Federální shromáždění ČSSR, 1981 – 1986 Společné schůze SL a SN

Když se budeme ptát, co je příčinou této mohutné vlny protiválečného hnutí, musíme si především uvědomit, že mírové hnutí není abstraktním jevem nebo planou touhou po míru. Mírové hnutí v každé zemi je velmi konkrétní a vyrůstá ze současné společenské, ekonomické a kulturní struktury každé země a každého národa.

Proto jsme svědky toho, že v mnoha západních zemích mírová hnutí spojuje boj proti jaderné válce s požadavky proti nezaměstnanosti a za sociální jistoty pracujících.

Do protiválečného hnutí jsou přiváděni lidé nejrůznějšími pohnutkami a motivacemi. Jsou to obavy až strach z nebezpečí nové války, a sociální nejistota, která je tak charakteristická pro pracující v kapitalistickém světě, se spojuje s nejistotou o život. V některých případech běží i o etické kategorie vycházející z náboženského přesvědčení, ale je to i důsledné třídní uvědomění.

Tato složitost protiválečného a mírového hnutí nutně vyvolává řadu problémů. Jsou to nepochopení a nedůvěra mezi jednotlivými mírovými hnutími a organizacemi, nedostatečná vzájemná znalost, různé chápání příčin válečné hrozby, různé hodnocení důležitých otázek veřejného a politického života aj.

Tyto problémy v mírovém hnutí vznikají většinou živelně, ale bývají také vytvářeny uměle.

Reakční militaristické síly se snažily, aby protiválečné a mírové hnutí udusily. A když se jim to nepodařilo, snaží se využívat stávajících názorových rozdílů a rozporů, které se v mírovém hnutí zákonitě objevují a uměle se tam také vytvářejí k tomu, aby zanesly do světového hnutí nedůvěru, dezorientaci, podezíravost a rozkol.

Proto úkolem našeho mírového hnutí i v ostatních socialistických zemích je, abychom trpělivou a citlivou prací tyto problémy překonali, abychom vytvářeli ve vzájemných vztazích atmosféru přátelství, vzájemného respektování a rovnoprávnosti všech partnerů v zájmu nejvyššího cíle - odvrácení jaderné katastrofy.

Přesto, že se nepodařilo mírovému hnutí zabránit rozmístění raket středního doletu v některých západoevropských zemích, růst a aktivita mírových hnutí nepoklesly. Naopak, tento neúspěch vyburcoval do protiválečného boje nové a další jednotlivce i společenské organizace a jsou to především odbory.

A čím to je, že aktivita světového mírového hnutí nepoklesla a že do boje proti válce se hlásí nové společenské síly?

Zkušenosti z druhé světové války změnily vědomí a myšlení lidí. Lidové masy a národy čím dál tím více si uvědomují a dospívají k poznání, že války jsou produktem lidské společnosti, nejširší lidové masy nesou největší tíhu války na svých bedrech a přinášejí největší oběti. Válka je zlem, válka je společenským neštěstím. A jsou-li války a jejich příčiny věcí lidskou, pak je jedině v moci lidí válkám zabránit a lidé sami mohou - a je jejich povinností - odstranit je ze života lidské společnosti v zájmu zachování lidského rodu a života na této planetě. Ovládnou-li tyto myšlenky a poznání hlavy lidí, stane se mírové hnutí nepřekonatelnou překážkou pro militaristické úmysly.

Československé mírové hnutí stejně jako mírové hnutí v ostatních socialistických zemích i Světová rada míru, jsou nedílnou součástí světového protiválečného a mírového hnutí. S mírovými hnutími v ostatních zemích nás váže cit solidarity a společný cíl - zabránit jaderné válce. Ve světovém mírovém hnutí není a ani nemůže být hlavním problémem vztah Východ-Západ. Hlavní otázkou mírového hnutí je vztah mír a válka, který určuje i otázku svobody, demokracie, pocit sociální a životní jistoty a společenského pokroku. Otázka míru a války se týká nás všech bez rozdílu, jsme-li z Východu nebo ze Západu.

Československé mírové hnutí se rozvíjí v socialistické společnosti, která dosáhla osvobození lidské práce a odstranila vykořisťování člověka člověkem. Proto naše mírové hnutí, a tak je tomu i v ostatních socialistických zemích, je propojeno s úsilím našeho lidu na budování socialistické společnosti. A tím se také naše mírové hnutí liší od mírových hnutí v kapitalistických zemích.

Boj za mír a úsilí o porozumění a spolupráci mezi národy provází tvůrčí práci všeho našeho lidu v závodech, na vesnicích i ve vědeckých ústavech. Naši pracující vědomě spojují svou tvůrčí práci s uvědomělým bojem za mír a mír a rozhodná obrana pracovních výsledků jsou pro ně životní nutností. Naši pracující žijí a tvoří s myšlenkou, že jejich práce a její výsledky jsou nejlepším příspěvkem a zárukou k zajištění míru. Bez nadsázky můžeme říci, že mírové hnutí je skutečně hnutím všenárodním a všelidovým.

A tato skutečnost také určuje vztah k mírové politice Komunistické strany Československa, socialistického státu a jeho vlády i k jeho zahraniční linii. Přátelství k SSSR a upevňování jednoty socialistických zemí vyplývá z historické zkušenosti. Boj dělnické třídy pod vedením KSČ za první republiky, Mnichov, který likvidoval samostatnost Československa a osvobození naší vlasti Sovětskou armádou ukázaly, kde jsou naši praví přátelé a kde máme záruku naší samostatnosti. A tento vztah mírového hnutí k mírové politice vlády je přirozený ve všech socialistických zemích. A nejen to; v poslední době i v některých kapitalistických státech, např. ve Finsku, Švédsku a také Řecku, sbližují se stanoviska mírového hnutí se stanovisky jejich vlád v odporu proti jadernému zbrojení.

Jedním z hlavních úkolů našeho mírového hnutí je výchova k míru dětí i dospělých. Jsme přesvědčeni, že uvědomělá pracovní a občanská aktivita vede k pochopení a porozumění mírové politiky naší strany a státu, mírové politiky Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí. Učíme naše občany k úctě k druhým národům a aby přáli druhým národům to, co přejeme sami sobě. Současně však budeme vždy připraveni hájit výsledky naší práce.

Jsem přesvědčen, že v historii každého národa najdeme světlé tradice boje za mír, proti válce. U nás tato tradice sahá až k husitskému hnutí, které usilovalo o revoluční reformu feudální společnosti k obrazu křesťanské spravedlnosti. Husité snili o božím míru, avšak křižácké výpravy evropské reakce přinutily husity bránit své přesvědčení a cíle se zbraní v ruce. A tato tradice ovlivňovala i boj naší dělnické třídy za život spravedlivější a svobodnější a prolíná se i do dnešních dnů.

Pro nás je Sovětský svaz pevnou zárukou míru. Důsledná a neúnavná politika SSSR a socialistického společenství zaměřená na obranu míru, odzbrojení, za uvolňování napětí, ukazuje všem národům srozumitelnou cestu proti militaristickým plánům Pentagonu a NATO.

Období uvolňování napětí odhalilo mnoha národům světlou perspektivu života v míru a platnost pravdy pronesenou Joliotem Curie na prvním Světovém shromáždění obránců míru, kdy pravil: "Žádný národ sám, ani žádný osamocený jedinec se nemůže ubránit proti válce. K tomuto cíli je možno dospět jen společnou akcí národů všech zemí". Děkuji.

Předseda FS A. lndra: Děkuji poslanci Švestkovi. Vystoupí poslanec Zelenka, připraví se poslankyně Nemcsková.

Poslanec SL J. Zelenka: Vážený soudruhu předsedo Federálního shromáždění, vážené soudružky a soudruzi poslanci, dovolte mi několik poznámek k expozé ministra zahraničních věcí, především k části, kde mluvil o konfrontační politice imperialismu.

Už brzy po druhé světové válce ve stati amerického politika George Kennana v zahraničně politickém žurnálu Foreign Affairs nalezneme formulace doktríny zadržování komunismu. Státní departement si v ní teoreticky ujasňoval jak vést zápas s největším svým protivníkem, s komunismem. To byla doktrína, na základě níž pracovaly celé ústavy, různé americké nadace, desítky poradců jako McGeorgy Bundy, Walter Rostow, Henry Kissinger, Zbigniew Brzezinski. Všichni podrobně se stovkami štábů studovali komunismus, jeho silné stránky i některé slabiny praxe, aby poznali všechny instrumenty jak likvidovat komunismus, jak likvidovat socialismus.

Avšak to, co se teoreticky připravovalo a v různých analýzách formulovalo, dostalo zcela nový průchod v mezinárodní politice v okamžiku, kdy v začátku 80. let se boj proti komunismu stal otevřenou parolou nového prezidenta Ronalda Reagana. Jeho vyhlášené křižácké tažení proti komunismu výrazně negativně ovlivnilo vývoj mezinárodní situace, zmrazilo politiku détante, vrhlo svět na pokraj studené války a v mnohých místech světa i do války horké.

V historii jsme zažili už mnoho křižáckých tažení. Ve chvíli, kdy se reakce a moc světa obávala nových svobodomyslných sil, obvykle volala na pomoc proti ďáblu, proti antikristu. Naše národy, zvláště český národ, zná už ve svých středověkých dějinách křižácká tažení Říma a celé reakční Evropy proti novému sociálně politickému husitskému hnutí. Konečně i tažení proti čarodějnicím nebylo v podstatě nic jiného než boj proti osvícencům této země, proti písmákům lidu, proti všem, kteří v dobách tmářství hledali východisko pro svůj lid.

Vrcholem tažení proti komunismu se stala po 1. světové válce mohutná intervence evropských kapitalistických států proti mladičké zemi Sovětů. V té době se však myšlenka pokroku, sociální a politický zápas staly materiální silou, která dala do pohybu miliónové masy pracujících a intervence totálně zkrachovala.

Bohužel, nynější údobí se stalo opět obdobím konfrontační politiky, pokusů amerického imperialismu a jeho nejbližších přisluhovačů vnutit socialistickému světu nové kolo šíleného zbrojení a touto cestou buď získat vojenskou převahu nad socialistickými zeměmi, nebo je ekonomicky tak oslabit, aby vyhlášené křižácké tažení proti komunismu a proti socialistickému světu mohlo být úspěšně uzavřeno.

Těžiště tohoto úsilí současné americké politiky je v klíčových otázkách konkrétní politiky, v otázkách narušení vojensko-strategické rovnováhy, v ohrožování mezinárodní bezpečnosti, vyhlašování embarga a jiných ekonomických omezování socialistických zemí. Je však současně objektivní skutečností, že tento agresívní posun v politice Spojených států našel svůj odraz i v oblasti zápasu o vědomí lidí, tj. v oblasti ideologické, a to především výrazným zintenzívněním a posílením antikomunistických a antisovětských prvků ideologického působení současných vládnoucích skupin USA, a to jak uvnitř Spojených států, mezi svými spojenci, tak především ve vztazích k socialistickému světu.

Závažnost a nebezpečnost této skutečnosti je zvýrazněna tím, že technologie a rozsah sdělovacích prostředků, jimiž se koneckonců ideologický tlak realizuje, procházejí obdobím obrovských technických přeměn, které činí jejich působení okamžitější, ale také rozsáhlejší z hlediska uchvácení co nejširšího okruhu čtenářů a posluchačů.

Není bez zajímavosti, že ve Spojených státech souhrnný počet finančních zdrojů, kterými disponují masové sdělovací prostředky (rozhlasové a televizní společnosti, vydavatelé novin), se rovná zhruba osmi procentům celého státního rozpočtu USA a vysoko převyšují rozpočet takového tradičního nástroje politické moci jako je např. FBI.

Je třeba realisticky vidět, že prezidentu Reaganovi se v mnohém ohledu podařilo podnítit a udržet antikomunistickou hystérii a šovinistickou vlnu, která ovlivnila vnitropolitický život v USA a bezpochyby i výsledek nedávných prezidentských voleb. Reaganova slova o Sovětském svazu a socialistických zemích jako o říši zla - jak už bylo připomenuto - do značné míry imunizovala americkou veřejnost před tzv. "nebezpečím" myšlenek politiky uvolňování a normální spolupráce se socialistickými zeměmi.

Agresívní ideologický tlak současné vládnoucí špičky USA však nedosahuje plně svého cíle v myšlení širokých vrstev a ve veřejnosti ostatního světa, a nás samozřejmě zajímá, že se to plně nezdařilo ani v západní Evropě. Taktické předvolební manévrování prezidenta Reagana nezvrátilo skutečnost, že mnohé politické kruhy ve světě a především rozsáhlé a neutuchající mírové hnutí v západní Evropě - o němž před chvílí mluvil poslanec Švestka - si uvědomují, že jsou to USA, které z důvodů absurdních velkomocenských ambicí zahájily a otevřely cestu horečného zbrojení, jehož důsledky mohou ohrozit samotnou existenci lidstva. Reaganovi se nepodařilo zpochybnit vědomí světové veřejnosti, že politika a pozice socialistického světa jsou totožné se zájmy míru. Politika socialistických zemí má nadále ohromný morální kredit v očích širokých mas evropské i mimoevropské veřejnosti, u významných politických kruhů, které stále větší pozornost věnují mírovým návrhům Sovětského svazu.

Přes veškerou snahu se nepodařilo prezidentu Reaganovi přesvědčit veřejné mínění ve světě, že zdrojem všech problémů je "podvratná činnost komunismu". O tom výmluvně svědčí stále se prohlubující národně osvobozenecký proces vyvolávaný objektivními podmínkami hlubokých sociálních rozporů v zemích Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Konkrétním svědectvím je i úsilí skupiny Contadora, která se snaží brzdit agresívní politiku USA v oblasti Střední Ameriky. Svědectvím je i zdrženlivá pozice leckterých západoevropských spojenců USA vůči hazardní politice Spojených států.

Přes veškerou intenzitu ideologické války proti socialistickým zemím a chrlení hrubých antikomunistických výpadů, nedaří se americké politice oslabit vnitropolitickou stabilitu socialistických zemí. Pokus destabilizovat či vyrvat Polsko z našeho společenství zkrachoval, proces normalizace v Polské lidové republice pokračuje. Diferencovaný přístup k jednotlivým socialistickým zemím se Američanům také nedaří, snaha oslabit soudržnost našich zemí, našeho společenství, naráží na odhodlání nepodat se seberafinovanějším pokusům USA. Svědčí o tom i společně vypracované a přijímané návrhy a pozice v rámci Varšavské smlouvy a RVHP.

Přes veškeré úsilí nákladné propagandy prezidenta Reagana a jeho ideologů se nepodařilo přesvědčit svět o tom, že jediným efektivním zdrojem hospodářského vývoje může být soukromý kapitál a jeho neomezeně svobodné panování. Pokračující tendence velké většiny mladých států dokazují, že právě tyto země spatřují v socialistických prvcích a ve státním regulování a plánování jedinou záruku pro svůj skutečně nezávislý hospodářský a politický rozvoj.

Hlavním důvodem, proč ideologické záměry americké politiky nedosahují svého cíle, je aktivní činnost ideologické fronty socialistických zemí a ostatních pokrokových sil celého světa. Možná, a pravděpodobně určitě, disponujeme menšími prostředky než propagandistický aparát Spojených států. Máme však jednu základní objektivní přednost; na naší straně stojí pravda, které rozumějí milióny dělníků a rolníků.

Čs. sdělovací prostředky vnesly svůj podstatný díl do úsilí ideologické fronty pokrokových sil světa. Prvořadé místo jsme v uplynulém období věnovali podpoře mírových seskupení a celého mírového hnutí, které je důležitou překážkou pro realizaci nebezpečných amerických plánů. Vzpomeňte na rozsáhlé a pohotové zpravodajství o Kongresu míru v Praze, z něhož pak v televizi vznikl hodinový pořad, který se na videokazetách dostal do mírových organizací v mnoha desítkách zemí. Rozhlas na svých krátkých vlnách pro zahraničí dával slovo stovkám zahraničních účastníků. Konečně i jeden z poslanců britského parlamentu musel veřejně přiznat, že v Československu veškerá masová média byla dána do služeb a pro slovo obránců míru, zatímco v Anglii hlavní sdělovací prostředky pronásledují a morálně atakují mírové hnutí.

Rozhlas, televize i veškerý československý tisk podstatně zvýraznily tón, rozšířily a prohloubily argumentaci, která důrazně odhaluje a demaskuje skutečné záměry americké politiky, a to nejen ve vztahu k socialistickým zemím. Snaží se vykreslit i vztah USA k národně osvobozeneckému hnutí rozvojového světa, denně osvětluje a odsuzuje americkou agresi na Blízkém a Středním východě. Denně přinášíme informace o agresivitě USA ve Střední Americe, v posledních dnech zejména v Nikaragui.