1. Mezinárodní právo soukromé tvoří soustava t. zv. kolisních norem, jinak zvaných též normy hraniční.

Kdežto soukromé právo každého státu a také našeho - obsahuje velmi značný počet jednotlivých předpisů, jdoucích leckde do tisíců, které na větším díle jsou spořádány tak, že na určitý skutkový základ se připínají určité právní následky, je povaha mezinárodního práva soukromého, resp. kolisních norem zcela odlišná. Kolisní norma předpisuje toliko výběr určitého právního systému, v němž se dotčený právní následek teprve má nalézti. Kolisních norem, t. j. norem mezinárodního práva soukromého, je daleko méně než norem "obyčejných", kterým se říká někdy normy "věcné". Kolisní norma objímá mnohem větší skutkový základ, než je tomu u normy věcné. Kolisní normy pořádají systém občanského práva namnoze podle celých jeho kapitol.

Kolisní norma provádí právě ono rozhraničení právních systémů určujíc, kterého právního řádu jest použíti pro posouzení určitého základu a podle kterého kriteria se tento výběr děje. Právní následky se zřetelem k danému skutkovému základu je pak hledati v onom právním řádu, který je tímto způsobem indikován. V tomto směru mají kolisní normy určitou příbuznost s ustanoveními přechodnými, která se někdy též nazývají ustanovení intertemporální a která určují poměr starého a nového práva tehdy, když se -staré právo zrušuje a nastupuje právo nové.

Kolisní normy se rozlišují na kolisní normy všestranné a kolisní normy jednostranné, podle toho, zda norma řeší otázku mezinárodního práva soukromého způsobem vyčerpávajícím, t. j. určuje zcela abstraktně, kdy tuzemský soudce má aplikovati právo cizozemské (a které), či zda kolisní norma se omezuje jen na to, aby určila rozsah působnosti tuzemského práva, t. j. udala podmínky, za kterých si zákonodárce přeje uplatnění svého vlastního právního řádu. Předložená osnova po rozsáhlých zkušenostech, které byly učiněny jinde, volila daleko na největším díle systém kolisních norem všestranných. Kolisní normy jednostranné jsou v osnově výjimkou (srov. na př. § 3). Důvod pro tuto úpravu spočívá v tom, že podle zkušeností je praxe vůbec nakloněna princip vyslovený v jednostranné kolisní normě zevšeobecňovati a analogiemi rozšiřovati na normu všestrannou. V moderních kodifikacích mezinárodního práva soukromého převládají kolisní normy všestranné.

K určení rozhodného právního řádu užívá kolisní norma určitého vztahu, který je upravovanému základu imanentní. Bez tohoto vztahu, bez tohoto kriteria, které indikuje rozhodný právní řád, nebylo by určení rozhodného práva zajisté vůbec možným. Těmto "prostorovým" vztahům, užívaným jako kriteria pro výběr rozhodného právního řádu, můžeme říkati "hraniční určovatel". Takové vztahy se podávají ze státní příslušnosti stran, nebo z jejich bydliště (pobytu), ze sídla právnické osoby, z polohy sporné věci, z místa, kde dotčené právní jednání bylo uzavřeno, z místa, kde byl spáchán čin nedovolený, z místa, kde smlouva byla uzavřena, místa, kde má býti splněna, z vůle samotných stran, jimž v jistých mezích se přiznává volnost určení rozhodného práva, a konečně též ze sídla soudu, který o věci má rozhodovati. Tato kriteria poutají upravovaný skutkový základ k určitému právnímu řádu a slouží k jeho určení. Tím způsobem je vyhledán právní systém, kterému jednotlivý skutkový základ je podroben. To je smysl vyjadřování osnovy na četných místech: "se spravuje právním řádem...", "je rozhodnouti podle právního řádu...".

K označení obsahu komplexu věcných norem, které jsou v daném případě podle příslušného kriteria rozhodné, lze vhodně užívati název "statut" v novodobém slova smyslu. Nauka mluví tu o statutu osobním, statutu věcném, statutu dědickém, statutu obligačním, statutu poručenském, statutu adopčním, statutu rozluky, atd., atd., vždy majíc na mysli onen systém norem naznačeným způsobem atrahovaný, určený, který ovládá dotčený skutkový základ nebo celý ústav právní. Tímto výrazem, velmi dávným, kterému však nauka dala docela jiný případný obsah, se vyjadřování podstatně zjednodušuje.

3. Výběr kriteria, které má rozhodovati o určení rozhodného právního systému, jest - vedle určitých tradic historických - záležitostí pečlivé úvahy v souhlase s názory vědy. Nějaký aprioristický smysl tato kriteria však nemají a pokusy o vytvoření aprioristicky zaměřeného systému hraničních určovatelů (Frankenstein) v podstatě ztroskotaly.

4. Zvláště pak o hraničním určovateli státního občanství na straně jedné a bydliště - domicilu - na straně druhé, thématu, o němž byly napsány nepřehledné řady studií, je pro hlubší vniknutí do smyslu osnovy podotknouti aspoň toto:

Až do počátku 19. století platily všeobecně zákony bydliště (t. zv. lex domicilii) za rozhodné pro posuzování osobních poměrů osoby fysické. Teprve Code civil (1803) učinil průlom ve směru státního občanství. Rakouský občanský zákoník z r. 1811, který je v zemích České a Moravskoslezské dosud platným právem, jevil v tom směru v §§ 4, 34 značnou nerozhodnost. Aspoň § 34 dostalo se authentické interpretace dvorským dekretem z 22. prosince 1814, č. 1118 sb. z. s. v ten smysl, že rozhoduje státní občanství. Savigny užíval ještě bydliště za rozhodné kriterium. Pod vlivem italského státníka Manciniho (1817 až 1888), který se ve své slavné nástupní přednášce r. 1851 temperamentně zastával státního občanství, proniklo státní občanství jako rozhodné kriterium do právních řádů téměř všech evropských států v oboru práva osobního, rodinného a dědického. Principu bydliště hoví v Evropě toliko Dánsko a Norsko. Švýcarsko má soustavu smíšenou. Z mimoevropských zemí jsou to Čína, Japonsko a Brazilie, částečně i Argentina, Uruquay a Chile, které sledují státní občanství. Ostatní svět, zejména svět anglosaský podržuje princip domicilu. To platí ovšem o Velké Britannii a o jejích dominiích, koloniích a protektorátech (z daleko největší části).

Svět je tím způsobem vskutku rozdělen na dva tábory. Spor o to, který princip zasluhuje přednost, nebude asi brzo ukončen. Na prospěch domicilu se uvádí, že straně je snáze se informovati o právu místa, kde bydlí, než o právu její snad vzdálené vlasti. Také pro soudy znamená použití práva bydliště úlevu, neboť není potřebí zjišťovati cizí právo. Tím způsobem lze pozorovati, že princip domicilu zůstává vlastní zejména těm zemím, které hostí značný počet cizinců nebo které vykazují značný příliv přistěhovalců. S druhé strany vyznívá kritika domicilu jako rozhodného kriteria nepříznivě vzhledem k tomu, že bydliště je samo o sobě vagní, neurčitý pojem, který v právních řádech bývá odchylně definován, že podmínky jeho založení nelze zhusta zjistiti a že je skutečností velmi proměnnou, což má nepříznivé následky pro otázku měnění statutu a všech pochybných otázek, které se k změně statutu poutají. Naproti tomu státní občanství je pojem celkem stálý a jeho měnění je mnohem nesnadnější než změna bydliště. Ovšem že i státní občanství není ušetřeno výtek potud, že se může vyskytnouti případ dvojitého resp. vícenásobného státního občanství nebo případ, kde osoba nemá státní občanství žádné. Je si povšimnouti hned v této souvislosti, že osnova na tyto případy pamatovala.

Pro Československou republiku bude nepochybně vyhovovati lépe princip státního občanství jako kriteria v oboru práva osobního, rodinného a dědického. Je zcela v souhlase s ideou národního státu Čechů a Slováků.

Po stránce terminologické je si v této souvislosti povšimnouti, že osnova mluví na četných místech o "státním občanu československém" a contrario "státním příslušníku cizím". Důvod tohoto rozlišování spočívá v tom, že československé právní prameny mluví důsledně a jednoznačně o "státních občanech československých". Tomu není v cizích právních pramenech. Zde se užívá termínů, které odpovídají našim výrazům "občan", "příslušník", "poddaný" atd. Leckde slovo "národnost" odpovídá státnímu občanství (příslušnosti). Nalézti zcela jednoznačné označení v našem jazyku není z toho důvodu dobře možné, což bylo důvodem, že se volil všude výraz "státní příslušník cizí", nebo někde "cizinec" (na označení, že nejde o občana československého).

5. Po stránce systematického uspořádání této osnovy sluší si zpřítomniti důležitou systematickou změnu, kterou provedla superrevisní komise v osnově z r. 1931 a která přešla i do vládního návrhu z r. 1936.

Stala se o ní už zmínka shora pod A, II. v souvislosti třetí vývojové etapy.

K jednotlivým ustanovením hlavy prvé:

Osobnost je spjata s právním řádem, ke kterému osoba náleží. Osobní statut, který určuje též způsobilost k právním úkonům, je určen domovským právním řádem osoby (§ 1). Stabilita způsobilosti k právním úkonům žádá, aby jednou nabytá způsobilost byla zachována i tehdy, stane-li se cizinec čs. občanem a podle našeho práva by způsobilost neměl, ač způsobilosti podle dřívějšího rozhodného práva už nabyl; v tomto případu se nabyté právo, t. j. nabytá způsobilost podržuje (§ 2).

Byl tu volen dosti široký pojem (způsobilost k právním úkonům), jaký se vyskytuje již v konkursním a vyrovnacím řádu z r. 1914.

Vývoj věcí zde předstihl vládní návrh z r. 1936. Nutnost reformovati prohlášení za mrtvého vedla k vydání dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 117 Sb., kterým se upravují ustanovení o prohlášení za mrtvého. Podnětem k oné reformě byly, jak známo, poměry vyvolané poslední válkou. V tomto dekretu je zařazeno ustanovení § 16, které obsahuje normu mezinárodního práva soukromého. Tato norma se v podstatě, až na jednu dosti důležitou odchylku, shoduje s vládním návrhem občanského zákoníka ve versi přijaté zde kdysi subkomitétem ústavněprávních výborů poslanecké sněmovny a senátu.

Ustanovení § 16, odst. 2 a 3 byla převzata do §§ 5, 6 přítomné osnovy. Jsou toliko přestylisována, aby byla ve shodě s ostatními ustanoveními této hlavy, která jsou formulována jako ustanovení práva materiálního. Ustanovení § 16, odst. 1 nebylo převzato, poněvadž jeho myšlenku vyjadřují nynější §§ 3 a 4, v nichž princip zmíněného odstavce 1 je rozveden. Ustanovení § 16, odst. 2 cit. dekretu bylo podrženo z důvodu vhodnosti i proti vzoru osnovy občanského zákoníka, který připouštěl prohlášení cizince za mrtvého jen s jediným právním následkem, že se jeho manželce-navrhovatelce dávala volnost uzavříti manželství nové, jestliže tato manželka je státní občankou československou nebo jí až do uzavření manželství s (nyní) nezvěstným cizincem byla, v tuzemsku zůstala nebo se tam vrátila. V československém zájmu může zhusta býti, aby poměry nezvěstného cizince zde zmístněné doznaly úpravy a nenastal labilní právní stav odvislý od marného snad čekání, až domovský stát cizincův provede prohlášení za mrtvého, které by pak zde bylo uznati po rozumu § 4.

Prohlášení za mrtvého je zařízení umělé, je "juristickým vyškrtnutím ze seznamu žijících osob" (Neubecker). Jako takové má úzkou spřízněnost se způsobilostí k právům, resp. též se způsobilostí jednací. Má se proto spravovati personálním statutem nezvěstného. Osnova je v souhlase s požadavky nauky, které se kladou na úpravu prohlášení za mrtvého ve vztazích mezinárodně-právních, jestliže:

a) prohlašuje československé právo za rozhodné pro prohlášení československého státního občana za mrtvého, při čemž rozhodnou dobou je počátek jeho nezvěstnosti (§ 3);

b) bude-li žádati, aby příslušnost ve věcech prohlášení československých občanů za mrtvé zůstala vyhrazena soudům československým; s tím souvisí ještě úprava § 74 této osnovy (srv. u tohoto ustanovení);

c) bude-li personální statut všeobecně rozhodovati i u cizince a jestliže důsledkem tohoto principu bude uznati cizozemské soudní rozhodnutí vlasti cizincovy nebo rozhodnutí státu třetího, jestliže vlast cizincova rozhodnutí soudu státu třetího uznává (§ 4); při tom nezáleží na tom, jestliže snad dotčená cizina místo našeho prohlášení za mrtvého má ústav příbuzný (na př. déclaration dabsence, t. j. prohlášení nepřítomným, jež je vlastní řadě právních řádů okruhu románského);

d) bude-li československý zájem, jak již vzpomenuto, pojištěn možností prohlásiti v Československu i cizince za mrtvého, ovšem s právními následky jen na tuzemsko omezenými, a to:

aa) vzhledem k nutnosti likvidace vztahů poutaných k tuzemsku, které by snad jinak po léta zůstávaly nevyřešené, jako na př. pozůstalost cizincova zde ležící (§ 5);

bb) ve spravedlivém zření k manželu česko slovenské státní příslušnosti - ať muže či ženy - nebo k bývalé čs. občance, kvalifikované podle § 6, věta druhá, aby nebyli na neomezenou dobu poutáni manželským svazkem k nezvěstnému manželu cizinci (podle okolností muže či ženy), když snad prohlášení svého nezvěstného manželského partnera za mrtvého a rozvázání manželského svazku s ním ve vlasti cizincově by nemohli dosáhnouti buď vůbec, poněvadž cizina ústav ten nezná nebo mohli ho dosáhnouti jen s nepoměrnými obtížemi.

Je patrné, že všeobecný princip personálního statutu je zde prolomen vážnými, ale opatrně volenými a věcně odůvodněnými výjimkami na prospěch t. zv. legis causae, v daném případu na prospěch právního systému československého.

Je podotknouti ještě snad, že § 16, odst. 4 dekretu č. 117/1945 Sb. je kryt všeobecným ustanovením § 71 osnovy.

Právní věta "místo řídí právní jednání" = "locus regit actum", je více méně nedokonalý, avšak vžitý výraz pro zásadu, že forma právního jednání se spravuje zákonem místa, kde právní jednání bylo uzavřeno. Věta, jejíž uvedená formulace spadá do konce století osmnáctého, je výrazem myšlenky známé již zakladatelům mezinárodního práva soukromého, t. j. italským glossátorům století třináctého.

Tato věta platí podle převážného mínění i pro naše právo, ač občanský zákon, stejně jako soudobé kodifikace se vyhnuly ustanovení někde zařaditi, považujíce je za všeobecně známé a platné.

Smysl této věty je však pochybný.

Především nelze zcela dobře odtrhnouti formu od obsahu. Přesahovalo by rámec nezbytného vysvětlení podati výklad o tom, že hranice mezi formou a obsahem se v jednotlivých zákonodárstvích naprosto nekryje a že leccos, co počítáme k formě my, nepočítá se k formě v cizině, nýbrž zařazuje se k obsahu.

Za druhé je velmi pochybno, zda zásada ta má míti význam obligatorní či fakultativní.

Osnova vychází ze správného poznatku, odůvodněného naukou, že formu právního jednání nelze odtrhovati od obsahu a proto podřazuje formu tomu právnímu. řádu, kterým se spravuje právní jednání samo. Rozhoduje zde tedy opět t. zv. lex causae.

Tato vedoucí zásada vyžaduje však, aby její dosah nebyl výlučný. Splnění forem onoho právního řádu, kterým je podrobeno právní jednání samo, není vždy možné. Proto se má přiznati staré právní zásadě, že "místo řídí právní jednání" (v jejím omezení na formu) fakultativní význam vedle zásady vedoucí. To je smysl ustanovení § 8.

Ustanovení § 8 dopadá bez dalšího na případy, kde se projevy staly mezi přítomnými. Obtížnější je otázka, kde se projevy zakládající smluvní konsens staly na dvou místech, při čemž ještě nemusí býti nepochybno, kde se tyto projevy staly, když po nabídce následovala řada oboustranných projevů dalších, končících někde přijetím nabídky snad pozměněné. Vládní návrh občanského zákoníka ve shodě s návrhem superrevisní komise mluví v druhé větě o právním řádu míst (množné číslo), kde se projevy staly; toto ustanovení má právě na zřeteli smlouvy mezi nepřítomnými, při nichž se nechce fingovati jednota místa. Také smlouvy telefonicky uzavřené nesluší podle toho pokládati za jednání mezi přítomnými. Jestliže zákony obou míst mají stejná ustanovení o formě, pak nepůsobí řešení řádné obtíže. Jsou-li odchylné (na př. právo jednoho místa předpisuje notářskou formu, právo druhého nikoliv), pak sluší hleděti k formám obou míst. Jestliže dodržení forem obou míst je pro strany obtížné, vždy jim zbývá možnost dodržení formy primárně platné, t. j. formy podle § 7.

Než v ustanovení § 8 bylo nutno pamatovati na jednu důležitou výjimku. Právní jednání, kterými se zřizuje, mění nebo ruší věcné právo nebo břemeno na věci jsou mocně přitahována t. zv. statutem reálním, který je upravován v §§ 36 a násl. Je jasné, že právní řád místa, kde věc leží, má "bližší oprávnění" regulovat i formu, poněvadž zpravidla bude s to tuto svoji vůli prosaditi, poněvadž je k věci "blíže".

Podotknouti je, že ustanovení §§ 7, 8 platí jen potud, pokud o formě nejsou dány kolisní normy zvláštní, jako v § 12 a v § 43.

Podle četných právních řádů, také podle našeho dosavadního právního řádu, přijímá se v oboru práva závazkového celkem obecně zásada, že kriteriem sloužícím k výběru rozhodného práva má býti vůle stran samých. Strany samy - až na určité meze - jsou povolány k tomu, aby svou vůlí určovaly nejenom obsah obligačního závazku, nýbrž i právní řád, kterým se má obligace spravovati.

Osnova se podle dřívějších vzorů rozhodla pro všeobecné ustanovení o podrobení se určitému právnímu řádu. Principem tohoto ustanovení je, že je to zákon sám, který určuje rozhodné právo, avšak že se určení to neděje bezprostředně, nýbrž že se stranám propůjčuje možnost takové disposice, resp. se odpírá uznání takové disposice. To je smysl meze, až ke které se volnost stran určovati právní řád uznává, jak je vyjádřena ve slovech osnovy "má-li tento poměr k zvolenému právnímu řádu významný vztah", pak ovšem dále - což je samozřejmé - "a nebrání-li tomu donucující ustanovení právních řádů, kterým onen právní poměr je vůbec podroben podle ustanovení obsažených v této hlavě". Strany nemohou prorogovati libovolný právní řád a zejména nemohou odrogovati tím způsobem jinak rozhodný právní řád československý, když by to bylo obcházením zákonů a podrobením se právnímu řádu, který věcně nemá nižádný vztah k jednání samotnému. Tím je dána i závora pro přijímání stereotypních formulí o volbě práva, kde by pro to nebylo nižádných důvodů a kde celé právní jednání samo o sobě očividně tíhne k určitému právnímu řádu.

Při způsobilosti uzavření manželství není vhodné ani možné hledati jednotný statut, podle kterého by způsobilost bylo měřiti. Je správným a naukou spolehlivě odůvodněným požadavkem, aby se způsobilost u každého snoubence spravovala domovským jeho právním řádem. Československé právo nepřeje si riskovati konflikty s jinými právními řády a proto přisvědčuje stanovisku, že každý ze snoubenců přináší do manželství svou vlastní způsobilost podle svého domovského právního řádu, takže k uskutečnění platného manželství bude zapotřebí, aby oba snoubenci byli způsobilí každý podle svého národního práva. S tím souvisí ovšem i posuzování existence či neexistence manželských překážek, takže bude nutné oba právní řády porovnávati a u některých překážek manželských, které jsou známy právnímu řádu jednoho ze snoubenců, nikoliv však právnímu řádu druhého, bude nezbytné pečlivým výkladem zjistiti, zda překážka je jednostranná či dvoustranná, t. j. zda působí v obou relacích či zda zůstává omezena na jednoho ze snoubenců.

V § 11 bylo nově v souvislosti s úpravou zvláštního případu prohlášení za mrtvého a rozloučení manželství podle § 6 pamatovati na otázku způsobilosti osiřelé manželky muže prohlášeného za mrtvého podle § 6, věta druhá. Jestliže byla v onom ustanovení dopuštěna likvidace manželství uvedeným způsobem, nebylo by vhodné, aby způsobilost osiřelé manželky-cizinky uzavříti nové manželství byla posuzována podle práva československého jen co do neexistence překážky stávajícího svazku manželského uvedeným způsobem odklizené. Žádal-li spravedlivý zřetel, aby likvidace takového manželství byla dopuštěna, je jen důsledné posuzovati způsobilost oné manželky cele podle práva československého. Kdyby tohoto ustanovení nebylo, byla by způsobilost takové manželky k uzavření nového manželství rozdělena pod dva statuty: co do neexistence stávající překážky svazku manželského by rozhodovalo práva československé (kladně), kdežto co do ostatní způsobilosti by sem dosáhl domovský právní řád manželčin v důsledku § 10.

Co do formy uzavření manželství - nikoliv co do materiálních podmínek platnosti manželství, které je dlužno posuzovati podle §§ 10, 11 - je ustálenou zásadou, že rozhoduje zásada už známá, t. j. zásada vyjádřená paroemií: "locus regit actum", "místo řídí právní jednání". Ustanovení zde dané je ustanovením zvláštním naproti všeobecnému ustanovení §§ 7, 8.

Jak bylo naznačeno v poznámkách k §§ 7, 8 objeví se i zde otázka, zda ona zásada rozhodnosti práva místa uzavření sňatku má míti význam obligatorní či jen fakultativní. V souhlase s naukou a v souhlase se spravedlivým zřetelem na zájmy snoubenců, aby nebyli vystaveni následkům neplatnosti manželství nedodrževše místní formu, šetříce však formu předepsanou jejich domovskými právními řády, rozhodla se osnova vyřešiti otázku ve smyslu alternativy druhé, t, j. ve směru fakultativního dosahu oné zásady rozhodnosti místní formy (§ 12, věta druhá).

Manželství je základem každé organisované společnosti lidské a jako takové má zvlášť vysoký význam v řadě osobních a majetkových poměrů. Nadto jeho existence nebo neexistence je prejudiciální pro řadu právních poměrů dalších, také v oboru práva veřejného. Nauka mezinárodního práva soukromého na základě bohatých zkušeností posledního století přesvědčivě dokazuje, že statutem ovládajícím následky manželství i jeho likvidaci má býti statut jednotný. Obtíže vzcházející z takové úpravy, při níž následky manželství nebo jeho likvidace jsou podřazeny dvěma právním řádům, jsou toho druhu, že se před nejednotností statutu, t. j. před nejednotností právního systému sem dosahujícího se strany vážných autorit vždy důrazně varovalo.

Statuty sem dosahující mají býti dále tak vybaveny, aby byly neproměnné, t. j. aby se změnou statutu - pokud lze - nebyl dotčený ústav právní vystaven změně toho druhu, aby pojednou dostával zcela nový a snad odchylný obsah podle právního systému v důsledku změny statutu sem pojednou dosahujícího. V plné míře to platí o statutu manželského práva majetkového a v jisté míře i o statutu zániku manželství.

Osnova se těmto požadavkům chtěla v plné míře přizpůsobiti a uchrániti manželství před otřesy v důsledku možné změny statutu nebo nejednotnosti personálního statutu obou manželů.

Základním principem, který ovládá všechny tyto relace, nemůže býti než personální statut manželů, tj. právní systém daný jejich státním občanstvím.

V zásadě rozhoduje o právních následcích manželství po stránce osobní domovský právní řád manželů. Je-li tento v důsledku disparity státního občanství (případy nikoliv časté, avšak možné) různý, rozhoduje poslední právní řád manželů. Není-li ani takového, rozhoduje právní řád manželův. Tím nechce osnova zakládat nějakou preponderanci mužů nad ženami, nýbrž vychází jen ze střízlivé úvahy, že má-li se už volit buď právní řád mužův nebo právní řád ženin, je za nynějšího stavu v civilisovaném světě většině mužů i žen přijatelnější zvolit právní řád mužův. Zájmům československého státního občana nebo občanky je učiněno zadost předpisem, připojeným k vládnímu návrhu při parlamentním projednávání, že je-li jeden z manželů státním občanem československým, spravují se tyto právní následky manželství právním řádem československým. Případy, kdy bude rozhodovati u cizinců právní řád manželův, budou ostatně výjimkami velmi vzácnými, a mezi nimi ještě vzácnějšími ony případy, kdy právní řád mužův byl by nepříznivější pro ženu než její vlastní. Tyto "casus rarissimi" naprosto nezasluhují, aby se prolamoval jednotný princip. Okruh právních následků manželství po stránce osobní zahrnuje všechny právní relace mezi manžely podkladu nikoliv majetkového.

Naproti následkům manželství po stránce osobní stojí následky manželství po stránce majetkové. Právní zřízení manželského práva majetkového vyžaduje i v oboru mezinárodního práva soukromého úpravy zvláštní.

Svrchu uvedené důvody uvedené pro nutnost jednotného statutu dosahují v plné míre i sem. U statutu manželsko-majetkového je v plné míře stálost jednotného statutu naprostou nezbytností. Lze si příkladem představiti následky v případu tak spořádaném, že se manželé - příslušníci státu X, kde zákonné manželské právo majetkové je zbudováno na principu nějakého manželského společenství, stanou později příslušníky státu Y, kde zákonné manželské právo majetkové se opírá o princip odděleného jmění. K uvarování otřesů tohoto druhu a pro obtížnost řešení všech následků s takovými zjevy spojených se přimlouvala nauka mezinárodního práva soukromého už odedávna, aby tento statut byl neproměnný. V souhlase s tím řeší osnova tuto starou kontroversu ve smyslu neproměnnosti tohoto statutu (§ 15, posl. věta).

Stejné zásady platí i při smluveném spořádání manželského práva majetkového až na samozřejmou odchylku co do rozhodné doby.

K ustanovení § 17 je nutno si zpřítomniti poznámky, které byly svrchu dány už u § 8 daného v příčině formy. Je možné, že manželské právo majetkové se dotýká nějakých nemovitostí v cizině. Je jen rozumným sebeomezením československého mezinárodního práva soukromého, ustoupí-li zde také před mocným statutem reálním (§ 36 a násl. osnovy). Stát, v němž nemovitosti manželů jsou, má snad jinakou normu co do výběru práva, na př. jeho právo ustanovuje, že v příčině manželského práva majetkového platí právo místa, kde nemovitosti jsou, tedy jeho vlastní právo. Vnucovati zde cizímu státu naši vlastní kolisní normu, bez praktické vůbec naděje, že budeme s to zjednati imperativu naší normy praktickou účinnost na území cizího státu, by bylo nerozumné. Cizí právní řád má, jak se theorie vyjadřuje, k věci "bližší oprávnění", jinými slovy "zvláštní (jednotlivý) statut prolamuje statut povšechný", neboli "věcný statut prolamuje statut jmění". Jde tu o jeden z mála případů, kdy československý soudce musí poslouchati imperativ cizího mezinárodního práva soukromého.

Je na tomto místě poněkud předběhnouti (za účelem úspory opakování) a vytknouti, že se tytéž úvahy uplatňují ještě v § 23. I tam co do práv otcových k nemovitostem manželského dítěte ležícím v cizině bylo nutno učiniti obdobnou odchylku od dosahu povšechného statutu na prospěch statutu zvláštního, t. j. statutu určeného podle polohy nemovitostí, když tento statut má k věcem "bližší oprávnění".

Úvahy právě vytčené opakují se i zde. Pod pojmem zrušení manželství a manželského společenství jsou kryty rozvod a rozluka. Termín byl volen úmyslně dosti široce se zřetelem na terminologické různosti invokovaných právních řádů.

Statut zániku manželství není sice neproměnný, avšak právní posice stran nemá býti obohacena tím, že nastala změna statutu a že na rozluku budou nyní dopadati jiné předpisy, než dopadaly před změnou statutu. Manželství, které by po změně statutu bylo rozlučitelné pro nějaký důvod, pro který nebylo rozlučitelné podle práva dříve rozhodného, zůstane tedy z tohoto důvodu nerozlučitelné Stranám se má tím způsobem dostati také varování, aby neskládaly zbytečné naděje na změnu statutu v očekávání, že budou moci rozloučiti svoje manželství, když jejich manželství pro onen důvod nebylo rozlučitelné podle práva dřívějšího. Takový je smysl § 19; zejména pak to nemá být československé právo, které by umožňovalo manželům - cizincům, kteří by se stali československými státními občany, rozluku tehdy, kdyby ji dřívější - jejich domovsky právní řád neznal nebo připouštěl ji omezeněji než právní řád československý; československý právní řád nechce pro budoucno podporovati měnění statutu za cílem právě naznačeným.

V souvislosti s ustanovením §§ 18, 19 zařazuje se do předpisů prováděcích ustanovení § 56 sem dosahující.

Otázka manželského zrození dítěte, k níž dlužno počítati i otázku, které domněnky platí pro manželské zrození, dlužno podle převládajícího názoru posuzovati podle domovského právního řádu manžela matčina v rozhodné době, kterou je narození dítěte, nebo zemře-li manžel matky dříve, okamžik jeho smrti. Popěrné právo patří podle řady zákonodárství manželu matky dítěte, takže je spravedlivé, aby to byl jeho domovský právní řád, který tu bude rozhodný. Nelze-li zjistiti státní příslušnost, bude rozhodovati poslední známý pobyt; to je v souhlase s všeobecným ustanovením daným v § 52 (§ 20).

Co do otázky, který právní řád má býti rozhodný pro úpravu právních poměrů mezi rodiči a dětmi manželskými, byly sice v nauce proneseny některé názory odchylné, avšak souhlasně se hájí, že statut manželských dětí má býti pokud možno pevný a neproměnný. Myslí se tu zejména na obtížnou posici dětí v těch případech, že dojde k rozluce manželství a po této-rozluce nabudou účastníci snad státní občanství různá. Osud dětí nemá, pokud lze těmito změnami býti ovlivňován, aby v těchto poměrech nenastala nepříznivá nejistota. Proto osnova za rozhodný prohlašuje právní řád onoho státu, jehož jsou všichni účastníci příslušníky, což bude případ nejpravidelnější. Stabilita tohoto statutu žádá, aby se ho nápotomní změny nedotkly, a proto se podpůrně prohlašuje rozhodným poslední společný právní řád. Není-li ani toho, má platiti právní řád dítěte. Tím je dosažena nejvyšší možná stabilita tohoto statutu a děti budou ušetřeny od kolísání právních řádů, které by sem jinak musily dosáhnouti (§§ 21, 22).

O významu § 23 stala se již svrchu zmínka v souvislosti s příbuzným ustanovením § 17.

V § 24 byl rozřešen konflikt dvou právních řádů, které se mohou dostati do styku při provdání dcery. Na sporu zde totiž může býti zejména osobní statut manželského otce, identický zhusta s právním řádem v § 21 jmenovaným, s personálním statutem manžela provdané dcery. Možná, že podle statutu manžela dcery nyní provdané zaniká otcovská moc provdáním, kdežto podle personálního statutu otcova trvá dále. Nevítané konflikty z toho plynoucí jsou řešeny samozřejmě na prospěch statutu manželova, který se zhusta bude shodovati i se statutem provdané dcery, vystoupivší z otcovského domu.