Předseda ČNR dr. Císař: Děkuji
předsedovi vlády ing. Stanislavu Rázlovi
za jeho projev, který vám bude nyní písemně
rozdán.
Navrhuji, abychom přerušili schůzi, než
zahájíme rozpravu, do které je zatím
přihlášeno 17 poslanců. Žádám,
aby ti, kdo chtějí ještě vystoupit,
využili přestávky pro podání
přihlášky. Nemá nikdo námitky
proti přerušení schůze? /Námitky
nejsou./ Za dvacet minut budeme pokračovat.
/Schůze přerušena v 16.34 hod./
/Schůze opět zahájena v 17.04 hod./
Předseda ČNR dr. Císař: Zahajuji
přerušenou schůzi České národní
rady. Jako první se do rozpravy k přednesenému
programu vlády přihlásil poslanec ing. Václav
Tůma. Prosím, aby se ujal slova. Připraví
se posl. Stanislav Šulc.
Posl. ing. Tůma: Vážená Česká
národní rado! Téměř po 350
letech máme zase českou vládu. Kromě
televizního vystoupení svým programovým
prohlášením předstupuje tato vláda
před českou veřejnost podruhé. Získat
si určitým způsobem veřejnost je pro
novou vládu nesmírně důležité.
Lid potřebuje věřit, nemá-li na druhé
straně projevit nezájem o politické dění,
o otázky veřejné a hospodářské.
Musí se velmi rychle přesvědčit, že
tito noví lidé to s ním myslí opravdu
poctivě, protože některé věci,
s nimiž musí nutně vláda přijít,
budou zkouškou vzájemné důvěry.
Musíme si uvědomit, že není lehké
formulovat v tak krátkém období českou
politiku.
S radostí přistupuje Česká národní
rada k projednávání tak závažného
dokumentu.
K dokumentu mám několik připomínek.
V úvodní části se hovoří
o tom, že je třeba řešit aktuální
problémy pohraničních oblastí. Doporučuji,
aby zde byly jasně vyjmenovány zaostalé oblasti,
které už nesnesou odkladu řešení
problému. Všichni dobře víme a také
si to často přiznáváme, že nejvíce
zaostalými oblastmi se svými specifickými
problémy v pohraničí jsou jižní
Čechy a některé okresy na Moravě,
kde se v minulosti problémy osídlení a zajišťování
životních potřeb občanů neřešily
tak jako v jiných oblastech. Prosím, aby těmto
okresům nebylo zazlíváno, že na tento
bolavý problém upozorňujeme a žádáme
českou vládu o urychlené řešení.
Ve vztahu k politickému systému lze kladně
hodnotit vyjádření vlády, ve kterém
si uvědomuje, že pro rozvíjení reformy
po roce 1968 má veliký význam otázka
soustavy, umožňující kontrolu politické
moci. Aby mohla být konfrontována rozdílná
stanoviska na určitý problém, zaručuje
vláda nezkreslený tok informací především
shora dolů a nebude jistě hluchá i při
dobře míněných kritických připomínkách
občanů a jejich organizací.
Veřejnost má jistě právo na to, aby
byl slyšen její hlas, ve kterém žádá,
aby bylo jasně řečeno, že v důsledku
nového státoprávního uspořádání
se nebude zvyšovat aparát od MNV počínaje
a ministerstvy konče.
Životní praxe ukazuje, že některé
MěstNV a ONV zvyšují svůj aparát.
Tento zjev vyvolává oprávněnou nedůvěru
občanů a jsou obavy, aby zvyšující
se aparát těchto úřadů nechtěl
návrat k direktivnímu způsobu řízení.
ČNR musí být garantem pro českou veřejnost,
že se během krátké doby nezvýší
aparát jak na ústředí, tak i na ostatních
orgánech státní správy. Naopak, že
se sníží a zkvalitní.
Velmi citlivě je ve veřejnosti diskutována
otázka, zda dvou nebo třístupňové
řízení. Všeobecně se všichni
klaní k názoru, že by mělo být
při zvýšené pravomoci nejnižších
článků samosprávy obcí a měst
uplatněno řízení dvoustupňové.
Upozorňuji na tuto skutečnost proto, aby při
zpracování návrhů na formování
státní správy byly tyto připomínky
vzaty v úvahu.
Uplynulá doba nás poučila, že nelze
dělat dobrou politiku se špatnou ekonomikou. Jaký
tedy doporučit recept na dobrou ekonomiku? Takový,
že si nemůžeme již nadále dovolit
platit jenom za zaměstnání, ale skutečně
za dobře vykonanou práci. To je jasně v programovém
prohlášení vlády řečeno.
Vždyť všichni víme, proč máme
hospodářské potíže. Víme
také, jak se z těchto potíží
dostat. Stačí k tomu více odpovědnosti
u sebe samých, někdy i více odbornosti a
jistoty.
Protože jsem zemědělec, dovolte mi závěrem
několik slov z tohoto pohledu. Z úst nejvyšších
představitelů strany a státu jsme během
loňského roku často slyšeli, že
díky obětavé práci zemědělců
se mohly kladně rozvíjet pozitivní výsledky
Ledna. Tato slova hřála a dávala další
chuť do práce.
O to více musí zabolet ta skutečnost, že
v programovém prohlášení vlády,
obsahujícím 33 stránek, jsou o zemědělství
a celém zemědělsko-potravinářském
komplexu pouze tři věty. Nevím, zda je právě
nyní vhodné si znovu připomínat, že
důchod produkovaný v podnicích zemědělsko-potravinářského
komplexu činí téměř 30 % národního
důchodu vytvářeného v celém
národním hospodářství. Ale
rozhodně je nutné si připomínat, že
jestliže se v prohlášení vlády
hovoří o 48 % opotřebovanosti základních
fondů v průmyslu jako celku, není zmínka
o tom, že v potravinářském průmyslu
je opotřebovanost základních fondů
60%. Navíc, že v tomto odvětví pracují
především ženy u pásové
výroby a ne právě za nejlepších
podmínek.
Je jisté, že se žádný nemůže
na zemědělce zlobit, požadují-li prostřednictvím
Svazu družstevních rolníků, aby byla
mezi vládou a tímto svazem uzavřena dohoda
o všech sférách, které jsou určující
pro vývoj životní úrovně našich
rolníků, v obdobné dohodě, kterou
již vláda ČSSR uzavřela s ÚRO.
Ptám se, zda je spravedlivé v otázkách
sociálního zabezpečení, lázeňské
péče i v rekreaci mít jiná kritéria
pro posuzování péče zemědělcům
a jiná pro ostatní pracující. Bude-li
nová vláda chtít slova naplňovat činy,
musí vytvářet předpoklady k tomu,
aby postupně došlo k vyrovnání životních
a pracovních podmínek pracovníků v
zemědělství na úroveň ostatních
odvětví a všestranně napomáhat
k důslednému překonání podcenění
zemědělství a ostatních odvětví
zabezpečujících výživu obyvatel
jak ve společenském vědomí, tak i
v ekonomické praxi. Doporučuji doplnit programové
prohlášení vlády o tyto body, které
zajistí rozvoj zemědělství a potravinářského
průmyslu:
Vytvořit prostor pro samostatnost a iniciativu zemědělských
družstevních podniků, posílit jistotu
družstevního podnikání samostatným
zákonem o zemědělském družstevnictví.
Vypracovat v průběhu roku 1969 zdokonalený
model řízení zemědělství
od roku 1970.
Na úseku sociální péče splnit
již dříve přijaté usnesení
o zrovnoprávnění pracovníků
v zemědělství s pracovníky v jiných
odvětvích národního hospodářství.
Klademe-li na vládu požadavky, je třeba na
druhé straně říci, co pracující
zemědělsko-potravinářského
komplexu udělají pro splnění vládního
programu. Myslím, že mohu za všechny tyto pracovníky
prohlásit, že tak jako dosud udělají
vše pro lepší zítřek nás
všech. Věřím, že vládní
program bude doplněn o zásadní otázky
v oblasti zemědělství. Po tomto doplnění
budu hlasovat pro jeho přijetí. /Potlesk./
Předseda ČNR dr. Císař: Hovoří
posl. s. Stanislav Šulc.
Posl. Šulc: Vážená Česká
národní rado, soudružky a soudruzi, mám
jen tři stručné a prosté připomínky.
Předně připomínám, že
málokterá vláda v minulosti měla tak
dramatický vstup do života. Jsou tu před námi
lidé, kteří před 14 dny skládali
slib. Myslím, že se na tento slib dobře pamatují.
Je to vláda mladých lidí, padesátníků,
odborníků. Je to vláda úřednická
v tom dobrém slova smyslu. Má dobré předpoklady
ke zvládnutí úkolů a ví, že
tyto úkoly nejsou malé ani snadné. Je potřebí,
abychom jejím členům dali důvěru,
ale nejen důvěru. ale také čas ke
klidné práci. Kdybychom se zeptali jednotlivých
ministrů, jak tu sedí, kolik měli dosud času
pro svou práci v resortu, který je jim svěřen
a za který odpovídají, myslím, že
by se všichni usmáli. V této době přijímala
vláda rezoluce a deputace. Bylo to v těchto dnech
snad i nutné. Ale už bychom měli přejít
ke klidné, rozumné a cílevědomé
práci. Demokratičnost ministra nebudeme hodnotit
podle přijatých deputací a absolvovaných
schůzí, nýbrž podle vykonané
práce.
A dovolte mi ještě trochu humornou připomínku.
Nerad bych, aby tento hrneček, ze kterého se marně
snažil předseda vlády pít, byl symbolem
našich resortů. /Potlesk./
A ještě jednu stejné humornou poznámku,
ale myslím ji vážně. Jestliže někdo
z nás myslí, že tato vláda bude spát,
nechceme, aby spala, ale dopřejme těmto soudruhům,
aby se mohli vyspat. Myslím, že i ti na obrazovce
jsou unavené tváře soudruhů, symbolizujících
přímo naši cestu k onomu socialismu s lidskou
tváří.
Druhá poznámka se týká mládeže.
Mládež celého světa dělá
svým otcům starosti. Myslím, že naše
mládež nás překvapila na jaře
i v srpnu příjemně a domnívám
se, že naše mládež je daleko lepší,
než jsme si mysleli. Je to jiná mládež,
než byla před lednem 1968. Tato mládež
na jaře 1968 nikdo nezapomene na ona tři S, která
ji okouzlila: suverenita, svoboda, socialismus. Této mládeži
nejde jen o polednovou politiku, ale také o posrpnovou
politiku. Zde tato mládež má větší
obavy než máme my, zkušení a ostřílení,
možná trochu s hroší kůží.
Mluví se před touto mládeží o
jednotě. Je jí jasné, v čem tato jednota
tkví. V akčním programu a v usnesení
pléna. Je tam vážná otázka -
jednota s kým? Někteří lidé.
na jaře odešli a v srpnu se sami prověřili.
To není známkování. Ztratili důvěru.
A dnes se znovu vrací potichu na místa, píší,
mluví, jsou kandidováni. Mládež má
z toho obavy. Bylo by dobré, kdyby tato vláda se
zabývala i těmito věcmi.
Je možno zvolnit tempo, pochopíme to my staří
i mladí. Je možno zúžit prostor, to také
pochopíme. Ale nesmí se měnit směr
a cíl. A v tom můžeme této vládě
věřit bez maximalistických a ultimativních
požadavků.
Dovolte mi, abych v závěru upozornil na jednu skutečnost.
Na tu živou pochodeň - Jana Palacha -, který
nás chtěl vyburcovat a posvítit nám
na tu novou cestu. Je nutno zdůraznit, že jeho čin
je neopakovatelný. Každé opakování
účinek jenom zeslabuje. Krása i hrůza
zároveň spočívá právě
v této jediné pochodni. Nemám teď na
mysli nervově labilní a psychopatické osobnosti.
Ale mám na mysli mladé lidi, kteří
se k podobnému činu chystají. Právě
pro odkaz Jana Palacha by další pochodně neměly
být.
Jistě jsme se všichni zamysleli nad smyslem jeho oběti.
Měli bychom si stanovit v této síni, že
jsou reality dočasné, ale naše mládež
- to je věčná realita. /Potlesk./
Předseda ČNR dr. Císař: Dávám
slovo posl. dr. Bláhovi.
Posl. prof. Bláha: Vážená Česká
národní rado, soudružky a soudruzi, ke střízlivému
prohlášení první české
národní vlády bych měl několik
připomínek, o nichž se domnívám,
že jsou velmi citlivé a skoro bych řekl kritické
k naší socialistické společnosti. Víte,
že nejdůležitějším úkolem
socialistického systému je péče o
člověka, která obsahuje i ekonomické
i politické problémy v nejširším
slova smyslu, protože člověk je zároveň
objektem i subjektem socialistické politiky. Minulá
doba znala také sociální politiku, chudinskou,
veřejně zdravotnickou péči ve smyslu
filantropie, jakožto obrany slabých, pokud se mohla
dovedla organizovat nebo jako obranu mocných, pokud se
chtěla ochránit před revolučními
výbuchy. Socialistický stát má úkoly
daleko těžší. To znamená starat
se o všechny, tak, jak jsme si to naplánovali, jak
jsme se o to snažili v ústavodárném
Národním shromáždění od
roku 1946 do roku 1950.
Je v tom paradox, že právě najednou se ukázalo,
že socialistická společnost se domnívala,
že protože budeme socialisty, že budeme mít
socialistickou ústavu, že naráz zmizí
všechny sociální problémy, že všechno
nahradíme institucemi, ať se to týká
sociální péče nebo zdravotnictví.
Je to právě naopak. Například jsme
zrušili veškeré školy sociálně
zdravotní. Zapomněli jsme na to, že každý
sektor socialismu potřebuje určité vědecky
jasné podklady. Byla zakázána sociologie,
psychologie a pedagogie, jakožto buržoazní přežitky.
Přece víme, že potřebujeme právě
všechny tyto vědecké poznatky jakožto
správný přístup k tomu, aby namísto
tzv. kádrového posuzování nastalo
přísné vědecké třídění
člověka i jeho prostředí. Dnes těžko
sháníme pro národní výbory,
pro zdravotní instituce, pro odbory a závody školené
a odborně fundované sociální pracovnice.
Jaká by to byla velká příležitost
pro zaměstnanost žen, které se právě
pro tuto práci nejvíce hodí. Měli
jsme dobře vybudované školství, např.
Vysokou školu Masarykovu zdravotně sociální,
měli jsme střední školy. Byly zrušeny.
Podle toho klesala i úroveň práce sociálních
komisí a odborů, posudkových komisí
bez přihlédnutí k sociální
anamnéze, k faktoru na společnost a práci,
a zároveň s tím klesala i sociální
jistota.
My dnes dobře víme, že jestliže jsou některé
vrstvy sociálně těžce postiženy,
jsou to důchodci, zejména ti starší.
Právě ti, kteří se nejvíce
zasloužili, že jsme se osvobodili, že jsme dospěli
k socialismu, kteří nejvíce trpěli
v dřívějších dobách. Je
to také paradox.
Je proto naléhavým úkolem ministerstva školství,
protože příprava těchto odborných
kádrů trvá 4 až 5 let, někdy
i více, aby tomuto oboru školství věnovalo
ve spojitosti s ostatními obory a resorty, jichž se
to týká, maximální péči.
Dnešní populační stav je nám
velmi dobře znám. Porodnost, rozvodovost a rozvrat
rodiny, vzájemných rodinných vztahů,
podstatné zhoršení interpersonálních
poměrů, proti kterým i nejmodernější
medicínské a právní prostředky
jsou bezúčinné, nám dělají
veliké starosti. Otázku rodin nelze simplifikovat,
jak se to často v novinách dělalo, na snahu
opatřit si auto, chatu, televizor a ještě neuvážené
mladé sňatky.
Dnes právě vyšel v Rudém právu
článek našeho hlavního porodníka
"Bude-li nás víc". Je to důležitý
problém pro malý národ, který nám
dělá největší starosti v okolí
národů daleko silnějších a mocnějších.
Ale může dnešní žena mít děti
a chtít mít děti? Víte, co znamená
dnešní zaměstnanost žen. Feminizace a
jejich angažovanost a zároveň angažovanost
matky a angažovanost v rodině. Bylo by nošením
dříví do lesa mluvit o třísměnnosti,
i když by se mohla rektifikovat nějak pomocí
ze strany mužů, na které máme také
nadměrné požadavky. Víme však,
že zaměstnanost žen má dvojí dilema:
jednak jejich kvalifikace, která také stála
peníze a která se také musí nějakým
způsobem uplatnit, a jejich biologický úkol,
tj. stát se matkami a vychovatelkami budoucích generací.
V tom všem mohou snad pomoci instituce a služby, ale
nemohou je nahradit - ani jesle, ani mateřské školky,
ani školní družiny, ani učňovské
domovy až po svobodárny dospělých a
po domovy důchodců. Kde potom by byla osobní
svoboda a vůbec jakékoliv soukromí a lidský
etický poměr? Za prvé za to na všechno
nemáme ani materiálně, ani kádrově
a za druhé každý tam nechce a nepůjde
a nemáme ani děti, ani rodiče, ani prarodiče
kam odkládat.
Je to tedy špatná perspektiva pro pracovníky
a pro jejich pracovní elán, pro jejich politický
optimismus do budoucnosti, pro rodinné plánování.
Mám zkušenosti, jak to vypadá se starými
lidmi, kteří jsou doma osamělí. Myslím,
že to je velmi špatná vizitka pro socialistickou
společnost a socialistický stát. Každá
věc má svůj rub a líc.
My dnes zachraňujeme děti, i ty, které dříve
skoro ze sta procent umíraly z vrozených nebo získaných
následných vad, a v důsledku toho máme
podstatné zvětšení počtu osob
se změněnou pracovní schopností. Za
druhé prodloužil se lidský věk podstatně
v důsledku ekonomických i medicínských
a vědeckých vynálezů. Proto stárneme
absolutně, ale stárneme zvláště
relativně, protože ubývá mládeže.
V Praze je to už jedna čtvrtina starých lidí,
vcelku jedna pětina, a bude se to stupňovat.
Co to znamená pro miliardy důchodů, pro zdravotnická
zařízení, která v důsledku
chronických chorob a dlouhotrvajících rehabilitací
se přeměňují v chorobince a není
tam místo pro akutní případy, které
je nutno léčit. A přitom přirozeně
máme stále menší reprodukční
vrstvu, která musí na to všechno vydělávat.
To jsou velmi vážné problémy hospodářské,
společenské, ale i politické. V tom jsou
obsaženy byty, služby, péče o zdraví
a společenský přístup člověka
k člověku. Přitom studium těchto otázek
a vědecké bádání je stále
jenom na okraji těchto otázek a pro aktivní
práci scházejí kádry, přitažlivost
a uznání.
Chceme přesto, aby všichni lidé byli pokud
možno šťastni. A mohou být šťastni,
jestli mohou pracovat a mohou být užiteční
pro společnost, aby nebyli zbyteční, na obtíž,
aby měli právní a sociální
jistotu do budoucna. To znamená, abychom se o ně
postarali. To je otázka sociální a zdravotní
rehabilitace.
Do toho samozřejmě patří i tělesná
výchova a péče o mládež. Z vlastní
zkušenosti vám mohu potvrdit, že kdybych nebyl
50 let dělal tělovýchovu a sport, při
mých velmi nepříznivých životních
podmínkách a historii bych tady rozhodně
před vámi nestál.