Česká národní rada 1990 – 1992

Kromě toho SB nebyla samoúčelnou organizací, někomu sloužila, někdo jí zadával úkoly, někdo jí řídil. Ten někdo byly - zjednodušeně řečeno - nomenklaturní kádry vedoucí KSČ. Je nikdo nebude volat k zodpovědnosti? Po odložení stranických průkazů měly a mají otevřenou cestu na vysoká místa ve státní správě, hospodářských funkcí, v parlamentech a všude jinde a také toho využívají.

Nechci, aby se konaly hony na čarodejnice. Nechci procesy, vyjma s těmi, kteří se dopustili zločinů, ale domnívám se, že pro zamezení návrhu totality, strachu a násilí je nutno podniknout co nejdříve určitá opatření. Především je nutné, aby byla důsledně zlikvidována SB, což znamená nutnost odkrýt celou jejich strukturu na všech úrovních, stejně jako zajistit, aby její příslušníci a spolupracovníci nemohli alespoň určitou dobu zastávat státní a vedoucí hospodářské či politické funkce.

Stejně tak je nutné zajistit, aby nomenklaturní představitelé minulého režimu, kteří se nejvíce ve stranických funkcích v uplynulých 42 letech podíleli na uplatňování totality, represí a násilí, ať v padesátých letech nebo v období normalizace, rovněž nemohli po určitou dobu působit ve vedoucích funkcích. Přitom jsem přesvědčen, že je nutno odlišovat tyto nomenklaturní představitele od prostých členů, kteří vstoupili do této strany z obavy o svojí existenci nebo postavení proto, že důvěřovali jejímu učení o sociální spravedlnosti. Námitky, že tato opatření v právním státě nejsou možná, nemohou obstát. Právním státem ještě zdaleka nejsme, ale chceme-li jím být, pak právě tato opatření považuji za naprosto nezbytná. Stejně tak jsou nezbytná proto, abychom v budoucnu mohli do důsledků uplatňovat Listinu základních lidských práv. Jinak by se nám mohlo stát, že naplnění pojmů, jako jsou "právní stát" nebo "základní lidská práva" se na další desetiletí opět ztratí z našeho horizontu.

Klub poslanců KDU se vícekrát otázkami lustrací a vyšetřovací komise zabýval a zaujal toto stanovisko:

1. Považujeme lustrace poslaneckých klubů, vlád a centrálních orgánů za nezbytné.

2. Podporujeme návrh usnesení ČNR k ustavení vyšetřovací komise.

3. Vyzýváme všechny, kteří budou pozitivně vylustrováni, aby se vzdali poslaneckého mandátu, případě aby odstoupili ze svých funkcí ve státních orgánech.

4. Je nutno zajistit, aby tyto osoby měly právo a možnost se hájit před samotnou vyšetřovací komisí, před parlamentem, příp. i před soudem.

Zvláště zdůrazňujeme, že SB nebyla samoúčelnou organizací, ale byla vybudována proto, aby plnila úkoly vládnoucí garnitury KSČ. Nelze opominout, že SB vyvíjela činnost už nejméně od jara 1948 a ne až po roce 1968.

Požadujeme, aby byla odkryta celá struktura SB včetně vedoucích pracovníků a důstojníků.

Kromě toho by bylo morální - a veřejnost má právo požadovat - aby spolu s agenty a spolupracovníky SB odešly z politického života a hospodářských funkcích i všichni ti, kdo měli kdykoliv v minulosti právo SB úkoly zadávat a výsledků jejich činnosti využívat. Mám za to, že se tato výzva týká minimálně všech bývalých vedoucích a krajských tajemníků KSČ, pracovníků aparátu ÚV KSČ a vedoucích hospodářských pracovníků, kteří byli v nomenklatuře těchto orgánů. Byli to přece oni, kvůli kterým byly agenturní sítě budovány a kterým získané informace sloužily.

Tolik ke stanovisku klubu KDU. Děkuji za pozornost.

(Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji panu poslanci Pavelovi. Prosím pana poslance Chromého, aby se ujal slova.

Poslanec Heřman Chromý: Vážený pane předsedající, vážená česká vládo, dámy a pánové, dovolte mi, než zde přednesu několik pozměňujících úprav k návrhu jednacího řádu vyšetřovací komise ČNR obsaženém ve stanovisku č. 212 a k návrhu usnesení ČNR č. 211 k obsahu práce vyšetřovací komise ČNR, abych se vyrovnal s některými skutečnostmi kolem lustrací, které je třeba podle mého soudu říci. Jsou totiž příčinou polemik a způsobují, že lustrace nevedou ani ke svému cíli, ani neodstraňují napětí a destabilizující momenty, které kolem nich vznikají nebo které se kolem nich bezděčně nebo i záměrně vytvářejí. Prožíváme období, kdy po létech utlačování a často i cílevědomého ubíjení všeho životaschopného a činorodého, touha po spravedlnosti, obecně sdílená vůle napravit zlořády a nespravedlnosti, které minulá doba přinesla, ovládla a ovládá mysl celé společnosti. Té společnosti, která se na tomto všeobecném duchovním úpadku ve službách bývalého systému přímo či nepřímo podílela.

Hledáme-li nyní úpěnlivě spravedlnost, jejímž dílčím aktem jsou i lustrace, ocitáme se hned ve dvojím pokušení. Najít ji za každou cenu v podobě viníka a učinit tak co možná nejrychleji. Rozhodnutí našich zákonodárných sborů učiněné pod tlakem veřejného mínění o tom, zda lustrovat či nelustrovat, je jedním z takových rychlých populistických rozhodnutí než rozhodnutím politicky promyšleným a připraveným. Vždyť sama otázka, zda chceme či nechceme lustrovat, v sobě obsahuje spíše volání po spravedlnosti v nových společenských podmínkách. Bohužel ani my nejsme podle mého soudu politicky, odborně a mravně připraveni, abychom akt lustrací učinili součástí hlubšího procesu, který by nejdříve politicky pojmenoval a zhodnotil aktivní činitele bývalého režimu, jeho tvůrce, opory, realizátory, ideology a další, kteří by byli činní v politice, ve státních orgánech včetně SNB, hospodářství, školství, kultuře. Procesu, v jehož rámci by se měl především právně specifikovat pojem osoba veřejného zájmu a souběžně vypracovat kodex předpokladů, které by tyto osoby měly splňovat. Nemuseli bychom pak přijímat usnesení, jejichž opodstatnění, přiměřenost a účinek jsou v podstatě nulové, protože neexistují normy, o kterých jsem se zde zmínil, jež by našemu počínání daly hlubší smysl, a neexistuje ani ústavní předpis o ztrátě poslaneckého mandátu, který by naši činnost dovedl k efektivnímu vyústění.

To, co nyní reprezentujeme, je daň minulosti. Jsem přesvědčen, že ještě v tomto desetiletí bude naše jednání hodnoceno jako směšné, nekvalifikované a jako politováníhodné doznívání bývalého komunistického režimu a jeho metod. Jakkoliv jsme pochopili, že ekonomická transformace znamená legislativní přeměnu vlastnických a ekonomických podmínek a vztahů mezi trhem, občanem a státem k duchovnímu přerodu, k lustracím přistupujeme s nepochopením a ignorací ostatních složek moci, respektive nerespektujeme jejich dělbu moci. Poukazuje se přitom na zdlouhavost a nepraktičnost takového přístupu v této chvíli a proto tyto parlamenty a vlády.

Návrh usnesení, který konstatuje, že všechna zjištění vyšetřovací komise nemohou být považována za rozhodnutí o vině, ať už ve smyslu právním nebo morálním, to de facto potvrzuje, proč bychom se jinak na podobném protimluvu měli usnášet. Jistý politický alibismus nás však nezbaví odpovědnosti za pravdivost či nepravdivost toho či onoho zjištění, na němž se usneseme jako nejvyšší zákonodárný sbor České republiky, který se takto může usnést na čemkoliv, ale nesmí přitom popřít, omezit nebo vyloučit zákonné pravomoce dalších složek moci, které jsou mimo jiné odvozeny také ze zákonodárné moci tohoto orgánu. Zjednodušenou administrativní selekcí, byt stvrzenou nejvyšším zákonodárným sborem, nelze obcházet či nerespektovat dělbu jednotlivých složek moci.

Vím, že takto viděno, se ocitám v pozici člověka, který odmítá lustrace. Ano, lustrace uplatňované touto cestou a praktikované těmito postupy odmítám. Vím, na jaké nepochopení by narazil můj návrh na revokaci našeho původního usnesení o lustracích. Vím však také, že ani toto mé rozhodnutí mě nezbavuje odpovědnosti učinit vše pro to, aby práce vyšetřovací komise v případě lustrací respektovala aspoň zčásti to, co jsem zde přednesl, a proto - jak jsem již předeslal v úvodu - vznáším několik pozměňujících návrhů a doplnění.

Ve znění společné zprávy tisk č. 263 navrhuji v bodě tři z navrhované formulace "a seznámila je po odtajnění s příslušným dokladovým materiálem, požádají-li o to" vypustit z této formulace slovo "odtajnění."

Dále navrhuji z usnesení č. 211 vypustit bod sedm, který zní: "Konstatuje, že všechna zjištění vyšetřovací komise nemohou být považována za rozhodnutí o vině, ať už ve smyslu právním nebo morálním." Jednak pro rozporuplnost této formulace, kterou vylučuje již sama povaha zjišťovaného faktu, ale i pro to, co jsem zde již řekl předtím.

V bodě čtyři návrhu usnesení č. 211 navrhuji formulaci druhé věty následovně: "jména těch, kteří do 15 dnů po tomto sdělení nepodají proti tomuto sdělení v uvedené lhůtě soudní žalobu a neodstoupí, zveřejní vyšetřovací komise na schůzi ČNR."

V § 2 k návrhu jednacího řádu vyšetřovací komise ČNR v návrhu stanovisko č. 211 navrhuji toto znění: "členem komise je poslanec ČNR zvolený Českou národní radou podle ustanovení § 55 a zákona ČNR o jednacím řádu ČNR." Znění tohoto paragrafu by mělo totiž platit obecně. Z navrženého znění však vyplývá, jako by se jednalo o vyšetřovací komisi určenou pouze k lustracím. Dikce takto navrhovaného znění by nebyla u jiných případů aktuální.

U § 12 návrhu jednacího řádu vyšetřovací komise ČNR v návrhu stanovisko č. 212 navrhuji vypustit toto znění a ponechat tento paragraf v navrhovaném znění společné zprávy - tisk 263. "Každému, koho se dotýkají zjištění komise, je komise povinna umožnit vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu komise sdělila."

Znění navrhovaného paragrafu upravuje jednak § 55 a zákona ČNR o jednacím řádu odst. 2 a jednak navrhované znění vzbuzuje pochybnost v tom smyslu, že je vyňato zcela z posouzení komise, zda někdo má nebo nemá být vyslechnut, a za druhé, že by naopak mohl být někdo slyšen jako svědek ve vlastní věci.

Na závěr připojím ještě jeden hlas odborné veřejnosti tak, jak jsem ho zaznamenal z odborného tisku. Žádný ústavní soud na světě - mluvíme o ústavním soudu jako o instituci demokratických poměrů, nemáme na mysli šaríu ani jiné moralistické a fundamentalistické tribunály - by nemohl bez uzardění hovořit o demokracii a přitom akceptovat, že si parlament vedle zákonodárné funkce přisvojí i soudní a výkonnou a bez ohledu na to, že existuje prvotní a preferenčními hlasy dokonce zvýrazněná vazba mezi voliči a poslancem, začne rozhodovat o něčem, v čem nemůže být suverenní. O tom, koho mezi sebe přijme a koho vyloučí. Nechceme mezi sebou konfidenty - je jistě mravně přijatelná zásada. Ale odhlasují-li si ji poslanci, že o něčem takovém budou rozhodovat, není to jen nebezpečná precedens, jak upozornil poslanec Kocáb, ale krok zpátky k nedemokratickým poměrům.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Prosím pana poslance Dohnala, aby se ujal slova.

Poslanec Vojtěch Dohnal: Vážení přítomní, v tisku 211 v bodě 6 navrhuji dikci, doplnit o slova "do patnácti dnů," takže by dikce zněla: "a to u osob, které po sdělení vyšetřovací komise neodstoupili do 15 dnů ze svých funkcí."

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Prosím pana poslance Ortmana.

Poslanec Jaroslav Ortman: Vážený pane předsedající, kolegové, na pořadu našeho jednání je ustanovení vyšetřovací komise České národní rady a stanovení obsahu její práce. Dostáváme se tak znovu k otázce lustrací, která byla na tomto plénu nejedenkrát projednávána.

Návrh ústavně právního výboru České národní rady k obsahu práce vyšetřovací komise, který nám byl předložen, poskytuje vyšetřovací komisi významné zmocnění. Ukládá jí zveřejnit na schůzi České národní rady jména a příjmení osob, které byly spolupracovníky Státní bezpečnosti, a to v případě, že do 15 dnů poté, co jim vyšetřovací komise sdělí, že splňují navržená kritéria, neodstoupí a nevzdají se svého poslaneckého mandátu.

Proti navrženému usnesení má náš poslanecký klub zásadní připomínky. Především zastáváme názor, že lustrační akt by měl být upraven zákonem. Jestliže tato zákonná úprava není, musí být dodržovány ty právní normy, které jsou platné. Jde především o Listinu základních práv a svobod, přijatou 9. ledna tohoto roku, jejíž návrh byl ostatně schvalován i zde, v této sněmovně. Tato Listina má univerzální charakter a její dodržování by mělo být v zájmu všech, kteří na naší politické scéně působí.

Připomínám, že tento ústavní zákon stanoví, že ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod. Z této teze musí vycházet nejen soudy, ale i další státní a ostatní orgány. Proto zveřejnění jmen osob, které na základě hlasování ve vyšetřovací komisi budou splňovat kritéria uvedená v navrženém textu usnesení, je v rozporu s požadavkem ochrany osobní cti občanů podle článku 10 této listiny.

Podotýkám, že podle čl. 4 odst. 2 listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. Tedy nikoli usnesením zákonodárného sboru. V odst. 4 téhož článku je pak stanoveno, cituji; Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena." Konec citátu.

Vážení kolegové, projednávání otázky lustrací ve Federálním shromáždění a jejich dopad pro naši i mezinárodní veřejnost by měl být pro Českou národní radu poučením. Československá tisková kancelář přinesla dne 18. dubna informaci z tiskové konference v newyorském sídle organizace Helsinky Watch. Jejím účastníkům byly předány kopie dvou dopisů. První z nich je adresován prezidentovi ČSFR panu Václavu Havlovi. Jeho autor, senátor Paul Simon, v něm vyjadřuje podezření, že ve věci obvinění poslanců Federálního shromáždění ČSFR, bez ohledu na podstatu případů, nebylo postupováno spravedlivě a demokraticky. Dále v dopise V. Havlovi uvádí: "Obdivoval jsem vysoké morální zásady, které jste demonstroval v Československu a ve světě. Poslední události však bohužel začínají poškozovat dobré jméno Československa v mé zemi. Doufám, že v tomto případě se otevřeně zasadíte o respektování spravedlivého postupu, zákonnosti a presumpce neviny." Konec citátu.

Výkonná ředitelka organizace Helsinky Watch, Jeri Laberová, ve svém dopise témuž adresátu píše, že bez ohledu na případnou oprávněnost je zcela nepřijatelná forma těchto obvinění a zejména porušení lidských práv osob, jejichž se zveřejnění týkalo. Nelze než s těmito názory souhlasit.

Z tohoto pohledu navrhujeme: Na str. 1 v preambuli po slovech "ve státní bezpečnosti nebo" by byl nahražen text věty "vědomě plnili úkoly jako spolupracovníci Státní bezpečnosti."

Na str. 1, bod II., v prvním řádku po slovech "ukládá vyšetřovací komisi zjistit" doplnit novou formulaci "průkazným způsobem, kdo" se zachováním zbylé části souvětí.

Na str. 2, bod II., odst. 3 písm. b) formulovat takto: "byl svolný opakovaně se stýkat s příslušníky Státní bezpečnosti mimo úřední místnosti a plnit jimi uložené úkoly."

Na str. 2, bod II., odst. 3 písm. c) formulovat takto: "podával informace významné pro Státní bezpečnost neoficiální cestou v utajovaném styku."

Dále se domníváme, že nutnost dodržování právního řádu všemi subjekty veřejného a politického života, především pak parlamentem, neumožňuje, aby byly realizovány body IV a následující. Tyto formulace doporučujeme vypustit.

Další postup, který je obsažen právě v těchto zmíněných ustanoveních, které navrhujeme vypustit, může upravit pouze zákon. Vycházíme z toho, že touto zásadou jsme se řídili i při novele zákona o jednacím řádu České národní rady při zřizování vyšetřovací komise.

Vážení kolegové, i sebemenší chyba v tak závažné věci, jako jsou lustrace, je těžko omluvitelná. Podle zde zmíněné zásady dělby moci přísluší významná oprávnění, jakým je posouzení objektivní skutečnosti, nezávislému soudu. Domníváme se, že by to mělo platit i v případě lustrací.

Jen na okraj si můžeme položit otázku: Kdo by hradil materiální satisfakci podle § 13 odst. 3 občanského zákoníku v případě úspěšnosti poslance v soudním sporu o ochranu jeho osobnosti? (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Dalším přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Payne.

Poslanec Jiří Payne: Pane předsedající, vážení poslanci, vážené poslankyně, dovolte mi učinit několik poznámek a určité zamyšlení nad tím, co vlastně činíme, když se dnes zabýváme lustracemi. Zaznívají zde různá kriteria, která bychom měli naložit na ty, kteří byli spolupracovníky StB v tom smyslu, že určité profese nesmí zastávat. Mám pocit, že to je příznakem našeho určitého strachu a bezmocnosti, kterou cítíme vůči určitému problému, se kterým si nevíme rady. Co je důvodem toho, že se vůbec zabýváme otázkou StB, která nám nepochybně nahání v jistém smyslu hrůzu? Je to především záležitost toho, že Státní bezpečnost se dopouštěla a byla tím výkonným orgánem, který se dopouštěl porušování lidských práv. Domnívám se, že je tedy nyní na místě hovořit o porušování lidských práv Státní bezpečností a těmi, kdo byli jejími spolupracovníky, a nikoliv o tom, že bychom my nyní upírali lidská práva, když se snažíme tuto věc uvést na správnou míru. Dokonce bych si troufl říci, že v některých případech se Státní bezpečnost dopustila i zločinu proti lidskosti. Kromě toho musím poznamenat, že podobných činností se dopouštěli nepochybně i jiní, kde Státní bezpečnost působila, že tedy projekce viny pouze na příslušníky Státní bezpečnosti je určitou schematizací problému.

Myslím, že zde narážíme na určitou hranici evropského myšlení a s tímto pojmem a vůbec otázkou lidských práv poprvé vystoupil v politickém životě americký prezident Jimmi Carter v letech 1975 až 1976, když prohlásil, že existují určité hodnoty, které jsou nadřazeny i nejvyšším politikům světa.

Nepochybně potom i naše Charta 77 přispěla k tomu, že se pojem lidská práva stal běžnou součástí politického života a že dnes jsou lidská práva mezinárodně kodifikována a uznávána. Nejsou už tedy jen jakousi volnou dohodou, jak tomu bylo při Deklaraci lidských práv z roku 1948. Narážíme tedy na otázku pravdy, viny, odpuštění a smíření, a to jsou pojmy, které evropské myšlení zařazuje do náboženské sféry, nikoli do sféry politické. A zde vězí ten problém, protože my politickými nástroji morální otázky nedovedeme řešit. Nicméně, musíme se o to pokusit, protože stojíme v takové situaci a nezbývá nám než tyto pojmy do politiky v situaci, ve které stojíme, nějakým způsobem zavést. Dovolil bych si poukázat na jeden příklad, který u nás prošel bez veřejného povšimnutí, ačkoliv by pro nás mohl být inspirující, a to je způsob, jakým se s věcí vyrovnává současná vláda a současný prezident v Chile. Tam 4. března letošního roku přednesl prezident Patricio Aylwin zprávu o vyšetřování zločinů, kterých se dopustil totalitní režim před jeho nástupem. Byla tam ustavena také komise, která se jmenovala Komise pro pravdu a usmíření. Tou pravdou se myslelo odhalení pravé skutečnosti toho, co všechno jejich pomahači totalitního systému spáchali v uplynulých letech. Komise pracovala devět měsíců a evidovala, popsala, zdokumentovala nejzávažnější případy porušování lidských práv. Komisi vedl poslanec Raul Rettig a podle něj zpráva, kterou vypracovala a která obsahuje několik tisíc stran, bývá nazývána jako Rettigova zpráva. Zajímavý byl projev chilského prezidenta v souvislosti se zveřejněním této zprávy, ve které doporučil všem obyvatelům Chile, aby tuto zprávu pečlivě prostudovali. Zpráva s konkrétními jmény byla vydána knižně a je k dispozici všem obyvatelům Chile. Jejich prezident konstatoval, že porušování lidských práv po jejich minulých zkušenostech je nadále otevřenou ranou v duši národa. Budu citovat několik vět z jeho projevu, možná, že vám určité asociace přijdou příhodné také pro naši dnešní situaci. Prezident také zároveň se zveřejněním této zprávy přesně definoval koncepci a metodologické aspekty, jimiž se komise řídila v době, kdy události sepisovala. V tomto dokumentu jsou zahrnuty činy nejenom státních agentů, ale i dalších osob, které spáchali trestný čin v uplynulém období.

Podle názoru chilského prezidenta určitou vinu na tom, co se v Chile dělo, nesou také tamější soudy, které nedokázaly na porušování lidských práv reagovat s patřičnou energií a v této věci se hodlá v Chile zjednávat náprava, tzn. soudy budou podrobeny přísné kritice za to, že nestíhaly porušování lidských práv. Chilský prezident tak navrhl, že je nutné nejen morálně, ale také materiálně nahradit veškeré spáchané škody a za tím účelem zřizuje Nadaci pro veřejné právo, která má nejen nahradit škody v minulosti způsobené, ale má následovat další případy i v přítomnosti nebo budoucnosti.

Otázkou, nad kterou se pozastavil chilský prezident, je otázka pravdy. Otázka pravdy o skutečnostech, které se skutečně staly, které nesmí zůstat zahaleny tajemstvím mlčení, a tato pravda o činech musí být, jakkoliv je krutá a bolestná, odhalena a nelze zastíráním této pravdy ospravedlnit ve jménu údajné vnitřní války ani z jakéhokoliv jiného důvodu.