Pozůstalost československého státního
občana projedná československý soud
podle právního řádu československého,
leží-li však v cizině, jen potud, pokud
se takový majetek vydává československým
soudům nebo pokud se přiznávají rozhodnutím
československých soudů v pozůstalostních
věcech právní následky v cizině.
Neplyne-li z následujících ustanovení
nic jiného, přestane československy soud
na opatřeních, nutných k zajištění
pozůstalosti cizincovy ležící v Československé
republice.
Měl-li cizí zůstavitel v Československé
republice řádné bydliště, je
k žádosti dědice nebo nepominutelného
dědice, který se zdržuje v Československé
republice, projednati pozůstalost v Československé
republice podle právního řádu československého,
neohradí-li se proti tomu dědic nebo nepominutelný
dědic povolaný podle domovského práva
zůstavitelova. Účastníky je vyzvati
veřejnou vyhláškou, aby se přihlásili
do přiměřené doby, která se
zpravidla stanoví na tři měsíce. Vyhlášku
jest uveřejniti v československých a podle
možnosti i v cizích novinách. Účastníky,
které soud zná, vyzve k prohlášení
doručením vyhlášky.
Jestliže stát, jehož je zůstavitel příslušníkem,
ani nevydává pozůstalosti československých
státních občanů československým
soudům, ani nepřiznává jejich rozhodnutím
právních následků, je projednati pozůstalosti
jeho příslušníků, ležící
v Československé republice, podle právního
řádu československého. Stejně
platí, nelze-li zjistiti, jak si onen stát co do
pozůstalostí československých státních
občanů a rozhodnutí československých
soudů počíná.
Odmítne-li stát, jehož je zůstavitel
příslušníkem, zabývati se jeho
pozůstalostí, je projednati pozůstalost takového
cizince v Československé republice ležící
nebo cizozemskem vydanou podle právního řádu
československého.
Prohlášením ministerstva spravedlnosti o tom,
jak si počíná cizí stát v případech
uvedených v §§ 61, 64 a 65, váže
československé soudy.
Má-li býti movitý majetek cizinců
ležící v Československé republice,
jehož vývoz není zakázán, vydán
do ciziny, smí se tak státi teprve tehdy, když
jsou zajištěny daně a dávky, které
je platiti z tohoto majetku, jakož i práva dědiců,
odkazovníků, nepominutelných dědiců
a jiných pozůstalostních věřitelů
v Československé republice trvale se zdržujících,
která po vyzvání veřejně vyhlášeném
byla ohlášena u československého soudu.
Známé účastníky vyzve soud
doručením vyhlášky, aby se prohlásili.
Je-li československý soud (úřad) povolán
vydati kusy pozůstalostního jmění
dědicům, odkazovníkům nebo nepominutelným
dědicům, které prohlásil cizí
soud (úřad) pozůstalostní za oprávněné,
nemůže jiná osoba odporovati tomuto vydání
z toho důvodu, že má jako dědic nebo
odkazovník právo na tyto kusy.
Beze zřetele k tomu, že pozůstalost byla projednána
podle československého právního řádu,
platí o provedení dědických nároků
pořadem práva ustanovení právního
řádu příslušného podle
§ § 40 až 43.
(1) Prohlášení ministerstva spravedlnosti,
vydané v dohodě s ministerstvem zahraničních
věcí a s jinými příslušnými
ministerstvy o vzájemnosti se strany cizího státu,
váže soudy, jakož i veřejné úřady.
(2) Nakládá-li cizí stát se státními
občany československými jinak než se
svými příslušníky, může
vláda nařízením stanoviti podmínky
nebo obmezení, kterým jsou co do práva, o
které jde, v republice Československé podrobeni
příslušníci tohoto cizího státu.
Dokud se tak nestane, mohou příslušníci
tohoto státu míti v Československé
republice ono právo jen s povolením, které
dává ministerstvo spravedlnosti v dohodě
s ministerstvem zahraničních věcí
a s jinými příslušnými ministerstvy,
při čemž může stanoviti též
podmínky.
Ustanovuje-li mezinárodní smlouva vyhlášená
ve Sbírce zákonů a nařízení
něco jiného, platí její předpisy
místo předpisů tohoto zákona.
(1) Dnem, kdy tento zákon nabude účinnosti,
zrušují se veškerá ustanovení o
věcech jím upravených, čítajíc
v to právo obyčejové, nechť se podává
z rozhodnutí soudních či z jiných
pramenů.
(2) Zejména se zrušují:
1. ustanovení §§ 4, 33 až 37, 225, 300 obecného
zákoníka občanského vyhlášeného
dne 1. června 1811;
2. dvorský dekret ze dne 22. července 1812, č.
997 Sb. zák, soud.;
3. ustanovení §§ 21 až 25, 137 až 143,
183 císařského patentu ze dne 9. srpna 1854,
č. 208 ř. z., o soudním řízení
v nesporných věcech;
4. ustanovení § 34 zák. čl. XVI/1876,
o formálních náležitostech závětí,
dědických smluv a darování na případ
smrti;
5. ustanovení §§ 61 až 65 zák. čl.
XX/1877, o úpravě poručenských a opatrovnických
věcí;
6. ustanovení §§ 8, 107 až 113 zák.
čl. XVI/ 1894, o pozůstalostním řízení;
7. ustanovení §§ 108 až 111, § 113,
odst. 1 a 2, §§ 115, 118 až 120 zák. čl.
XXXI/1894, o právu manželském;
8. ustanovení § 12 zákona ze dne 28. března
1928, č. 56 Sb., o osvojení;
9. ustanovení § 16 dekretu presidenta republiky ze
dne 27. října 1945, č. 117 Sb., kterým
se upravují ustanovení o prohlášení
za mrtvého.
Nedotčeny zůstávají:
1. ustanovení § 51 obecného zákoníka
občanského;
2. dvorský dekret ze dne 22. prosince 1814, č, 1118
Sb. zák. soud.;
3. ustanovení § 112 zák. čl. XXXI/1894,
o právu manželském a ustanovení §
113, odst. 3 téhož zákonného článku
ve znění článku I zákona ze
dne 14. dubna 1924, č. 113 Sb., se změnami vyplývajícími
z přesunu působnosti úřadů
správních;
4. ustanovení §§ 12 až 15 císařského
nařízení ze dne 28. června 1916, č.
207 ř. z., o zbavení svéprávnosti
(řádu o zbavení svéprávnosti);
5. zákon z 3. října 1946, č. 199 Sb.,
o uznání rozhodnutí v manželských
věcech, vydaných soudy nebo úřady
v cizině, v oblasti československého právního
řádu.
(1) Byl-li československý státní občan
po dni, kdy tento zákon nabude účinnosti,
pravomocně v cizině prohlášen za mrtvého,
nemůže už československý soud takové
cizí rozhodnutí ani uznati za způsobilý
základ pro zrušení nebo změnu podle
§ 12, odst. 1 dekretu č. 117/1945 Sb.
(2) Ustanovení odstavce 1 platí i o zrušení
nebo o opravě v cizině provedeného:
a) důkazu smrti československého státního
občana (§ 14 uvedeného dekretu);
b) prohlášení československého
státního občana za mrtvého, který
byl účastníkem války v letech 1939
až 1945 (§ 23 uvedeného dekretu);
c) prohlášení československého
státního občana za mrtvého, pokud
toto prohlášení má býti základem
pro dodatečný návrh pozůstalého
manžela, aby manželství bylo rozloučeno
(§ 25 uvedeného dekretu).
Tento zákon nabývá účinnosti
prvého dne druhého kalendářního
měsíce po jeho vyhlášení; provede
jej ministr spravedlnosti a ministr pro sjednocení zákonů
v dohodě s ministry zahraničních věcí
a vnitra a s ostatními zúčastněnými
ministry.
Vláda Československé republiky, předkládajíc
zákonodárnému sboru tuto osnovu, činí
tak ve vědomí, že splňuje významnou
výseč programu sjednocení práva.
V historickém rozhledu, který bude ještě
níže podán (pod II), bude vylíčen
vývoj osnovy. V této souvislosti bude jaksi předem
vyzdvihnouti zvláště, že osnova je částí
vládního návrhu zákona, kterým
se vydává občanský zákoník
(občanského zákoníka), dávno
připravovaného a před r. 1939 již blízkého
k uzákonění. Z tohoto vládního
návrhu byla přítomná osnova vyňata.
Provedené změny nejsou v celku zvlášť
hluboké. Sjednocení občanského práva
si vyžádá ještě jistého
času. Osnovu občanského zákoníka
v celku nelze ještě předložiti. Avšak
předkládaná výseč vládního
návrhu z r. 1936, zcela zralá k realisaci - stane-li
se zákonem již nyní - pak:
1. sjednotí právo platné v zemích
České a Moravskoslezské a právo platné
na Slovensku, která co do upravované látky
na největším díle nejsou buď kodifikována
vůbec nebo kodifikována kuse a nedostatečně
s hlubokými mezerami, a to v úseku, kde se nejednotnost
nejživěji pociťuje;
2. usnadní tak podstatně rozhodování
soudů a úřadů, které dosud
nemají spolehlivý podklad pro rozhodování,
zbavujíc je nejistot a kolísání (vydalo
by samo snad za celou knihu podati obraz o vývoji praxe
na př. v oboru mezinárodního práva
manželského v zemích historických od
devadesátých let minulého století);
tím se ušetří síly dosud vlastně
marně plýtvané;
3. odstraní neudržitelný a tísnivý
stav, aby totiž navenek, t. j. proti cizině byl jeden
a týž fenomén, na př. rozluka manželství
cizinců a pod., jinak posuzován, rozhoduje-li o
něm soud v Čechách nebo na Moravě,
než rozhoduje-li o něm soud slovenský;
4. odstraní obdobné značné obtíže,
které se dosud objevovaly v důsledku odchylek hmotného
práva obou oblastí (právo mezioblastní);
5. půjde ve šlépějích osvědčených
vzorů nastoupených i jinde zejména tam, kde
systém hmotného práva na státním
území není resp. nebyl jednotný: příkladem
lze uvésti Polsko, které před všemi
velkými kodifikacemi provedlo úpravu mezinárodního
a mezioblastního práva soukromého dvěma
zákony ze dne 2. srpna 1926; také Rumunsko připravilo
podobnou osnovu; konečně je tu i příklad
Švýcarska, které před vydáním
švýcarského občanského zákona
z roku 1907 uskutečnilo úpravu mezinárodního
práva soukromého v zákoně z 25. května
1891, zvaného spolkový zákon o občanskoprávních
poměrech usazenců a osob s pobytem; stalo se tak
v době, kdy ve Švýcarsku platila různá
kantonální práva;
6. uskuteční promyšlené dílo,
které rostlo dlouhá léta společnou
prací povolaných odborníků;
7. nevyloučí pro budoucnost, aby přes samostatné
uzákonění byla nová ustanovení
jednou opět zasazena do rámce budoucího občanského
zákoníka; v mezičasí bude aspoň
dána příležitost nový zákon
v praxi vyzkoušeti a pak snad podle zkušeností
opraviti; příkladem tu opět může
býti Švýcarsko, kde zákon z roku 1891,
vzpomenutý shora pod 5), byl při příležitosti
vydání jednotného občanského
zákoníka z 10. prosince 1907 novelován článkem
59, konečného titulu k zmíněnému
občanskému zákoníku;
8. usnadní v postupujícím zmezinárodnění
všeho života uzavírání bilaterálních
smluv obsahujících normy mezinárodního
práva soukromého (takové smlouvy už
Československá republika uzavřela na př.
s Polskem, Jugoslavií a kdysi i s Rumunskem);
9. přiřadí se k téměř
již uskutečněné úpravě
mezinárodního práva procesního, která
je už dnes dána:
a) jednotnými předpisy o výkonu cizích
soudních rozhodnutí podle § 79 ex. ř.,
kterážto ustanovení byla procesní novelou
z 19. ledna 1928, č. 23 Sb., převedena i na Slovensko
(čl. IX, č. 3);
b) zákonem ze dne 3. října 1946, č.
199 Sb., o uznání rozhodnutí v manželských
věcech, vydaných soudy nebo úřady
v cizině, v oblasti československého právního
řádu;
c) jednotnou úpravou soudní příslušnosti
v manželských věcech cizinců podle čl.
II, č. 4 a čl. V, č. 25, 26 zákona
z 12. června 1947, č. 105 Sb., kterým se
mění o doplňují některá
ustanovení o soudní organisaci a o příslušnosti
a řízení v občanských věcech
právních.
Tím bude výstavba norem tohoto druhu hotova a zbudou
některá ustanovení mezinárodního
práva procesního, která jsou obsažena
v obou procesních řádech v úpravě
už celkem souhlasné, takže se tu potřeba
úpravy jednotné zvlášť ani nepociťuje.
Také úprava mezinárodního práva
směnečného a šekového po rozumu
t. zv. ženevských konvencí z roku 1930, k nimž
Československá republika přistoupila, je
prakticky na obou územních oblastech státu
provedena.
Tato osnova zasluhuje, aby o ní byl podán stručný
nárys historický. Její dějiny souvisí
s dějinami vládního návrhu občanského
zákoníka.
Nejdůležitějšími prameny pro poznání
vývoje této osnovy jsou tyto pomůcky:
Všeobecná část občanského
zákoníka a právo obligační,
návrh subkomitétu pro revisi občanského
zákoníka pro Československou republiku, referent
dr. Jan Krčmář, druhé vydání,
nákladem ministerstva spravedlnosti, Praha 1924.
Zákon, kterým se vydává všeobecný
zákoník občanský, návrh superrevisní
komise, díl I. text zákona, díl II. důvodová
zpráva, nákladem ministerstva spravedlnosti, Praha
1931.
Vládní návrh ze dne 4. prosince 1936, tisk
č. 844 poslanecké sněmovny (č. 425
senátu; předložen v obou sborech dne 31. března
1937) - zákona ze dne........., kterým se vydává
občanský zákoník.
Aby vývoj byl v podstatných rysech zpřítomněn,
je z těchto pramenů, které na větším
díle jsou už obtížně přístupné,
vytknouti toto:
Prvotním vzorem, na kterém přítomná
osnova, třebas dnes arci jen vzdáleně, spočívá,
je t. zv. vídeňská osnova zákona o
mezinárodním právu soukromém, redigovaná
ve vídeňském ministerstvu spravedlnosti v
roce 1913, na základě porad zvláštní
komise, jejímž členem byl mezi jinými
profesor dr. Krčmář.
Prvou etapou práce československé byl t.
zv. elaborát subkomitétu. Práce na novém
občanském zákoníku byla rozvržena
původně do čtyř, pak do pěti
subkomitétů, z nichž látku upravenou
touto osnovou zpracovával subkomitét prvý,
jehož referentem byl prof. dr. Krčmář
(viz publikaci shora). Tento prvý subkomitét započal
svoji činnost v prosinci r. 1920 a dokončil ji již
v roce 1921.
Elaborát prvého subkomitétu byl - stejně
jako ostatní elaboráty druhých subkomitétů
uveřejněním zpřístupněn
široké veřejnosti, která také
k řadě problémů zaujala stanoviska.
Zejména sluší vyzdvihnouti obšírné
posudky nejvyššího soudu a práci zvláštní
komise slovenských právníků, zřízené
ministerstvem unifikačním v Bratislavě.
Druhou etapou byla práce superrevisní komise, složené
z universitních profesorů a úředníků
ministerstva spravedlnosti a ministerstva unifikačního.
Referentem pro úseč touto osnovou předkládanou
byl opět prof. dr. Krčmář. Superrevisní
komise započala svoji práci dne 15. února
1926 a skončila ji dne 4. listopadu 1931. Této komisi
připadala úloha stmeliti elaboráty subkomitétů
v jeden celek a přihlédnouti při redakci
ustanovení ke všem kritikám, kterých
se návrhům subkomitétu dostalo.
Třetí etapou bylo řízení meziministerské,
realisované zprvu písemně, pak na poradách.
Toto trvalo od 18. června 1934 do 24. července 1935.
Výsledky meziministerského řízení
byly znovu zpracovány superrevisní komisí.
Konečnou úpravou textů vznikl vládní
návrh ze dne 4. prosince 1936 (tisk č. 844).
Jak zejména v druhé etapě, tak i zčásti
v etapě třetí, byla část upravující
mezinárodní právo soukromé, jak došla
výrazu v elaborátu subkomitétním,
v základu podržena, byly na ní však přičiněny
změny nikoliv nepatrné. Důležitá
změna formální tehdy provedená, byla
toho druhu, že v občanském zákoníku
mají zůstati jen ustanovení mezinárodního
práva soukromého v užším smyslu,
tedy ona, která jsou předpisy práva materiálního,
kdežto ustanovení rázu formálního,
t. j. ustanovení o příslušnosti soudů
a řízení soudním, jsou zařaděna
mezi předpisy uvozovací a prováděcí.
Tato změna přechází vlastně
i do přítomné osnovy uspořádáním
látky podle navržených hlav.
Čtvrtou etapou bylo projednávání vládního
návrhu občanského zákoníka
v subkomitétu ústavně-právních
výborů poslanecké sněmovny a senátu.
Jeho předsedou byl poslanec dr. Patejdl, zpravodajem poslanec
prof. dr. Stránský. Poslední schůze
podvýboru se konala dne 14. července 1938.
Některá ustanovení vládního
návrhu byla podvýborem přikázána
k projednání dílčímu komitétu,
který zasedal celkem desetkrát, posledně
29. dubna 1938. Těchto schůzí se opět
zúčastnil prof. dr. Krčmář.
Průběhem parlamentního projednávání
byly v partii mezinárodního práva soukromého
provedeny vedle některých změn ryze stylistických
i některé změny zásadnějšího
rázu, o kterých se stane zmínka na příslušných
místech u jednotlivých paragrafů osnovy.
Pátou etapou lze označiti ono stadium, do kterého
se osnova dostala po osvobození roku 1945.
První ministr spravedlnosti osvobozené republiky
prof. dr. Stránský dal hned 9. června 1945
podnět k tomu, aby bylo v práci na osnově
občanského zákoníka pokračováno.
Ministerstvo spravedlnosti zpracovalo náměty a podněty
subkomitétu ústavně-právních
výborů, které se dosud neprojevily v nové
formulaci textů a dalo tento elaborát k disposici
pověřenectvu spravedlnosti i s odůvodněním
změn provedených proti znění vládního
návrhu. Pověřenectvo spravedlnosti utvořilo
komisi pro kodifikaci a unifikaci civilního práva,
která osnovu projednala v měsících
lednu až červnu 1946.
1. Když Američan Story, soudce u nejvyššího
soudu Spojených Států amerických a
profesor Harvardské university, razil roku 1834 v §
9 svých dosud vysoké vážnosti požívajících
Commentaries on the conflict of Laws (1. vyd. 1834, 8. vyd. 1883)
název "mezinárodní právo soukromé"
(private international law), zajisté netušil, že
tento jeho nový název rychle přeskočí
do Německa (Schaeffner 1841), do Francie (Foelix, Droit
international privé 1843) a že pronikne a ovládne
právní terminologie všech kulturních
národů. Nakonec i tradiční terminologie
anglická, a to zejména v poslední době,
zaměňuje svůj dřívější
název "střet zákonů" (conflict
of laws) za termín Story-ův.
Jak geniální myslitel tohoto právního
odvětví Kahn poznamenal, začíná
tu spor už na samotném titulním listu. Byly
zajisté hledány - po opuštění
dávné terminologie "konfliktu (kolise) statutů",
názvy jiné, tak "mezistátní",
"hraniční", "mezimístní",
"polarisované" právo, "normy dané
pro výběr práv", "místní
či prostorové meze zákonů" atd.
Všechny tyto názvy, i "mezinárodní
právo soukromé", mají své vady,
nevystihujíce vlastní předmět. Než
bylo by jistě omylem hýbati názvem dnes už
zakořeněným. To tím spíše,
že právní věda hledí vůbec
kriticky na všechny souhrnné pojmy, jakými
jsou na př. právo soukromé právo veřejné,
právo hmotné - právo formální
atd.; konečně i samotný pojem "občanské
právo" nezůstal ušetřen kritiky,
které nelze upříti jisté oprávnění.
Je třeba nakonec se smířiti se skutečností,
že právní věda je neschopna vytvořiti
kategorie absolutní precisnosti. Její pojmy nejsou
pojmy matematiky nebo fysiky.
S hlediska současného stavu zákonodárství
a literatury lze mezinárodním právem soukromým
rozumět souhrn norem určitého státu,
které podávají odpověď na otázku,
norem kterého právního řádu
ze dvou nebo více koexistentních právních
řádů je použíti na určitý
skutkový základ - nebo, jak někteří
autoři (na př. M. Wolf) říkají
- životní poměr, který vykazuje určitý
vtisk či charakter mezinárodní.
Koexistence velkého počtu států a
tím i právních řádů
je dosud a dlouho bude skutečností a proto každý
stát a jeho právní řád bez
výjimky potřebuje určitá pravidla,
podle kterých bude rozhodovati, zda užije svého
či cizího práva k řešení
případu, který svými kořeny
tkví na půdě dvou nebo více právních
řádů.
2. Podle názorů dnes v nauce převládajících
není mezinárodní právo soukromé
ve smyslu právě naznačeném právem
mezinárodním, nýbrž právem národním,
t. j. vnitrostátním. Máme československé
mezinárodní právo soukromé, jako existuje
na př. polské, německé, francouzské,
sovětské atd. mezinárodní právo
soukromé. Československý zákonodárce,
formuje pravidla mezinárodního práva soukromého,
splňuje úkol ryze vnitrostátní a tvoří
právo československé. Československý
soudce, který aplikuje cizí právo v důsledku
předpisu československého mezinárodního
práva soukromého, splňuje imperativ daný
mu právem československým. Slovo "mezinárodní"
se vztahuje jen k upravovaným relacím k oněm
prvkům cizím, se kterými československý
právní řád přichází
ve styk a nemá s "mezinárodností"
v pravém slova smyslu nic společného. Z tohoto
pojetí vycházela i judikatura Stálého
soudního dvora mezinárodní spravedlnosti
v Haagu. Konstrukce, hledající ohnisko v mezinárodním
právu, jež od Zitelmanna vedou zpět k autorům
dřívějším, lze považovati
na větším díle za opuštěné.
S ryzím nadstátním mezinárodním
právem soukromým se však přece setkáváme.
Je jím ono právo, které na základě
smluvního závazku váže dva nebo více
států. Příkladem lze uvésti
mezinárodní právo směnečné
nebo šekové, jak vyplývá z konvencí
uzavřených v Ženevě, k nimž přistoupila
též Československá republika (srov.
shora v úvodu, část I. na konci), od nichž
se však anglosaský svět držel stranou,
nebo mezinárodní právo soukromé, obsažené
v některých dvoustranných smlouvách
Československé republiky (srov. tamtéž).
3. Vnitrostátní charakter mezinárodního
práva soukromého má ovšem určité
vážné výsledky. Při úvaze,
že máme "národních" mezinárodních
práv soukromých tolik, kolik je států,
snadno pochopíme, že důsledkem odlišnosti
těchto mezinárodních práv soukromých
a ovšem důsledkem odlišnosti právních
řádů vnitrostátních dochází
k zjevům, že jeden a týž skutkový
základ je posuzován ve dvou neb více státech
různě. Tak na př. jedno manželství
může býti v jednom státě manželstvím
platným, v druhém nikoliv, určitá
osoba může býti v jednom státu považována
za mrtvou, kdežto v druhém za žijící
atd.
Ideálem úpravy mezinárodního práva
soukromého by byla taková úprava, která
by zaručovala, aby týž skutkový základ,
ať by byl posuzován soudcem kteréhokoliv státu,
byl posuzován stejně. Ideál tento není
a nadlouho nebude dosažitelný. I kdyby - a o tom ještě
níže - se podařilo uniformovati a sjednotiti
předpisy mezinárodního práva soukromého,
nebylo by tohoto ideálu dosaženo, poněvadž
ještě zde zbudou odchylky jednotlivých zákonodárství
v oboru hmotného práva samého. Není
v této souvislosti dosti místa, aby pravdivost tohoto
poznatku byla dokázána, stačí zde
poukázati jen na t. zv. problém kvalifikační
neboli t. zv. latentní kolisi zákonů. Ostatně
naděje na kodifikaci mezinárodního práva
soukromého na širokém podkladě úmluvami
kolektivními, kromě zdařilé již
kodifikace mezinárodního práva směnečného
a šekového, se až dosud vždy rozplynuly.
Osud pěti haagských konvencí (1894, 1900,
1904), které upravovaly uzavírání
manželství, následky manželství
po stránce osobní a majetkové, rozluku manželství,
pak poručenství a zbavení svéprávnosti,
u nichž počet států, které tyto
úmluvy podepsaly, se postupně výpověďmi
zmenšoval - z nejdůležitějších
těchto konvencí, t. j. z úmluv o rozluce
manželství se stalo tím způsobem časem
pouhé torso - stejně jako poměrně
omezený rozsah největšího dosud díla
v oboru mezinárodního práva soukromého,
t. zv. kodexu Bustamantova, který vzešel z VI. panamerické
konference dne 13. února 1928 v Havaně, jsou toho
m. j. doklady.
4. Tyto povšechné perspektivy nedostupnosti naznačeného
ideálu harmonie právních řádů
vnucují úvahu, zda pak je vůbec vhodné,
aby národní zákonodárce, t. j. zákonodárce
určitého státu vůbec sahal k úpravě
mezinárodního práva soukromého na
širším podkladě, a jestliže ano,
jaké zásady má při takové úpravě
šetřiti.
O tom, že národní zákonodárce
je oprávněn dáti své zemi normy pro
výběr práva, nemůže býti
pochybností, V této věci - poněvadž
jde o právo vnitrostátního charakteru - není
omezen ohledy mezinárodními. Má do jisté
míry povinnost nenechati své soudy a úřady
i své občanstvo v pochybnosti o tom, kterého
práva v hraničních případech
nutno použíti a co je podle vlastního právního
řádu skutečným právem.
Pochybnosti by se dále mohly upínati k tomu, zda
je vůbec vhodné v zákoně se s těmito
věcmi zabývati a zda snad není lepší
ponechati věc praxi, resp. vědě. Než
názory vědy i praxe nejsou nic pevného a
očekávání, že se dojde k jednotným
názorům v jednotlivých otázkách,
se ukázalo klamným. Tyto úvahy tím
spíše platí pro Československou republiku,
kde není dosud jednotného systému občanského
práva, a kde úprava mezinárodního
soukromého práva je velmi kusá. V zemi České
a Moravskoslezské jsou zde jen některá ustanovení
občanského zákoníka z r. 1811 (§§
4, 34-37, 300), k nimž přistoupila některá
další ustanovení mezinárodního
práva soukromého obsažená v jiných
zákonech (na př. v nesporném patentu, řádu
o zbavení svéprávnosti atd.). Nejinaká
situace je i na Slovensku (srov. ostatně výpočet
norem zrušovaných v § 72). Citovaná ustanovení
obč. zákoníka i ony rozptýlené
předpisy další, stejně jako ustanovení
slovenská, naprosto nedostačují. Obecně
se uznávají za chatrná. Ustanovení
občanského zákoníka někdy rakouského
byla sdělávána v době, kdy věda
mezinárodního práva soukromého byla
takřka ještě v plénkách, a to,
co z mezinárodního práva soukromého
je v něm obsaženo, jsou zbytky starší
theorie statutové. Nejinaká situace byla i v soudobých
kodifikacích jiných, na př. ve francouzském
Code civil, v bývalém pruském Landrechtu,
v kodexu Maxmiliánově atd. Vývoj vědy
a nové poznatky předstihly tato ustanovení
víc než o sto let. -
Zákonodárce má proto dvojí volbu.
Buď nechť nekodifikuje mezinárodní právo
soukromé vůbec a ponechá věc judikatuře
a praxi, aby si sama pomohla podle dočasného stavu
vědy. Tento směr byl nastoupen odedávna v
zemích anglosaských, ač ve Velké Britanii
se v posledních desítiletích objevují
i ustanovení statutární v tomto oboru (v
r. 1926 v zákoně o adopci a v zákoně
o legitimaci, v r. 1933 v zákoně o výkonu
cizích rozsudků). Nebo nechť se odhodlá
ke kodifikaci mezinárodního práva soukromého,
pak ovšem na poněkud širším základě,
a nechť nenechá v platnosti ustanovení velmi
nejasná, disparátní a přežilá,
která praxi soudů a úřadů místo
podpory ve výkladu přinášejí
jen nepřekonatelné potíže.
Pro československého zákonodárce sluší
jistě toto dilema - kodifikovat či nekodifikovat
řešiti jen ve smyslu alternativy prvé.
5. Závazek vzcházející zde zákonodárci,
pokud se týká praktického provedení
zákonodárného úkolu, lze vyjádřiti
tak, že má předpisy mezinárodního
práva soukromého pro svůj stát uspořádati
tak, aby byly uznávány i v cizině a aby nepůsobily
zbytečné třenice. K ideálu harmonie
zákonů ve světě může se
aspoň přibližovati. Idea Kantova kategorického
imperativu: "Jednej tak, aby maxima tvé vůle
mohla zároveň vždy platiti jakožto princip
všeobecného zákonodárství",
se dá promítnouti i sem (Nussbaum).
Československý zákonodárce proto v
úvaze o vhodnosti zaváděných nových
předpisů nebude pouštěti se zřetele
tato stanoviska:
a) aby zajistil platnosti předpisů československého
právního řádu onen rozsah, který
mu nesporně patří a aby do rozsahu platnosti
tohoto právního řádu nevpouštěl
právo cizí ve větší míře,
než je to potřebí; naopak,
b) aby s druhé strany, ukládaje si sám přiměřenou
reservu, nepřepínal svoje vlastní síly
a nečinil si nároku na ovládání
skutkových základů, které svým
vlastním právním řádem je neschopen
ovládati pro překážky faktické
a právní;
c) aby při úpravě těchto předpisů
měl vůbec na mysli onen ideál, ke kterému
se chceme přibližovati, aby totiž případ,
ať by byl řešen soudcem kteréhokoliv státu,
byl pokud možná řešen podle předpisů
jednoho a téhož právního řádu.
Vláda, předkládajíc tuto osnovu, je
přesvědčena, že odpovídá
současnému stavu vědy a že se chce vskutku
přidržovati postulátů právě
uvedených.