D/ Zvukový a obrazový záznam
Před zahájením trestního stíhání
lze zvukový a obrazový záznam pořídit
pouze o prvotních a neopakovatelných úkonech.
Byl-li o výslechu obviněného, podezřelého
nebo svědka nebo o jiném úkonu pořízen
zvukový záznam, nebo byl-li pořízen
obrazový záznam o úkonu, zejména o
vyšetřovacím pokusu, o rekonstrukci a o rekognici,
poznamená se to v protokole sepsaném o úkonu,
kde se vedle údajů o čase, místě
a způsobu jeho provedení uvede též údaj
o použité technice. Pokud byl zvukový záznam
pořízen o výslechu, podstatný obsah
záznamu, popřípadě jeho důležité
části se pokud možno bezprostředně
zachytí do protokolu.
Zvukový a obrazový záznam se připojí
ke spisům a zabezpečí se jeho neporušitelnost.
Není-li připojení záznamu ke spisům
možné, poznamená se ve spisech místo
uložení záznamu.
Při hlavním líčení se důkaz
zvukovým a obrazovým záznamem, i když
byl pořízen před zahájením
trestního stíhání, provede
na základě rozhodnutí soudu. Důkaz
zvukovým záznamem o vysvětlení podaném
podle § 158 odst. 3 tr. ř. lze provést pouze
jsou-li splněny zákonné podmínky k
přečtení zápisu o vysvětlení.
Před rozhodnutím sdělí předseda
senátu okolnosti, za nichž byl zvukový a obrazový
záznam pořízen, a zjistí stanovisko
stran k provedení důkazu tímto záznamem.
Důkaz zvukovým záznamem o výslechu
svědka, obžalovaného nebo spoluobžalovaného
nelze při hlavním líčení provést,
nebyla-li tato osoba osobně vyslechnuta nebo nebyl-li proveden
důkaz čtením protokolu o jejím výslechu
za podmínek předepsaných zákonem.
Byl-li v hlavním líčení proveden důkaz
zvukovým nebo obrazovým záznamem, je třeba
v protokole uvést též podstatný obsah
tohoto záznamu.
Používání moderních technických
prostředků v souvislosti s procesními úkony
se u orgánů činných v trestním
řízení stalo již běžným
jevem. Je třeba, aby procesní úpravou byl
stanoven pevný režim pro jejich uplatňování,
zejména pokud jde o zvukový a obrazová` záznam.
Navrhovaná úprava sleduje, aby ze spisů bylo
vždy zřejmé, zda zvukový nebo obrazový
záznam byl pořízen, kdy a na kterém
místě,a aby byla zajištěna dosažitelnost
záznamu během trestního řízení.
V protokole sepsaném o úkonu musí být
též údaj o použité technice. Za
těchto podmínek pak tyto prostředky mohou
sloužit jako důkaz ve smyslu ustanovení §
89 odst. 2 tr. řádu.
Vzhledem ke zvláštní povaze důkazů
zvukovým a obrazovým záznamem je namístě
stanovit, aby k jeho provedení v hlavním líčení
docházelo na základě rozhodnutí soudu
vydaného po předchozím objasnění
stanoviska stran.
Možnost použít k důkazu i záznam
pořízený před zahájením
trestního stíhání vyplývá
z ustanovení § 89 odst. 2 tr. řádu,
podle něhož může za důkaz sloužit
vše, co může přispět k objasnění
věci.
V hlavním líčení může
být důkaz výslechem svědka, obžalovaného
nebo spoluobžalovaného nahrazen důkazem zvukovým
záznamem o jejich výslechu, jen byla-li tato osoba
osobně vyslechnuta nebo byl-li proveden důkaz čtením
protokolu o jejím výslechu při splnění
podmínek předepsaných zákonem.
Tato zásada se promítne v doplnění
ustanovení § 55 a 211 tr. řádu.
10 Stížnost proti rozhodnutí generálního
prokurátora
Proti rozhodnutí generálního prokurátora
o zajištění osob nebo majetku v případech,
v nichž o stížnosti proti rozhodnutí prokurátora
rozhoduje soud, je přípustná stížnost,
o níž rozhoduje nejvyšší soud.
Podle ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. není
přípustná stížnost proti usnesení
generálního prokurátora a nejvyššího
soudu. V praxi však dochází k případům,
kdy rozhodnutí o zajištění osob nebo
majetku uvedená v § 146a tr. ř. učiní
generální prokurátor. Vyskytují se
zejména případy, kdy obviněného
vezme do vazby generální prokurátor usnesením
a proti tomuto jeho rozhodnutí je podána stížnost
k nejvyššími soudu. Ježto podle § 74
odst. 1 tr. ř. je proti rozhodnutí o vazbě
/bez omezení, který k tomu oprávněný
orgán toto rozhodnutí učinil/ přípustná
stížnost, je třeba ustanovení §
141 odst. 2 tr. ř. a § 74 odst. 1 tr. ř. uvést
do souladu tak, aby obviněnému, který byl
vzat do vazby generálním prokurátorem, nebyla
brána možnost podat proti rozhodnutí o vzetí
do vazby opravný prostředek, jaký podle §
74 odst. 1 tr. ř. mají všechny osoby vzaté
do vazby jiným orgánem činným v trestním
řízení.
Obdobná je situace i v případech rozhodnutí
o vyšetření duševního stavu obviněného
/§ 116 tr. ř./, o zajištění nároku
poškozeného /§ 47 tr. ř./ a o zajištění
výkonu trestu propadnutí majetku /§ 347 tr.
ř./.
Pokud jde o odkladný účinek stížnosti
proti rozhodnutí generálního prokurátora
/zda stížnost jej má či nikoliv/, platí
u jednotlivých druhů rozhodnutí, o něž
tu jde, obecná ustanovení tr. řádu
/§ 49, 74 odst. 2, § 116 odst. 2, § 347 odst. 2
v souvislosti s § 141 odst. 3/.
Tato zásada bude provedena novou formulací ust.
§ 141 odst. 2 in fine tr. řádu.
11. Postup před zahájením trestního
stíhání
Úprava postupu prokurátora, vyšetřovatele
a vyhledávacího orgánu upraveného
v ustanovení § 158 a 159 tr. řádu se
přejímá s tou změnou, že prokurátor,
vyšetřovatel a vyhledávací orgán
jsou oprávněni provádět před
zahájením trestního stíhání
kromě ohledání podle § 113 a 114 tr.
ř. také úkony podle § 105 odst. 1 tr.
řádu.
Podle § 158 odst. 3 tr. ř. nejsou prokurátor,
vyšetřovatel a vyhledávací orgán
oprávněni provádět před zahájením
trestního stíhání úkony podle
hlavy čtvrté /zajištění osob
a věci/ a páté /dokazování/
trestního řádu s výjimkou úkonů
podle § 113 a 114 /prohlídka těla a jiné
podobné úkony/. Jestliže by však byli
oprávněni provést před zahájením
trestního stíhání některý
z dalších úkonů a dokazování,
zamezilo by se provedením úkonů mnohdy jen
formálnímu zahájení trestního
stíhání prakticky jen proto, aby mořilo
být zjištěno, zda vůbec jde o trestný
čin. Je proto účelné, aby prokurátor,
vyšetřovatel a vyhledávací orgán
byli oprávněni ještě před zahájením
trestního stíhání v rámci operativní
činnost i uskutečnit úkony, jejichž
provedení nezasahuje do osobních svobod občanů.
Takový postup je velmi praktický, především
pokud jde o znalecké posudky nebo odborná vyjádření
příslušných orgánů podle
§ 105 odst. 1 tr. ř. /zejména v případech
dopravních nehod/. Nelze však před zahájením
trestního stíhání provést prohlídku
a pitvu mrtvoly a její exhumaci /§ 115/, vyšetření
duševního stavu obviněného /§ 116
tr. ř./ nebo svědka /§ 118 tr. ř./,
které jsou úkony ohledání /nikoliv
jen úkony přibrání znalce podle §
105 odst. 1 tr. ř./.
Tato zásada bude provedena novou formulací §
158 odst. 3 tr. řádu.
12. Rozsah vyhledávání
Vyhledávání se koná o trestných
činech,
1. na které zákon stanoví trest odnětí
svobody nepřevyšující jeden rok,
2. o nichž se podle dosavadní úpravy /§
168 odst. 1 tr. ř./ koná vyhledávání,
i když horní hranice sazby trestu odnětí
svobody u nich stanovená je vyšší než
jeden rok, s výjimkou případů, ve
kterých je stanoveno i o těchto trestných
činech /uvedených pod body 1 a 2/ konat vyšetřování.
K bodu 1:
U trestných činů, u nichž horní
hranice sazby trestu odnětí svobody odpovídá
současně nejvyšší trestní
sazbě stanovené u přečinů,
postačí vzhledem k nízkému stupni
nebezpečnosti těchto trestných činů
pro společnost konat přípravné řízení
ve formě vyhledávání.
K bodu 2:
Podle dosavadní úpravy se koná vyhledávání
o řadě trestných činů, u nichž
je stanovena horní hranice sazby trestu odnětí
svobody vyšší než 1 rok. Tyto trestné
činy jsou /vedle některých trestných
činů ohrožených trestem odnětí
svobody nepřevyšujícím 1 rok/ obsaženy
v taxativním výpočtu všech trestných
činů, o nichž se koná vyhledávání
/§ 168 odst. 1 tr. ř./. Počet skutkových
podstat trestných činů obou těchto
skupin uvedených v cit. ustanovení je přibližně
stejný.
Není důvod, aby se o trestných činech,
o kterých se dosud koná vyhledávání,
konalo vyšetřování.
Vyšetřování o trestných činech
uvedených v bodech 1 a 2 bude konáno pouze tam,
kde podle dosavadní zákonné úpravy
/161 tr. ř. / jsou pro to důvody.
Navrhovaná zásada bude provedena novou formulací
§ 168 odst. 1 tr. řádu.
13. Rozhodnutí o zabrání věci
Za podmínek uvedených v § 239 odst. 1 tr. řádu
může soud rozhodnout o zabrání věci
v neveřejném zasedání, jestliže
nelze spolehlivě zjistit vlastníka věci nebo
jeho pobyt není znám.
V těchto případech ustanoví předseda
senátu k provedení úkonů a opatření,
k nimž je vlastník věci jako zúčastněná
osoba v řízení o zabrání věci
oprávněn, opatrovníka.
Podle ust. § 239 odst. 1 tr. ř. může soud
na návrh prokurátora uložit zabrání
věci ve veřejném zasedání,
jestliže nejde o případ, kdy si rozhodnutí
o zabrání věci vyhradil podle § 230
odst. 2 tr. ř. Zkušenosti z praxe však ukazuji,
že v některých trestních věcech,
v nichž z různých důvodů nedošlo
k postavení pachatele trestné činnosti před
soud, není možné nebo by nebylo vhodné,
aby soud o zabrání věci rozhodoval ve veřejném
zasedání, k němuž je třeba zúčastněné
osoby obeslat.
Vyskytují se případy, kdy se obtížně
zjišťuje, kdo je vlastníkem věci nebo
pobyt vlastníka věci, jímž vzhledem
k ust. § 73 odst. 1 písm. c/ tr. zákona může
být nejen pachatel, ale kdokoliv. Zvlášť
složitá je situace v případech, v nichž
obviněný o pašované věci zajištěné
celními orgány udává ve své
obhajobě, že vlastníkem věci je osoba
trvale se zdržující v cizině /většinou
jde o cizí státní příslušníky/
a tato osoba, pokud ji vůbec lze dostihnout, potvrzuje
- mnohdy zřejmě po předchozí dohodě
s obviněným - své vlastnictví k věci,
i když jejím vlastníkem není. Ověřit
její údaje v cizině je zpravidla spojeno
se značnými obtížemi.
Často se vyskytuji také případy, kdy
vlastník věci je sice znám, ale není
znám jeho pobyt. Tu jde většinou o osoby, o
nichž se ví, že jsou v cizině, avšak
není známo, kde se zdržují, takže
vznikají problémy s obesláním vlastníka
věci k veřejnému zasedání.
Nejsou řídké ani případy, kdy
se vlastníka věci nebo jeho pobyt vůbec nepodaří
zjistit, takže rozhodnutí soudu - má-li k němu
dojít ve veřejném zasedání
- vůbec nelze uskutečnit. Je však třeba
zajistit, aby rozhodnutí o zabrání věci
bylo možno realizovat. To především vyžaduje,
aby toto rozhodnutí soudu nabylo právní moci.
Předpokladem, aby se tak stalo, je jeho doručení
vlastníku věci a není-li to možné,
jak je tomu v případech, o které jde, jiné
osobě v zastoupení vlastníka věci,
zejména za účelem příp. podání
stížnosti proti rozhodnutí o zabrání
věci. Ustanovením opatrovníka by se též
vyloučily komplikace zejména tehdy, kdyby se vlastni
k věci dodatečně zjistil, popř. se
domáhal uplatnění svých práv
k věci.
Je proto třeba zajistit, aby soud mohl ve všech uvedených
případech rozhodnout o zabrání věci
bez vyrozumění a účasti vlastníka
věci. Takovou úpravou se také umožní
včasná realizace zajištěných
věcí, které se za nynější
úpravy hromadí v depozitech prokuratur a celnic,
kde bývají uloženy po neúměrně
dlouhou dobu.
Tato zásada se provede novou formulací § 29
odst. 1 tr. řádu.
14. Řízení o odvolání
A/ Posílení apelační zásady
Vzniknou-li pochybnosti o správnosti a úplnosti
skutkových zjištění, o která
soud prvního stupně opřel své rozhodnutí,
může odvolací soud opakovat důkazy provedené
soudem prvního stupně nebo provésti důkazy
další, považuje-li to k náležitému
objasnění věci za potřebné
a není-li třeba provádět obsáhlé
dokazování, které by znamenalo nahrazováni
činnosti soudu prvního stupně.
Odvolací soud může po zrušení napadaného
rozsudku sám ve věci rozhodovat tehdy, jestliže
své rozhodnutí opírá o skutkový
stav, který byl v napadeném rozsudku správně
zjištěn, nebo o skutkový stav, který
byl zjištěn na podkladě důkazy provedených
bezprostředně před odvolacím soudem.
Odvolací soud však sám nemůže
a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro který
byl napadeným rozsudkem zproštěn,
b) uznat obžalovaného vinným těžším
trestným činem, než jakým by ho mohl
v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního
stupně,
c) uložit obžalovanému trest smrti, neuložil-li
mu jej už soud prvního stupně,
d) ve věci rozhodnout, konal-li v rozporu s ustanovením
§ 222 odst. 1 tr. řádu řízení
v prvním stupni soud věcně nepříslušný.
Navrhovanou úpravou se sleduje rozšíření
apelačního principu odvolacího řízení,
které má zajistit, aby odvolací soud mohl
v širším rozsahu než dosud provádět
dokazování a aby mohl sám ve věci
rozhodnout i na podkladě skutkových zjištění
provedených v odvolacím řízení.
Dosavadní úprava /§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6 tr. ř./ v praxi nevyhovuje, neboť není v
souladu se zásadou co nejrychlejšího projednávání
věcí /§ 2 odst. 4 tr. ř./ ani s požadavkem
procesní ekonomie. Vzhledem k omezené možnosti
odvolacího soudu rozhodnout sám ve věci,
jsou časté případy, kdy v téže
věci rozsudek soudu prvního stupně je vícekrát
odvolacím soudem zrušen a věc vrácena
k novému projednání. Odvolací soudy
ve snaze zabránit tomuto nežádoucímu
postupu mnohdy nedodržují ustanovení §
259 odst. 3 tr. ř.
Není důvod pro obavy, že novou úpravou
apelačního principu dojde ke zkrácení
práva na obhajobu a k zásadní změně
v praxi odvolacích soudů. Tak tomu nemůže
být, neboť úprava svým zněním
zamýšlí širší uplatňování
apelačního principu umožnit jen tam kde je
z hlediska správného a včasného řešení
věci naléhavé, a kde nepůjde o nahrazování
činnosti soudu prvního stupně odvolacím
soudem. Je třeba poukázat na kladné zkušenosti
s uplatňováním obdobné úpravy
v občanském soudním řízení.
Skutečnost, že rozšíření
apelační zásady nemá vést k
nahrazování činnosti soudu prvního
stupně odvolacím soudem, mluví pro zachování
úpravy, obsažené v § 259 odst. 3 písm.
a/ až c/ tr. ř. /případy, kdy odvolací
soud nemůže sám ve věci rozhodnout/
a pro její rozšíření na případy,
kdy v řízení u soudu prvního stupně
byla porušena základní ustanovení trestního
řádu o příslušnosti.
Realizací navrhované zásady dojde ke změně
ustanovení § 258 odst. 1, § 259 odst., 1 a 3,
§ 263 odst. 6 tr. řádu.
B/ Rozšíření zákazu reformace
in peius
Uznat obžalovaného vinným těžším
trestným činem, než jakým ho uznal vinným
soud prvního stupně, a uložit obžalovanému
přísnější trest, než jaký
mu uložil soud prvního stupně, může
odvolací soud jen na podkladě odvolání
prokurátora, jež bylo podáno v neprospěch
obžalovaného. Toto rozšíření
zákazu reformace in peius se promítne obdobně
i do úpravy řízení u soudu prvního
stupně po zrušení rozsudku v § 264 odst.
2 tr. řádu.
Nynější úprava /§ 259 odst. 4 tr.
ř/, zakotvující zákaz reformace in
peius ve vztahu k výroku o trestu, nebrání
tomu, aby na základě odvolání podaného
jen ve prospěch obžalovaného došlo ke
změně skutkových zjištění
a k právnímu posouzení v neprospěch
obžalovaného a aby odvolací soud uznal obžalovaného
vinným těžším trestným činem,
než jakým byl uznán vinným rozsudkem
soudu prvního stupně. Takto se může
zhoršit postavení obžalovaného, i když
odvolání bylo podáno výlučně
v jeho prospěch, poněvadž nepříznivé
důsledky přísnější právní
kvalifikace skutku pro obžalovaného se neprojevují
jen ve výroku o trestu, nýbrž i v dalších
skutečnostech /např. při použití
amnestie vztahující se na trestné činy
určité kvalifikace, při administrativních
opatřeních, jejichž uplatnění
je vázáno na odsouzení pro trestné
činy určité právní kvalifikace/.
Dosavadní omezení zákazu reformace in peius
na výrok o trestu vede v praxi k tomu, že odvolací
soud, i když uzná na vinu obžalovaného
těžším trestným činem, je
často nucen uložit trest, který je v rozporu
se zákonem /např. musí uložit jako samostatný
trest, jehož uložení za trestný čin,
kterým byl obžalovaný rozhodnutím odvolacího
soudu uznán vinným, není přípustné,
nebo uložit trest odnětí svobody ve výměře,
která je nižší než dolní hranice
trestní sazby stanovené za trestný čin,
kterým byl obžalovaný odvolacím soudem
uznán vinným, ačkoliv nejsou splněny
podmínky pro použití ustanovení §
40 tr. zák. o mimořádném snížení
trestu odnětí svobody/.
Uplatnění navrhované úpravy nebude
bránit tomu, aby odvolací soud na základě
výsledků své přezkumné činnosti
upravil rozsudek prvního stupně, pokud to nebude
znamenat změnu na přísnější
právní kvalifikaci nebo zpřísnění
uloženého trestu; např. na podkladě
učiněných zjištění může
odvolací soud upravit výrok o vině, pokud
jde o způsob provedení činu a povahu a rozsah
jeho následků.
Není třeba vztahovat zásadu reformace in
peius i na skutková zjištění, protože
taková úprava nemá praktické důsledky.
Sice by umožnila věc skutkově ujasnit, aniž
by to však mohlo znamenat újmu obviněného,
kterou by pocítil.
Nově upravený zákaz reformace in peius se
nevztahuje na adhezní řízení. Je třeba
zachovat dosavadní stav, který sleduje, aby poškozený,
jemuž spácháním trestného činu
byla způsobena škoda, dosáhl uspokojeni svých
práv v nejkratší době a pokud možno
již v průběhu trestního řízení
a nemusel uplatňovat svoje nároky v občanskoprávním
nebo jiném řízení.
Přípustný jako dosud bude rovněž
postup, pokud odvolací soud na základě odvolání
podaného ve prospěch obžalovaného uloží
obžalovanému ochranné opatření,
které rozsudkem soudu prvního stupně nebylo
vysloveno. Ochranným opatřením se sledují
též zájmy obžalovaného a lze je
uložit i mimo hlavní líčení.
Navrhovaná zásada se obsahově promítne
také v úpravě řízení
u soudu prvního stupně, kterému byla věc
odvolacím soudem vrácena k novému projednání
a rozhodnutí, tj. v § 264 odst. 2 tr. ř., zde
se však zachová v platnosti možnost přísnějšího
postihu na podkladě nově zjištěných
skutečností v řízení u soudu
prvního stupně/.
Tato zásada se promítne ve změně ustanovení
§ 259 odst: 4 a § 264 odst. 2 tr. řádu.
15. Stížnost pro porušení zákona
a obnova řízení
A/ Postup podle § 269 odst. 2 až § 271 tr. řádu
může nejvyšší soud uplatnit, pokud
zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného,
jen tehdy, rozhodl-li o. stížnosti pro porušení
zákona podané v neprospěch obviněného
ve lhůtě 6 měsíců od jejího
podání.
V nynější úpravě je stanovená
zásada, že nejvyšší soud smí
učinit rozhodnutí podle § 269 odst. 2 až
§ 271 tr. ř. v případech,. kdy byl.
porušen zákon ve prospěch obviněného,
jen za podmínky, že stížnost pro porušení
zákona byla podána do 6 měsíců
od právní moci napadeného rozhodnutí
v a že nejvyšší soud a této stížnosti
rozhodne do 3 měsíců od jejího podání.
V praxi nejvyšších soudů vznikají
obtíže s dodržováním uvedené
tříměsíční lhůty,
jestliže jde o věc s obsáhlým spisovým
materiálem, dále za situace, kdy.se vyskytnou závady
při předvolání a vyrozumívání
osob o veřejném zasedání, a posléze
v případech, kdy je třeba ve věci
postupovat podle § 276 tr. ř. /nutnost konat šetření
před rozhodnutím o stížnosti,pro porušení
zákona, provedení zajišťovacích
úkonů/. Jeví se proto odůvodněným
požadavkem, aby dosavadní lhůta pro rozhodnutí
nejvyššího soudu byla prodloužena na 6 měsíců.
B/ V řízení o stížnosti pro porušení
zákona a v řízení po povolení
obnovy řízení se zákaz reformace in
peius rozšiřuje stejným způsobem jako
v řízení o odvolání /viz předchozí
zásadu oddílu B/.
Dosavadní úprava obsahu zákazu reformace
in peius vychází z jednotné koncepce společné
pro odvolání i mimořádné opravné
prostředky. Jednotnou koncepci nutno zachovat i při
změně dosavadní úpravy. K jinému
postupu není důvod.
Tyto zásady se promítnou ve změně
ustanovení § 272, 273 a 289 písm. b/ tr. řádu.
C/ Nejvyšší soudy mohou rozhodnout o stížnosti
pro porušení zákona také v neveřejném
zasedání za účasti generálního
prokurátora, jestliže zákon byl porušen
v neprospěch obviněného a ze stížnosti
pro porušení zákona je zřejmé,
že vytýkané nedostatky povedou ke zrušení
celého napadeného rozhodnutí a k vráceni
věci k novému projednání.
Podle platné úpravy /§ 274 tr. ř./ rozhodují
nejvyšší soudy ve veřejném zasedání
za účasti generálního prokurátora.
Z hlediska procesní ekonomie však je účelné
umožnit rozhodování nejvyšších
soudů v určitých případech
i v neveřejném zasedání. V četných
případech tak odpadnou náklady spojené
s eskortováním obviněných a průtahy
vznikající obtížemi při doručování
předvolání. Řízení se
v takových případech zhospodární
a urychlí.
Je třeba však dbát, aby takovým postupem
nedošlo ke zkrácení práv obviněného
na obhajobu a proto je nutné omezit možnost rozhodovat
o stížnosti pro porušení zákona
v neveřejném zasedání pouze na ty
případy, v nichž rozhodnutí nejvyššího
soudu nemůže mít pro obviněného
nepříznivý dopad. Takovými případy
jsou ty, v nichž zákon byl porušen v neprospěch
obviněného a dojde ke zrušení celého
napadeného rozhodnutí a k vrácení
věci k novému projednání /tedy k postupu
podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst.
1 tr. ř./ v němž obviněný se
může znovu vyjádřit a činit návrhy.
Nejvyšší soudy by v případech,
o které jde, rozhodovaly usnesením /v neveřejném
zasedání nelze rozhodovat rozsudkem, který
vždy musí být veřejně vyhlášen/.
Takový postup je možný, nebo tu jde vesměs
o případy, v nichž se nečiní
přímé rozhodnutí ve věci samé.
Stížnost pro porušení zákona musí
být doručena obviněnému popř.
jeho obhájci.
Tato zásada se provede doplněním § 274
tr. ř. za současné změny § 268
odst. 2 tr. ř.
D/ Generální prokurátor nebo ministr spravedlnosti
může vzít zpět stížnost
pro porušení zákona, kterou podal, než
se nejvyšší soud odebere k závěrečné
poradě. Zpětvzetí stížnosti vezme
na vědomí předseda senátu.
V praxi dochází k tomu, že generální
prokurátor nebo ministr spravedlnosti vezme zpět
z různých důvodů stížnost
pro porušení zákona, kterou podal, a to buď
ještě před konáním veřejného
zasedání nejvyššího soudu nadřízeného
k jejímu projednání nebo během tohoto
zasedání /jde především o případy
změn stavu věci na základě šetření
podle § 276 tr. ř./. Tento postup vychází
z analogie ust. § 250 odst. 2 tr. ř. umožňujícího
zpětvzetí odvolání osobou, která
je podala /tr. řád v ust. § 144 odst. 2 umožňuje
vzít zpět také podanou stížnost/..Není
důvod, který by bránil legalizovat výslovným
zákonným ustanovením zmíněnou
praxi, která zapadá do celkové koncepce institutu
zpětvzetí opravného prostředku osobou,
která jej podala, a která je výhodná
i z hlediska procesní ekonomie /odpadá zcela nebo
zčásti řízení u nejvyššího
soudu popř. jeho rozhodnutí o stížnost
pro porušení zákona/.
Zásada se provede doplněním hlavy sedmnácté
tr. řádu novým ustanovením.
16. Řízení proti mladistvým
Ustanovení tohoto oddílu o právech a povinnostech
orgánu pověřeného péčí
o mládež se neužije v řízení
proti mladistvému konaném po právní
moci rozhodnutí, jestliže veřejné zasedání
se koná v době, kdy mladistvý dovršil
věk devatenácti let.
Podle poznatků ze soudní praxe v řízení
souvisejícím s výkonem trestů a ochranných
opatření, popř. v Siném řízení
konaném po právní moci rozhodnutí
ve věci samé, je účast orgánu
pověřeného péčí o mládež
zcela formální, jestliže obviněný
v té době již dovršil věk 19 let.
Účast orgánu pověřeného
péčí o mládež v takovém
řízení, vyplývající
z dosavadní úpravy, vede k průtahům
a neznamená věcný přínos.
Navrhovaná zásada se promítne v doplnění
ust. § 301 odst. 3 tr. řádu.
17. Řízení před samosoudcem
A/ Samosoudce koná řízení o přečinech
a trestných činech, o kterých se koná
vyhledávání a u kterých hranice trestu
odnětí svobody nepřevyšuje tři
roky, s výjimkou řízení o trestném
činu proti mladistvému, proti uprchlému,
proti osobě, která je zbavena způsobilosti
k právním úkonům nebo jejíž
způsobilost k právním úkonům
je omezena, anebo jsou-li vzhledem k tělesným nebo
duševním vadám obviněného pochybnosti
o jeho způsobilosti náležitě se hájit,
proti osobě, která je stíhána jako
zvlášť nebezpečný recidivista,
nebo jestliže má být uložen souhrnný
trest a dřívější trest byl uložen
v řízení před senátem.
Institut samosoudce se v praxi osvědčil. Proto se
nezamýšlí měnit základní
zásady platné úpravy řízení
před samosoudcem.
Podle nynější úpravy je samosoudce příslušný
konat řízení nejen o přečinech,
ale i o taxativně stanovených trestných činech
/§ 314a odst. 1 tr. ř./, k jejichž výběru
se přistupovalo z více hledisek. Jsou mezi nimi
i trestné činy, za něž lze uložit
trest odnětí svobody vyšší než
1 rok. Samosoudce koná řízení jednak
ve věcech, ve kterých se konalo objasňování
přečinů, jednak ve věcech, v nichž
před zahájením řízení
před soudem proběhlo přípravné
řízení /tj. o trestných činech
uvedených v § 314a odst. 1 tr. ř./.
Pokud jde o trestné činy, navrhuje se upravit v
souladu s logickým požadavkem jednotné koncepce
a kompaktností celého trestního řízení
/jeho předsoudního i soudního stadia/ působnost
samosoudce tak, aby došlo k jednoduchému a logickému
propojení základní struktury celého
trestního řízení. Navrhuje se proto,
aby ve věcech, v nichž bylo konáno vyhledáváni
/viz zásadu č. 12/, konal řízení
samosoudce a v nichž se konalo vyšetřování,
rozhodoval senát.
Z této zásadní koncepce je však žádoucí
připustit výjimky.
Důvody, pro které se konalo vyšetřování
namísto vyhledávání se mohou vztahovat
jen k přípravnému řízení
a pak neodůvodňují závěr, že
by o takovém trestném činu měl rozhodovat
senát /např. jen proto, že obviněný
byl v přípravném řízení
ve vazbě/. To neplatí o důvodu ke konáni
vyšetřování podle § 161 odst. 2,
písm. b/ tr. ř., nebo ten se nutně promítá
i do řízení před soudem a i v řízení
před soudem trvá. Proto návrh akceptuje skutečnosti
uvedené v citovaném zákonném ustanovení
jako výjimku, odůvodňující
konat řízení před senátem.
Připojuje k ni další důvody, vztahující
se naopak pouze k řízení před soudem,
tj. případy, kdy obviněný je stíhán
jako zvlášť nebezpečný recidivista
a hrozí mu trest odnětí svobody vyšší
jak jeden rok, nebo má být ukládán
souhrnný trest a dřívější
trest byl uložen v řízení před
senátem, kdy soud ukládá trest i za trestnou
činnost, o které předtím rozhodoval
senát. Výjimka v opačném směru
bude platit v řízení o trestných činech,
kde je podle § 17 odst. 2 tr. ř. příslušný
v prvním stupni vyšší vojenský
soud /institut samosoudce u tohoto soudu neexistuje a proto senát
bude konat řízení i o trestných činech,
o kterých se konalo přípravné řízení
ve formě vyhledávání/.
Z trestných činů, které se vyhledávají
i podle platné úpravy, se z příslušnosti.
samosoudce vylučují trestné činy rozkrádáni
majetku v socialistickém vlastnictví podle §
132 odst. 1,zatajení věci z majetku v socialistickém
vlastnictví podle § 135 odst. 2, kuplířství
podle § 204, porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 2 a zatajení nálezu
podle § 254 odst. 2 tr. zák., ohrožené
sazbou trestu odnětí svobody do pěti let.
Vzájemný poměr samosoudcovské a senátní
agendy, jejichž rozsah je přibližně stejný,
zůstane v podstatě zachován vzhledem k navrhovaným
úpravám trestního zákona a zákona
o přečinech.
Tato zásada se provede změnou ustanovení
§ 314a tr. řádu.
B/ Zjednodušený písemný rozsudek neobsahující
odůvodnění /§ 314d odst. 2 tr. ř./
může samosoudce vyhotovit v řízení
o přečinu a o trestném činu, jehož
sazba trestu odnětí svobody nepřevyšuje
jeden rok.
Na návrh prokurátora nebo s jeho souhlasem může
samosoudce vydat trestní příkaz pouze v řízení
o přečinech a o trestných činech,
u kterých zákon stanoví trest odnětí
svobody nepřevyšující jeden rok.
Trestním příkazem lze uložit trest nápravného
opatření do šesti měsíců,
zákaz činnosti do tři let, peněžitý
trest do 10 000 Kčs, propadnuti věci a za splnění
podmínek stanovených v trestním zákoně
podle současné navrhované úpravy (zásada
č. 6), podmíněný trest odnětí
svobody do tří měsíců; náhradní
trest odnětí svobody za peněžitý
trest nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí
svobody přesáhnout tři měsíce.
Instituty zjednodušeného písemného rozsudku
a trestního příkazu, znamenající
zjednodušení a zhospodárnění
trestního řízení o méně
závažné trestné činnosti, se
v praxi osvědčily a není důvod měnit
něco na jejich existenci a podobě. Pouze možnost
danou samosoudci vydat trestní příkaz nutno
omezit na trestnou činnost ohroženou trestem odnětí
svobody nepřevyšujícím jeden rok. Takovou
úpravou se fakticky nemění nic na dosavadním
stavu z hlediska typové společenské nebezpečnosti
deliktů, ohledně nichž lze trestní příkaz
vydat /u přečinů, u nichž jedině
bylo možno vyřídit věc trestním
příkazem, je jeden rok maximální horní
hranicí trestu odnětí svobody/.
Ze zkušenosti praxe výpisů, že horní
hranice trestů, do kterých lže uložit
druhy trestů uvedené v § 341e odst. 2 tr. ř
trestním příkazem, vylučují
jeho použití v případech, v nichž
sice věcné podmínky pro jeho vydání
jsou dány, ale druh trestu a jeho výše, do
které tenko trest lze uložit, by zcela nevystihovaly
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
a nezajišťovaly splnění účelu
trestu. Tomu tak je zejména, kde přichází
v úvahu uložení trestu nápravného
opatření nebo peněžitého trestu.
V uvedených případech pak je nutno konat
hlavní líčení, což zvyšuje
agendu a pracovní zatížení u prokuratur
a soudů. Navrhuje se proto přiměřeně
zvýšit horní hranice trestů, do kterých
lze trest uložit trestním příkazem.
Tím by se zvětšil prostor pro používání
tohoto institutu, což by v průměru přineslo
zjednodušení a zhospodárnění
trestního řízení. Vzhledem ke zvýraznění
výjimečnosti nepodmíněného
tresty odnětí svobody za přečiny a
trestné činy se sazbou trestu odnětí
svobody do jednoho roku v návrhu novelizace trestního
zákona a zákona o přečinech, se navrhuje
možnost uložení tohoto trestu trestním
příkazem vyloučit.
18. Právní styk s cizinou
A. Jestliže cizí státní občan
spáchá na území republiky trestný
čin, může po zahájení trestního
stíháni Generální prokuratura Československé
socialistické republiky, a byla-li již podána
obžaloba, ministerstvo spravedlnosti navrhnout příslušnému
orgánu cizího státu, jehož je obviněný
státním občanem, aby převzal trestní
stíhání obviněného. V případě,
že tento orgán vysloví souhlas s převzetím
trestního stíhání, Generální
prokuratura Československé socialistické
republiky nebo ministerstvo spravedlnosti mu trestní věc
odevzdá, pokud podle vyhlášené mezinárodní
smlouvy není příslušný tak učinit
jiný orgán.
Teprve rozhodnutím Generální prokuratury
československé socialistické republiky nebo
ministerstev spravedlnosti o odevzdání věci
orgánu cizího státu, jehož je obviněný
státním občanem, trestní řízení
končí; toto rozhodnutí má účinky
zastavení trestního stíhání,
pokud vyhlášená mezinárodní smlouva
nestanoví něco jiného.
Navrhne-li orgán cizího státu, který
je činný v trestním řízení,
převzetí trestního stíhání
československého státního občana,
který na území tohoto státu spáchal
trestný čin nebo Přečin rozhodne o
převzetí trestního stíhání
Generální prokuratura Československé
socialistické republiky.
Dvacátá čtvrtá hlava trestního
řádu, upravující právní
styk s cizinou, se vývojem stále se rozšiřující
a prohlubující mezinárodní spolupráce
na trestním úseku stala neúplnou, ježto
neobsahuje instituty převzetí a odevzdání
trestního stíhání, které se
v poslední době běžně užívají
a pojímají se do bilaterálních smluv
o právní pomoci. Jsou obsaženy ve všech
smlouvách mezi ČSSR a ostatními socialistickými
státy.
Pro použití těchto institutů vůči
cizím státům, s nimiž nejsou uzavřeny
takové smlouvy /nebo i států, s kterými
uzavřené smlouvy neobsahují úpravu
těchto institutů/ však chybí v čs.
právním řádu zákonný
podklad. Postup v případech uvedených v.
zásadě.je zatím upraven pouze v normě
nižšího druhu /Pokyny ministrů spravedlnosti
a vnitra a generálního prokurátora ze dne
2. listopadu 1965 pro postup orgánů činných
v trestním řízení při předáváni
nebo odevzdávání trestních věcí
cizinců k trestnímu stíhání
v cizím státě/. Tento předpis se neopírá
o žádné ustanovení s moci zákona,
které ve věcech právního styku s cizinou
je vzhledem k jejich povaze potřebné.
V praxi půjde o případy, kdy osoba, která
na území cizího státu spáchala
trestný čin /většinou jde o ublížení
na zdraví spáchané při dopravní
nehodě/ opustí před skončením
trestního stíhání území
tohoto státu a vrátí se do státu,
jehož je státním občanem /v těchto
případech se nemůže uskutečnit
její vydání/.
Styk orgánů činných v trestním
řízení s příslušnými
orgány cizího státu se bude v případech
převzetí a odevzdání trestního
stíhání provádět i nadále
zásadně diplomatickou cestou, pokud mezinárodní
smlouva nestanoví jiný postup. Rovněž
po formální stránce, např. písemnosti,
které je nutno připojit k návrhu na převzetí
trestního stíhání/ nedojde proti dosavadní
praxi k zásadnějším změnám.
Dosavadní postup je v případě odevzdání
věci zbytečně složitý /trestní
stíhání se přerušuje a po dojití
zprávy o výsledku trestního řízení
v cizině se zastavuje/, přičemž je třeba
používat analogie. Navrhuje se proto, aby rozhodnutí
o odevzdání věci mělo stejné
účinky jako zastavení trestního stíhání
/pokud ovšem vyhlášená mezinárodní
smlouva nestanoví něco jiného/. Taková
úprava znamená zjednodušení práce,
ježto by docházelo pouze k jednomu rozhodnutí
místo dosavadních dvou a odpadlo by evidování
spisu po dobu mezi nynějším přerušením
a zastavením trestního stíhání
/někdy i několik let/.
Navrhovaná úprava by se však vzhledem k ust.
§ 375 tr. ř. neuplatnila, kde vyhlášená
mezinárodní smlouva stanoví jiný postup.
Dosavadním způsobem by se proto postupovalo v případech,
kdy z vyhlášených mezinárodních
smluv vyplývá, že nutno nepokračovat
v trestním stíhání až do doby,
než dojde oznámení od dožádaného
státu o výsledku řízení tam
vedeného a teprve pak trestní stíhání
u nás zastavit /např. čl. 85 a 86 Smlouvy
o právní pomoci se SSSR - č. 95/1983 Sb.
a čl. 19 a 20 Smlouvy o právní pomoci ve
věcech trestních s Rakouskou republikou č.
90/1985 Sb./.
Navrhovaná zásada předpokládá
doplnění hlavy dvacáté čtvrté
tr. řádu o nový oddíl třetí
/§ 383a/, přičemž dosavadní oddíl
třetí se přečísluje.
B. Jestliže cizí stát vydá na žádost
československé socialistické republiky k
výkonu trestu nebo ochranného opatření
osobu, které byl uložen trest nebo ochranné
opatření pravomocným rozsudkem československého
soudu,a učiní přitom výhradu vztahující
se na rozsudek nebo řízení mu předcházející,
krajský soud po převzetí odsouzeného
československým orgánem v neveřejném
zasedání rozsudek v potřebném rozsahu
zruší a rozhodne o dalším postupu tak,
aby bylo vyhověno výhradě; při zrušení
celého rozsudku nebo jen jeho výroku o trestu rozhodne
zároveň o případné vazbě
a vyžaduje-li to potřeba doplnit skutková zjištění,
může se věc vrátit prokurátorovi
k došetření. Proti rozhodnutí krajského
soudu je přípustná stížnost,
která má s výjimkou rozhodnutí o vazbě
odkladný účinek.
V praxi se vyskytují případy, kdy na osobě
odsouzené čs. soudem nelze vykonat uložený
trest nebo ochranné opatření, protože
se zdržuje v cizině. Cizí stát, který
žádosti SSSR o vydání takové
osoby k výkonu trestu vyhovuje, však někdy
svůj souhlas s vydáním podmiňuje splněním
za určitých podmínek. Ty vyplývají
buď z výsledku konkrétního mimosmluvního
jednání mezi dožadujícím a dožádaným
státem nebo jsou obsaženy přímo v bilaterální
smlouvě mezi těmito státy. Např. podle
čl. 11 Smlouvy mezi SSSR a Rakouskou republikou, publikovanou
pod č. 90/1985 Sb. spočívá výhrada
při vydání k výkonu trestu nebo ochranného
opatření v požadavku provedení nového
řízení proti vydané osobě,
jestliže došlo k uložení trestu nebo ochranného
opatření v řízení konaném
v její nepřítomnosti.
Náš právní řád však
neobsahuje ustanovení, které by umožňovalo
takové výhradě vyhovět /podle §
378 odst. 1 tr. ř. je nutno výhradě cizího
státu vyhovět/, ježto je třeba pravomocný
odsuzující rozsudek zrušit, popř. provést
proti vydané osobě znovu trestní řízení
nebo jeho část. V takových konkrétních
případech si praxe zatím vypomáhá
pomoci analogie s použitím ustanovení trestního
řádu o obnově řízení.
Ve světovém měřítku se stále
více uplatňuje tendence rozšiřovat a
prohlubovat spolupráci mezi jednotlivými státy
v trestněprávní oblasti. Nutno proto do budoucna
počítat s tím, že při vydání
osoby zdržující se v cizině k výkonu
trestu /nebo i ochranného opatření/ uloženého
pravomocným rozsudkem čs. soudu budou vydávajícími
státy činěny výhrady různého
obsahu týkající se rozsudku a řízení,
které mu předcházelo. Za tohoto stavu je
vhodné úpravu, o níž jde, neomezovat
na výhradu s konkrétním obsahem /jak tomu
je např. ve výše uvedené Smlouvě
mezi ČSSR a Rakouskou republikou/, ale formulovat ji obecně.
Tato zásada se provede doplněním § 378
tr. řádu o další odstavec.
19. Zmocňovací ustanovení
A. 1. Federální ministerstvo národní
obrany se zmocňuje vydat jednací řád
pro vojenské soudy, kterým podrobněji upraví
postup vojenských soudů při vyřizování
trestních věcí.
2. Ministerstvo spravedlnosti České socialistické
republiky a ministerstvo spravedlnosti Slovenské socialistické
republiky se zmocňují vydat jednací řád
pro okresní a krajské soudy, kterým podrobněji
upraví postup okresních a krajských soudů
při vyřizování trestních věcí.
Výslovným zmocňovacím ustanovením
je třeba zajistit, aby jednací řády
pro soudy měly zákonnou oporu v trestním
řádě, mají-li zabezpečovat
přehledným způsobem jednotné uplatňování
tohoto zákona v trestním řízení
před soudem.
Vzhledem k tomu, že jde o zmocňovací ustanovení,
nelze uplatnit ust. § 12 odst. 14 tr. ř. a je nutno
v tr. ř. výslovně zakotvit zmocnění
pro federál.ní ministerstvo národní
obrany k vydání jednacího řádu
v oboru vojenského soudnictví.
Navrhovaná zásada se promítne v novém
ustanovení označeném jako § 39la tr.
řádu.
B. Federální ministerstvo národní
obrany v oboru vojenského soudnictví a ministerstvo
spravedlnosti České socialistické republiky
a ministerstvo spravedlnosti Slovenské socialistické
republiky mohou stanovit, kdy lze upustit od přítomnosti
zapisovatele pří hlavním líčení,
veřejném a neveřejném zasedání
a jakým způsobem je nutno v takových případech
zaznamenat obsah jednání před soudem.
Nynější úprava nevylučuje možnost
zaznamenat obsah jednání konaného před
soudem v trestních věcech technickou cestou /s použitím
magnetofonu nebo diktafonu/. Avšak poněvadž podle
ustanovení trestního řádu je přítomnost
zapisovatele obligatorní při hlavním líčení
/§ 202 odst. 1/, veřejném zasedání
/§ 234 odst. 1/, v neveřejném zasedání
/§ 242 odst. 1/, neznamená použiti technických
prostředků v trestním řízení
výraznější úsporu času
ani práce /zapisovatel musí být při
jednání přítomen a dodatečně
podle znění zaznamenaného technickou cestou
vyhotovuje protokol/. Značně vyšší
efektivnost používání technických
prostředků. lze i v trestním řízení
docílit úpravou, k niž došlo na úseku
občanského soudního řízení
v roce 1973 přijetím ustanovení § 374a
o.s.ř. Příslušná ministerstva
by mohla stanovit, za jakých podmínek by bylo možné
upustit od přítomnosti zapisovatele při jednání
před soudem v trestních věcech za situace,
kdy průběh a obsah jednání se zaznamenává
technickou cestou.
Navrhovaná zásada předpokládá
nové ustanovení označené jako §
391b tr. řádu.
C. Ministerstvo financí České socialistické
republiky a ministerstvo financí Slovenské socialistické
republiky se a zmocňují upravit v dohodě
s Generální prokuraturou české socialistické
republiky a Generální prokuraturou Slovenské
socialistické republiky, s ministerstvem spravedlnosti
České socialistické republiky a s ministerstvem
spravedlnosti Slovenské socialistické republiky
a s federálním ministerstvem národní
obrany obecně závazným právním
předpisem postup národních výborů
při zabezpečení a správě zajištěného
majetku.
Podle ust. § 348 odst. 2 tr. ř. rozhodnutí
o zajištění majetku, které vydá
prokurátor nebo soud na základě ust. §
347 odst. 1 tr. ř., provádí národní
výbor. Postup národních výborů
při zabezpečování a správě
zajištěného majetku byl dříve
upraven směrnicemi ministerstva financí č.
314/9.000/80 ze dne 16. 3. 1966, publikovanými v č.
4 Věstníku min. financí pod poř. č.
9 a registrovanými v částce 9 Sbírky
zákonů z roku 1966, které vedle toho řešily
rovněž otázky související s prozatímní
správou a realizací majetku nabytého státem.
Tyto směrnice byly nahrazeny vyhláškou č.
61/1986 Sb., o prozatímní správě národního
majetku, vydanou na základě zmocnění
v § 391 odstavec 1 hospodářského zákoníku,
která se však vztahuje pouze na majetek státem
nabytý, nikoli též na majetek zajištěný.
Vzhledem k tomu, že podle čl. 80 a čl. 139
úst. zák. č. 143/1968 Sb., o čs. federaci,
mohou ministerstva a ústřední orgány
státní správy vydávat obecně
závazné právní předpisy k provedení
zákona pouze na základě zákonného
zmocnění, navrhly federální ministerstvo
financí a ministerstva financí republik, aby v trestním
řádě bylo zakotveno zmocnění
k vydáni právní úpravy týkající
se zabezpečení a správy majetku, který
byl v rámci trestního stíhání
prokurátorem nebo soudem zajištěn.
Tato úprava se jeví z hlediska ochrany zájmů
státu i občanů jako nezbytná. Jde
v podstatě o provedení ust. § 347 a 348 tr.
řádu. Proto trestní řád musí
obsahovat zmíněné zmocnění.
Tato zásada bude vyjádřena v novém
ustanovení § 391 tr. řádu.
Základy socialistického trestního práva
procesního byly položeny krátce po únorovém
vítězství v roce 1948. V návaznosti
na Ústavu 9. května a zákon o zlidovění
soudnictví (zákon č. 319/1948 Sb.) se v období
tzv. právnické dvouletky přistoupilo k pracím
na nové úpravě trestního práva
hmotného a procesního.
Nový trestní řád, jako jeden.z výsledků
kodifikačních prací v oblasti trestního
práva, byl vyhlášen zákonem č.
87/1950 Sb.
Tento trestní řád poprvé zakotvil
některé základní zásady trestního
procesu, které jsou dodnes vedoucími principy socialistického
trestního řízení. Trestní řád
vyjádřil třídní. zaměření
trestního řízení vymezením
jeho účelu, zdůrazněním jeho
výchovné stránky a ukládal občanům
pomáhat k dosažení účelu trestního
řízení. Zároveň zaručoval
lepši uplatnění zásady objektivní
pravdy a socialistické zákonnosti. Toho bylo dosaženo
zejména provedením zásady ústnosti
a bezprostřednosti, širokou možností kontroly
rozhodnutí soudu i prokurátora, jakož i stanovením
úlohy prokurátora jako strážce socialistické
zákonnosti. V rámci toho také trestní
řád nově vymezil funkci prokurátora
a soudu.
Trestní řád z roku 1950 znamenal v době
svého vydání významný pokrok
ve vývoji československého trestního
práva procesního. Jeho aplikace v praxi však
ukázala na určité nedostatky, zejména
v přípravném řízení.
Na ty otevřeně poukázala celostátní
konference KSČ v roce 1956. V jejím usnesení
se proto zdůraznila nutnost zvýšení
ochrany práv občana, zkvalitnění dozoru
prokurátora nad přípravným řízením
a dalších opatření, včetně
stanovení podmínek, za nichž se zahajuje vyšetřování.
usnesení konference také výslovně uložilo
zavést předběžné projednání
obžaloby soudem jako formu prověření,
zda byla zachována zákonná ustanovení
o provádění přípravného
řízení a zda jeho výsledky, o které
se opírá obžaloba, postačují
pro postavení obviněného před soud.
Vzájemná prověrka práce orgánů
bezpečnosti, prokuratury a soudu byla stanovena jako povinnost
všech orgánů činných v trestním
řízení.
Závěry konference se promítly do vydání
nového trestního řádu č. 64/1956
Sb. Ten podrobněji upravil postup orgánů
přípravného řízení,
podmínky, za nichž může být zahájeno
trestní řízení a vzneseno obvinění
proti občanovi atd.
Pro další vývoj trestního řízení
dala základ Ústava SSSR z roku 1960, zejména
svou hlavou osmou o soudech a prokuratuře, kde byly kodifikovány
též některé základny zásady
trestního řízení.
Nový trestní řád navázal na
reformu trestního práva provedenou vydáním
trestního zákona, k níž dalo podnět
usnesení ÚV KSČ z prosince 1960, k dalšímu
upevňování socialistické zákonnosti
a zlidovění soudnictví. Trestní řád
- zákon o trestním řízení soudním
ze dne 29. 11. 1961 č. 141/1961 Sb. - nabyl účinnosti
dne 1. 1. 1962. Trestní řád ě. 141/1961
Sb. ve znění pozdějších změn
a doplňků platí v současné
době.
Trestní řád č. 141/1961 Sb. převzal
základní praxí již osvědčené
principy předchozí trestně procesní
úpravy, které dále zkvalitnil a rozvinul.
Prohloubil zásadu socialistického demokratismu na
úseku trestního soudnictví a využil
rostoucí aktivity pracujících a společenských
organizací k boji proti kriminalitě. Ze základních
zásad trestního řízení vyzvedl
zejména presumpci neviny, zabezpečení práv
obhajoby a vzájemnou prověrku práce mezi
vyšetřovacími orgány, prokuraturou a
soudem.
Novelizace trestního řádu provedená
zákonem č. 57/1965 Sb. sledovala další
prohloubení účinnosti boje proti kriminalitě
důsledným odhalováním trestných
činů a postihem jejich pachatelů. Zakotvila
mj. vedle institutu vyšetřování novou
formu přípravného řízení
- vyhledávání, prováděné
orgány SNB a týkající se takových
trestných činů, které jsou skutkově
jednoduché, nevyžadují k objasnění
rozsáhlé a náročné úkony
a ani v právním posouzení nekladou na příslušné
orgány větší nároky.
V průběhu krizových let naši společnosti
zanikly fakticky pod tlakem kontrarevolučních sil
místní lidové soudy, které od roku
1961 u nás vyřizovaly značný počet
případů drobné kriminality, kvalifikovaných
jako provinění. V procesu normalizace společenských
poměrů proto nezbylo než zabezpečit
důsledný urychlený postih těchto deliktů
soudem. Základem této úpravy se stalo zákonné
opatření č. 99/1969 Sb., o některých
přechodných opatřeních nutných
k upevněni a ochraně veřejného pořádku,
jež platilo od 22. 8. do 31. 12. 1969. Podle této
normy bylo řízení o některých
drobných deliktech zahajováno před soudem
na podkladě trestního oznámení orgánů
SNB a u soudu o nich rozhodoval samosoudce.
Uvedená úprava přispěla k upevnění
pořádku v naší společnosti a
osvědčila svou životnost při postihu
drobné kriminality natolik výrazně, že
se její principy staly základem novelizace trestního
řádu, provedené v roce 1969. Novela provedená
zákonem č. 149/1969 Sb. rozšířila
kompetenci soudů o stíhání přečinů
jako nové kategorie soudně trestných činů
menší společenské nebezpečnosti,
jejichž okruh tvořila v převážné
míře dřívější provinění.
Řízení o přečinech bylo upraveno
v mnoha směrech jednodušeji než řízení
o trestných činech. Pro předsoudní
stadium konané o přečinech orgány
SNB zavedla novela objasňování, jež
svou jednoduchostí povaze těchto deliktů
odpovídalo, tak jako v řízení před
soudem postačilo, aby o přečinech rozhodoval
samosoudce.
K dalšímu posílení těchto prvků,
jejichž smyslem je zvýšení účinnosti
boje s drobnou kriminalitou urychlením řízení,
byl trestní řád novelizován zákonem
č. 48/1973 Sb. Novela poskytla orgánům konajícím
objasňování širší oprávnění
při obstarávání důkazů
a dala samosoudci možnost v některých případech
rozhodovat o přečinu trestním příkazem.
Tato úprava se osvědčila jako účinný
prostředek při postihu nejméně závažné
soudně trestné činnosti, a proto na ní
prakticky nic nezměnily ani následné dílčí
novelizace trestního řádu, provedené
zákony č. 29/1978 Sb. a č. 43/1980 Sb.
Požadavek vytyčený v závěrech
XV., XVI. a XVII. sjezdu Komunistické strany Československa,
aby bylo dále zdokonalováno socialistické
zákonodárství s cílem ještě
více prohlubovat socialistickou zákonnost, se v
plné míře vztahuje také na oblast
trestně procesních předpisů, kterými
se zajišťují předpoklady pro uplatňování
trestního práva hmotného, směřující
k tomu, aby trestná činnost byla náležitě
zjištěna a její pachatelé byli podle
zákona spravedlivě potrestáni.
Rozsáhlá politicko-právní analýza
účinnosti zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní
řád) ve znění předpisů
jej měnících a doplňujících,
která byla provedena za účasti dotčených
ústředních orgánů státní
správy, nejvyšších soudů, generálních
prokuratur, vědeckých a pedagogických pracovišť
a na podkladě zkušeností orgánů
činných v trestním řízení,
ukázala, že platný trestní řád
je i v současných podmínkách rozvoje
socialistické společnosti náležitě
způsobilým prostředkem účinného
boje s kriminalitou. Používané instituty trestního
řádu se v praxi osvědčily, stejně
jako jeho základní struktura a systematika.
Politicko-právní analýza účinnosti
trestního řádu vyústila v závěr,
že není třeba tento základní
trestně procesní předpis podstatně
měnit. Náměty na další zdokonalení
trestního řádu odůvodňované
především požadavky praxe orgánů
činných v trestním řízení
na upřesnění a doplnění těch
částí platné úpravy, které
již plně nevyhovují, nebo jejíž
zjednodušení při zachování základních
principů trestního řízení může
přispět k jeho celkovému zhospodárnění
a zrychlení a změny navazující na
současně navrhovanou úpravu trestního
práva hmotného lze uskutečnit dílčí
novelizací trestního řádu. Při
posuzování a hodnocení námětů
na novelizaci trestního řádu bylo přihlíženo
k právním úpravám socialistických
zemí, zejména k sovětským zkušenostem
s účinným bojem proti kriminalitě.
Významným způsobem přípravy
zásad novelizace trestního práva ovlivnilo
usnesení předsednictva ÚV KSČ z 7.
1. 1987, které vytyčilo úkol zpracovat návrh
některých úprav trestního práva
hmotného, trestního řádu a zákona
o přestupcích s cílem účinnějšího
postihu méně nebezpečného nezákonného
jednání. Tyto politicko-právní záměry
schválené předsednictvem ÚV KSČ
dne 2. 9. 1987, vyjadřuji skutečnost, že rozsah
soudně stíhané kriminality, pokud jde o její
méně nebezpečné projevy, neodpovídá
stupni rozvoje naší společnosti. Návrhy
zásad novelizace trestního práva se tak v
intencích zmíněných politických
dokumentů soustřeďují i k účinnější
orientaci trestní politiky na požadavek strategie
urychlení sociálně ekonomického rozvoje
naší společnosti. Záměr legislativního
opatření v oblasti trestního práva
hmotného stíhat jako přestupky část
společensky méně nebezpečných
dosud soudně trestných deliktů - některých
přečinů a trestných činů
- se projevil v procesní oblasti zejména novou koncepcí
přípravného řízení konaného
o trestných činech a řízení
před samosoudcem.
Vyhledávání se bude obecně konat o
všech trestných činech, jejichž horní
hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí
svobody nepřevyšuje jeden rok a dále o těch
trestných činech, o nichž se podle platné
právní úpravy koná vyhledávání.
O ostatních trestných činech se bude konat
vyšetřování. Věci, o nichž
se v přípravném řízení
má konat vyhledávání, bude zpravidla
projednávat samosoudce. Ostatní trestné činy,
o nichž se konalo vyšetřování,
bude projednávat senát.
Navržená úprava přebírá
institut samosoudce jako vyhovující způsob
soudního postihu deliktů menší nebezpečnosti
pro společnost, tj. přečinů a trestných
činů, o nichž v přípravném
řízení lze spolehlivě konat méně
formální jednoduché vyhledávání.
Institut trestního příkazu se v minulosti
osvědčil, a proto se navrhuje převzít
a aplikovat na řízení o přečinech
a na řízení o typově obdobně
nebezpečných deliktech, jakými jsou trestné
činy samosoudcovsky vyřizované, jejichž
horní hranice trestní sazby trestu odnětí
svobody nepřevyšuje jeden rok. Návrh zároveň
předpokládá nepatrné zvýšení
horních hranic trestů, do nichž lze uložit
trest trestním příkazem a zvětšení
prostoru pro využívání tohoto institutu,
jímž se soudní řízení
z převážné části zjednodušuje
a zhospodárňuje.
Stejný cíl - jednodušeji a hospodárněji
vyřizovat méně nebezpečné delikty
v řízení před samosoudcem a umožnit
soudům, aby se více věnovaly vyřizování
závažné trestné činnosti - sleduje
i ponechání institutu zjednodušeného
písemného rozsudku v modifikované podobě.
Spolupráce soudů se společenskými
organizacemi je významnou formou účasti pracujících
na trestním řízení. Jedním
z konkrétních projevů této spolupráce
je možnost, aby společenská organizace vyslala
k hlavnímu líčení před soudem
svého nástupce, který tlumočí
stanovisko kolektivu k projednávané věci,
k osobě pachatele a možnostem jeho nápravy.
Zástupce společenské organizace mohl zatím
vystupovat bud jako společenský žalobce nebo
jako společenský obhájce. Podle poznatků
praxe toto striktní rozdělení někdy
negativně působí na využívání
tohoto institutu, který byl vcelku málo životný.
Proto je potřebné odstranit působení
společenské organizace jen v jedné z těchto
dvou protikladných funkcí a navrhuje se, aby zástupce
společenské organizace mohl u soudu tlumočit
jak odsuzující stanovisko kolektivu, tak i okolnosti
svědčící ve prospěch pachatele.
Vazba je vážným zásahem do osobní
svobody občana a obviněný smí být
do vazby vzat jen z důvodů v zákoně
přesně stanovených. Poznatky praxe ukázaly,
že dosavadní úprava neumožňuje
vzít do vazby obviněného, který je
stíhán pro vysoce závažnou trestnou
činnost, jestliže v konkrétním případě
není dán žádný z dosavadních
vazebních'důvodů a vzetí do vazby
je fakticky odůvodněno vysoce závažnou
povahou stíhané trestné činnosti.
V zájmu co nejpřesnějšího stanovení
podmínek omezení osobní svobody se také
navrhuje zakotvit, že dokud příslušný
orgán nerozhodne o vazbě, je zákonným
důvodem k omezení osobní svobody občana
příkaz k zatčení, nejvýše
však na 5 dnů.
Trestní řád vychází z principu,
že za důkaz slouží vše, co může
přispět k objasnění věci. I
když se v praxi, zejména v přípravném
řízení, běžně provádějí
důkazy vyšetřovacím pokusem a rekonstrukcí,
trestní řád se o nich nezmiňuje a
neupravuje postup při jejich provádění.
Tato neúplnost je v návrhu odstraněna. Navrhuje
se též provést podrobnější
právní úpravu konfrontace a rekognice a stanovit
postup při provádění důkazu
zvukovým a obrazovým záznamem.
Poznatky orgánů činných v trestním
řízení ukázaly na potřebu určitých
změn v rozhodování soudu o zabrání
věci. Dosavadní striktní požadavek,
aby soud o zabrání věci rozhodoval jenom
ve veřejném zasedání,k němuž
je třeba zúčastněné osoby vždy
předvolat, zabraňoval často projednání
věci, jestliže vlastníka nebo jeho pobyt např.
nelze zjistit. To třeba odstranit úpravou, podle
níž soud bude moci o zabrání věci
rozhodnout v neveřejném zasedání,
pokud nebude možno v obdobných případech
spolehlivě zjistit vlastníka věci nebo jeho
pobyt.
Návrh zásad novelizace trestního řádu
také reaguje na stále se prohlubující
styk s cizinou v trestněprávní oblasti. Úprava
institutu převzetí a odevzdání trestního
stíhání byla dosud provedena pouze interními
pokyny. Návrh proto odstraňuje tuto neúplnost
dosavadní právní úpravy, která
se používá tehdy, není-li ve vyhlášené
mezinárodní smlouvě stanoven postup jiný.
Navrhovaná úprava trestního práva
procesního přihlíží k požadavku
úspornosti v trestním řízení
jeho dalším zhospodárněním, a
to především zjednodušením postupu
orgánů činných v trestním řízení
všude tam, kde jsou pro to - při samozřejmém
zachování základních zásad
trestního řízení - podmínky.
Úkoly vyplývající z navrhovaných
úprav bude možno plnit se stávajícím
počtem pracovníků. Bude však potřebné
provést uvnitř jednotlivých resortů
orgánů činných v trestním řízení
v některých směrech přerozděleni
pracovních sil účelnou dělbu práce
a zlepšení její organizace a využít
existujících rezerv na všech pracovních
úsecích těchto orgánů.
Třeba mít zároveň na zřeteli,
že konkrétní přesuny v objemu práce
mezi jednotlivými resorty v důsledku změn
při posuzování trestnosti určité
kategorie činů nemže se projevit v oblasti
trestního práva procesního, jehož účelem
je úprava postupu orgánů činných
trestním řízení při zjišťování
trestných činů a postihu jejich pachatelů.
Navíc třeba poukázat, že v řízení
před soudem poskytuje návrh zásad novelizace
trestního řádu základ pro právní
úpravu, která využitím moderní
záznamové techniky zvýší efektivnost
práce administrativních sil a zlepší
využití jejich pracovní doby (zásada
č. 19/B).
Realizace navrhovaných úprav si nevyžádá
ani nové náklady ze státního rozpočtu.
Případné jednorázové náklady
(např. na pořízení záznamové
techniky) budou hrazeny z rozpočtů příslušných
resortů. Od zvýšení maximální
hranice pořádkové pokuty na dvojnásobek
(zásada č. 6) lze očekávat určitý
finanční přínos do státního
rozpočtu; jeho výši však nelze odhadnout.