti k takovému spravedlivému vyrovnání sporných zájmů, jaké by plně vyhovovalo všem okolnostem konkretního případu, má míti soudce možnost, aby se od oněch předpisů odchýlil a náhradu určil buď níže nebo výše. Snížení povinnosti k náhradě škody může podle navrženého tekstu míti místo jen při náhradě skutečné škody, tedy když nejde o škodu způsobenou úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, a projeví se tím, že soudce přiřkne poškozenému méně než činí skutečná škoda. Zvýšení povinnosti k náhradě škody znamená, že by soudce mohl, i když podle zákonných předpisů má býti hrazena jen skutečná škoda (tedy když nejde o škodu způsobenou úmyslně nebo z hrubé nedbalosti); přisouditi poškozenému také ušlý zisk, a to celý nebo aspoň jeho část. Poměry toho, kdo za škodu odpovídá, a poškozeného, ke kterým má soudce podle navrženého znění přihlížeti, myslí se především, ale ne výlučně, poměry hospodářské.

K rubrice před §§ 1157 a násl. srv. poznámky před vysvětlivkami k § 1155. Uspořádání látky zůstalo beze změny, neboť podle názoru superrevisní komise případně vyjadřuje hodnotu poškozených právních statků. Připojena byla nově rubrika o poškození pohlavní svobody ženy, dále pak rubrika o porušení práva na jméno.

Podrubrika před §§ 1157 až 1164 zní nyní přesněji než podrubrika před §§ 1325 a násl. obč. zák., mluvíc o poškození na těle, zdraví a životě; dosavadní tekst se zmiňoval jediné o poškození na těle. Pomýšleno, je na případy, kde ze zlého nakládání vznikne jiná škoda než na těle, jako např. duševní choroba nebo zeslabení duševních sil.

K §§ 1157 až 1164: Tato skupina paragrafů si vyžádala četných důležitých změn, k jichž vysvětlení buď uvedeno:

a) podle toho, co shora bylo řečeno k podrubrice před § 1157, nemluví se v první větě tohoto ustanovení, jež odpovídá § 1325 obč. zák., jen o poškození na těle, nýbrž také o poškození na zdraví. Nebylo plně vyhověno námětu, aby bolestné bylo obmezeno jen na případy, kde škoda byla způsobena úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, jediné v případech §§ 1152 a 1153 odpírá se poškozenému nárok na bolestné proti podnikateli, neboť jde o nová ustanovení, jejichž praktický dosah, bude teprve zapotřebí vyzkoušet, a nezdá se vhodným podnikatelskou odpovědnost hned vymezovati příliš široce. Bolestné znamená náhradu immateriální škody, neboť jest určeno k tomu, aby vyvažovalo tělesné i duševní útrapy poškozeného. Při posuzování přiměřenosti bolestného nelze přikládati rozhodující význam sociálním poměrům poškozeného. Jinak se zůstalo při terminologii dosavadního zákoníka, jmenovitě co se týká terminologie plnění, k nimž je povinen ten, kdo má škodu nahraditi;

b) všechny tři kategorie náhrady stojí v § 1157 samostatně vedle sebe. Jmenovitě lze se domáhati bolestného i tehdy, když nevznikly náklady na léčení nebo když neušel poškozenému výdělek. Proto bylo v § 1325 obč. zák. škrtnuto slovo "überdies". O slovech "auf Verlangen" srv. poznámky při § 1176;

c) jako náhrada výdělku v budoucnosti ucházejícího (nikoliv ale výdělku již ušlého a nákladů, na léčení) se vyměří zpravidla peněžitý důchod. Na návrh poškozeného může však soud povoliti, aby se dalo odbytné jednou pro vždy; srv § 843, odst. 3 obč. zák. pro Německou říši (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi §§ 292 a 311 tr. zák.). Zkoumá-li se podle § 1158, zda jsou důležité důvody pro přiznání odbytného, nelze jednostranně přihlížeti jen k poměrům poškozeného, nýbrž jest věnovati pozornost i poměrům osoby náhradou povinné;

d) také třetí osoby mohou odvozovati práva z poškození někoho na těle nebo na zdraví. Odkázati jen na pojem škody podle § 1120, nezdálo se superrevisní komisi dostačujícím, protože z ustanovení §§ 1162 a násl., jež vypočítávají osoby, kterým vzcházejí nároky z usmrcení nějaké osoby, mohlo by býti argumento a comtrario dovozováno, že z poškození na těle nebo na zdraví jiným osobám nároky vzniknouti nemohou. Podle § 1159 se může ten, komu poškozená osoba byla podle zákona povinna konati práce v jeho domácnosti nebo v podniku, domáhati peněžitého důchodu (srv. § 845 obč. zák. pro Německou říši). Komise nepovažovala za nutné výslovně vytknouti, že musí jíti o povinnost k bezplatnému konání prací;

e) nárok na zohyždění byl v § 1160, jenž odpovídá § 1326 obč. zák., omezen na případy, kdy lze tomu, kdo za škodu odpovídá, přičítati aspoň hrubou nedbalost; zmínka o ženském pohlaví poškozené osoby, která již podle dosavadního tekstu (arg. slovo "zumal") byla jen demonstrativní, byla škrtnuta. Znění superrevisní komise nemluví již jako návrh subkomitétu o zlém nakládání a hrubé nedbalosti, nýbrž přizpůsobuje se námitkám, které byly vzneseny proti tomuto uvádění zlého nakládání a hrubé nedbalosti vedle sebe na společné schůzi superrevisní komise a komise pro právo trestní;