Na základě posouzení námětů,
které byly shromážděny z poznatků
vzešlých z politicko-právní analýzy
účinnosti zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním /trestní
řád/, ve znění předpisů
jej měnících a doplňujících,
popř. které byly nově uplatněny, se
s přihlédnutím k navrhovaným novým
úpravám v oblasti trestního práva
hmotného /soudního i správního/ navrhuji
změny a doplňky vyjádřené v
těchto zásadách:
1. Spolupráce se společenskými organizacemi
Organizace uvedené v § 4 odst. 1 tr. řádu
jsou oprávněny vyslat k projednání
věci před okresním /obvodním/ soudem
svého zástupce, který se pak na podkladě
usnesení soudu zúčastni jednání
podle ustanovení tr. řádu a tlumočí
soudu stanovisko pracujících k projednávané
věci, k osobě pachatele a k možnostem jeho
nápravy.
Možnost vyslání zástupce společenské
organizace k jednání soudu s oprávněním
tlumočit stanovisko pracovního kolektivu k projednávané
věci, k osobě pachatele a k možnostem jeho
nápravy je jednou z významných vymožeností
socialistického trestního soudnictví. Tento
institut - vzhledem k dosavadnímu velmi omezenému
využívání možnosti vyslat k jednání
soudu bud společenského žalobce nebo společenského
obhájce - je třeba prohloubit a zdokonalit tak,
aby se stal životnější a plnil tak úlohu,
která se od něj očekávala, totiž
zvyšování podílu pracujících
na výkonu soudnictví. Ze zkušeností
praxe orgánů činných v trestním
řízení a průzkumu a rozborů,
které provedly orgány ROH a SSM, vyplynulo, že
na využívání institutu, o který
jde, působí negativně rozdělené
postaveni zástupce společenské organizace
a zúžení jeho funkce výlučně
na žalobce nebo naopak výlučně na obhájce.
Navrhuje se proto odstranění tohoto rozdělení.
Zástupce společenské organizace tak bude
moci tlumočit soudu jak případný odsudek
jednání obviněného, tak i poukázat
na skutečnosti svědčící v jeho
prospěch. Taková koncepce zástupce společenské
organizace je v souladu s postavením a úlohou prokurátora
i ostatních orgánů činných
v trestním řízení. Je věcí
všech postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný
stav věci a aby byly objasněny okolnosti svědčící
proti obviněnému i okolnosti svědčící
v jeho prospěch.
Tato zásada se provede novou formulací § 5
a § 183 tr. řádu.
2. Součinnost zdravotnických zařízení
v trestním řízení
Jestliže v trestním řízení jsou
ke zjištění skutečného stavu
věci potřebné údaje o zdravotním
stavu poškozeného, podezřelého a obviněného
ze zdravotní dokumentace, jsou po zahájení
trestního stíhání zdravotnická
zařízení povinna, jde-li o údaje o
povaze a rozsahu utrpěné újmy, zejména
o druh a závažnost nemoci, nebo o povahu a mechanismus
zranění, nebo o délku pracovní neschopnosti
či pravděpodobnou dobu léčení,
sdělovat je orgánům činným
v trestním řízení na jejich žádost.
Prokurátor a předseda senátu /samosoudce/
mohou údaje vyžadovat i bez souhlasu osoby, jíž
se údaje týkají; vyšetřovatel
a vyhledávací orgán tak mohou učinit
jen se souhlasem osoby, jíž se údaje týkají
a nesouhlasí-li tato osoba se sdělením údajů,
mohou údaje požadovat jen se souhlasem prokurátora.
Podle platné právní úpravy /§
55 odst. 2 písm. e/ zák. č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu a instrukce ministerstva
zdravotnictví ČSR č. 12/1972 Věst.
MZ ČSR a směrnice ministerstva zdravotnictví
SSR č. 5/1973 Věst. MZ SSR/ poskytují zdravotnická
zařízení orgánům činným
v trestním řízení na jejich žádost
údaje ze zdravotní dokumentace pouze tehdy, pokud
jsou potřebné pro vyhotovení posudku znalcem,
který byl takovým orgánem ustanoven za účelem
objektivního zjištění skutečného
stavu věci. Tento postup ztěžuje plně
uplatňovat ust. § 2 odst. 5 tr. řádu
a nutí orgány činné v trestním
řízení pořizovat znalecké posudky
i v případech, v nichž by k objasnění
rozhodných skutečností postačila lékařská
potvrzení nebo odborná vyjádření.
V takových případech je pořizování
znaleckých posudků, spojené s finančními
náklady, neúčelné. Znalci jsou v praxi
mnohdy zbytečně zatěžováni i
takovými věcmi, které lze uspokojivě
vyřídit minimálním administrativním
zatížením ošetřujícího
lékaře, který formou jednoduchého
písemného potvrzení může sdělit
požadované údaje.
Problematikou povinné mlčenlivosti zdravotnických
pracovníků se v posledních letech zabývala
i jednání náměstků orgánů
činných v trestním řízení
ve snaze dosáhnout nové úpravy jejího
rozsahu ve vztahu právě k těmto orgánům.
Přitom MZ ČSR dalo v úvahu, zda není
na místě řešit součinnost zdravotnických
zařízení v tr. řízení
v rámci novelizace trestního řádu.
Navrhovaná úprava překonává
zejména výklad ustanovení § 55 odst.
2 písm. e/ zák. č. 20/1966 Sb., o péči
o zdraví lidu, obsažený ve sdělení
ministerstva zdravotnictví uveřejněném
v částce 22 - 24/1968 Věst. MZ, které
je i zřejmě poplatné době svého
vzniku. Poznatky získané orgány trestního
řízení ukazují, že platná
právní úprava povinné mlčenlivosti
zdravotnických pracovníků ve vztahu k trestnímu
řízení není vyhovující,
nebo nedoceňuje celospolečenské zájmy,
které tyto orgány svou činností chrání.
Přitom i mlčenlivost pracovníků bezpečnosti,
prokuratury a soudů není bezvýjimečná
a mohou jí být zproštěni ze zákona
nebo osobou k tomu povolanou. Navrhovaná úprava
zároveň stanoví i dostatečné
záruky, které vyloučí možnost
neoprávněných zásahů do osobních
práv občanů na základě údajů
zdravotnických zařízení. Sdělení
těchto údajů může vyžadovat
až po zahájení trestního stíhání
pouze předseda senátu /samosoudce/, prokurátor
a v případech, v nichž osoba, které
se údaje týkají, s jejich sdělením
nesouhlasí, s jeho předchozím souhlasem i
vyšetřovatel a vyhledávací orgán.
Sdělení se mohou týkat jen údajů
o zdravotním stavu ošetřované osoby
pouze ohledně okolností uvedených v zásadě,
nikoli neomezeně. Lze i očekávat, že
tato úprava povede k urychlení trestního
řízení a bude tedy výhodná
i z hlediska procesní ekonomie.
Realizace zásady se promítne ve změně
a doplnění § 8 odst. 2 tr. řádu.
3. Vynětí z pravomoci orgánů
činných v trestním řízení
Z pravomoci orgánů činných v trestním
řízení podle trestního řádu
jsou vyňaty osoby, které požívají
výdaje imunit podle mezinárodního práva.
Podle dosavadního znění § 10 odst. 1
tr. ř. jsou z pravomoci orgánů činných
v trestním řízení vyňaty osoby
požívající diplomatických výsad
a imunit. Tuto dikci je třeba zpřesnit z toho důvodu,
že výsad a imunit, mezi něž patří
i vynětí z trestní jurisdikce, požívají
podle mezinárodního práva /např. Vídenská
úmluva o diplomatických stycích z 18. dubna
1961, publikovaná pod č. 157/1964 Sb., Vídeňská
úmluva o konzulárních stycích z 24.
dubna 1963, publikovaná pod č. 32/1969 Sb./ i další
osoby, které nelze označit za diplomatické
zástupce, např. hlavy cizích států
a členové jejich vlád /včetně
jejich doprovodu/ při oficiálních návštěvách
ČSSR, rodinní příslušníci
vedoucího diplomatické mise a těch jejích
členů, kteří mají diplomatickou
hodnost.
Tato zásada se provede novou formulací § 10
odst. 1 tr. řádu.
4. Ustanovení opatrovníka obviněného
Je-li nebezpečí z prodlení, může
vyšetřovatel, prokurátor a v řízení
před soudem předseda senátu k výkonu
práv zákonného zástupce obviněného
ustanovit opatrovníka.
Ustanovení § 34 tr. řádu nehovoří
výslovně o zákonném zástupci
mladistvého obviněného, Tato mezera byla
odstraněna směrnicí pléna Nejvyššího
soudu ČSSR ze dne 18. 12. 1967, Pls 9/67 /č. II/1968
Sb. rozh. tr., podle které mezi zákonné zástupce
obviněného ve smyslu § 34 tr. ř. je
nutno zahrnout i zákonné zástupce mladistvého.
Těmi jsou podle příslušných ustanovení
zákona o rodině /č. 94/1963 Sb./ rodiče
dítěte a pokud by nemohl dítě zastoupit
žádný z rodičů, soudem ustanovený
opatrovník. V zákoně o rodině jsou
taxativně uvedeny důvody, kdy je třeba opatrovníka
ustanovit. Soud ustanoví dítěti opatrovníka,
jde-li o právní úkony, při nichž
by mohlo dojít ke střetu zájmů. mezi
rodiči a dětmi nebo mezi dětmi navzájem
/§ 37 odst. 2, 3 cit. zák./ a jestliže oba rodiče
nezletilého zemřeli, byli zbaveni rodičovských
práv anebo nemají způsobilost k právním
úkonům v plném rozsahu /§ 78 odst. 1
cit. zák./. Nejednotné posuzování
otázky, zda v uvedených případech
vzniká orgánům činným v trestním
řízení povinnost dát podnět
k ustanovení opatrovníka mladistvému obviněnému,
vedlo k vydání stanoviska trestního kolegia
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 3. 1986,
č.j. 99/85, ke správnému výkladu a
aplikaci ustanovení § 34 tr. ř.
Podle tohoto stanoviska nemůže-li práva zákonného
zástupce z důvodů uvedených v §
37 odst. 2 a § 78 odst. 1 zák. o rodině vykonávat
žádný z rodičů mladistvého,
vykoná je jeho opatrovník a jestliže mladistvý
opatrovníka dosud nemá, jsou orgány činné
v trestním řízení povinny požádat
příslušný soud o jeho ustanovení
a do doby, než bude opatrovník ustanoven, nemohou
konat úkony, kterých zákonný zástupce
je oprávněn se zúčastnit. V souvislosti
s vydáním tohoto stanoviska se však zjistilo,
že se vyskytují i případy, kdy rodiče
mladistvého nemohou vykonávat práva zákonných
zástupců z jiných důvodů, než
jsou uvedeny v § 37 odst. 2 a § 78 odst. 1 cit. zák.,
zejména když jsou delší dobu v cizině,
jejich pobyt není znám, jsou-li ve výkonu
trestu odnětí svobody, dlouhodobě léčení
v léčebném ústavu apod.
V takových případech by bylo možné
opatrovníka ustanovit teprve tehdy, jestliže by příslušný
soud jejich rodičovská práva omezil /§
44 odst. 1, § 83 cit. zák./. Ustanovení opatrovníka
zvláště v těchto případech
však může být velmi zdlouhavé;
přitom nejsou výjimečné případy,
kdy je zapotřebí, aby zákonný zástupce
obviněného včetně mladistvého
mohl svá práva vykonávat v době co
nejkratší.
K překonání obtíží podobného
druhu slouží v občanském soudním
řízení ustanovení § 29 odst.
1 o. s. ř., podle něhož není-li zastoupen
ten, kdo nemůže před soudem samostatně
jednat, ustanoví mu předseda senátu opatrovníka,
je-li tu nebezpečí z prodlení /podobně
v řízení před státním
notářstvím - § 14 odst. 1, 3 notářského
řádu/. Trestní řád neobsahuje
ustanovení, jež by umožňovalo orgánům
činným v trestním řízení
pro potřeby tohoto řízení ustanovit
opatrovníka, jestliže práva uvedená
v § 34 tr. ř. nemůže vykonávat
zákonný zástupce obviněného.
Je účelné v zájmu urychlení
řízení, aby v této otázce platila
stejná právní úprava jako např.
v občanském soudním řízení.
Orgány uvedené v zásadě ustanoví
opatrovníka usnesením, proti němuž je
přípustná stížnost bez odkladného
účinku.
Zásada se provede doplněním ustanovení
§ 34 tr. ř.
5. Obhajoba v oboru vojenského soudnictví
Úhradu nákladů spojených s obhajobou
vykonávanou v oboru vojenského soudnictví
důstojníkem justice v činné službě
stanoví federální ministerstvo národní
obrany.
Podle § 35 odst. 1 tr. ř. může být,
jde-li v oboru vojenského soudnictví o věc
zvlášť důležitého zájmu
obrany vlasti, obhájcem jen důstojník justice
v činné službě zařazený
ve vojenském soudnictví. Pří výkonu
obhajoby má všechna práva a povinnosti obhájce.
Náhrada nákladů spojených s výkonem
takové obhajoby se však neuplatňuje, takže
v uvedených případech dochází
ke zvýhodnění obviněných v
tomto směru. V tr. řádu je třeba pro
příslušnou úpravu, kterou lze provést
normou nižšího druhu, dát zákonný
podklad.
Tato zásada bude provedena doplněním ustanovení
§ 35 odst. 1 tr. ř.
6. Nutná obhajoba v řízení
konaném po právní moci rozhodnutí
A. V řízení, ve kterém soud činí
rozhodnutí souvisící s výkonem trestů
a ochranných opatření ve veřejném
zasedání, musí mít odsouzený
obhájce,
a/ je-li odsouzený zbaven způsobilosti k právním
úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním
úkonům omezena,
b/ jde-li o podmíněné propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného
mladistvého, který v době konání
veřejného zasedání nedovršil
devatenáctý rok věku,
c/ považuje-li to soud za nutné u odsouzeného,
který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí
svobody,
d/ v jiných případech, jsou-li pochybnosti
o způsobilosti odsouzeného náležitě
se hájit.
B. V řízení o stížnosti pro porušení
zákona a v řízení o návrhu
na povolení obnovy řízení musí
mít odsouzený obhájce kromě případů
uvedených v předchozím odstavci, také
tehdy
a/ jde-li v těchto řízeních o trestný
čin, na který zákon stanoví trest
odnětí svobody, jehož horní hranice
převyšuje 5 let,
b/ je-li odsouzeným mladistvý a mimořádný
opravný prostředek byl podán v jeho neprospěch,
pokud v době konání veřejného
zasedání nedovršil devatenáctý
rok věku.
C. V trestním řízení, kde byl rozsudkem,
který nabyl právní moci, uložen trest
smrti, zaniká zmocnění obhájce teprve
při skončeni řízení konaného
podle § 316 odst. 2 tr. řádu.
V soudní praxi se projevuje nejednotnost v otázce
výkladu a aplikace ust. § 36 tr. ř., pokud
jde o řízení konané po právní
moci rozsudku nebo usnesení o zastavená trestního
stíhání, popř. o postoupení
věci. Touto problematikou se zabývala směrnice
pléna unit.Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 1967 č. Pls 8/67 /publikovaná pod č.
1/1968 Sb. rozh./, obsahující stanovisko k interpretaci
cit. ustanovení o nutné obhajobě ve vztahu
k řízení ve stadiu po právní
moci rozhodnutí. I v době po její publikaci
však názorové diference trvají, zejména
se v soudní praxi nadále často uplatňuje
stanovisko, že ust. § 36 odst. 1 tr. ř. je předpisem
závazným pro všechna stadia trestního
řízení. V důsledku toho se trvá
na účasti obhájce v řízení
i za situace, kdy soud projednává a řeší
otázky menšího a podružného významu.
Podle současné judikatury v případech,
o něž jde, je zpravidla nutné, aby obviněný
měl obhájce a navrhovaná úprava nebude
nijak bránit, aby se za její platnosti postupovalo
podle dosavadní praxe.
K zajištění jednotného postupu se proto
navrhuje otázku nutné obhajoby v řízení
po právní moci rozhodnutí upravit přímo
v zákoně a nutnou obhajobu tu omezit pouze na případy,
kde je odůvodněna povahou a významem projednávaných
konkrétních věcí. Proto ve srovnání
se stavem, jaký je v této otázce v nynější
praxi, aplikace navrhované úpravy okruh případů
nutné obhajoby zúží.
Po právní moci rozhodnutí zpravidla probíhá
řízení dvojího druhu, a to jednak
řízení, v němž soud rozhoduje
o otázkách souvisících s výkonem
trestů a ochranných opatření /tzv.
vykonávací řízení/, jednak
řízení o mimořádném
opravném prostředku /stížnost pro porušení
zákona, návrh na povolení obnovy/. V obou
těchto druzích řízení rozhoduje
soud po provedení veřejného či neveřejného
zasedání nebo bez jednaní rozhoduje předseda
senátu sám.
Stanovit povinnou účast obhájce v neveřejném
zasedání není důvod. Neveřejné
zasedání se vždy koná bez účasti
obviněného, nemůže být přítomen
ani jeho obhájce a neprovádějí se
v něm jiné důkazy než čteni protokolů
a písemností /srov. § 242, 243 odst. tr. ř./.
Obhájce v takovém řízení nemůže
práva obhajoby uplatnit osobně, ale jen formou písemných
podání.
Nutná obhajoba proto přichází v úvahu
za stanovených podmínek pouze v případech,
kdy pro rozhodování soudu je předepsána
forma veřejného zasedání.
Důvod nutné obhajoby ve veřejném zasedání
konaném v řízení vykonávacím
a v řízení o mimořádném
opravném prostředku je třeba bezvýjimečně
spatřovat v omezené způsobilosti odsouzeného
náležitě se hájit a uplatňovat
jemu příslušející práva,
tedy ve všech případech, kdy jde o odsouzeného,
který byi soudním rozhodnutím zbaven způsobilosti
k právním úkonům nebo jehož způsobilost
k právním úkonům byla omezena.
Navrhovaná úprava vychází ze skutečnosti,
že se ve veřejném zasedání konaném
po první moci rozhodnutí projednávají
z převážné části případy,
kdy jde buď o rozhodnutí méně závažná
či menšího dosahu /např. propuštění
z ochranného opatření nebo upuštění
od něho, uložení omezení u trestu zákazu
pobytu/ nebo u rozhodnutí, kde účast obhájce
je neúčelná a formální /např.
při rozhodování o osvědčení
podmíněně odsouzeného nebo podmíněně
propuštěného, o přeměně
trestu nápravného opatření v trest
odnětí svobody, pokud jde o osoby, které
ve zkušební době nebo během výkonu
nápravného opatření byly odsouzeny
pro novou trestnou činnost/. Je proto důvodná
úprava, podle niž se nutná obhajoba nemusí
vždy uplatňovat, jestliže odsouzený je
ve výkonu trestu odnětí svobody /a už
uloženého v trestní věc i, v niž
se koná řízení, nebo v trestní
věci jiné/, nebo ve vazbě /zpravidla mimo
případy uvedené v ust. § 276 a 28 2
odst. 2 tr. ř. v jiné trestní věci/.
O tom, že odsouzený musí mít obhájce,
rozhodne soud, přičemž vezme v úvahu
jak povahu a důsledky rozhodnutí, které má
v řízení učinit, tak i konkrétní
možnosti odsouzeného k uplatnění práva
na obhajobu.
Jedině v případech rozhodování
o podmíněném propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody se u odsouzeného
mladistvého jeví potřeba vzhledem k povaze
věci a závažnosti důsledků pro
odsouzeného, aby měl obhájce vždy. Oprava
v takovém smyslu by odpovídala i dosavadní
praxi, Tato úprava se však vztahuje pouze na odsouzeného
mladistvého, který v době konání
veřejného zasedání nedovršil
devatenáctý rok věku.
Ve všech ostatních případech, kdy se
rozhoduje ve veřejném zasedání o věcech
spadajících pod písm. c/ zásady a
o odsouzených mladistvých, kteří v
době veřejného zasedání nedovršili
devatenáctý rok věku, je možné
využít postupu podle písm. d/ zásady,
takže soud má široký prostor k tomu aby
rozhodl kromě případu pod písm. b/
zásady/, že odsouzený mladistvý musí
mít obhájce.
Navrhovanou úpravou se nic nemění na právu
odsouzeného zvolit si obhájce.
V řízení konaném po právní
moci rozhodnutí je však nezbytné zajistit nutnou
obhajobu odsouzenému i mimo výslovně uvedené
případy, pokud vzhledem ke zjištěným
okolnostem, týkajícím se zejména osoby
odsouzeného, vznikne pochybnost o tom, zda je způsobilý
náležitě se sám hájit.
V řízení o stížnosti pro porušení
zákona a o návrhu na povolení obnovy bude
tvořit důvod nutné obhajoby nadto i ta skutečnost,
že předmětem řízení je
trestný čin vyšší typové
nebezpečnosti pro společnost, vyjádřené
sazbou trestu odnětí svobody s horní hranicí
převyšující 5 let. Podle záměru
sledovaného navrhovanou úpravou se tím má
na mysli nejen případ, že o takovém
trestném činu bylo konáno předchozí
řízení, nýbrž i případ,
že v předchozím řízení
šlo sice o mírněji trestný čin,
avšak mimořádný opravný prostředek
podaný v neprospěch obviněného směřuje
k tomu, aby skutek, pro který byl obviněný
stíhán, byl posouzen jako trestný čin
ohrožený shora zmíněnou sazbou trestu
odnětí svobody. Je-li obviněným mladistvý,
je třeba se zřetelem ke zvláštnostem
řízení o mimořádných
opravných prostředcích zajistit jeho řádnou
obhajobu formou nutné obhajoby ve všech případech,
v nichž opravný prostředek byl podán
v jeho neprospěch.
Podle dosavadního ust. § 41 odst. 5 tr. ř.
zaniká zmocnění zvoleného nebo ustanoveného
obhájce skončením trestního stíhání,
přičemž i poté je obhájce oprávněn
podat za odsouzeného žádost o milost a žádost
o odklad výkonu trestu. V trestních věcech,
kde byl pravomocně uložen trest smrti, se však
obligatorně u Nejvyššího soudu ČSSR
koná řízení, jehož předmětem
je přezkoumání rozsudku a řízení,
které mu předcházelo /§ 316 odst. 2
tr. ř./. Je třeba zabezpečit, aby v tomto
řízení, i když se koná po skončení
trestního stíhání, bylo obhájci
zachováno právo podávat nejen žádosti
o milost a odklad výkonu trestu, ale také jiné
návrhy a žádosti obsahující údaje,
které by podle názoru obhájce a odsouzeného
mohly mít význam při přezkoumávání
zákonnosti rozsudku, kterým byl uložen trest
smrti, a řízení mu předcházejícího.
Úprava nutné obhajoby se uplatní rovněž
v řízení konaném podle § 352,
353 tr. ř. a týkajícím se osoby, které
bylo uloženo ochranné léčení
podle § 72 odst. 1 tr. zákona. Navrhovaná zásada
předpokládá doplněni ustanovení
§ 36 a § 41 odst. 5, popř. § 331 odst. 1
tr. řádu.
7. Pořádková pokuta
Při splnění podmínek uvedených
v dosavadním § 66 tr. řádu a při
nevyhovění výzvě dané podle
ustanovení tr. řádu lze uložit pořádkovou
pokutu do 1 000 Kčs.
V případech, kdy se podle dosavadního ustanovení
§ 66 odst. 2, 3 tr. řádu přenechává
veliteli, popř. náčelníkovi v ozbrojených
silách nebo v ozbrojeném sboru nebo náčelníkovi
ústavu,. ve kterém se vykonává vazba,
popřípadě náčelníkovi
nápravně výchovného ústavu,
aby namísto uložení pořádkové
pokuty potrestali osobu kázeňsky, resp. osobu ve
vazbě pořádkovým opatřením,
připustit i proti rozhodnutí podle § 66 odst.
2, 3 tr. řádu stížnost s odkladným
účinkem a stanovit, že příslušný
velitel, popř. náčelník je povinen
vyrozumět orgán činný v trestním
řízení o způsobu potrestání.
Návrhem na zvýšeni horní hranice pořádkové
pokuty z dosavadních 500 Kčs na 1000 Kčs
se sleduje, aby orgánům činným v trestním
řízení byl poskytnut důraznější
a účinnější prostředek
proti lhostejnosti a nekázni, které v praxi vedou
ke ztěžování a prodlužování
trestního řízení. K tomu dochází
neomluveným nesplněním opatření
orgánu činného v trestním řízení
daného nejen ve formě příkazu, ale
i ve formě výzvy k určitému konání.
Nejde tu např. o výzvu danou vyslýchané
osobě k pravdivým údajům /nepravdivé
údaje lze postihovat podle příslušných
hmotně právních trestních předpisů,
nikoli pořádkovou pokutou/.
Potrestání pořádkovou pokutou je opatřením
spojeným se závažnějšími
důsledky a proto je namístě zachovat nynější
způsob ukládání pokuty, tj. rozhodnutím,
jakož i možnost přezkoumání rozhodnutí
cestou opravného prostředku.
Ke změně úpravy postupu podle dosavadního
ust. § 66 odst. 2, 3 tr. ř. /přenechání
ke kázeňskému potrestání namísto
uložení pořádkové pokuty/ není
důvod. Na základě zkušeností
praxe, podle nichž běžně ukládané
kázeňské tresty /popř. pořádková
opatření u osob ve vazbě/ bývají
mnohdy citelnější nežli pořádková
pokuta, se však navrhuje, aby rozhodnutí orgánu
činného v trestním řízení
o přenechání ke kázeňskému
postihu bylo možno rovněž odporovat opravným
prostředkem, a to s přiznáním odkladného
účinku. Označení orgánů,
kterým náleží kázeňská
pravomoc, je třeba uvést do souladu s nynějším
stavem.
Dále je třeba zajistit, aby orgán činný
v trestním řízení, který rozhodl
o přenechání osoby ke kázeňskému
postihu, byl dodatečně informován o použitém
způsobu potrestání.
Navrhovaná zásada se promítne ve změně
a doplnění ustanovení § 66 tr. řádu.
8. Zajištění osoby
Dosavadní úprava vazby se změní a
doplní podle těchto zásad:
A/ Délka vazby
Vazba v přípravném řízení
může trvat nejvýše jeden rok. O prodloužení
vazby, která přesáhne tuto dobu, bude vždy
rozhodovat soud. V případě, že vazba
v trestním řízení přesáhne
dva roky, o případném prodloužení
rozhodne příslušný nejvyšší
soud.
Rychlosti a zákonnosti postupu orgánů činných
v trestním řízení ve věcech,
v nichž je obviněný ve vazbě, je ze
strany nadřízených orgánů věnována
zvýšená pozornost. Tato praxe přináší
kladné výsledky, avšak k docílení
optimálního stavu co nejrychlejšího
vyřizování vazebních věcí
v rámci důsledně zákonného
využívání institutu vazby je účelné
stanovit přímo v zákoně maximální
dobu jejího trvání. Vyskytují se však
případy skutkově a důkazně
složité /např. hospodářská
kriminalita, zejména skupinové věci je proto
nutné umožnit prodloužení stanovených
dob. Obdobně jako v případech rozhodování
o opravném prostředku proti usnesení prokurátora
o vazbě /§ 146a tr. ř./ se navrhuje, aby o
prodloužení doby vazby v přípravném
řízení rozhodoval soud. Navrhovaná
zásada bude doplňkem stávající
úpravy v § 71 tr. řádu, která
se zachovává.
Navrhovaná úprava předpokládá
doplnění nynějšího ustanovení
§ 71 tr. řádu.
B/ Příkaz k zatčení
Dokud soud nebo v přípravném řízení
prokurátor nerozhodne o vazbě obviněného,
příkaz k zatčení odůvodňuje
po dobu nejvýše 5 dnů od zadržení
obviněného omezení jeho osobní svobody.
Příkaz k zatčení vydá, je-li
toho třeba, orgán, který rozhoduje o vazbě.
Osoba zadržená na základě příkazu
k zatčení musí být neodkladně
dodána orgánu, který příkaz
vydal; není-li to možné zhledem k tomu, že
byla zadržena mimo územní obvod, v němž
je tento orgán činný, musí mu být
dodána nejpozději do 5 dnů, v ostatních
případech do 48 hodin od zadržení, jinak
musí být propuštěna na svobodu.
Osoba zadržená na základě příkazu
k zatčení musí být do 48 hodin od
dodání orgánu, který příkaz
vydal, vyslechnuta a musí jí být oznámeno
rozhodnutí o vazbě.
Podle § 65 odst. 3 tr.řádu musí být
osoba dodaná do vazby vyslechnuta do 48 hodin a musí
jí být oznámeno rozhodnutí o vazbě.
Tuto lhůtu nelze mnohdy pro různé objektivní
příčiny dodržet. Jedná se o případy,
kdy pro značnou vzdálenost mezi místem zadržení
a sídlem orgánu, který vydal příkaz
k zatčení, nelze vzhledem k možnostem přepravy
zadrženou osobu tomuto orgánu dodat během 48
hodin. Některé soudy a prokuratury proto s vydáním
příkazu k dodání do vazby vyhotovují
současně usnesení o vzetí osoby do
vazby podle § 68 tr. řádu, aby se tak pokryla
doba od zadržení této osoby do jejího
dodání orgánu, který vydal příkaz
k dodání do vazby podle § 69 tr. řádu.
Navrhuje se proto, aby zadržení po tuto dobu mělo
zákonný podklad a orgán, který příkaz
k zatčení vydal, mohl o vazbě rozhodnout
vždy a po výslechu obviněného.
V praxi dochází i k tomu, že obviněný
je mnohdy po provedeném výslechu propuštěn
na svobodu. Proto se navrhuje "příkaz k dodání
do vazby" nahradit "příkazem k zatčení",
který lépe odpovídá povaze věci.
K zajištění jednotného postupu v praxi
je třeba stanovit, že lhůta 48 hodin stanovená
v § 69 odst. 3 tr. řádu začne běžet
dodáním zadržené osoby tomu orgánu,
který vydal příkaz k jejímu zatčení.
Aby však tato úprava nemohla nepříznivě
ovlivnit co nejrychlejší postup při dodání
obviněného do vazby a aby se nedůvodně
neprodlužovalo omezení jeho osobní svobody,
je třeba důsledek vydání příkazu
uvedený v zásadě časově omezit.
Tato zásada se provede změnou a doplněním
§ 69 tr. řádu.
C/ Opatření nahrazující vazbu
Je-i tu jen důvod vazby uvedený v dosavadním
ustanovení § 67 písm. a/ nebo c/ tr. řádu,
může orgán rozhodující o vazbě
ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit
na svobodu, jestliže
a/ společenská organizace nabídne převzetí
záruky za další chování obviněného
a za to, že se obviněný na vyzvání
dostaví k soudu, prokurátorovi nebo orgánu
přípravného řízení a
vždy předem oznámí vzdáleni se
z místa pobytu, a orgán rozhodující
o vazbě považuje záruku vzhledem k osobě
obviněného a k povaze vyšetřovaného
případu za dostatečnou a přijme ji,
nebo
b/ obviněný dá písemný slib,
že povede řádný život, zejména
se nedopustí trestné činnosti, a že
dodrží povinnosti a omezení, která se
mu uloží /na vyzvání se dostavit k soudu,
prokurátorovi, orgánu přípravného
řízení, předem hlásit každou
změnu pobytu a zaměstnání, pravidelně
se hlásit u určeného orgánu, předem
oznamovat vzdálení se z místa pobytu/ a orgán
rozhodující o vazbě slib vzhledem k osobě
obviněného a povaze vyšetřovaného
případu považuje za dostatečný.
Ustanovení § 293 tr. řádu o vazbě
mladistvého
a/ doplnit příkladným uvedením opatření,
kterými možno účelu vazby dosáhnout
jinak než vzetím do vazby /zejména dohledem
společenské organizace i bez její záruky,
umístěním mladistvého ve výchovném
ústavu pro mládež/ a
b/ stanovit, že v řízení proti mladistvému,
je-li dán důvod vazby, může orgán
rozhodující o vazbě upustit od vzetí
mladistvého do vazby nebo ho z vazby propustit, jestliže
se hodnověrně zaručí odpovědný
pracovník organizace provádějící
jeho výchovu nebo odborný výcvik; že
na podkladě své znalosti osoby mladistvého
a svou péčí zabezpečí, aby
mladistvý dodržel povinnosti a omezení, která
se mu mohou uložit /na vyzvání se dostavit
k soudu, prokurátorovi a orgánu přípravného
řízení, předem hlásit každou
změna pobytu, pravidelně se hlásit u určeného
orgánu, předem oznamovat vzdálení
se z místa pobytu/ a orgán rozhodující
o vazbě záruku vzhledem k osobě mladistvého
a k povaze vyšetřovaného případu
považuje za dostatečnou a přijme ji.
Navrhuje se ponechat v platnosti nahrazení vazby přijatou
zárukou společenské organizace a slibem obviněného,
avšak s doplněním, že použití
těchto opatření se spojí s uložením
přiměřených povinností a omezení.
Slib obviněného není namístě
zásadně vylučovat ani v případě
důvodu vazby podle § 67 písm. c/ tr. ř.,
pokud pro jeho uplatněni budou zajištěny podmínky.
Předpokládá se, že touto úpravou
se zvýší účinnost opatření,
kterým se nahradí vazba, a že v důsledku
toho prokurátoři a soudy budou tento postup uplatňovat
častěji, než je tomu v dosavadní praxi,
kde jde spíše o výjimky.
V rámci systému opatření nahrazujících
vazbu se navrhuje v § 293 tr. ř. výslovné
uvést jako jedno z možných opatření,
kterými lze u mladistvého dosáhnout účelu
vazby, přijetí záruky osoby z řad
odpovědných pracovníků organizace,
která zabezpečuje výchovu nebo odborný
výcvik mladistvého. Za odpovědného
pracovníka ve smyslu navrhované úpravy je
třeba pokládat osobu, která se v rámci
výkonu svého zaměstnání podílí
na výchově nebo výcviku mladistvého,
poznala jeho vlastnosti a poměry a vzhledem k tomu jsou
u ní podmínky k výchovnému působení
na mladistvého. Může tedy např. jít
o mistra odborného výcviku, o vedoucího dílny,
o vychovatele učňovského střediska,
o učitele střední školy apod. Použití
i tohoto opatření by v zájmu prohloubení
jeho účinnosti mohlo a mělo být spojeno
s uložením přiměřených
povinností a omezení. Orgánem, u něhož
by se měl mladistvý hlásit v případě
propuštění na svobodu, může být
též orgán péče o mládež,
popř. jiný orgán národního
výboru.
Navrhovaná zásada se promítne ve změně
a doplnění ustanovení § 73 a 293 tr.
řádu.
D/ Zadržení osoby
Osobu, která byla přistižena při činu
a zadržena /§ 76 odst. 2 tr. řádu/, je
povinen ten, kdo ji zadržel, odevzdat ihned prokurátorovi,
vyšetřovateli, vyhledávacímu orgánu
nebo orgánu Sboru národní bezpečnosti.
Jestliže nebylo možno zadrženou osobu pro objektivní
překážky, zejména proto, že konec
lhůty podle § 75 a 76 odst. 4 tr. ř. připadl
na dny pracovního volna a pracovního klidu, předat
ve lhůtě 48 hodin prokurátorovi, prokurátor
musí rozhodnout tak, aby celková doba zadrženi
od jeho počátku do rozhodnutí prokurátora
o zadržené osobě nepřesáhla 96
hodin.
Podle § 76 odst. 2 tr. ř. musí být osoba
přistižená při činu, která
byla zadržena jinou osobou, odevzdána ihned prokurátorovi
nebo vyšetřovateli nebo orgánu Sboru národní
bezpečnosti. Zkušenosti z praxe však ukazují,
že v zájmu zjednodušeni postupu při odevzdání
takové osoby a urychleného objasnění
věci by bylo vhodné, aby takovou osobu bylo možno
odevzdat /kromě prokurátorovi nebo vyšetřovateli/
nejen orgánu SNB, ale i dalším orgánům,
které působí jako vyhledávací
orgány a které jsou taxativně uvedeny v §
168 odst. 2 a 3 tr. ř. Podle dosavadní úpravy
např. osoba přistižená při činu
příslušníkem Pohraniční
stráže a jím zadržená nemůže
být odevzdána přímo orgánu
Pohraniční stráže, který je vyhledávacím
orgánem ve věcech ochrany státních
hranic a který by mohl bezodkladně provádět
úkony potřebné k objasnění
věci, včetně výslechu zadrženého
jako podezřelého.
Navrhovaným rozšířením okruhu
orgánů, jimž musí být zadržená
osoba ihned odevzdána, na všechny orgány konající
přípravné řízení, bude
vyplněna mezera v zákoně, která vznikla
při novelizaci tr. řádu v roce 1965 /zák.
č. 57/1965 Sb./ v souvislosti se zavedením vyhledávání
jako druhé /vedle vyšetřování
do té doby jediné/ formy přípravného
řízení. Touto novelou byly zřízeny
a vymezeny vyhledávací orgány /§ 7.68
odst. 2 a 3 tr. ř./ a rozšířen tak okruh
orgánů konajících přípravné
řízení nad rámec "bezpečnostních
orgánů" konajících předtím
vyšetřování. Tato změna však
nebyla plně promítnuta do ust. § 76 odst. 2
tr. ř., v němž "bezpečnostní
orgány" byly nahrazeny pouze orgány Sboru národní
bezpečnosti a nově zřízené
orgány konající přípravné
řízení byly opomenuty.
Podle § 76 odst. 4 tr. ř. orgán, který
zadržel osobu podezřelou ze spáchání
trestného činu, nebo kterému taková
osoba byla odevzdána, je povinen ji odevzdat do 48 hodin
prokurátorovi, pokud ji nepropustí na svobodu. Prokurátor
je povinen do 48 hodin poté, co mu byla zadržená
osoba odevzdána, rozhodnout podle § 68 tr. řádu
o jejím vzetí do vazby anebo ji propustit na svobodu
/§ 77 tr. ř./. Generální prokuratura
ČSSR poukázala na nemožnost dodržet lhůtu
48 hodin uvedenou v § 76 odst. 4 tr. ř. v případech,
kdy její konec spadá do dnů pracovního
klidu a navrhla tento nedostatek odstranit zavedením souhrnné
lhůty 96 hodin, která bude obsahovat jak lhůtu
48 hodin uvedenou v § 76 odst. 4, tak i lhůtu podle
§ 77 tr. ř. Jejím zavedením nedojde
k prodloužení celkové lhůty, po kterou
může být osoba podezřelá ze spáchání
trestného činu zadržena. Zlegalizuje se tak
postup v těch případech, kdy pro objektivní
překážky není možné takovou
osobu předat prokurátorovi-do 48 hodin. Jestliže
konec lhůty podle § 76 odst. 4 tr. ř. připadne
na dny pracovního klidu a volna a nebude proto možné
zadrženou osobu předat prokurátorovi, doba,
která uplyne do skutečného předání
automaticky zkrátí dobu určenou k rozhodnutí
prokurátora. Stejná situace je, pokud jde o obviněného
/§ 75 tr. ř./.
Zásada se provede doplněním ustanovení
§ 75 a 76 odst. 2, 4 a § 77 tr. ř.
9. Dokazování
A/ Vyšetřovací pokus a rekonstrukce
Vyšetřovací pokus se koná, mají-li
být obměnou některých z okolnosti,
které mají význam pro trestní řízení,
prověřeny nebo upřesněny skutečnosti
zjištěné v trestním řízení,
popřípadě zjištěny nové
skutečnosti důležité pro trestní
řízení.
Rekonstrukce se koná, má-li být obnovením
situace a okolnosti, za kterých byl trestný čin
spáchán nebo které mají k němu
podstatný vztah, prověřena výpověď
obviněného, podezřelého nebo svědka,
jestliže jiné důkazy provedené v trestním
řízení nepostačují k objasnění
věci.
Vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce se nepoužije,
je-li jejich provádění vzhledem k okolnostem
případu nebo osobě obviněného,
podezřelého, poškozeného nebo svědka
nevhodné, nebo lze-li účelu vyšetřovacího
pokusu a rekonstrukce dosáhnout jinak.
K vyšetřovacímu pokusu a rekonstrukci, které
jsou prováděny před skončením
přípravného řízení,
musí být přibrána aspoň jedna
osoba, která není na věci zúčastněna,
ledaže by nemožnost zajistit její přítomnost
při úkonu zmařila jeho provedení.
Jestliže je to potřebné vzhledem k povaze věci
a ke skutečnostem, jež dosud v trestním řízení
vyšly najevo, přibere se k vyšetřovacímu
pokusu a rekonstrukci znalec, popřípadě podezřelý,
obviněný a svědek. Pro účast
těchto osob platí stejný režim, jaký
je stanoven pro jejich výslech. Zúčastní-li
se vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce osoba
mladší než 15 let, užije se přiměřeně
ustanovení § 102 odst. 1 tr. řádu.
K úkonům souvisejícím s rekonstrukcí
a vyšetřovacím pokusem nesmí být
obviněný, podezřelý, poškozený
nebo svědek, který má právo odepřít
výpověď /§ 100 tr. řádu/,
žádným způsobem donucován.
V protokole o vyšetřovacím pokusu a rekonstrukci
se podrobně popíši okolnosti, za nichž
byly vyšetřovací pokus a rekonstrukce prováděny,
jakož i jejich průběh a výsledky; pokud
to okolnosti případu nevylučují, pořídí
se též obrazové záznamy, náčrtky
a jiné pomůcky.
Dosavadní procesní úprava se nezmiňuje
o důkazech vyšetřovacím pokusem a rekonstrukci,
ač tyto důkazy se v praxi zejména během
přípravného řízení běžně
provádějí a přispívají
ke zjištění objektivní pravdy. Je proto
třeba systém důkazních prostředků
těmito důkazy doplnit.
Podstatou vyšetřovacího pokusu /zpravidla vedle
obnovení původní situace a okolností
jako výchozího postupu/ je záměrná
experimentální obměna situace a okolností
/zpravidla dílčích/, prováděná
s cílem prověřit důkazy, které
byly již ve věci provedeny, popř. získat
i důkaz nový. Naproti tomu u rekonstrukce jde jedině
o obnovení události jako celku /základní
situace a podstatných okolnosti/, které se v trestním
řízení použije především
tehdy, jestliže jiné dosud provedené důkazy
nepostačují k plnému objasnění
věci. Jejím cílem je sice zpravidla prověření
správnosti výpovědi obviněného
nebo svědka, může jim však být
i objasnění události, jejíž celkový
průběh nebyl dostatečně osvětlen
předchozím dokazováním /např.
byly v něm provedeny pouze nepřímé
důkazy/. Vyšetřovací pokus a rekonstrukce
se jako důkazní prostředky mohou při
vyšetřování konkrétní
trestní věci navzájem doplňovat. V
rámci rekonstrukce lze provést i vyšetřovací
pokus, stejně jako po provedení vyšetřovacích
pokusů může následovat rekonstrukce.
Vyšetřovacího pokusu a rekonstrukce se jako
důkazů použije pouze ve vhodných případech,
ve kterých nelze dosáhnout cíle jimi sledovaného
jinými důkazními prostředky. Např.
nebude zpravidla namístě provést rekonstrukci,
pokud by se jí měla zúčastnit osoba
mladší než 18 let, osoba zbavená způsobilosti
k právním úkonům apod. Není
však namístě vyslovit kategorický zákaz
účasti takových osob, když nelze vyloučit
možnost, že v konkrétním případě
provedeni úkonu s účastí např.
nezletilého bude jediná spolehlivá cesta
ke zjištění skutečného stavu
věci.
Zkušenosti z praxe odůvodňují požadavek,
aby u provádění vyšetřovacího
pokusu a rekonstrukce byla přítomna alespoň
jedna nezúčastněná osoba, která
v dalších stadiích trestního řízení
může potvrdit průběh a výsledek
tohoto důkazu. Její /jejich/ účasti
se podpoří hodnota úkonu a zajišťuje
možnost čelit případným námitkám
proti správnosti úkonu a jeho použitelnosti
jako důkazu v dalším řízení.
Přítomnost alespoň jedné nezúčastněné
osoby při úkonu je obligatorní. Výjimku
nutno připustit pouze pro případy, kdy provedeni
úkonu je časově naléhavé, nelze
počítat s možností jel odložit
nebo opakovat a není možno vzhledem ke konkrétním
okolnostem případu /např. při dopravní
nehodě v noci na odlehlém místě/ získat
osobu na věci nezúčastněnou.
Procesní postavení nezúčastněné
osoby není třeba upravovat /shodně viz. úpravu
podle dosavadního § 85 odst. 2 tr. ř./. Bude-li
třeba, může být taková osoba
v dalším stadiu řízení vyslechnuta
jako svědek. Je rovněž třeba připustit,
aby provádění těchto důkazů,
je-li to pro objasněni věci potřebné,
byli přítomní znalec, popřípadě
podezřelý, obviněný a svědek.
Zásadu, že vedle obviněného nelze za
určitých zákonem stanovených okolností
donucovat k výpovědi ani podezřelého
a svědka, který má právo odepřít
výpověď, je třeba uplatnit při
rekonstrukci a vyšetřovacím pokusu.
Poněvadž vyšetřovací pokus a rekonstrukce
jsou úkony poměrně složité, je
namístě, aby úprava též stanovila
obsah protokolu o provedeni těchto důkazů.
Poznamenává se, že se zřetelem k tomu,
že vyšetřovací pokus a rekonstrukce jsou
dva samostatné kriminalistické i procesní
úkoly, bude jejich úprava v návrhu textovaného
znění novely trestního řádu
provedena odděleně /s příp. použitím
příslušných odkazů/.
Navrhovaná úprava důkazů vyšetřovacím
pokusem a rekonstrukcí předpokládá
doplnění hlavy páté tr. řádu
a nová ustanovení v oddílu pátém
/§ 118a a § 118b/ a úpravu ustanovení
§ 213 tr. řádu. Dále bude provedena
úprava § 89 odst. 2 tak, aby byl terminologicky vyjasněn
rozdíl mezi důkazy a důkazními prostředky.
B/ Konfrontace
Jestliže výpověď obviněného
v závažných okolnostech nesouhlasí s
výpovědí svědka nebo spoluobviněného
a rozpor nelze odstranit jinak, může být obviněný
postaven svědkovi nebo spoluobviněnému tváří
v tvář. Svědek může být
postaven tváří v tvář obviněnému
nebo jinému svědkovi.
Konfrontaci jako zvláštní způsob výslechu
lze provést poté, kdy každá z konfrontovaných
osob byla již dříve vyslechnuta a její
výpověď byla zapsána v protokole. Konfrontace
zálesí v tom, že vyslýchaná osoba
se vyzve, aby druhé osobě opakovala do očí
své tvrzení o okolnostech, v nichž výpovědi
konfrontovaných osob nesouhlasí, popřípadě
aby uvedla další okolnosti, které s jejím
tvrzením souvisejí a o nichž dosud nevypovídala.
Osoby postavené tváří v tvář
mohou si klást vzájemně otázky jen
se souhlasem vyslýchajícího.
Pro účast obviněného a svědka
na konfrontaci platí stejný režim, jaký
je stanoven pro výslech těchto osob.
Osobu mladší než 15 let lze postavit tváří
v tvář jen zcela výjimečně,
jestliže to je pro objasnění věci nezbytně
nutné; v takovém případě je
třeba při konfrontaci použít přiměřené
ustanovení 102 tr. řádu.
V protokole o konfrontaci se pokud možno doslova zapíší
výpovědi konfrontovaných osob, znění
položených otázek a odpovědí
na ně; v protokole s též poznamenají
všechny okolnosti, které jsou z hlediska provádění
a účelu konfrontace důležité.
Po skončení konfrontace se podle potřeby
obě osoby vyslechnou znovu, a to odděleně.
Dosavadní úprava konfrontace je velmi úzká,
ač jde o úkon v praxi často prováděný,
který nadto patří k nejsložitějším
úkonům dokazování.
Navrhovaná úprava převezme vymezení
podstaty a účelu konfrontace, obsažené
v § 94 odst. 1 tr. ř. a podrobněji upraví
její průběh s cílem sjednotit praxi
a zamezit nesprávnostem.
Je třeba zakotvit konfrontaci jako zvláštní
způsob výslechu, který může následovat
teprve po dříve provedeném protokolárním
výslechu,a při jehož provádění
se uplatní režim stanovený tr. řádem
pro výslech obviněného nebo svědka,
a stanovit okruh osob, které mohou být konfrontovány.
Oproti dosavadnímu stavu výslovně se stanoví
možnost konfrontace mezi svědky. Navrhovaná
úprava dává orgánům činným
v trestním řízení možnost posoudit
podle výsledků konfrontace, zda je nutné
konfrontované osoby znovu odděleně vyslechnout.
Navrhuje se stanovit v úpravě některá
omezení pro používání konfrontace.
Jde především o osoby mladší než
15 let, u nichž by se konfrontace vzhledem k nebezpečí
nepříznivých účinků
na jejich vývoj měla uskutečnit jen ve zcela
výjimečných případech a při
plném respektování zásad ustanovení
§ 102 odst. 1 tr. ř.
V zájmu správného a přesného
zachycení průběhu a výsledků
konfrontace je třeba předepsat náležitosti
protokolu sepisovaného o konfrontaci.
Navrhovaná zásada se promítne v úpravě
hlavy páté tr. řádu, a to v jejím
doplnění a nové ustanovení §
104a /zakotvené v nově vloženém oddílu/,
ve zrušení ust. § 94 tr. řádu a
ve změně ust. § 103 tr. řádu.
C/ Rekognice
Rekognice se provádí, je-li pro trestní řízení
důležité, aby obviněný, podezřelý
nebo svědek znovu poznat osobu nebo věc a určil
jejich totožnost.
Jde-li o poznání osoby, ukáže se tato
osoba obviněnému, podezřelému nebo
svědkovi mezi několika osobami /nejméně
třemi/, které jsou si podobné /vzezřením,
věkem, oblečením/. Osoba, která má
být poznána, se vyzve, aby se zařadila na
libovolné místo mezi ukazované osoby. Není-li
možno ukázat osobu, která má být
poznána, provede se rekognice podle fotografie, která
se předloží s fotografiemi nejméně
tří dalších osob. Poznání
osoby podle fotografie nesmí bezprostředně
předcházet rekognici ukázáním
osoby.
Má-li být poznána věc, ukáže
se obviněnému, podezřelému nebo svědkovi
ve skupině věci pokud možno téhož
druhu. Obviněný, podezřelý nebo svědek,
kteří mají poznat osobu nebo věc,
se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž
poznali osobu nebo věc a o znacích nebo zvláštnostech,
podle nichž lze osobu nebo věc poznat. Po provedení
rekognice se obviněný, podezřelý nebo
svědek vyslechnou znovu, je-li třeba odstranit rozpor
mezi výpovědí a mezi výsledky rekognice.
Pro účast obviněného, podezřelého
a svědka na rekognici platí stejný režim,
jaký je stanoven pro výslech těchto osob.
K provádění rekognice se zpravidla přibere
aspoň jedna osoba, která není na věci
zúčastněna.
Provádí-li se rekognice za účasti
osoby mladší než 15 let, je třeba použít
přiměřeně ustanovení §
102 tr. řádu.
V protokole o rekognici se podrobně uvedou okolnosti, za
nichž byla rekognice prováděna, zejména
pořadí, v němž byly osoby nebo věci
podezřelému, obviněnému nebo svědkovi
ukázány, doba a podmínky pozorování
a vyjádření obviněného, podezřelého
nebo svědka; připojí se k němu též
obrazové záznamy, které se při rekognici
zpravidla pořídí.
Poznatky z praxe orgánů činných v
trestním řízení svědčí
pro to, aby rekognice byla na rozdíl od dosavadního
stavu, podle něhož je pouze součástí
výslechu obviněného nebo svědka, upravena
jako samostatný důkazní prostředek;
a aby pro její provádění byl předepsán
přesný procesní postup a vytvořeny
tak záruky pro použitelnost tohoto důkazu v
dalších stadiích trestního stíhání
především z toho důvodu, že rekognici
nelze zpravidla opakovat.
Požadavek výslechu osoby, který m předcházet
provedení úkonu, usnadní průběh
vlastní rekognice a prohloubí hodnotu tohoto důkazu.
Rovněž navrhovaná úprava způsobu
provádění rekognice, který je již
v praxi obvyklý, má zvýšit spolehlivost
jejího výsledku. Vyžadují-li to okolnosti
případu, zejména důležitost rekognice
pro trestní řízení, je třeba
k jejímu provádění přibrat
nezúčastněnou osobu, která na základě
vlastního pozorování může, ukáže-li
se potřeba, potvrdit průběh a výsledky
rekognice. Rekognice je formou výslechu osoby, který
se provádí způsobem předepsaným
trestním řádem.
V zájmu zabezpečení spolehlivosti rekognice
je třeba výslovnou úpravou zamezit nesprávnostem,
které mohou, jak praxe ukázala, vzniknout použitím
kombinovaného způsobu, tj. po sobě následující
rekognicí podle fotografie a ukázáním
osoby. Nelze ovšem vylučovat použití obou
způsobů rekognice v různých stádiích
trestního stíhání, např. rekognice
podle fotografie v rámci pátrání po
pachateli, po níž v dalším stádiu
řízení následuje rekognice ukázáním
osoby.
V zájmu spolehlivého a úplného zachycení
provádění důkazů je třeba
v úpravě stanovit zásady pro obsah protokolu
sepisovaného o rekognici; o průběhu rekognice
se mají též pořídit, pokud to
situace dovolí, obrazové záznamy, které
se připojí k protokolu.
Navrhovaná zásada předpokládá
doplnění hlavy páté tr. ř.
o ustanovení § 104b, zrušení ustanovení
§ 93 odst. 2 tr. ř. a změnu ustanovení
§ 103 tr. ř.