Česká národní rada 1990 – 1992

Dalším předpokladem pro usmíření v Chile je nepochybně odpuštění. Zde budu citovat doslova: "Akt vyžadující pokání na straně narušitele a šlechetnost na straně postižených." Chilský prezident jménem celého národa prosí za odpuštění rodinné příslušníky obětí a zároveň požaduje podobné gesto od původců spáchaných přečinů. Dále konstatuje, že jednání spravedlnosti a zveřejnění pravdy není pomstou, tvoří to významnou část výkonu spravedlnosti, stejně jako navrhované materiální a morální odškodnění. Spravedlnost není úplná, pokud přetrvávají případy nezvěstných, které je třeba objasnit a je třeba určit konkrétní viníky. Prezident ujišťuje, že to bude záležitostí justičních tribunálů, které vzhledem ke svému pojetí nemohou požadovat platnost zákona o amnestii za překážku ve vyšetřování. Kromě toho jména postižených budou v Chile slavnostně zveřejněna. Dále se v Chile zřizuje zvláštní komise, která bude dohlížet na reformu soudní moci a na vyšetřování všech případů, kdy soudci nejednali v souladu s platným právem.

Možná ještě za zmínku stojí to, že činnosti na této parlamentní komisi v Chile se nezúčastnily opoziční demokratické strany a nikterak jim to nebránilo v postupu a nikdo nebyl obviňován z nedemokratického postupu v této věci.

Kromě toho možná ještě za zmínku stojí, že postup, kterým se postupuje v Chile, se stal inspirací v Rumunsku a obdobným způsobem hodlají řešit také svoji minulost tam.

Tolik několik inspirujících informací o tom, jak se se svojí minulostí vyrovnávají v Chile. Chtěl bych podotknout, že ve Spolkové republice Německo po druhé světové válce problém nacistických aktivistů také neřešili. A tento problém se jim po dvaceti letech vymstil ve studentských bouřích, kdy studenti velmi radikálně požadovali soudní stíhání těch, kdo s Hitlerem spolupracovali.

Domnívám se tedy, že tento problém, před kterým stojíme, se kterým si zatím nevíme rady a o kterém se domnívám, je potřeba hovořit, pokud tento problém nevyřešíme teď, pak se nám nepochybně vrátí za 5, 10, možná 20 let a nejpozději příští generace nám hodí na hlavu, že jsme tento problém neřešili. Proto jsem chtěl říci, že podporuji zřízení této lustrační komise a její činnost, ale považuji to pouze za první krok ve věci sjednání nápravy v otázce naší minulosti, ve směru nalezení pravdy a označení konkrétních viníků, kteří se podíleli na budování totalitního systému, protože bez zveřejnění pravdy nikdy žádná spravedlnost u nás vládnout nebude. Pak je to ovšem jenom hra na demokracii, hra na lidská práva a hra na spravedlnost.

Chtěl bych jenom podotknout a doufám, že s tím ještě někdo vystoupí v rozpravě, že si kladu čistě drobný teoretický otazník nad problémem, že by komise námi zřízená na tomto zasedání měla provádět také hodnotící činnost. Myslím, že komise by měla pouze v dané situaci samozřejmě až postoupíme dále, budeme moc: rozšířit její činnost - ale v dané situaci, že by komise měla pouze konstatovat to, co nalezne v příslušných studovaných materiálech, ale že by neměla provádět hodnotící činnost.

Nicméně věřím, že k tomu se povede ještě rozprava, že nakonec hlasováním správně rozhodneme. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji, prosím pana poslance Budinského, připraví se pan poslanec Hofhanzl.

Poslanec Vladimír Budinský: Pane předsedající, vážení členové vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci. Věc, o které dnes mluvíme, je jistě velmi závažná, zabýval se jí také kongres Občanské demokratické strany a dne 21. dubna pověřil ve svém usnesení poslance Občanské demokratické strany v zákonodárných sborech, aby navrhli zveřejnění osobních dat, funkcí a míst působení

a) příslušníků federálního ministerstva vnitra, resp. jeho předchůdce v unitárním státu, kteří pracovali v době od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 na 1., 2., 3., 10., 11. a 12. správě SNB,

b) tajných spolupracovníků těchto správ. Výše uvedené se nevztahuje na příslušníky federálního ministerstva vnitra, kteří byli pro další službu v ozbrojených sborech prověřeni v průběhu let 1990 a 1991.

Dovolte mně jako členovi klubu Občansko demokratické strany v ČNR návrh předložit a poprosit pana předsedajícího, aby o něm nechal hlasovat. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Požádám pana zpravodaje, aby se v závěru rozpravy vyjádřil k nutnosti hlasování. Nyní to asi není potřebné. Dále je přihlášen pan poslanec Hofhanzl, připraví se pan poslanec Stodůlka.

Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážený pane předsedající, vážená Česká národní rado, je mou povinností vyslovit se na půdě této sněmovny k problému očisty veřejného života mé země a tím i k lustracím členů parlamentu.

Rozhlédnu-li se po naší veřejné a politické scéně, připadá mi, že to, co se na ní odehrává, je divadelní kus, ve kterém hlavní role hrají ochotníci, pro které jsou důležitější kostýmy, gesta a ne idea hry. Většina herců jako by si neuvědomovala, že kus, kterého se účastní, není hra, ale syrové klání o život a budoucnost této země. Připadá mi, že čtyři desetiletí ruského komunismu nás nedokázala přesvědčit a zůstali jsme dětmi.

Nemusím snad panu premiérovi a vládě připomínat, že v životě - a o to víc v politice - se za každý chybný krok platí. V naší zemi 40 let běžel negativní přírodní výběr. Na přední místa v politickém i obecném životě se dostávali lidé bezcharakterní, nemorální a všeho schopní. Důsledkem tohoto výběru byl úpadek a konečný rozklad totalitního systému.

Domnívám se, že chceme-li vybudovat demokratickou, pluralitní společnost, prvním krokem na této cestě by mělo být důsledné zvážení příčin a konkrétní posouzení viny. Je absurdní, vážená Česká národní rado, že rehabilitujeme oběti nezákonností komunistické éry a nevoláme k odpovědnosti jejich původce. Jednáme jako lékař, který léčí příznak nebo důsledek choroby a ne její příčinu. Příčinou společenské choroby byla komunistická ideologie - zatím ji léčíme zaříkáváním. Má-li být léčba úspěšná, musíme rozbít zájmové mafie starého systému. K tomu nemůže dojít, poněvadž jsme nepovolali k zodpovědnosti ani vůdce strany, která této zemi přes 40 let vládla. Je iluzí tlustá čára za minulostí, jak o ní mluvil dialekticky v minulém týdnu v televizním pořadu ctihodný gentleman z levého rohu sněmovny. Účet za takovou iluzi by platila nejen naše generace.

Jsem povinen, vážená vládo, připomenout, že jedním ze základních předpokladů hospodářského vzestupu naší země by měla být v příštích několika letech levná pracovní síla a udržení sociálního klidu. Doposud si je většina občanů vědoma nutnosti uskrovnění. Věřím, že i v budoucnu jsou lidé ochotni nést jisté oběti pro nápravu škod napáchaných v minulosti. Ponesou je však pouze tehdy, když budou cítit, že mají rovnost šancí. Když bude dána příležitost novým lidem a obecně bude zřejmé, že, promiňte mi ten termín, staří vyžírkové se nestali plynule novou buržoazií.

Proto, vážená sněmovno, musí odejít z veřejného života lidé, kteří ať již z jakéhokoliv důvodu byli spolupracovníky Státní bezpečnosti. Tito lidé jsou přinejmenším vydíratelní. Veřejná politická činnost musí dosáhnout určité úrovně a poslanecký sbor by toho měl být zárukou. Z našeho jednání a chování by mělo být cítit, že jednáme zodpovědně a že nelžeme. Zatím tomu tak často není. (Potlesk.)

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Prosím pana poslance Stodůlku, připraví se pan poslanec Řezáč.

Poslanec Zbyšek Stodůlka: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážená sněmovno, mluvím k vám za sebe. Chci vám říct svůj názor, názor člověka od právnického fochu po prostudování dokumentu č. 211 a 212.

Při prvním čtení mně napadla takové reminiscence, že se vracíme do doby kodexu Tereziána, který dovoloval mučení, protože v usnesení č. 211, odst. 2 se říká: "Ukládá se vyšetřovací komisi zjistit všemi dostupnými prostředky, kdo byl." Jaké jsou ty dostupné prostředky? To bude španělská bota, nebo něco jiného? Mělo by tam být slovo "zákonnými," což navrhuji. (Potlesk.)

K témuž usnesení, odst. 6. Abychom se vyhli trapasům, ke kterým došlo ve FS, navrhuji, aby slova: "a to u osob, které po zjištění vyšetřovací komise neodstoupili ze svých funkcí" byla doplněna: "a u nichž tomu nebrání soudní rozhodnutí." Jde o případ, kdy soud, protože nemá dostatek důkazů, vydá usnesení, jímž zakáže určité údaje zveřejnit. Teprve po tom následuje soudní žaloba. Nechtěl bych, abychom se dostali do stejné situace jako členové vyšetřovací komise FS, kteří byli v rozporu, jestli uposlechnout usnesení sněmovny nebo soudu. Byl bych rád, aby to ministr spravedlnosti, který se jednoznačně postavil za stanovisko obhajoby soudu, blíže zdůvodnil. Jedná se přece jen o vztah sněmovny ke svým členům, nikoliv o všeobecný vztah občana podle občanského zákoníku. Ke stanovisku 212: Vzhledem k tomu, že není možné, aby v § 3 bylo možné, že "... pověří komise stálé spolupracovníky z K-ČNR" navrhuji ustanovení "... pověří stálé spolupracovníky komise z ČNR zajišťováním organizačních a administrativních úkolů, protože všechny ostatní úkoly by měli dělat členové vyšetřovací komise z řad poslanců."

K § 8: Vzhledem k tomu, abychom vyloučili zdůvodnění, které už jsme také slyšeli, že tady jde o politické akty, navrhuji doplnit: "Toto usnesení nelze použít o rozhodování o pozitivním či negativním důsledku lustrace, kde je nutný souhlas více než 3/5 členů komise." To je k § 8.

Dále k § 10 opět technická poznámka: v poslední větě: Za dodržení tohoto usnesení nemůže odpovídat vedoucí kanceláře, nýbrž tajemník komise, a proto tam navrhuji tajemníka komise.

V § 11: "Komise může pověřit vykonáváním úkonů spojených s činností jednotlivého člena komise jiný orgán či osobu, může ukládat úkoly orgánům a organizacím v přímé působnosti národní rady;" byl bych rád, aby mi to navrhovatelé vysvětlili. To je všechno, děkuji.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Děkuji. Prosím pana poslance Řezáče, připraví se pan poslanec Válek.

Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové poslanci, já jsem na toto téma hovořil při schůzi ČNR, když jsme přijímali novelu zákona o jednacím řádu ČNR, a později jsem zjistil na jednání ÚPV a členů lustrační komise, že zřejmě ani nebylo všem mým tehdejším návrhům přesně a dobře rozuměno. Řekl jsem tedy, že tehdy projednávaný zákon má zásadní nedostatky v tom, že se vlastně konstruuje situace jako kdyby šlo o vyšetřování ve věci, ačkoliv jde ve skutečnosti o vyšetřování proti konkrétnímu poslanci. Přitom tento poslanec nemá žádná práva, provádí se hodnocení důkazů, a přitom nejsou upraveny žádným způsobem zásady, tedy hodnocení a dokazování. Konkrétně jsem tehdy navrhoval, aby byla analogicky upravena povinnost hodnotit podle platných zásad našich procesních řádů, je jedno, jestli trestního nebo občanského soudního řádu, - zejména zásady objektivní pravdy, zásady presumpce nevinny a zásady volného hodnocení důkazů.

Rovněž jsem řekl, že návrh v tehdejší podobě, ale i v dnešní podobě, je inkvizičním řízením. Ing. Nedbálek se mě tehdy zeptal na jednání ÚPV, zda tím mám na mysli to, o čem teď hovořil pravě pan Dr. Stodůlka, tedy že jsme chtěli uplatňovat útrpné právo, torturu ve 4 stupních. Tak jsem řekl, samozřejmě, že nikoliv, ale že je inkviziční řízení tak, jak ho uznává platná teorie trestního procesu, jak o něm píše univers. prof. Antonín Růžek v práci "Obžalovací zásada v čs. trestním řízení" z roku 1964. Je to takové řízení, ve kterém vyšetřovaný nemá žádné právo na právního zástupce nebo obhájce a orgán, který to řízení vede, je vlastně jednou stranou a tou druhou už jenom ten nezastoupený vyšetřovaný.

Abych dokumentoval význam těchto zásad, dovolím si vám ocitovat jenom současné platné zásady čs. trestního řízení.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Poprosil bych o strpení, tamhle je faktická poznámka.

Faktická poznámka z místa (posl. Maleňáková?): Žádám poslance, kterým záleží na tom, aby byli slyšet, aby mluvili pomaleji a zřetelněji. Tady není slyšet.

Místopředseda ČNR Jan Kalvoda: Všechny ostatní poznámky jsou rovněž nabádavé? Aby pan poslanec Řezáč nehuhňal? Nebo jak tomu mám rozumět?

Poslanec Vladimír Řezáč: Omlouvám se, že huhňám, mam angínu a k tomu rýmu. Budu mluvit pomaleji, aby mi bylo rozumět.

Hovořil jsem tedy o zásadě presumpce neviny, která je upravena v § 2, odst. 2 trestního řádu takto: "Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti kterému se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen."

Zásada objektivní pravdy, uvedena v § 2, odst. 5 trestního řádu je uvedena v přední části následujícím způsobem: "Orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávající návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje tyto orgány povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu."

Judikatura Nejvyššího soudu uvedla, že zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu "v pochybnostech ve prospěch obviněného," je nutné uplatnit vždy, když pochybnosti, které vzniknou o nějaké skutečnosti, trvají i po provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů."

Pokud jde o zásadu volného hodnocení důkazů, tato je upravena v § 56, odst. 6 trestního řádu tak, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí č. 6 z r. 1970 Nejvyššího soudu v první větě uvádí: "Je-li soud postaven před úkol zhodnotit věrohodnost dvou v podstatných bodech diametrálně odlišných důkazů, nemůže nevěrohodnost jednoho z těchto důkazů odůvodnit pouze okolnostmi svědčícími o věrohodnosti druhého důkazu."

A konečné nejdůležitější zásada, zásada objektivní pravdy, která je skutečně rozhodující zásadou našeho trestního řízení. Byla vyložena Nejvyšším soudem v rozhodnutí č. 46 z r. 1963 takto:

"Zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoliv o pouhou pravděpodobnost. Tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obviněného příznivější."

Co tím chci říci? Domnívám se, že ČNR má velkou výhodu oproti FS, protože máme možnost poučit se z chyb, ke kterým 22.3.1991 nebo před tím, při práci vyšetřovací komise FS, došlo. Jako advokát a právník chci říci, že pokud bychom hodnotili provádění důkazů a způsob toho, že nebyly provedeny některé navrhované důkazy, které inkriminovaní poslanci FS navrhli a sami o tom hovořili a hodnotili tento proces, pak z hlediska vynikající práce Doc. Fialy z r. 1974, která se nazývá "Historický vývoj některých procesních principů, zásad a institutů civilního procesu" se řídilo FS procesními zásadami, které platily v pozdním starověku, v období úpadku císařského Říma a v ranném středověku podle starého germánského procesu, což mohu každému zájemci doložit, takže jsme se vrátili skutečně o více než tisíciletí zpátky.

Pokud jde o to, jakým způsobem jsme respektovali povinnosti státu, který chce být právním státem, jak jednoznačně napsal i prezident republiky Václav Havel na téma federální ústavy, pak se domnívám, že nelze říci, že jednou budeme právo dodržovat a podruhé nikoliv. Právní stát musí dodržovat právo a prosazovat úctu k právu vždy a nemůže toto řešení odkládat s tím, že je možné právo nahradit nějakým politických klackem.

Lustrace mohou být totiž provedeny v souladu s ústavou a v souladu s právním řádem, pokud budou upraveny zákonem, státní orgány včetně zákonodárců by měli řešit tuto otázku zákonem. Tak to chce také řešit Slovenská národní rada samostatným zákonem. Kromě toho nebylo respektováno i základní kritérium demokratického právního státu, o kterém hovořil pan poslanec Chromý, a to je teorie dělby moci. S teorií dělby moci přišel anglický filozof John Locke v roce 1690 v práci "Dvě pojednání o vládě." Tuto práci rozvinul Charles Louis de Montesque i v roce 1748 v práci "O duchu zákonů."

A Federální shromáždění nerespektovalo dělbu moci mezi zákonodárnou a soudní a řešilo otázky, zejména u poslanců, kteří se domáhali procesní soudní ochrany, která náležela jednoznačně soudu podle platného právního řádu ČSFR. Mohu to naprosto jednoduše doložit. Podle § 11 občanského zákoníku, to je zákona 40/1964 Sb. ve znění novel, má každý občan právo kromě jiného domáhat se ochrany své občanské cti. Někteří poslanci toto právo uplatnili a podali soudní žalobu proti československé federaci zastoupené federálním ministerstvem vnitra, o ochraně osobnosti, dokonce s návrhem na vydání předběžného opatření podle § 74 a 76 občanského soudního řádu, přičemž Obvodní soud pro Prahu 7 dokonce vydal usnesení, kterým vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření.

Jestliže takováto žaloba byla podána, pak podle § 78 odst. 1 občanského soudního řádu z roku 1963 příslušelo rozhodovat o tomto občansko-právním vztahu pouze příslušnému obvodnímu soudu a Federální shromáždění ho nemohlo nahrazovat. Stalo se však ještě něco horšího, a to, že v případě obou poslanců FS nebylo respektováno ani usnesení o vydání předběžného opatření. Tím bylo v podstatě dokumentováno, že se zákonodárce necítí vázán zákonem a bylo to zdůvodňováno tím, že usnesení Federálního shromáždění má vlastně přednost a je v kolizi s platným zákonem. Žádné usnesení zákonodárného sboru nemůže mít přednost před zákonem, protože pramenem práva je jenom ústavní zákon nebo zákon, a nikoliv jakékoliv usnesení zákonodárného sboru. A zákonodárce, tedy nejvyšší orgán státní moci nejenom právo tvoří, ale sám je povinen toto právo zachovávat a neporušovat.

Mám z tohoto důvodu naprosto jednoduchý návrh. Naznačil ho zde rovněž pan poslanec Chromý, když navrhl, aby byla zvolena alternativa, pokud bude přijímáno toto usnesení, podle které vyšetřovací komise sdělí výsledky svých zjištění inkriminovaným poslancům a pokud tento se závěry vyšetřovací komise nebude souhlasit, mělo by mu být umožněno, aby ve stejné lhůtě 15 dnů podal soudní žalobu o ochraně osobnosti proti československému státu zastoupenému federálním ministerstvem vnitra se žalobním petitem o tom, že československý stát je povinen držet se nepravdivých údajů o tomto poslanci tvrdících, že je vědomým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Až do pravomocného ukončení tohoto řízení by nemohlo být jméno tohoto poslance zveřejňováno a ode dne právní moci rozsudku příslušného soudu by běžela nová 15denní lhůta. Pokud by byl poslanec úspěšný, byl by problém vyřešen. A nebo by byl neúspěšný a musel by do 15 dnů od právní moci rozsudku odstoupit.

Protože soudní řízení v naší republice je velice vleklé a zdlouhavé, máme samozřejmě možnost vyzvat ministra spravedlnosti ČR, aby učinil příslušná opatření k tomu, aby příslušní soudci měli dostatek soudců pro to, aby o těchto žalobách bylo rozhodováno rychle, tak, jak to vyjadřuje § 114 občanského soudního řádu.

Chtěl bych ještě závěrem zdůraznit jednu věc, která se netýká ani tak pravomoci souzení těchto případů jako skutkových okolností. Jsem jediným advokátem z řady poslanců klubu komunistických poslanců. Myslím, že za Občanské fórum tady mám asi sedm kolegů. Dovoluji si tvrdit, že jsem měl možná nejvíce úspěchů při obhajobě našich disidentů a že jsem se dokázal zastat práv disidentů tak, že když práva člena Charty 77 byla v roce 1984 porušována, dokázal jsem za pomoci bývalého předsedy České advokacie dostat tento problém až do ústavně právního výboru České národní rady - před sedmi lety.

Vím dobře, že v StB byli lidé různí, jako v jiných organizacích. Lidé, kteří byli mistry ve vymýšlení různých fantastických konstrukcí, na základě kterých byli lidé odsouzeni nevinně, a byli tam také lidé, kteří pečlivě dodržovali trestní řád a cítili se vázáni zákonem. I takové jsem poznal při své práci. A vím, jak dokázali samozřejmě vymýšlet i jiné věci. Informoval jsem ústavně právní výbor o tom, že mi je znám případ, kdy jeden referent oddělení hospodářské kriminality byl stíhán u vojenského soudu za to, že podle telefonního seznamu vypsal 30 jmen a uvedl je jako informátory hospodářské kriminálky a dokonce za to vybral asi 50 000 Kčs a byl za to stíhán pro trestný čin rozkrádání. Nepochybuji o tom, že totéž se mohlo stát Státní bezpečnosti nebo kdekoli jinde.