I. Všeobecná část
Důsledné uskutečňování
strategické linie urychlení ekonomického
a sociálního rozvoje naší společnosti,
vytýčené XVII. sjezdem Komunistické
strany Československa, vyžaduje připravit a
realizovat komplexní přestavbu hospodářského
mechanismu ČSSR jakožto prvořadý a bezprostřední
politickoekonomický úkol. Strategie urychlení
ekonomického a sociálního rozvoje je založena
na potřebě revolučních změn
v uplatňování vědeckotechnického
pokroku, intenzívním zapojením do mezinárodní
dělby práce, zejména socialistické
ekonomické integrace, na růstu kvality práce
a na zvyšování efektivnosti celého reprodukčního
procesu v zájmu dosažení dalšího
pokroku v tvorbě materiálních a duchovních
hodnot pro život a práci lidu. Kvalitativní
přestavba hospodářského mechanismu
jakožto předpoklad realizace strategie urychlení
ekonomického a sociálního rozvoje naší
společnosti musí mít komplexní charakter,
tj. musí být zabezpečována v organické
jednotě a efektivní součinnosti plánování,
ekonomických nástrojů a stimulů, organizačních
struktur řízení a kádrové politiky.
Základní směry tohoto procesu a jejich konkretizace
jsou obsaženy v usnesení ÚV KSČ o komplexní
přestavbě hospodářského mechanismu
ČSSR a jejím zabezpečení, které
bylo přijato na 7. plenárním zasedání
ÚV KSČ v prosinci 1987 a ve Směrnicích
k zabezpečení komplexní přestavby
hospodářského mechanismu, schválených
usnesením vlády ČSSR č. 29 ze dne
28. ledna 1988.
Přestavba hospodářského mechanismu
je založena na hlubším a všestrannějším
využití všech předností a základních
principů řízení socialistické
společnosti a její ekonomiky. Jde zejména
o trvale platné principy vedoucí úlohy strany
a řídící úlohy socialistického
státu, demokratický centralismus a plánovitost
rozvoje, o tvorbu, rozdělování a užití
společenského produktu a odměňování
podle výsledků práce i o aktivní využití
zbožně peněžních vztahů.
Celý proces přestavby musí přitom
směřovat k nejvyššímu cíli
socialistické společnosti, tj. všestrannému
uspokojování jejích neustále rostoucích
potřeb. Základním předpokladem jeho
úspěšného zvládnutí je
vysoká angažovanost všech pracujících
a soustředěné jednotné úsilí
státních, hospodářských a odborových
orgánů a organizací jakož i dalších
organizací Národní fronty pod vedením
Komunistické strany Československa.
Z takto široce pojatého zaměření
přestavby hospodářského mechanismu
vyplynula i nezbytnost podstatných změn řady
obecně závazných právních předpisů,
popř. vydání nových, které
zakotví změny v postavení, právech
a povinnostech zejména ústředních
orgánů, podniků a pracovních kolektivů.
Přitom jde především o důsledné
uplatnění principu demokratického centralismu
v zájmu dokonalejšího souladu mezi zvyšováním
kvality a účinnosti centrálního řízení
a posilováním iniciativy a samostatnosti podnikové
sféry. To vyžaduje důsledně vymezit
kompetence těchto stupňů řízení
a jejich vzájemné vztahy tak, aby nedocházelo
k rozmělňování odpovědnosti,
k jejímu přesouvání na vyšší
stupně řízení ani k zasahování
do činnosti podniků ve věcech, které
zákon svěřuje přímo jim. Jde
a neustálé nalézání optimální
míry centrálního řízení
se samostatností podniků, souladu celospolečenských,
podnikových a individuálních zájmů
a o další rozvoj socialistické demokracie v
zájmu rozvoje celé společnosti.
Centrum se bude věnovat především otázkám
dlouhodobé strategie ekonomického a sociálního
rozvoje, tvorbě souhrnné prognózy, dlouhodobého
výhledu a státního pětiletého
plánu, řízení národohospodářských
priorit.v oblasti inovačních strukturálních
změn a zapojení do mezinárodní dělby
práce. Současně bude cestou zkvalitňování
soustavy řízení a politikou rovnovážnosti.ve
všech sférách ekonomiky vytvářet
náročné stimulační podmínky
pro socialistickou podnikavost a hospodářské
soutěžení podniků s cílem všestranného
uspokojování společenských potřeb.
Změna úlohy centra v ekonomickém rozvoji
bude provázena zásadním posílením
samostatnosti podniků ve všech oblastech hospodářské
a sociální činnosti cestou jejich převedení
na úplný chozrasčot a na samofinancování
při uplatnění principu socialistické
samosprávy pracovního kolektivu s cílem rozvíjet
socialistickou podnikavost. Tu je třeba chápat jako
samostatné zákonné využívání
majetku v socialistickém celospolečenském
vlastnictví a výrobních činitelů
k maximalizaci důchodu z realizace zboží (výrobků,
prací nebo služeb); společenským posláním
této činnosti je udržovat, rozmnožovat
a zhodnocovat svěřený majetek s cílem
efektivně a všestranně uspokojovat potřeby
společnosti a zabezpečovat v závislosti na
výsledcích hospodaření ekonomický
a sociální rozvoj pracovního kolektivu podniku.
Zákon o státním podniku má klíčový
význam pro zaměření celého
procesu přestavby, neboť se týká podniku
jakožto jednoho ze základních článků
národního hospodářství. Jeho
posláním je upravit právní poměry
státního podniku v souladu se zásadami, komplexní
přestavby hospodářského mechanismu
a rozvinout iniciativu a účast pracovních
kolektivů na řízení především
v podnikové sféře jakožto sféře
tvorby materiálních hodnot, kde se rozhoduje o realizaci
úkolů státního plánu a do značné
míry i o vývoji životní úrovně
lidu.
Vycházeje z těchto principů a s využitím
připomínek z veřejné diskuse vyjadřuje
zákon o státním podniku tyto hlavní
politicko-ekonomické cíle:
- založení a rozvoj státního podniku
jakožto jednoho ze základních článků
národního hospodářství, vytýčení
jeho poslání a vytvoření prostoru
pro jeho podnikatelskou iniciativu;
- vymezení vztahu státu a podniku, činnosti
podniku a jeho právního, majetkového a finančního
postavení, vymezení samofinancování,
státního plánu, socialistické samosprávy
pracovního kolektivu a účastí pracujících
na řízení, jakož i vztahu podniku k
územním orgánům, tj. k národním
výborům;
- vymezení zakladatele, jeho práv a povinností,
úprava vzniku a zániku podniku;
- ustanovení socialistické samosprávy pracovního
kolektivu jakožto formy řízení státního
podniku na základě dalšího rozvoje socialistické
demokracie vedle zachování principu jediného
odpovědného vedoucího (ředitele);
- vymezení sféry hospodářské
a sociální činnosti podniku v souladu s podmínkami
komplexní přestavby hospodářského
mechanismu.
Realizace navržené úpravy si nevyžádá
nároky na státní rozpočet ani zvýšení
plánu pracovních sil.
II. Zvláštní část (odůvodnění
jednotlivých ustanovení)
K preambuli:
K zabezpečení realizace strategie urychlení
sociálně ekonomického rozvoje ČSSR
se upravuje zakládání, činnost a postavení
státních podniků, které jsou spolu
s družstvy základním článkem
národního hospodářství. Podniky
plní své hospodářské a sociální
úkoly v souladu s politikou Komunistické strany
Československa, která je vedoucí a usměrňující
silou socialistické společnosti a státu.
Takto je v preambuli zvýrazněna vedoucí úloha
Komunistické strany Československa. Vliv státu
na činnost podniku bude realizován především
uplatněním principu plánovitosti, zásady
demokratického centralismu a ekonomickými nástroji
a pravidly zejména v oblasti financí, cen, mzdového
vývoje apod. V souladu s přijatými principy
přestavby hospodářského mechanismu
se nově uplatňuje princip socialistické samosprávy
jakožto řídícího subjektu podniku.
V rámci závazných.výstupů státního
plánu a.v souladu s obecně závaznými
právními předpisy bude státní
podnik:
- zabezpečovat ve shodě se záměry
centra svůj dlouhodobý rozvoj a ponese úplnou
chozrasčotní odpovědnost za výsledky
své práce;
- právním subjektem s úplným chozrasčotem
a přímými vztahy ke státnímu
plánu, státnímu rozpočtu, státním
fondům a rozpočtům národních
výborů;
- vybaven hmotnými, pracovními a finančními
zdroji v rozsahu, který umožňuje realizaci
předmětu činnosti se společensky požadovanou
mírou efektivnosti.
Zásady a principy vyjádřené v preambuli
jsou základním interpretačním pravidlem
pro výklad všech ustanovení zákona a
jeho aplikaci v praxi.
K části první:
K § 1 a 2:
Dosažený stupeň a zejména další
rozvoj socialistické zbožní výroby v
podmínkách urychlení a prohloubení
sociálně ekonomického rozvoje naší
společnosti vyvolává potřebu nově
upravit zákonem postavení, právní
poměry a zásady činnosti státního
podniku.
Pojmovým znakem státního podniku je to, že
se jedná o socialistickou hospodářskou organizaci,
která plní hospodářskou a sociální
funkci, je zakládána státem v zájmu
uspokojování potřeb socialistické
společnosti a dosahuje toho prostřednictvím
své podnikatelské činnosti.
Zákon zdůrazňuje společenské
poslání podniku, kterým je účelně
a hospodárně uspokojovat potřeby socialistické
společnosti. Aby tak podnik mohl činit, musí
zabezpečovat svůj hospodářský
rozvoj, který se tak stává prostředkem
k naplňování společenského
poslání podniku. V souladu s ním a v závislosti
na výsledcích hospodaření zabezpečuje
podnik i sociální rozvoj svého pracovního
kolektivu.
Charakteristika podniku jakožto socialistického výrobce
zboží, který poskytuje rovněž služby
vychází ze zdokonaleného pojetí existence
zbožní výroby a zbožně peněžních
vztahů za socialismu. Podnik provozuje svou hospodářskou
a sociální činnost samostatně, a to
na základě státního plánu hospodářského
a sociálního rozvoje, úplného chozrasčotu
a socialistické samosprávy. Uplatnění
uvedených zásad vytváří prostor
a současně rámec pro rozvoj iniciativní
podnikatelské činnosti podniku a sepjetí
celospolečenských zájmů se zájmy
podniku a jeho pracovního kolektivu. Úplný
chozrasčot je chápán jako důsledné
prosazení zásady plné závislosti financování
potřeb a nákladů podniku na docilovaných
příjmech, především na zisku
jakožto syntetickém ukazateli hospodářské
situace a prosperitu podniku.
Pracovní kolektiv podniku je pro účely zákona
vymezen tak, že jej tvoří pracovníci,
kteří v podniku konají práce v pracovním
poměru s výjimkou vedlejšího pracovního
poměru. Přitom zákon vychází
z potřeby definovat jednoznačně pracovní
kolektiv podniku zejména v souvislosti se zavedením
institutu socialistické samosprávy pracovního
kolektivu. Dále vychází z toho, že pracovník,
který má zájem pracovat v určitém
podniku, podílet se na výsledcích jeho práce
a na jeho hospodářském rozvoji, tak činí
zpravidla v pracovním poměru. Vedlejší
pracovní poměr je z těchto hledisek chápán
jako pracovní poměr pro pracovníka doplňkový
a proto z hlediska zákona není takový pracovník
považován za člena pracovního kolektivu
v tom podniku, se kterým má vedlejší
pracovní poměr uzavřen. Naproti tomu nelze
vyloučit případy souběžných
pracovních poměrů; tito pracovníci
jsou z hlediska zákona považováni za členy
pracovních kolektivů těch podniků,
u nichž jsou u souběžných pracovních
poměrech.
K části druhé:
K § 3:
Vyvážená úprava vztahu státu
a podniku na základě principu demokratického
centralismu má zásadná význam pro
žádoucí rozvoj podniku a vytváří
prostor pro jeho hospodářskou samostatnost a odpovědnost.
Stát na sebe bere povinnost vytvářet v souladu
se svou hospodářsko-organizátorskou funkcí
především prostřednictvím obecně
závazných předpisů podmínky
pro podnikatelskou činnost podniku. Přitom však
zůstávají v rukou státu všechny
hlavní řídící nástroje,
podmiňující plnění jeho hospodářsko-organizátorské
funkce, tj. především stanovení závazných
pravidel a ekonomických nástrojů pro formování
činnosti podniku včetně oblasti cen, pravidel
finančního hospodaření, mzdové
regulace a provádění zahraničně
hospodářské činnosti a možnosti
realizace organizačních opatření.
Šíře uplatnění těchto
nástrojů bude závislá především
na postupném dosažení stavu ekonomické
rovnováhy, na efektivnosti a bezporuchovém fungování
ekonomiky i na účinnosti centrálního
řízení vůbec. Akcentem na ekonomické
řídící nástroje je zdůrazněno
opuštění administrativně direktivní
soustavy řízení a naplňována
zásada přestavby hospodářského
mechanismu o uplatňování centrálního
řízení podniků převážně
ekonomickými prostředky. Přitom jde v §
3 odst. 1 o příkladný výčet
řídících nástrojů, které
může socialistický stát vůči
podnikové sféře uplatnit.
Z hlediska právní jistoty podniku zakotvuje zákon
významný princip, že činnost a územní
působnost podniku lze omezovat nebo do ní zasahovat
pouze za podmínek a způsobem stanoveným zákonem.
K § 4 - 7:
Postavení podniku je v zákoně zakotveno z
aspektů právního, majetkového a finančního.
Zákon charakterizuje podnik jakožto právnickou
osobu a vrací se tak k ústavnímu pojmu právnické
osoby (čl. 11 Ústavy z roku 1960). Přiznává
dále podniku speciální právní
subjektivitu, potřebnou k tomu, aby podnik mohl plnit svoje
poslání.
Samostatnost podniku je zdůrazněna tím, že
podnik neodpovídá z závazky státu
ani jiných subjektů, ale ani stát neodpovídá
za závazky podniku, pokud zákon výjimečně
nestanoví jinak. Takovými výjimečnými
případy jsou např. § 251 zákoníku
práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a zákon č. 72/1967 Sb., o
Státní spořitelně, ve znění
zákona č. 163/1968 Sb. Uvedená koncepce vychází
rovněž z požadavku ochrany státu proti
vymáhání pohledávek v zahraničí,
vzniklých z činnosti československých
státních podniků.
Zákon dále pamatuje na možnost podniku domáhat
se u hospodářské arbitráže ochrany
proti zásahům orgánů hospodářského
řízení do své činnosti, které
jsou v rozporu s právními předpisy. Rovněž
stanoví povinnost náhrady majetkové újmy,
kterou způsobí orgán hospodářského
řízení zásahem do činnosti
podniku; tento zásah přitom nemusí být
protiprávní, ale může jít o zásah
věcně nesprávný nebo dodatečný
(např. dodatečné uložení jmenovitého
úkolu, který vyvolá u podniku neplnění
jiných dříve převzatých smluvních
závazků s povinností náhrady škody
nebo placení penále). Tyto případy
řeší hospodářský zákoník,
který vymezuje v § 26a i okruh orgánů
hospodářského řízení.
Rovněž způsobí-li podnik svou činností
majetkovou újmu státu nebo jinému podniku,
resp. subjektu, je povinen ji ve stanoveném rozsahu nahradit
za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem.
Vycházeje ze skutečnosti, že podnik je právnickou
osobou a v souladu se zásadou posílení samostatnosti
a odpovědnosti podniku, přenechává
zákon vnitřní organizaci podniku a organizaci
jeho vnitřního řízení ve výhradní
působnosti podniku.
S ohledem na skutečnost, že moderní průmysl
je v řadě odvětví charakterizován
existencí velkých organizací se složitou
vnitřní strukturou, umožňuje zákon
v zájmu pružnosti a operativnosti řízení
i fungování hospodářských vztahů,
aby organizační řád, popř.
jiný vnitropodnikový organizační předpis
stanovil rozsah, v němž vnitřní organizační
jednotka podniku vystupuje jménem podniku v právních
vztazích. Toto pojetí respektuje integritu právní
subjektivity státního podniku a z hlediska vnitřních
organizačních jednotek znamená účast
na výkonu této jednotné právní
subjektivity státního podniku. Současně
toto pojetí umožňuje podniku určit.
rozsah oprávnění vnitřní organizační
jednotky jednat jménem podniku diferencovaně s přihlédnutím
ke konkrétním podmínkám /velikost,
místní odloučenost vnitřních
organizačních jednotek apod./. Právní
úkony vnitřní organizační jednotky
činí její vedoucí, popř. další
pracovníci, určení organizačním
řádem nebo jiným vnitropodnikovým
organizačním předpisem.
Zákon vymezuje majetkové postavení podniku
z hlediska subjektu a předmětu vlastnictví,
tj. majetku, se kterým podnik hospodaří.
Stanoví, že tento majetek je v socialistickém
celospolečenském vlastnictví a tvoří
jej věci a majetková práva, svěřená
podniku zakladatelem při jeho založení a získaná
jeho podnikatelskou činností.
K pojmu socialistické celospolečenské Vlastnictví
je třeba uvést:
Z hlediska marxisticko-leninského pojetí zespolečenštění
výrobních prostředků a marxisticko-leninské
teorie státu a práva má tento pojem svůj
původ již v dílech klasiků. Pokud jde
o zespolečenštění výrobních
prostředků v socialistické společnosti,
lze teoretické východisko koncepce klasiků
spatřovat v Marxově a Engelsově díle
"Německá otázka" /spisy 3, str.
80 a n./ a v díle V. I. Lenina "Stát a revoluce"
/spisy 25, str. 441 a n./. V obou dílech se zdůrazňuje
revoluční potřeba univerzality osvojení
totality výrobních sil, jak výslovně
uvádějí Marx a Engels v citovaném
díle. Tuto univerzalitu vyjadřuje Lenin tak, že
výrobní prostředky, které byly dosud
v soukromém vlastnictví, budou odevzdány
"celému národu, celé společnosti"
/str. 441 cit. díla/. Klasikové kladou důraz
na sociální univerzalitu přisvojování
výrobních prostředků; přitom
Lenin jako subjekt tohoto přisvojování výslovně
označuje celý národ, resp. celou společnost.
Ústava zná socialistické společenské
vlastnictví ve dvou základních formách:
státní vlastnictví a družstevní
vlastnictví. Podstatný je subjekt vlastnického
vztahu, kterým je u státního vlastnictví
podle ústavy všechen lid reprezentovaný státem.
Mezi pojmem státní socialistické vlastnictví
a celospolečenské socialistické vlastnictví
není obsahový rozdíl. Jde pouze o odlišné
terminologické vyjádření téže
podstaty. Tato terminologická, nikoliv věcná
odlišnost ve kvalifikaci uvedené formy vlastnictví
je zdůvodněna snahou o vhodnější
sociálně ekonomické vystižení
této formy, které lépe odpovídá
sociálně ekonomické podstatě přestavby
hospodářského mechanismu. Pojem socialistické
společenské vlastnictví je tedy obsahově
plně v souladu s koncepcí vlastnictví obsaženou
v ústavě a jen zvýrazňuje univerzálnost
ekonomické moci celé společnosti ve vztahu
k národnímu majetku. Zároveň je třeba
z hlediska srovnávacího ústavního
práva zdůraznit, že orgány kontroly
ústavnosti zásadně nepovažují
za protiústavní, je-li obsahově identický
právní institut terminologicky označen v
zákoně odlišně od ústavy.
Na institut socialistického celospolečenského
vlastnictví navazuje institut práva hospodaření
státního podniku se svěřeným,
resp. podnikáním nabytým majetkem. Obsahově
se jedná o institut zčásti obdobný
dosavadní správě národního
majetku /čl. 11 odst. 1 ústavy/, který však
terminologicky koresponduje s ekonomickými kategoriemi
přestavby hospodářského mechanismu.
Pružnost tohoto institutu /na rozdíl od poměrné
rigidity dosavadní správy/, daná především
odbouráním nynějších schvalovacích
procesů v oblasti majetkových dispozic, přispěje
k rozvoji socialistické podnikavosti a k rozmnožování
národního majetku. Skutečnost, že ústava
institut hospodaření státního podniku
se svěřeným, resp. podnikáním
nabytým majetkem nezakotvuje, nevytváří
rozpor s ústavou, nebo z cit. článku ústavy
nevyplývá, že správa národního
majetku musí být v daném kontextu institutem
výlučným, jakož i to, že instituty
částečně odlišné od institutu
správy národního majetku musí být
upraveny ústavou.
Podnik má právo a povinnost chránit a rozmnožovat
majetek v socialistickém celospolečenském
vlastnictví v zájmu dosažení co nejlepších
hospodářských výsledků a plného
uspokojování potřeb socialistické
společnosti. Majetek může být podniku
odňat pouze v případech stanovených
zákonem, a to v zásadě za úplatu.
Tato zásada znamená posílení jistoty
podniků v majetkové sféra.
Peněžním vyjádřením majetku
v socialistickém celospolečenském vlastnictví,
se kterým podnik provozuje svou podnikatelskou činnost,
je jmění. K tomuto pojmu váže zákon
rovněž povinnost rozmnožovat toto jmění
(cestou rozvoje podnikatelské činnosti) a zakazuje,
s výjimkou zvláštních režimů
hospodaření (§ 15 - 17 zákona), odnímání
tohoto jmění jeho účelu, kterým
je podnikání sloužící uspokojování
celospolečenských potřeb a potřeb
vlastního pracovního kolektivu.
Zakotvení přímého vztahu podniku ke
státnímu rozpočtu (federace nebo příslušné
republiky), státním fondům a rozpočtům
národních výborů je základem
finančního postavení podniku ve vztahu ke
států.
K § 8:
Princip samofinancování je nedílnou součástí
nově koncipovaného finančního postavení
podniku. Dalšími zdroji příjmů
podniku jsou např. náhrady škod, přijaté
penále, pokuty, dotace apod. Zákon dále stanoví
základní pravidlo chozrasčotu, kterým
je úhrada potřeb a nákladů podniku
především z příjmů, které
podnik získává ze své podnikatelské
činnosti. Dále ukládá podniku přednostně
splnit odvodové, resp. daňové povinnosti
vůči státu. Zákon garantuje rovněž
podniku samostatnost ve využívání použitelného
zisku, který podniku zůstává po provedení
odvodů a daní, i když určuje podniku
povinnost provádět přednostně příděly
do těch fondů, které je podnik povinen vytvořit
(§ 40 zákona). Zásadní význam
má ustanovení o odpisech ze základních
prostředků, které zůstávají
podniku v plné výši a podnik je používá
samostatně. Toto je jeden z významných předpokladů
obnovy a trvalé modernizace výrobně technické
základny, realizace vědeckotechnického pokroku
a tedy i možnosti výroby produkce na špičkové
světové úrovni. Výjimkou z tohoto
pravidla je pouze uložení útlumového
programu a dočasně realizovatelná možnost
přerozdělení odpisů ve smyslu ustanovení
§ 73.
K § 9:
Zákon zdůrazňuje význam a úlohu
státního pětiletého plánu jako
základního nástroje centrálního
řízení podniku, a to ve shodě se zásadou,
že socialistická ekonomika je ekonomikou plánovanou
a plánem řízenou. Dále stanoví
ve shodě s přijatými Směrnicemi k
zabezpečení komplexní přestavby hospodářského
mechanismu, že podnik je přímým adresátem
výstupů státního plánu, které
vypočítává demonstrativně.
Závaznost přiznává zákon pouze
normativům, jmenovitým úkolům a limitům
jakožto výstupům státního plánu,
které určují závazné podmínky
pro podnikatelskou činnost podniku a vyjadřují
celospolečensky nejdůležitější
cíle rozvoje národního hospodářství.
V rámci jmenovitých úkolů hovoří
zákon o závazných státních
zakázkách jako o zvláštní skupině
jmenovitých úkolů. Závazná
státní zakázka je výstupem státního
plánu. Jejím charakteristickým rysem je mimo
jiné skutečnost, že zde na jedné straně
hospodářsko-právního vztahu vystupuje
stát, reprezentovaný svým orgánem
(např. ministerstvem), na stra ně druhé podnik,
který je zakázkou jakožto výstupem státního
plánu vázán. Hospodářský
zákoník váže ke státní
zakázce pro oba subjekty tohoto zakázkového
vztahu oboustrannou kontraktační povinnost. Další
náležitosti státní zakázky, např.
okruh orgánů, oprávněných k
jejímu zadání stanoví obecně
závazný právní předpis. Formou
státních zakázek budou zabezpečovány
především dodávky pro oblast obrany
a bezpečnosti státu, dodávky pro za bezpečení
zdraví lidu, ekologii, plnění závazků
z mezinárodních smluv apod. Terminologicky zavádí
zákon pojem "výstup státního
plánu" jakožto pojem obecnější
než je pojem "úkol státního plánu",
který je pouze jedním z výstupů státního
plánu (vedle normativů, limitů a dotací).
Kategorie normativů, jmenovitých úkolů
a limitů, uvedené v § 9 odst. 2 a 3 jsou totožné
s pojmy, uvedenými v § 3 odst. 2 písm. a/,
kde jsou tyto kategorie blíže charakterizovány.
Tato charakteristika - dlouhodobost normativů, celospolečenský
národohospodářský význam jmenovitých
úkolů a omezenost zdrojů u limitů
- je vlastní všem těmto výstupům
státního plánu, kterým je společná
jejich závaznost vůči podnikové sféře.
K § 10:
Zákon stanoví, že podnik uskutečňuje
svou činnost v souladu s principem socialistické
zákonnosti. Dále určuje pro rozvoj činnosti
podniku zásadu plánovitosti a hospodářského
soutěžení. Při uskutečňování
podnikatelské činnosti podniku připouští
zákon přiměřené hospodářské
riziko. Podnik může přitom využívat
všech možností, daných mu československým
právním řádem; přitom však
nesmí nadřazovat své zájmy nad zájmy
celospolečenské. Tato ustanovení akcentují
prioritu celospolečenských zájmů;
výslovně je podniku zakázáno zneužívat
svého hospodářského postavení
na úkor jiných subjektů (tj. nejen subjektů
v hospodářské sféře, ale např.
i občanů) nebo jiným způsobem jednat
proti zájmům společnosti. Toto ustanovení
věcně souvisí mimo jiné i se závazkem
státu přijímat protimonopolní opatření
(§ 3 zákona) a s neplatností smlouvy o sdružení,
pokud by na jejím základě vznikl společensky
nežádoucí monopol (§ 53 zákona).
Přiměřeným hospodářským
rizikem je třeba rozumět, takové počínání
řídících orgánů státního
podniku, souladné s právním řádem,
při kterém mají tyto orgány s přihlédnutím
ke všem okolnostem dostatek důvodů předpokládat,
že pravděpodobnost úspěšnosti konkrétního
hospodářského rozhodnutí je výrazněji
vyšší než pravděpodobnost jeho neúspěšnosti.
Za hospodářské riziko nelze považovat
jednání řídících orgánů
státního podniku, které by ohrožovalo
zdraví nebo život lidí. Rizikovost jednání
by měla být obvykle patrná již na jeho
počátku. Z povahy věci je zřejmé,
že významná je rovněž příprava
řídících rozhodnutí, zejména
z hlediska objektivního vyhodnocení všech dostupných
informací.
K § 11:
Socialistická samospráva pracovního kolektivu
je jakožto významný nový prvek v procesu
komplexní přestavby hospodářského
mechanismu koncipována jako podíl pracujících
na rozhodování velmi důležitých
otázek hospodářské a sociální
činnosti podniku, a to v rozsahu a způsobem, stanoveným
zákonem o státním podniku. Znamená
další prohloubení socialistické demokracie
ve velmi významné, tj. národohospodářské
oblasti. Sleduje vyšší zapojení širokých
vrstev pracujících do procesu řízení
výroby a je pojímána rovněž jako
stimulátor zájmu pracujících na co
nejlepších výsledcích práce podniku
tím, že dává samosprávným
orgánům pracovního kolektivu právo
rozhodovat s zásadních hospodářských
a kádrových otázkách.
Zachován zůstává princip účasti
pracujících na rozvoji a řízení
podniku prostřednictvím společenských
organizací, sdružených v Národní
frontě, zejména ROH a SSM, které v podniku
působí. Úloha těchto organizací
v podmínkách komplexní přestavby hospodářského
mechanismu vzroste v souvislosti s celkovým růstem
iniciativy pracujících; přitom nelze ztrácet
ze zřetele zásadu, že řízení
podniků zahrnuje i kontrolu.
K § 12:
Zákon zakotvuje velmi důležitou povinnost podniku
spolupracovat ve své hospodářské a
sociální činnosti s příslušnými
národními výbory (může se jednat
podle konkrétních podmínek i o několik
národních výborů různých
stupňů v závislosti na organizačním
členění podniku) a podílet se na komplexním
rozvoji jejich územních obvodů. Rozsah a
podmínky této spolupráce jsou konkretizovány
ve zvláštních předpisech; předpokládá
se, že tento podíl bude spočívat především
v povinnosti placení daní, odvodů a poplatků,
využívaných národními výbory
pro rozvoj jejich územních obvodů. Příslušné
národní výbory se vyjadřují
rovněž k rozvoji podniku a k zásadním
změnám předmětu jeho činnosti
(podnikání), a to především z
hlediska zájmů rozvoje jejich území.
Jednou z osvědčených forem spolupráce
podniku a národního výboru je i sdružování
prostředků, popř. činností,
které připouští ustanovení §
55 zákona.
Ve shodě se zásadou spolupráce podniku s
národními výbory je i ustanovení o
povinnosti podniku podílet se na vypracování
a provádění volebních programů
Národní fronty, které představují
jednu z forem konkretizace této spolupráce.
K části třetí, hlavě první:
K § 13 a 14:
Ustanovení § 13 vymezuje zakladatele podniku, kterým
je ústřední orgán státní
správy nebo národní výbor. V souladu
s posílením samostatnosti, pravomoci a odpovědnosti
podniků a rovněž v souladu s koncepčním
vymezením centrální a podnikové sféry
a vztahů mezi nimi vykonává zakladatel vůči
podniku funkci orgánu hospodářského
řízení za podmínek a způsobem
stanoveným zákonem. Jde zde především
o zákon o státním podniku, hospodářský
zákoník a zákon o národohospodářském
plánování. V tomto postavení zakladatel
rovněž kontroluje hospodářskou a sociální
činnost podniku.
Zákon stanoví zakladateli právo navrhovat
kandidáty na funkci ředitele, jakož i navrhnout
odvolání ředitele. Zakladatel naproti tomu
není oprávněn zasahovat libovolně
do hospodářské a sociální činnosti
podniku, v níž je podnik v zásadě samostatný
a řídící se především
plánem a dalšími ekonomickými nástroji.
Dojde-li však k poruchám v hospodářské
činnosti podniku, které zákon taxativně
stanoví, je zakladatel ze zákona povinen zasáhnout,
a to uplatněním konsolidačního režimu
a následně případně i přímé
správy, časově omezené nejdéle
na dobu 3 let. Nedojde-li po uplatnění těchto
opatření k odstranění příčin,
pro které byla přijata (§ 14 odst. 2 zákona),
je zakladatel povinen provést některé ze
stanovených organizačních opatření.
Zákon tak vytváří dostatečný
prostor pro konsolidaci hospodářských poměrů
podniku při ztrátě jeho prosperity; současně
však neumožňuje podnik, který ztratil
prosperitu, časově neodůvodněně
hospodářsky zvýhodňovat. Mimo organizační
opatření, prováděná následkem
špatného hospodaření, může
zakladatel rozhodnout o sloučení, splynutí,
rozdělení nebo zrušení podniku pouze
na základě vládou schváleného
programu strukturálních změn národního
hospodářství nebo v případě
sloučení, splynutí a rozdělení
též na návrh podniku, resp. podniků,
o jejichž sloučení, splynutí nebo rozdělení
se jedná. Zákon rovněž ukládá
zakladateli povinnost přihlédnout před rozhodnutím
o organizační změně podniku k jeho
návrhům a stanoviskům a projednat tato opatření
s příslušným národním
výborem a orgánem ROH, neboť se jedná
o opatření, která se úzce dotýkají
pracujících.
Na základě programu strukturálních
změn národního hospodářství,
schváleného příslušnou vládou,
může zakladatel rozhodnout i o uložení
útlumového programu podniku.
Souhrnně je k ustanovení § 14 třeba
uvést, že je koncipováno v souladu se Směrnicemi
k zabezpečení komplexní přestavby
hospodářského mechanismu, týkajícími
se posílení postavení podniků tak,
že připouští zásahy zakladatele
do činnosti podniku pouze v zákonem taxativně
stanovených případech a vylučuje tak
zejména operativní zásahy zakladatele do
hospodářské činnosti podniku. Zakladatel
potvrzuje rovněž účetní závěrku
podniku a splnění závazných výstupů
státního plánu. Toto ustanovení před
stavuje konkretizací práva zakladatele kontrolovat
činnost podniku (§ 1 3 odst. 2).
K § 15 - 17:
Do kategorie zvláštních režimů
hospodaření zařazuje zákon útlumový
program (§ 15), konsolidační program (§
16) a přímou správu (§ 17). Společné
těmto zvláštním režimům
hospodaření je to, že představují
ucelený soubor zásahů zakladatele do hospodářské
činnosti podniku. Tyto zásahy jsou diferencovány
z hlediska obsahu, způsobu a důvodu jejich uskutečňování.
Uložení útlumového programu výrobní
nebo jiné, např. investiční hospodářské
činnosti může zakladatel provést pouze
v souvislosti s organizační změnou, provedenou
na základě programu strukturálních
změn národního hospodářství,
schválených příslušnou vládou.
Zde tedy není dána přímá vazba
na výsledky hospodářské činnosti
podniku. Tato vazba je dána u konsolidačního
programu a přímé správy, jejichž
uložení, resp. u přímé správy
ustavení, je obligatorním důsledkem ztráty
prosperity podniku s následky stanovenými v §
14 odst. 2. Realizaci konsolidačního programu provádějí
dosavadní, tj. volené řídící
orgány podniku (ředitel a orgány socialistické
samosprávy). Přitom zákon neřeší
otázku, kdo vypracuje konsolidační program
podniku; může to být zakladatel, odborná
instituce apod. Účast podniku, jehož se konsolidační
program týká, na jeho vypracování
zákon rovněž nikterak neomezuje; půjde
o záležitost konkrétního případu.
Při přímé správě přechází
řízení podniku na správce, který
je ustanovován zakladatelem; a její výkon
řídí zakladatel. Přímá
správa je jako jediný zvláštní
režim hospodaření zapisována do podnikového
rejstříku. Pří výkonu přímé
správy je správce podřízen zakladateli.
Zákon stanoví správci povinnost informovat
pravidelně zakladatele formou čtvrtletních
a ročních zpráv o stavu podniku a před
skončením přímé správy
předložit zakladateli závěrečnou
zprávu o výsledcích přímé
správy. Dojde-li k obnovení prosperity podniku,
podá zakladatel návrh na výmaz přímé
správy podniku z podnikového rejstříku,
jinak musí rozhodnout o zrušení podniku. Zákon
určuje zakladateli lhůtu 90 dnů po skončení
přímé správy (nedojde-li k zániku
podniku) zabezpečit ustanovení řídících
orgánů podniku. Jde o lhůtu pořádkovou;
kontinuitu v řídící práci zabezpečuje
ustanovení, že do dne nástupu zvoleného
ředitele do funkce vykonává funkci ředitele
správce, který je takto ze zákona pověřen
řízením podniku.
K hlavě druhé:
K § 18 - 20:
Podnik jakožto právnická osoba vzniká
na základě rozhodnutí zakladatele dnem zápisu
do podnikového rejstříku. Zápis do
podnikového rejstříku má konstitutivní
účinky. Z povahy věci plyne, že rozhodnutí
zakladatele o založení podniku je obsahovou součástí
(i když ne podstatnou náležitostí) zakládací
listiny. Návrh na zápis do podnikového rejstříku
podává zakladatel a dokládá jej zakládací
listinou a popř. souhlasem příslušného
orgánu státní správy s předmětem
podnikání, pokud zvláštní předpisy
takový souhlas vyžadují. To bude vždy
praktické např. u výroby léčiv,
zbraní, střeliva, výbušnin apod.
V zájmu součinnosti s národními výbory
ukládá zákon zakladateli povinnost projednat
založení podniku rovněž s příslušným
národním výborem.
K vytvoření co nejširšího prostoru
pro socialistickou podnikavost stanoví zákon zakladateli
povinnost volit druh, organizační formu a velikost
podniku diferencovaně s ohledem na jeho poslání,
konkretizované v základním předmětu
podnikání; přitom je zakladatel povinen účelně
propojovat zejména prvky kombinátních, koncernových,
oborových a územních principů organizace.
Druhem podniku se rozumí charakteristika podniku z hlediska
převažujícího zaměření
v jeho činnosti, např. výrobní podnik,
obchodní podnik, dopravní podnik, podnik služeb
apod. Organizační formou státního
podniku může být např. i koncern, kombinát
nebo sdružení; jejich vnitřní organizace
není nikterak předurčována, avšak
nositelem právní subjektivity je vždy pouze
státní podnik.
Zakládací listinu podniku vydává zakladatel.
Listina má obligatorní náležitosti nezbytné
pro zápis podniku do podnikového rejstříku
a vymezuje a charakterizuje podnik jakožto právnickou
osobu. V souladu s akcentem Směrnic k zabezpečení
komplexní přestavby hospodářského
mechanismu na socialistickou podnikavost je nově formulováno
vymezení předmětu podnikání
(činnosti) tak, že předmět podnikání
(činnosti) je stanoven jako základní s předpokládanou
možností rozšíření podnikání
do dalších oblastí. Tato koncepce je v souladu
se zásadou hospodářského soutěžení
a vytváří pro ni potřebný prostor,
přičemž ovšem nelze ztrácet ze
zřetele skutečnost, že podstatnou povinností
podniku vůči společnosti zůstává
plnění jmenovitých úkolů státního
plánu. To je i činitel ovlivňující
možnosti rozšíření podnikání
do dalších oblastí. V rámci základního
předmětu podnikání může
zakladatel vymezit podniku povinný předmět
podnikání (činnosti), který musí
podnik přednostně zajišťovat.
Podstatným z hlediska podniku je rovněž určení
jmění podniku, svěřeného mu
zakladatelem při jeho založení, a případné
ustanovení o přechodu práv a závazků
na podnik. Může se jednat např. o závazky
založeného podniku vůči bance, jestliže
část základních prostředků
je pořízena na úvěr, dále o
závazky vůči bývalým pracovníkům
při splynutí podniků apod.
Náležitostí zakládací listiny
je rovněž vymezení doby, na kterou je podnik
zakládán, popř. vymezení úkolu,
k jehož splnění je zakládán,
a rozsah, v němž organizační jednotka
podniku vystupuje v právních vztazích jménem
podniku. Z povahy věcí plyne, že v zakládací
listině se bude jednat pouze o organizační
jednotky přímo podřízené řediteli
podniku. Toto ustanovení znamená, že při
vzniku podniku rozhodne o jeho základní vnitřní
organizaci (dělení do organizačních
jednotek v přímé podřízenosti
ředitele podniku) zakladatel. Dál je vývoj
vnitřní organizace podniku ve výhradní
působnosti podniku (5 odst. 1). Z toho plyne, že podnik
rozhoduje mimo jiné i o změně rozsahu, v
němž jeho organizační jednotka vystupuje
v právních vztazích jménem podniku,
tato změna představuje změnu zakládací
listiny a musí být navržena zakladatelem do
podnikového rejstříku. Předložení
návrhu podnikovému rejstříku na zápis
změny zakládací listiny nemůže
zakladatel odepřít.
V souladu s posílením postavení podniku a
zejména v zájmu rozvoje podnikatelské iniciativy
přiznává zákon podniku, popř.
jeho vnitřní organizační jednotce
právo předložit příslušnému
zakladateli návrh na založení dalšího
podniku, a to k zabezpečení některých
hospodářských činností. Příslušným
zakladatelem je zde třeba rozumět nejen zakladatele
podniku, který návrh podává, ale i
jiných ústřední orgán státní
správy nebo národní výbor; určující
je zde charakter činnosti, kterou by měl zakládaný
podnik vyvíjet, a proto pro posouzení příslušnosti
zakladatele budou rozhodující okolnosti konkrétního
případu. Tuto zakladatelskou iniciativu je zakladatel
povinen komplexně posoudit nejdéle ve lhůtě
šesti měsíců. Stanovení této
lhůty je dostatečné pro odpovědné
posouzení návrhu z celospolečenských
hledisek a je současně garancí proti nečinnosti
zakladatele v této otázce. Přitom je z povahy
věci zřejmé, že organizační
jednotkou státního podniku oprávněnou
k předložení uvedeného návrhu
zakladateli by měla být pravidelně pouze
organizační jednotka přímo podřízená
řediteli podniku.