Na místo §§ 1368 až 1372 obč. zák., ježto vše, co z těchto paragrafů se hodí k tomu, aby bylo zachováno, bylo pojato do hlavy 13, bylo postaveno jen odkazové ustanovení upozorňující, že zajišťovacím prostředkem je také právo zástavní upravené v hlavě 13.

K § 1210 a 1211: Subkomitét redigoval všeobecné ustanovení o zajišťovacím převodu a podrobně je odůvodnil. Ustanovení to vyvolalo pozornost veřejnosti, ale se souhlasem se nesetkalo. Námitky se však týkaly jen zajišťovacího převodu k věcem hmotným. Proti zajišťovacímu převodu pohledávek, jak jde z diskuse, zásadních námitek nebylo.Naopak se přiznává (srv. na př. Grohmann, Prager Juristische Zeitschrift, 1929, sl. 4 a násl.; Fröhlich, Právník, 1929, str. 532 a násl.), že zajišťovací převod pohledávek je věc vžitá a celkem dobrá. Zajišťovací převod pohledávek si vynutil hospodářský život, a jak se zdá, pokus jej vymýtiti byl by asi odsouzen k nezdaru. Ostatně bylo by zbytečné zajišťovací převod pohledávek zakazovati. Závady, které se právem vytýkají zajišťovacímu převodu věcí hmotných, nevyskytují se vůbec, nebo aspoň ne v tom rozsahu, při zajišťovacím převodu pohledávek. Výslovného ustanovení, že není přípustný zajišťovací převod k věcem hmotným, není potřebí. Bude-li pověděno, že zajištění je iusta causa cessionis, bude tím také pověděno, že není iusta causa transferendi dominii. Vyloučeny jsou ze zajišťovacího převodu jednak, jak samozřejmo, pohledávky nepostupitelné, jednak pohledávky z cenných papírů. Jde-li o pohledávku z cenného papíru, hodí se k zajištění jen jako zástava. § 1211 se vysvětluje tím, že nedovolené klausule smlouvy zástavní, na př. lex commissoria, mohly by míti význam i při zajišťovacím převodu. Že se zajišťovací převod pohledávek jinak spravuje obecnými předpisy o převodu pohledávek, není snad potřebí vytýkati.

§ 1212 odpovídá § 1373, věta 1 obč. zák.; změny, které se vyskytují, mají povahu změn stylistických.

§§ 1213 až 1216 modernisují, resp. doplňují první větu § 1374 obč. zák. § 1214 převzat byl z § 7 zákona č. 86/1912 ř. z. §§ 1215 a 1216 hledí k dalším vhodným objektům majetkovým. Zásada § 1216 mohla by býti vládním nařízením na základě čl. LXIII uvoz. a prov. předpisů rozšířena na jiné pěněžní ústavy.

§ 1217 je složen z posledních vět §§ 1373 a 1374 obč. zák. Mluví se o vhodném majetku, čímž se míní dostatečný majetek, z něhož věřitel může pomocí tuzemských soudů dojíti uspokojení. Ustanovením tím jsou vyloučeny osoby, které, ač v tuzemsku mají dostatečný majetek, nemohou tu býti žalovány, t. j. osoby exterritoriální.

§ 1218 dal podle obdoby § 240 obč. zák. pro Německou říši ustanovení, co platí, když se jistota stala nedostatečnou.

§ 1375 obč. zák., zachovaný subkomitétem, byl superrevisní komisí škrtnut jako ustanovení bez závažného právního obsahu.

§ 1219 obsahuje ve zkrácené formě §§ 1376, 1377 obč. zák. Závěr § 1376 obč. zák. se vypustil a druhá věta § 1377 obč. zák. je nahrazena obvyklou v nauce definicí novace. Z § 1376 obč. zák. nebyla recipována slova >aniž kdo jiný přistoupí<. Občanský zákoník chybuje tím, že se mu ztratily delegatio nominis a debiti, jež jsou také způsoby novace. Instituce ty jsou, se zřetelem k tomu, že jsou dopuštěny cesse a převzetí dluhu, asi málo praktické, ale vylučovati je nesluší (Unger, Schuldübernahme, str. 9), jakož také nauka je na větším díle pokládala za přípustné, bojujíc arci těžce s tekstem zákona. Novelová verse učinila zmínku o delegatio debiti v § 1410 obč. zák., jemuž odpovídá nyní § 1261, a obdobná zmínka o delegatio nominis je v § 1241. Superrevisní komise právě tak jako subkomitét nepokládala za nutné vytýkati v první části první věty § 1219, že právní následky uvedené v druhé části nastanou jen tehdy, když je tu animus novandi (srv. ostatně Hruza, Novation, str. 22 a násl.). Zvláštní zmínka o animus novandi se nečiní proto, že ve skutkovém základě, který jest uveden v § 1219, animus novandi bude zhusta obsažen nutně a § 1222 ukazuje jasně, že objektivní skutkový základ obsažený v § 1219 nestačí dosáhnouti následku uvedeného v druhé části první věty, a čeho je potřebí, aby onen následek nastal.

Protože se neděje zmínka o animus novandi, není také nutno animus ten precisovati blíže, což by nebylo na místě, vzhledem k nevyzrálým sporům o to, zdali lze o novaci mluviti jen tam, kde má nový slib platební soluční ráz naproti závazku staršímu; srv. na př. Hruza, na u. m., str. 171 a násl., Hasenöhrl, Obligationenrecht, II, 1899, str. 531 a násl. Rovněž nebylo by na místě šířiti se o t. zv. nepravé novaci a vytýkati, že jde o něco, co náleží k pojmu novace, nebo opak. I tu jde o otázky nedosti probádané; srv. na př. Hruza, na u. m., str. 34 a násl., 168 a násl.; Unger, Grünhuts Ztft., 1888, str. 554 a nás1.; Hasenöhrl, na u. m., str. 533, pozn. 40; Schey, Obligationsverhältnisse, I, str. 299. Zmínka o promlčených závazcích se děje stejným způsobem a za stejným účelem, jako v § 1188 a v § 1206. Citací § 1188 se chce naznačiti, že o novaci promlčených závazků platí totéž, co o rukojemství za ně převzatém, a je tím také vysloveno, co platí o novaci závazků neplatných a ostatních závazků naturálních. Námět tedy, aby byla dopuštěna novace všech pohledávek uvedených v § 1299, přijat nebyl.

§ 1220 odpovídá § 1378 obč. zák. Slova >vorige Hauptverbindlichkeit< byla vyjádřena slovy "zrušená pohledávka", ježto jde o pohledávku zrušenou a ježto práva v § 1220 jmenovaná jsou spojena nikoliv s dluhem, nýbrž s pohledávkou. Jinakými právy míní se i pertinence pohledávky.

§ 1221 odpovídá § 1379 obč. zák., ale z poslední jeho věty byl utvořen samostatný § 1222, formulovaný, stejně jako v dosavadním tekstu, jako vykládací pravidlo.

§ 1223 odpovídá § 1380 obč. zák. Slovo >Neuerungsvertrag< bylo nahrazeno slovem >dohoda<. Je zajisté možné, že při narovnání se sporné pohledávky nahradí novou a že tu tedy bude novace, ale sporná mezi stranami práva mohou býti a zhusta budou vypořádána způsobem jinakým. Formule zvolená superrevisní komisí se pokládá za takovou, která podstatu narovnání nejlépe vystihuje. Druhá věta § 1380 obč. zák., jež má na zřeteli smlouvy záplatné, nebyla převzata jako samozřejmá a mimoto i zbytečná proto, že se jí lze dobrati a contrario z § 1224.

§ 1224 odpovídá přesně § 1381 obč. zák. Byl ponechán, ač snad nutný není. Vzhledem k novému znění § 787 nelze ovšem za pochybné právo považovati nedobytnou pohledávku.

Zastaralý tekst § 1382 obč. zák. byl nahrazen stručnou formulí § 1225.

§ 1226 odpovídá § 1383 obč. zák., ale byl formulován tak, aby z něho bylo patrno, že před smrtí zůstavitele je narovnání o právech z pořízení pro případ smrti nepřípustné vůbec, po smrti pak zůstavitele potud, pokud všechny strany na narovnání zúčastněné neznají obsahu onoho pořízení. Pokud se mluví o narovnání učiněném za života zůstavitele, nejde samozřejmě než o pactum de hereditate tertii viventis. Druhá věta § 1383 obč. zák. do nového tekstu nebyla převzata.

§ 1384 obč. zák. byl vypuštěn. Pokud má obsah civilistický, je samozřejmý, pokud má obsah necivilistický, nenáleží do občanského zákoníka.

K §§ 1227 až 1229: Ustanovení o omylu při narovnání jsou nejasná a jsou odedávna sporná. Superrevisní komise právě tak jako subkomitét se domnívá, že si počíná správně, přijímajíc větu přijatou takřka obecně, že jest lišiti omyl v tom, co mezi stranami bylo nepochybné nebo nesporné, a omyl v tom, co bylo mezi nimi pochybné nebo sporné. Co se týká omylu prvního, není důvodu, proč by nemělo platiti o narovnání totéž, co platí o smlouvách vůbec, kdežto omyl v tom, co mezi stranami bylo sporné nebo pochybné, se platnosti narovnání nedotýká, nejde-li o omyl způsobený lstí druhé strany. Přijme-li se tato zásada, není třeba dávati ustanovení o noviter reperta. Než § 1387 obč. zák. byl přece ponechán jako důležité vysvětlení druhé věty § 1227, ale byl přijat jako třetí věta do tohoto paragrafu. Doporučuje se také zachovati § 1386 obč. zák., jenž je nyní § 1228. Také ustanovení § 1388 obč. zák. bylo zachováno jako § 1229.

K § 1230: Ze stejných důvodů, které vedou k tomu, aby uznávací smlouvy mezi manžely byly zřízeny ve formě notářského spisu, bylo přijato i ustanovení, že notářského spisu vyžaduje i narovnání mezi manžely.

§ 1231 odpovídá § 1389 obč. zák. První věta byla škrtnuta. V druhé vypuštěno slovo "všech" (sc. sporných věcech) jako mýlivé a slova "geflissentlich verheimlicht" byla nahrazena slovem "vyloučili", ježto není důvodu poskytovati ochranu mentálním reservacím.

§ 1232 odpovídá § 1390 obč. zák. Na místo slov "třetí zástavce" položena byla slova "zástavní dlužník", ježto námitky může míti nejen zástavce, nýbrž každý zástavní dlužník rozdílný od dlužníka osobního.

§ 1391 obč. zák. byl vypuštěn, ježto smlouva o rozhodci s narovnáním nesouvisí.

Námět, aby bylo mezi předpisy o narovnání umístěno ustanovení o smlouvě, kterou se zřizuje rozhodce, přijat nebyl, protože jde o instituci, která je s ostatními předpisy civilního soudního řádu v tak úzké souvislosti, že nelze o ní v civilním soudním řádě pomlčeti. Nebylo by pak na místě, aby se o ní pojednávalo jak v občanském zákoníku, tak v civilním řádě soudním.

Subkomitét (srv. jeho důvodovou zprávu, druhé vydání, str. 241 a násl.) se zabýval podrobně otázkou, zdali by na instituci cesse, jak byla upravena občanským zákoníkem z roku 1811, neměly býti provedeny podstatnější změny. Výsledek úvah byl záporný a subkomitét pokládal za svůj hlavní úkol objasniti některé pochybnosti, které se pojily k dosavadním tekstům. Na stejné stanovisko se postavila i superrevisní komise, hledíc k tomu, že nebylo ani připomínek, které by navrhovaly změnu v podstatných kusech. Zvláště se k tomu připomíná, že škrtem pohledávek v § 427 obč. zák. (§ 105) a ponecháním zásad platných podle panujícího mínění o postupu pohledávek byl odmítnut názor Wellspacherův (Vertrauen, str. 189 a násl.) o významu odevzdání dlužního úpisu pro právní poměr mezi cedentem a cessionářem anebo několika cessionáři.

K § 1233: Předpis ten se skládá z první věty § 1392 obč. zák. a z třetí věty § 1393 obč. zák. První věta byla podstatně zkrácena a byla z ní vypuštěna zmínka o změně práva, vzhledem k tomu, že cesse podle běžného učení nezakládá změnu práva. Třetí věta § 1393 obč. zák. byla sem pojata, aby hned v úvodním paragrafu bylo vyřízeno vše, co se týká otázky, čeho je potřebí k perfekci cesse. Co se týká cesse vůbec, klade se důraz na dohodu mezi cedentem a cessionářem a na nic jiného. Doplňující ustanoveni má § 1236, jenž odpovídá § 1395 obč. zák. Co pak se týká cesse pohledávek z cenných papírů, klade § 1233 důraz na převod vlastnictví k cennému papíru a nikoli na převod držby.

K § 1234: Předpis ten odpovídá prvním dvěma větám § 1393 obč. zák. Slovo "Rechte" bylo vyjádřeno slovem "pohledávky", ježto celou hlavu o cessi jest upraviti tak, aby se týkala jen pohledávek. Zdali toho či onoho ustanovení o cessi lze užíti obdobně při rozhodování otázek o převodu jiných práv, není potřebí řešiti v hlavě o cessi. O druhé větě § 1393 obč. zák. lze říci, že obsahuje in nuce vše, čeho je potřebí. Ale vzhledem k pochybnostem, které se vyskytly, uvádějí se tu typy nezcizitelných pohledávek. Co se týká pohledávek nezabavitelných, doporučuje se patrně všeobecné ustanovení podle vzoru § 400 obč. zák. pro Německou říši. Ony tři typy pohledávek jsou vlastně také pohledávky, o kterých lze říci, že jsou nerozlučně spjaty s osobou věřitele. Tím se vysvětluje zvolený tekst, jenž klade druhou větu § 1393 obč. zák. na konec výpočtu, při čemž slovem "vůbec" je naznačeno, že vyjmenované skupiny nepostupitelných pohledávek jsou podle okolností také již zahrnuty v skupině poslední. Co do pohledávek, jichž zcizitelnost byla vyloučena smlouvou mezi věřitelem a dlužníkem, lze říci, že tento zákaz zcizení nenáleží pod § 145. Se zřetelem k tomu, co bylo pověděno úvodem, je patrno, že nemohl, co se týká úmluvy o nezcizitelnosti, býti recipován § 405 obč. zák. pro Německou říši, chránící bezelstnost cessionářovu.

K § 1235: První věta odpovídá § 1394 obč. zák., v němž je vlastně dána odpověď na dvě otázky v nauce a v praksi pochybné. Aby tyto pochybnosti byly rozptýleny, jsou připojena ustanovení o právních pomůckách a akcessoriích, jakož i o privilegia causae. Druhá věta, týkající se právních pomůcek, je formulována jako v § 1195. Privilegia causae nejsou již vypočtena, jako v tekstu subkomitétu, nýbrž ustanovení zní zcela všeobecně, takže výjimky ze zásady § 1235 nebudou moci býti ustanoveny jinak než zákonným předpisem.

K § 1236: Odpovídá § 1395 obč. zák. První věta tohoto paragrafu byla vypuštěna, ježto není než motivací konkluse, kterou má druhá věta, a to motivací nikoli zdařilou. Druhá věta § 1395 obč. zák. je zachována a plyne z ní, vzhledem ke změnám, které se staly v § 1396 obč. zák., nyní zcela jasně, že nezáleží na formální denuntiaci, nýbrž na vědomosti dlužníkově (zaviněné jeho nevědomosti). Podle nového tekstu není rozhodné, zdali dlužník nabyl či nenabyl vědomosti o cessionáři, nýbrž zdali nabyl či nenabyl vědomosti o cessi. Není zajisté důvodné přiznati dlužníku osvobození, když platí cedentovi, věda, že se postup stal, ale nevěda jistě, kdo je cessionářem. Tekst superrevisní komise (jinak než tekst subkomitétu) neklade již důraz na oprávnění dlužníkovo platiti, nýbrž na to, že dluh bude shlazen, bude-li zaplaceno cedentovi. Doplniti § 1236 nějakým podrobnějším ustanovením o tom, v čem je spatřovati placení nebo jinaké vyrovnání, t. j. dáti ustanovení na př. podle vzoru nál. rep. č. 228, není radno. Případnosti mohou býti velmi různotvárné, takže každá zmínka o té či oné případnosti by mohla býti mýlivá.

Zvláštní předpisy o postupu pohledávek za státem nebo za fondem pod veřejnou správou jsou zachovány v platnosti v uvozovacích a prováděcích předpisech (čl. VIII, č. 22).

V osnově z r. 1931 následoval za § 1236 zvláštní paragraf o placení pohledávek z cenných papírů jich držiteli. O těchto věcech srv. nyní v následující hlavě §§ 1284 až 1288, zvláště § 1285.

§ 1237 odpovídá § 1396 obč. zák. Začátek § 1396 byl škrtnut, ježto opakuje jen zásadu § 1236, a to nesprávně. Konec první věty byl zachován bez věcné změny, jako formulace velmi šťastná, jež slovy "zůstávají všechny námitky proti pohledávce" postihuje lépe než obsáhlé výklady jádro otázky, totiž že pohledávka přechází na cessionáře - sit venia verbo - s veškerými chorobami. Slova "zůstávají námitky" nekryjí arci námitky, které dlužníku vzešly proti cessionáři, a námitky, že se cesse nestala vůbec nebo neplatně, jež dlužníku příslušejí rovněž, ale o těch není dojista potřebí se zmiňovati, ježto jde o věc samozřejmou. Druhá věta § 1396 obč. zák. byla zachována přes projevené pochybnosti, zdali neslouží k obcházení předpisů o nežalovatelných a neplatných pohledávkách, ale, ježto klade důraz na poctivost cessionáře, není patrně nebezpečná.

Aby byla jasná povaha §§ 1238 až 1240, dostaly rubriku "Správa při postupu". V souhlase s tím nebyla do § 1238 převzata zmínka o cessi bezplatné. Jinak byl § 1397 obč. zák. převzat bez věcné změny.

Do § 1239 byly převzaty §§ 1398, 1399 obč. zák. První věta § 1398 obč. zák. byla vypuštěna, protože obsah veřejných knih nedopouští vůbec úsudku o tom, zdali pohledávka je dobytná čili nic. Je jistě správná věta, že ani neuspokojení z nejvyššího podání neznamená, že by byla pohledávka nedobytná (srv. Gl. U. č. 7362, 9859), a z veřejných knih mimo případnosti superkondikcí nelze ani vysouditi, zdali se na pohledávku dostane či nedostane ze zástavy. Druhá věta § 1398 obč. zák. byla sloučena s § 1399 obč. zák., jenž znamená - podle pojetí superrevisní komise - jen exemplifikaci oné druhé věty. Pokud v § 1399 obč. zák. vzhledem k slovům "Ein Versehen dieser Art begeht der übernehmer" byly spatřovány samostatné a na zavinění (nedopatření) cessionáře nezávislé skutkové základy, při kterých přestává odpovědnost cedentova, je nový tekst (arg. slova "lze........ přičísti") zmírněním dosavadního právního stavu. Závěrečný passus § 1399 obč. zák. o exekuci byl vypuštěn, ježto patrně jest obsažen ve slovech o nevymáhání pohledávky. Tekst superrevisní komisí přijatý dává výraz myšlence, že §§ 1238 a 1239 jsou v podstatě všeobecné zásady o správě, přizpůsobené přiměřeně povaze cesse, a že § 1239 má podobnou funkci, jako v ustanoveních o správě má § 769.

K § 1240: §§ 1238 a 1239 jsou zvláštní ustanovení o správě při převodu pohledávek. § 1240 chce říci, že tam, kde §§ 1238, 1239 nemají rozhodnutí, jest užíti obdobně všeobecných ustanovení o správě. Slovo "jinak" neznamená tedy nic jiného, než že §§ 765 a násl. platí, pokud v §§ 1238 a 1239 není ustanoveno nic jiného. O §§ 776 a násl. lze, přes pochybnosti projevené v připomínkách, říci, že se na správu při cessi pohledávek nehodí. Pravost pohledávky dá se arci zjistiti v krátké době po postupu; dobytnost pohledávky se však objeví až po dospělosti, a poněvadž dospělost postoupené pohledávky může býti odročena na neurčitou dobu, je nesnadno ustanoviti pro žalobu ze správy při postupu jakoukoli pevnou lhůtu.

O § 1241 bylo již pověděno, že byl přijat, aby měl v zákoníku protivu § 1261. Malá změna proti tekstu subkomitétu se stala k návrhu fakulty brněnské.

Osnova z r. 1931 měla v této souvislosti zvláštní paragraf o převodu podniku zastaveného zápisem do zástavního rejstříku. Ustanovení to bylo škrtnuto, když v novém obč. zákoníku instituce rejstříkového práva zástavního nebude upravena.

Co do §§ 1400 až 1410 obč. zák. nebylo tajno superrevisní komise, právě tak jako subkomitétu, jenž o tom zevrubněji pojednal na straně 250 a násl., že jsou leckteré pochybnosti při jich výkladu. Přes tyto pochybnosti rozhodla se superrevisní komise, právě tak jako subkomitét, ponechati tato ustanovení celkem beze změny. Rozhodly při tom tyto úvahy: Jde o ustanovení, jejichž vhodnost v praksi není ještě vyzkoušena, takže by snad byly činěny změny jen akademické, kdežto změny potřebné by učiněny nebyly. Vedle toho jde o látku velmi choulostivou a s jinými partiemi občanského zákoníka souvisící, v níž jakákoliv změna by se mohla projeviti v partiích zákoníka, na které se při redakci změny snad ani nepomýšlelo. O poukázce pohledávek za státem nebo za fondem pod veřejnou správou srv. nyní zákon č. 287/1936 Sb. z. a n., zachovaný v platnosti v předpisech uvozovacích a prováděcích (čl. VIII, č. 22).

Co do navržených změn toto:

V § 1244, jenž odpovídá § 1401, odst. 2 obč. zák., se v souhlase s jinými ustanoveními mluví o zbytečném odkladu. V § 1248 (§ 1403, odst. 2 obč. zák.) se vytýká, že tříletá lhůta promlčecí počíná běžeti od té doby, kdy asignatáře došlo přijetí poukázky. § 1249 (§ 1404 obč. zák.) dostal samostatnou rubriku, ježto se v něm nejedná o převzetí dluhu; mluví se přesněji o dohodě. Nebyl přijat námět, aby pro slib intercedentův byla předepsána písemná forma. Ani z judikatury ani z nauky nezdá se vycházeti najevo, že by se pociťovala potřeba písemné formy. Závěr paragrafu byl přestylisován, ale jen aby jasněji bylo postiženo jádro věci. V § 1250 se v úvodních slovech rovněž přesněji mluví o dohodě a podle návrhu subkomitétu se vsouvají slova "neplyne-li z ní (sc. dohody) nic jiného", poněvadž to, co vytýká dosavadní tekst § 1405 obč. zák., často nebude odpovídati intencím stran. Při sanačních akcích totiž často bývá ujednáno, že se intercedent nebo dlužník pokusí, aby věřitel přijal intercedenta na místo dlužníka, ale že si dlužník vyhledá jiného intercedenta, když věřitel k převzetí nepřivolí. Nadto byl § 1405 obč. zák. doplněn tak, že se věřitel musí vysloviti bez zbytečného odkladu. V § 1254 (§ 1407, odst. 2 obč. zák.) byla přičiněna změna, která správněji než dosavadní tekst vystihuje myšlenku, která má býti vystižena. § 1255 převzal § 1408 obč. zák. beze změny. Nebyl převzat námět redigovati § 1255 takto:

Převezme-li při zcizení nemovitosti nabyvatel zástavní právo na ní váznoucí, je v tom spatřovati převzetí dluhu. Dosavadní dlužník přestane býti dlužníkem, jakmile přechod vlastnictví bude skonán, a nový vlastník vstoupí jako dlužník na jeho místo.

Superrevisní komise právě tak jako subkomitét má za to, že návrh zasahuje příliš hluboko do celé struktury obligačního práva, nehledíc ani k tomu, že ani při hypotekárním úvěru není osoba osobního dlužníka věřiteli lhostejná. Že skutkový základ § 1255 je dosti blízký skutkovému základu § 1250, vzhledem k §§ 693, 694, nebylo superrevisní komisi neznámo, ale určité rozdíly nepochybně jsou.

Do §§ 1256 až 1260 byly převzaty § 1409 obč. zák. a §§ 187, 188 třetí částečné novely. Provedené změny jsou jen povahy stylistické až na to, že se vedle podniku všude uvádí závod. Jako § 1259 byl celkem přijat § 35 konkursního řádu z r. 1931.

§ 1261 odpovídá § 1410 obč. zák.

§ 1411 obč. zák., jenž nemá obsahu právně závažného, škrtl již subkomitét.

Původní "Zahlung" v rubrice před § 1412 obč. zák. (nyní § 1262), jež subkomitét byl nahradil slovem "zapravení", nahradila superrevisní komise slovem "splnění". Ostatní rubriky v serii §§ 1413 až 1424 obč. zák. (nyní §§ 1263 až 1278) byly zkráceny.

§ 1412 obč. zák. byl v § 1262 podle návrhu ministerstva financí reprodukován zcela stručně slovy, že závazek zaniká splněním. V osnově z r. 1931 bylo ještě zachováno slovo "především", aby bylo vysloveno, že se tu jedná o normálním, pravidelném způsobu zániku závazku. Závěrečná redakce je škrtla. Ve skupině §§ 1262 až 1305 jedná se jen o splnění. Že může závazek zaniknouti i jinak, plyne z dalších ustanovení.

§ 1263 odpovídá § 1413 obč. zák.

Za § 1413 obč. zák. zařadil subkomitét ustanovení o srážce interusuria při předčasném splacení pohledávky a podrobně ustanovení odůvodnil (na str. 252 a nás1.). Superrevisní komise ustanovení to přijala, přičinivši některé změny stylistické po návrhu brněnské fakulty a Slovenské komise. Vysloviti, že § 1264 platí jen tehdy, když dies est adiectus pro reo, nepokládala superrevisní komise za nutné, ježto při neúročných dluzích jistě nikdy není dies adiectus pro creditore nebo pro utroque.

§ 1414 obč. zák. zachovaný subkomitétem superrevisní komise škrtla. Že dluh datione in solutum, když se strany dohodly, zaniká, není snad potřebí vytýkati. Zato přece jen se vyskytly příliš vážné pochybnosti, zdali § 1414 obč. zák. nechybuje, když dationem in solutum prohlašuje za jednání záplatné.

Do § 1265 byla z § 1415 obč. zák. přijata jen první věta (druhá byla vložena do § 1266), ale jako druhá věta bylo podle návrhu subkomitétu připojeno ustanovení o přípustnosti splátek. Se zřetelem k tomu, že jiné zákony splátky dopouštějí, nebylo možno setrvati na přísném stanovisku občanského zákoníka. Ale byly dopuštěny splátky jen při dluzích peněžitých a jen tak, že se vylučují splátky šikanosní. Návrh subkomitétu, aby byly dopuštěny splátky nejméně deset ze sta, superrevisní komise změnila tak, že dopustila splátky nejméně dvacet ze sta. Podle přání projevených v meziministerském jednání bylo však vypuštěno v konečné redakci další obmezení, že totiž jednotlivá splátka nesmí býti nižší než 100 Kč, neboť se nezdá býti důvodné vylučovati z výhod nového ustanovení závazky drobné (pod 500 Kč). Aby však ze splátek nevznikly věřiteli újmy (náklady několika kvitancí, náklady několika doručení atd.), bylo po návrhu nejvyššího soudu připojeno, že věřiteli tím nevzejde žádné břímě. Že splátka neruší následků prodlení dlužníkova, není dojista potřebí podotýkati. Dohodu mezi stranami, kterou se splátky prohlašují za nepřípustné, je podle názoru superrevisní komise pokládati za neplatnou, již proto, že by jinak hrozilo nebezpečenství, že by se taková dohoda mohla státi pravidelnou smluvní klausulí. Slovo "splátka" nemůže býti vykládáno tak, že by byla přípustná jen jedna splátka, protože by ale nebylo vhodné, aby se postupně splátky stále zmenšovaly, bylo předepsáno, že základem pro výpočet nejnižší přípustné splátky zůstává stále původní jistina.

§§ 1266 a 1267 se skládají z druhé věty § 1415 a z § 1416 obč. zák. Ustanovení, podrobněji formulovaná, byla podle vzoru uherské osnovy z r. 1913 (srv. §§ 1013, 1014) doplněna tak, že se děje zmínka o nákladech (určených ale nejen soudem nebo úřadem, nýbrž i dohodou stran) a že se na konci vytýká, že z několika stejně obtížných jistin bude shlazena jistina nezajištěná nebo méně zajištěná.

§ 1417 obč. zák., ač snad nadbytečný, byl převzat v § 1268, ale byl tekstem i citacemi uveden do souladu s §§ 738 až 742.

§ 1269 přejímá druhou a třetí větu § 1418 obč. zák. První věta se vynechává jako samozřejmá.

K §§ 1270, 1271: Ustanovení o prodlení věřitele obsažené v § 1419 obč. zák. žádá si vším způsobem nápravy. Nepravíť nic ani o podmínkách tohoto prodlení, ani o jeho právních následcích. Navržený tekst chce tyto otázky objasniti, a to:

1. co se týká podmínek prodlení věřitelova: Věřitel nemá "povinnosti" přijmouti nabízené plnění a právní následky prodlení věřitelova nejsou tedy následky spojenými s porušením povinnosti (srv. již Mommsen, Beiträge, III; Kohler, Jahrb. f. d. D., XVII, str. 261 a násl.). V případnostech, v kterých se prima facie nelze obejíti bez povinnosti věřitelovy přijmouti splnění, jde při bližším rozboru o prodlení dlužníka a nikoli věřitele (známý příklad kombinovaných smluv: někdo koupí složené upotřebené materiálie s tím, že je odveze). V souhlase s tímto ustanovením jest pak vykládati všechny paragrafy, kde se vytýká, že věřitel musí přijmouti splnění atp., srv. na př. §§ 1264, 1265, 1274. Věřitel se může octnouti v prodlení, ačkoli mu nelze vytýkati nedbalost, že neposkytl dlužníku potřebného spolupůsobení (tak mimo jiné Ehrenzweig, II, 1, 1928, § 339, I, odst. 3; jinak Schey, Mora creditoris, str. 91 a násl.). Pro obojí mínění lze dojista uvésti vážné důvody, převládající povahu však zdají se míti důvody uvedené pro mínění první. Věřitel se octne v prodlení nejen, když nepřijme, co jest in obligatione, nýbrž i když neprovede jiného úkonu, který jest podmínkou, aby dlužník mohl dostáti svým povinnostem. Zvolená dikce obsahuje také zásadu, že se vyskytují dluhy, při kterých prodlení věřitelovo není možné (na př. dluhy jdoucí na non facere);

2. co se týká právních následků. Dáti přesný výpočet všech právních následků prodlení na tomto místě nebylo by účelné, ježto zákon musí dáti potřebná ustanovení na různých místech jiných; srv. na př. § 1289. Vytýkají se jen čtyři body nejdůležitější:

a) přechod nebezpečenství nahodilé zkázy na věřitele;

b) snížení odpovědnosti dlužníkovy potud, že odpovídá jen za dolus a lata culpa; srv. k tomu Schey, Mora, str. 120 a násl.; Gl. U. n. ř. 5929;

c) povinnost věřitelova nahraditi dlužníku náklady učiněné na věc, která jest in obligatione, a to podle zásad o nepřikázaném jednatelství. Ustanovení tomu bylo by snad možno vytýkati jednak, že je nepřípadné (srv. Schey, na u. m., str. 129), jednak že je zbytečné, neboť, pokud má dlužník povinnost o věc pečovati [srv. výše pod písm. b)], nenáleží péče o věc pod hledisko nepřikázaného jednatelství, jež jest obstarávání cizích věcí, kde není k tomu povinnosti. Pokud pak dlužník nemá povinnosti o věc pečovati a pokud tedy jeho péče se jeví jako obstarávání něčeho, oč pečovati není povinen, je zbytečné vytýkati, že tu platí ustanovení o nepřikázaném jednatelství. Než lze se domnívati, že není na škodu otázku namnoze spornou, o niž tu jde, rozřešiti výslovným ustanovením zákona, jak toho je vzor na př. v § 304 obč. zák. pro Německou říši. Vytýká-li se, že otázku, zdali náleží nahraditi náklady čili nic, je řešiti podle zásad o nepřikázaném jednatelství, míní se touto poněkud pružnější dikcí zabrániti spekulaci dlužníkově na náhradovou povinnost věřitelovu;

d) povinnost věřitelova nahraditi dlužníku škodu, která mu vznikne z dlužného předmětu. Tu jde arci o zostření ustanovení hlavy 42.

Superrevisní komise přijala návrh subkomitétu, ale ustanovení bylo rozděleno na dvě, z nichž § 1270 jedná o podmínkách, § 1271 o právních následcích prodlení.

§ 1420 obč. zák. byl vypuštěn jako pouhé ustanovení odkazující na ustanovení jiná.

§ 1272 odpovídá § 1421 obč. zák., § 1273 pak § 1422 obč. zák. Nová je třetí věta § 1272, která vylučuje užití věty druhé, ale co do úroků z mezidobí dává opačné ustanovení než druhá věta § 1298.

§ 1274 odpovídá § 1423 obč. zák., ale druhá věta byla doplněna citací § 1195, aby byla odstraněna bezdůvodná pochybnost, zdali věřitel "musí" přijmouti splnění dluhu tak řečenými vnucenými plátci (srv. k tomu Schey, Regressrecht ). Zato byla škrtnuta citace § 462 obč. zák., ježto tomuto paragrafu v návrhu nového zákoníka obdobné ustanovení neodpovídá.

§ 1424 obč. zák. byl rozložen na §§ 1275 až 1278. V § 1275 modifikována je první věta § 1424 obč. zák., kdež slova "vlastník pohledávky" byla nahrazena slovy "věřitel pohledávky". Z druhé věty § 1424 obč. zák. byl pak utvořen § 1278. Mezi tato ustanovení byly vsunuty dva paragrafy nové, z nichž první je napodoben § 1017 uherské osnovy z r. 1913. Jak zmínka o tom, koho soud (úřad) uznal za věřitele pohledávky, tak § 1276 jsou určeny k tomu, aby chránily poctivého dlužníka. Proto také se již v § 1275 neříká, že dlužník je povinen plniti tomu, koho soud uznal za věřitele pohledávky, aby se snad nemohlo vyvozovati, že onen soudní výrok zakládá právní moc naproti třetí osobě, t. j. naproti dlužníku. § 1277 chce krýti zejména ony případy, v kterých je na př. podle exekučního řádu dlužník povinen platiti výkonnému orgánu.