Předseda dr. Císař: Hovořit
bude poslanec ing. Zíka.
Posl. ing. Zíka: Vážená Česká
národní rado, jsme si vědomi obtížnosti
i komplikovanosti hospodářské i politické
situace, ve které vláda konstruovala a předkládá
své historické programové prohlášení.
Vážím si proto tohoto programu, který
vyjadřuje tužby a přání drtivé
části občanů, který vytyčuje
cesty a cíle české státnosti i ekonomiky,
i když v některých částech v
příliš obecných pravidlech.
Plně podporuji předložené programové
prohlášení, které formuje specifiku
naší cesty k socialismu odpovídající
mentalitě našeho lidu, vyjadřuje principy demokracie
a potvrzuje zachování občanských práv
a svobod. Přál bych si, aby brzy následovalo
zkonkretizování programu, jeho specifikace podle
potřeb jednotlivých sektorů, abychom přání
proměnili v činy.
Mám dojem, že bychom měli velmi rychle přejít
z dřívější epochy proklamací
a prohlášení do nové epochy činů,
tedy přenést společensko-politickou aktivitu
do aktivity ekonomické. Vždyť vždycky účelem
politiky a jejím kvalitativním měřítkem
je sféra hmotného uspokojování lidí.
Vždyť i historie potvrzuje, že otázka užívání
svobod je kromě společenských faktorů
přímo závislá na hospodářské
prosperitě státu.
My, kteří pracujeme v zemědělství,
si velmi vážíme slov našich předních
stranických a státních představitelů,
kteří ocenili naše úsilí i výsledky
naší práce v minulých letech. I vládní
prohlášení hovoří o zemědělství
jako stabilizačním faktoru našeho národního
hospodářství. Dostalo se tedy naší
práci společenského ocenění,
což v minulosti mnohdy nebylo. Zůstává
ale ve mně dojem, že i v tomto případě
za slovy jdou pomalu činy a že zatím není
zemědělství ekonomicky doceněno. Naopak
příliš oceňujeme výsledky kladně
ovlivněné přírodními vlivy.
Máme-li se stát trvale stabilizačním
faktorem našeho hospodářství, musí
být rychle odstraněno napětí mezi
potřebami a zdroji poskytovaných zemědělství.
Vždyť nelze do nekonečna odpovídat na
zhoršující se vnější vlivy
mobilizací sil a prostředků uvnitř
jednotlivého sektoru.
Jaká je to ekonomická spravedlnost, tržní
vztahy, když máme mít přes 90 % tržních
produktů ve sféře pevně stanovených
cen s minimální variabilitou prostřednictvím
ekonomických nástrojů a přitom převážná
část materiálových potřeb je
dodávána ve sféře limitních
a dokonce volně stanovených cen, monopolními
výrobci a dokonce ještě v období ekonomické
reformy, kdy centrum ztrácí vliv na výrobní
podniky.
Mnoho slov již bylo vyřčeno ke kvalitě
a kvantitě chemických výrobků, ke
kvalitě a sortimentů strojů i ostatních
prostředků dodávaných do zemědělství,
ale náprava jde velmi pomalu a proto vidím i velmi
vzdálený cíl jednoho pasusu programového
prohlášení vlády, kde se hovoří
o dalším rozvíjení industrializace zemědělství
při předstihu růstu zemědělské
výroby, před růstem vkladu společenské
práce.
Řídící centrum našeho sektoru
musí být zásadové a nerušit usnesení
v používání ekonomických nástrojů
tak, aby na podzim rušilo to, co zjara slíbí.
To pak není organizování, ale při
nejmenším neserióznost. Musíme znát
včas a beze zbytku pravidla hry, abychom mohli správně
a rychle reagovat na politiku tlaků a šancí.
Mělo by se dbát všech zásad ekonomické
reformy, respektovat přání a specifické
požadavky jednotlivých seskupení uvnitř
sektoru a v současné době rychle reagovat
a negovat vzmáhající se tendence direktivního
řízení. Vždyť není nic nebezpečnějšího,
než znovu omezovat iniciativu lidí a brát jim
prostor v jejich rozhodování a práci. Zemědělci
pouze dokazují, že jsou monolitickou součástí
naší společnosti a že i v rozhodovacím
procesu jsou plně kvalifikovaní.
Jsem přesvědčen, že naše vláda
při konkrétním formulování
své hospodářské politiky zhodnotí
a spravedlivě stanoví své proporce mezi poskytovanými
prostředky do zemědělství a tvorbou
hodnot v tomto odvětví. Vždyť každá
lidská společnost kdykoliv v minulosti a tím
více pro budoucnost je tak ekonomicky silná, jak
silné má zemědělství.
Mám pocit uspokojení nad odhodláním
vlády vycházejícím z myšlenky
socialistického humanismu zaručit občanům
sociální jistotu a vytvářet podmínky
pro důstojný život lidí, zejména
v řešení kritického bytového
problému.
Jestliže řešení výstavby bytů
se stává klíčovým problém
společnosti z hlediska natality, rozvodovosti a dalších
faktorů, je v některých oblastech dokonce
otázkou bytí či nebytí zemědělství
vůbec. Než ale budou vyřčeny konkrétní
cíle v bytové výstavbě, je nutno zvážit
všechny možnosti, vzájemné relace a vazby
zejména v zajištění materiálu,
stavebních kapacit a v neposlední řadě
finančních prostředků, abychom po
několika letech nemuseli znovu sami sobě zdůvodňovat,
proč cílů nebylo dosaženo.
Abych byl konkrétní: Mnoho slov padlo o potřebě
bytů pro zemědělství. Ale stav je
v současné době takový, že mnohdy
nevím, zda je chceme zaplatit, anebo zdali si je musíme
ještě od stavebních organizací vyprosit.
A přitom to není laciná záležitost.
Vždyť v roce 1965 jsme postavili dvě bytovky
za 180 000 Kčs a v minulém roce byla rozpočtová
cena jedné dvoubytovky 350 000 až 400 000 Kčs,
tj. dvakrát více než před třemi
roky, nehledě k tomu, že v letošním roce
došlo k dalšímu přecenění
stavebních materiálů směrem nahoru.
Pořízení jedné dvoubytovky za daných
cenových relací stojí zemědělce
našeho rokycanského okresu s poměrně
vysokou intenzitou výroby celou tržní zemědělskou
produkci z více než 50 ha půdy. A to je podle
mého názoru ekonomické nedocenění
práce v zemědělství, anebo vysoké
přecenění vytvářených
hodnot ve stavebnictví.
Je však ještě řada dalších
nevyřešených problémů, počínaje
zajištěním dostatečných zdrojů
vody, vhodných typů bytů pro zemědělce,
řešení urbanistiky apod.
Kompetentní ministerstva i centrální úřady
- vítám jejich rozhodnutí - budou prověřovat
dosavadní způsob dokumentování investičních
záměrů a podstatně je zjednoduší
v bytové výstavbě. Vždyť sehnat
stavební povolení se někdy rovná cestě
Odyssea.
Vážení poslanci, chtěl jsem jen v krátkosti
vyjádřit některá přání
a požadavky zemědělců, jejichž
řešení spolu s dalšími otázkami
by mohlo urychlit rozvoj zemědělství.
Na nás nyní je, abychom vytvořili ovzduší
vzájemné důvěry, odstranili lhostejnost
a nevšímavost, zahodili pasivitu a nezájem
a vzbudili u všech lidí dobrou vůli podílet
se na tvorbě naši české národní
hospodářské politiky k rozkvětu celé
naší společnosti.
Předseda dr. Císař: Uděluji
slovo poslanci dr. Matyášovi.
Posl. dr. Matyáš: Soudružky a soudruzi,
byl to zvláštní pocit poslouchat v této
historické budově českých dějin
prohlášení první vlády České
socialistické republiky a uvědomit si přitom
současně, že jde o první vládu
nejen České socialistické republiky, ale
České republiky vůbec.
Prohlášení vlády je sympatické
svou střízlivostí a v daných poměrech
by stěží mohlo obsahovat více závazků.
Je ovšem třeba, aby s postupným vyjasňováním
situace byl zpřesňován i otevřený
program vlády.
O institucionálním uspořádání
České socialistické republiky se v České
národní radě jednalo na současné
podmínky poměrně detailně. Nakonec
zvítězil názor, aby kompetence ministerstev
byly stanoveny jen rámcově a jejich detailní
úprava byla ponechána statutu ministerstev, které
má schválit vláda.
Při projednávání institucionování
v ČNR se velmi zdůrazňovala nová náplň
činnosti vlády, která má skutečně
vládnout a které mají být předány
k rozhodnutí variantní řešení.
To předpokládá nejen nový styl práce
vlády, ale i nový styl práce ministerstev,
jejich naprostou rovnoprávnost a co nejpřesnější
ohraničení jejich působnosti.
Chtěl bych se v této souvislosti zmínit o
dvou záležitostech.
První je otázka komplexní bytové výstavby
a investic ji podmiňujících, což je
nesporně jedna z nejdůležitějších
otázek, které bude vláda řešit,
jak o tom mluvil předseda vlády soudruh ing. Rázl.
Její důležitost podtrhl ve svém novoročním
projevu i president republiky. Zaostávání
komplexní bytové výstavby bylo v nemalé
míře ovlivňováno i tím, že
její problematiku neřešilo centrum komplexně,
důsledně a včas. Je třeba, aby za
řešení byl odpověden jeden resort a
aby se odstranily nejasnosti a rozpory v kompetenci především
mezi ministerstvem plánování a ministerstvem
výstavby a techniky.
Na těchto dvou ministerstvech je řada pamětníků
doby, kdy SPK byla ještě umístěna v
Klárově ústavu a předchůdci
dnešního ministerstva výstavby a techniky v
Perlové ulici. Je to už dávno, ale rozpory
z oné doby se nepodařilo překonat dodnes.
Je třeba rovněž vyhranit kompetenci ministerstva
výstavby a techniky a ministerstva stavebnictví
tak, aby např. za typizaci i za výrobu stavebních
hmot včetně jejich použití - a to se
týká také panelové výstavby
- odpovídal výrobce. Není rovněž
důvodu pro to, aby podniky ministerstva stavebnictví
byly omezovány v možnostech projektovat, anebo aby
působnost těchto podniků měla být
omezována hranicemi správních celků,
např. krajů, místo logických zájmových
oblastí s materiálovou základnou.
Snad nejvíce diskusí bylo při projednávání
institucionálního uspořádání
státu právě okolo ministerstva stavebnictví.
Je to pochopitelné. Stavebnictví je v tomto okamžiku
snad nejslabším článkem našeho
národního hospodářství. To
není zjištění nové, ale platí
již mnoho let. Ministerstvo stavebnictví však
bude potřebovat nejen kritiku, ale i pomoc.
Soudruh ministr Toman to nebude mít lehké a bude
jistě muset vynaložit mnoho energie na to, aby jeho
nezbytně nutní noví spolupracovníci
- a to nejenom ti nejbližší - zajistili takový
chod ministerstva a plnění jeho úkolů,
jak si to všichni přejeme. To se netýká
přirozeně jen ministerstva stavebnictví.
Má-li dojít ke změně v systému
práce vlády i ministerstev, jak to všichni
předpokládáme, pak k tomu bude sotva stačit
jen osobnost nového ministra tam, kde někteří
zaměstnanci vypočítávají, kolik
ministrů již přežili.
Druhá oblast problémů, o které bych
se chtěl zmínit, je to, čemu říkáme
životní prostředí. Do této problematiky
zasahovalo mnoho resortů: ministerstvo zdravotnictví,
ministerstvo lesního a vodního hospodářství,
ministerstvo techniky, ministerstvo národohospodářského
plánování, ČSAV, instituce těmto
orgánům podléhající nebo jimi
řízené, národní výbory
atd.
Při minulém plenárním zasedání
upozornil např. ministr zdravotnictví dr. Vlček
že kompetenci ministerstva lesního a vodního
hospodářství na tomto úseku je třeba
stanovit jako technicko-ekonomické otázky životního
prostředí. Přitom však žádný
z centrálních orgánů tuto problematiku
neřeší jako celek, ale zabývá
se jen dílčími otázkami. Dochází
tak k nekoordinovanému řešení problémů
a dosavadní výsledky nejsou zdaleka úměrné
důležitosti této problematiky. Ve statutech
ministerstvech bude proto třeba otázky jednoznačně
řešit.
Bylo zde již několikrát řečeno,
že česká vláda to nebude mít
lehké. Do povědomí našich lidí
zatím nijak hluboko nepronikl pocit české
státnosti a české záležitosti
se stále ještě po nějakou dobu budou
zaměňovat za záležitosti československé.
Důraz na federální záležitosti
je možno vidět i ze složení federální
vlády, v níž je řada bývalých
ministrů, zatímco ve vládě České
socialistické republiky jsou většinou bývalí
náměstci ministrů.
Nemyslím, že bychom za této situace měli
podceňovat i takovou zdánlivě maličkost,
jako je třeba umístění českých
ministerstev v těchže budovách, v nichž
jsou umístěni jejich federální partneři.
Pocitu slovenské státnosti nesporně prospívá
i vzdálenost mezi Bratislavou a Prahou, takže by možná
mohla prospět aspoň dislokace v Praze.
Obyvatelé České socialistické republiky
očekávají od své vlády konkrétní
činy. Prohlášení vlády je vlastně
prvním krokem její činnosti a věříme,
že její činy budou v souladu s vůlí
občanů této republiky. Jménem členů
České národní rady ze Severočeského
kraje, z toho kraje, v němž jsou problémy životního
prostředí a komplexní bytové výstavby
zvlášť palčivé, mohu prohlásit,
že budeme hlasovat pro vyslovení důvěry
vládě a budeme ji plně podporovat.
Dovolte mi závěrem vyslovit jedno přání.
Možná, že v této historické budově
už někdy před časy zaznělo. Možná,
že se vám proto bude zdát trochu nemoderní
v dnešní uspěchané a nervózní
době tzv. realit. Přeji vládě České
socialistické republiky i nám všem, abychom
společně a jednotně všichni pracovali
tak, aby zase jednou byl v Čechách bílý
den a kolem plno růží. /Potlesk./
Předseda dr. Císař: Děkuji.
Dále hovoří poslankyně prof. Hechtová.
Posl. prof. Hechtová: Vážená
Česká národní rado! Prohlášení
první vlády ČSR je jistě velmi realistické,
je střízlivé, ale přesto mi dovolte
některé připomínky.
První bude velice kladná. Oceňuji, že
Česká národní vláda hovoří
seriózně o otázce našich starých
spoluobčanů, o otázce důchodců.
Proč se o tom zmiňuji? Člen bývalé
vlády ČSSR v prosinci ve svém televizním
projevu říkal, že úpravou důchodů,
která bude provedena k 1. lednu, abych mluvila konkrétně,
tedy tou průměrnou padesátikorunou, se valorizují
důchody a nahrazují se tak všechna minulá,
přítomná i budoucí zdražení.
/Samozřejmě, že to trochu vulgarizují./
Jsem poslankyní pražského národního
výboru a domy v mém volebním obvodě
byly stavěny v letech 1930-1933. Je tam hodně občanů
65-70letých. Nepřála bych vám slyšet
jejich odezvu na tento projev. To jsem si na veřejné
schůzi užila! Proto velice děkuji, že
se ve vládním prohlášení nezapomíná
na tyto naše staré spoluobčany, o nichž
včera hovořil soudruh profesor Bláha, že
to byli většinou ti, kteří bojovali
za socialismus a bojovali za naši republiku.
A nyní k otázce - jak pravil Cato v římském
senátu, který hovořil také stále
o stejné věci - školství a kultury.
Domnívám se, že na jednu otázku by neměla
nová česká vláda zapomenout, a to
je otázka řízení školství
a kultury. Mám na mysli např. experiment, který
provádělo ministerstvo kultury v Severočeském
kraji - kulturní správy, a mám na mysli i
otázku školských správ, pokud jde o
řízení školství. Domnívám
se, že je to jeden z prvních předpokladů
lepší úrovně a lepších možností
našich škol. Tyto názory nebývají
někdy dobře přijímány pracovníky
národních výborů, kteří
se domnívají, že "ztratí chleba".
Ovšem jako poslankyně národního výboru
vím sama, kolik možností řešení
právě národní výbory mají,
takže skutečně by se nemuseli bát o
to, jestli zde bude určitá změna v řízení
školství, že budou mít nedostatek práce.
Druhá věc, která mne ve vládním
prohlášení velmi potěšila, je,
že vláda nepřipustí neuvážené
zásahy do školství. Neboť neuvážených
reforem jsme měli v minulosti dost.
Chci vám říci, že se připravuje
nyní nová koncepce našeho školství.
Především se pracuje několik let na
nové koncepci základního školství.
Zde jsem u jedné věci, kde bych opět prosila
novou vládu o pomoc. V roce 1964 vypsalo ministerstvo školství
řadu vědeckovýzkumných úkolů.
Jejich řešení nyní probíhá.
Ale to, co jsme si od toho slibovali, to je velká účast
vědy, to se nedostavilo. Naši vědečtí
pracovníci i vysokoškolští profesoři
se málo účastní prací na vytváření
nových osnov a nových učebnic. Uvedu příklad.
Varianta jedné učebnice pro jeden populační
ročník se vydává v nákladu
220 tisíc výtisků. Jestliže nynější
učebnice vyšla v 7. vydání, znamená
to, že se z ní učilo více než 1
500 000 dětí. Jestliže bude platit ještě
dva až tři roky, tak to budou dva milióny dětí.
Proto je velmi nutné, aby se vědci podíleli
na vytváření těchto učebnic.
Není to jejich vina. Je třeba, aby vláda
o těchto věcech hovořila. Jak na vysokých
školách, tak na vědeckých ústavech
je tato práce považována za práci méněcennou,
není hodnocena jako práce vědecká,
není zařazována do plánu práce
vědeckých ústavů, ani vysokých
škol, takže když se najde vysokoškolský
profesor nebo vědecký pracovník, který
učebnici dělá, tak je to považováno
za jeho soukromý melouch. Pokud se podíváme
do všech sousedních států, tam to tak
není. Jestliže je vyzván vysokoškolský
učitel nebo vědecký pracovník, aby
vypracoval učebnici, zařadí se tato práce
do plánu práce, je kontrolována a prochází
první odbornou recenzí ve vědeckém
ústavu. Myslím, že teprve tehdy, až to
u nás dojde k tomuto stavu, budeme moci zlepšit stav
výuky a vzdělávání naší
mládeže.
Další věc, která je nesmírně
vážná a o které se velmi často
mluví, je harmonické rozvinutí osobnosti.
Jednou z nejvážnějších překážek
tohoto harmonického rozvoje osobnosti, např. v oblasti
estetické výchovy, která je podceňována,
je pětidenní vyučovací týden.
Máme u nás celosvětovou raritu ne tím,
že bychom měli pětidenní vyučovací
týden, ale že máme polodenní vyučování.
Např. v Belgii, Francii, Anglii, západním
Německu je vyučování celodenní,
i když nejde vždy jen o vyučování
povinné. Zde přicházíme do oblasti
ekonomické, že vedle povinných vyučovacích
hodin, jejichž počet nemůžeme zvyšovat,
naopak hygienici volají po tom, že má být
počet povinných hodin snížen, musíme
zvyšovat zájmovou činnost žactva, tedy
celou oblast mimotřídní činnosti.
Studovali jsme podrobně pokus, který provádějí
v Hesensku, kde počet povinných vyučovacích
hodin je daleko nižší, než je u nás,
ale zato je nesmírně mnoho tzv. hobby-gruppen, kde
žák může tvořivě vyrůstat
a věnovat se tomu, co ho právě zajímá.
Na školách byly četné zájmové
kroužky, např. pěvecký sbor, takže
i tato hudební výchova měla své místo.
Tato činnost se neplatí. A tak se nemůžete
divit našim učitelům, kteří mají
své práce dost a dost, že - pokud jim to nezařadí
do pracovního úvazku - nepřijímají
všichni toto břímě na svá bedra.
Myslím, že kdyby mistr přišel na dělníka
a řekl mu: budeš pracovat týdně čtyři
hodiny zdarma, tak by nebyl příliš nadšen.
Proto žádám naši vládu, aby tuto
otázku mimotřídní výchovy,
otázku zájmové činnosti a diferencovaného
přístupu k žákům, která
nám pomůže podpořit nadané žáky
a pomůže i těm zaostávajícím,
řešila a našla na ni patřičné
finanční prostředky. Každá taková
věc samozřejmě stojí peníze.
Soudruh Václavík hovořil o havarijním
stavu školních budov. Zmiňuji se o tom také
proto, že ve vládním prohlášení
se hovoří o havarijním stavu kulturních
zařízení. Kdybyste viděli některé
školní budovy, tak byste žasli. Na ministerstvu
školství existuje takový vtip, že Hechtová
do některých budov na inspekci nesmí, protože
by to nevydržely. /Vzhledem k mé linii./ Někde
je stav přímo katastrofální. Viděla
jsem např. na Jablonecku školu v Desné, a to
je opravdu děsné. Jestliže bývalá
trojtřídka má dnes 11 tříd
a tam, kam chodí 400 dětí, není ani
jeden splachovací záchod, tak to je ohromující.
A to v souvislosti s jinou záležitostí, to
jest otázkou sítě malotřídních
škol. Je to velmi nepopulární záležitost,
protože řada obcí se staví proti, aby
se u nich zrušila škola. Učitel na vesnici byl
kulturním činitelem. Dnes už tam nemáme
učitele rodu mužského, nýbrž ženského,
což má za následek, že tam dojíždí,
takže ho tam stejně nemají. Jeden soudruh z
ministerstva školství, který se touto problematikou
zabýval, konstatuje, že nejen výuka na plně
organizované škole je kvalitnější
než na jednotřídní, ale že by bylo
levnější, kdyby ministerstvo školství
mělo autobusy pro svážení žáků,
dokonce, kdyby se sváželo taxíky, než
celá tato síť malotřídek. Tato
věc by se měla uvážit.
Velice jsem ocenila ve vládním prohlášení
to, že se klade takový důraz na význam
studií, vědy a kultury. Chtěla bych konstatovat,
že vzdělání našeho lidu, mládeže
představuje kapitál, že investice věnované
do školství jsou investicemi dobře uloženými,
které jistě přinesou velké úroky.
/Potlesk./

