Těžisko autonomní správy národního pojištění je v zastupitelských sborech, které ve shodě s demokratickými zásadami vycházejí z přímé a tajné volby pojištěnců.

Pojištěnci volí totiž členy správních výborů okresních národních pojišťoven, t. j. územních složek, s nimiž přicházejí do bezprostředního styku a na jejichž vnitřní organisaci a účelné správě mají vrcholný zájem.

Takto zvolení členové správních výborů volí členy správních sborů národních pojišťoven, kteří se stávají automaticky členy sboru delegátů Ústřední národní pojišťovny; tomuto sboru pak přísluší volba představenstva Ústřední národní pojišťovny, jeho předsedy a místopředsedů.

Systém kombinované volby přímé i nepřímé je účelný, neboť přímé volby do všech orgánů by byly příliš těžkopádné a nákladné; tento systém umožňuje snadné a rychlé doplňování orgánů, čímž plynulost správy je zajištěna. Než budou správní orgány zvoleny, budou fungovat orgány jmenované podle § 251.

Zákon obsahuje o volbách jen rámcové předpisy. Podrobnosti budou obsaženy ve volebním řádu, který vydá vláda nařízením.

Funkční období zastupitelských sborů bylo stanoveno na 4 roky. Všechny funkce v zastupitelských sborech jsou čestné.

Ježto národní pojištění provádí jako jediný nositel pojištění Ústřední národní pojišťovna, jsou i všichni zaměstnanci, ať již jsou zaměstnáni u některé územní organisační složky nebo v některém léčebném či jiném ústavu nebo podniku národního pojištění, zaměstnanci Ústřední národní pojišťovny a tvoří tak jednotný celek, pro který se provádí společná personální politika a který se stává samostatnou skupinou zaměstnanců, jejíž postavení je upraveno v §§ 188 - 191.

Přesto, že zákon o soukromých zaměstnancích č. 154/1934 Sb. výslovně prohlásil za zaměstnance nositelů sociálního pojištění za zaměstnance soukromé, bylo toto jejich postavení často (hlavně v době nesvobody) uváděno v pochybnost normami, které na ně vztahovaly předpisy určené pro zaměstnance veřejné. Aby se čelilo těmto pochybnostem, bylo do § 188, odst. 1 pojato podle vzoru zestátňovacích dekretů ustanovení, kterým se potvrzuje, že služební a platové poměry zaměstnanců Ústřední národní pojišťovny se řídí zásadně podle předpisů platných pro zaměstnance soukromé. Při výkonu jejich úřadu se jim sice poskytuje ochrana jako zaměstnancům veřejným a ukládají se jim stejné povinnosti, zjišťuje se však, že jinak na ně předpisy o veřejných zaměstnancích neplatí.

Podrobnosti služebního poměru a služebního postavení zaměstnanců národního pojištění a jejich služební a disciplinární odpovědnost upraví služební a disciplinární řád v rámci předpisů tohoto zákona a zákona č. 154/1934 Sb. Ustanovení služebního a disciplinárního řádu stanou se vždy automaticky součástí služební smlouvy každého zaměstnance.

Pro jednotlivé skupiny zaměstnanců (administrativní zaměstnance, lékaře, zaměstnance léčebné péče a pod.) bude řád podle povahy jejich služby obsahovati předpisy odchylné. Schválení služebního a disciplinárního řádu vyhrazuje se, poněvadž jde o závaznou druhotnou normu, státní správě representované ministerstvem sociální péče a ministerstvem financí, a pokud jsou dotčeny zájmy jeho resortu, též ministerstvem zdravotnictví. Zájmy slovenské jsou zásadně chráněny účastí pověřenectev (§ 277); v podrobnostech již zákon sám má ustanovení, že v ústředně budou přiměřeně zastoupeni slovenští zaměstnanci (§ 190, odst. 1), při čemž pojmu "přiměřené zastoupení" jest rozuměti tak, že zaměstnanci slovenské národnosti budou zastoupeni v Ústřední národní pojišťovně nejen poměrným počtem, nýbrž pokud možno i poměrně v jednotlivých služebních kategoriích.

Jednací řád bude jednotný pro Ústřední národní pojišťovnu a pro všechny územní organisační složky. Bude obsahovati úplné a podrobné předpisy o vnitřní organisaci a o formální stránce činnosti nositele pojištění, o správních orgánech, úpravě služební podřízenosti a odpovědnosti, atd. Výpočet obsažený v odst. 2 je demonstrativní. Rovněž schválení jednacího řádu podobně jako řádu služebního a disciplinárního vyhrazuje se ministerstvu sociální péče. Pro dobu, než představenstvo vypracuje definitivní jednací řád, vydá ministerstvo sociální péče podle § 252 jednací řád prozatímní, a to na návrh představenstva (správní komise) Ústřední národní pojišťovny.

V tomto oddílu jsou soustředěny předpisy o organisaci zdravotnické služby, zdravotnické radě, organisaci lékařské služby, podmínkách výkonu zdravotnické služby, o poměru pojišťovny k veřejným nemocnicím a jiným ošetřovacím a léčebným ústavům.

Toto ustanovení vyslovuje rámcovou zásadu, že zdravotnická činnost národního pojištění musí býti zařazena do plánu zdravotní péče pro celý stát a musí tak být zkoordinována se zdravotnickou činností ostatní.

Rozsah úkolů a hmotných prostředků svěřených národnímu pojištění bude tak dalekosáhlý, že se bude týkati téměř všech občanů a všech oborů života sociálního i hospodářského. Je přirozené, že ve státě s řízeným a plánovaným hospodářstvím a se záměrně řízenou finanční, hospodářskou, sociální a zdravotní politikou je třeba zladiti činnost národního pojištění s plány, které byly stanoveny v jednotlivých oborech, s nimiž národní pojištění spolupracuje a přichází do styku.

Zdravotnická rada Ústřední národní pojišťovny, která je zvláštní odbornou komisí Ústřední národní pojišťovny pro otázky zdravotní péče, bude dohlížet na provádění zdravotní péče v národním pojištění a řídit ji v rámci stanoveném předchozím paragrafem.

Její složení umožní Ústřední národní pojišťovně, aby mohla řešit otázky zdravotní péče podle poznatků vědy a léčebné techniky vždy z poslední doby.

K odst. 1:

Citace ustanovení § 27, odst. 1 o hodnotě a účelnosti léčby má zdůrazniti snahy národní pojišťovny po dosažení optimální léčby nemocného.

K odst. 2:

Převzato z ustanovení § 141, odst. 2 zák. č. 221/1924 Sb.

K odst. 1:

Pojišťovna bude povinna zajistiti pro pojištěnce lékařskou pomoc. Aby bylo možno vhodně tuto pomoc organisovati, vkládá se do zákona ustanovení, že úřad, který udílí osvědčení k výkonu lékařské praxe může lékaři uložiti, aby vykonával pro pojišťovnu činnost, poněvadž se předpokládá, že má přehled o potřebě lékařských sil. Jde o zásadu, ze které v odůvodněných případech bude možno povoliti výjimku.

K odst. 2:

Povinnosti lékaře podle odst. 1 odpovídá jeho právo žádati úřad uvedený v odst. 1, aby bylo uloženo pojišťovně přijmouti jej do smluvního poměru. Obdobně jako lékař může býti zproštěn povinnosti podle odst. 1, může i pojišťovna odmítnouti lékaře, má-li k tomu závažné důvody.

Dosud byly upravovány podmínky pro přijetí a propouštění lékaře ze služeb nositelů pojištění a podmínky výkonu lékařské služby smlouvami mezi lékařskými organisacemi a nositeli pojištění. Napříště (odst. 3) budou upravovány uvedené podmínky vyhláškou ministerstva sociální péče vydanou společně s ministerstvem zdravotnictví. Tím se vyhovuje požadavku státní politiky řízeného hospodářství a s ním souvisejícího upravování mezd, platů (mzdovými, platovými) vyhláškami. Vyhlášce bude předcházeti jednání mezi pojišťovnou a jednotnou odborovou organisací, takže o ochranu zájmů lékařů je dostatečně postaráno.

Nezbytným předpokladem toho, aby pojišťovna mohla plniti řádně své úkoly, je vyhovující distribuce lékařů. Proto odst. 4 zaručuje pojišťovně spoluúčast na řízeném umisťování lékařů.

K odst. 1:

Veřejným nemocnicím je uložena povinnost přijmouti do ošetřování osoby, které mají nárok na ústavní ošetřování (§ 28). Toto ustanovení by mohlo býti pokládáno za zbytečné, poněvadž veřejné nemocnice mají již podle příslušných předpisů pro ně platných povinnost přijmouti každého, kdo ošetření v nemocnici potřebuje. Přesto však je toto ustanovení nutné, neboť je jen logickým důsledkem ustanovení § 28, jímž se dává pojištěnci a rodinnému příslušníku přímo právní nárok na ošetřování ve veřejné nemocnici. Poukaz do nemocnice vydá zpravidla ošetřující lékař. Poněvadž pojišťovna bude hraditi celé ošetřovné bez časového omezení, nejsou odůvodněny obavy, že by pojišťovna posílala do nemocnice případy tam nepatřící, zejména také proto, že jí tím vzniknou značně zvýšená vydání (srov. § 45).

K odst. 2:

Převzato z dosavadních ustanovení (srov. na př. § 149, odst. 1 zákona č. 221/24 Sb.).

K odst. 3:

Ustanovení odstavce třetího postrádá sankce na nedodržení povinnosti, nemocnici tímto ustanovením uložené. Zákonodárce zřejmě předpokládá, že styk pojišťovny a veřejných nemocnic bude harmonický.

K odst. 4:

Velkou reformou, která může další spolupráci mezi pojišťovnou a veřejnými nemocnicemi postavit na naprosto kladný základ, je ustanovení, podle něhož pojišťovna přejímá úhradu celé ošetřovací sazby bez časového omezení. Tím odpadne agenda nemocnic spojená s vymáháním ošetřovného. I agenda účetní ve vzájemném styku může býti radikálně zjednodušena, dojde-li po získaných zkušenostech ke stanovení paušální úhrady, rozvrhované podle spravedlivého klíče na jednotlivé veřejné nemocnice.

Ustanovení odstavce čtvrtého znamená velkou výhodu pro pojištěnce (včetně důchodců) a jejich rodinné příslušníky, zejména pokud jsou z kategorie dělníků, neboť dosavadní předpisy (na př. § 150 zákona č. 221/24 Sb. a § 10 vl. nař. č. 99/42 Sb.) byly daleko nepříznivější.

K odst. 5:

Ustanovení odstavce pátého recipovalo obdobná ustanovení dřívější, ale pozbývá nyní valně na svém významu vzhledem ke znění odstavce čtvrtého. Zákaz požadovati doplatky za ošetřování pojištěnců a rodinných příslušníků nevztahuje se na doplatky ve vyšší než nejnižší třídě. To však neznamená, že by pojišťovna nesměla hraditi ošetřovné na lepší třídě než třetí. Jestliže stav nemocného toho bude vyžadovati, poskytne pojišťovna i tuto zvýšenou úhradu. I když to není v zákoně výslovně řečeno, mohou býti podrobnosti upraveny léčebným řádem, neboť výpočet úkolů léčebného řádu uvedený v § 59 je jen demonstrativní. Možnost hraditi ošetřovné i podle sazeb pro vyšší třídy lze vyvoditi i z odstavce třetího, ve kterém je stanovena povinnost pojišťovny hraditi ošetřovné podle poslední třídy, není jí však zvolenou dikcí zakázáno hraditi ošetřovné podle sazeb pro vyšší třídy.

K odst. 6:

Ambulantní ošetřování ve veřejné nemocnici je jedním ze způsobů poskytování lékařského ošetřování podle § 27, které se poskytuje pojištěncům a jich rodinným příslušníkům bezplatně. Pojišťovna však musí nemocnici poskytnouti úhradu.

K odst. 7:

Poněvadž téměř všechny osoby ošetřované ve veřejných nemocnicích budou pojištěny a dále proto, že pojišťovna bude platiti plné ošetřovací sazby bez časového omezení, je účelné, aby pojišťovna měla možnost uplatniti své podněty v zájmu harmonické spolupráce mezi pojišťovnou a nemocnicí.

Všeobecně dlužno poznamenati, že ustanovení § 198 se nevztahuje na vojenské nemocnice.

K odst. 1:

Všechna ustanovení § 198 platí plnou měrou i pro veřejné porodnice a jiné veřejné ústavy léčebné a ošetřovací.

K odst. 2:

Ustanovení § 198 platí též pro veřejné ústavy pro choromyslné s jedinou výjimkou: povinnost pojišťovny hraditi plné ošetřovné je zde totiž omezena časově dobou šesti měsíců, při čemž se úhrada poskytne za tutéž osobu jen jednou. Omezení povinnosti pojišťovny touto dobou je odůvodněno tím, že u ošetřovanců chovaných v ústavech pro choromyslné prolíná se účel ošetřování s účelem detence choromyslného v ústavu v zájmu veřejném.

K odst. 3:

Lze očekávati, že v dohledné době se stanou všechny léčebné ústavy veřejnými. Dokud se tak nestane, je třeba ustanovení, které by vymezilo poměr pojišťovny k soukromým léčebným ústavům. Z ustanovení třetího odstavce plyne, že tento poměr je poměrem dlužníka k věřiteli.

Ústřední národní pojišťovna bude míti významný podíl na distribuci značné částky národního důchodu. Je proto nutné, aby hospodařila podle plánu. Hospodářský plán bude dvojí: pro několikaleté hospodářské období a pak každoroční.

Různý okruh osob zúčastněných na nemocenském a důchodovém pojištění a různé sazby nemocenského pojištění vyžadují oddělené účtování. Poněvadž osoby samostatně výdělečně činné dosud nebyly zahrnuty do okruhu pojištěnců, je nutno hospodářské a statistické výsledky jejich pojištění sledovat odděleně.

Charakteristickým znakem kmenového jmění je jeho imobilita, pro kterou s ním nelze při plánování počítati jako s majetkem pro úhradu dávek vyplácených Ústřední národní pojišťovnou.

Proti dosavadnímu stavu uvedenému v zák. č. 221/1924 Sb. se snižuje výše bezpečnostního fondu na šestinu až čtvrtinu průměrného ročního vydání zjištěného za poslední tři roky. Při tom se ale do této částky nebudou započítávati imobilní hodnoty, takže celý tento bezpečnostní fond musí býti likvidní.

Odstavec 3 je převzat z dosavadních předpisů o veřejnoprávním sociálním pojištění s tou změnou, že nedostačují-li příjmy zvýší se pojistné.

Prostředky bezpečnostního fondu slouží ke krytí zákonných dávek a správních nákladů nemocenského pojištění. Protože se však vyskytují případy, kdy je třeba doplniti zákonné dávky dávkami mimořádnými, zřizuje se u každé okresní národní pojišťovny podpůrný fond, který by okresní národní pojišťovna samostatně spravovala a z něhož by se tyto dávky podle usnesení správního výboru pojišťovny vyplácely.

Aby bylo jisto, že jmění podpůrného fondu bude použito k poskytování podpor v případech zasluhujících zvláštního zřetele, budou podpory vypláceny podle směrnic Ústřední národní pojišťovny.

Ústavy provádějící důchodové a úrazové pojištění vytvořily si podpůrné fondy, z nichž poskytovaly v případech zvláštního zřetele hodných jednorázové nebo pravidelné podpory. Dlouholeté zkušenosti prokázaly prospěšnost těchto fondů. Proto se přejímá instituce podpůrných fondů i pro pojištění důchodové, ačkoliv potřeba podpor vzhledem k zabezpečení národním pojištěním nebude zdaleka tak naléhavá.

Jde o rámcový předpis, který ponechává směrnicím Ústřední národní pojišťovny určitý způsob ukládání majetku a záruky za jeho bezpečné uložení.

Uspokojení pohledávky Ústřední národní pojišťovny přímým prodejem zastavených cenných papírů umožní urychleně dosáhnouti realisace zástavy. Převzato z § 180 a) zákona č. 221/1924 Sb.

Obdobně jako tvoří exekuční titul výkaz nedoplatků na pojistném (§ 132) je jím podle odst 2 také výkaz splatné pohledávky Ústřední národní pojišťovny z poskytnuté zápůjčky.

Berní úlevy, t. j. osvobození a úlevy daňové a poplatkové, a zvláštní oprávnění pojišťovny ke zřizování ambulatorií léčebných ústavů, právo zřizovati lékárny a nakupovati léky ve velkém jsou shrnuty v tomto oddílu.

Berní úlevy zajištěné tímto předpisem Ústřední národní pojišťovně nepřesahují míru a obsah úlev poskytovaných podle dosavadních zákonných předpisů, z nichž také textace byla převzata (§ 254 zák. č. 221/1924 Sb., § 169 zák. č 26/1929 Sb. a § 112 úrazového zákona ve znění vyhlášky čís. 195/1944 Sb., § 143 vl. nař. č. 365/1941 Sb.) Nově se zavádí v odst. 4 osvobození od daně z obratu a dále v odst. 5 osvobození od poplatků, jde-li o nabytí nebo směnu nemovitostí Ústřední národní pojišťovnou. Osvobození je odůvodněno úkoly národního pojištění, zejména nutností celé řady majetkoprávních převodů očekávaných při počátku národního pojištění, kdy se bude Ústřední národní pojišťovna nově organisovati a dosavadní stav podstatně zjednodušovati. Některá ustanovení tohoto paragrafu nemají povahy normativní, poněvadž se pouze odvolávají na finanční úlevy zajištěné nositelům pojištění jinými zákonnými předpisy. Aby byla vyloučena jakákoliv pochybnost o tom, že tyto úlevy platí i nadále pro národní pojištění, byl tento způsob registrace převzat a připojen k němu i obdobný registrační předpis o osvobození od poplatkového ekvivalentu.

Ústřední národní pojišťovna provádí léčebnou péči jako součást veřejné správy, nikoliv k účelům živnostenským, t. j. k docílení zisku, a je proto důsledně z příslušných předpisů živnostenského rádu vyňata.

V krajích řídce osídlených, zejména v pohraničí, nejsou zřízeny lékárny proto, že by nemohly býti soběstačnými hospodářskými jednotkami. Zdravotnický zájem však vyžaduje, aby natrvalo nezůstalo při tomto stavu. Tu je úkolem pojišťovny, aby se i v takovýchto místech postarala o opatřování pojištěnců léky. Další ustanovení jsou jednak převzata z dosavadních zákonů sociálně pojišťovacích, jednak jsou nová a převádějí faktický stav v právní normu.

Zvláštní oprávnění, jež se zde přiznávají Ústřední národní pojišťovně, mají podpořiti nebo usnadniti dosažení zákonem předpokládaného účelu. Tyto výhody nejsou spojeny se ztrátou příjmů pro státní správu, takže nejde o úlevy finanční. Spíše jde buď o zdůraznění určitého charakteru (na př. velkoobchodního) nebo o zjištění, že Ústřední národní pojišťovna je oprávněna k určité činnosti sice jinak u nositele veřejné správy neobvyklé, avšak v tomto případě nezbytné, a to za jinak platných podmínek. Předpisy o oprávnění vydávati tiskopisy byly sem vsunuty nově vzhledem k poměrům na poli tiskového práva.

Vzhledem k tomu, že národní pojištění přesahuje okruh zájmů pojištěnců a zasahuje do zájmů celostátních, jakož i se zřetelem k tomu, že stát přispívá na úhradu části výdajů pojištění, vyhrazuje se státu dozor nad prováděním pojištění. Tento státní dozor se soustřeďuje jako dosud u ministerstva sociální péče. Pokud na něm mohou míti zájem i jiné složky státní správy, mohou je uplatniti - s výjimkami vyplývajícími z § 212, odst. 1, věta druhá - pouze prostřednictvím ministerstva sociální péče. Pokud jde o Slovensko, je zajištěna spoluúčast pověřenectva pro sociální péči na dozoru (§ 277).

Ustanovením § 212, odst. 2, kterým se hospodaření nositele národního pojištění podrobuje kontrole nejvyššího účetního kontrolního úřadu, přihlíží se ke stavu, který byl na Slovensku zaveden všeobecně zákonem ze dne 16. června 1942, č. 110 Sl. z., o nejvyšším kontrolním dvoru a v zemích českých pak, pokud jde o Ústřední bratrskou pokladnu, vládním nařízením č. 70/1943 Sb.

Vrchol státního dozoru spočívá v právu ministerstva sociální péče (§ 216), aby rozpustilo za určitých předpokladů představenstvo Ústřední národní pojišťovny a přeneslo její správu a zastupování na správní komisi, kterou jmenuje. Správní komise vykonává tuto funkci až do ustavení představenstva nově zvoleného.

V sedmé části jsou shrnuta ustanovení o řízení a ustanovení trestní. Látka je rozvržena systematicky do čtyř oddílů, z nichž první pojednává o řízení u pojišťovny samé, druhý specielně o řízení o dávkách, třetí o opravném řízení a o organisaci pojišťovacích soudů a konečně čtvrtý o trestních ustanoveních o přestupcích proti zákonu o národním pojištění, jakož i o řízení o nich.

První oddíl sedmé části obsahuje formální předpisy o řízení u pojišťovny; o právu pojišťovny vydávati rozhodnutí a opatření o právech a povinnostech stran (§ 217), o určování místní příslušnosti nižších organisačních složek Ústřední národní pojišťovny (§§ 218 a 219), o řízení u pojišťovny samé (§ 220), o spolupůsobení úřadů, soudů a jiných veřejných orgánů (§ 221) a posléze o formě výměrů a povinnosti je vydávati v určitých případech (§ 222).

Pokud není výslovně jinak stanoveno, ať již tímto zákonem, či jinými předpisy, provádějí pojištění (zejména pojištění nemocenské) okresní národní pojišťovny, které tak činí jako organisační složky Ústřední národní pojišťovny. Proto spadá také do kompetence okresních národních pojišťoven vydávati autoritativní správní akty, schopné právní moci, což zákon vyjadřuje slovy "rozhodnutí a opatření o právech a povinnostech stran".

Ustanovení § 218 obsahuje předpisy o místní příslušnosti okresní národní pojišťovny. Vychází ze zásady, že okresní národní pojišťovny jsou pouze organisační složkou jediného nositele pojištění a že proto rozhodování kompetenčních sporů mezi jednotlivými okresními národními pojišťovnami nesmí způsobiti administrativní obtíže a zejména nesmí býti na újmu pojištěnci a jeho rodinným příslušníkům.

K odst. 1:

Místní příslušnost okresní národní pojišťovny je dána u zaměstnanců zásadně místem výkonu služby, u samostatně výdělečně činných a spolupracujících členů rodiny sídlem podniku a u ostatních pojištěnců (důchodců, nezaměstnaných) stálým bydlištěm. Výjimka učiněná u zaměstnanců vykonávajících práce v obvodu několika okresních národních pojišťoven byla do zákona vložena se zřetelem na zaměstnance dopravních podniků. Je účelno soustřediti jejich pojištění u okresní národní pojišťovny, v jejímž obvodu je sídlo podniku, a to pro snazší provádění pojištění.

K odst. 2:

Odstavec druhý jedná o případech, kde pojištěnec vykonává několik činností a stanoví zásadu, že v tomto případě je příslušná každá z pojišťoven kompetentních podle odst. prvního, takže rozhoduje předstih, t. j. příslušná je ona pojišťovna, u níž pojištěnec nárok uplatnil (po případě u níž strana učinila nové podání) a která řízení zahájila. Pouze tam, kde jde o poskytování peněžitých dávek, je stanovena přednostní příslušnost pojišťovny, v jejímž obvodě má pojištěnec trvalé bydliště.

K odst. 3:

Odst. 3 stanoví příslušnost pro rozhodování kompetenčních sporů mezi okresními národními pojišťovnami se samozřejmým předpokladem, že pojištěnec takovýmto sporem nesmí utrpěti újmu a jeho dávkové řízení nesmí býti zdržováno.

K odst. 4:

Tímto ustanovením byla v zásadě recipována povinnost uložená dosavadním pojišťovnám na př. ustanovením § 103 zákona č. 221/1924 Sb.; zabezpečuje se jím, aby i pojištěnci, kteří se zdržují mimo obvod příslušné pojišťovny, dostali včas a bez průtahu ošetřování v nemoci a pomoc v mateřství. Totéž platí pro jejich rodinné příslušníky. Ústřední národní pojišťovna učiní toto opatření formou interní směrnice. Přirozeně nebude nic brániti tomu, aby v léčebném řízení byl zaveden stejný postup i pro rodinné příslušníky, ani tomu, aby nepříslušná pojišťovna mohla oprávněným poskytovati též jiné dávky než jsou v zákoně výslovně uvedeny, zejména všechny věcné dávky, u nichž se to bude jeviti účelným, po př. se souhlasem příslušné pojišťovny, která by vyšetřila a ověřila nárok, i některé opakující se dávky peněžité.

Místní příslušnost národních pojišťoven je prakticky dána příslušností okresních národních pojišťoven.

K odst. 1:

O řízení u nositelů pojištění, kteří jsou I. stolicí správní celého řízení sociálně pojišťovacího, nemají dosavadní zákony sociálně pojišťovací výslovného předpisu. Zákon vztahuje na toto řízení všeobecné zásady řízení správního. Rozumějí se tím ony zásady, jak se vytvořily praxí a zejména judikaturou nejvyššího správního soudu. Druhá věta tohoto paragrafu vztahuje na řízení u nositele pojištění ustanovení správního řádu (nařízení č. 8/1928 Sb.), ovšem pouze v těch směrech, kde se ustanovení tohoto řádu na řízení sociálně pojišťovací hodí. V řízení sociálně pojišťovacím totiž zpravidla nejde v I. instanci o spor dvou stran a proto všechna ustanovení správního řádu, týkající se řízení tohoto druhu (na př. o smíru a pod.), ale také jiné jeho partie, na př. o řízení vykonávacím a pod. nebude možno při provádění tohoto zákona v I. stolici použíti. Naproti tomu bude možno použíti řady jiných ustanovení, tak zejména předpisu o obnově řízení a restituci in integrum, při čemž je samozřejmé, že okresní národní pojišťovna je zde rozhodujícím úřadem ve smyslu cit. nařízení.

K odst. 2:

Řádné a urychlené provádění pojištění vyžaduje, aby zákon dal pojišťovně právo na informaci o věcech pro její administrativu důležitých a uložil všeobecnou povinnost zájemníkům (stranám) tyto informace poskytnouti.