Druhá věta § 23, odst. 2 chce čeliti názoru, že řízení o odmítnutí soudce má povahu řízení administrativního, ovládaného zásadou vyhledávací, a že pro opravné prostředky platí předpisy řízení nesporného, takže by byl i proti srovnalým usnesením nižších soudů za jistých podmínek přípustný ještě dovolací rekurs. Nadto se zde vyslovuje, že v každém případě je rozhodnutí soudu druhé stolice konečné.

Poslední větou § 23, odst. 2 je řečeno, že není vůbec opravných prostředků proti rozhodnutí vyvolanému k oznámení soudcovu podle § 19, tedy i když by soud důvodů soudcových neuznal. Neboť jde o úkon jen vnitřní a nelze připustiti, aby si soudce stěžoval proti tomu, že soud neuznal na jeho straně překážku, pro kterou by se měl zdržovati vykonávání soudcovského úřadu v tom kterém případě. Práva stran tímto ustanovením nejsou dotčena, jim není praejudikováno takovým rozhodnutím a mohou proto samy i po takovém rozhodnutí dotčeného soudce odmítati. Přirozeně není také soud, rozhodující nyní o žádosti strany, vázán svým dřívějším rozhodnutím, které byl učinil k oznámení soudcovu.

Tomu dává výraz i § 23, odst. 3., jenž byl nově do zákona pojat; toto ustanovení vyhovuje myšlence, vyslovené jak v § 42, odst. 3. rak. jur. normy a § 7, odst. 2. rak. c. ř. s., tak i § 504, č. 2 (563, č. 2) uh. c. ř. s. Ovšem ale bylo toto ustanovení výslovně obmezeno na případy, kdy byl soudce bezvýsledně odmítán stranou (a to ovšem i z důvodů soudce vylučujících), a účinky soudního rozhodnutí obmezeny jen na "tutéž právní věc". V podobném smyslu upraveno znění § 42, odst. 3. osnovy.

K § 24 budiž připomenuto, že nelze odmítati celý soud jako kolektivum, nýbrž vždy jen jednotlivé jeho členy.

K §§ 28 až 40.

Ustanovení tato byla převzata v podstatě z rak. jur. normy s jistými odchylkami. Tak především bylo v § 31 osnovy vypuštěno zvláštní ustanovení o řízení pozůstalostním a poručenském, dané v § 31 rak. jur. normy a ustanovující, že lze v těchto řízeních delegovati i od okresního soudu ke krajskému a naopak; ustanovení toto je bezpředmětné, poněvadž řízení pozůstalostní i poručenské je nyní již (čl. II, č. 3, 4 zák č. 130/1930 Sb. z. a n.) svěřeno jen okresním soudům. Za to byla v osnově (§ 31, odst. 4.) rozšířena zásada, vyslovená v § 31 rak. jur. normy jen pro řízení pozůstalostní a poručenské, že může totiž i soud sám učiniti návrh na delegaci; ustanovení toto bylo rozšířeno vůbec na řízení nesporné, dále na řízení exekuční, konkursní a vyrovnací, poněvadž ve všech těchto oborech soudního řízení má soud vzhledem k vyhledávací zásadě je ovládající stejné postavení.

V § 33 rozšířeno právo soudu překročiti hranice svého obvodu ustanovením převzatým z § 13 uh. c. ř. s.

V § 37 přijata ustanovení, jimiž lze podle nabytých zkušeností jednak čeliti průtahům spojeným s poskytováním právní pomoci (sem patří zejména nová úprava odstavce 3.), jednak dosíci lepšího zjištění skutkového děje nebo výhody pro osoby, jež mají býti vyslechnuty (odst. 4.). S druhé strany chce čeliti osnova i zneužití právní pomoci novým odstavcem 6. Přes to, že osnova civilního řádu soudního při jednotlivých průvodních prostředcích sama vymezuje přípustnost použití právní pomoci, neponechávajíc je volnému rozhodnutí procesního soudu, zdá se nicméně vhodným umístiti zásadu povahy negativní i do zákona o soudní příslušnosti, jakožto předpis všeobecný; všeobecný nejen se zřetelem na dotčené již zvláštní případy civilního řádu soudního, nýbrž i na jinakou činnost soudní než je činnost procesní (v řízení nesporném, exekučním, konkursním a vyrovnacím).

Změny přijaté v § 39, odst. 2. osnovy (naproti § 39, odst. 2. jur. normy) souvisí jednak se snahou, odstraniti pochybnosti v praxi se vyskytující, jednak urychliti poskytnutí právní pomoci.

V § 40 osnovy byla pojata nová ustanovení o vyřizování neshod mezi zdejším a cizozemským soudem, vzniklých z důvodu právní pomoci; ustanovení tato navržena byla ministerstvem spravedlnosti a čerpána ze zkušeností ze styku s cizinou nabytých. S tím souvisí také čl. XXIV uvozovacího zákona. Připomenouti dlužno, že v tomto článku je výslovně ustanoveno, že o rekursu proti odepření právní pomoci rozhoduje vrchní soud konečně, kdežto v § 40, odst. 2 osnovy zákona o soudní příslušnosti toto obmezení vysloveno není, takže zde zůstává i předpis § 5, písm. f) zák. č. 216/1919 Sb. z. a n. o nejvyšším soudě nedotčen (čl. XXIII uvozovacího zákona).

K §§ 41 až 48.

Také v části vztahující se na zkoumání příslušnosti byla vzata za základ ustanovení rak. jur. normy. Původní osnova zaváděla, pokud jde o § 42, důležitou změnu, potud, že neměla ustanovení o tom, že i pravomocné soudní rozhodnutí může býti k návrhu nejvyššího úřadu správního nejvyšším soudem zrušeno, jde-li o věc odňatou tuzemskému soudnictví nebo alespoň soudům řádným. Vycházela z toho, že toto ustanovení bylo v literatuře nepříznivě posuzováno (srv. Fierich, Unzuläßigkeit des Rechtsweges 1912, str. 112 násl., zejména 130, 131) a že není vskutku odůvodněno, poněvadž jednak soudové, dbajíce v každém období z úřední povinnosti přípustnosti pořadu práva, sotva kde rozhodnou ve věci, při níž by byl porušen tak důležitý veřejný zájem, aby bylo k vůli němu ospravedlněno pravomocný už výrok soudní ničiti, jednak jsou s dnešním stavem, podle kterého může býti zničen už pravomocný výrok soudní - a to za okolností až po létech, kdy právě tento výrok soudní byl už základem pro celou řadu dalších úkonů právních a kdy tedy na jeho trvání jsou účastny osoby další - spojeny pro právní a hospodářský život mnohem větší škody, než mohou býti škody spojené s tím, že řádný soud vůbec rozhodovati neměl. Avšak na námitky některých ministerstev, bylo toto ustanovení přece zase do osnovy pojato. Bylo ukazováno na vhodnost tohoto ustanovení zejména ve případech, kdy zdejší soudy vyslovily rozluku manželství cizozemců, ačkoli mezinárodními smlouvami pravomoc zdejších soudů je vyloučena, a na opětovné případy z posledních let, kdy právě použití tohoto ustanovení bylo jediným východiskem a prostředkem, jak rozřešiti situaci, jež byla rozhodnutím zdejších soudů proti předpisům § 42, odst. 1 způsobena.

Změnou, která byla učiněna v § 42, odst. 3 je možnost, zrušiti dosud nepravomocný výrok soudní, rozšířena; totiž tím, že obmezení soudu, vysloviti zmatečnost řízení, jest stanoveno výslovně jen pro ty případy, kde bylo rozhodnutí tomu překážející učiněno "v téže věci". Připomenouti dlužno, že ustanovení § 42, odst. 3, váže ovšem i nejvyšší soud, jak tento uznává zejména ve svém plen. rozhodnutí č. 3775.

Jinak dlužno k §§ 41 a 44 osnovy poznamenati:

Mluví-li § 41, odst. 2 o údajích žaloby, není tím ovšem vyloučeno právo a povinnost soudu přihlédnouti i k obsahu příloh žaloby.

Předpis § 43, odst. 3. vyhovuje dnešní praxi; má jím býti znemožněno odmítnutí žaloby pro nepříslušnost, není-li sice dovolaný soud příslušným z důvodu, jejž žalobce jako důvod příslušnosti uvádí, je-li však příslušnost dovolaného soudu odůvodněna z jiného důvodu a tento důvod vyplývá ze skutečností žalobcem k odůvodnění příslušnosti uváděných, ať už v žalobě anebo teprve dodatečně za jednání o příslušnosti.

Má-li už toto ustanovení zabrániti námitkám nepříslušnosti věcně neodůvodněným a neplodnému jednání o nich, jeví osnova podobnou snahu i při úpravě opravných prostředků proti usnesením o příslušnosti. Již rak. jurisdikční norma má tendenci, tyto opravné prostředky, pokud lze, vyloučiti neb obmeziti. To je jistě stanovisko zcela správné, zasluhující dalšího rozšíření všude tam, kde otázka, je-li soud, jenž vydal nebo má vydati rozhodnutí ve věci hlavní, opravdu příslušným, je celkem významu podřízeného anebo kde právě tato otázka byla už dostatečně zkoumána, takže pravděpodobnost pochybení jest celkem nepatrná a náprava takového pochybení není v žádném poměru se ztrátou času a peněz, jichž vyžaduje. O to činí osnova pokus, jednak ve čl. XVIII uvoz. zákona, o němž už se stala zmínka, jednak v § 45.

Ustanovení § 45, odst. 1, podržuje svůj význam vedle čl. XVIII uvoz. zákona, i když zůstává obmezeno podle nynějšího znění u krajských soudů na pochybení v otázce věcné příslušnosti, poněvadž jednak toto ustanovení § 45, odst. 1 nevyžaduje, aby krajský soud výslovně o své věcné příslušnosti rozhodoval, jako je tomu podle § 45, rak. jur. normy i podle čl. XVIII uvoz. zák., jednak má na mysli případy, kdy krajský soud považoval se za příslušný, ať to vyřkl výslovně nebo mlčky tím, že vydal rozhodnutí ve věci hlavní, kdežto v čl. XVIII uvoz. zákona jsou upraveny případy opačné, kdy se krajský soud prohlásil za nepříslušný. Svůj samostatný význam pak má § 45, odst. 1, pokud by šlo o rozhodnutí krajských soudů ve věci, která patří soudům okresním, aneb pokud by šlo o rozhodnutí senátu, ačkoli měl rozhodovati samosoudce krajského soudu. Původní ustanovení osnovy, vylučující opravný prostředek i při pochybení v místní příslušnosti, bylo vypuštěno.

Ustanovení § 45, odst. 3 zahrnuje případy, kde prvý soud se prohlásil ať příslušným ať nepříslušným; rozhodnutí druhé stolice má býti vždy konečným. Toto ustanovení jest dnes platným právem (zák. č. 251/1934 Sb. z. a n.). Jinak lze odkázati k tomu, co bylo už uvedeno ve všeobecných úvahách (pod I) o rozhodování samosoudcem a senátem.

V § 46 vysloveno v souhlasu s judikaturou nejvyššího soudu i literaturou, že jen takové pravomocné vyřčení předmětné nepříslušnosti jest i pro jiné soudy závazné, které se stalo po předchozím ústním jednání.

Do osnovy nebyla převzata z rak. jur. normy ustanovení § 46, odst. 2 a 3; ustanovení odstavce 2 nemá vůbec valného praktického významu vzhledem k zásadě, kterou vyslovuje § 60, poslední odst. jur. normy, a potřebě žalobcově vychází vstříc ustanovení § 260, posl. odst. rak. c. ř. s. Škrtnutí odstavce 3 souvisí s ustanovením čl. XVII uvoz. zákona.

Potřebě, aby byl určen orgán, který by rozhodoval spor o příslušnosti mezi řádnými soudy a mezi soudy mimořádnými nebo rozhodčími, snaží se vyhověti čl. XXXI uvoz. zákona souhlasně s ustanovením čl. V zák. č. 130/1930.

Nové ustanovení § 48 bylo přijato na podnět ministerstva spravedlnosti, opřený o zkušenosti nabyté v mezinárodním právním styku.

K § 49.

Při úpravě věcné příslušnosti okresních soudů vychází osnova z dosavadního stavu, jak byl zjednán jednak zákonem č. 161/1921, jednak zákonem č. 123/1923. Připomenouti dlužno zejména, že zkušenosti nabyté od roku 1923 s přikázáním směnečných sporů soudům okresním jsou velmi příznivé, takže je ospravedlněno této úpravy se přidržeti i pro budoucnost.

Nová úprava v § 49, č. 2 řeší ve shodě s dosavadní praxí otázku příslušnosti i pro spory o náhradu nákladů spojených s výživou nemanželského dítěte a učiněných za nemanželského otce někým jiným. Se spory v § 49, č. 2 uvedenými souvisí ustanovení § 16 první dílčí novely k obč. zákonu, jež zachovává v platnosti čl. V č. 6 uvoz. zákona.

Nové ustanovení v § 49, č. 3 chce vůbec usnadniti vedení sporu o výživné ze zákona vyplývající, jakož i sporů o důchody smlouvou zaručené; jak bylo ve slovenské komisi uvedeno, jsou takovéto smlouvy na Slovensku ve městech obvyklé, nahrazujíce výměnek. Připomenouti dlužno, že mluví-li se v č. 3 o sporech o výživném, jsou v tom zahrnuty i spory o náhradu nákladu, jejž někdo učinil za osobu k výživě podle zákona zavázanou. Zásada, která je vyslovena pod č. 2, musí obdobně platiti i pro případy jinakých sporů o výživné. Osnova nepřijímá k § 49 č. 3 dodatek, pojatý do § 49 č. 2 nynější jur. normy (čl. I č. 4 zák. č. 161/1936 Sb. z. a n.) toho obsahu, že by manželka mohla v žalobě o rozvod domáhati se výživného u kraj. soudu, příslušného o rozvod. Ustanovení toto odporuje zásadě vytčené v § 227 osn. c. ř. s. a projednávání o dvou nárocích ve zcela různém způsobu řízení by podle osnovy způsobilo mnohem větší nesnáze, než v dosavadním právu, poněvadž podle osnovy projednávají se spory o rozvod týmž způsobem, jako spory o rozluku a neplatnost manželství.

Nová úprava § 49, č. 4 byla nutno vzhledem ke znění II. dílčí novely k obč. zákonu, již zachovává v platnosti čl. V č. 6 uvoz. zákona; jinak rozšiřuje se zde příslušnost okresních soudů na spory o všechna věcná práva k cizí nemovité věci a o reální břemena. Tím dochází myšlenka, jež tkví v dosavadním § 49, č. 3 jur. normy, výrazu všeobecného, což je odůvodněno jednak tím, že půjde zpravidla o práva zapsaná v knihách a tedy o spory ve své podstatě jednoduché, jakož i rychlého vyřízení vyžadující, jednak tím, že i tam, kde by se projednával spor u krajského soudu, valnou část práce vykonávají soudy okresní, provádějíce zejména důkazy, vyžadující znalosti místa.

V § 49, č. 6 byl doplněk "nebo z jiného smluvního užívání věcí" do osnovy pojat, aby bylo naznačeno, že sem patří i spory z půjčky nebo výprosy, jakož i spory ze smluv dotčených v rak. obč. zákonu v § 1103; dodatek "nebo i jinak mimo nájemní a pachtovní poměr přenechaných k užívání na určitou dobu, na výpověď anebo do odvolání" převzat z § 1 lit. d) uh. c. ř. s., aby byly zachyceny doslovem zákona i takovéto právní poměry na Slovensku a v Podkarpatské Rusi se vyskytující. Proti dosavadnímu stavu v zemích České a Moravskoslezské rozšiřuje osnova příslušnost okresních soudů tím, že vypouští výhradu "pokud netýkají se ani bytí takovéto smlouvy ani zaplacení činže". Dodatek v § 49, č. 6, vztahující se na "všeliké jiné spory o vyklizení nemovitostí", chce zaručiti příslušnost okresních soudů a tím i urychlení sporů, při nichž by šlo o vyklizení nemovitosti, jež byla někým bez jakéhokoli právního důvodu zabrána (srv. Hellmer, Allg. Ger. Ztg. 1924 č. 8).

V § 49, č. 7 zvoleno v souhlasu se zákonem č. 131/1931 Sb. z. a n., o pracovních soudech znění všeobecné, aby bylo patrno, že všechny rozepře z poměru pracovního, služebního nebo učebního, založeného soukromoprávní smlouvou, patří bez ohledu na cenu zásadně před okresní soudy, pokud nejsou vyňaty z příslušnosti řádných soudů; v tom jsou zahrnuta ovšem i zvláštní oddělení pro pracovní spory zřízená u okresních soudů, poněvadž o nich platí ustanovení daná pro samostatné pracovní soudy (§ 4 odst. 2 zákona č. 131/1931 Sb. z. a n.). Nemá tedy záležeti na tom, o jaké práce, zda tělesné či duševní běží, ani v jakém podniku, zda obchodním, zemědělském, průmyslovém či v domácnosti, jsou tyto práce konány. Naproti tomu nejsou zde pojaty smlouvy o dílo. V české komisi bylo sice i o tom uvažováno, ale nedošlo se k výsledku uspokojivému. V uvozovacím zákoně jsou pak vypočteny zvláštní zákony, podle kterých spory v § 49, č. 7 uvedené nepatří před řádné soudy a které tedy zůstanou i na dále v platnosti. Jsou to zákony uvedené v čl. V, č. 4, 5, 8, 9, 10 jakož i zákon o labských soudech plavebních [§ 2, lit. c) zák. č. 92/1924 Sb. z. a n.], zachovaný v platnosti v čl. XIII, odst. 2, č. 2 uvoz. zákona. Ostatně i z toho, že zachován je v platnosti zákon o pracovních soudech (č. 131/1931 Sb. z. a n.) v čl. V, č. 4 uvoz. zákona, jde, že zůstávají v platnosti všechny předpisy zákona o pracovních soudech (§ 1; odst. 2) nedotčené.

Pokud jde o spory mezi státem a jeho pragmatikálními (na rozdíl od smluvních) úředníky a zřízenci, vyvozované jediné ze služebního poměru, bylo v čl. X. uvoz. zákona pojato ustanovení, vyhovující stavu dosavadnímu; poněvadž takto obsah dvor. dekr. ze dne 16. srpna 1841, č. 555 sb. z. s. byl pojat nyní do čl. X, pozbude tento dvorní dekret napříště významu.

Měniti výjimečné a jen na přechodnou dobu se vztahující ustanovení § 15 zákona ze dne 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a n. o zaopatřovacích požitcích zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém, nebylo uznáno za potřebné a proto ponecháno toto ustanovení v čl. VI, č. 7 uvoz. zákona v platnosti.

Rozumí se, že v § 49, č. 9 nejsou zahrnuty nároky evikční, jak již nynější praxe uznává.

K § 50.

Odstranění pokud se týče obmezení kausálních senátů v osnově činilo nutným, aby ustanovení o věcné příslušnosti krajských soudů byla podstatně rozšířena a to o věci, které náleží dosud před obchodní a horní senáty. S druhé strany bylo nutno v zájmu jednotnosti práva vyrovnati jisté rozdíly, jež tu jsou jednak mezi právním stavem v historických zemích, jednak mezi stavem na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Konečně bylo nutno vzíti v úvahu, doporučuje-li se ponechati nadále v platnosti dosavadní úpravu, podle níž jisté věci v prvé stolici jsou přikázány nikoli krajským soudům, nýbrž vrchním soudům.

K jednotlivým odstavcům budiž poznamenáno toto:

1. V § 50, odst. 2, č. 3 bylo vynecháno slůvko "ryze" (sc. majetkové rozepře) jednak vzhledem k tomu, že v praxi vznikaly pochybnosti o jeho smyslu a dosahu, jednak proto, že spory o nároky na výživné mezi manžely, jež sem počítala theorie, jsou osnovou (§ 49, č. 3 ) odkázány výlučně před soudy okresní.

2. § 50, odst. 2, č. 4 upravuje věcnou příslušnost pro žaloby o náhradu škody proti zaměstnancům státu, zemí, okresů a obcí, dále proti voleným nebo jmenovaným činovníkům zemí, okresů a obcí, na politické správě a na správě obcí účastněným, takže i žaloby proti nim na náhradu škody způsobené tím, že bylo porušeno právo při vykonávání veřejné moci přestoupením jich úřední povinnosti, jsou odkázány před krajské soudy. Toto ustanovení, jež snaží se vyhověti novým předpisům o organisaci politické správy (zákon č.125/1927) i přání ministerstva vnitra, aby byly hledány pro označování činovníků, o něž jde, výrazy souhrnné, vyslovuje ovšem jen zásadu a nechce nijak zasahovati do dnešního právního stavu povahy materielní. Nechce proto vzbuditi zdání, jako by nároky proti osobám zde jmenovaným byly už tím samým prohlášeny za právně existující a spory z nich za věci náležející před soudy řádné, nýbrž dodatkem na konci tohoto odstavce umístěným naznačuje, vyhovujíc tak přání ministerstva vnitra, že tato úprava platí jen potud, pokud zvláštními zákony už nyní nebo v budoucnosti vydanými je ručení osob, o něž jde, za způsobenou škodu vysloveno a rozhodování o ní řádným soudům přikázáno. To znamená tedy že pokud nebude změněn dosavadní stav právní, zůstává zejména i dvor. dekret z 14. března 1806, č. 758 sb. z. s. nedotčen. Ustanovení osnovy má však už nyní význam pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou se zřetelem na právní stav tam platný (materielně-právní ustanovení slovenského právního řádu jsou uvedena v Roučkově Komentáři k o. z. o. za § 1313).

Jinak dlužno upozorniti na to, že při žalobách, o něž tu jde, jedná se přece o věci v převážné míře složité a důležité a to nejenom pro strany, nýbrž i pro státní celek, jakož i o spory celkem řídké, takže je tím už plně odůvodněno, že tyto spory mají náležeti bez ohledu na cenu předmětu sporu před krajské soudy.

Upozorniti dlužno, že pokud jde o soudce, zůstávají nadále v platnosti předpisy zákona ze dne 12. července 1872, č. 112 ř. z., jak vyslovuje čl. V, č. 1 uvoz. zákona.

3. Také ustanovení osnovy v § 50, odst. 2, č. 5 znamená v jistých směrech novotu. Zde jsou shrnuty celkem tři případy:

a) Žaloby proti státu na náhradu škody, pod č. 4 zmíněné a tam jmenovanými osobami způsobené; tyto žaloby mají napříště náležeti před krajské soudy, ale jen potud, pokud ručení státu za tuto škodu je zákonem stanoveno a před řádné soudy odkázáno. Tomu je tak sice u soudců (§ 104 ústavní listiny a zákona z 12. července 1872, č. 112 ř. z.), na něž se však, jak právě uvedeno, ustanovení § 50, odst. 2, č. 4 a 5 nevztahují (srv. čl. V, č. 1 uvoz. zákona), není tomu však dosud u jiných státních zaměstnanců, pro něž § 92 ústavní listiny vyhrazuje teprve zvláštní zákon. Ustanovením § 50, odst. 2, č. 4 osnovy se tomuto příštímu zvláštnímu zákonu asi v otázce úpravy příslušnosti zde dotčené nikterak nepředbíhá.

b) Žaloby proti zemím, okresům a obcím o náhradu škody jejich zřízenci způsobem v § 50, odst. 2, č. 4 naznačeným způsobené. Také na tyto případy vztahuje se výhrada zvláštního zákona, jenž by odpovědnost těchto korporací za tuto škodu stanovil.

c) Žaloby proti státu o náhradu škody způsobené osobám, které byly neprávem trestním soudem odsouzeny.

Žaloby tyto se odkazují v osnově výlučně ke krajským soudům, čímž je dosavadní ustanovení §§ 5 a 6 zákona ze dne 21. března 1918, č. 109 ř. z. o příslušnosti vrchních soudů zrušeno (srv. č. II, č. 2 uvoz. zákona). V souvislosti s tím jsou osnovou odkázány ke krajským soudům i žaloby o náhradu škody způsobené tím, že někdo byl bezprávně držen trestním soudem ve vazbě, čímž ovšem není způsobena proti dosavadnímu stavu (§ 6 zákona z 18. srpna 1918, č. 318 ř. z.) změna věcná. Ale vzhledem k § 50, odst. 2, č. 5 osnovy stalo se zvláštní ustanovení citovaného zákona bezpředmětným a mohlo býti v čl. II, č. 3 uvoz. zákona zrušeno.

4. Ustanovení § 50, odst. 2, č. 7 a 8 osnovy byla sem zařazena z §§ 83 a) a 83 b) jur. normy, poněvadž v těchto paragrafech není upravena jen příslušnost místní, nýbrž i věcná.

Slovy (§ 50, odst. 2, č. 8) "spory o usnesení valných hromad" má býti naznačeno, že jsou zde zahrnuty nejenom spory člena sdružení, jimiž uplatňuje neplatnost usnesená valné hromady, nýbrž i spory sdružení, jimiž hájí platnost usnesení proti členu, jenž tuto platnost popírá.

Pokud jde o věci vypočtené v § 50, odst. 2, č. 9 až 14 odkazuje se k tomu, co je uvedeno ve všeobecných poznámkách o příslušnosti horních senátů (při čl. XX uvoz. zákona).

Poněvadž osnova uvozovacího zákona připouští i pro budoucnost v jistých mezích obchodní a horní senáty, bylo na to třeba zde poukázati v § 51. Tento paragraf vyhrazuje také možnost vládního nařízení, jímž by výkon pravomoci e věcech vztahujících se na hornictví byl, jako je tomu dosud, svěřen jen některým, krajským soudům.

K §§ 52 až 58.

Osnova mění v § 53 ustanovení obsažené v § 55 rak. jur. normy v několika směrech. Především vypouští z něho větu 2 a 3. Tato ustanovení byla dána v zájmu příslušnosti sborových soudů I. stolice. Ale toto stanovisko není dnes už odůvodněno; naopak, o čem mohou rozhodovati i okresní soudy, má býti těmto zachováno. Ostatně tyto věty původního § 55 jur. normy byly zrušeny již čl. I č. 5 zákona č. 161/1938 Sb. z. a n.

V těsné souvislosti s předpisy § 53 je otázka přípustnosti hromadění nároků v téže žalobě. Podle dnešního § 227 c. ř. s. nelze spojiti několik nároků v téže žalobě ani tehdy, když každý jednotlivý nárok sice náleží k věcné příslušnosti okresních soudů, ale součet všech dohromady konečnou hranici věcné příslušnosti okresních soudů převyšuje. Znemožňovati takovouto kumulaci není jistě odůvodněno; podle dnešního stavu musí býti podáváno několik žalob, čímž se spor ovšem zdražuje, a okresní soud může o nich projednávati společně jen, když je byl podle § 187 c. ř. s. k společnému projednávání zvlášť spojil. Podle osnovy stačí jediná žaloba a ke společnému projednávání dojde samo sebou, pokud si soud jednání nerozdělí. Tato novota je pojata do § 227 osnovy c. ř. s., kam se hodí lépe než do zákona o soudní příslušnosti, jak je tomu v dnešním § 55 jur. n. (ve znění zákona č. 161/1936 Sb. z. a n.) Stav, jenž jest zamýšlen osnovou, jest zcela jednoduchý: Jsou-li nároky v téže žalobě shrnuté ve skutkové nebo právní souvislosti, rozhoduje součet jejich, bez ohledu na to, jestli by některý z těchto nároků sám o sobě patřil k soudu okresnímu, jiný však k soudu krajskému. Jakmile jeden z těchto nároků náleží sám o sobě před soud krajský, není příčiny k tomu, aby s ním nemohl býti spojen a tím také před krajský soud přiveden nárok jiný, třebas by sám o sobě ke krajskému soudu nenáležel. Součet nároků bude také rozhodovati, jestliže by všechny jednotlivé nároky o sobě patřily jinak k okresnímu soudu; přesahují-li všechny dohromady hranici věcné příslušnosti okresních soudů, bude pro žalobu příslušným krajský soud. Z této zásady jest výjimka, když by všechny nároky samy o sobě patřily k soudu okresnímu a nejsou v právní nebo skutkové souvislosti; zde okolnost čistě zevní, že byly shrnuty do jedné žaloby, nemá míti v zápětí posunutí věcné příslušnosti v tom smyslu, že by se jimi nyní musil zabývati soud krajský, ale nemá býti také na překážku kumulaci z toho důvodu, že součet jich převyšuje hranici stanovenou pro soudy okresní. To vyjadřuje § 227 osnovy c. ř. s. Touž myšlenku rozšiřuje osnova i na samosoudce u krajských soudů: jde-li o shrnutí několika nároků v téže žalobě, z nichž žádný nepřevyšuje hranici 20.000 Kč, má všechny nároky projednati samo soudce, totiž, nejde-li o nároky skutkově nebo právně souvislé. Připomenouti dlužno, že toto ustanovení osnovy platí už nyní podle čl. I, č. 5 a čl. IV, č. 7 zákona č. 161/1936 Sb. z. a n.

V § 55 osnovy bylo vzhledem k tomu, že podle § 49, č. 4 osnovy spory o věcná práva k cizí věci nemovité jsou výlučně odkázány před soudy okresní, vytknouti, že jest zde míněno jen zástavní právo k movitostem.

V § 58 osnovy bylo vypuštěno ustanovení o berní odhadní hodnotě (§ 60, odst. 2 rak. jur. normy, § 5, odst. 2 uh. c. ř. s.), poněvadž tento základ zjišťování ceny nemovitostí nehodí se na dnešní poměry. Naproti tomu bylo ponecháno ustanovení obsažené v § 60 poslední odstavec rak. jur. normy a nebylo poskytnuto žalovanému právo, odporovati ocenění předmětu sporu, jako činí § 5 uh. c. ř. s. Zájem, jejž aby snad v tom neb onom případě mohl žalovaný míti na jinakém ocenění, než jak je obsaženo v žalobě, není nikdy tak rozhodující, aby se k vůli němu poskytla žalovanému možnost, vyvolávati spory o příslušnost. Nebylo by to také ve shodě s celkovou snahou osnovy, která chce takové spory obmeziti na nejmenší míru.

K §§ 59 až 69.

Ovšem jistou novotu zavádí osnova přes to. Stává se totiž, že žalobce přehnaně přecení hodnotu předmětu sporu v tom smyslu, aby tím podstatně zvýšil základnu pro vyměření soudních nákladů, zejména advokátských poplatků. Pro takové případy připouští osnova § 58, odst. 4, aby žalovaný mohl žádati za určení hodnoty předmětu sporu soudem; ustanovení takové bude míti důležitost zejména u krajských soudů, i když jejich věcná příslušnost nemůže býti brána v pochybnost.

Při všeobecných zásadách o místní příslušnosti přidržela se osnova v podstatě rak. jurisdikční normy a nikoli uh. c. ř. s., jehož ustanovení jsou velmi kusá. Ovšem byly i zde předsevzaty jisté změny.

Změnou jen zevní je nové znění § 59, jemuž byl vzorem § 19 uh. c. ř. s.

Také nová úprava § 61, odst. 1 neznamená věcnou změnu; mluví-li se tu o osobách, které nemají bydliště, jsou tím míněny osoby, které nemají vůbec bydliště, tedy ani zde ani jinde. Znění pak odstavce 2 chce usnadniti žalobcům takových osob všeobecně přístup ke zdejším soudům.

V české komisi byla při jednání o § 61 osnovy nadhozena otázka, nemá-li ustanovení jeho odstavce 2 býti použito i na osoby, které mají své bydliště v cizině. Ale vzhledem k tomu, že by se tím vyvolávalo v jiných státech naproti československým příslušníkům použití téže zásady, dále že by toto ustanovení bylo vážnou překážkou při sjednávání mezinárodních smluv, a zdejší rozsudky z podobného ustanovení vyplynuvší nebyly by v cizině uznány vykonatelnými, upouští osnova od podobného ustanovení.

V § 63 ve druhé větě byla příslušnost soustředěna na Prahu, poněvadž osnova předpokládá, že vejde v život zároveň se sjednoceným hmotným právem, takže činiti rozdíl mezi osobami, které mají domovské právo v území historickém, a osobami, kterým přísluší domovské právo na Slovensku a Podkarpatské Rusi (srv. čl. II, č. 6 a čl. VII, č. 2 lit. b) zákona z 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n.), nebude míti už významu, nehledě k tomu, že sporů takových bude asi zcela málo. Tato úprava slovenskou komisí přijata bez námitek.

V § 64, odst. 2. byla pojata věta o dětech zde zanechaných, aby byla vyplněna mezera, která vzhledem k téže ratio a vzhledem k výslovnému ustanovení § 67 osnovy (§ 73 rak. jur. normy) by tu jinak byla, a věc podrobněji upravena českou komisí podle toho, jsou-li tyto dítky v péči matčině neb nikoliv. Nejsou-li sice dítky v péči matčině, ale nalézají-li se v péči pěstounově, bude i o nich platiti § 64, odst. 2, věta druhá.

Nové je ustanovení odstavce 3; bylo nutné nejenom proto, že jsou velice časté případy, kdy manželé rozešli se a žijí odděleně, aniž dali svoje manželství rozvésti nebo rozloučiti soudem, jak zákon žádá, ale i proto, že za dnešních poměrů množí se případy, kde manželé vykonávajíce své povolání jsou nuceni žíti odděleně (na př. muž je státním úředníkem a žena profesorkou; on žije v Čechách a ona vykonává svoje povolání na Slovensku).

V § 66, odst. 1 osnovy upraven obecný soud nemanželských dítek, jsou-li v péči matčině, podle jejího soudu obecného, jinak však podle jejich trvalého pobytu. Ustanovení dosavadní, podle něhož se řídí obecný soud těchto dítek vždy obecným soudem matčiným, nevyhovuje ve všech případech. Zejména nevyhovuje tam, kde nemanželská matka se o své dítko nestará a dítko je v péči nemanželského otce nebo jiných osob.