Důvodová zpráva k návrhu zákona o ochraně ovzduší
Ovzduší je jednou ze základních složek životního prostředí. Jako ve všech průmyslově vyspělých státech i v ČSSR přináší rozvoj národního hospodářství negativní dopady na čistotu ovzduší. Nepříznivá skladba zdrojů energie a málo vhodné geografické podmínky pro rozptyl exhalací se projevují výrazným znečišťováním ovzduší zejména v severozápadních Čechách, na Ostravsku, v Praze, Bratislavě a v dalších oblastech. Nadměrnými koncentracemi škodlivin v ovzduší je poškozováno v současné době kolem 40 % lesů, přičemž značná část lesů, zejména v ČSR, již odumřela. Rovněž zemědělská půda, vodní zdroje, fauna a flóra, stavby a konstrukce jsou pod silným vlivem škodlivého působení emisí škodlivin v ovzduší. Mimořádně společensky nebezpečné pak jsou škody, působené znečištěným ovzduším na zdraví obyvatelstva.
Zatímco u tuhých emisí došlo v minulosti k poklesu, vzestupný trend byl naopak zaznamenán u emisí SO2 a NOx. Ze spalovacích procesů pochází okolo 90 % všech znečišťujících látek v ovzduší. Vzestup emisí oxidu siřičitého je odrazem zvýšené spotřeby uhlí s vysokým obsahem síry.
ČSSR je v současné době jedním z největších znečišťovatelů ovzduší v Evropě. Emise z ČSSR se podílí na znečištění ovzduší sousedících států podobně jako emise z těchto států přispívají ke zhoršování kvality ovzduší v ČSSR. K řešení těchto negativních skutečností byla uzavřena řada mezistátních dohod. Na základě Úmluvy o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států se jednotlivé účastnické země včetně ČSSR zavázaly snížit do r. 1993 emise oxidu siřičitého o 30 % oproti roku 1980.
V ČSSR dosud platný zákon č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší zavedl soustavou hmotných stimulů znečišťovatelů a uzákonil odborný dohled nad znečišťovateli. I když ve své době sehrál pozitivní roli na úseku ochrany ovzduší, v průběhu vývoje ekonomických a technických podmínek se spolu s neustálým zhoršováním kvality ovzduší začaly projevovat jako nedostatky. Zákon především nezakládá ochranu před veškerým znečišťováním ovzduší, nýbrž dopadá jen na vymezený okruh znečišťovatelů. Instituty poplatků a pokut, tak, jak jsou ve stávajícím předpise koncipovány, ztratily postupně charakter účinných ekonomických stimulů, nutících znečišťovatele ovzduší investovat do zařízení ke snížení emisí škodlivin. Zákon č. 35/1967 Sb. není již v současné době dostatečným nástrojem ke splnění důležitého cíle naší společnosti zastavit a postupně snížit znečišťování ovzduší. Nové předpisy na úseku ovzduší bylo proto nutno koncipovat tak, aby opatření byla realizovatelná a současně aby odpovídala možnostem rozvoje společnosti. Jde tedy především o otázku vyvážení společenských zájmů na straně jedné a možností ekonomiky státu na straně druhé. Aby mohlo dojít k postupnému zreálnění, oživení zákona v praxi, je koncepce založena rovněž na řadě zmocňovacích ustanovení tak, aby mohlo být pružně reagováno na změny probíhající zejména v ekonomické sféře i v souvislosti s aktuální přestavbou hospodářského mechanismu. Je třeba zdůraznit, že nové předpisy na ochranu ovzduší budou dopadat na prakticky všechny zdroje znečišťování ovzduší bez výjimky. Ustanovení o výjimkách nové předpisy neznají. Zákon taxativně uvádí, na které škodlivé látky nedopadá, neboť tato oblast je upravena jinými právními předpisy (radioaktivní záření). Některé instituty nových předpisů dopadají obecně na všechny zdroje znečištění (pokuty za znečišťování ovzduší), jiná ustanovení jsou specificky vztažena k některým kategoriím zdrojů znečištění (emisní limity, poplatky za znečišťování ovzduší). Na některých úsecích se předpokládá úzká součinnost, resp. i samostatná rozhodovací pravomoc jiných resortů, např. ministerstva vnitra a životního prostředí ČSR, ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí ČSR, ministerstva dopravy ČSR. V podstatě je možno konstatovat, že hlavní dopad zákonných ustanovení se bude týkat rozhodujících zdrojů znečišťování ovzduší, tj. zdrojů I. a II. kategorie. Vzhledem k nové právní úpravě obsažené v zákoně o státním podniku č. 88/1988 Sb. budou největšími znečišťovateli ovzduší, kteří budou zákonem nejvýrazněji dotčeni, státní podniky hospodařící na základě systému samofinancování. Ustanovení zákona vázaná na neplnění povinností organizací na úseku ochrany ovzduší bude znamenat za této nové ekonomické situace citelný zásah od hmotné zainteresovanosti státních podniků a měla by účinně napomoci k tomu, aby podniky do budoucna věnovaly větší pozornost péči o ochranu ovzduší a ochranu životního prostředí vůbec.
Politický a ekonomický rozbor
A. K návrhu zásad zákona o ochraně ovzduší
Ovzduší je jednou ze základních složek životního prostředí. Socialistická společnost věnuje soustavnou a trvalou pozornost komplexnímu rozvoji národního hospodářství, především průmyslu, palivoenergetické základny, bytového hospodářství a dopravy. Tento rozvoj národního hospodářství přináší však i nepříznivé dopady na čistotu ovzduší. Nepříznivá skladba primárních zdrojů energie a málo vhodné podmínky pro rozptyl exhalací se projevují výrazným znečištěním především v severozápadních Čechách, Praze, Ostravsku, Bratislavě a v dalších postižených oblastech.
Nadměrnými koncentracemi škodlivin v ovzduší je poškozeno v ČSSR cca 1240 tis. ha lesů (tj. v ČSR 40,5 % a v SSR 14 % plochy lesů), více než 30 tis. ha (převážně v ČSR) již zcela odumřelo a rozsah škod má vzestupný trend. Očekávaný rozsah poškození lesů. ČSSR v roce 1990 se zvýší o polovinu a v roce 2020 na dvojnásobek. Poškozování lesů kromě ztrát dřevní hmoty má i nepříznivý vliv na vodohospodářské rekreační a ostatní funkce lesa. Zemědělství obdělává v ČSR 500 tis. ha a v SSR 170 tis. ha trvale poškozované zemědělské půdy, což vede ke ztrátám na produkci. Pod silným vlivem exhalací je asi 10 % veškeré zemědělské půdy. Negativní důsledky znečištěného ovzduší se projevují i na zdraví obyvatelstva, vodních zdrojích, fauně a flóře, na stavbách a konstrukcích apod. Odhady škod dosahují několika miliard Kčs ročně, přičemž zejména kvantifikace zdravotních dopadů je velmi obtížná. V oblastech postižených exhalacemi žije a pracuje asi čtvrtina obyvatelstva ČSSR.
Téměř 90 % všech znečišťujících látek vypouštěných do ovzduší pochází ze spalovacích procesů. Zejména emise oxidu siřičitého dlouhodobě zaznamenávaly vzestupný trend jako odraz zvyšování spotřeby uhlí a zvyšování jeho sirnatosti. U tuhých emisí se podařilo nepříznivý vývoj zastavit a v průběhu 7. pětiletku došlo k jejich poklesu.
Vzhledem k produkovanému množství znečišťujících látek je ČSSR i významným znečišťovatelem ovzduší v evropském měřítku. Naše státní území je kromě toho znečišťováno přenosem emisí ze sousedních států, což se projevuje především v některých pohraničních oblastech. Naše republika je vázána povinnostmi vyplývajícími z příslušných vícestranných a dvoustranných mezistátních dohod snižovat množství emisí. Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států (vyhl. č. 5/1985 Sb.) zavazuje jednotlivé země provádět účinnou národní politiku a strategii boje proti vypouštění látek znečišťujících ovzduší (s cílem dosáhnout do roku 1993 redukci emisí oxidu siřičitého o 30 % oproti roku 1980. Výtah z této Úmluvy je uveden v příloze VIII.
Projednává se již obdobné opatření i pro snižování emisí oxidů dusíku. Na omezování emisí jsou zaměřeny rovněž mezivládní dohody ČSSR se sousedícími státy, např. Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou PLR o ochraně ovzduší před znečištěním (vykl. č. 80/1975 Sb.).
Právní ochrana čistoty ovzduší v ČSSR je upravena více právními předpisy, např. zákonem o opatřeních proti znečišťování ovzduší, zákonem o péči o zdraví lidu a předpisy ho provádějícími, stavebním zákonem, předpisy upravujícími provoz motorových vozidel a ochranu před ionizujícím zářením.
Ochrana ovzduší je v současné době institucionálně rovněž rozdělena mezi několik ústředních orgánů státní správy, a to ministerstva zdravotnictví ČSR a SSR, ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR a SSR, Státní, Českou a Slovenskou komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj a federální ministerstvo dopravy. V působnosti ministerstev lesního a vodního hospodářství ČSR a SSR jsou technické a ekonomické otázky ochrany čistoty ovzduší (zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČSR, ve znění pozdějších předpisů, a zákon SNR č. 207/1968 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy SSR, ve znění pozdějších předpisů).
Dosavadní zákon č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší, řeší technické a ekonomické otázky ochrany ovzduší. Zavedl soustavu hmotných stimulů znečišťovatelů a uzákonil odborný dohled nad znečišťovateli. Ve své době sehrál pozitivní úlohu na úseku ochrany čistoty ovzduší a vytvořil základ k omezování znečištění ovzduší.
V průběhu vývoje ekonomických a technických podmínek se začaly se stoupajícím trendem znečišťování ovzduší prohlubovat některé nedostatky zákona. Zákon č. 35/1967 Sb. především nezahrnuje ochranu ovzduší před veškerým znečišťováním; za znečišťování ovzduší ve smyslu zákona se pokládá pouze znečištění parní trakcí, hořením nebo zapařením dolů a skládek a překročení stanovené přípustné míry znečišťování ovzduší. Hlavním záměrem zákona bylo ekonomicky stimulovat znečišťovatele ukládáním poplatků a sankčními postihy k zavádění účinných opatření (vybudování odlučovacích zařízeni, technologicky správného vedení spalovacího procesu apod.), a tím ve svých důsledcích zlepšování čistoty ovzduší. Zákon založený na ekonomickém působení však neosvědčil dostatečně svou účinnost a podstatně neovlivnil odstraňování příčin znečišťování ovzduší ani jeho nežádoucí růst. Poplatky za znečišťování ovzduší postupně ztratily povahu účinného ekonomického nástroje, který nutil organizace budovat zařízení k zamezení, příp. omezení exhalací; výše poplatků stanovená paušální částkou Kčs 10,- za tunu vypouštěných škodlivin nad přípustnou míru nevyjadřuje ekvivalentně společenskou nebezpečnost jednotlivých druhů emisí podle jejich toxicity. Způsob výpočtu poplatků podle provozních nákladů se v praxi neosvědčil. Poplatková agenda je složitá a není prováděna jednotně. Významný zůstal institut pokut ukládaných organizacím a pracovníkům organizací, který však neplní plně své poslání, zejména proto, že výše pokut je odvozována z výše placených poplatků a neodpovídá často závažnosti porušení právní povinnosti. Přenesení působnosti v otázkách ukládání poplatků a pokut za znečišťování ovzduší z okresních národních výborů na všechny městské národní výbory nesplnilo očekávané předpoklady, poněvadž u nich pro tuto technicky složitou agendu nebyly předem vytvořeny podmínky. Úprava technických opatření a právních a ekonomických nástrojů poplatná počátku šedesátých let neodpovídá již potřebám ochrany ovzduší, neboť průmyslový potenciál ČSSR se od té doby navíc značně zvýšil.
Při stanovení koncepce dalšího postupu v ochraně ovzduší je třeba vycházet ze skutečnosti, že základním zdrojem energie v ČSSR budou i nadále tuhá paliva, především méně kvalitní hnědé uhlí. Zvyšování podílu ušlechtilých paliv pro jejich nedostatek ve větším rozsahu není možné, jadernou energií se bude postupně krýt především nárůst potřeby energie. Těžba uhlí a lignitu se bude v příštích letech pohybovat zhruba na dosavadní úrovni a jejich podíl na celkových prvotních palivoenergetických zdrojích bude v roce 2000 činit ještě více než 50 %. Je proto třeba orientovat se na komplex opatření, spočívajících především v zajištění vybavenosti nových zdrojů znečišťování ovzduší omezovacími zařízeními na podkladě současného stavu techniky, v postupné asanaci dosavadních zdrojů, v důsledné péči o instalovanou odlučovací techniku a v opatřeních k omezení místních a časových špiček exhalací ve znečištěných oblastech. Uvedená technická opatření je třeba souběžně provázet účinnými právními a ekonomickými nástroji s cílem zastavit růst znečišťování ovzduší a postupně ho omezit.
V současné době nelze pokládat technické zabezpečení ochrany ovzduší u zdrojů znečišťování za vyhovující. Např. v ČSR je 11 % odlučovačů starších 25 let a dalších 39 % starších 15 let z celkového počtu 5 355 instalovaných odlučovačů. V SSR z počtu 1885 instalovaných odlučovačů je 20 % nevyhovujících. V řadě případů není odlučovací technika instalována vůbec, což se v plné míře týká odsiřování spalin.
Prohloubení právních úprav ochrany ovzduší proběhlo v posledních letech i v řadě vyspělých průmyslových zemí, a to s obdobnými přístupy, včetně limitování emisí. Přehled těchto právních úprav ochrany ovzduší v jiných státech je obsažen v příloze IX předkládaného návrhu.
Hlavní směry hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na léta 1986-1990 a výhled do roku 2000, schválené na XVII. sjezdu KSČ, ukládají zastavit růst znečišťování ovzduší tuhými i plynnými emisemi a vytvořit předpoklady k tomu, aby se v 9. pětiletce začalo toto znečišťování snižovat; v souladu s tím postupně snižovat znečištění ovzduší oxidy síry a dusíku, zejména u velkých zdrojů znečištění. Uvedený stranický dokument současně uložil problémy životního prostředí přednostně řešit v silně urbanizovaných oblastech a posílit ve strojírenské výrobě a ve stavebnictví v 8. a 9. pětiletce potřebné kapacity pro realizaci opatření k ochraně ovzduší. Rovněž podle programu vlády ČSR a programu vlády SSR se zaměří pozornost na řešení ekologických staveb, vč. rekonstrukcí existujících zařízení, omezování zastaralých výrobních technologií a výstavbu zařízení ke zlepšení čistoty ovzduší. K realizaci těchto cílů je třeba vytvořit i legislativní předpoklady komplexnějším a modernějším novým zákonem o ochraně ovzduší. Tento přístup je i v souladu s vydanými zásadními materiály formujícími státní politiku v oblasti ochrany životního prostředí - usnesení vlády ČSSR č. 226/1985 ke státní koncepci tvorby a ochrany životního prostředí a racionálnímu využívání přírodních zdrojů, Státní cílový program A 12 Tvorba a ochrana životního prostředí apod. Potřebu nového zákona zakládá objektivně i významný posun v oblasti rozvoje a řízení národního hospodářství za dvacetileté období účinnosti dosavadního zákona a zejména očekávané potřeby v 9. pětiletce a dalším období vyplývající z prognóz rozvoje společnosti zpracované podle usnesení vlády ČSSR č. 197/1984.
Zpracování zásad nového zákona o ochraně ovzduší ovlivnily dvě základní tendence. Především je třeba ve znečišťování ovzduší vidět reálné nebezpečí, které ohrožuje zdravý vývoj společnosti a je proto nezbytné účinně a včas mu čelit; zákon č. 35/1967 Sb. o opatřeních proti znečišťování ovzduší není již dostatečným nástrojem k splnění tohoto cíle. Přitom bylo nutno koncipovat příslušná opatření tak, aby byla realizovatelná a aby odpovídala možnostem vyplývajícím z proporcionálního rozvoje společnosti. Uvést do souladu tyto tendence bylo jedním z nejobtížnějších problémů uloženého úkolu. Z tohoto důvodu byly povinnosti zaváděné novým zákonem diferencovány. Zvýšené požadavky budou kladeny na nově budované závody a provozy, aby bylo maximálně předcházeno znečišťování ovzduší. U existujících zdrojů bude položen důraz na řádnou péči o již instalovaná technologická a odlučovací zařízení a jejich modernizaci, požadavky na asanaci zdrojů budou uplatněny podle důležitosti a budou úměrné možnostem národního hospodářství. Návrh zásad nového zákona tedy přihlíží k postupnému vytváření podmínek pro svoji realizaci.
Návrh zásad nového zákona zavádí soustavu správních a ekonomických nástrojů ve vztahu ke zdrojům znečišťování ovzduší. Základní rysy návrhu zásad zákona o ochraně ovzduší spočívají v řešení těchto hlavních problémů:
a) zavádí se povinnost omezovat emise formou emisních limitů; emisním limitem se rozumí stanovení nejvýše přípustného množství znečišťujících látek vypouštěného do ovzduší, diferencovaně pro nové a existující zdroje. Emisní limity budou odpovídat technickým možnostem a budou stanovovány přiměřeně k možnostem národního hospodářství,
b) zavádí se obecná povinnost zřizovat potřebná odlučovací, měřicí a jiná zařízení zabezpečující omezování znečišťování ovzduší již při plánování výstavby zdrojů znečišťování; v tomto smyslu sleduje návrh zásady hledisko prevence již v etapě přípravy výstavby nových zdrojů,
c) zajišťuje se preventivní ochrana ovzduší již v územním a stavebním řízení,
d) zavádí se obecná povinnost pro provozovatele již existujících zdrojů spočívající v omezování znečišťování ovzduší, zřizování potřebných odlučovacích a jiných zařízení, péče o ně atd.,
e) zakotvuje se možnost zvláštní úpravy ochrany ovzduší v některých oblastech, především v oblastech se silně znečištěným ovzduším a tam, kde je třeba udržet vysokou úroveň čistoty ovzduší,
f) zavádí se komplexní evidence veškerých potřebných údajů o zdrojích a emisích a systém jejich využití,
g) upravují se sankce za znečišťování ovzduší podle míry porušení jednotlivých uložených povinností.
K optimálnímu řešení ochrany ovzduší v ČSSR by bylo třeba několik desítek miliard Kčs především pro odsiřování spalin. Požadavky zákona budou proto uplatňovány diferencovaně, a to v plném rozsahu u nových zdrojů, u dříve zřízených zdrojů bude náprava rozložena do delšího časového období v závislosti na vytvářených předpokladech. Tyto předpoklady (především ve výrobě odlučovacích zařízení) jsou řešeny v rámci Státního cílového programu A 12 "Tvorba a ochrana životního prostředí" na léta 1985-1995.
Pokud jde o omezování emisí oxidu siřičitého ze spalovacích procesů, byla zahájena výstavba provozně zkušební jednotky v elektrárně Tušimice II ve spolupráci se SSSR. Do plánu 8. pětiletky je zařazeno několik dalších akcí (elektrárny Tisová, Mělník, Prunéřov II, pokračování výstavby v elektrárně Tušimice II). Další metody jsou ověřovány poloprovozně. Omezování emisí oxidu siřičitého je tedy v zásadě technicky řešitelné, přičemž jeho rozsah bude podmíněn ekonomickými možnostmi (finančně plánovacími a výrobně dodavatelskými) národního hospodářství. Obdobně se vyvíjí situace, pokud jde o omezování oxidů dusíku, především s využitím fluidního spalování, jež se výhledově reálně připravuje. Stanovení emisních limitů pro oxidy síry a dusíku ze spalovacích procesů se zatím přímo neprovádí (s výjimkou velkých nových zdrojů, kde bude odsíření vyžadováno), vytváří se však podmínky pro možnost jejich uložení v konkrétních případech. Realizací uvedených opatření se dosáhne snížení emisí a přes zhoršování kvality hnědého uhlí jejich stabilizace na nižší úrovni, odpovídající vnitrostátním závazkům.
Jsou vytvářeny předpoklady i v plánovací sféře, zejména pro prioritní investiční akce k ochraně ovzduší. Do plánu na léta 1986 až 1990 byly zařazeny akce s rozpočtovými náklady 3,36 mld. Kčs (v ČSR 2,71 mld. Kčs, v SSR 0,65 mld. Kčs) a do přípravy byly zařazeny další akce v rozsahu 2,1 mld. Kčs. Pro 9. pětiletku se počítá s výrazným zvýšením.
Ze zákona vyplývají i požadavky na měření emisí na zdrojích. Tato problematika je rovněž řešena v rámci státního cílového programu A 12. Počítá se s vývojem a výrobou základních přístrojů. Pro prvních pět let po nabytí účinnosti zákona lze potřebu přístrojů odhadnout na 50 mil. Kčs a je především z oblasti energetiky, chemie, hutnictví a průmyslu stavebních hmot. Předpokládá se rovněž aktivizace existujících odvětvových měřících skupin a využívání výsledků jejich měření pro potřeby zákona.
Závěr:
Dosavadní právní úprava již nevytváří potřebné předpoklady k zajištění účinné ochrany ovzduší. Zásadní příčinou tohoto stavu je, že postrádá ustanovení o účinné prevenci, zejména neukládá konkrétní opatření znečišťovatelům plánovat a realizovat technická opatření k ochraně ovzduší a neváže možnost výstavby nových zdrojů přímo na povinnost zřídit odpovídající odlučovací a jiná zařízení na ochranu čistoty ovzduší. Platná právní úprava na tomto úseku neobsahuje ustanovení, jímž by byla zabezpečena jednotná evidence zdrojů a emisí jako základního podkladu pro soubor územně technických opatření a diferencované povinnosti provozovatelů zdrojů. Zákon č. 35/1967 Sb. nekonstruuje i některé další instituy, jako je např. možnost postihovat vypouštění tzv. tmavého kouře, který je ukazatelem nesprávného vedení spalovacích procesů. K těmto nedostatkům platné právní úpravy přistupuje ještě okolnost, že ani dosavadní instituty zákona nejsou postačujícím způsobem definovány, čímž je ztížena aplikace jejich ustanovení.
Předkládaný návrh zásad nového zákona, zavádějícího v ČSSR povinnost omezovat emise, vytváří tak předpoklady k naplnění cíle postupně snížit v období do r. 2000 stupeň znečištění ovzduší v nejvíce postižených oblastech stanoveného v Hlavních směrech hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR a rozpracovaného ve Státní koncepci tvorby a ochrany životního prostředí a racionálního využívání přírodních zdrojů do etapových cílových limitů emisí. Limitování emisí je též v souladu s obdobnými právními předpisy v zahraničí a směřuje k plnění závazků ČSSR vyplývajících z příslušných mnohostranných úmluv a mezivládních dvoustranných dohod.
Návrh zásad zákona o ochraně ovzduší obsahuje určitý počet zmocňovacích ustanovení; důvod spočívá v té okolnosti, že jejich provedení je v mnohém závislé na vývojových možnostech národního hospodářství a na etapovitém vytváření ekonomických předpokladů pro jejich úspěšnou realizaci. V současné etapě by jejich stanovení (např. u emisních limitů) bylo předčasné; k jejich budoucí změně by pak byla nutná změna zákona.
Jak již bylo uvedeno, realizace navrhované právní úpravy předpokládá ekonomický dopad na státní rozpočet ČSSR ve výši několika desítek miliard Kčs, především pro odsiřování spalin. Tyto požadavky jsou rozloženy do delšího časového období v závislosti na vytvářených předpokladech především ve výrobě odlučovacích zařízení. Jsou vytvářeny předpoklady i v plánovací sféře, zejména pro prioritní akce k ochraně ovzduší. Do plánu na léta 1986 až 1990 byly zařazeny akce s rozpočtovými náklady 3,36 mld Kčs a do přípravy zařazeny další akce v rozsahu 2,1 mld Kčs. Pro 9. pětiletku se počítá s výrazným zvýšením.
S navrhovanou právní úpravou nebude spojeno zvýšení administrativní náročnosti prací.
Principy
prováděcího předpisu (prováděcích předpisů) k zákonu o ochraně ovzduší
I. Zařazení zdrojů do kategorií (k zásadě 2)
1. Zdroje znečišťování ovzduší se člení podle závažnosti.
2. Zvlášť závažnými technologickými výrobami, zařazenými do I. kategorie jsou:
- třídění a úprava uhlí, briketárny,
- výroba koksu, svítiplynu a generátorového plynu,
- výroba pohonných hmot a ostatních výrobků z ropy,
- úpravny železných rud, výroba surového železa, oceli a tavírny litiny,
- zpracování neželezných kovů a výroba feroslitin, lehkých kovů a jejich slitin,
- elektrotermické výroby,
- výroba průmyslových hnojiv, pesticidů a agrochemikálií,
- výroba chlóru, anorganických sloučenin halových prvků, anorganických kyselin, amoniaku a močoviny, kyanovodíku a jeho solí, sody, anorganických pigmentů,
- petrochemické zpracování ropy a zemního plynu,
- výroba organických barviv,
- výroba výbušnin,
- výroba a zpracování polymerů a plastických hmot,
- výroba textilních, gumárenských a kožedělných pomocných přípravků,
- výroba nátěrových hmot,
- zpracování osinku,
- výroba farmaceutických surovin,
- výroba syntetických alkoholů, ketonů, organických kyselin a jejich esterů a solí,
- výroba cementu, magnezitu a vápna,
- obalovny a mísírny živíc,
- výroba a zpracováni skla a sklářských výrobků,
- výroba celulózy,
- spalovny průmyslových a komunálních odpadů,
- jaderná energetická zařízení.
3. Závažné technologické výroby, zařazené do II. kategorie, jsou:
- úpravny rud neželezných kovů,
- hutní druhovýroba a ostatní speciální hutní výroby,
- výrobci ostatních kovů a jejich slitin,
- moření a galvanické pokovování,
- lakovny,
- výroba glazur, frit a barvítek,
- výroba klihu a lepidel, mydlářských výrobků, saponátů a kosmetiky,
- výroba a zpracování pryže a organokřemičitých materiálů,
- výroba silikátových surovin a lehkých plniv do betonu,
- výroba cihlářských výrobků, keramiky, porcelánu, nepálených zdicích materiálů a prefabrikátů,
- výroba žáruvzdorných materiálů,
- těžba a zpracování křemeliny,
- pily a zpracování dřeva (nábytek, desky),
- výroba izolačních materiálů,
- textilní, kožedělné, obuvnické a kožešnické výroby,
- zemědělské a potravinářské výroby,
- krematoria a spalovny sociálního odpadu,
- skládky, odvaly, uhelné lomy a obdobné plochy s možností hoření nebo zapaření,
- kamenolomy, zpracování kamene.
4. Pro technologické výroby nově zaváděné, které nejsou uvedeny v odstavci 2 nebo 3, požádá investor ústřední orgán státní správy ochrany ovzduší republiky o zařazení do kategorie.
5. Nezařazené technologické výroby náleží do III. kategorie.
6. Do IV. kategorie náleží všechna vozidla a dopravní zařízení, u nichž dochází k produkci znečišťujících látek.
7. Každému provozovateli se stanoví počet a kategorie zdrojů v jeho správě.
II. Provozní řády (k zásadě 3)
1. Provozovatelé zdrojů I. kategorie jsou povinni vypracovat provozní řád ve všech případech.
Provozovatelé zdrojů II. kategorie jej vypracují v případech, kde je zdroj vybaven odlučovacím zařízením nebo jiným zařízením umožňujícím omezovat znečišťující látky. V oblastech vyžadujících zvýšenou ochranu ovzduší lze uložit vypracování provozního řádu i ostatním provozovatelům II. kategorie.
2. Provozní řady obsahují zejména
- podmínky stanovené výrobcem zařízení pro provoz,
- způsob obsluhy zařízení,
- postup při mimořádných stavech (najíždění, odstavování atd.),
- způsob sledování důležitých parametrů provozu,
- jiné důležité údaje (četnost technologických odstávek, oprav atd.).
3. Za provozní řád lze pokládat i dosavadní technologické reglementy a další místní provozní a pracovní předpisy, pokud obsahují stanovené náležitosti.
4. Provozní řády schvaluje orgán technické inspekce ochrany ovzduší.
III. Zjišťování množství emisí (k zásadě 3)
1. Trvalým registračním měřením zjišťují emise všechny nové zdroje I. kategorie, které
a) spalují paliva a mají instalovaný tepelný výkon vyšší než 200 MW (měření tuhých znečišťujících látek, SO2, NOx),
b) jsou vybaveny elektrickým odlučováním (měření tuhých znečišťujících látek),
c) mají realizováno omezování emisí SO2 technickými prostředky, např. odsiřování spalin (měření S02),
d) překračují roční emisi znečišťujících látek ve výši 500 tun tuhých znečišťujících látek
1000 tun SO2
1000 tun NOx jako NO2
10 tun chlóru
e) vypouštějí tuhé znečišťující látky
- cementárny z rotačních pecí, z chladičů slívku a mlýnice cementu, pokud jsou samostatně vyústěny do ovzduší,
- vápenky,
- magnezitky z pecí a mlecích zařízení, pokud jsou samostatně vyústěny do ovzduší,
- spalovny komunálních odpadů s instalovaným výkonem vyšším než 3 tuny spalovacího odpadu.
2. Náhradou za trvalé měření lze použít i jiný způsob, kterým lze údaje o emisích spolehlivě zjišťovat (např. trvalé sledování a registrováni parametrů, jejichž vztah k výši emise je jednoznačně určen, spalování plynných a kapalných paliv s málo proměnlivým obsahem síry).
3. Ustanovení odst. 1 a 2 se týká i rekonstrukcí spojených s rozšířením výkonu, pokud tím dojde ke splnění uvedených parametrů.
4. Dříve zřízené zdroje se zařízeními podle odst. 1 musí být vybaveny trvalým registračním měřením do 7 let od nabytí účinnosti zákona. Do té doby zjišťují emise měřením nejméně jednou ročně.
5. Ostatní zdroje I. kategorie zjišťují emise měřením nejméně jednou za tři roky. Toto opatření se nevztahuje na spalování paliv nevybavené odlučovacím zařízením.
6. Zdroje I. kategorie, které nemají uloženu povinnost trvalého měření, zjišťují emise nejméně jednou ročně. Používají přitom bilance a emisní faktory, nebo jiné postupy, schválené inspekčním orgánem ochrany ovzduší.
7. Zdroje II. kategorie zjišťují emise měřením nebo způsobem podle odst. 6 v termínech stanovených orgánem ochrany ovzduší (zpravidla jednou za pět let v souvislosti s evidencí zdrojů).
8. Inspekční orgán ochrany ovzduší je oprávněn po projednání s orgánem hygienické služby uložit
- provedení jednorázového měření,
- zkrácení termínu vybavení zdroje trvalým registračním měřením dle odst. 4,
- vybavení zdroje trvalým měřením v případě zvlášť toxických znečišťujících látek.
9. Měření se provádí podle ČSN, závazných metod stanovených ústředním orgánem státní správy ochrany ovzduší, návodů výrobců schválených měřících přístrojů nebo způsobem odsouhlaseným inspekčním orgánem ochrany ovzduší.
10. Protokoly z měření pro účely zjištění množství emisí se zasílají orgánu, který vede ústřední evidenci o zdrojích a jejich emisích.
IV. Výpočet rozptylu (k zásadě 4)
1. Na základě parametrů zdrojů (emise, tepelná vydatnost, výška komína), meteorologických parametrů (vítr, teplotní zvrstvení) a členitosti terénu výpočet rozptylu znečišťujících látek umožní zjistit charakteristiky znečištění, zejména
- maximálně možné koncentrace a místo jejich výskytu,
- dobu trvání koncentrací převyšující určitou hranici,
- celkovou dávku znečištění za dané období,
- koncentrace ve stanovených místech,
- výšku komína potřebnou k tomu, aby nebyly překročeny stanovené koncentrace.
2. Výpočet lze provést i pro kumulované znečištění od většího počtu zdrojů.
3. Tyto postupy při výpočtu rozptylu včetně vzorců, vysvětlení použitých technických pojmů, příkladě výpočtu a tabulek budou uvedeny v samostatné směrnici, jejíž vydání bude oznámeno v Ústředním věstníku ČSR a Ústředním věstníku SSR.
V. Emisní limity (k zásadě 5)
1. Emisní limity se stanovují pro znečišťující látky, jejichž množství je možné a účelné omezovat; nestanoví se v případech, kdy je množství vypouštěných znečišťujících látek malé nebo je nelze dosud technicky řešit. Místo emisního limitu mohou být v případech, že jeho číselné stanovení je neúčelné, stanoveny technické podmínky provozu, jejichž dodržení je dostatečné k dodržení požadovaného stupně ochrany ovzduší.
2. Emisní limit se vyjadřuje zpravidla hmotností za časovou jednotku, případně koncentrací nebo hmotností na jednotku výroby; tyto údaje lze podle charakteru provozu na hmotnost za časovou jednotku převádět.
3. Pro vybrané druhy nových zdrojů jsou emisní limity uvedeny v příloze.
4. Pro ostatní nové zdroje I. kategorie určí emisní limit (popř. technické podmínky) ústřední orgán státní správy ochrany ovzduší. Bude přitom vycházet z technických možností, potřeby ochrany ovzduší daného regionu apod. kritérií.
5. Pro ostatní nové zdroje II. kategorie určí emisní limit nebo technické podmínky ČTIO podle potřeb ochrany ovzduší a technických možností.
6. Pro dříve zřízené zdroje určí emisní limity ČTIO po prověrce zdrojů, provedené ve spolupráci s provozovateli zdrojů znečišťování ovzduší, a to postupně. Pro zdroje I. kategorie budou stanoveny do 5 let od nabytí účinnosti zákona o ochraně ovzduší.
7. Určený emisní limit musí odpovídat technickým možnostem technologického procesu a použité odlučovací technice. Pokud existují možnosti dalšího snížení emisí, určí se emisní limit jako dočasný. Souběžně se uloží potřebná opatření.
8. Jsou-li u konkrétního zdroje předpoklady pro dosažení emisního limitu určeného podle odstavce 3 pro nové zdroje, určí se emisní limit v této výši, pokud nejsou nutná dodatečná investiční nebo rozsáhlejší provozní opatření.
9. Součástí určení emisního limitu může být specifikace situací, kdy nemusí být dodržena potřebná omezení pro tyto situace (např. zajíždění provozu, ohrožení bezpečnosti ap.).
10. Při určení emisního limitu se ručí způsob jeho kontroly.
11. Emisní limit, k jehož dodržení je nezbytné použití kvalitnějších nebo jiných druhů paliv než jsou obvykle pro provoz zdroje užívány, lze určit jen po souhlasném vyjádření místa přidělujícího palivové základny.
12. Omezení emisí oxidů síry a dusíku ze spalovacích procesů lze uložit v nutných případech při dostupnosti potřebných omezovacích zařízení, po jejich instalaci a uvedení do provozu se určí dosažitelný emisní limit.