Pokud se některá důležitější ustanovení osnov dotýkala převážně zájmu jiných ministerstev, vyžádalo si o nich ministerstvo pro sjednocení již v tomto stadiu písemné vyjádření.

Konečně bylo přihlédnouti ku připomínkám, návrhům a námětům, jež k osnovám došly ministerstvu pro sjednocení anebo byly uveřejněny v odborném tisku.

VIII. Příprava osnov a důvodové zprávy pro meziministerské připomínkové řízení byla dokončena na jaře roku 1931. Ministerstvo pro sjednocení vydalo osnovu tiskem pod názvem "Návrh zákona o soudní příslušnosti a civilního řádu soudního s předpisy uvozovacími a s důvodovou zprávou" v červnu téhož raku a rozeslalo ji k meziministerskému připomínkovému řízení. Zároveň vyvolalo veřejnou expertisu o obsahu osnovy. Práce ministerstva pro sjednocení v roce 1931 až 1933 soustředila se na prozkoumání a zpracování připomínek, návrhů a námětů zaslaných ministerstvu pro sjednocení v připomínkových elaborátech ostatních ministerstev, dále posudků, došlých od soudů, veřejných úřadů a korporací a konečně i návrhů, námětů a posudků uveřejněných v odborném tisku. Výsledkem této obtížné práce byla zejména podrobná zpráva podávající přehled všech důležitějších návrhů a připomínek, při čemž bylo i sděleno stanovisko, jež ministerstvo pro sjednocení zaujímá a dále, které návrhy a připomínky se vyhrazují projednání ve zvláštní komisi. Ku projednání obsahu této zprávy zřídilo ministerstvo pro sjednocení "Ústřední komisi pro formální právo civilní", jejímiž členy jmenovalo zástupce procesní vědy, zástupce soudní praxe z řad soudců, advokátů a notářů, přihlížejíc při tom k oběma právním oblastem, úředníky soudního odboru svého resortu a ministerstva spravedlnosti; předsedou komise byl jmenován odborový přednosta Karel Schrotz. Referentem pro jednání této komise byl univ. prof. Dr. Hora. Ústřední komise pro formální právo civilní konala porady v dubnu v r. 1933 a projednala celý jí předložený elaborát. Výsledků porad Ústřední komise použilo ministerstvo pro sjednocení k zaujetí konečného stanoviska k navrženým změnám osnovy.

IX. Před skončením prací na osnově bylo nutné projednati ještě některé dodatečně došlé návrhy a náměty a zkoumati návrhy a náměty projevené v odborné literatuře nově vyšlé.

Projednání všech otázek se stalo v plné dohodě s ministerstvem spravedlnosti.

X. Na těchto základech vypracovalo ministerstvo pro sjednocení konečný text osnov, který byl ještě přehlédnut po stránce jazykové. Tento úkol vzal na se prof. Dr. Jiří Haller, odpovědný redaktor "Naši řeči".

Zákon o soudní příslušnosti.

Ministerstvo pro sjednocení zákonův, majíc vypracovati osnovu jednotných procesních zákonů civilních, musilo nejprve si odpověděti na některé otázky povahy technické, ale nicméně důležité.

Otázkou prvou tohoto druhu bylo, má-li býti vypracován zvláštní zákon o soudní příslušnosti a zvláštní civilní řád soudní, jak tomu bylo v býv. Rakousku a je dosud v zemích historických, či mají-li ustanovení o příslušnosti býti pojata přímo do civilního řádu soudního, jak tomu je v uh. civilním řádu soudním, platném na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Ministerstvo rozhodlo se pro způsob prvý, majíc za to, že je vhodnější, když v jediném zákoně se shrnou veškerá ustanovení vztahující se na soudní příslušnost. Neboť tím je umožněno shrnouti řadu ustanovení, která se vztahují na veškerá odvětví soudní činnosti, do všeobecné části zákona, čímž odpadá pak nutnost opakovati taková ustanovení ve zvláštních zákonech a po případě i nutnost, tato ustanovení teprve pracně po různých zákonech shledávati.

První osnova obsahovala tudíž vůbec veškery předpisy o soudní příslušnosti, tedy nejenom v řízení sporném, nýbrž i exekučním, konkursním a v různých odvětvích řízení nesporného. Avšak průběhem doby se ukázalo, že nebude lze v tomto rozsahu osnovu udržeti; tato byla totiž předstižena tím, že byl vydán již nový konkursní, vyrovnací a odpůrčí řád, "mající svoje předpisy o příslušnosti, a že vypracovány byly některé osnovy, o kterých se dalo souditi, že stanou se také dříve zákonem než tato osnova, a mají rovněž svoje ustanovení o příslušnosti (na př. osnova zákona o umoření listin, jež se stala zákonem č.250/1934 Sb. z. a n.). Byla proto původní osnova přepracována a v nové osnově vynechán oddíl zabývající se předpisy o příslušnosti ve věcech jiných než je řízení sporné. Jen některé zvlášť důležité předpisy, zejména o příslušnosti v řízení pozůstalostním, poručenském a pro dobrovolný rozvod byly až - do nové zákonné úpravy těchto oborů - upraveny a umístěny v uvozovacím zákoně. Ale při konečné poradě komise byly i tyto předpisy z osnovy vypuštěny. Tím se stalo, že osnova se obmezuje jen na úpravu příslušnosti ve věcech sporných, což vyjádřeno i v nadpisu osnovy, a že jednotná úprava soudní příslušnosti ve všech jiných oborech zůstává vyhrazena pozdější zákonodárné činnosti, takže v těchto oborech zůstává při dosavadních předpisech a tím i při dvojitosti právní. Zejména zůstává nedotčen osnovou třetí díl jurisdikční normy z r. 1895, jakož i příslušné předpisy slovenského práva.

Přes toto zúžení původního rozsahu osnovy zůstala komise při tom, aby ustanovení o soudní příslušnosti nebyla pojata do osnovy civilního řádu soudního. Neboť osnova neobsahuje jenom předpisy o soudní příslušnosti, nýbrž také předpisy o vykonávání soudní moci; a tyto předpisy vztahují se na veškerá odvětví soudní činnosti, takže nehodí se do osnovy civilního řádu soudního, nýbrž tvoří součást zákona samostatného. Zůstávají tudíž shora zmíněné výhody takového umístění těchto předpisů i nyní. Nebylo lze ostatně přehlížeti, že i novější zákony, zejména zákon o základních ustanoveních nesporného řízení, prostě na tyto všeobecné předpisy odkazují a jejich umístění v "zákoně o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma)" předpokládají (§ 4 zák. č. 100/1931).

Druhou otázkou rázu více méně technického bylo nutno řešiti ve věci pojmenování soudů. Otázka tato byla od té doby ovšem rozřešena zákonem č. 201/1928 Sb. z. a n., k němuž se osnova přimyká.

Kromě těchto otázek rázu jen zevního bylo nutno zaujmouti stanovisko k některým důležitým otázkám povahy věcné.

I. Mezi nimi na prvém místě bylo nutno vzíti v úvahu budoucí úpravu otázky, kdy má býti spor rozhodován samosoudcem a kdy senátem. V té příčině směřoval dosavadní vývoj zákonodárství k rozšiřování principu samosoudcovství. Od prvého uvedení samosoudců ke sborovým soudům v majetkoprávních sporech novelou z r. 1914 až do zákona č. 123/1923 Sb. z. a n. jest znamenati nejen postupné zvyšování majetkové hranice pro používání samosoudců, nýbrž i rozšiřování principu samosoudcovství na spory manželské (o rozvod a rozluku). Příčinou tohoto zjevu není ovšem přesvědčení, že by rozhodování sporů samosoudci u sborových soudů zasluhovalo samo o sobě přednost před rozhodováním v senátech, nýbrž v prvé řadě snaha, aby bylo čeleno přetížení sborových soudů. Proto také zavedení samosoudců u sborových soudů na místo senátů bylo vždy považováno za zjev přechodný a prostředek v nouzi a návrat k původnímu stavu, kdy u sborových soudů rozhodovaly zásadně jen senáty, zůstal požadavkem budoucnosti. Proto bylo třeba při přípravě osnovy se s tímto požadavkem zabývati. Bylo třeba vzíti v úvahu trojí možnost: buď přidržeti se dosavadního stavu zákonného, spočívajícího na systému smíšeném a dávajícího rozhodovati spory u sborových soudů někdy samosoudcům, někdy senátům; anebo pokročiti v principu samosoudcovství v duchu dosavadního vývoje ještě dále, a to buď na nejzazší mez, tak aby v prvé stolici rozhodovali vesměs a jediné samosoudcové, anebo alespoň tak, aby samosoudcové rozhodovali ve všech sporech majetkoprávních bez ohledu na výši hodnoty předmětu sporu; či konečně vrátiti se k původní úpravě a samosoudce z rozhodování sporů odkázaných před sborové soudy zásadně vyloučiti a dáti rozhodovati jen senátům.

Při uvažování o tom, které z těchto tří možností má býti dána v osnově přednost, byla především jednomyslně vyloučena úprava uvedená na místě druhém. Tato úprava zamlouvá se sice svou jednoduchostí, vyhovovala by také myšlence rovnosti, ale odstranila by buď zcela anebo, alespoň z největší části senáty u sborových soudů vůbec. Tím by vznikla otázka, mají-li pak sborové soudy jako takové míti v organisaci soudní vůbec místa či má-li býti i organisace soudů přizpůsobena novému principu. Avšak tak dalekosáhlá změna organisace soudní, jež by zaváděla jediný typ soudů prvé stolice (t. j. okresních), narazila by ve svém provedení na nepřekonatelné překážky jak v ohledu věcném, tak i osobním. Také nelze přehlížeti, že v občanstvu je zakořeněno přesvědčení, že sbor soudců je vždy větší zárukou správného rozhodnutí než jednotlivec, takže by novou úpravou byla i důvěra v soudnictví podrobena zatěžkací zkoušce, jejíž výsledek je v nejlepším případě pochybný.

Při rozhodování mezi zbývajícími dvěma úpravami byla dána v původní osnově přednost úpravě uvedené na místě třetím, a to tím způsobem, že u sborových soudů mělo býti rozhodováno vždy v senátech, za to však zvýšena věcná příslušnost okresních soudů až do 10.000 Kč.

Zaváděti u sborových soudů samosoudce vedle senátů jakožto zařízení trvalé nebylo doporučeno, poněvadž podle dosavadního nazírání na podstatu a úkoly sborového soudnictví mělo jíti jen o přechodné prolomení rozhodování senátního, diktované výjimečnými poměry doby; tento systém vytváří ze sborových soudů jakýsi nesouměrný a nerovnorodý organismus a má za následek, že u téhož sborového soudu rozhoduje se v různém složení, což neodpovídá požadavku plné rovnosti a vyvolává u stran různé pocity.

Naproti tomu byla přípustnost principu senátního pro všechny spory u sborových soudů podepřena statistickými daty, dodanými ministerstvem spravedlnosti, z nichž vyplývalo, že přesunem cenové hranice příslušnosti okresních soudů z dosavadních 5000 Kč na 10.000 Kč ubude sborovým soudům přibližně 30% sporů o práva majetková, aniž se tím citelně zatíží okresní soudy. Tato statistická data byla čerpána z r.1926. Od této doby se však hospodářské poměry značně změnily a klesání cen jevilo své účinky i v tom směru, že přibývá sporů do 5.000 Kč; spory, které by v r. 1926 byly tuto hranici přesahovaly a před okresní soudy tudíž nepatřily, přicházejí nyní k okresním soudům a tím tedy počet žalob u okresních soudů citelně zvyšují. Tím však mizí základ, jenž dovoloval zvýšení hranice příslušnosti okresních soudů nad 5.000 Kč. Okresní soudy za těchto poměrů by podle přesvědčení justiční správy nezdolaly břemeno, jež by jim bylo zvýšením cenové hranice uloženo, takže přijetí principu senátního ve všech sporech nad 10.000 Kč by bylo vykoupeno podstatným zhoršením, do něhož by se dostaly spory zabývající se majetkovými právy od 5.000 do 10.000 Kč.

Na druhé straně však nelze uskutečniti senátní princip u sborových soudů, zůstane-li hranice pro jejich věcnou příslušnost v dosavadních mezích. Proto bylo třeba přece se zase vrátiti ke smíšenému systému, jak se vyvinul dosavadním zákonodárstvím a jak byl ostatně doporučen i třetím sjezdem čsl. právníků v Bratislavě a učiniti to, co bylo míněno jen jako přechodné prolomení rozhodování senátního, zařízením trvalým; poměry, které zavdaly příčinu k tomuto prolomení po prvé v r. 1914, nezměnily se ani po 20 letech tak, aby návrat k principu senátního rozhodování mohl býti uskutečněn bez vážných obav.

Přijato tudíž při konečné redakci osnovy toto řešení:

ve sporech o majetková práva do 20.000 Kč rozhodovati budou nadále u sborových soudů samosoudcové, jako dosud. Rovněž ve sporech o rozvod a o rozluku manželství; v těchto sporech jde osnova poněkud dále než je tomu dosud, tím, že nepřipouští rozhodování senátem k návrhu strany, byl-li učiněn před průvodním usnesením. Ustanovení toto, obsažené v zákoně z 8. června 1923, č. 123 Sb. z. a n., bylo dáno v nejistotě, jak občanstvo přijme toto, tehdy nové, rozšíření principu samosoudcovství. Avšak zkušenosti od účinnosti tohoto zákona nabyté a justiční správou číselně zjišťované ukazují, že návrhy, aby na místo samosoudce rozhodoval senát, jsou zcela výjimečné. U některých sborových soudů se vůbec nevyskytují aneb v tak nepatrném množství v poměru k celkovému počtu těchto sporů, že lze v novém zákoně od podmíněného rozhodování senátem vůbec upustiti.

Osnova přijímajíc úpravu výkonu soudní pravomoci u krajských soudů celkem podle dosavadního stavu, upravuje některé další otázky s tím související, které v dosavadním právu upraveny nejsou.

Tak především připouští, aby i ve sporech přes 20.000 Kč mohly strany se umluviti na tom, že má jejich spor býti rozhodnut samosoudcem (§ 95 osnovy zákona o soudní příslušnosti). Takováto úmluva může se státi i mlčky tím, že návrhu žalobcovu, učiněnému v žalobě, aby věc projednával samosoudce, žalovaný v žalobní odpovědi neodporuje (§ 95, odst. 5, osnovy). Tím nabývá ustanovení o samosoudcích před krajskými soudy rázu ustanovení o příslušnosti a je zbaveno rázu ustanovení spadajícího do obsazení soudu, čímž se předejde častému ač věcně neodůvodněnému zrušování rozhodnutí samosoudcových z důvodu zmatečnosti, která je podle dosavadního práva spatřována všude tam, kde na místo senátu rozhodoval samosoudce. Ale podle dosavadního stavu je tu zmatečnost i tehdy, když by na místo samosoudce rozhodoval senát. Také tomu čelí osnova ustanovujíc, že v těchto případech má býti opravný prostředek vůbec odepřen (§ 45, odst. 1, osnovy zákona o soudní příslušnosti).

Pokud jde o případ, že by rozhodoval samosoudce v jiných věcech než majetkoprávních, ačkoli měl vlastně rozhodovati senát, nepřipouští se ovšem úmluva stran, ani výslovná ani mlčky učiněná, která by tuto věc mohla účinně odejmouti senátu. Zde půjde tedy i na dále o vadu nenáležitého obsazení soudu, ke kterému musí jednak samosoudce hleděti z úřední povinnosti, jednak strany ji mohou až do konce v každém období sporu uplatňovati. To naznačeno v § 45, odst. 2, slovy "v majetkoprávních sporech". S těmito předpisy souvisí, že ani opravný soud nebude moci k této vadě z úřední moci přihlížeti, což je vysloveno jednak v § 477, č. 5, jednak v § 484 č. 2 osnovy c. ř. s.

Ustanovení toto se doporučuje jednak důvody procesní hospodárnosti a urychlení věci, jednak tím, že podmínky, za nichž dojde k odepření opravného prostředku, jsou takové, že netřeba se obávati ani zneužití těchto předpisů, ani poškození výkonu soudnictví. Ostatně tato ustanovení jsou už pojata do čl. I, č. 2, zákona č. 161/1936, takže osnova v těchto bodech přejímá stav dosavadní.

Konečně je nově ustanoveno, že může senát spojiti k společnému jednání se svými spory i spory náležející jinak před samosoudce (§ 183 osnovy civilního řádu soudního).

Osnova zachovává nadále (§ 7) samosoudce u krajských soudů při vyřizování návrhů na vydání platebních rozkazů v řízení rozkazním a směnečném, dále při výkonu exekuce.

II. Druhou věcnou novotou, kterou osnova zavádí, je snížení počtu členů senátů. Počet tento byl u krajských soudů, pokud se u nich bude rozhodovati v senátech, ponechán v dosavadní výši, ale snížen byl pro vrchní soudy ve všech případech z dosavadních 5 na 3. Rozhodovala zde úvaha, že tento počet sil soudcovských, jejž stát dává stranám k disposici, úplně stačí; tam, kde v prvé stolici rozhodoval samosoudce, bude poskytnuto stranám celkem 9 soudců (1+3+5), a kde rozhodoval v prvé stolici senát, dokonce 11 soudců. To je jistě dostatečné i pro důkladnost rozhodnutí i pro uspokojení stran. Neboť nerozhoduje tak počet soudců, jako jejich jakost. A tu právě sluší uvážiti, že čím je potřeba soudců menší, tím bude lze snáze vybrati k soudcovskému úřadu síly nejlepší. Kromě toho padá na váhu i to, že tímto snížením počtu členů senátu bude dosaženo úspory soudcovských sil u vrchních soudů, což bude jistě jeviti vliv i na dobu trvání sporů.

III. Třetí zásadní otázka týká se soudců-laiků u dosavadních obchodních a horních senátů. Také o této otázce jsou mínění velmi různá. Na jedné straně popírá se vůbec, že by účast laika měla v zápětí zlepšené rozhodování soudů a že by tedy podržení této instituce i v příštím zákonodárství bylo žádoucí, na druhé straně zase volá se zejména z kruhů obchodnických usilovně o zachování dosavadního stavu a prohlašuje se za zhoršení, kdyby tento stav byl změněn.

Původní osnova zaujala v této otázce stanovisko nepříznivé soudcům-laikům; vzhledem však k stále docházejícím projevům různých obchodních organisací, podporovaných ministerstvem obchodu, k němuž přidalo se postupem doby i ministerstvo spravedlnosti, bylo toto původně záporné stanovisko opuštěno a osnova přepracována ve smyslu zachování soudců-laiků. Avšak nestalo se tak v témže rozsahu jako je tomu v právu platném dosud v historických zemích. Osnova zavádí zde důležité změny. Především tu, že zúžuje se rozsah soudnictví v obchodních věcech. Podle dosavadního stavu jsou obchodní senáty činny při všech krajských soudech. To je však právě spojeno s velikými nesnázemi v tom směru, že nelze u menších soudů anebo u soudů v místech s méně vyvinutým obchodem najíti dostatečný počet vhodných osob, které by bylo lze alespoň s jakýms takýms prospěchem použíti jako soudců-laiků. Obtíže tyto, jež jsou pozorovány už nyní v historických zemích, zajisté by vzrostly, když by byl zaveden živel laický i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Proto osnova (čl. XV. uv. zák.) upouští od zásady, aby obchodní senáty byly zřizovány u všech krajských soudů a vyhrazuje vládě, aby nařídila, u kterých krajských soudů mají tyto senáty napříště býti činny, přihlížejíc při tom toliko k místům, jež jsou střediskem zvlášť vyvinutého obchodu. Jen v takových místech bude po ruce dostatečný výběr osob, jež by mohly býti jmenovány soudci-laiky a jen při dostatečném výběru těchto laiků bude lze sestaviti - alespoň zpravidla, z něhož by měly býti činěny výjimky jen za zcela mimořádných okolností - obchodní senáty tak, aby v nich zasedal skutečně odborník mající znalosti právě toho hospodářského prostředí, z něhož spor, o nějž jde, vyšel. Jen z činnosti takto vyzbrojeného odborníka lze očekávati pro výkon soudnictví prospěch. Z těchto důvodů osnova (čl. XVI.) výslovně klade tento požadavek jako pravidlo. Pokud jde o věcnou příslušnost, vytýká ji osnova v čl. XVII. uvoz. zákona. Z příslušnosti této vyloučeny jsou příště spory z ručení železnic za tělesná poškození nebo usmrcení lidí (srv. čl. II, č. 1 uv. zák.), které nemají s obchodem pražádné souvislosti a nově přehlédnuty případy uvedené dosud v § 39 uvoz. zákona k obchodnímu zákonu (§ 51, č. 2 dosavadní jur. normy), takže tento § 39 mohl býti zrušen (čl. II, č. 4 uv. zák.). Při tom bylo ustanoveno také, že spor z výkonu kupeckého práva zadržovacího a o nároky podle zákona o nekalé soutěži budou podléhati věcné příslušnosti obchodních senátů jen, je-li hodnota sporného předmětu vyšší než 20.000 Kč. S tím souvisí jednak čl. VI, č. 6, jednak čl. VII, č. 12 uvoz. zákona.

Konečně snaží se osnova (čl. XVIII. uv. zák.) předejíti vhodnými opatřeními tomu, aby spory o to, patří-li věc před obchodní či obecný senát, bylo protahováno projednání hlavní věci, jednak přizpůsobujíc k tomuto účelu opatření dosavadního práva, jednak rozmnožujíc je. Z toho, že obchodní senáty nemají býti napříště zařízením všeobecným, vysvětluje se, proč ustanovení o nich byla umístěna do uvozovacího zákona.

Pokud jde o výkon pravomoci ve věcech horních, zachovává osnova v uvozovacím zákoně (čl. XX.) horní senáty v dosavadním rozsahu a vytýká věci, ve kterých tyto horní senáty jsou příslušny.

Při této úpravě byly rovněž učiněny některé změny. Především bylo vypuštěno ustanovení obsažené v § 53, č. 2 rak. jur. normy, poněvadž je zahrnuto již v § 50, č. 9 resp. čl. XX., odst. 2, pod II., č. 1, osnovy.

Rovněž byla vypuštěna ustanovení obsažená v § 53, č. 4 a 5 rak. jur. normy, poněvadž tato ustanovení nejsou podle horního zákona praktická. Konečně byla vypuštěna ustanovení v § 53, č. 7 rak. jur. normy obsažená, poněvadž poměry upravené v horních zákonech a týkající se báňských podnikatelů mezi sebou, jsou zahrnuty v § 50, č. 9 resp. čl. XX., odst. 2, II. č. 1 osnovy; pokud jde o spory z poměrů mezi podnikateli a jich úředníky, jsou tyto nyní odkázány před rozhodčí soudy hornické, pokud jde konečně o spory s držiteli jiných pozemků, není v zájmu těchto držitelů, aby takové spory byly bez ohledu na cenu věcí odkazovány ke vzdálenějším a stranám tíže přístupným krajským soudům.

Osnova uvádí v čl. XVII, č. I. a XX., odst. 2, č. I. částku nad 20.000 Kč, poněvadž má na mysli právě jen spory, které mají býti rozhodovány senáty (obchodními, horními). Pokud jde o takové spory v hodnotě nad 5.000 Kč do 20.000 Kč, zůstane při předpisu § 7 zákona o soudní příslušnosti, jenž je odkazuje před samosoudce. Bude je ovšem rozhodovati samosoudce také právě onoho krajského soudu, u kterého jsou obchodní nebo horní senáty zřízeny.

K § 1.

Výhrada v tomto paragrafu naznačená zmiňuje se také o "jiných soudech", aby bylo vyhověno § 95 ústavní listiny, která mezi civilní soudy počítá nejen soudy řádné, nýbrž i mimořádné a rozhodčí.

K § 5.

Do tohoto předpisu nebyla pojata ustanovení o tom, čeho je třeba, aby mohl býti vykonáván soudcovský úřad v občanských věcech sporných nebo nesporných, poněvadž tato otázka patří do zákona a organisaci soudů.

K § 9, odst. 1.

Zde bylo výslovně pojato ustanovení, že nesmí býti počet členů senátu ani větší, než jak ustanovuje zákon, aby bylo zdůrazněno a zaručeno rovné postavení stran.

K § 10.

Ve slovenské komisi bylo uvažováno o obráceném pořadu hlasování, totiž tak, aby mladší soudce hlasoval před starším a to jednak v zájmu větší neodvislosti prvého, jednak proto, že mladší soudce bude se snažiti odůvodniti svoje mínění co nejlépe, takže toto ustanovení bude míti značný vliv výchovný. Přes to, že tyto důvody nelze beze všeho odmítati a že takový pořad hlasování je přijat i v jiných státech, na př. ve Francii, přidržuje se osnova pořadu dosud zachovávaného. Nelze tvrditi, že by jím byla neodvislost mladších soudců nějak dotčena, ani, že by těmto byla možnost projevu lépe odůvodněného mínění odnímána nebo že by popud k tomu, aby mladší soudce snažil se projeviti a lépe zdůvodniti svůj odchylný názor, byl seslabován.

K § 14.

Osnova užívá důsledně označení "protokol" a nepřijímá podnět, aby bylo užíváno na místo tohoto výrazu slova "zápisnice", jehož se užívá na Slovensku. Neboť, jak bylo ve slovenské komisi samé konstatováno, není "zápisnice" slovem lidovým ani na Slovensku, kdežto lid dobře rozumí slovu "protokol". V historických zemích pak výraz "zápisnice" vůbec není znám (slovo "zápisník" má zcela jiný význam) a mohl by vésti k nedorozuměním a ke zmatkům také proto, že slovo "zápis" má svůj zcela vyhraněný smysl v právu knihovním. Také mínění projevené slovenskou komisí, aby nebyl předepsán zvláštní protokol o poradách a hlasování senátů, osnova nepřijímá. Způsob, jaký je zachováván na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, totiž, že rozsudek podepisují všichni soudcové a přehlasovaný soudce vloží svoje odchylné votum do obálky, neuspokojuje tam, kde byla projevena při hlasování více než dvě odchylná mínění, což jest možné zejména při senátech pětičlenných; neboť účelem poradního protokolu má právě býti to, aby bylo zcela nepochybně zjištěno, které mínění obdrželo při hlasování většinu a kdo pro ně hlasoval. Při postupu navrhovaném slovenskou komisí však této plné záruky není.

K §§ 16 až 27.

Rozsah důvodů vylučujících soudce z vykonávání úřadu soudcovského byl rozšířen jednak vzhledem k novým poměrům, které byly způsobeny usnadněnou rozlučitelností manželství, jednak vzhledem ku právu dosud platnému na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Do prvé skupiny patří předpis § 17, č. 2, kdež uznáno za důvod vyloučení, když soudce má rozhodovati ve věcech osob, s nimiž byl spojen manželstvím. Rozšiřovati však důvod vyloučení i na věci osob, s nimiž soudce byl zasnouben, netřeba, poněvadž zde se vystačí plně, když se stranám ponechá právo odmítnouti takového soudce pro zaujatost. Ovšem ale je vhodno, prohlásiti soudce za vyloučena ve věcech osob, s nimiž dosud je zasnouben, jak ostatně činí už právo dosud platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi (§ 59, č. 2 uh. c. ř. s.).

Jinak ovšem osnova nepřijímá stanovisko § 59, č. 2 uh. c. ř. s., pokud tento prohlašuje soudce za vyloučena i v takových věcech, ve kterých jsou osoby v osnově v § 17, č. 2 uvedené ke vlastním stranám ve sporu (jen) v poměru spoluoprávněných, spoluzavázaných neb postihem povinných; neboť tento poměr není vždy jasný a známý a okruh případů vyloučení soudcova se všemi jeho dalekosáhlými důsledky byl by příliš rozšířen. Potřebě stran, aby takovýto soudce nerozhodoval, bude pomoženo tím, že mají práva jej odmítnouti pro zaujatost.

Do § 17, č. 4, bylo pojato výslovné ustanovení o poměru soudcově k zákonnému zástupci nebo zmocněnci některé strany ve smyslu dosavadní judikatury (rep. nález č. 171 a j.).

Ustanovení § 17, č. 5, bylo převzato z uh. c. ř. s. (§ 59, č. 5). Původní osnova zamýšlela obmeziti vyloučení soudcovo jen na ty případy, kde byl slyšen jako svědek, vycházejíc z poznatku, že jen v tomto případě je soudce tím, co sám pozoroval a o čem vypovídá, nutně předpojat, poněvadž tomu bude také plně věřiti, ačkoliv je zde, jak bádání o psychologii svědeckých výpovědí dokazují, pramenů pochybení velmi mnoho. Proto je žádoucím, aby takovýto soudce-svědek o věci nerozhodoval. Naproti tomu znalec používá jen svých (všeobecných i zvláštních) vědomostí a životních zkušeností, které nejsou nabyty z konkretního vnímání toho kterého případu, nýbrž jsou čerpány přímo ze života a ze všech pramenů, jež tento poskytuje, jsou přezkoumatelny a na té které sporné věci nezávislé. Ta okolnost, že i soudce tyto vědomosti má a že je už ve sporu projevil, může mu odnímati právo, rozhodnouti tu kterou věc, tím méně, že na soudci je, aby při rozhodování použil veškerých svých vědomostí (srv. Stein "Das private Wissen des Richters", str. 84). Avšak poněvadž při poradách obou komisí bylo vysloveno přání, aby rozdíl mezi soudcem-svědkem a soudcem-znalcem, přes to, že je teoreticky odůvodněn, nebyl v osnově činěn, ježto v procesu jest význam otázky skutkové a právní zcela souřadný, rozšiřuje osnova v § 17, č. 5, důvody vyloučení i na případy, kdy byl soudce slyšen jako znalec.

Ovšem nemá býti soudce už proto vyloučen, že se jeho svědectví nebo znalectví některá strana dovolává, neboť to by mohlo sloužiti za snadnou záminku, zbaviti se takového soudce; záleží na tom, jestli byl takovýto důkaz také soudem připuštěn. O připuštění důkazu tohoto rozhodne ovšem procesní soud, tedy buď původní senát nebo samosoudce. Teprve od této chvíle musí se soudce-svědek nebo soudce-znalec účasti na dalším jednání zdržeti.

Podobné ustanovení má § 59 post. odst. uh. c. ř. s.

V § 17, č. 6 jsou zahrnuty i případy, kde jde ve vyšší stolici o to, aby byla přezkoumána činnost toho kterého soudce, kterou byl vyvinul v nižší stolici ve své funkci jako soudce dožádaný nebo z příkazu činný, a proto nebylo výslovně takové ustanovení, jaké je v § 59, č. 6 uh. c. ř. s., do osnovy přijato.

V § 17, č. 6 uznán za důvod vyloučení, když soudce se účastnil při některém rozhodčím soudě na vydání rozhodnutí v odpor vzatého. Přes to, že osnova civilního řádu soudního nepřipouští, aby soudcové v činné službě jsoucí mohli působiti jako rozhodcové, nelze potřebu takového důvodu vyloučení beze všeho popírati. Osnova počítá tu s vývojem novějšího zákonodárství, jež stále častěji vytvořuje zvláštní rozhodčí soudy, k nimž povolává k součinnosti soudce z povolání. Nelze tudíž v budoucnosti vylučovati zákonnou úpravu, podle níž řádné soudy by byly povolány k tomu, aby jako opravné stolice nastupovaly ve věcech takovýmto zvláštním rozhodčím soudem rozhodnutých. A právě pro takové případy je v § 17, č. 6 už napřed vhodně postaráno.

V předpisech §§ 19 a násl. byla spojena ustanovení dosavadního zákona o organisaci soudní (§§ 22 a 28) s ustanoveními rak. jur. normy a navzájem upravena. Upozorniti dlužno, že v § 19 osnovy slovy "každý soudce" zahrnut je i soudce pomocný a že § 21 odst. 1. osnovy lze použíti i na samosoudce u krajských soudů, pokud tam jsou. Osnova jde však proti dosavadnímu stavu i potud dále, že rozšiřuje přípustnost úpravy vytčené v § 21 i na případy ty, kde odmítnutí se vztahuje na jednotlivé členy senátu. Za to obmezuje osnova tuto úpravu potud, že přednostovi soudu dává právo odkliditi otázku odmítnutí soudce tím, že věc přikáže jinému soudci nebo do senátu povolá jiného člena, jen za té podmínky, souhlasí-li s tím odmítaný soudce. Je to v zájmu posílení neodvislosti soudcovské; požadavek takového obmezení byl vysloven oběma komisemi.