Tímto předpisem se zajišťuje dosud obvyklé spolupůsobení úřadů a soudů při provádění veřejnoprávního sociálního pojištění. Proto také byla v podstatě převzata textace § 148 vl. nař. č. 365/41 Sb., příp. § 255 zákona č. 221/1924 Sb. Veřejnými orgány rozumějí se na př. národní výbory nebo národní správcové.

Vyslovuje v odst. 1 zásadu, že všechny správní akty pojišťovny (rozhodnutí a opatření) se doručují písemným výměrem, a stanoví v odst. 2 a 3 výjimky z ní:

1. výměr se nevydává, vyhovuje-li se pojištěnci podle jeho žádosti o dávku;

2. výměr se nevydává, byla-li dávka odňata proto, že oprávněná osoba byla uznána schopnou k práci a nepožádala-li do 30 dnů po té o vydání výměru. Předpokládá se, že v pravidelných případech dosavadní příjemce dávky se spokojí se zjištěním svojí práceschopnosti a práci nastoupí;

3. výměry o pojistné povinnosti se zásadně nevydávají, leč by si to některá ze zúčastněných stran výslovně vyžádala, nebo kdyby v přihlášce nebo jiným projevem pojistnou povinnost popřela. Tam však, kde pojišťovna vydává negativní výměr o pojistné povinnosti, se výměr zásadně vydává.

Odst. 5 obsahuje ustanovení o právním poučení ve výměru, souhlasné s dosavadními předpisy zákonů sociálně pojišťovacích o této otázce.

Ustanovení odst. 6 stanoví zvláštní výsadu pro pojišťovnu. Převzato ustanovení § 254 a) zák. č. 221/1924 Sb.

Řízení o dávkách a způsob uplatnění nároku u pojišťovny upravuje se celkem ve shodě s dosavadní praxí sociálně pojišťovacích ústavů. Předpisy dříve v zákonech roztroušené byly shrnuty do tohoto oddílu.

Tento paragraf obsahuje předpisy o uplatnění nároku, jak byly formulovány v dosavadních předpisech, obsahuje ustanovení, kdo je oprávněn uplatniti nárok, předpisy o příslušnosti a o tom, kde uplatňuje nárok osoba vykonávající několik činností a jak se zahajuje řízení o odškodnění úrazu.

Rovněž tato ustanovení byla celkem shodně převzata z dosavadních zákonů o sociálním pojištění.

Odchylně od dosavadních ustanovení je řešena posloupnost, které osobě má býti vyplacen důchod - případně více důchodových splátek - zemře-li oprávněný po uplatnění nároku. Jde o přímý nárok osob v zákoně výslovně uvedených a to v pořadí, které je stanoveno s hlediska sociální závislosti na zemřelém bez ohledu na dědickou posloupnost. Ustanovení je nutné proto, aby nemusilo býti vyčkáváno až do skončení pozůstalostního řízení. Obvykle půjde o jednu nedoručenou důchodovou splátku.

V řízení o přiznání dávek je často potřebí provésti vyšetření v nemocnicích a jiných léčebných ústavech, zpráv o průběhu nemoci a pod. Toto ustanovení ukládá veřejným ústavům, aby za úplatu provedly vyšetření a podaly dobrozdání.

Povinnost důchodcova hlásiti pojišťovně všechny změny a skutečnosti důležité pro výplatu důchodu byla převzata z dosavadních zákonů. Nově je stanovena ručební povinnost důchodcova za škody způsobené úmyslně nebo hrubou nedbalostí. Nově byly stanoveny sankce proti důchodci, jenž se zdráhal podrobiti se lékařské prohlídce.

Proti rozhodnutím nositelů dosavadního pojištění mohlo se dosud nastupovat dvěma cestami podle toho, zda šlo o otázky pojistné povinnosti nebo dávkové.

Spory o pojistnou povinnost byly vyřizovány cestou správní, kde poslední kasační stolici byl nejvyšší správní soud, spory dávkové rozsuzovaly rozmanité rozhodčí soudy, pojišťovací soudy a v poslední stolici vrchní pojišťovací soud.

Zákon o národním pojištění tuto dvojí kolej opravných prostředků proti rozhodnutím nositelů pojištění odstraňuje a vytváří pro rozhodování o obou typech opravných prostředků jedinou instituci: pojišťovací soudy, což jsou zvláštní správní soudy se silnou složkou laickou. Třetí stolicí je nejvyšší pojišťovací soud u nejvyššího soudu v Brně.

Nejvyšší dozor nad pojišťovacím soudnictvím má ministerstvo spravedlnosti.

Ustanovení třetího oddílu (§§ 228 - 240) vytyčují zásady, podle nichž se tyto orgány zřizují a stanoví jejich složení a kompetence. Podrobnosti však upraví zvláštní zákon (§ 239).

Přehledná a jednotná výstavba pojišťovacích soudů je vybudována na dvou instancích.

Ve složení pojišťovacích soudů se provádí zásada účasti živlu laického vedle soudců z povolání, pokud tyto soudy rozhodují ve sporech o pojistné dávky. V ostatních sporech jest svěřeno rozhodování samosoudci. V první instanci živel laický převažuje, v instanci druhé jsou obě složky v rovnováze. Laičtí přísedící jsou vybíráni z pojištěnců k návrhu jednotné odborové organisace a zájmových organisací zastupujících ostatní pojištěnce. Při tom jest dbáti toho, aby byly zastoupeny všechny skupiny pojištěnců. Funkční období laických přísedících u pojišťovacích soudů jest šestileté, čímž je vytvořen předpoklad stability rozhodování. Stejně jako veškeré funkce v zastupitelských sborech jest i funkce laických přísedících funkcí čestnou.

Kompetence pojišťovacích soudů po stránce věcné jest upravena proti dosavadnímu stavu odchylně, neboť pojišťovací soudy rozhoduji i ve sporech o pojistné dávky i ve všech ostatních sporech, o kterých dříve rozhodovaly správní úřady. Pokud jde o místní příslušnost, uplatňuje se zásada přiblížení kontrolních orgánů pojištěnci. Toliko ve sporech, v nichž nevystupuje jako strana pojištěnec, určuje se místní příslušnost výlučně podle sídla strany žalované.

Nežli bude vydán zákon o řízení před pojišťovacími a vrchními pojišťovacími soudy podle § 239, platí přechodný předpis § 253, odst. 1.

Jako nejvyšší stolice rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím vrchních pojišťovacích soudů nejvyšší pojišťovací soud, jehož některé členy může jmenovat president republiky z vynikajících znalců sociálního pojištění.

Nejvyšší pojišťovací soud je tedy třetí instancí, které se lze dovolávati, jen pokud se napadá zákonitost rozsudků vrchních pojišťovacích soudů. Tím, že konečné rozhodování ve věci dávek, pojistného a v ostatních sporech (§ 231) je svěřeno jedinému vrcholnému orgánu, dosáhne se jednotnosti judikatury, jež nebyla plně zabezpečena za dosavadního stavu.

Ustanovení o služebním dohledu nad pojišťovacími soudy a o disciplinární odpovědnosti soudců z povolání činných v oboru pojišťovacího soudnictví, jsou pouze logickým důsledkem celkového pojetí třetího oddílu, podle něhož jest pojišťovací soudnictví součástí organisace řádných soudů.

Ježto pojišťovací soudy jsou součástí veřejné státní správy, jdou i veškeré náklady osobní i věcné na vrub státní pokladny.

Čtvrtý oddíl sedmé části zákona je věnován ustanovením o trestních sankcích na nedodržení povinností uložených zákonem o národním pojištění nebo podle tohoto zákona.

V tomto ustanovení jsou vytčeny skutkové podstaty administrativních přestupků omissivních i kommissivních. Je tak národnímu pojištění - v podstatě ve stejné míře jako dosud (viz § 260 zák. č. 221/24 Sb.) - poskytnuta ochrana proti každému, kdo je jakýmkoliv způsobem zúčastněn na řízení ve věcech sociálně pojišťovacích, ať je to zaměstnavatel či pojištěnec nebo orgán nositele pojištění. Pro skutkové podstaty zde uvedené není vyloučena přísnější trestnost založená na jiném materiálně právním trestním předpisu.

Specielně k ustanovení písm. ch) nutno podotknout, že se jí chrání nejen dodržování povinností uložených zákonem, nýbrž i povinností uložených druhotními předpisy vydanými podle tohoto zákona, na př. léčebným řádem.

Upozorniti dlužno též na ustanovení § 255, odst. 1, písm. e).

První odstavec stanoví především, že za přestupky podle § 241 může býti stíhána i osoba právnická, ovšem pouze pokutou. V dalším textu je pojednáno o tom, které fysické osoby právnickou osobu v trestním řízení zastupují.

V druhém odstavci se pojednává o trestní odpovědnosti fysických osob pověřených zastupováním právnických i fysických osob a o ručení zaměstnavatele za pokutu uloženou jeho zástupci.

První odstavec tohoto paragrafu stanoví druh a sazbu trestů za přestupky uvedené v § 241, přejímaje v podstatě předpisy § 262 zákona č. 221/24 Sb. Základním trestem je pokuta, jejíž horní hranice je zvýšena úměrně ke zvýšené hladině hospodářských čísel. Náhradní trest vězení je ponechán. Druhý a třetí odstavec upravuje trestní řízení o přestupcích jednak zásadní recepcí předpisů o trestním řízení správním, jednak meritorní úpravou odvolací lhůty a vyslovením zásady dvojinstančnosti.

Toto ustanovení určuje, kdy pomine trestnost přestupku, kdy tedy nelze uložiti trest, ač skutková podstata přestupku je splněna. Je to jednak odčinění závady před nabytím vědomosti o zavedení trestního řízení (t. zv. účinná lítost), jednak promlčení.

Zde jsou shrnuty předpisy o promlčení v souvislosti s trestními předpisy. Především jde o promlčení přestupků, tedy skutkových podstat zakládajících přestupek; dále je zde ustanovení o promlčení trestu již uloženého a v souvislosti s tím i předpis o tom, kdy se toto promlčení staví. Tyto předpisy jsou převzaty v podstatě z §§ 264 a 265 zákona č. 221/24 Sb.

Účelem přechodných ustanovení je převésti dosavadní nároky pojištěnců ať už získané či toliko čáky do nového národního pojištění. Systematicky byla přechodná ustanovení uspořádána tak, že nejprve jsou uvedeny předpisy společné všem druhům pojištění a pak jsou zařazena přechodná ustanovení nemocenského a důchodového pojištění. Zákon končí závěrečnými ustanoveními.

V prvním oddílu jsou předpisy o zrušení dosavadních nositelů sociálního pojištění, o převedení jejich zaměstnanců, o zřízení prozatímních správních orgánů a o dokončení zahájených sporů před soudy sociálního pojištění.

Jednotlivé části zákona nevejdou v účinnost jedním a týmž dnem. Z ustanovení § 279 plyne, že nejdříve nabudou účinnosti ustanovení organisační, později ustanovení povahy materielní, avšak nikoliv (pokud jde o pojištění nemocenské) současně pro všechny skupiny pojištěnců. Zejména výklad a aplikace ustanovení § 279, odst. 3 mohly by vésti k pochybnostem a působiti obtíže. Aby tomu bylo zabráněno, bylo nezbytně nutné dáti ministru sociální péče široké zmocnění, dávající možnost odstraniti bez průtahů vyhláškou překážky, které by se objevily při přebudování pojištění. Půjde o opatření povahy převážně organisační, která se nedotknou práv pojištěnců na dávky.

Tato ustanovení upravují otázky souvisící s převzetím dosavadních nositelů sociálního pojištění a některých zaopatřovacích zařízení novým jednotným nositelem národního pojištění.

Organisace národního pojištění vytvořená ustanoveními páté části zákona, která jest předpokladem pro další postupné budování národního pojištění, zejména také po stránce materiálně právní, vstupuje v život ihned dnem 1. VII. 1948 a představuje tak první etapu při budování národního pojištění. Dosavadní nositelé sociálního pojištění a jejich svazy, kteří vytvořením Ústřední národní pojišťovny pozbývají svého existenčního oprávnění, se zrušují. Dnem, který bude určen vládním nařízením, se zruší i ta vnitřní zařízení vyňatých zaměstnavatelů, která svou povahou a funkcí stojí nejblíže zrušeným nositelům pojištění. Výpočet zrušených institucí obsažený v § 247, odst. 1 a 2, jest taxativní. Ústřední národní pojišťovna se stává ze zákona právním nástupcem zrušených institucí. Ústřední národní pojišťovna podle odst. 3 bude postupovat při provádění sociálního pojištění podle dosavadních zákonů veřejnoprávního sociálního pojištění až do 30. IX. 1948, kdežto od 1. X. 1948 (§ 278) bude se již v oblasti materielního práva říditi jen tímto zákonem.

Zvláštního posuzování vyžaduje otázka převzetí u náhradních ústavů pensijního pojištění, u nositelů pensijního pojištění zaměstnanců soukromých drah a u náhradních zařízení vyňatých zaměstnavatelů, a to zejména se zřetelem k existenci závazků třetích osob - zaměstnavatelů - vůči těmto institucím. Proto ponechávají ustanovení § 247 zákonu (odst. 5) a vládnímu nařízení (odst. 6), aby stanovily podrobnosti převzetí v těchto případech. Stejné ustanovení platí také pro převzetí zvláštního oddělení Ústřední národní pojišťovny v Bratislavě, provádějícího pojištění podle nařízení č. 17/1946 Sb. z. SNR, ježto toto pojištění má zcela podobnou povahu jako pojištění u náhradních ústavů v zemích českých.

Po stránce personální bude Ústřední národní pojišťovna vybavena kádrem zkušených zaměstnanců dosavadních nositelů sociálního pojištění, jejich svazů zrušených podle § 247, odst. 1 a 2, které zásadně přejímá. Ustanovení zákona sledují na jedné straně myšlenku sociální ochrany těchto zaměstnanců - proto se stanoví, že Ústřední národní pojišťovna vstupuje po zákonu s jistými omezeními do služebních smluv převzatých zaměstnanců a že jest třeba bráti zřetel k osobním poměrům, resp. k dosavadnímu služebnímu postavení zaměstnancovu při určitých disposicích s převzatými zaměstnanci - na druhé straně se však zabezpečuje pružné a účelné začlenění převzatých zaměstnanců do organisace národního pojištění. Vstup do služeb Ústřední národní pojišťovny se vyhrazuje i těm zaměstnancům podniků, kteří obstarávají agendu podnikových náhradních ústavů nebo závodních nemocenských pojišťoven.

Tato ustanovení upravují vstup Ústřední národní pojišťovny do smluv zajišťujících služby lékařů, dentistů, zubních techniků a ostatního zdravotnického personálu.

Jde o předpis, který jasně vyjadřuje kontinuitu subjektu národního pojištění a subjektů dřívějšího sociálního pojištění. Materiálně právní význam má na př. pro daňové osvobození tam, kde ho bude Ústřední národní pojišťovna používati z titulu dřívějších nositelů pojištění.

Pokud nebudou konstituovány zastupitelské orgány podle páté části zákona, povede správu Ústřední národní pojišťovny správní komise jmenovaná ministrem sociální péče na návrh Ústřední rady odborů a po slyšení vrcholných zájmových organisací. Správní komise nižších územních organisačních složek bude jmenovati správní komise Ústřední národní pojišťovny na návrh Ústřední rady odborů a po slyšení vrcholných zájmových organisací. Prvního předsedu a první místopředsedy Ústřední národní pojišťovny jmenuje president republiky. Součinnost Ústřední rady odborů a složení vrcholných zájmových organisací, representující soubor pojištěnců národního pojištění, při vytvoření prozatímních vrcholných orgánů nositele pojištění, supluje vůli pojištěnců, než se tato vůle projeví při prvních volbách do zastupitelských sborů (§ 182).

Ustanovení tohoto paragrafu upravuje zásady pojišťovacího řízení pro přechodnou dobu než dojde ke zřízení pojišťovacích soudů podle třetího oddílu sedmé části zákona (§§ 228 a násl.) a nežli bude vydán zvláštní zákon o řízení podle § 239.

Účelem tohoto ustanovení je doplnění evidence pojištěnců. Proto evidenční přihláška podle ustanovení § 254 není vlastně přihláškou podle § 15, avšak tento význam může jí býti přiznán.

Ustanovení o evidenční přihlášce je na tolik pružné, že umožní pojišťovně voliti formu, kterou by byly co nejméně zatíženy osoby hlášením povinné (zejména stát, obce a pod.)

K odst. 1:

Provedení zásady uvedené v § 120, odst. 1, podle které má nésti zaměstnavatel celé pojistné ze svého, nelze prozatím uskutečniti; jest obava, že okamžité přesunutí celého břemene pojistného na podniky by se nepříznivě projevilo v cenách výrobků. Tuto zásadu jest však možno provésti při vhodné příležitosti, která by se naskytla v budoucnu (na př. při všeobecné úpravě mezd a platů). Podle ustanovení § 279, odst. 4 nabude ustanovení § 120 účinnosti teprve v den, který bude určen vládním nařízením.

Pro přechodnou dobu bude zachováno rozdělení břemene platiti pojistné mezi zaměstnavatele a zaměstnance a - pokud jde o kvoty - upraveno vládním nařízením (odst. 1, písm. a). Zdůrazniti dlužno, že není úmyslem stanoviti kvoty pojistného nově tak, aby kvota připadající na zaměstnance byla zvýšena. Zejména úrazový příspěvek (§ 117, odst. 3) půjde jako dosud celý na vrub zaměstnavatelův. Důvodem, proč kvoty srážek na pojistném nebyly v zákoně uvedeny přímo, je snaha ponechati úvaze vlády možnost upraviti jednotně dosud odchylné stanovení kvot u některých kategorií pojištěnců.

Jinak byla převzata ustanovení dosavadních zákonů sociálně pojišťovacích o právu srážky a pod. ustanovením písm. b) až e), odstavce prvního.

K odst. 2:

Viz důvodovou zprávu k ustanovení § 135.

Z ustanovení § 160 zák. č. 221/24 Sb. plyne, že za opožděně odhlášeného pojištěnce se platí pojistné až do dne, kdy opožděná odhláška do pojišťovny dojde.

Po vstupu materielních předpisů zákona o národním pojištění v působnost není tato úprava možná, neboť zaměstnavatel nebude hlásit změny příjmu a bude odvádět pojistné sražené při skutečné výplatě mzdy.

Proto byla ustanovením § 19 volena jiná úprava, a to formou pevných pokut. Z ustanovení § 256 plyne, že i tam, kde neodhlášený nebo až po vstupu zákona v účinnost opožděně odhlášený pojištěnec vystoupil ze zaměstnání před 1. říjnem 1948, je zaměstnavatel povinen platiti pokutu podle § 19 i za dny před tímto datem.

Účelem tohoto ustanovení je ulehčiti administrativní agendu pojišťovně i plátci pojistného.

Dosavadní ustanovení zákonů sociálně pojišťovacích měla jiné lhůty pro promlčení práva vyměřiti pojistné (srov. na př. ustanovení § 176 zákona č. 221/24 Sb.) než má ustanovení § 133 tohoto zákona. Bylo proto nutno stanoviti, v jaké lhůtě se promlčuje pojistné, v den 1. října 1948 dosud nepromlčené.

Ustanovení odst. 1 je přechodným předpisem, který navazuje na ustanovení § 208.

Se vzrůstem úkolů pojišťovny projeví se úměrně potřeba nových místností pro ambulatoria a jiná léčebná zařízení pojišťovny. I když ochrana nájemníků je sociálním opatřením mimořádné důležitosti, přece jen převažuje obecný veřejný zájem na zachování národního zdraví, jemuž mají sloužiti zařízení pojišťovny. Poněvadž nutno počítati při získávání vhodných místností a prostorů pro účely národního pojištění s překážkami, je nutné, aby pojišťovna mohla ihned disponovati alespoň s místnostmi v budovách, které přešly do jejího vlastnictví.

Ustanovením § 243 byly pokuty za přestupky poněkud zvýšeny oproti dosavadnímu stavu. Podle ustanovení § 260 bude možno použíti těchto vyšších sazeb pokut i při stihání přestupků spáchaných a nepotrestaných přede dnem počátku účinnosti materielních předpisů zákona o národním pojištění.

Druhý oddíl osmé části zákona obsahuje přechodná ustanovení nemocenského pojištění, zejména ustanovení týkající se dávek (§§ 261 až 264). Tato ustanovení jsou koncipována tak, že zaručují pojištěncům a jejich rodinným příslušníkům maximum možných výhod při změně právního stavu.

Zásada zde uvedená zaručuje pojištěncům a jejich rodinným příslušníkům výhody národního pojištění nemocenského již od prvního dne účinnosti materielních předpisů zákona.

Až do dne 30. září 1948 včetně bude míti pojišťovna vůči veřejné nemocnici povinnosti stanovené dosud platnými předpisy. Přesáhne-li však ošetřování pojištěnce nebo rodinného příslušníka v nemocnici tento den, bude pojišťovna povinna od 1. října 1948 platiti ošetřovné v rozsahu uvedeném v §§ 198 a 199.

K odst. 1:

Podle zákona č. 158/45 Sb. činí nejnižší nemocenské v první třídě Kčs 8.-, ve druhé třídě Kčs 15.-. Podle § 36 zákona o národním pojištění činí však nejnižší nemocenské Kčs 15.- denně.

Pojištěnec, který dne 30. září 1948 bral nemocenské ve výši Kčs 8.- denně, bude míti od 1. října 1948 nárok na nemocenské ve výši Kčs 15.-. Jinak stupně nemocenského zůstávají celkem stejné s výjimkou nemocenského podle dosavadní třídy 12. až 16., kde nové nemocenské podle příslušných stupňů je o 1 Kčs vyšší než dosud.

K odst. 2:

Jde o karenční lhůty pro osoby samostatně výdělečně činné (§ 4) a vypomáhající členy rodiny (§ 5). Proto v souhlase s doslovem druhého odstavce § 279 je rozhodným den, od něhož počíná běh těchto karenčních lhůt, 1. leden 1950.

Konstrukce přechodných ustanovení o dávkách v mateřství je pro pojištěnky i rodinné příslušnice zvláště výhodná. V určitém časovém rozmezí zaručuje se dokonce nová úprava nároků (podle dosavadního či nového práva), která je pro pojištěnku (rodinnou příslušnici) výhodnější. Vzhledem k rozšíření nároků na opakující se peněžité dávky v mateřství (§ 44, odst. 2) z původně zamýšlených 12 týdnů na 18 týdnů bude u pojištěnek použití dosavadního práva prakticky vyloučeno, neboť nová úprava je zřejmě výhodnější.

O tom, z jakého vyměřovacího základu budou platit pojistné osoby přihlásivši se k dobrovolnému pokračování v nemocenském pojištění teprve v době účinnosti tohoto zákona, jedná ustanovení § 147, odst. 7.

Ustanovení § 265, odst. 1 týká se tedy jen těch osob, které den vstupu materielních předpisů zákona v účinnost zastihne jako osoby dobrovolně v pojištění pokračující.

Poměr osob zahrnutých nově do nemocenského pojištění (§§ 4 a 5) k pojišťovnám, provádějícím smluvní nemocenské pojištění nebo smluvní pojištění úrazové, případně pojištění na pohřebné, se řeší možností zrušiti smlouvu za určitých předpokladů a vyhnouti se tak zbytečnému dvojímu pojištění týchž risik.

V přechodných ustanoveních důchodového pojištění jsou vysloveny tyto zásady: všechny důchody se posuzují podle nových předpisů a nabytá práva budou zachována. Ve smyslu těchto zásad jsou provedeny další předpisy o převodu dosavadních nároků do národního pojištění. Kromě toho obsahuje tento oddíl předpisy o valorisaci všech důchodů sociálního pojištění včetně důchodů úrazových.

K odst. 1:

V přechodných ustanoveních byla zvolena všeobecná zásada, že ode dne účinnosti tohoto zákona se posuzují všechny dávky a důchody již podle nových předpisů ať napadly kdykoliv. Také podmínky dalšího trvání nároků (na př. požitek invalidního důchodu) se posuzuje podle nových předpisů. Výjimky z tohoto pravidla jsou zvláště vytčeny v dalších ustanoveních. Stejně byla v tomto zákoně uplatněna zásada, že nabytá práva zůstávají zachována. Podmínky nároků byly podle dosavadních předpisů různé. Nové předpisy nemají však nikoho zbaviti nároku již přiznaného. (Na př. nebude odňat přiznaný vdovský důchod, i když by podle nových předpisů nenáležel a pod.) Zákon proto připouští další výplatu důchodu, ale takový důchod nebude valorisován.

K odst. 2:

Příspěvkové doby získané v dosavadních odvětvích důchodového pojištění jsou zásadně rovnocenné dobám získaným v pojištění podle tohoto zákona. Započítávají se i doby podle dosavadních předpisů promlčené, nebo podle předpisů o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců propadlé, nebo kde dříve nastalo zrušení pojištění nebo krácení důchodů, na př. pro výplatu výbavného. I takové doby se považují za pojištěné.