Schválení zákonného zástupce.

(2) Nedostatek procesní způsobilosti je napraven, jestliže zákonný zástupce strany procesně nezpůsobilé předtím, než soud vysloví zmatečnost, vstoupí do sporu a výslovně nebo mlčky, zejména tím, že se dá do jednání, schválí úkony předsevzaté touto stranou nebo jejím jménem.

(3) Výrok podle odstavce 1 nemůže býti učiněn, vadí-li mu vzhledem k důvodu zmatečnosti pravomocné rozhodnutí téhož nebo jiného tuzemského soudu, učiněné v téže věci.

§ 8.

Kdy lze ustanoviti osobě procesně nezpůsobilé opatrovníka.

(1) Má-li býti předsevzat procesní úkon proti osobě procesně nezpůsobilé, která nemá dosud zákonného zástupce, a bylo-li by s prodlením spojeno pro odpůrce této osoby nebezpečí, ustanoví jí k návrhu odpůrcovu procesní soud opatrovníka, který za ni jedná, dokud nevstoupí do jednání její zákonný zástupce.

(2) O návrhu, nebyl-li učiněn při ústním jednání, rozhoduje předseda senátu.

(3) Ustanovení odstavce 2 platí i ve všech jiných případech, v kterých má procesní soud buď podle hmotného práva nebo podle tohoto zákona zříditi opatrovníka.

§ 9.

Kdo nese náklady s činností opatrovníkovou spojené.

Náklady spojené s ustanovením opatrovníka a s jeho činností nese zatím strana, která dala příčinu k tomu, aby byl zřízen; nárok na náhradu těchto nákladů se posuzuje podle všeobecných předpisů (§§ 40 a násl.).

Druhá hlava.

Společenství v rozepři a hlavní intervence.

§ 10.

Kdy nastává společenství v rozepři.

Mimo případy zvláště uvedené v jiných zákonech může několik osob společně žalovati nebo býti žalováno (společníci v rozepři):

1. jestliže jsou k předmětu sporu v právním společenství nebo jsou-li v podstatě z téhož skutkového nebo právního důvodu oprávněny nebo zavázány;

2. jde-li ve sporu o nároky nebo závazky spočívající v podstatě na stejnorodém skutkovém nebo právním důvodu a je-li spolu pro každého jednotlivého žalovaného odůvodněna příslušnost téhož soudu.

§ 11.

Společenství samostatné.

Každý společník v rozepři je naproti odpůrci ve sporu samostatný; nejsou tedy činy nebo opominutí některého společníka jinému společníkovi ani na prospěch ani na újmu.

§ 12.

Společenství nerozlučné.

(1) Vztahuje-li se účinek rozhodnutí, o něž jde, podle povahy sporného právního poměru nebo podle zákonného předpisu na všechny společníky, činí společníci jednotnou stranu.

(2) Odporují-li si jejich procesní úkony, vezme soud za základ dalšího postupu onen procesní úkon, který se zdá všem společníkům příznivější. Proti tomuto rozhodnutí soudnímu není samostatného opravného prostředku.

(3) Chovají-li se někteří společníci ve sporu nečinně, vztahuje se účinek procesních úkonů společníků, kteří jsou v rozepři činní, i na společníky liknavé.

(4) Ustanovení odstavce 3 neplatí jedině o soudním smíru.

§ 13.

(1) Právo poháněti rozepři má každý společník.

(2) Jde-li o společenství nerozlučné, buďtež ke každému roku obesláni veškeří společníci, a to i tenkráte, když dřívější rok v téže věci konaný zameškali.

§ 14

Hlavní intervence.

Kdo si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž je zahájen spor mezi jinými osobami, může až do pravomocného rozhodnutí tohoto sporu společně žalovati obě strany.

Třetí hlava.

Účast třetích osob ve sporu.

§ 15.

Vedlejší intervence.

(1) Kdo má právní zájem na tom, aby ve sporu zahájeném mezi jinými osobami zvítězila právě jedna z nich, může k ní v rozepři přistoupiti.

(2) K takovému přístupu jsou dále oprávnění ti, jimž bylo toto oprávnění propůjčeno zvláštními zákony.

§ 16.

Jak se uskutečňuje.

(1) Vedlejší intervenient může až do pravomocného ukončení sporu přistoupiti v každém jeho období.

(2) Prohlášení o tom učiní intervenient podáním, v kterém musí přesně udati, jaký zájem má na vítězství strany, k níž přistupuje; podání tato bude doručeno oběma stranám.

(3) Učiní-li ta neb ona strana návrh, aby byl vedlejší intervenient odmítnut, rozhodne o tom soud usnesením po ústním jednání mezi stranou odporující a intervenientem. Postup hlavního řízení se tím nestaví.

(4) Dokud odmítnutí vedlejší intervence nenabude právní moci, musí býti intervenient přibrán k hlavnímu sporu a jeho procesní úkony nemohou býti vyloučeny.

(5) Proti usnesení, kterým se připouští vedlejší intervence, není opravného prostředku.

§ 17.

Pravidelné postavení vedlejšího intervenienta ve sporu.

(1) Intervenient musí přijmouti spor v tom stavu, v jakém jest v době jeho přístupu. Jest oprávněn na podporu strany, ke které přistoupil, činiti všechny procesní úkony s účinkem pro tuto stranu, pokud jeho procesní úkony neodporují vlastním úkonům této strany.

(2) Rozhodnutí a podání, která se doručují straně, musí býti doručena i jejímu intervenientovi.

(3) Svolí-li obě strany, může intervenient také vstoupiti do sporu jako strana místo toho, k němuž přistoupil.

§ 18.

Výjimečné postavení vedlejšího intervenienta.

 

Má-li rozsudek, o nějž ve sporu běží, podle povahy sporného právního poměru nebo podle zákonného předpisu právní účinnost i na právní poměr intervenienta k odpůrci jeho strany, má intervenient postavení společníka v rozepři (§ 1).

Opovědění rozepře.

§ 19.

(1) Kdo chce zpraviti třetí osobu o sporu, aby tím způsobil účinky soukromoprávní, může to učiniti doručením podání; v něm budiž udán také důvod opovědění a stručně naznačen stav sporu, jestliže se již započal.

(2) Opovědění rozepře neopravňuje k žádosti, aby byl zahájený spor přerušen, lhůty prodlouženy nebo rok ustanovený k jednání odložen.

Pojmenování auktora.

§ 20.

Přípustnost.

(1) Kdo je žalován jako držitel věci nebo věcného práva a nechce se dáti do sporu, poněvadž tvrdí, že drží pro jiného, vyzve ihned po doručení žaloby tuto osobu (auktora), aby se při prvním roku prohlásila o svém poměru ke spornému předmětu nebo k zažalovanému nároku.

(2) Vyzvání auktora a jeho obeslání se stane doručením podání; to má obsahovati zprávu o zahájení sporu, odůvodňující toto vyzvání. Žalobci budiž doručen stejnopis tohoto podání ještě před prvním rokem.

§ 21.

Účinky.

 

(1) Uzná-li auktor při tomto roku poměr tvrzený žalovaným, může s přivolením žalovaného vstoupiti na jeho místo do sporu jako strana. Přivolení žalobcova je k tomu potřebí jen potud, pokud se žalobce domáhá nároků, které nejsou dotčeny poměrem mezi auktorem a žalovaným.

(2) Převezme-li auktor spor jako strana, budiž žalovaný na svůj návrh propuštěn ze sporu usnesením procesního soudu; nároku na náhradu soudních nákladů proti žalobci tu žalovaný nemá. Rozhodnutí, které bude vydáno proti auktorovi vstoupivšímu do sporu, jest, pokud se vztahuje na věc samu, účinné a vykonatelné i proti původně žalovanému.

§ 22.

(1) Nebude-li při roku dosaženo shody o převzetí sporu auktorem, nemůže žalovaný dále odpírati svůj vstup do sporu.

 

(2) Nedostaví-li se auktor k roku přes to, že byl řádně obeslán, popírá-li tvrzení žalovaného nebo neprohlásí-li se vůbec při roku, jest žalovaný oprávněn zbaviti se žaloby tím, že uspokojí žalobcův nárok.

§ 23.

Předseda senátu nařídí, aby podání dotčená v §§ 16, 19 a 20 byla doručena.

Čtvrtá hlava.

O zmocněncích.

§ 24.

Volnost stran zříditi si zmocněnce.

(1) Pokud není v tomto zákoně ustanoveno jinak, mohou strany činiti procesní úkon buď samy nebo zmocněncem.

(2) Je-li strana zastoupena zmocněncem, může se i v případech, kdy je nařízeno zastoupení advokátem, dostaviti k soudu se svým zmocněncem a činiti tam vedle něho ústní prohlášení. Odporují-li si prohlášení strany s prohlášeními zmocněncovými a setrvá-li strana na svém prohlášení, i když ji soud poučí a dá jí vysvětlení, jsou pro spor rozhodná prohlášení strany i mimo případy § 33.

§ 25.

Povinnost stran dáti se zastupovati advokáty.

(1) Strany jsou povinny dáti se ve sporech zastupovati advokáty před krajskými soudy a přede všemi soudy vyšší stolice (spor advokátský).

(2) Povinnosti této nemají, jde-li o věci manželské v první stolici, dále vůbec při prvém roku, před soudcem dožádaným nebo z příkazu činným, pokud tento zákon neustanovuje jinak, před přednostou soudu nebo předsedou senátu v případech § 459, odst. 3, jakož i při úkonech a prohlášeních v soudní kanceláři. Rovněž jsou strany i ve sporech advokátských oprávněny k tomu, aby při ústním jednání bez advokáta sjednaly smír, uznaly sporný nárok nebo se ho vzdaly.

(3) Zástupčí právo finanční prokuratury zůstává nedotčeno i ve sporech naznačených v odstavci 1.

§ 26.

Kdo nemusí býti v advokátských sporech zastupován advokátem.

(1) Advokátem nemusí býti zastupováni soudcové z povolání, státní zástupci, advokáti, veřejní notáři, vysokoškolští profesoři práv, osoby způsobilé vykonávati úřad soudcovský, advokacii nebo veřejné notářství, a to nejen ve svých vlastních sporech, nýbrž ani jako zmocněnci ve sporech svého manžela, nebo jako zákonní zástupci svých nesvéprávných dítek, poručenců a opatrovanců, nebo podstat svěřených soudem jejich správě.

(2) Soud může i osobám jmenovaným v odstavci 1, nejsou-li advokáty, naříditi, aby si ustanovily pro další řízení advokáta, jeví-li projednávání bez advokáta nepříznivý vliv na postup jednání. Proti tomuto nařízení není opravného prostředku.

(3) Okolnostmi uvedenými v odstavci 2 se řízení nepřeruší.

§ 27

Kdo jinak může býti zmocněncem.

(1) Pokud není nařízeno zastoupení advokátem, může býti zmocněncem každá svéprávná osoba.

(2) V takovýchto sporech mohou zastupovati strany veřejní notáři jako zmocněnci z povolání, ale jen u soudů svého sídla, nejsou-li v tomto místě alespoň dva advokáti; v místech, kde jsou alespoň dva advokáti, smějí notáři zastupovati strany jen výjimečně, nemůže-li nebo nechce-li žádný z advokátů stranu zastupovati.

(3) Osoby, jež jsou soudci známy jako pokoutníci, nesmějí býti připuštěny jako zmocněnci ani k projednávání ani k jiným procesním úkonům. Proti rozhodnutí, kterým bylo odepřeno připustiti takovou osobu jako zmocněnce, není opravného prostředku.

§ 28.

Průkaz o plné moci.

(1) Každý zmocněnec musí prokázati soudu plnou moc listinou (mocným listem) při prvním procesním úkonu, který jako zmocněnec činí; tato listina budiž předložena buďto v prvopise nebo v ověřeném opise (odstavec 2) a podržena u soudu.

(2) Je-li plná moc vykázána listinou soukromou a vznikne-li pochybnost o její pravosti, může soud na návrh nebo z úřední moci naříditi, aby podpis byl soudem nebo veřejným notářem ověřen. Ustanovení toto nemá platnosti, je-li v této listině zmocněn advokát nebo veřejný notář (§ 27, odst. 2), jenž se soudu jako advokát nebo veřejný notář prokáže a potvrdí pravost podpisu odvolávaje se na svoji přísahu (slib). Nařízení, aby podpis byl ověřen, nemůže býti bráno v odpor opravným prostředkem.

(3) U okresních soudů může strana, dostavivší se k roku osobně se svým zmocněncem, učiniti prohlášení, že mu dává plnou moc, i do soudního protokolu.

(4) Vláda může naříditi, pokud v jednotlivých částech státního území musí soukromá listina obsahující plnou moc míti ještě jiné zvláštní náležitosti i mimo případy uvedené v odstavci 2.

§ 29.

Druhy plné moci.

(1) Advokátům může býti dána jen plná moc procesní (§ 31); jiným osobám může býti dána také plná moc pro jednotlivé úkony.

(2) Rozsah, účinek a trvání plné moci procesní buďte posuzovány podle ustanovení tohoto zákona, avšak rozsah, účinek a trvání plné moci k jednotlivým procesním úkonům, pokud není dále ustanoveno jinak, podle obsahu této plné moci a podle předpisů soukromého práva.

§ 30.

Procesní plná moc všeobecná.

(1) Advokátům může býti procesní plná moc dána i bez zřetele k určité rozepři. K tomu se vyžaduje, aby bylo její udělení ohlášeno u soudu první stolice a aby plná moc byla k této přihlášce přiložena v prvopise, na němž je podpis ověřen soudem nebo veřejným notářem.

(2) Soudy zapisují tyto plné moci do zvláštního seznamu; tento seznam je veřejný.

(3) Advokát, jemuž byla taková plná moc udělena, musí se na ni odvolati v každé rozepři při prvním procesním úkonu. Projednává-li se některá věc u soudu, kde byl mocný list uložen, není třeba dalšího dokladu. U jiných soudů stačí přiložiti úřední výpis ze seznamu. Výpověď nebo odvolání této plné moci buďtež ohlášeny u soudu podáním, na němž je podpis ověřen soudem nebo veřejným notářem, a zapsány do seznamu.

§ 31.

Obsah plné moci procesní.

(1) Plná moc procesní zmocňuje podle zákona:

1. ke všem procesním úkonům, které se vztahují na spor, zahrnujíc v to i žalobu o zmatečnost a obnovu nebo návrh na prozatímní opatření, nebo žalobu hlavního intervenienta (§ 14), žalobu navzájem, jakož i úkony, k nimž zavdávají podnět tyto žaloby;

2. k tomu, aby zmocněnec sjednal smír o předmětu sporu, uznal nároky odpůrcovy nebo vzdal se nároků zmocnitelových;

3. k tomu, aby pro nároky ze sporu, k němuž dána plná moc, vedl exekuci, vymohl řízení zajišťovací, jakož i vedl spory, ke kterým dojde pro tato řízení a za jejich trvání;

4. k tomu, aby přijal náklady sporu.

 

(2) Advokát může svou plnou moc procesní přenésti pro jednotlivé úkony nebo oddíly řízení na jiného advokáta; rovněž se může dáti ve sporech advokátských zastupovati advokátním kandidátem oprávněným k substituci a u něho zaměstnaným.

§ 32.

Obmezení plné moci procesní.

(1) Obmezení zákonného obsahu plné moci procesní má proti odpůrci, i když jest vyjádřeno v listině, jen potud právní účinek, pokud se toto obmezení týká oprávnění uvedených v § 31, odst. 1, č. 2 a 3 a odpůrci bylo zvláště oznámeno. Toto oznámení se stane doručením podání; je-li odpůrce přítomen při jednání, lze mu obmezení procesní plné moci oznámiti i ústně.

(2) Všeobecná plná moc procesní (§ 30) nemůže býti obmezena.

§ 33.

Účinky pro zmocnitele.

Procesní úkony, předsevzaté zmocněncem podle plné moci procesní, mají týž účinek, jako by je učinila strana sama, pokud spolupřítomná strana je ihned neodvolá nebo neopraví.

§ 34.

Trvání plné moci procesní.

(1) Procesní plná moc se neruší ani smrtí ani změnou procesní způsobilosti zmocnitele nebo jeho zákonného zástupce.

(2) Právní nástupci zmocnitelovi, zákonný zástupce ustanovený straně, která pozbyla procesní způsobilosti, a nový zákonný zástupce, jenž nastupuje místo dosavadního zákonného zástupce strany, mohou však kdykoli plnou moc procesní odvolati.

§ 35.

Účinky odvolání a výpovědi plné moci procesní.

(1) Odvolání nebo výpověď plné moci procesní i plné moci k jednotlivým procesním

úkonům nabude právní účinnosti teprve potom, když zánik plné moci je soudu oznámen, ve sporech advokátských však teprve, když strana soudu oznámí, že si ustanovila jiného advokáta, a kterého. Toto oznámení se stane doručením podání.

 

(2) Po výpovědi plné moci zůstává zmocněnec ještě po patnáct dní zavázán jednati za zmocnitele, pokud je toho třeba, aby byl zmocnitel uchráněn právní újmy.

§ 36.

Nedostatek plné moci.

(1) Soud hledí k nedostatku plné moci z úřední povinnosti v každém období rozepře.

(2) Žaloby a odpovědi na žalobu ve sporech advokátských, neobsahující průkazu o tom, že byl zřízen advokát, odmítne předseda senátu, když strana ve lhůtě určené jí předsedou nepojmenuje advokáta a nepředloží zároveň plnou moc. Tuto lhůtu nelze prodloužiti. Vyjde-li však najevo nedostatek zastoupení strany advokátem teprve za řízení, nelze odporovati účinnosti úkonů předsevzatých mezitím stranou.

§ 37.

Nedostatek průkazu zmocnění.

(1) Nemůže-li osoba, vydávající se za zmocněnce strany, prokázati plnou moc, připustí ji sice soud prozatím k účasti při jednání, a to podle okolností teprve tehdy, složí-li soudem stanovenou jistotu za náklady a škody, ale určí jí zároveň přiměřenou lhůtu, do které musí dodatečně předložiti svůj mocný list nebo prokázati schválení strany.

(2) Dokud tato lhůta neuplyne, neučiní soud rozhodnutí nebo opatření, které by mělo býti vydáno. Uplyne-li lhůta marně, jsou úkony osoby vystupující jako zmocněnec bez účinku. Odpůrce má proti této osobě nárok na náhradu nákladů a škod způsobených mu prozatímním jejím připuštěním.

(3) Kromě usnesení o náhradě nákladů a škod nemohou usnesení podle předcházejících odstavců býti brána v odpor samostatným opravným prostředkem.

(4) Strana, za kterou jednala osoba třetí, nemůže nedostatek plné moci uplatňovati, jestliže jí plnou moc dala, třebas jen ústně, anebo její jednání výslovně nebo mlčky schválila.

§ 38

(1) Ustanovení tohoto zákona o advokátech a jejich náměstcích platí obdobně také o finančních prokuraturách.

 

(2) Pokud tento zákon nečiní rozdílu, platí jeho ustanovení o stranách také o zmocněncích.

Pátá hlava.

O nákladech sporu.

§ 39.

Povinnost nésti náklady.

(1) Každá strana nese zatímně sama náklady způsobené jejími procesními úkony. Náklady na takové soudní úkony, které byly způsobeny oběma stranami společně nebo vykonány soudem v zájmu obou stran, ať k návrhu nebo z moci úřední, nesou společně obě strany.

 

(2) Pokud stranám přísluší náhrada nákladů jimi zapravených, posuzuje se podle ustanovení této hlavy, nenařizuje-li zákon něco jiného.

§ 40.

Povinnost hraditi náklady, podlehla-li strana úplně.

(1) Strana, která v rozepři úplně podlehla, jest povinna nahraditi svému odpůrci i jeho vedlejšímu intervenientovi všechny náklady způsobené vedením rozepře, pokud jich bylo třeba k účelnému domáhání nebo bránění práva. Které náklady se pokládají za potřebné, určí soud podle svého uznání, nedopustě o tom průvodního řízení a pečlivě uvažuje všechny okolnosti. To platí zejména o nákladech vedlejší intervence.

(2) Pokud jest míra odměny advokátovy nebo jinak výše nákladů upravena sazbami, budiž výše nákladů ustanovena podle těchto sazeb.

(3) Předpisy odstavce 1 platí zejména také o nákladech, které vznikly tím, že byl přibrán advokát nebydlící v sídle procesního soudu nebo dožádaného soudce. Náklady, které byly způsobeny tím, že pro touž stranu bylo přibráno několik advokátů, mohou býti přisouzeny jen potud, pokud nepřesahují náklady spojené s činností jednoho advokáta, nebo když místo dosavadního advokáta musil býti ustanoven advokát jiný.

(4) Strana, jíž je uložena náhrada nákladů, je povinna, byl-li její odpůrce zastoupen advokátem nebo veřejným notářem (§ 27, odst. 2), zaplatiti tyto útraty přímo těmto zástupcům odpůrcovým. Oni mají na pohledávce přisouzených útrat přednostní právo zástavní a jsou oprávněni vymáhati je přímo na odpůrci; při tom jim nemohou býti činěny námitky z právního poměru, který má odsouzená strana k svému odpůrci, pokud se netýkají částek, jež jí byly v téže věci přisouzeny jako náhrada proti tomuto odpůrci.

§ 41.

Rozsah náhrady nákladů straně:

a) nezastoupené;

(1) Za svou osobní námahu nemůže strana ani vedlejší intervenient žádati náhrady. Jestliže však bylo třeba, aby se strana dostavila k soudu osobně, a zejména dostaví-li se strana v řízení před okresními soudy bez zmocněnce, má nárok na náhradu škody vzniklé promeškáním času i účelně vynaložených výdajů cestovních.

b) zastoupené obecným zmocněncem.

(2) Je-li strana zastoupena zmocněncem, který nenáleží stavu advokátskému nebo stavu veřejných notářů (§ 27, odst. 2), budiž podlehnuvší odpůrce přidržen toliko k náhradě kolkových a jiných státních poplatků a nutných hotových výdajů způsobených vedením rozepře.

Zastoupení finanční prokuraturou.

(3) Je-li strana zastoupena finanční prokuraturou, náleží jí náhrada nákladů podle ustanovení platných o zastoupení advokátem. Zastupuje-li stát jiný úřad než finanční prokuratura, náleží mu, pokud není ve zvláštních předpisech ustanoveno jinak, taková náhrada, jaká přísluší finanční prokuratuře, nevystupuje-li za ni její právní úředník nebo advokát.

§ 42.

Povinnost hraditi náklady, podlehly-li zčásti obě strany.

(1) Jestliže každá strana částečně zvítězí, částečně podlehne, buďte náklady vzájemně zrušeny nebo rozděleny poměrně. Část, která má býti nahrazena, může býti ustanovena buďto číselně nebo poměrně k celku.

(2) Soud však může i při takovémto výsledku sporu za okolností hodných zvláštního zřetele uložiti jedné straně náhradu veškerých nákladů vzniklých odpůrci a jeho vedlejšímu intervenientovi, zejména když odpůrce podlehl toliko s nepatrným poměrně dílem svého nároku, jehož domáhání kromě toho nezpůsobilo zvláštních nákladů, nebo když určení výše pohledávky, které se domáhal, záviselo na soudcovském uvážení, na vyšetření znalci nebo na vzájemném zúčtování.

§ 43.

Kdy hradí náklady strana ve sporu zvítězivší.

(1) Jestliže by strana uváděla skutečnosti nebo průvodní prostředky za okolností, z kterých soud nabyl přesvědčení, že je mohla uvésti dříve, a jestliže se vyřízení sporu zdrželo tím, že takový přednes nebo důkaz byl připuštěn, může soud na návrh nebo z úřední moci náhradu procesních nákladů uložiti zcela nebo částečně té straně, která takový přednes učinila, třeba by zvítězila.

(2) To platí zejména také o takových údajích a nabídnutých důkazech, které měla strana zvítězivší učiniti již v přípravném podání a jejichž pozdější uvedení způsobilo průtah v projednávání nebo vyřízení sporu.

§ 44.

Jestliže žalovaný svým chováním nedal příčiny k žalobě a nárok vznesený v žalobě uzná ihned při prvním roku, nese žalobce svoje náklady sporu a nahradí také náklady způsobené žalovanému.

§ 45.

Náhrada nákladů při společenství v rozepři.

(1) Jestliže se strana povinná k náhradě soudních nákladů skládá z několika osob, jež nejsou zavázány v hlavní věci rukou společnou a nerozdílnou, budiž jim uložena náhrada nákladů díly vyměřenými podle hlav. Jestliže se však značně různily co do účastenství ve sporu, určí soud díly náhrady podle poměru tohoto účastenství.

(2) Pokud osoby povinné k náhradě nákladů jsou podle předpisů hmotného práva zavázány rukou společnou a nerozdílnou ve věcí hlavní, vztahuje se tento závazek také k nákladům sporu, přisouzeným odpůrci. Totéž platí, je-li předmět sporu mezi společníky rozepře nedílný. K náhradě nákladů, které byly způsobeny zvláštními procesními úkony jednotlivých účastníků, nejsou ostatní účastníci zavázáni.

(3) Ustanovení tato platí obdobně i o vedlejším intervenientovi v případě § 18.

§ 46.

Náklady smíru.

(1) Náklady smíru se pokládají za vzájemně zrušené, nebylo-li umluveno něco jiného. Totéž platí o nákladech sporu vyřízeného smírem, pokud náhrada jich nebyla některé ze stran již pravomocně uložena.

 

(2) Jednalo-li s o smír marně, jsou náklady spojené s tímto jednáním částí nákladů sporu.

§ 47.

Kdy není náhrada nákladů závislá na výsledku sporu.

Byly-li za řízení způsobeny jedné straně náklady toliko zaviněním odpůrcovým nebo náhodou jemu se přihodivší, může jí soud na návrh nebo z moci úřední přiřknouti náhradu těchto nákladů nezávisle na výsledku sporu. Tato strana není povinna vrátiti náklady takto jí přiřčené ani tenkrát, když by byla pak ve věci hlavní odsouzena k náhradě soudních nákladů.

§ 48.

Povinnost zákonných zástupců a zmocněnců k náhradě nákladů.

(1) Zákonným zástupcům, advokátům a jiným zmocněncům může soud k návrhu nebo z moci úřední uložiti, aby nesli nebo nahradili ty náklady, které způsobili svým hrubým zaviněním.

(2) Před rozhodnutím buď slyšen zúčastněný zástupce nebo zmocněnec. Jestliže toto rozhodnutí nebude pojato do rozsudku ve věci hlavní, rozhoduje soud usnesením.

(3) Když toto usnesení nabude právní moci, lze je vykonati na jmění těchto osob.

§ 49.

Náklady opravného řízení.

Ustanovení §§ 39 až 48 platí také pro opravné řízení a pro rozhodnutí, která soudy druhé a třetí stolice mají učiniti o nákladech opravného řízení, jakož i, změní-li rozhodnutí soudu nižšího, o nákladech veškerého řízení předcházejícího.

§ 50.

Náhrada nákladů zrušeného řízení.

(1) Zruší-li soud řízení ať k opravnému prostředku či z úřední povinnosti, nebo prohlásí-li je za zmatečné a lze-li zároveň některé straně přičísti k vině, že řízení bylo zahájeno nebo dále vedeno, ač tu byly důvody zrušitelnosti nebo zmatečnosti, anebo zavinila-li některá strana sama, že řízení bylo zrušeno, může této straně býti k návrhu nebo z moci úřední uložena náhrada nákladů zrušeného řízení a podle okolností řízení opravného.

(2) Není-li tu těchto případů, buďte náklady zrušeného řízení navzájem zrušeny.

(3) Byl-li opravným soudem zrušen jen rozsudek a rozepře vrácena k projednání a rozhodnutí soudu nižší stolice, omezí se opravný soud toliko na to, že určí výši nákladů opravného řízení obou stran.

§ 51.

Kdy se rozhoduje o povinnosti k náhradě nákladů.

(1) V každém rozsudku a v takovém usnesení, kterým se spor pro tu neb onu stolici úplně vyřídí, budiž také rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů. V jiných usneseních může o náhradě nákladů býti rozhodnuto jen potud, pokud povinnost k náhradě jest nezávislá na výsledku věci hlavní.

(2) Když by soud, vydávaje rozsudek částečný nebo mezitímní, nemohl zároveň rozhodnouti o nákladech, vyřkne v rozsudku, pokud takovéto rozhodnutí zůstavuje rozsudku dalšímu.

(3) O závazku k náhradě nákladů budiž rozhodnuto také bez návrhu stran, jestliže včas předložily seznam nákladů (§ 53).

(4) Náklady lze účtovati též poukazem na normální sazby vyložené u soudu, obsahující úhrnné, podle sazby (§ 40, odst. 2) stanovené odměny za úkony a výdaje v jednoduchých a často se opakujících případech.

§ 52.

Určení výše nákladů.

(1) Současně s rozhodnutím o závazku k náhradě nákladů ustanoví soud výši nákladů, jež mají býti nahrazeny.

(2) Má-li ústně prohlášený rozsudek nebo usnesení, v němž jest vyřčen závazek k náhradě nákladů, býti doručen ještě písemně, může soud vyměření nákladů vyhraditi tomuto písemnému vyhotovení.