f) na místo dosavadního § 1327 obč. zák. vstupují jako §§ 1161 až 1164 ustanovení napodobená § 844 obč. zák. pro Německou říši. Byla však vynechána poslední věta, jež jedná o nasciturovi a o jeho nárocích alimentačních, neboť v té příčině se vystačí s § 63 osnovy. Také nebyla převzata slova "a bylo-li usmrcením třetí osobě odňato právo na výživu", a to jmenovitě se zřetelem na možnost dědické posloupnosti. Nemanželské dítě může nyní, když byl usmrcen ten, kdo je povinen je alimentovati, domáhati se náhrady přímo na škůdci. Superrevisní komise odmítla rozšířiti tuto zásadu na děti manželské, které sice mají vlastní majetek, které však jejich otec bezplatně vyživuje;

g) byl-li někdo, usmrcen, lze z důvodů zvláštního zřetele hodných přiznati alimentaci také osobám, kterým usmrcená osoba poskytovala příspěvek na výživné, nejsouc k tomu po zákonu povinna (§ 1163). Tím jsou kryty jednak případy, kdy není povinnosti vůbec, jednak případy, kdy není povinnosti zákonné. V těchto případech sluší přihlédnouti k tomu, jak dlouho by se pravděpodobně byly ony platy poskytovaly. Důvody "zvláštního zřetele hodné" jsou v konečné redakci položeny na místo důvodů "slušnosti", aby zdůrazněna byla nutnost velmi opatrné interpretace a aplikace zákona. Vedle toho odchyluje se konečná redakce od osnovy z r. 1931 tím, že nárok přiznává jen blízkým osobám příbuzným (podle osnovy superrevisní komise mohlo se alimentace dostati i na př. starým osobám služebným, které usmrcený podporoval), a to ještě jen těm, které by byly vydány v nouzi, když o jich nutnou výživu jinak není postaráno. I to, že se nemluví o "výživném", nýbrž jen o "příspěvku na výživné", má za účel zaručiti, že prakse nového ustanovení nebude příliš benevolentní. Druhá věta byla připojena ze stejných důvodů jako třetí věta § 1157 [srv. výše pod písm. a )];

h) vedle toho připojen byl čtvrtý paragraf vyslovující, že § 1159 (o náhradě za konané práce) platí i v případě usmrcení.

Jak již shora bylo uvedeno, byla před § 1165, jenž odpovídá § 1328 obč. zák., zařaděna samostatná rubrika "b ) při zneužití ženy". Samostatné rubriky bylo zapotřebí proto, že skutková podstata § 1165 se nedá přiřaditi ke skutkovým podstatám §§ 1157 až 1164.

Při formulaci § 1165 bylo přihlédnuto k společným poradám superrevisní komise s komisí pro právo trestní. Na těchto poradách bylo poukázáno k tomu, že všechny skutkové podstaty uvedené v § 1328 návrhu subkomitétu zakládají trestný čin, takže rozlišování, které činil subkomitét, není důvodné a může býti opuštěno. Mimoto se povinnost k náhradě škody omezuje na případy, kde soulož, o kterou jde, může býti na překážku lepší budoucnosti ženy. Utrpěla-li žena jinak škodu, nestojí nic v cestě tomu, aby se domáhala náhrady této škody podle obecných zásad. Ustanovení § 1165 se týká jediné mimomanželské soulože. Jestliže se při manželské souloži vyskytne poškození, platí obecné předpisy.

K § 1166: Rubrika tohoto ustanovení, jež odpovídá § 1329 obč. zák., zní "c) při omezení osobní svobody". Pojem "omezení osobní svobody byl podle společné porady superrevisní komise s komisí pro právo trestní připjat na příslušný skutkový základ trestního práva. Co se týká nároků na náhradu škody (nikoliv co se týká skutkové podstaty), odkazuje se na §§ 1157, 1158 a §§ 1162 až 1164. Tím je také řečeno, že lze přiznati i bolestné, jímž mají býti vyváženy prožité duševní útrapy. Námětu, aby se přihlédlo k § 394 ex. ř. (nároku na náhradu škody při uložení vazby jako prozatímního opatření), nebylo vyhověno.

Rubrika před §§ 1167 až 1170, jež odpovídají § 1330 obč. zák., zní "d) při ublížení na cti". V § 1168 se nemluví již o rozšiřování skutečností, nýbrž o jich tvrzení. Míní se tím v souhlase s významnými vykladači dosavadního práva (srv. Ehrenzweig, II, 1, 1928, str. 659) postihnouti i případy, kdy jde o jediné tvrzení. Komise byla si toho vědoma, že rozsah působnosti tohoto předpisu vážně utrpěl zákonem č. 111/1927 Sb. z. a n. proti nekalé soutěži. Přes to byla toho mínění, že jistý rozsah působnosti tomuto předpisu zůstane, neboť uvedený zákon se týká jediné hospodářského styku (§ 1). Ustanovení § 16 uvedeného zákona, jež dává soudům možnost, aby nejen o otázce výše škody (§ 273 c. ř. s., § 271 zák. čl. I/1911), nýbrž i o otázce, zda škoda vůbec vznikla čili nic, rozhodly podle volného uvážení, neplatí pro obor §§ 1167 až 1169 osnovy. Subkomitét v svém návrhu, jenž ovšem vznikl ještě před zákonem proti nekalé soutěži, přiznával soudci právo rozhodnouti podle volného uvážení také, zda škoda vzešla. Superrevisní komise však v té příčině na návrh subkomitétu nepřistoupila, jmenovitě se zřetelem na to, že i v jiných případech, kdy podle nových předpisů vzniká nárok na náhradu škody, je zapotřebí, aby byl vznik škody prokázán. Co do nároku, aby bylo zanecháno jednání, které jinému působí škodu, srv. poznámky dole. První věta dosavadního § 1330 obč. zák. byla škrtnuta, neboť je kryta již předpisy §§ 1155 a 1156. Starý tekst mluvil o urážce na cti, avšak "urážka" je podle osnovy trestního zákona a podle zákona č. 108/1933 Sb. z. a n. zvláštní právní pojem, jenž nekryje všechny skutkové podstaty, o které může jíti. Na to bylo při stylisaci pamatováno. Nebylo odkázáno na předpisy o trestní ochraně cti, stejně jako nebylo v § 1157 odkázáno na trestní předpisy o ochraně tělesné integrity a v § 1172 na trestní předpisy o ochraně majetku - neboť účastníci mají volbu, zda chtějí chrániti své právo před soudem civilním nebo před soudem trestním. § 1339 obč. zák., jenž v této souvislosti prohlašoval za příslušné úřady správní, byl škrtnut již subkomitétem a pak - zároveň s § 1340 obč. zák. - zrušen v § 42 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n.

Vedle nároku, aby bylo zanecháno jednání, které jiného poškozuje - kterýžto nárok není vázán na průkaz, že vznikla škoda - navrhuje superrevisní komise v souhlase s četnými hlasy přiznati poškozenému mimo nárok na odvolání také nárok na odprošení. Nároky ty zahrnují také možnost domáhati se, aby odvolání nebo odprošení bylo vhodným způsobem uveřejněno. Princip náhrady za škodu immateriální je dostatečně kryt tím, že i zde lze přiznati poškozenému přiměřené bolestné, které vyváží jeho duševní útrapy. To má býti v § 1169 vyjádřeno odkazem na § 1157. Bylo-li na cti ublíženo osobě právnické, ovšem předpis o bolestném neplatí. To je jistě samozřejmé a není zapotřebí výslovně to v zákoně vytýkati.

K § 1171: Již při jednání o § 43 obč. zák. bylo usneseno, aby toto ustanovení bylo přeřaděno do hlavy o náhradě škody, třebas vedle žaloby na náhradu škody přiznává tomu, komu se upírá právo užívati jeho jména nebo kdo je zkrácen neoprávněným užíváním svého jména, právo domáhati se, aby toho bylo zanecháno. Toto zařadění se dá odůvodniti vnitřní souvislostí mezi §§ 43 a 1330 obč. zák. Přes to nepovažovala superrevisní komise za nutné, aby obě ustanovení spojila v paragraf jediný. Materiální obsah § 43 obč. zák. zůstal beze změny. Ustanovení však bylo přestylisováno a navazuje nyní těsně na předcházející §§ 1167 až 1170. Slovo "někomu" se vztahuje stejně na osoby fysické jako na právnické. Výslovně bylo vyjádřeno, že se ochrana poskytuje nejen krycímu jménu, nýbrž i šifře, které spisovatel nebo umělec užívá, a zkratce, které se obvykle užívá k označení osoby nebo sdružení (na př. zkratce pro adresy a telegramy). Že se v této souvislosti nevystačí s odkazem na zákon proti nekalé soutěži, bylo ukázáno již v poznámkách k §§ 1167 a násl., třebas § 11 uvedeného zákona se týká ochrany proti zneužívání jména. Podotknouti ještě sluší, že to, co shora bylo uvedeno u § 1169 o náhradě immateriální škody, platí i zde.

K §§ 1172 až 1174: Ustanovení tato jsou uvedena rubrikou "f) při poškození hmotných věcí". § 1172 shrnuje obsah §§ 1331 a 1332 obč. zák. Dává však jen ustanovení o poškození věcí hmotných, neboť u věcí nehmotných se asi těžko vyskytne škoda způsobená různým stupněm viny, jak o tom pojednává § 1331 obč. zák. § 1172 je upraven tak, že rozeznává tři stupně, především poškození způsobené bez viny nebo culpa levi, jež zavazuje k náhradě obecné ceny; pak poškození úmyslné nebo z hrubé nedbalosti, jež zavazuje k náhradě podle zvláštních poměrů poškozeného (srv. § 95), konečně poškození ze svévole nebo ze škodolibosti, při němž jest nahraditi cenu zvláštní obliby.

Za § 1172 jsou zařaděny dva nové paragrafy. První zavádí podobnou ochranu proti, poškození věci, jakou poskytuje § 1170 proti ubližování na cti a § 1171 proti neoprávněnému užívání jména. Druhému byl vzorem § 851 obč. zák. pro Německou říši; podle něho se ten, kdo je povinen dáti náhradu za odnětí, poškození nebo za zničení hmotné věci, zprošťuje, plní-li tomu, v jehož rukou byla věc v době, kdy byla odňata, poškozena nebo zničena, jestliže mu nebylo a nemusilo býti známo, že škoda vlastně postihla jmění osoby třetí, na př. skutečného vlastníka.

§§ 1175, 1176 jsou nadepsány "3. Společná ustanovení". Vyslovuje se tu především zásada § 1337 obč; zák., že jak nárok na náhradu škody, tak závazek ji nahraditi přechází na dědice. Druhý paragraf dává zvláštní ustanovení o dědičnosti nároku na bolestné. Podle rozhodnutí zapsaného v knize judikátů pod č. 204 není nárok na bolestné zpravidla dědičný, ledaže by byl již uznán nebo aspoň zažalován. Je nutné míti na očích různost východiska citovaného judikátu na jedné straně a superrevisní komise na straně druhé. Jak již bylo podotčeno, vychází judikát ze zásady, že nárok na bolestné na dědice nepřechází, a odůvodňuje to poukazem na účel bolestného. Bolestné, jehož se nedostane tomu, kdo bolesti vytrpěl, t. j. poškozenému, jenž zatím zemřel, nemůže již splniti svůj účel. Superrevisní komisi se toto stanovisko zdálo příliš krutým. Pozůstalost poškozeného se může státi pasivní tím, že v očekávání bolestného vzal na sebe náklady, které pak zůstanou nekryty, protože poškozený zemřel dříve, než podal žalobu. Superrevisní komise prohlašuje proto nárok na bolestné za nedědičný, jestliže lze míti za to, že ve výplatě bolestného dědicům nebylo by možno spatřovati zadostiučinění zemřelému, ledaže zemřelý dal již najevo úmysl, nárok vymáhati; tomu je na roveň postaven případ, že jde z povahy věci, že poškozený nárok na bolestné nechtěl vymáhati. První pasus pomýšlí na případ, že dědicové jsou zůstaviteli úplně cizí, nebo dokonce že s ním žili v nesvárech. Okolnost, že ten, kdo je k náhradě škody povinen, uzná nárok na bolestné, o kteréžto okolnosti se judikát č. 204 výslovně zmínil, bylo by podle tekstu komise - neboť takové uznání předpokládá, že mezi stranami došlo k dohodě - považovati za projev vůle zůstavitelovy vymáhati bolestné.

Z důvodů vnitřní spravedlnosti byl nároku na náhradu bolestného, co se týká dědičnosti, postaven na roveň nárok na náhradu ceny zvláštní obliby. Nebylo tajno superrevisní komise, že ovšem v jednotlivých případech rozhodnutí působiti bude určité obtíže.

Jak již bylo shora uvedeno v poznámkách k rubrice před § 1121, jsou na konci hlavy o náhradě škody zařaděny paragrafy odpovídající §§ 1333, 1336 obč. zák. a nové ustanovení o propadných doložkách, a to pod rubrikou "III. Prodlení dlužníka, smluvená náhrada a propadné doložky". Nebylo vyhověno námětu, aby tyto předpisy přeřaděny byly do všeobecné části práva obligačního.

K §§ 1177 a 1178: Ustanovení ta jsou uvedena pod rubrikou "1. Prodlení dlužníka". § 1177 se týká jediné prodlení dlužníka při dluzích peněžitých. Povinnost platiti úroky z prodlení nezávisí na zavinění dlužníka (tak panující nauka; srv. Schey, Obligationsverhältnisse, 1, str. 581 a násl.; Wolff v komentáři Klangově IV, str. 171). Dosavadní právo bylo změněno potud, že úroky z prodlení z dluhů zúročitelných výše než sazbou úroků zákonných se rovnají úrokům smluveným. Vznikne-li při dluzích peněžitých z prodlení škoda, jež úroky z prodlení není kryta, lze se jí domáhati vedle úroků z prodlení, ovšem jsou-li dány všeobecné podmínky pro nárok na náhradu škody, zpravidla tedy zavinění. To platí podle § 1178 stejně, když jde o jiné dluhy než peněžité.

§ 1334 obč. zák. je v § 1268, o § 1335 obč. zák. srv. poznámku v dův. zprávě k §§ 754 až 756.

K §§ 1179 až 1184: Ustanovení §§ 1179 až 1182 nahrazují § 1336 obč. zák., týkající se smluvené náhrady (konvenční pokuty). § 1184 dává ustanovení o propadných doložkách, o nichž dosud nebylo v občanském zákoníku předpisů, ačkoliv se o nich zmiňuje zákon o splátkových obchodech, § 195 nesporného patentu a zákon o pojistné smlouvě. K pojmu propadných doložek srv. na př. výklady Wolffovy v komentáři Klangově, IV, str. 191; Ehrenzweig, II, 1, 1928, str. 195; Mayr, III, 1922, str. 74. Podle §1184 mají o propadných doložkách platiti ustanovení o smluvené náhradě, s výjimkou ustanovení o soudcovském právu zmirňovacím. Jmenovitě na otázku v dosavadním právu spornou, zda lze užíti propadné doložky jen v případě zavinění (srv. literaturu shora uvedenou), dává § 1184 odpověď kladnou. Přirozeně neplatí ustanovení o propadných doložkách, jde-li ve skutečnosti o konvenční pokutu.

Co se týká konvenční pokuty, je důležité ustanovení § 1182 o zmírnění přílišné náhrady. Ve smyslu vývodů Scheyových (Festschrift zur Jahrhundertfeier des ABGB, I, str. 514 a násl.) sluší smluvenou náhradu považovati za přílišnou jediné tehdy, je-li v nepoměru k významu řádného splnění pro věřitele. Tím se míní, že nepřijde jen na utrpěnou škodu, t. j. na majetkovou újmu, nýbrž také na poměr mezi nesplněním a zájmem na splnění. Obojí se v § 752 (§ 912 obč. zák.) zřejmě rozeznává.

Vzhledem k některým pochybnostem vyslovila superrevisní komise ve zvláštním paragrafu, že předpisy o smluvené náhradě a zvláště o soudcovském právu zmirňovacím nelze obejíti tím způsobem, že by se sjednala smlouva o poenale, které by nemělo za funkci nastoupiti na místo náhrady škody. Podle přání některých ministerstev bylo však do uvoz. a prov. předpisů vsunuto ustanovení čl. LXII, podle něhož lze nařízením vyloučiti platnost § 1183 pro smlouvy, jichž splnění musí býti ve veřejném zájmu, na př. v zájmu obrany státu, zabezpečeno co nejúčinněji.

Ustanovení §§ 1338 a 1341 obč. zák., která jsou zčásti zastaralá, zčásti zbytečná, škrtl již subkomitét; o §§ 1339 a 1340 obč. zák. srv. výše poznámky k §§ 1167 až 1170.

Přistupujíc k projednání třetího dílu občanského zákoníka, musila si superrevisní komise předložiti otázku, zdali při vydatnější modernisaci občanského zákoníka je možné zachovati jeho třetí díl, a zejména v jeho dosavadní podobě. Slušeloť uvážiti, že třetí díl, obsahující podle jména ustanovení společná institucím upraveným v díle prvním a druhém, obsahuje velkou převahou ustanovení, hledící k druhému oddělení dílu druhého, a tedy ustanovení práva obligačního. Jen menší část hledí k prvnímu oddělení druhého dílu (zejména ustanovení o vydržení) a jen nečetná ustanovení se dnes týkají dílu prvního. I v samých kapitolách se vyskytují takové inkongruence, anebo systematická pochybení. Tak kapitola druhá, nadepsaná >Změna prav a závazků<, jedná o různých institucích, z nichž snad ani jediné nauka není ochotna přiznati povahu >změny<, nebo zase poslední kapitola jest ode dávna odsuzována, že slučuje v jediný celek dvě instituce vytýkající tak různé právní následky, jako jsou vydržení a promlčení.

Po podrobné debatě rozhodla se superrevisní komise ponechati třetí díl s jednou závažnější změnou, že totiž dosavadní druhá hlava je rozdělena na dvě, z nichž první (v celkovém pořadí 44) jedná o obnově (novaci) a narovnání, druhá (45) nadepsaná >Změna v osobě věřitele nebo dlužníka< jedná o cessi, asignaci, převzetí dluhu (převzetí splnění). Tak tedy třetí díl má pět hlav, kdežto v původním tekstu měl čtyři kapitoly. Superrevisní komise vycházejíc ze stanoviska, že hledisko lepšího či horšího systému nesluší přeceňovati, dospěla při redakci osnovy z r. 1931 k názoru, že závažnější změny systematické co do látky třetího dílu byly by si vynutily také věcné změny v díle prvním a druhém, jejichž dosah by snad ani dobře nebylo možno dohlédnouti, a nemohla si tajiti, že systematická pochybení občanského zákoníka nejen nebyla nikdy důvodem významnějších obtíží, nýbrž že poskytují i některé cenné výhody, jako na př. sloučení vydržení a promlčení činí možným sevřenější pojednání než oddělení obou institucí. Při tom zůstalo i v závěrečné redakci, ale podstatné změny v prvním dílu umožnily změnu nadpisu dílu třetího, který nyní obsahuje téměř naveskrze jen společná ustanovení o právech majetkových.

§ 1342 obč. zák. škrtl již subkomitét, §§ 1343 až 1345 obč. zák. škrtla superrevisní komise, ježto nemají obsahu právně závažného a jen vykládají, a to ještě ne zcela přesně, o poměru této hlavy k hlavě následující.

§ 1185 odpovídá § 1346 odst. 1 obč. zák. a byl pozměněn stylisticky, aby odpovídal paragrafům, kterými se v druhém dílu zahajují hlavy pojednávající o jednotlivých smluvních typech. Rukojmího byl již subkomitét nazval dlužníkem podpůrným a pojmenování to bylo ponecháno přes některé námitky učiněné v superrevisní komisi. Jako § 1186 byl zachován druhý odstavec § 1346 obč. zák. novelové verse, ačkoli i tu byly proneseny pochybnosti o jeho správnosti. Než převládlo mínění, že jde o ustanovení účelné a dobře rozvážené.

§ 1187 je přesnou reprodukcí § 1347 obč. zák. § 1348 obč. zák. byl na tomto místě vypuštěn již subkomitétem, a to vzhledem k tomu, že smísil terminologicky i věcně dvě různé instituce t. j. tak zv. rukojemství za schodek (fideiussio indemnitatis obecného práva, Schadloshaltungs-, Entschädigungsbürgschaft), t. j rukojemství, které se stane aktuální, když by hlavní dlužník platiti nemohl, a rukojemství návratné (Rückbürgschaft), t. j. rukojemství, kterým se zajišťují postihová práva rukojmího. Smísení to se dalo vysvětliti tím, že rukojemství návratné bylo zpravidla vykládati jako rukojemství za schodek (§ 1356 obč. zák.) a nikoli jako rukojemství obyčejné (§§ 1346, 1355 obč. zák,), při němž nemá místo beneficium excussionis personalis, jako také § 1362 obč. zák. vyslovil implicite zásadu, že rukojmí může rukojmího návratného postihovati, jen když rukojemstvím přišel ke škodě. Než není zajisté vyloučeno, aby postihová práva rukojmího byla zajištěna rukojemstvím obyčejným. Se zřetelem k tomu všemu byla věc upravena tak, že to, co je správné v § 1348 obč. zák., bylo pojato do § 1193 a že jednak v § 1193, jednak v § 1193 byly opraveny nesprávnosti terminologické. Co do § 1362 obč. zák. srv. poznámky při § 1199.

§ 1349 obč. zák. byl vypuštěn, ježto nejde než o reminiscenci na S. C. Vellaeanum.

§ 1350 obč. zák. zachovaný subkomitétem byl vypuštěn superrevisní komisí jako samozřejmý.

§ 1351 obč. zák.byl převzat jako § 1188 s tou změnou, že mluví jen o zajištění a ne o převzetí. Byl pak pokládán za vhodné místo, kde lze vyřešiti spornou otázku, zdali lze zajistiti závazky tak řečené naturální. Věc se řeší tím způsobem, že se dává ustanovení (positivní) o závazcích promlčených, čímž má býti pověděno, že jinaké závazky naturální, o nichž mluví § 1299, zajištěny býti nemohou. Od subkomitétu se superrevisní komise, hledíc zejména k připomínce nejvyššího soudu, odchýlila v tom, že zajištění promlčeného závazku bude platné, jen když zajistitel o promlčení věděl. O zajištění a zajistiteli se mluví proto, aby byl kryt nejen případ § 1185, nýbrž i případ § 1187. Námět, aby byl převzat do zákoníka § 23 zák. čl. XXV/1883 o nezajistitelnosti pohledávek z hostinského úvěru, nebyl přijat. Ustanovení to, právě tak jako § 3 zákona č. 67/1877 ř. z., se do všeobecného zákoníka nehodí, ježto bylo zřejmě vydáno pro místní poměry. O diferenční hře srv. poznámky k §§ 1114 až 1116.

§ 1189 je reprodukcí § 1352 obč. zák. Superrevisní komise uznala, že pochybnosti, které proti tomuto ustanovení byly proneseny, nejsou toho rázu, aby je bylo nutno měniti.

K § 1190: Co se týká otázky, jak vykládati rukojemský závazek, postavil se občanský zákoník v § 1353 na stanovisko rukojmímu velmi příznivé, vytýkaje, že rukojmí je zavázán jen potud, pokud se zavázal výslovně. Občanský zákoník pro Německou říši má v § 767 ustanovení rukojmímu nepříznivější, vycházející ze zásady, že rozsah povinnosti rukojmího se řídí dočasným rozsahem povinností dlužníka hlavního, a vytýkající, že jen právní jednání, která učiní hlavní dlužník po zaručení, nemohou zmnožiti povinnosti rukojmího. Superrevisní komise se domnívá, právě tak jako subkomitét, že není důvodu dávati o rukojemství ustanovení zvláštní a že tedy stačí, když se při výkladu obsahu rukojemského závazku užije obecného pravidla vykládacího obsaženého nyní v § 757. Výslovně na tento paragraf odkazovati není zajisté zapotřebí. Zvláštní pravidlo vykládací, obsažené v druhé větě, bylo zachováno jak proto, že je nutno pokládati je za správné, tak pro jeho souvislost s § 1199 a s § 1202 i. f. Bylo však důrazněji než dosud naznačeno, že jde o pravidlo vykládací, a to tím, že byla vsunuta slova "v pochybnostech".

§ 1354 obč. zák. škrtl již subkomitét, protože beneficium competentiae není našemu právu vůbec známo.

K§ 1191: Superrevisní komise právě tak jako subkomitét setrvala na zásadě § 1355 obč. zák., podle něhož podpůrná povaha rukojemského závazku si žádá jen, aby hlavní dlužník byl o splnění upomenut, a nepřiznala rukojmímu beneficium excussionis personalis, jako činí na př. §§ 771 a násl. něm. zák. obč. nebo §§ 974 a 976 uherské osnovy z r. 1913. Bylo však konstatováno, že nejde nikterak o rozdíl zásadní povahy. Není překážky, aby si rukojmí ono beneficium vyhradil, ale musil si je vyhraditi, a to, jak praví § 1192, zřejmě, ale pak již nejde o rukojemství obyčejné, nýbrž o rukojemství za schodek. Co se týká zřejmé výhrady, není arci nutno, aby se užilo určitých slov. Stačí, když z celé souvislosti je patrno, že bylo míněno takové rukojemství za schodek. Proto také je v § 1192 slovo "zřejmě" a ne jako v § 1356 obč. zák. slovo "výslovně" (ausdrücklich). Slova "soudně nebo mimosoudně" byla jako samozřejmá škrtnuta.

K § 1192: Jako § 1356 obč. zák. ustanovuje § 1192, kdy upomínky není potřebí. Látka byla však spořádána přehledněji. První věta mluví jen o rukojmím obyčejném. Naproti § 1356 obč. zák. jsou některé změny. Neznámý pobyt činil v osnově z r. 1931 upomínku zbytečnou jen tehdy, když nebyl v tuzemsku majetek hlavního dlužníka. Konečná redakce se zase vrací k původnímu tekstu, aby věřitel nemusil pátrati, zda hlavní dlužník má v tuzemsku nějaký majetek a zda tento majetek (což osnova z r. 1931 zamýšlela, ale jasně nevyjádřila) stačí ke krytí jeho závazku. Insufficience majetku dlužníkova je formulována, nehledíc k uvalenému konkursu a zahájenému řízení vyrovnacímu, podle § 9 odpůrčího řádu z roku 1931. Slova "když lze míti za to, že by (sc. věřitel) úplného uspokojení nedošel" vyjadřují - stejně jako v § 9 odp. ř. slova "lze-li předpokládati, že by úplného uspokojení nedošel" - nikoli subjektivní dojem věřitele, nýbrž objektivní podmínku, kterou by ve sporu posoudil soud. Druhá věta jedná o rukojmím za schodek a v ní jsou také odklizeny terminologické nejasnosti, které měl § 1348 obč. zák.

Za § 1192 byl zařaděn § 1193, ustanovující o rukojmím návratném (srv. k tomu výše poznámky o vypuštěném § 1348 obč. zák.). Jde tu arci o ustanovení vykládající obsah povinnosti rukojmího a náleželo by vlastně k § 1190, ale ježto vyžaduje znalosti právních následků při rukojemství obyčejném a při rukojemství za schodek, bylo zařaděno za ustanovení, která jednají o těchto právních následcích.

§ 1194 mluví o poměru rukojmího a plátce. Naproti § 1187 je tu ten rozdíl, že jde o případ rukojemství, a platí tedy vše, co o rukojemství, není-li to zvláště vyloučeno.

§ 1195 odpovídá § 1358 obč. zák. novelové verse. Připomínce, že by § 1195 právě tak jako § 1198 měl býti zařaděn do hlavy o placení, superrevisní komise nepokládala za nutné vyhověti, ježto hlediskům systematickým nechtěla přisouditi větší váhy, než jim přísluší. Námětu, že by mělo ostřeji než dosud býti vysloveno, že v § 1195 jde o postih subrogační, superrevisní komise rovněž nevyhověla, jsouc přesvědčena, že v té příčině je § 1195 zcela jasný. Změna byla učiněna především v tom, že § 1195 užívá širšího slova "shlazení" na místo užšího "splnění". Z tekstu § 1195, zejména když byla doplněna slova "a naň převésti", plyne zcela jasně, že rukojmímu, který zaplatil, vzejde nárok nejen na vydání dlužního úpisu a kvitance, nýbrž i na vydání ruční zástavy a na cessi ke vkladu způsobilou. Otázka, zdali by neměla býti přiznána rukojmímu, který zaplatil intabulovanou pohledávku, poznámka spornosti, byla odkázána do práva knihovního.

K § 1196: První věta § 1359 obč. zák. byla doplněna, aby byl rozřešen starý spor, zdali spolurukojmí ručí in solidum, jen když se zaručili společně, či také když se každý zavázal zvláště. Ze souvislosti mezi první a druhou větou vychází zajisté také najevo s dostatečnou jasností, že i postihové právo vyslovené v druhé větě se týká jak rukojmích, kteří se zaručili společně, tak oněch, z nichž každý se zaručil zvláště, nevěda o ostatních. Z § 1363 obč. zák. byla převzata do § 1196 třetí věta a ustanovení bylo uvedeno v souhlas s § 1197. Otázka, zdali má podle § 1196 místo subrogace naproti spolurukojmím čili nic, není zde rozřešena. Otázku tu bude rozhodnouti podle zásad obsažených v zákoníku na jiných místech, jak o tom bylo promluveno v poznámkách k §§ 730, 731.

§ 1197 odpovídá § 1360 obč. zák., ale byla škrtnuta slova "podle pořadu (§ 1355)"

(nyní § 1191), poněvadž platí stejně i při rukojemství za schodek.

§ 1198 odpovídá přesně § 1361 obč. zák.

K § 1362 obč. zák. připomenul subkomitét: Ustanoveními občanského zákoníka proniká myšlenka, že věřitel nedojde uspokojení od rukojmího, když vlastní vinou nedošel uspokojení od dlužníka hlavního. V § 1356 obč. zák. jest ustanoveno, že v obou případnostech tam uvedených může věřitel nastupovati na rukojmího, jen když mu nelze přičísti nedbalost; § 1362 obč. zák. ustanovil, že rukojmí může na rukojmím návratném žádati náhradu škody, když si jí sám nezpůsobil svojí vinou. V § 1353 obč. zák. druhá část má podle svědectví protokolu (Ofner, II, str. 218) i ten smysl, že věřitel nemůže na rukojmím vymáhati úrok, který při náležité péči mohl vymáhati na hlavním dlužníku. Z těchto ustanovení lze dovésti, že je věcí rukojmího, aby žalujícímu věřiteli namítal jeho nedbalost. Mimoto poskytuje § 1364 obč. zák. rukojmímu právo, aby se hojil na věřiteli, jehož váhavostí při vymáhání pohledávky vzal škodu při postihu.

Myšlenka právě vzpomenutá byla vyjádřena v § 1199, jenž zní všeobecně a nemluví jen o rukojmím návratném, ježto není pražádného důvodu zásadu vyslovenou v § 1362 obč. zák. obmezovati na rukojmího návratného. V souvislosti s tím se v § 1192 nevyskytuje závěrečný passus § 1356 obč. zák. Bylo však ponecháno, jak bylo pověděno, v § 1190 vykládací pravidlo druhé věty § 1353 obč. zák. a zůstala také druhá věta § 1364 obč. zák. v § 1202.

Superrevisní komise přistoupila přes projevené pochybnosti, zdali se tím nezeslabuje příliš zásada § 1191, k postupu subkomitétu.

§§ 1200 a 1201 odpovídají § 1363 obč. zák., jenž byl doplněn ustanovením snad samozřejmým, ale přece ne snad zbytečným, zejména vzhledem k tomu, že byl vypuštěn § 1354 obč. zák, Podobné ustanovení má ostatně § 768 obč. zák. pro Německou říši. Ustanovení, že závazek rukojmího se nemění konkursem dlužníkovým nebo vyrovnacím řízením o jeho jmění, bylo pokládáno za příliš samozřejmé, než aby bylo je nutno připojiti; srv. ostatně § 1192 a čl. VII, č. 2 uvoz. předpisů. Že by při užívání druhé části § 1200 mohly vzniknouti pochybnosti, když pozůstalost připadla státu, pokládá superrevisní komise za nemožné.

O § 1364 obč. zák. byla superrevisní komise přesvědčena, že nejde o ustanovení příliš významné, které však přes to není potřebí ze zákona vypustiti. Proto je převzala do § 1202. Druhá věta § 1202 není zbytečná vedle § 1199, ježto tento paragraf se zabývá ochranou rukojmího předtím, než platí, kdežto druhá věta § 1202 má na zřeteli jeho postavení potom, když zaplatil. O § 1202 bude míti za to, že je jedním z předpisu, které platí i o rukojmím a plátci.

§ 1203 upravil § 1365 obč. zák. tak, že jen takové vzdálení dlužníka dává rukojmímu právo na jistotu, které způsobí, že by vymáhání dluhu na dlužníku podstatně bylo ztíženo. Že by § 1203 byl v čemkoli na sporu s ustanoveními práva odpůrčího, nemohla superrevisní komise uznati.

§ 1204 odpovídá § 1366 obč. zák., jenž se však zdál nejasným, a proto byl vyložen způsobem známým z § 14 knih. zák. Passus o nároku rukojmího, aby byl zproštěn rukojemství, byl vypuštěn.

§ 1205 odpovídá § 1367 obč. zák., jenž byl doplněn vzhledem k tomu, jak se v nauce vykládá. Poslední větou je recipován dvorský dekret ze dne 19. srpna 1837, č. 229 sb. zák. soud. Vysloviti se o tom, zdali platí § 1205 také tehdy, když rukojemský závazek je zajištěn zajišťovacím převodem, nepokládá superrevisní komise za nutné, hledíc k tomu, že zajišťovací převod byl přijat jen měrou velmi omezenou. Tříletá lhůta § 1205 není lhůtou promlčecí.

K §§ 1206 až 1208: Ustanovení občanského zákoníka slušelo doplniti ustanovením o t. zv. kumulativní novaci (constitutum debiti proprii), jež systematicky náleží mezi prostředky, kterými se utvrzuje pohledávka věřitelova (zlepšuje jeho postavení). Ustanovení je, nehledíc k pochybnostem, které se dosud vyskytovaly v nauce i praksi, nutné i proto, že § 712 dal ustanovení o smlouvách abstraktních. Vzhledem pak ke sporům o podstatě smluv uznávacích a odúčtovacích, které někteří pokládají za smlouvy abstraktní (srv. Bähr, Anerkennung als Verpflichtungsgrund, a jeho četní následovníci), bylo nebezpečí, že by onen § 712 mohl býti vztahován na sliby zaplatiti dluh. Co do smyslu § 1206 je poznamenati toto: Mluví se jen o constitutum debiti proprii a nikoliv o constitutum debiti alieni. O potřeby tu se vyskytující je postaráno s dostatek různými formami rukojemství, poukázkou a převzetím dluhu. Smysl § 1206 je ten, že platebním slibem nastane přesun průvodního břemene. Podle obecných zásad o dokazování je na žalobci, aby prokázal existenci závazku. Když dluh byl konstituován, stačí, když dokáže platební slib, a bude věcí žalovaného, aby namítal a dokázal, že konstituovaný dluh neexistoval. Dokáže-li však, že dluh neexistoval, nemusí dokazovati, že v době platebního slibu nevěděl o existenci dluhu, čili jinak platí zde, co se týká podmínek úspěchu ve sporu, nikoliv zásady o condictio indebiti, nýbrž pravidla o condictio sine causa; srv. Krčmář, Sborník věd právních a státních, 1903, str. 23 a násl. Přesun průvodního břemene právě naznačený nastane, jen když platební slib se stane výslovně. Není jistě potřebí pro constitutum debiti žádati zvláštní formy jako pro rukojemství, přece však se nepokládá vhodným, aby přesun průvodního břemene působilo jakékoli jednání konkludentní nebo dokonce mlčení (§ 693). Výslovnost se arci žádá i při platebních slibech podle § 1208. Přesun průvodního břemene je spojen jen se slibem zaplatiti dluh co do obsahu a důvodu přesně určený. Výrok něčí, že zaplatí vše, co druhému dluhuje nebo co mu dluhuje z určitého důvodu, nebo něčí výrok, že uznává, že je druhému dlužen, podobného právního následku nemají. Slova "a důvodu" připojila superrevisní komise k tekstu subkomitétu k připomínce brněnské fakulty, aby bylo jasné, že platební slib musí označovati kausální právní jednání, o něž se opírá. Slovy "má se za to, že dluh onen trval" má býti jasně pověděno, že žalovaný může namítati vše, co mohl namítati v době platebního slibu, a nikoliv jen to, co vedlo ke sníženi dluhu po platebním slibu. Druhá věta § 1206 chce říci, že platebním slibem se odklidí námitka promlčení konstituovaného dluhu. tak jako se lze zaručiti za dluh promlčený, o čemž ustanovil § 1188. Tím je pak také řečeno, že ostatní naturální obligace uvedené v § 1299 konstituovány býti nemohou. § 1207 recipuje ustanovení zákona č. 76/1871 ř. z., pokud mluví o "Schuldbekenntnisse". Chápe se totiž ustanovení to tak, že se míní úkony dispositivní, t. j. uznávací smlouvy (srv. Tilsch, Einfluss, 1901, str. 208). Podle doslovu tohoto paragrafu nevztahuje se ustanovení jen na smlouvy uznávací v pravém smyslu, nýbrž na všechny platební sliby § 1208 upozorňuje na nepraktičtější způsoby konstituta. Další ustanovení o kumulativní novaci, t. j. ustanovení o jejím poměru k novaci privativní, srv. v § 1222.