K § 3.

§ 3 má za účel upraviti řízení.

Slyšení nařízené v poslední větě má zabrániti nedostatečnosti řízení.

Podle odstavce 2 je možné odložiti rozhodnutí o zápisu do seznamu advokátů, protože je podezření, že zapsaný nebude moci vykonávati advokacii, provádí-li se proti němu řízeni trestní nebo kárné pro čin, který je překážkou zápisu do seznamu advokátů.

Ustanovení odstavce 3 chce zameziti bezdůvodné žádosti, podávané v době, kdy zřejmě ještě není možno domýšleti se toho, že by důvod ztráty důvěryhodnosti mohl po čase pozbýti účinnosti.

Podstatná změna proti dosavadnímu stavu je v odstavci 4. Ustanovení to má nahraditi potřebu konstruovati zvláštní skutkovou podstatu, která byla v dosavadním právu, totiž vyloudění zápisu do seznamu advokátů. Vyloudění znamená vymožení zápisu přes subjektivní vědomost o tom, že některá z podmínek není splněna a že je předkládané potvrzení nesprávné. Nemusí jíti jen o falšování listin, kterým se vyloudění stane.

Dosud je možno jen v kárném řízení vysloviti výmaz pro nedostatek podmínek zápisu do seznamu, vyjde-li tento nedostatek dodatečně najevo (srv. § 13 disc. statutu a § 7, posl. odst. býv. uh. adv. ř.).

Protože se osnova postarala o to, aby se v řízení u advokátní komory šetřilo zásad správního řízení a protože opravný prostředek proti usnesení o výmazu jde nejprve k autonomní delegaci advokátních komor a proti jejímu rozhodnutí k nejvyššímu soudu, nezdá se potřebná umělá a povaze věci odporující konstrukce zvláštního kárného činu, a není tedy třeba, aby se o výmazu rozhodovalo v kárném řízení. Záruky řádného řízení jsou nyní dány i tehdy, bude-li se rozhodovati v řízení správním u komory.

K § 4.

Viz § 7 zák. č. 40/1922 Sb. z. a n.

K § 5.

Ustanovení odstavce 2 má za účel zpraviti ostatní komory o tam, že jsou důvody, pro něž došlo k odepření zápisu. Volné rozhodování komory se tím ovšem neomezuje.

K § 6.

Takové ustanovení není bezúčelné, má-li advokát právo zastupovati přede všemi soudy a úřady a musí-li se tedy legitimovati jako oprávněný advokát.

K § 7.

Nový je dodatek v odstavci 1, písm. b), že resignace nemusí býti přijata, trvá-li proti advokátovi kárné řízení. Dosud je resignace za řízení kárného vyloučena. Vhodnější je dáti možnost výjimky, když se kárné řízení koná pro takový čin který podle povahy a míry provinění nemůže vésti k výmazu. Jinak

mohou vzejíti nepříjemné obtíže tomu, kdo z existenčních důvodů potřebuje vzdáti se advokacie.

Dodatek k písm. i) umožňuje advokátovi, aby se teprve po pravomoci nálezu, že jde o povolání nebo zaměstnání neslučitelné s advokacií, rozhodl, zda se toho povolání nebo zaměstnání zřekne. Některé případy jsou jistě dosti pochybné a proto je podobné ustanovení vhodné.

Bod písm. j) navazuje na ustanovení § 3, odst. 4 a § 8, odst. 3.

V odstavci 2 bylo připojeno obmezení povolení k dalšímu výkonu advokacie tak, že se žádá vzájemnost.

Na návrh nejvyššího soudu přijato v odstavci 4 ustanovení o prozatímní suspensi pro vypuknuvší duševní nemoc.

Podle odstavce 3 se nařizuje konati ústní jednání o případu neslučitelnosti s povoláním advokátním. To má za účel zabezpečiti dokonalé probrání věci. Jeť skutková povaha dosti často pochybná.

Odstavec 10 má zajistiti, že nedojdou újmy ti, kdož byli pověřili advokáta zastupováním. Má doplněk v § 24, kde jsou uvedeny další případy, kdy je substitut ustanoven právě s takovou povinnosti zlikvidovati advokátní kancelář.

K § 8.

Doložka v odstavci 1 "pokud to zákon nebo nařízení na základě jeho vydané nevylučuje", odmítá zasahovati do zákonů zvláštních, na př. do zákona o pracovních soudech a j.

Ustanovení odstavce 2 souvisí se zásadou osobního výkonu advokacie.

Ustanovení odstavce 3 směřuje k tomu, aby byly vymýceny případy, že advokát osobně advokacii vůbec nevykonává a kryje toliko, zpravidla za odměnu, kandidáta advokacie, dokud není k výkonu advokacie oprávněný. K poslední větě dlužno si všimnouti také ustanovení § 56 o dalším rekursu k nejvyššímu soudu.

K § 9.

Ustanovení § 9 se shoduje v podstatě s ustanovením § 9 adv. ř. a § 47 býv. uh. adv. ř. Doplněno je však odstavcem 3, protože důvody uvedené v odstavci 2 mají stejný význam, týkají-li se toho, kdo je společníkem advokátovy kanceláře.

Vedle toho je jistý doplněk v odstavci 2. Slova "je tu rozpor zájmů" mají dáti směrnici pro řešení sporné otázky, zda tu rozhoduje stanovisko subjektivní či objektivní.

Advokát má si býti při normální pozornosti vědom toho, zda je tu rozpor zájmů; musí tu tedy býti objektivní známky takového rozporu, jinak by nebylo dobře možno určiti, zda se advokát mohl či lépe měl domnívati, že k rozporu takovému dojíti může.

Také došlo k rozšíření neslučitelnosti výkonu advokacie tak, že nemůže advokát vystupovati jako zástupce strany, jestliže v téže věci se zúčastnil jednání jako veřejný orgán (na př. jako starosta obce nebo jako správní úředník).

K § 10.

Celkem se shoduje návrh tohoto paragrafu s ustanovením § 10, odst. 3 adv. ř. (v zemích Slovenské a Podkarpatoruské takové ustanovení dosud není). Stačí však, jestliže dva advokáti odeprou převzíti zastoupení. Není třeba výslovně ustanovovati, že jest odepření osvědčiti.

Místo o straně, která může platiti, mluví se o straně, která nemá nároku na zastoupení bezplatné. Tak se také dosavadní ustanovení vykládalo.

Místo o zajištění útrat mluví se o záloze. Je to nejjednodušší a pro obě strany stejně vhodný prostředek. Dosud se však usuzovalo ze slov "zajistí náklady", že se zajištění může státi i jinak: ruční zástavou nebo hypotekou a subsidárně způsobilými rukojmími. Doplněny jsou pak důvody, pro které jest ustanoviti jiného advokáta. Není vhodné, jak bylo původně navrhováno, dáti komorníma výboru nebo soudu možnost zprostiti advokáta povinnosti, aby převzal zastupování.

Výbor byl by povolán rozhodnouti, vznikl-li by mezi stranou zastoupenou a advokátem rozpor v mínění o tom, jaká záloha je přiměřená. Tu se osvědčí ustanovení § 13, že komorní výbor může dáti advokátu příkazy. Není však třeba dáti straně právo rekursu k delegaci advokátních komor (§ 41); stačí dozorčí stížnost. To se týče i případu, že by komorní výbor nemínil uznati námitky strany, uváděné podle odstavce 3.

K § 11.

Protože o zastupování podle práva chudých jsou dána ustanovení v zákonech zvláštních, je možno zde na ně jen odkázati.

§ 50 býv. uh. adv. ř. má výslovné ustanovení o tom, kdy může advokát zastupování odepříti. Podle zák. čl. I/1911 (civ. ř. s.), §§ 112 až 123, nejsou ustanovení ta dotčena. Doplněn byl jen § 118 c. ř. s. tak, že soud z úřední moci odejme právo chudoby v kterémkoli stadiu, vyjde-li najevo, že tu nebylo nebo není podmínek práva chudoby, a na žádost advokáta záštitníka i tehdy, je-li spor bezvýsledný.

Rozdíl mezi objemem zastupování podle c. ř. s. a býv. uh. c. ř. s. je v tom, že podle § 116 uh. c. ř. s., je-li zastupování nezávazné, posoudí soud podle okolností, zda je třeba ustanoviti advokáta, a že v naléhavém případě ustanoví advokáta chudé strany sám.

Osnova civilního řádu soudního zjedná zákonný podklad.

K § 12.

Odstavec 2 má za vzor advokátní řády cizozemské. Byť byla povinnost vyslovená ve druhé větě zřejmá, vyslovuje se přece výslovně v zákoně; má to význam zvláště pro občanstvo, aby vidělo, jaké povinnosti má advokát již ze zákona.

Třetí věty tohoto odstavce se opírá o zkušenosti s obdobnou normou zákonodárnou zemí románských. Tam je prvou povinností advokáta, aby svému protivníkovi advokátu poctivě hned zpředu vyjevil vše, oč chce právo své opírati. Zájem strany vyžaduje, aby se s jejími zájmy, často existenčními, nezahrávalo. Právničtí odborníci oněch zemí ne bez důvodu tvrdí, že má takové ustanovení velký význam morální. Svědčí o pochopení úkolů Stálé delegace advokátních komor, že s přijetím zásady té vyslovila souhlas. K odstavci 4 se podotýká, že ovšem ustanovení o úpravě otázky tam uvedené jinými předpisy než zákonem se nedotýká možnosti zkoumati platnost nařízení soudem.

K § 13.

K odstavci 1 a 2. Ustanovení § 23 adv. ř. i dosud se již vykládalo tak, že komorní výbor může členům komory i kandidátům advokacie dávati pokyny i napomenutí a vyslovovati nelibost. Z některých advokátních komor bylo toto právo rozšířeno i na právo ukládati pořádkové tresty . Osnova dává výboru tuto možnost výslovně. Žádostem, aby bylo možno odvolati se k opravné stolici, vyhovuje se tím, že se připouští rekurs k delegaci advokátních komor.

Jak viděti, zříká se také osnova možnosti, stanoviti pevnou hranici mezi činy, které jsou pouhými nepřístojnostmi, a činy, které jsou kárným proviněním. Ale hledíc k ustanovením o právech poškozeného v kárném řízení je nepochybně jedním z negativních znaků, že při nepřístojnosti nedošlo ke škodě strany. Tak se rozdíl ten posuzuje v praxi i dnes. V podrobnostech odkazuje se tu na § 60 oddílu o kárném řízení.

Sdělení kárnému zástupci se nařizuje proto, aby mohl sám posouditi, nejde-li o provinění kárné. Podle § 36 může býti komorní zástupce přítomen při jednání komorního výboru vykonávaje tuto dozorčí moc a není třeba zvláštního sdělení.

Na připomínku nejvyššího soudu bylo upuštěno od toho, aby se dávala vykonatelnost i příkazům a poukazům podle odstavce 1. Rozsah by nebyl dost určitý.

Ustanovení odstavce 5 souhlasí s dosavadními zákonnými ustanoveními. Aby měl soudce k zachování kázně účinný prostředek, nelze se jich zříci. Hledíc k ustanovení § 86 c. ř. s. a § 15 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. platí to jak pro zachování kázně při ústním jednání, tak i v písemných podáních. Dodatek poslední věty neobsahuje nic nového: ustanovuje se tak již v § 220 c. ř. s.

O promlčení kárných činů viz nyní ustanovení § 62 osnovy. Nesrovnávalo by se s ním, aby menší provinění, nepřístojnost, bylo lze stíhati po uplynutí promlčecí doby. Ovšem není zde podmínka, aby byla způsobená škoda nahrazena, poněvadž již pojmově je zde na rozdíl proti kárným přečinům vyloučen vznik škody (srv. shora).

K § 14.

Ustanovení o oboustranném odvolání plné moci je v podstatě stejné s ustanovením § 12 adv. ř. (§ 36, odst. 2 c. ř. s. ), a § 41, odst. 2 býv. uh. adv. ř.

Podle zásady lex posterior derogat priori bude nyní platiti lhůta 15denní i tam, kde platí § 36, odst. 2 c. ř. s.

Podobné ustanovení, jaké je v odstavci 4, je v dosavadním § 13 adv. ř.

Nové jest ustanovení odstavce 5. Jeho účelem je dáti ustanovení i pro ty případy, kdy nejde o civilní proces, neboť procesní ustanovení jsou již dána v civilním řádě soudním. V § 43 býv. uh. adv. ř. je podobné ustanovení. Chce zameziti škody plynoucí stranám z toho, že dědicové nevědí o tom, že má advokát v rukou nějaké zastupování, a umožniti jim, aby mohli učinití potřebné disposice. Podle § 1022 všeob. zák. obč. smrt zpravidla ruší plnou moc; nedá-li se však věc přerušiti bez zřejmé újmy dědicům nebo vztahuje-li se plná moc i na případ zmocnitelovy smrti, má zmocněnec právo i povinnost věc skončiti (tato zásada platí i v zemích Slovenské a Podkarpatoruské). K tomu viz dále čl. VII uvoz. zákona.

K § 15.

Ustanovení § 12 adv. ř. je jen z malé části doplněno ustanovením o povinnosti advokáta dáti straně opis svých spisů o její věci kdykoliv i během zastupování, a konečně poslední větou odstavce 6, že je advokát povinen před zrušením úschovy nebo před zničením spisů stranu znovu vybídnouti, aby si spisy vzala. Srv. podobná ustanovení §§ 44 a 45 býv. uh. adv. ř.

K § 16.

Ustanovení § 16 týče se zastoupení strany v jisté věci, kdežto zastoupení jiným advokátem vůbec pro delší překážku se upravuje v § 24.

Ustanovení odstavce 2 o zastupování kandidátem advokacie má doplněk v § 127 o zastupování kandidátem se substitučním oprávněním v těch věcech, ve kterých je zastupování obligatorní.

K § 17.

Ustanovení tohoto paragrafu souhlasí jednak se zákonným stavem dosavadním, jednak s praxí.

K odstavci 2. a 3 o nepřípustnosti toho, aby si advokát vymínil odměnu určitým dílem sporné částky a o nepřípustnosti ujednání, kterým by advokát předmět rozepře úplatně na sebe převedl, v celku nebo zčásti, viz § 879 všeob. zák. obč.

V odstavci 4 je v podstatě převzato dosavadní zákonné ustanovení (viz zákon ze dne 18. února 1921, č. 78 Sb. z. a n.), podle něhož mají býti vydány závazné sazby pro práce, které připouštějí průměrné ocenění, ale zmocnění tam uvedené bylo rozšířeno, aby bylo umožněno podle potřeby vydati sazby i pro jiné úkony advokátní, než pro činnost v řízení soudním a rozhodčím, na př. v řízení správním.

V odstavci 7 se prohlašuje povinnost advokáta, aby své straně podal účet v šesti měsících po ukončení zastupování. Oddaluje-li podání účtu mnoho let, někdy do smrti zastoupeného, vede to k obtížím při uznání advokátovy pohledávky (důvod týž, jaký vedl ke zkrácení promlčecí lhůty). Protože větší kancelář nemůže sledovati tyto lhůty od ukončení jednotlivé věci, zastupuje-li advokát pravidelně stranu v jejích různých věcech, třeba v několika desítkách věcí za rok, je v takovém případě třeba jistého zjednodušení, a proto se připouští výjimka při počítání lhůty.

K § 18.

Účelem tohoto ustanovení je chrániti advokáta před možností, že je jeho nárok na odměnu za vy konanou práci ohrožen disposicemi zastupované strany nebo jejími věřiteli. Podle práva formálního přisuzuje se nárok na náhradu útrat straně vítězné proti straně podlehnuvší a ne jejímu advokátovi. Je to také v celku správné, když přece advokát podle advokátního řádu má právo vybírati si zálohy, není však správné, aby mohla strana celý svůj nárok na náhradu útrat postoupiti nebo zastaviti. Také může věřitel oprávněné strany vésti na tu pohledávku exekuci nebo s ní kompensovati. Není-li advokát kryt zálohou - a často není, zvláště není-li strana majetná a on se ujal dobrého nároku v naději, že jeho výlohy a práce nahradí strana druhá, až podlehne - , je nejen ohrožen jeho nárok, nýbrž jeho vydobýti je často úplně zmařeno. Proto musí advokát žádati co nejvyšší zálohu.

Osnova používá k zlepšení těchto poměrů jednoduchého prostředku. Povinná strana má k advokátovi v podstatě tytéž povinnosti jako debitor cessus, jenž byl zpraven o postoupení pohledávky. Zaplatí-li věřiteli nehledíc na práva cesionáře, ručí (§§ 1395, 1396 všeob. zák. obč.).

Je tedy povinna dotázati se právního zástupce strany oprávněné. Advokát vykonávající práva povinnosti předchozích zástupců nemůže ovšem dáti svolení, nemá-li souhlasu předchozích zástupců, jinak by se provinil kárně.

Advokát má až do výše nekryté pohledávky přednostní právo zástavní, t. j. jeho práva na uspokojení nároku nemohou býti dotčena zastavením ani dobrovolným ani soudním.

K § 19.

Tato zásada se již vžila, vyslovuje ji také § 16 vládního nařízení z 3. května 1923, č. 95 Sb. z. a n. Pojímá-li se do zákona, má to význam jednak ten, že platí všeobecně a ne jen pro řízení soudní a rozhodčí, pro které platí tarif, jednak i ten význam, že se pro ni zjednává zvláštní zákonný podklad.

K § 20.

Ustanovení § 20 jest obdobné tomu, které bylo vydáno vládním nařízením ze dne 14. září 1928, č. 160 Sb. z. a n., o úschově peněz a jiných cenných hodnot u (veřejných) notářů. Vyžaduje si ho stejně jako tam doba, kdy se u advokátů a notářů ukládají velké hodnoty, takže je potřebí zvýšené evidence a možností kontroly autonomními orgány. K tomu, co je ustanoveno o povinností uvědomiti ihned stranu o dojití hotovostí a jiných hodnot, viz dále ustanovení § 21, že jest advokát povinen stranu uvědomiti, že došly pro ni peníze, jestliže jí je ihned nevydá, a podobné ustanovení § 48 býv. uh. adv. ř.

K § 21.

V podstatě podobná ustanovení jsou dána v § 19 adv. ř. a .§ 18, odst. 7 zák. čl. LIV/1912.

§ 19 adv. ř. ustanovuje, že advokát má právo na úhradu svých výloh a své pohledávky za vykonanou práci zadržeti si hotové peníze, které mu dojdou na účet strany; vzejde-li však mezi ním a stranou spor o tom, kolik činí jeho pohledávka, že má u soudu složiti tolik, na kolik si činí nárok, a že má na tu částku právo zadržovací.

§ 18, odst. 7 zák. čl. LIV/1912 praví, že je advokát oprávněn uložiti do soudní úschovy hotové peníze do výše své odměny a výloh, vede-li se spor nebo řízení o určení odměny podle tohoto paragrafu.

V osnově se tato ustanovení vhodně doplňují podle potřeby praxe. Advokát je povinen se stranou zúčtovati ihned, žádá-li to strana, ne-li, nejpozději ku konci kalendářního roku. Na ochranu strany jest ustanovení, že zadržení je vyloučeno, odporuje-li příkazu, který dala strana advokátovi před odevzdáním nebo po něm, nebo když převezme advokát závazek, že s depositem naloží určitým způsobem.

Podobné ustanovení je dáno v čl. 313 obch. zák. o kupeckém právu retenčním. Konečný má advokát povinnost hotovost složiti k soudu nejen tehdy, je-li mezi ním a stranou spor o výši požadavku, nýbrž kdykoli si toho strana přeje; ovšem že ji stíhají následky, jestliže neuzná oprávněné pohledávky advokátovy (prodlení).

Protože pak v nové době mají vkladní knížky (listy) peněžních ústavů a cenné papíry úkoly v mnohém směru podobné jako hotové peníze, jsou tato ustanovení rozšířena na ně, konečně pak i na cenné věci.

K § 22.

V dosavadním ustanovení § 21 jsou změny nevelké. Liší se však sídlo a bydliště (advokátní řád mluví v §§ 5 a 21 jen o bydlišti) . Hledíc k významu residenční povinnosti, zvláště aby práce advokátní kanceláře neobstarávala osoba neoprávněná, a aby výkon její činnosti nebyl kryt, je návrh zcela správný. Komorní výbor nepovolí bydliště v místě tak vzdáleném od úředního sídla, že je důvodná obava, že advokát nebude moci vůbec osobně advokacii vykonávati.

Pokud jde o změnu sídla advokátovy kanceláře, nerozlišuje platný advokátní řád co do povinnosti včasného oznámení, zda jde o přestěhování v obvodu téhož krajského nebo jiného krajského soudu. Osnova to rozeznává, protože změna, sídla v obvodu téhož krajského soudu není tak podstatná, aby zájem občanstva naléhavě žádal uvědomění o zamýšlené změně. Jinak je tomu při přesídlení do obvodu jiného krajského soudu nebo jiné advokátní komory (ovšem průměrem; in concr. může jíti o sídlo zcela blízké i zde). Zde je účelné upozorniti občanstvo, aby mohlo s advokátem, který přesídlí, vypořádati své věci, od něho neukončené. Znění poslední věty odstavce 3 naznačuje, že není třela oznamovati, kam advokát hodlá přesídliti.

Výslovného ustanovení není třeba, o tom, že k výmazu advokáta ze seznamu dojde teprve, až přesídlí a až bude u advokátní komory nového sídla zapsán do seznamu. Vyplývá to již z ustanovení § 23 osnovy, podle něhož komorní výbor nového sídla samostatně zkoumá podmínky zápisu; nemůže tedy k zahájení činnosti v novém sídle vůbec dojíti, dokud není advokát u nové advokátní komory zapsán (viz o tom v dalším paragrafu).

K § 23.

Podle judikatury nejvyšších soudů nemohl býti zápis do seznamu advokátů odepřen tomu, kdo byl zapsán do seznamu jiné advokátní komory a řádně ohlásil přesídlení. Tak se rozumělo volnosti stěhování. Advokátní komory namnoze nesouhlasily s tímto stanoviskem, protože se jeho zneužívalo k obcházení zamítavého rozhodnutí o žádosti za zápis. Kdo byl se svou žádostí o zápis zamítnut, dal se zapsati u komory jiné, v jejímž obvodu vůbec advokaciii nemínil vykonávati a ani ji nevykonával, a ohlásil ihned přesídlení.

Vládní návrh vyhovuje v tomto směru tendenci advokátních komor, tím spíše, když v § 3, odst. 4 připouští výraz ze seznamu, vyjde-li dodatečně najevo, že podmínky zápisu nebyly splněny.

K § 24.

Advokátní řád z r. 1868 má ustanovení o substituci jednak v § 14, jednak v § 28, písm. h).

Podle § 14 má advokát oznámiti výboru advokátní komory, koho si zřídil za substituta, zašla-li by ho trvalá překážka, nebo byl-li by delší čas nepřítomen. Podle § 28, písm. h) zřizuje komorní výbor prozatím náměstka, když některý advokát zemře, onemocní nebo není přítomen a sám si náměstka nejmenoval nebo jmenovati nemohl.

O tom, jakou nepřítomnost nebo jak dlouhou překážku je pokládati za důvod pro zřízení náměstka, nebylo ustáleného mínění. Někdy se pokládalo za porušení povinnosti, opomenul-li advokát oznámiti substituci pro nepřítomnost po 3 nebo 3 1/2 neděle (srv. rozhodnutí z 1. června. 1917, Ds IV 5/17 a ze 4. června 1908, Ds I 10/8), kdežto jindy se zase nepřítomnost ještě delší nepokládala za důvod pro ustanovení substituta (rozh. ze 24. února 1914, Ds V 11/14). Nepomůže ovšem ani zření k tomu, zda straně může vzejíti újma delší nepřítomností, hledíc k běhu lhůt, protože některé lhůty k opravným prostředkům jsou zcela krátké. Proto nezbývá než rozhodnouti se pro jednotnou lhůtu. Osnova volí lhůtu dvouměsíční. Je to lhůta rovnající se době soudních prázdnin a přihlíží se tak k potřebě zotavení. Překážkou je také jmenování ministrem. § 7 odkazuje v té příčině na § 24 o zastupování.

Není ovšem řečeno, že nemá advokát povinnost učiniti vše, čeho je třeba, aby uvaroval stranu od škod v jednotlivých věcech, ve kterých převzal její zastoupeni. Opomenul-li by postarati se o zastoupení in concreto, ručil by za škodu z toho vzešlou.

V odstavci 2 jsou uvedeny případy, kdy si nemůže advokát sám ustanoviti náměstka. Jde vesměs o příhody, kdy ztratí možnost vykonávati advokacii. Osnova zákona nerozlišuje, zda k zbavení práva vykonávati advokacii do jde jen prozatímně suspensí podle § 76 - nebo trvale, a to na čas nebo navždycky.

Také se někdy vyskytovalo mínění, že komorní výbor musí zříditi substituta i při advokátově resignaci. Osnova nepřijala úmyslně takového u stanovení. Je na advokátovi samém, aby učinil opatření, kterých je třela k uvědomění jeho klientů a k ukončení jejich zastupování.

Dosavadní advokátní řád neměl však ustanovení o tom, jaká práva a povinnosti má substitut. Zvláště byla nejasnost o tom, zda je substitut vždy povinen plně vésti kancelář zastoupeného, tedy přijímati i nová zastupování, jmenovitě byl-li advokát zbaven práva vykonávati advokacii na čas, a o všem také, jaké se mu dostane náhrady.

Osnova řeší i tyto otázky. O úplné likvidaci lze mluviti jen tehdy, když advokát zemře nebo je z trestu zbaven práva vykonávati advokacii trvale. Zde má substitut tytéž povinnosti jako advokát, jehož právo vykonávati advokacii bylo podle § 7 zaniklo. Jinak se má věc na př. tehdy, jde-li o substituta ustanoveného tomu, kdo je nepřítomen, nemocen nebo na čas byl zbaven práva vykonávati advokacii.

Ani tehdy, jde-li o advokáta, který byl na čas kárným trestem zbaven práva vykonávati advokacii, nelze připustiti, aby měl substitut úkol kancelář zlikvidovati. Ale, má-li býti trest účinný, nemůže ovšem takový substitut přijímati zastoupení nová.

Vždy pak má substitut nárok na odměnu. Stanoviti její výši je dáno do rukou komorního výboru. Má býti přiměřená, t. j. hledíc k námaze a k důchodům; ani zřetel na advokáta, zastoupeného na př. pro nemoc, není vyloučen a při odnětí práva k výkonu advokacie z trestu může dosáhnou plné výše výtěžku. Podle §. 41 je proti rozhodnutí komorního výboru opravný prostředek k delegaci advokátních komor.

Protože jde o povinnost založenou na právu veřejném, vylučuje se stanovení odměny z příslušnosti soudu. Znění odstavce 5 činí také konec pochybnostem, zda potřebuje substitut zvláštní plné moci od osoby zastupované.

K § 25.

Protože kandidáti advokacie také samostatně jednají, je nutno povinnosti uložené v tomto oddílu advokátům prohlásiti závazné i pro kandidáty advokacie.

K § 26.

Dosud jsou advokátní komory v Praze, v Brně, Bratislavě a Košicích. Z posledních dvou byla vládním nařízením č. 186/1936 Sb. z. a n. dnem 1. října 1936 aktivována advokátní komora v Bratislavě. Pro obvod vrchního soudu v Košicích a obvod krajského soudu v Ružomberku vykonává působnost dosud neaktivované advokátní komory v Košicích advokátní komora v Turč. Sv. Martině. Správní agendu týkající se advokátů a kandidátů advokacie Podkarpatské Rusi vede president krajského soudu v Užhorodě.

Ustanovení odstavce 2 umožní, aby bez změny zákona mohl se určiti počet komor podle potřel doby.

K § 27.

Advokátní komory nejsou státními úřady, jsou korporacemi veřejného práva, jak je označuje také jazykové nařízení.

Jaký je vzájemný poměr orgánů uvedených v odstavci 2, bude řečeno při jednotlivých ustanoveních upravujících jejich úkony. Zvláště tu zasluhuje pozornosti poměr komorního výboru ke kárné radě a naopak, § § 63, 64. O kárné radě se mluví v oddílu V.

K § 28.

Odstavce 1 a 2 nepotřebují zvláštních vysvětlivek. Jde o úkony správy, zvláště o styk komory se soudy a s úřady.

Pod ustanovení odstavce 3 patří některé úkoly náležející komoře buď podle tohoto zákona nebo zákonů zvláštních, na př. jmenování zástupce chudých, zástupce osoby, kterou žádný advokát nechce zastupovati a j.

Ustanovení takové umožňuje i zjednodušení. Podobné ustanovení je také v osnově notářského řádu a je vzato z běžné praxe.

Důležité je nové ustanovení odstavce 4. Podobně jako u jiných veřejnoprávních korporací (na př. u lékařské komory) dává předsedovi právo i povinnost bdíti nad dodržováním zákonů. Nová organisace delegace advokátních komor znemožňuje však, aby bylo toto právo vykonáváno na újmu kolektivní vůle volených orgánů komorních.

K § 29.

Stačí upozorniti na to, že lze znění nápisu překládati, takže na př. slovensky bude zníti název komory "Advokátská komora" a pod. Bližší předpisy o jazyku pečetí jsou v právu jazykovém a tedy jednací řád musí jich dbáti.

K § 30.

Počet člena komorního výboru závisí na velikosti komory a její agendy (jen v § 22 býv. uh. adv. ř. je pevný počet 8 členů a 4 náhradníků vedle předsedy, tajemníka, pokladníka a zástupce advokátní komory) . Poznamenává se, že otázka zastoupení národních menšin nezpůsobí obtíží, protože je již předem zaručena dohoda.

K § 31.

Podle § 40, na nějž tento paragraf odkazuje, vyhrazuje se jednacímu řádu komory ustanoviti, jaký počet členů komory musí býti přítomen při volbách předsednictva a komorního výboru a jak se volba koná.

Dosud je předepsáno v § 24 adv. ř., že se volba koná na valné hromadě hlasovacími lístky neveřejně nadpoloviční většinou osob přítomných a že se koná volba užší, nedosáhne-li se většiny při první volbě. Další ustanovení je celkem shodné s odstavcem 4 návrhu.

Podle § 23 býv. uh. adv. ř. je k platnosti volby třeba aspoň třetiny odevzdaných hlasů, je-li přítomna a hlasuje-li aspoň polovice členů komory. Jinak se koná volba nová, při které rozhoduje poměrná většina. Volby se konají hlasovacími lístky, povoluje se však zaslati je poštou těm, kdož mají sídlo mimo sídlo komory.

Nové je ustanovení odstavce 3 o pasivním právu volebním. § 24 adv. ř. podobné ustanovení nemá, § 24 býv. uh. adv. ř. ustanovuje pak, že za člena výboru nemůže býti zvolen ten, kdo byl v trestním nebo v disciplinárním řízení potrestán pro zločin v úřadě nebo pro jiný zločin nebo přečin, ale po 3 letech tyto vylučovací důvody přestanou, nebyl-li advokát v té době stižen novým trestem.

Podle osnovy nemůže býti zvolen advokát, který by nemohl vykonávati svůj úřad, protože je zavedeno proti němu řízení trestní pro čin, pro který může dojíti k odsouzení ku ztrátě volebního práva do obcí nebo ztrátě advokacie nebo pro čin, který má již podle zákona za následek ztrátu advokacie, dále ten, který byl kárně trestán pokutou, ale tu jen na dobu tří let od právní moci nálezu. Tato omezení postačí, aby bylo zajištěno, že rozhodování bude v rukou osob bezvadných a spolehlivých.