Česká národní rada 1986 – 1990

K tomu nedostatek kvalifikovaných učitelů staví naše školy neustále do středu zájmu veřejnosti. Neustále mluvíme o vážnosti učitele ve společnosti. Učitel by měl být do budoucna osobností tak, jak tomu bylo dříve. Osobou s přirozenou autoritou, která bude vyplývat z jeho odbornosti, všeobecné vzdělanosti, pedagogického umění i osobního vystupování. Vzpomeňme si na své mládí a na své učitele, kteří nám nevymizeli z paměti ani dnes a kterých jsme si vážili pro tyto vlastnosti. Jistě i dnešní škola má mnoho takových učitelů, kteří obětavě pracují, přičemž jejich finanční ohodnocení zdaleka neodpovídá jejich postavení. - Jen namátkou při porovnání nástupních platů absolventů vysokých škol do školství je jejich nástupní plat nižší o 249 Kčs ve srovnání s průmyslem a po pěti letech dokonce o 824 Kčs. Získat potom odborníka pro střední odbornou školu není téměř možné, protože bychom ho nezaplatili.

Nedobrá situace je v údržbě zastaralých budov i ve školním stravování, výbor pro školství České národní rady dostává řadu podnětů i stížností na tento nedobrý stav.

Vážná je situace v učňovském školství. Ukazuje se, zejména v této době, že podniky se brání přijímat učně.

Ekonomická situace podniku je vede k tomu, že první, na čem chtějí ušetřit, je omezení přijímání učňů - tedy na učních. Ovšem zdánlivě dosažená úspora nemusí být reálná a bude ztrátou pro budoucnost.

Učňovské školství by mělo být řešeno s perspektivní potřebou. Podniky by měly být hmotně zainteresovány na výchově učňů. Při uplatnění tržního mechanismu nebude možné podnikům nic nařizovat. Měla by být vazba na daňový systém podniků při výchově učňů. I v zákonech o podnicích by mělo být ustanovení, že podnik je povinen pečovat o svůj učňovský dorost.

Obracím se proto na českou vládu, aby školství a jeho rozvoji a ekonomickému zajištění věnovala pozornost. V současné době se připravují základní změny ve školské soustavě, v obsahu i řízení škol. Chtěli bychom, aby tyto změny byly trvalejšího rázu, aby vycházely z historického vývoj našeho školství při uplatnění nových poznatků z výchovy a vzdělání ve světě.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji poslanci Vondráčkovi.

Nyní si uděláme do 16 hodin přestávku. Hosty našeho jednání prosím, aby se dostavili až v 16,15 hodin, protože od 16 do 16,15 potřebujeme vyřídit nějaké interní záležitosti.

(Následovala přestávka.)

Poslankyně Amálie Kadlčíková: Volební obvod 188, Litovel - Uničov, členka KSČ.

Vážený pane předsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, chci požádá ministra zdravotnictví a sociálních věcí o stanovisko k situaci pracujících umělců - důchodců. Podle současné úpravy pracující důchodce umělec nemůže při pobírání starobního důchodu si vydělat z titulu umělecké činnosti více než 22 000 Kčs ročně. Umělecká činnost je tedy z hlediska sociálního zabezpečení postavena na úroveň činnosti technicko-hospodářského pracovníka.

V roce 1989 vyšlo usnesení vlády ČSR, které například vyčleňuje pracovníky Národního divadla a České filharmonie z celostátní vyhlášky. Stejně tak konstatuje, že lze postupovat cestou výjimek. Tato ustanovení diskriminují všechny ostatní umělecké pracovníky a především poškozují ty, kteří pracovali a pracují na oblastech.

Je paradoxní, že v současné době je připravena novela zákona a prováděcí vyhlášky o sociálním zabezpečení, která však nemůže řešit danou situaci umělců v pracovním poměru, protože by to předpokládalo obecné zrušení nařízení vlády ČSR 142/1983 Sb. Proto ministerstvo kultury ČR usiluje v dané situaci alespoň o to, aby u umělců ve svobodném povolání - pobíratelům starobního důchodu byl limit 22 000 Kčs ročně zrušen.

Toto navrhované řešení znovu zcela pomíjí otázky umělecké, jak se stalo při poslední platové úpravě divadelních umělců, o které autoritativně rozhodovalo ministerstvo financí bez ohledu na protesty ministerstva kultury, Svazu českých dramatických umělců i odborového svazu.

Jestliže herec, zpěvák nebo tanečník pro svoji uměleckou úroveň je žádán o spolupráci, a je ve starobním důchodu nebo v pracovním poměru, proč by měl být omezován touto administrativou a tak v podstatě poškozovat umělecké výsledky kteréhokoliv oboru? Jestliže věříme, že nyní, kdy se otevírají cesty k využití skutečných hodnot, musí minulá administrativa a omezení tento přirozený, zdravý a nutný postup uznat.

Děkuji za pozornost.

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji poslankyni Kadlčíkové. Hovoří poslankyně Lagová, připraví se poslankyně paní Janů.

Poslankyně Hana Lagová: Jmenuji se Hana Lagová, volební obvod 186 Olomouc, členka Komunistické strany.

Vážený pane předsedo, vážené poslankyně a poslanci!

Vyslechli jsme zprávu o stavu naší republiky. Údaje neradostné, ale tomu už se ani společně nedivíme.

Jsem velice ráda, že však v celé té záplavě zcela nově pojatých a objektivizovaných informací právě hned na začátku nechybělo to podstatné - skutečný stav a zhodnocení poslání rodiny a ženy.

Když se porozhlédneme i po našich řadách, kolik žen-poslankyň dnes v České národní radě po rekonstrukci působí, pak si lze klást otázku, proč tomu tak je.

Vzpomeňme, že minulý týden předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček o této chybě, jak ji nazval pozapomněním na ženy ve Federálním shromáždění i národních radách, hovořil. S politováním ale konstatuji, že ani jeho slova v této části nepřevzaly mnohé sdělovací prostředky v úplném znění.

V řadě statistických údajů se uvádí, že ženy u nás tvoří více než 46 % pracujících, více jak 50 % voličů, ale především tvoří to podstatné, a to jsou dárkyně života.

A na druhé straně je potřeba vzít v úvahu, že právě naše republiková vláda je přesně ta, která bezprostředně řídí zcela typicky ženské resorty, jednotlivá odvětví a už z tohoto pohledu je projednávání této záležitosti důležité.

Chci tedy úvodem říci, že jsem nikdy nebyla a nefandím feministkám, těm zcela fanatickým, ale z početných setkání se ženami z celé České republiky v uplynulých dnech a týdnech si myslím, že okolnosti přímo provokují k nastolení diskuse o nezbytné potřebě zcela vážného přístupu k řešení nahromaděných problémů, se kterými se ženy u nás každoročně a trvale setkávají.

Hovoří se často o tom, že jde-li o budoucnost národa, musí se především myslet na ženy. A ženy dnes se oprávněně obávají ohrožení či ztráty svých sociálních jistot, a jestliže i v zákonodárných orgánech, vládách, vedení resortů, vedoucích funkcích obecně, národních výborech atd. rozhodují s převahou muži, kterým jsou přece jenom každodenní starosti i životní strasti žen a jejich rodin poněkud vzdálené, jsou tu nepochybně určité důvody obav.

Jistě bychom se shodli na tom, že tak tomu bylo i v minulosti. Ironií - možno říci v zahraničí s úsměvem komentovanou byla v posledních dvaceti letech pro a protipopulační opatření vlády, odporující logice potřeb země v souvislosti s přirozeným růstem či poklesem porodnosti na základě demografické struktury.

Vrcholem pak bylo, když se vrátíme do minulosti, výrazné zdražení dětského ošacení a obuvi právě v Mezinárodním roce dítěte, se kterým se rodiny s dětmi nedokáží v převážné míře vyrovnat ani dnes po 11 letech.

Právem nás ženy bude do budoucna velice zajímat, jakými cestami a opatřeními se bude právě sociální politika vlády ubírat v době, kdy dostupné prostředky nestačí na krytí kritických nedostatků v řadě důležitých oblastí a odvětví. Ale jde-li nám o zdravý vývoj budoucích generací a o jejich spokojený a smysluplný život, je nutno se tím zabývat.

Budou-li však navrhována taková opatření, jak uvedl pan předseda vlády "s nutnou vnitřní logikou" -, troufám si z tohoto místa tvrdit, že je budou ženy podporovat.

Nám se v minulosti po celé generace - tzn. desetiletí dostalo "cti" tvořit onu téměř polovinu pracujících. Nebylo to proto, aby se ženy pouze profesionálně realizovaly, ale ani neurotizovaly v každodenním shonu mezi povoláním, péčí o děti a domácností. Ale - jak s hořkostí většina žen konstatuje, aby právě výrazně pomohly zabezpečit nutný ekonomický standart rodiny. Proto se asi ženy staly u nás levnou pracovní silou v odvětvích hlavně spotřebního, potravinářského průmyslu, služeb a zdravotnictví, kde vykonávají obětavě a odpovědně práce, nad kterými zatím muži mnohdy ohrnují nos.

Ve srovnatelně shodných ukazatelích jednotlivých povolání vůbec jsou ženy honorovány jen dvěma třetinami oproti příjmům mužů.

A přitom se u nás nikterak nesnižuje směnnost těchto ženských profesí - zejména v textilním a spotřebním průmyslu, ani noční práce žen, tedy faktory, ovlivňující i stabilizaci rodin. Ve srovnání s jinými státy a podepsanými mezinárodními úmluvami jsou vykazovány velice žalostné a žalující cifry.

Chybí široký prostor možnosti pružné a zkrácené pracovní doby pro ženy s dětmi.

To všechno - je třeba říci - si ženy po léta nechávaly líbit. Stejně tak i to, že se na zaměstnanou ženu okolí dívá jako na nespolehlivou pracovní sílu, jestliže má děti, u nichž - stejně jako u žen především vlivem zhoršujícího se životního prostředí - neustále roste nemocnost. Cožpak matky a jejich děti mohou za stav naší ekologie? Přece pro každou mámu je zdraví jejího dítěte to nejcennější.

Podstatné změny - podle mého názoru - si vyžádá i daňový systém. Tam také nejsou ženy nijak zvýhodňovány, neboť by nebylo možné, aby z různých příčin právě osamělé matky s dětmi tvořily početnou skupinu občanů, žijících pod úrovní sociálního minima.

Lze vyčíslit řadu dalších příkladů, ale myslím si, že ženy především už v minulém období vyjmenovaly celou řadu zcela konkrétních námětů a návrhů na řešení - řekla bych, že i s potřebnou diferenciací -, ale o tom bude vhodnější hovořit až při projednávání rozpočtu republiky.

Ještě bych chtěla říci, že velmi pozitivním jevem v naší zemi je vzrůstající vzdělanost žen, především se středoškolským vzděláním i vysokoškolským vzděláním.

Ale dovolte mi říci v této souvislosti poznámku. Vzdělání je jistě výsadou každé moderní společnosti, ale u nás směrem k ženě je spojováno především s výkonem profese, zaměstnání, čili jako s pracující ženou. Ale málo je slyšet ve společnosti, že výhodou každé společnosti je vzdělaná žena především proto, že má předpoklad pro to být dobrou a vzdělanou matkou.

Ženy nejen jsou schopny přinést řadu námětů a nápadů k řešení. Ale myslím si, že mají také dostatek sil a schopností podílet se na jejich řešení. A to určitě citlivěji a účelněji, než tomu bylo dosud, kdy se rozhodovalo o nich bez nich.

Předpokládám, že nová vláda takovou cestou již nepůjde. Jsme zemí, kde mnohé předsudky vůči ženám jsou již snad neblahou historií. Ale nedávno jsem četla v časopise údaj, že např. v Indii existuje 17 vědeckovýzkumných ústavů zabývajících se otázkami žen a rodin.

Navrhuji proto, aby v době co nejbližší byl při vládě České republiky vytvořen odborně fundovaný nadresortní poradní orgán, který by se profesionálně zabýval komplexem otázek týkajících se právě ženské, resp. rodinné problematiky, tak závažné pro rozvoj každé společnosti.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, očekávám, že Česká národní rada a vláda České republiky nezůstanou v dohledné době u konstatování a neřešení věcí bytostně se žen dotýkajících, jak tomu bylo v minulosti. Prostor se jistě naskýtá i pro všechny politické strany a hnutí, které by měly s mnohem větší iniciativou navrhovat ženy do poslaneckých funkcí na své kandidátní listiny, na vedoucí místa ve vládě, resortech, v národních výborech, prosté všude tam, kde by ženy nebyly jenom zpestřením, ale zárukou spravedlivého rozhodování.

A myslím si, že není třeba se jejich vlivu obávat, neboť to, že si dnes ženy kladou oprávněně znepokojující otázky, je především projevem jejich odpovědného vztahu k budoucnosti. A víme dobře, že nejde dělat jenom líbivá opatření. V každé době jsme projevovaly v životě i práci spoluúčast a pochopení, ale chceme a musíme znát své perspektivy, východiska - prostě zda a co se bude řešit ve prospěch zítřka především našich dětí.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji poslankyni Lagové. Hovoří poslankyně Janů, připraví se poslanec Otruba.

Poslankyně Ivana Janů: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, páni poslanci, z toho, o čem jsem zde chtěla mluvit, bylo již hodně řečeno a nehodlám to opakovat, takže promiňte - moje zpráva bude trochu neucelená.

Život v naší zemi je v takovém stavu, že by bylo třeba začít všude najednou. Víme však, že na to nemáme - ani síly, ani finance. V neutěšeném stavu je životní prostředí. Z kvalifikovaných míst však zaznělo, že teprve za pět let jsme schopni likvidovat celý systém výjimek - tedy systém toho, co šlo nad tak chabou úpravu ochrany našeho životního prostředí.

Normy na ochranu životního prostředí jsou velice neefektivní, sankce jsou velice mírné, nízké, a teprve za pět let zlikvidujeme to, co bylo povoleno v systémech výjimek, takže si nemůžeme dělat žádné iluze.

Přesto se však domnívám, že ve dvou oblastech by se mělo začít okamžitě. Protože jde o oblast rozhodující, odkud je nutné rozmotávat to nesmírně chaotické klubko potíží. Jedná se o oblast rodiny a o oblast školy. Nechci opakovat, co zde bylo řečeno, ale všichni víme, že pouze a lůna harmonicky fungující rodiny vycházejí modeloví, neegoističtí jedinci, a že bychom si na tuto citovou výchovu matkám - pokud chtějí - měli doložit. Odpadly by náklady vynaložené na jesle, školky, zvýšené náklady na nemocnost dětí, placené volno matkám. Ale i přezaměstnanost žen a uvolnily by se i pracovní příležitosti, kterých bude v blízké budoucnosti nedostatek.

Druhou oblastí je škola. Mnohdy výhrad feminizace oboru je jisté více než nezdravá a po stránce psychologické vytváří pro děti i ženský učitelský sbor tíživé, nevyvážené prostředí. Dobře víme, že ve školství je nedostatek učitelů. V současné době ve školství funguje a působí celá řada absolventů gymnázií, a to ještě těch, kteří se nedostali na vysokou školu, čili do školství šli proto, že se v podstatě nedostali na studie.

Dobře víme, že v minulosti nebylo umožněno, aby určitá skupina lidí, například věřících, měla do školství přístup. Proto bych doporučovala, aby do školství byl umožněn přístup všem vysokoškolsky vzdělaným lidem, hlavně mužům, bez ohledu na to, že nemají pedagogické vzdělání. Mělo by však jít o takové lidi, kteří se cítí k učitelskému povolání povolaní a mají rádi děti.

Neměli by být zařazováni - jak je tomu dosud - jako nekvalifikovaní s nižším platem než mají učitelé, ale mělo by jim být umožněno doplnit si pedagogické vzdělání.

Poslední věc, které bych se chtěla dotknout. Z úst pana předsedy vlády zde zazněla zpráva, která - přesto, že jsme to tušili - alespoň mně nahnala husí kůži. Možná, že proto, že byla přednesena v těchto historických prostorách. Je mimo jakoukoli pochybnost, že totalitní systém jedné strany vehnal tento národ, tuto společnost, tento stát do hluboké krize. A proto zde chci vyslovit, aby činnost této strany byla u nás zakázána.

Předseda ČNR Jaroslav Šafařík: Děkuji poslankyni Ivaně Janů. Hovoří poslanec Otruba, připraví se poslanec Mikan.

Poslanec Vítězslav Otruba: Vážený pane předsedo vlády, vážené poslankyně a poslanci, osměluji se vystoupit před tímto kolektivem a žádám o shovívavost vzhledem k malým zkušenostem, a mohlo by dojít vzhledem k těmto malým zkušenostem k určitým nepřesnostem, proto děkuji předem za pochopení.

V úvodu svého vystoupení se chci vrátit ke svým dojmům z jednání 22. února 1990. Možná se vám bude zdát, že to s dnešním jednáním nesouvisí. Já si však myslím pravý opak. Při všeobecném vychutnávání pocitu demokracie a svobody, který nastal v souvislosti s listopadovým demokratizačním procesem, dochází mnohdy k osočování i těch, kteří v rámci svého postavení upozorňovali na nezdravý vývoj společnosti a předkládali návrhy k nápravě.

Od poslanců České národní rady jsem spíše čekal - a nyní mi prosím, promiňte - projev svobody jako projev poznané nutnosti řešit zásadní otázky ekonomické a dalších oblastí života společnosti. Stejně jako vás, i mne nesmírně zaujalo vystoupení pana předsedy Federálního shromáždění, který jasně naznačil, kam a jak by se měla ubírat cesta našich myšlenek. Tím nechci - jak se lidově říká - kalit vodu. Stejně jako většina z nás jsem přesvědčen, že na uplynulé období nelze zapomenout, důsledně vyšetřit veškeré počínání, které v zájmu pracujících vedlo mnohdy ve svých důsledcích k poškozování jejich vlastních zájmů a potřeb.

Pokud došlo k porušování zákonů, obohacování a zkreslování skutečnosti, pak jsem jednoznačně pro jeho důsledné vyšetření, vymezení osobní konkrétní odpovědnosti a viny a tomu pak odpovídající potrestání.

S tím pochopitelně souvisí i prověření majetku a příjmů v té době vrcholných stranických a státních funkcionářů, jak bylo v nedávné minulosti naznačováno. Je však třeba pohlédnout na věc objektivně a tento objektivní pohled by měl zastřít a vynechat veškerá negativa, která s tím souvisejí. Myslím si, že se mnou budou souhlasit nejen členové ostatních stran, ale také všichni poctiví komunisté, především ti, kteří ze svého členství neměli žádná privilegia, ale naopak méně volného času na rodinu a potíže všeho druhu, pokud nezapomněli nebo měli odvahu říci, co si myslí. S těmi jednotlivci, kteří nesjednotili slova a činy, podvedli pracující, s těmi se musíme jako strana rozhodně rozejít. Myslím tím Komunistickou stranu.