Ovšem také jest vyloučen ten, kdo podle jiných ustanovení tohoto zákona nemůže advokacii vykonávati, na př. ministr, jenž musí míti substituta.
Podle § 25 adv. ř. a § .25 býv. uh. adv. ř. musí úřad předsedy, jeho náměstka a členů výboru přijmouti každý člen komory, nebyl-li činovníkem v předchozím období volebním. Také osnova zásadně trvá na povinnosti přijmouti volbu. Jde o funkci samosprávnou a samosprávu nelze řádně vykonávati, nebylo-li by povinnosti členů vykonávati ty úřady, které jsou pro ni nezbytné. Jsou však značně rozšířeny důvody omluvné; jednak jsou některé výslovně uvedeny [v odstavci 1, písm. a) až písm. c)] , jednak může výbor uznati i jiné důvody.
K § 33.
Výsledek volby se uveřejňuje ve věstníku ministerstva spravedlnosti. Oznamování slouží také kontrole, zda jsou komorní orgány řádně ustaveny.
K § 34.
Ustanovení odstavce 2 souhlasí a ustanovením § 31.
V odstavci 1 jde o ztrátu, v odstavci 2 o zastavení výkonu úřadu tehdy, když by se jeho výkon nedoporučoval hledíc k stíhání trestnímu nebo kárnému.
Advokátní řád nemá podobné ustanovení, § 24 býv. uh. adv. ř. po úpravě podle § 4 zák. čl. XXIV/1907 ustanovuje, že bylo-li zavedeno trestní vyšetřování proti některému členu výboru, nemůže tento člen zastávati svůj úřad, dokud to řízení trvá.
Osnova stojí na stanovisku, že výkon úřadu komorního je věcí důvěry, a že proto není vhodné, aby úřad takový vykonával ten, proti komu bylo v kárném řízení vydáno odkazovací usnesení; ale jinak zase řízení trestní nemůže způsobiti tento následek vždy, nýbrž jen tehdy, koná-li se pro čin, který může míti za následek ztrátu advokacie nebo ztrátu práva voliti do obcí.
K § 35.
Ustanovení tohoto paragrafu plynou z ostatních ustanovení osnovy a souhlasí v základě s dosavadními úkoly komorního výboru.
Odstavec 2 obsahuje sice ustanovení nové, avšak není pochyby o tom, že by vykonatelnost soudní nebyla na místě. Co se týče narovnání, bylo by zbytečné, aby mělo docházeti k žalobě, a aby byl podle porovnání teprve rozsudkem zjednán exekuční titul, a výkazy o dlužných příspěvcích jsou i u jiných veřejnoprávních korporací exekučním titulem (na př. jde-li o výkazy okresních nemocenských pojišťoven a pod.).
K § 36.
V § 25, odst. 2 býv. uh. adv. ř. se ustanovuje, že může býti pokutován do 300 Kč, kdo se zpěčuje úřad vykonávati.
Ustanovení odstavce 2 souvisí s tím, že počet členů a náhradníků není předem přesně určen, naznačuje však, že je při jednání o některých věcech podle potřeby vhodné žádati presenci vyšší. Dosud bylo v § 26 předepsáno, že musí býti přítomny dvě třetiny členů výboru. Podle § 29 býv. uh. adv. ř, je předepsána přítomnost aspoň 4 členů, jde-li o věci uvedené v §§ 7, 35, 73 a 104, t. j. o zápis do seznamu advokátů, o výmaz z něho, o pořádkové tresty neb o výmaz následkem řízení trestního nebo kárného.
K odstavci 3. Byly vyslovovány pochybnosti, je-li toto ustanovení, které je v obou dosavadních řádech advokátních, vhodné. Vyskytlo se mínění, že je podobné ustanovení přežitkem, že by bylo vhodno žádati, aby předseda hlasoval také. Stálá delegace navrhla setrvati při dosavadních ustanoveních. Odůvodňuje se to tím, že je postavení předsedy komory zpravidla jiné než předsedy nějakého úředního sboru. Při vlivu, jaký v advokátních komorách předseda pravidelně má, je nebezpečí, že by strhl svým vlivem členy výboru ke svému mínění. Osnova nemíní vnucovati jiný postup, když se dosavadní osvědčil a jsou-li také pochybnosti, zda by byla změna účelná.
K odstavci 4. Jak již bylo dříve připomenuto, vžil se u některých advokátních komor postup, že je komorní zástupce přítomen při jednáních komorního výboru o stížnostech a o výkonu dozorčí moci. Je proto vhodné upraviti i důsledky, pokud se smí jednání zúčastniti svými návrhy. Jeho návrhy nemají však vybočovati z rámce činnosti jemu vyhrazené.
K § 37.
V rak. adv. ř. není podobné ustanovení, ukázalo se však v praxi potřebným. Nelze spravedlivě připustiti, aby na př. o stížnostech stran na advokáty rozhodovaly osoby, které o výsledek věci mají samy největší zájem, tedy ty, kterých se věc týče, nebi osoby s nimi blízce příbuzné, jejich společníci a pod. To vystihuje odstavec 1. Obdobně jako podle zákonů soudních rozeznávají se důvody vyloučení a důvody odmítnutí. Podle odstavce 1 je vyloučen jen ten, kdo je s tím, o jehož věc jde, v takovém poměru, který by vylučoval soudce z vykonávání úřadu. Podle § 20 j. n. jsou vyloučeni soudcové z vykonávání úřadu soudcovského:
1. ve věcech, ve kterých jsou sami stranou, nebo jsou-li k jedné ze stran v poměru spoluoprávněného, spolupovinného nebo regresem povinného,
2. ve věcech svých manželek neb osob, které jsou s nimi v přímé linii příbuzné nebo sešvakřené, nebo s kterými jsou v postranní linii do čtvrtého stupně příbuzní, nebo v druhém stupni sešvakření,
3. ve věcech osvojitelů nebo pěstounů, osvojenců nebo chovanců, ve věcech svých chráněnců neb opatrovanců,
4. ve věcech, ve kterých byli nebo dosud jsou zmocněnci stran,
5. ve věcech, ve kterých u podřízeného soudu byli účastní ve vy dání naříkaného rozsudku neb usnesení.
Podle všeobecných zásad řízení správního, na něž § 141 odkazuje, je zmatečné usnesení ve vyšší stolici zrušiti. Delegace advokátních komor byla by oprávněna usnesení takové zrušiti z moci úřední, vykonávajíc svou dozorčí moc, kdyby se o něm dověděla, na př. z dozorčí stížnosti.
K § 39.
Pravomoc valné hromady je proti dosavadnímu zákonnému stavu zčásti rozšířena, zčásti obmezena potřebou souhlasu vyššího orgánu. Rozšíření je v tom, že valná hromada rozhoduje, má-li komora převzíti závazek hodnotou vyšší nad 100.000 Kč; má dále právo usnášeti se o invalidním a starobním pojištění a dávati závazné předpisy stavovského řádu.
Práva delegace advokátních komor jdou podle odstavců 4 až 6 dále, týkají-li se jednacích řádů. Tato ustanovení souvisí s ustanovením § 54 o ověřování voleb advokátní komory a o možnosti zrušiti volby, byla-li při nich porušena ustanoveni jednacích řádů.
K § 40.
Jednacím řádům se vyhrazuje dáti ustanovení o tom, jak jsou rozděleny komorní funkce, zvláště i podle národnosti. Podle § 54 bdí nad dodržením těch ustanovení delegace advokátních komor.
K odstavci 2. Jednací řád může také ustanoviti, že se volí aklamací.
K § 41.
Platné advokátní řády nedávají jednotlivci možnost dovolati se opravné stolice. Advokátní řád rakouský připouští dovolati se valné hromady jen tehdy, jde-li o odmítnutí žádosti za zápis, a bývalý uherský advokátní řád zná odvolání k valné hromadě jen tenkrát, jde-li o správu jmění.
Osnova rozšiřuje tuto možnost přezkoumati rozhodnutí výboru na všechny případy, kdy může býti dotčen jednotlivý člen advokátní komory; jsou to tyto případy:
§ 35, odst. 1, písm. a) zápis do seznamu advokátů a zánik práva vykonávati advokacii;
b) zápis kandidátů advokacie do seznamu a výmaz z něho, zjišťování, uznávání a potvrzování praxe kandidáta advokacie;
g) pořádkové tresty, příkazy a poukazy advokátům a kandidátům advokacie;
i) stanovení odměny advokátu substitutovi;
j ) stanovení odměny advokáta podle §§ 17 a 24;
k) ustanovení advokáta náměstka podle § 24.
Zde všude jde o rozhodnutí dotýkající se advokáta nebo kandidáta advokacie; toliko v případě písm. g) může jíti o rozhodnutí, týkající se osoby třetí, žádá-li totiž, aby byl advokátovi udělen příkaz tam uvedený a vyhoví-li komorní výbor té žádosti. Jde však o výkon dozorčí moci a podle všeobecných zásad na výkon moci té není nároku.
Ustanovení o odkladném účinku stížnosti přihlíží k poměrům, které se utváří v případech, když stížnost zjevně nemůže míti výsledku, protože je úřední základ nepochybný a dává možnost odepříti rekursu takový účinek právě tak jako v případě ustanovení úředního zástupce podle § 24 nebo v případě příkazu nebo poukazu podle § 35, odst. 1, písm. g).
K§42.
Dosavadní právní řád (viz výslovné ustanovení § 31 býv. uh. adv. ř.) činí sice předsedu komory odpovědným za její zákonitý postup, avšak nedává mu do rukou moc zabrániti nezákonným usnesením nebo rozhodnutím.
Proto osnova v plném souhlasu se Stálou delegací advokátních komor jednak vybavuje předsedu zvláštními právy podle § 28, totiž zadržeti výkon usnesení, jednak dává zvláštní dozorčí moc delegaci advokátních komor.
Opatření podle odstavce 2 nesporně obmezuje autonomii komor, ale ve prospěch vyšší autonomní jednotky, a nelze proto o jeho vhodnosti pochybovati; neužije se jeho leč, jsou-li pro to zvláštní důvody.
Opatření podle odstavce 3 chce zameziti potřebu, aby ministr spravedlnosti podle § 57 zasáhl do autonomních práv komory. Dosud takové právo náleželo ministru přímo podle § 45 disciplinárního řádu, pokud jde o kárnou radu, jinak mu právo takové výslovně dáno nebylo (odchylně ustanovení § 64 býv. uh. adv. ř.). V § 58 zákona č. 113/1929 Sb. z. a n., o lékařských komorách, je dáno podobné ustanovení. Je ho také nezbytně třeba pro případy, jaké se stávaly, byť ne u československých advokátních komor, že na př. po leta nebylo možno donutiti advokátní komoru k zápisu, jejž byla odepřela, ale nejvyšší soud povolil, nebo že pro nějaké neshody nedojde k ustavení komorních orgánů. Podle § 57 osnovy zákona náleží ministru spravedlnosti takové oprávnění jen, kdyby delegace advokátních komor přes vybídnutí nevykonávala své dozorčí moci nebo byla k tomu nezpůsobilá nebo kdyby šlo o případy naléhavé, kdyby z důvodů veřejných nebylo možno čekati, až se sejde a rozhodne delegace advokátních komor.
K oddílu IV. o delegaci advokátních komor.
Advokátní komory se musily za posledních desítiletí častěji společně raditi o otázkách týkajících se advokacie vůbec, zvláště pak o věcech zákonodárných. Proto byly konány advokátské sjezdy. Ukázalo se však, že takové sjezdy nestačí, aby bylo dosaženo společného účelu, totiž jednotného postupu v rozličných, otázkách, týkajících se celé advokacie, a že je třeba stálého společného orgánu. A tak byla vytvořena v řadě států sdružení, do kterých vysílají jednotlivé komory své delegáty. Taková stálá delegace advokátních komor byla od roku 1900 i v bývalém Rakousku a po vzniku Československé republiky přešla tato instituce jako plně se osvědčivší i do našeho státu.
Státní správa - především ovšem ministerstvo spravedlnosti - mohouc jednati s jediným útvarem o rozličných otázkách, týkajících se zájmů advokacie, zvláště o osnovách nových zákonů, viděla v tom právem výhodu proti stavu, kdy musila jednati s několika advokátními komorami, jejichž vůle někdy nebyla jednotná Ostatně se podobně vyvíjely poměry i v jiných oborech, kde šlo o zastupování společných zájmů.
Již pro tento účel bylo proto třeba tuto instituci postaviti na zákonný podklad, jehož dosud neměla.
Advokátní řád č. 96/1868 ř. z. jen výjimečně uznal autonomní orgán za instituci opravnou, a to v § 7, podle něhož je možno odvolati se ke komoře advokátní (t. j. k valné hromadě), byl-li odepřen zápis, a z jejího rozhodnutí teprve k nejvyššímu soudu. Ač dal výboru právo zakročovati proti členům i kandidátům advokacie příkazy a zákazy, aby se udržela čest a vážnost stavu, a ač se jeho rozhodnutí mohou dotýkati práv jednotlivců, jinak nedal vůbec právo opravného prostředku.
Bývalý uherský advokátní řád připustil opravný prostředek proti rozhodnutí výboru jen tehdy, jde-li o spravování majetku komory, a to rovněž k valné hromadě.
Tento nedostatek se ukázal v praxi velmi vážný. Valná hromada se podle zkušeností naprosto nehodí k projednávání osobních nároků. Hodí se k rozhodování o nějakých zásadách všeobecných, jaké jsou naznačeny v § 39, ale naprosto není vhodným orgánem k rozhodování o tom, zda byl členu komory právem odepřen zápis do seznamu proto, že nejsou splněny podmínky advokátního řádu, neb o tom, zda byl členu komory právem dán nějaký příkaz související s výkonem jeho povolání v poměru ke straně, na př. vydati jí spisy, dáti jí účet atd. Odpovědnost za správné rozhodnutí je v takovém sboru podle všeobecných zkušeností příliš malá.
A tak i Stálá delegace advokátních komor uznala za rozhodný pokrok na poli autonomní správy, bude-li vytvořena v autonomním organismu vyšší jednotka, složená ze zástupců všech advokátních komor.
Advokáti vykonávají svobodné povolání od starověku v zájmu osob hledajících právní pomoci a jsou při plnění tohoto úkolu nezávislí na státních úřadech.
Mají-li však nezávislost udržeti ne jako nějaké privilegium, nýbrž jako oficium, je nezbytné, aby byli autonomně organisováni. Z autonomie ovšem plyne, že se objeví jisté nesrovnalosti v praxi v postupu různých advokátních komor, nepostupuje-li autonomní správa podle jednotných hledisek. To, co se u jedné komory advokátní v rámci autonomie dovoluje, jinde se třebas zakazuje.
Těmto všem nedostatkům čelí autonomní organisace komor jako celku tak, že svěřuje dohled vyšší autonomní jednotce, která rozhoduje také o opravných prostředcích z rozhodování výborů.
Je na snadě, že Stálá delegace uvažovala také o tom, zda podle vzorů některých cizozemských advokátních řádů nemá býti Stálá delegace také opravnou instancí ve věcech kárných buď tak, že by byla činnost nejvyššího soudu vyloučena nebo že by byl nejvyšší soud teprve třetí stolicí.
Přes to, že byl původně učiněn podobný návrh, Stálá delegace za porad nabyla přesvědčení, že je možno v kárném řízení spokojiti se s tím, že bude opravnou stolicí jako dosud nejvyšší soud, ježto by se řízení jinak značně ztěžovalo a administrativa celé organisace zdržovala.
Z těchto celkových hledisek vychází osnova v té části, o kterou právě jde. Jestliže tedy delegaci advokátních komor byly, jak bude viděti z dalších poznámek, přiřčeny také úkoly zvláštní, zvláště rozhodování o jednacích řádech komor, stalo se to z přesvědčení, že je delegace advokátních komor svým složením nejlepší zárukou správného plnění takového vyššího úkolu, sahajícího nad zájmy obvodu jednotlivých komor.
K §§ 43 a 44.
Kdežto advokátní komora má za své orgány předsednictvo, výbor a valnou hromadu, delegace advokátních komor má předsednictvo, valný sbor a jeho odbory. Tento rozdíl souvisí s tím, že je valný sbor výborem delegátů jednotlivých komor; vedle sboru správního může se ukázati výhodným zříditi ještě odbory jiné.
K § 45.
Úkoly předsedy a jeho náměstka jsou obdobné úkolům, jaké má předseda advokátní komory.
K § 46.
Viz podobné ustanovení § 29 o advokátní komoře.
K § 47.
Volba zástupců advokátních komor na valných hromadách, a nikoli výbory, je účelná; majíť členové advokátních komor takto příležitost projeviti přímo své názory o tom, které osobnosti pokládají za povolány, aby je zastupovaly v nejvyšším sboru autonomním.
Ustanovení odstavce 3 vychází z myšlenky, že k řádnému plnění úkolů delegace advokátních komor je třeba jisté větší zkušenosti. Vždyť jde o instanci správní a opravnou.
Ustanovení odstavce 4 má za účel zabrániti tomu, aby se celý sbor nestal doménou jedné komory; protože by pak nebyla dobře vyjádřena kolektivní vůle všech komor, to má význam i pro volby do odvolacího odboru podle § 49.
K § 48.
K odstavci 1 srv. podobné ustanovení § 32, odst. 3 o vykonávání povinnosti člena komorního výboru. Dodatek o zbavení členství (náhradnictví) má zaručiti takové složení delegace advokátních komor, které se shoduje s jednacím řádem.
Ten účel sleduje jiným způsobem i odstavec 4.
K § 49.
O tom, kdy je přípustná stížnost k delegaci advokátních komor, se jedná v § 41.
K § 50.
K odstavci 2. Uvažovalo se o tom, zda nemá býti alespoň pro některé případy předepsáno obligatorně jednání ústní, na př. jde-li o odepření zápisu nebo výmaz pro neslučitelnost soukromého povolání nebo zaměstnání. Uznalo se však, že všeobecně toho třeba není. Jde-li o případ uvedený na konci, nařizuje se konati ústní jednání již před komorním výborem (§ 36). Stačí proto fakultativní osobní výslech před rozhodujícím senátem.
O důvodu, proč se předseda nepovolává k rozhodování leč při rovnosti hlasů, viz doprovod k ustanovení § 36.
K odstavci 4. Ač stěžovatelem může býti i jiná osoba než advokát nebo kandidát advokacie, není vhodné ukládati náhradu nákladů; není zde pravidelně odpůrce, a zpravidla se zde ani nevyskytnou takové poměry, které odůvodňují uložení náhrady.
Ukládání náhrady by příliš zatížilo rozhodování a nebylo by vůbec možno spokojiti se s jedinou stolicí, rozhodující o nákladech, protože by pak bylo třeba připustiti, aby i stěžovateli neb advokátovi mohla býti uložena náhrada nákladů.
K § 53.
Ustanovení tohoto paragrafu není potřeba zvlášť odůvodňovati, protože plynou většinou z jiných norem této osnovy.
K §54.
Ustanovení tohoto paragrafu je velmi důležité. Podle dohody členů Stálé delegace budou jednací řády obsahovati také ustanovení o tom, jak mají býti rozdělený komorní úřady mezi jednotlivé národnosti, a tu bude delegace advokátních komor strážcem, že tato ustanovení budou zachována. Přispěje to k žádoucímu klidu, který se dosud udržuje vzájemnou shodou.
K § 55.
Ustanovení odstavce 4 o potřebě dvoutřetinové většiny má důvod v tom, že takové rozhodnutí má značný význam, i majetkový, pro všechny členy advokátních komor.
K § 56.
Případy, kde se vyhrazuje opravný prostředek proti rozhodnutí delegace advokátních komor k nejvyššímu soudu, jsou rozhodnutí o žádosti za zápis do seznamu advokátů a o zrušení zápisu (§ 3, odst. 5, § 8, odst. 3) , o ztrátě advokacie (§ 7) , odepření zápisu do seznamu advokátů při přesídlení advokáta (§ 23), rozhodnutí o zápisu do seznamu kandidátů advokacie a výmazu pro později shledané důvody vylučující zápis (§ 123), dále neuznáni praxe (§ 129 a výmaz ze seznamu kandidátů (§ 130), konečně rozhodnutí presidenta vrchního soudu o nepřipuštění ke zkoušce (§ 132, odst. 3).
K § 57.
Výkon dozorčí moci ministra spravedlnosti vztahuje se jak na opatření a na rozhodnutí všeobecné povahy, tak i na jisté případy; tento výkon se děje jen ve všeobecném zájmu a není tedy jeho úkolem rozhodovati jednotlivé spory. Příkladem takového dozorčího opatření v jistém případě bylo by na př., že by advokátní komora nepředložila delegaci advokátních komor nebo nejvyššímu soudu opravný prostředek, kterého použil člen advokátní komory nebo kandidát, nebo že by zapsala do seznamu advokátů někoho, kdo zjevně nesplnil podmínky, nemá-li na př. československé státní občanství.
Nová vyšší autonomní jednotka organisační dovoluje však, aby bylo toto právo ministrovo omezeno; především má úkol nápravu zjednati delegace advokátních komor a jen, když to není možné, zasáhne ministr spravedlnosti. Výjimku bylo by třeba učiniti pro případy naléhavé, kde by se příčilo veřejnému zájmu, odkládati rozhodnutí do rozhodnutí sboru, jenž se může scházeti jen občas.
Ustanovení odstavce 4 má jen zčásti vzor v advokátním řádě polském. Jde o rozhodnutí správní vynesené ministrem a je proto nejvyšší správní soud příslušný o něm rozhodovati. Tím jsou dány všechny záruky, že rozhodnutí ministra bude míti vždy zákonný podklad a že autonomie nebude dotčena tam, kde by toho nebylo třeba ve veřejném zájmu. Nejvyšší správní soud není ovšem ani zde povolán, aby přezkoumával vhodnost opatření nebo správnost hodnocení jednotlivých skutečností, které byly podkladem pro rozhodnutí ministrovo.
K § 59.
Jednací řád delegace advokátních komor potřebuje schválení vlády, aby neodporoval v ničem zákonu.
K oddílu V. Právo kárné.
Oddíl o kárném právu neobsahuje sice zásadních novot v organisaci nebo v řízení, ale v podrobenostech má přece dosti úchylek. Snaha po lepší a účinnější ochraně obviněného musila se projeviti i zde.
Dosavadní ustanovení jsou dána jednak v zákoně z 1. dubna 1872, č. 40 ř . z. (disciplinární statut) s doplňky ze dne 16. listopadu 1906, č. 223 ř. z., v zákoně ze dne 16. dubna 1919, č. 216 Sb. z. a n. (o kárném senátu nejvyššího soudu) a v § 7 zákona ze dne 21. března 1929, č. 31 Sb. z. a n., pokud pak jde o druhou právní oblast, v § § 64 až 108 býv. uh. adv. ř.
Budiž učiněna zmínka jen o hlavních věcech.
Není sice úchylky od připomenutých právních pramenů v tom, že osnova rozeznává nepřístojnosti, které trestá komorní výbor (§ 13), a kárné přečiny, které stíhá kárná rada, a že se zachovává také rozdělení kárných činů na činy, kterými se porušují povinnosti povolání a činy, které se týkají cti a vážnosti stavu (§ 2 disciplinárního statutu a § 68 býv. uh. adv. ř.) ; avšak nová ustanovení o právu kárném navazují přímo na zákonné ustanovení § 13 o výkonu dozorčí moci skrze komorní výbor.
Zavádí se instituce promlčení. Promlčení je zde tím spíše na místě, že je advokátovi někdy velmi těžko se hájiti, jde-li o čin domněle spáchaný před několika lety, poněvadž často spisový podklad nemá již v rukou. Vždyť podle advokátního řádu je advokát povinen spisy po ukončení zastupování vydati straně, a nevezme-li si je strana, má právo po pěti letech spisy zničiti.
Při tom jsou podmínky promlčení kárných předpisů stanoveny obdobně jako podmínky promlčení přestupků podle trestního zákona (§ 531 tr. z.), totiž že škoda vzešlá z kárného přečinu byla nahrazena a že se obviněný ve lhůtě promlčecí nedopustil nového kárného činu.
Úvodem k oddílu IV. bylo již také řečeno, proč osnova nedává delegaci advokátních komor do rukou úkol stolice opravné ve věcech kárných.
Ponechává se jí však povšechný úkol dohlížeti na řádné plnění úkolů komorních orgánů, tedy i komorního žalobce a kárné rady.
Podle bývalého uherského advokátního řádu je vliv veřejného žalobce státního (prokurátora) daleko větší než podle bývalého rakouského advokátního řádu.
Podle tohoto může si prokurátor stěžovati jen tehdy, jde-li o přečin, kterým byly porušeny povinnosti povolání, zvláště tedy si může stěžovati, že nebylo zavedeno kárné řízení. A podobně jest omezeno jeho právo odvolací (§§ 47, 53). Avšak naproti tomu podle § 100 bývalého uherského advokátního řádu může prokurátor i na ústním jednání činiti návrhy, aby bylo doplněno vyšetřování, může také činiti návrhy co do potrestání a může se odvolati. Nechce-li komorní zástupce zavésti řízení nebo v něm pokračovati, může je prokurátor vésti sám a použíti všech prostředků, které má zástupce komory.
Osnova zachovává v platnosti užší ustanovení advokátního řádu z roku 1868. Spoluúčast poškozeného a jeho práva, uvedená v § 93, dovolují, aby státní moc nezasahovala do disciplinárního řízení advokátů v rozměrech širších.
Kárné řízení může býti provedeno i za trestního řízenu, protože lze vhodněji ponechati uvážení kárné rady, zda je procedurálně ekonomické vyčkati výsledku trestního řízení. Ve velké části případů je již z oznámení samého patrné, že výsledek trestního řízeni není v příčinné spojitosti s posuzováním disciplinárním.
Důvody suspense advokátů se rozšiřují tak, že k suspensi může dojíti i za kárného řízení, je-li obava, že by advokát v činu pokračoval nebo jej opakoval, a byla-li by s pokračováním v činu nebo s jeho opakováním spojena značná škoda nebo značná újma na cti a vážnosti stavu.
Kárný zástupce není již podle osnovy orgánem výboru komory; komorní výbor nemůže mu udíleti příkazů (jako podle § 24 disciplinárního statutu). Osnova vychází ze stanoviska, že má-li zástupce komory jako zástupce celého stavu zvolený přímo valnou hromadou plniti svůj odpovědný úkol, musí býti nezávislý na komorním výboru.
Pro všechny kárné rady stanoví se nejmenší počet členů kárné rady, neboť výrok kárné rady nemá záviseti na, tom, je-li náhodou přítomno více nebo méně členů. Tím pak je větším komorám umožněno, aby utvořily podle potřeby několik senátů.
Ustanovení o řízení přihlídají pečlivě k tomu, aby měl obviněný možnost ospravedlniti se; zvláště proto se určuje taxativně, kdy jen se může konati proti němu řízení v jeho nepřítomnosti, obviněný se nezbavuje práva míti obhájce ani tehdy, když se nedostaví k jednání; zajišťují se práva toho, kdo se pokládá činem za zkrácena, avšak nejde-li o advokáta neb o kandidáta advokacie, jen tehdy, jde-li o porušení povinností povolání.
Připouští se také navrácení v předešlý stav, byla-li zmeškána lhůta k opravnému prostředku.
Jaké jsou v podrobnostech odchylky další, zvláště i od ustanovení uherského advokátního řádu, bude uvedeno u jednotlivých paragrafů.
K § 60.
Již k § 13 bylo řečeno, že dozor nad stavovským chováním advokátů má především komorní výbor, a jaké jsou mu k tomu dány prostředky. Tam bylo též vyloženo, že není dobře možné odděliti přesně od sebe skutkové podstaty nepřístojnosti a kárného přečinu. V hlavních dvou kategoriích stavovského provinění advokátů, proti povinnostem povolání a proti ctí a vážnosti stavu, může jíti někdy o pouhou nepřístojnost, jindy o kárný čin. Toliko velikost provinění podle uvážení všech poměrů může zde rozhodovati.
Ale pak nezbývá než vymeziti kárný přečin jen negativně, jak činí návrh § 60. Všeobecně se však uznává, že nelze stíhati provinění jako pouhou nepřístojnost, dojde-li k poškození neb ohrožení strany.
Některé zákony shledaly vhodným vytknouti aspoň některé zvláštní případy, kdy je shledávati v provinění advokátově kárný přečin; tak učinil na př. bývalý uher. advokátní řád v § 69. Ale již z toho, co je tam uvedeno pod písm, c), je viděti, že jde zas jen o zhruba vytčenou hranici mezi kárným přečinem a mezi nepořádností podle toho, zda je liknavost v plnění povinnosti hrubá, značná či jde-li o pouhou nepořádnost. Proto osnova upouští i od tohoto způsobu výpočtu příkladem.
Tato nemožnost vytýčiti přesné hranice mezi nepřístojností a kárným přečinem má jiný důsledek, totiž, že je třeba zvlášť pečlivě upraviti poměr komorního výboru a kárné rady, a to tak, aby byla chráněna práva těch, kdož byli domněle poškozeni nebo zkráceni.
V § 4 disciplinárního statutu jest ustanoveno, že proti tomu, kdo by si vyloudil zápis do seznamu advokátů nebo kandidátů advokacie, ačkoli je mu na závadu nějaká překážka, má býti zakročeno podle disciplinárního statutu. Tím byla utvořena zvláštní skutková povaha vyloudění zápisu. Nemusí jíti o čin trestný, falšování vysvědčení nebo potvrzení, ale může jíti o použití takových listin nebo potvrzení, jejichž nesprávnosti je si žadatel za zápis vědom.
Tato konstrukce zřejmě klade váhu na to, odlišiti toho, kdo se do stavu vetřel, od stavu advokátů.
Uherský advokátní řád takovou konstrukci nezná, ač ustanovuje v § 7, že vyskytnou-li se proti tomu, kdo byl zapsán do seznamu advokátů, takové údaje, které by byly vylučovaly jeho zápis, vyloudění může býti vyřknuto jen v řádném řízení disciplinárním.
Osnova advokátního řádu, jak již uvedeno u § 3, nevidí v takovém případě potřeby, aby bylo konáno řízení kárné. Řízení správní před výborem se osnovou upravuje tak, že má advokát daleko větší ochranu než dříve; je to zvláště povinnost vyčerpávajícího slyšení před rozhodnutím.
Rozhodují dvě instance, druhá z nich, senát nejvyššího soudu, je složen právě tak jako ve věcech kárných. Nelze tedy již právem souditi, že by případy vyloudění zápisu bylo třeba dávati řešiti jen řízením kárným na ochranu zapsaného. Ale ovšem nemůže pak jíti jen o důvody výmazu, které se vyskytly po prvním zápisu do seznamu advokátů, nýbrž je třeba rozšířiti možnost výmazu na všechny případy, kdy se dodatečně ukáže, že chyběly podmínky zápisu.
K § 61.
Zákonem z 16. listopadu 1906, č. 223 ř. z., byl ustanoven trest pokuty do 3.000 Kč. Zákonem č. 31/1929 Sb. z. a n. byla tato mez zvýšena na 10.000 Kč.