Poslanec SN R. Senjuk: Vážený pane předsedající,
vážený pane předsedo, dámy a
pánové, omlouvám se za toto své vystoupení,
protože především považuji celou
rozpravu k tomuto tématu za naprosto zbytečnou,
ale přesto - protože zde padly názory, se kterými
nesouhlasím - pro většinu kolegů, kteří
neměli příležitost projednat scénář
ekonomické reformy ve výborech, bych uvedl několik
faktů.
Moje poznámka v prvních třech bodech se bude
týkat vystoupení pana poslance Tomise. V prvním
bodě hovořil o expertních názorech.
Chtěl bych vás upozornit, že se dá velice
dobře znevážit tento názor expertů,
protože třeba v jednom vystoupení Slovenského
prognostického ústavu nás mluvčí
informoval, že na ni měli celé tři dny.
Chtěl bych říci, že vláda na
scénáři a vůbec problematice přechodu
k tržnímu mechanismu pracuje už v podstatě
devět měsíců. Čili rozdíl
expertních přístupů je markantní.
K tomu bych chtěl upozornit, že expertízy i
tak nejsou zcela relevantní, protože na některých
expertízách se podíleli stejní autoři,
v mnoha případech dva a v jednom dokonce ve třech
expertízách se vyskytuje jméno jednoho a
téhož autora. To je co se týče serióznosti
expertíz.
Pokud jde o devalvaci, chtěl bych upozornit, že nikdo
z nás tady není odborníkem tak na slovo vzatým,
jako členové vlády. Přesto bych chtěl
upozornit, že devalvace není žádný
administrativní čin škrtem pera. Ve scénáři
ekonomické reformy se nám předkládají
dvě varianty kursu koruny vůči US dolaru.
Tyto varianty jsou ovšem čistě modelovou situací,
co se stane, když podceníme skutečnou srovnatelnou
cenu naší koruny vůči dolaru, nebo přeceníme.
V žádném případě nemáme
možnost administrativně určit ten či
onen kurs. My se můžeme snažit se trefit na skutečně
srovnatelný kurs. Jestliže se uchýlíme
doleva či doprava, o tom nám hovoří
dané varianty ve scénáři.
Co se týče kupónové privatizace, vzhledem
k tomu, že celý národ volá po nápravě
křivd, které tady byly, je kupónová
privatizace v podstatě jedinou nejspravedlivější
možnou cestou, jak navrátit stav majetku pro všechny
obyvatele naší země stejně. Tím
nechci nějakým způsobem podsouvat, že
kupónová privatizace je to nejlepší,
ale v každém případě je tou nejspravedlivější
metodou, chcete-li to tak brát.
Pokud jde o Fond národního majetku nebo národního
bohatství, považuji za zcela zbytečné,
aby jakýkoliv takový fond vznikal, protože
pak se táži, proč vznikla ministerstva pro
privatizaci. Domnívám se, že veškerá
privatizace by měla být přesně přísně
podřízena těmto ministerstvům v součinnosti
a koordinaci ministerstva financí. Protože jediná
kontrola z centra, která je možná - nastávající
hospodářské a ekonomické subjekty
- je kontrola pouze finanční, zisková, žádná
jiná.
Co se týče posledního bodu, chtěl
bych všechny upozornit, že jsme požadovali scénář
ekonomické reformy jen z toho důvodu, aby bylo rozpracováno
programové prohlášení naší
vlády, které jsme dali důvěru. Budeme-li
jakýmkoli způsobem hlasovat o přijetí
či nepřijetí scénáře
ekonomické reformy, uvědomme si, že je to nové
vyslovování důvěry či nedůvěry
vládě. Domnívám se, že jsme dali
vládě důvěru z toho důvodu,
že všechny její členy považujeme
za odborníky, stoprocentní profesionály a
čestné lidi. Prosím vás, nezaměňujte
naši profesionalitu za jejich profesionalitu. Já v
tomto případě odmítám jakýmkoli
způsobem hlasovat o přijetí či nepřijetí
reformy. Domnívám se, že tento scénář
by nám měl postačit k tomu, abychom z jeho
hlediska mohli projednávat předlohu zákonů,
které nám vláda předloží,
a já jí plně důvěřuji.
(Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má
poslanec Bratinka. Připraví se poslanec Hrušínský.
Poslanec SN P. Bratinka: Vážený pane předsedající,
dámy a pánové, po druhé světové
válce se sovětský Stalin rozhodl, že
učiní rubl konvertibilním. Požádal
komisi svých ekonomů, aby mu řekli, jaký
by měl být kurs. Komise navrhla 14 rublů
za jeden dolar. Veliký vůdce se nad tím zamyslel,
po chvíli umazal tu jedničku a řekl: "čtyři
ruble stačí..."
Z mnoha příspěvků, které jsem
zde slyšel, jakoby plynulo, že tento přístup
k ekonomii stále v naší zemi nevymizel. (Potlesk.)
Nemůžeme v podstatě předepisovat nějakými
politickými akty, jaký bude kurs naší
měny. Ta se utvoří podle nabídky a
poptávky po naší měně. Vláda
samozřejmě může krátkodobě
tento kurs ovlivňovat, ale za jakou cenu? Pokud bude chtít
korunu zhodnotit, bude si muset v zahraničí půjčit
devizy a stále na našich trzích korunu nakupovat.
Bude muset suplovat chybějící poptávku,
ale za cenu stále rostoucího zadlužení
pro příští generace. Má ještě
jinou možnost. Může naopak na trhu nakupovat
korunu, nakupovat cizí devizy za koruny. Naši měnu
v podstatě uměle devalvovat, tzn. v podstatě
snížit kurs oproti rovnovážnému.
Tento přístup není ve světě
běžný, ale není zcela neexistujícím.
Např. Jižní Korea ve snaze podporovat především
export zvolila politiku, která vedla k trvalému
platebnímu přebytku, protože export díky
podhodnocení jejich měny byl stále větší
než import. U této politiky je něco, co může
hovořit v její prospěch a záleží
jen na naší vládě, zda ji zvolí.
Politika nadhodnocení naší koruny by šla
na účet naší budoucnosti. To je všechno.
(Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má
poslanec Hrušínský. Připraví
se poslanec Čič.
Poslanec SL R. Hrušínský: Vážený
pane předsedající, dámy a pánové,
pokud vím, všechny výbory scénář
ekonomické reformy schválily. Tak o čem tady
celý den hovoříme? (Potlesk.) A proč?
Schválení tohoto scénáře budu
podporovat. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: K faktické poznámce
se přihlásil poslanec Černý.
Poslanec SL J. Černý: Dámy a pánové,
už to zde zaznělo. Myslím, že rozprava
je, bohužel, ukázkou promarněného času.
Navrhuji, aby bylo okamžitě hlasováno o tom,
že se rozprava ukončí. (Předsedající:
Pane poslanče, přeruším vás,
jednací řád nedává možnost
ukončit hlasováním rozpravu...) Nemyslím
si, že je to zákon, jedná se o materiál,
který v podstatě umožňuje poslancům,
aby znali kroky vlády. Scénář není
třeba schvalovat. Není tedy potřeba ani rozprava
k němu. (Předsedající: Scénář
není třeba sice schvalovat, ale jestliže je
rozprava, každý poslanec, který se přihlásil
podle daného jednacího řádu, má
právo, aby promluvil.) V tom případě
měním svůj návrh a vznáším
prosbu, aby se poslanci vzdali svých diskusních
příspěvků, abychom si vzájemně
nemařili čas. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Hovoří poslanec
Čič, připraví se poslanec Kováč.
Poslanec SL M. Čič: Vážený pán
predsedajúci, vážené Federálne
zhromaždenie, kolegovia ma vedú k tomu, aby som bol
veľmi stručný. Myslím si, že sme
dali dôveru vláde pred niekoľkými mesiacmi.
Vtedy sme žiadali, aby program, ktorý vláda
formulovala a ktorý sme schválili, bol doplnený
o scenár, aby sa ukázalo, akými krokmi budeme
podnikať zámery, ktoré vo svojom prehlásení
má.
Vláda, podľa mojej mienky, urobila veľký
kus práce, pretože urobiť takýto scenár
nie je ľahké. Vidíme to z toho, že dnes
by bolo možné diskutovať o veciach, diskutovať
po niekoľko dní z rôznych stránok. Teoreticky
aj z praktických, sociálnych a iných dôsledkov.
Vypočuli sme si správu pána poslanca Zemana,
ktorý informoval, že všetky výbory, ktoré
boli zainteresované na tomto materiále, dali v konečnom
dôsledku odporúčajúce stanovisko. Myslím
si, že tu máme veľký dlh z minulosti.
Veľký a nesmierny. Buď ho začneme splácať
hneď a okamžite, radikálne, alebo to necháme
budúcim generáciám.
Som za to, aby sme začali hneď, a preto aj budem podporovať
tento scenár. Ďakujem. (Potlesk).
Předsedajíci první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má
poslanec Kováč, připraví se poslanec
Mlynárik.
Poslanec SL M. Kováč: Vážený
predsedajúci, vážené dámy a páni,
chcel by som sa niekoľkými poznámkami dotknúť
toho, čo tu v diskusii zaznelo. Myslím si, že
je dobré pripomenúť si, čo vlastne očakávame
od dnešného plenárneho zasadnutia. Scenár
bol predložený preto, aby umožnil porovnať,
či kroky, ktoré chce urobiť federálna
vláda sú v súlade s jej programovým
vyhlásením.
Myslím, že scenár, ktorý bol predložený
i diskusia, ktorá tu odznela, nám umožňujú
dostatočne z tohto hľadiska konštatovať,
že je plne v súlade s programovým vyhlásením
federálnej vlády. Domnievam sa, že scenár
nás v túto chvíľu postavil iba pred
rozhodnutie, či chceme ísť cestou radikálnej
a rýchlej reformy, alebo neradikálnej a pomalej.
Myslím si, že zaznelo dosť presvedčivých
diskusných príspevkov, prečo je nutné
ísť cestou rýchlej radikálnej reformy.
Ďalej nás scenár postavil pred otázku
- či chceme ďalej experimentovať na báze
monopolu štátneho vlastníctva, alebo ísť
overenými cestami trhových ekonomík, v ktorých
sa postupne, ako vieme, privatizovalo to, čo ešte
pred 15 či piatimi rokmi tam bolo poštátnené.
Pokiaľ sme pri privatizácii, opäť stojí
otázka, či chceme ísť cestou postupnej,
pomalej, alebo rýchlej privatizácie. Pokiaľ
nedosiahneme prevahu súkromného vlastníctva
nad štátnym vlastníctvom rýchlo, nedosiahneme
kvalitatívnej zmeny vo vlastníckom systéme,
a potom nemôžeme rýchlo očakávať
kvalitatívne zmeny vo výkonnosti našej ekonomiky.
Usudzujem, že všetci, ktorí sme schválili
programové vyhlásenie federálnej vlády,
nemáme dôvod neprijať predložený
scenár.
Všetci, ktorí nechceme ďalej experimentovať
a prešľapovať, ale chceme ísť osvedčenou
cestou sociálne-trhovej ekonomiky, budeme hlasovať
za jeho prijatie.
Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji: Prosím
poslance Mlynárika.
Poslanec SN J. Mlynárik: Vážený pán
predsedajúci, vážené kolegyne a kolegovia,
scenár ekonomickej reformy plne podporujem. Ale ide mi
tiež o inú vážnu vec. Dnes tu zazneli
dva závažné prejavy: prezidenta republiky a
premiéra federácie. Oba sa doplňovali a preplietali.
Jeden bez druhého by nebol možný. Lebo načo
nám budú zákony, ak sa nám rozpadne
štát? Preto sa chcem venovať obsahu prejavu pána
prezidenta.
Na viacerých stretnutiach so svojimi voličmi v Novohrade
a na juhu Slovenska som dostával otázku: Akú
právomoc má parlament v politickom živote štátu
pri tvorbe zákonov, parlament, do ktorého ma zvolili?
Nie je iba akousi fasádou, okrasou bez obsahu, ako bol
parlament za totalitného režimu? Takto sa ma pýtali
najmä po známej schôdzke premiérov vlád
v Trenčianských Tepliciach. Snažil som sa voličov
uspokojiť, že nový parlament je skutočne
najvyšším zákonodárným a
ústavodarným zborom a podstatne sa odlišuje
od komunistického parlamentu. Dnes už nie som si taký
istý svojim tvrdením. Mám dojem, že
tento parlament je kamsi tlačený, je preň
vytváraná situácia fait accompli a že
vládni činitelia vo svojich rozhodnutiach a vyhláseniach
ho degradujú na parlament minulosti. Hovorí sa síce
o plnohodnotnej či autentickej federácii, ale mimo
tento zákonodarný zbor sa vytvárajú
inštitúty, ktoré, dobudované, môžu
plne postačovať na to, aby sa federácia jednoducho
rozpustila. Odtiaľ pramení aj znepokojenie pána
prezidenta o tom, že republiky môžu vystúpiť
z federácie, že sa v návrhoch ústav
o tom uvažuje. Sme zborom, ktorý má - podľa
mňa - dve základné úlohy: udržať
štát, teda integritu československej štátnosti,
a vytvoriť predpoklady pre základný štát
upevňovali, skvalitňovali a dobudovali a nie dezintegrovali.
Hovorí sa o silných republikách. Doterajšia
rovnica silnej republiky - silná federácia - by,
žiaľ, vyzerala - "samostatné republiky -
slabá a zanikajúca federácia". Proti
tejto tendencii budem zásadne vystupovať, inak by
som musel položiť svoj mandát a nemohol sa pozrieť
svojim voličom do očí.
Absolvoval som mítingy s voličmi zo zmiešaného
slovensko-maďarského pomedzia. Potvrdilo sa mi, že
exponovaný slovenský nacionalizmus kriesi, posilňuje
a vyvoláva nacionalizmus maďarský. Je to nebezpečná
hra, ktorá môže pre osudy štátu
mať nedozierne následky. Po našej demokratickej
revolúcii sa na Slovensku objavilo mnoho revolucionárov
a bojovníkov "za Boha a národ". Pýtam
sa však, kde dovtedy boli, že ich tak úspešne
nebolo vidieť ani počuť? Nemyslím tých,
ktorí bojovali a ktorí sa dali spočítať
na prstoch rúk. Nečítal som ich, až
na náboženských aktivistov, v samizdatoch,
ani nepočul v zahraničných vysielačoch,
nečítal som ich mená pod vyhláseniami
proti totalitnému režimu. Totiž, kto bojoval
za národ, nevyhnutne musel ísť proti okupantovi
a jeho kolaborantom - to bol skutočný boj za národnú
vec, za čo nás desaťročia naháňali
- väznili, prenasledovali, donucovali k vyhnanstvu, k emigrácii
vnútornej a vonkajšej. Pýtam sa: museli títo
bojovníci za národ v čase normalizácie
opustiť svoje miesta a vykonávať najhrubšiu
nádennícku prácu, živoriť na pokraji
spoločnosti, bez prostriedkov, nemohli ich deti študovať,
boli postihovaní ich príbuzní a priatelia?
Myslím si, že sotva - pokiaľ nesedeli v najvyšších
partajných grémiách a inštitúciách,
tak sa im, prinajlepšom, darilo žiť normálnym
životom: ich boj za národ bol taký úspešný,
že vtedy o ňom nikto nepočul. O to viac a hlasnejšie
počujeme o ňom dnes: vykopávajú otvorené
dvere. A predstavujú slovenskú otázku na
úrovni mikulášskych žiadostí z
polovice minulého storočia. Skutočne je slovenská
kauza dnes na tom zle, že problémy slovenského
národa sa redukujú iba na jedinú, teda nacionálnu
otázku? Nepotrebuje slovenský národ, ako
moderný a hlboko štruktúrovaný národ
odpovede aj na iné dôležité ekonomicko-sociálne,
ekologické, eticko-kultúrne otázky? Politika
niektorých jednotlivcov či hnutí na Slovensku
mi pripomína heslo českých fašistov
z prvej republiky: "Nic než národ." A pod
touto egidou sa ktosi pokúša radiť českému
národu: istá strana celkom vážne chce
pomôcť českému národu, aby našiel
vlastnú identitu a prestal myslieť čechoslovakisticky.
"Dobrák, hodný člověk!"
poznamenal jeden môj český kolega. Až
k takýmto nehoráznostiam vedie nacionalistická
megalománia. Český národ našiel
svoju identitu, sám seba, najmenej pred 150 rokmi. Keby
tento národ, jeho slovakofilskí politici na čele
s profesorom Masarykom neboli integrovali slovenskú otázku
do svojho programu, slovenský národ by bol na úrovni
dnešných Slovákov, žijúcich v Maďarsku.
Keby neboli českí vlastenci preliali krv v rokoch
1918 a 1919 za vytrhnutie Slovenska z uhorského štátu,
nesedeli by sme dnes tu. Narážame na arogantnú
neznalosť dejín. Tá sa prejavuje najmä
v mladej generácii, ktorá o to ľahšie
sadne na lep nacionalizmu. Po Slovensku sa ako agenti s teplou
vodou preháňajú ľudácki exponenti,
ktorí z emigrácie prinášajú historické
rozumy. Skameneli na úrovni doby, kedy od nás odišli
a dnes balamutia najmä mládež. Jeden z nich prišiel
z Ameriky, aby nám povedal, že Masaryk nie je synom
slovenského kováča, ale ľavobočkom
nemecko-židovského veľkostatkára. Slovo,
a nemalé, má dnes v slovenských periodikách
aj hlavný ideológ Slovenského štátu.
Ďalší prišiel zo západného
Nemecka a s vážnou tvárou tvrdí, že
súčasná Slovenská republika je následníckym
štátom Slovenskej republiky z čias druhej svetovej
vojny. V čom? V genocíde celej veľkej skupiny
obyvateľstva, vo fašistickej totalite? Ďalší,
tuším z Austrálie, sa dovoláva domáceho
autora, že prvá republika spôsobila Slovákom
takmer genocídu a že českí spisovatelia
žili a tučneli z národu, ktorý nedemokraticky
vládne inému do určitých koľají.
Demokracia nie je anarchia a nezodpovednosť. V Európe
sa ustálila prax, ktorá trestne stíha propagáciu
nacizmu a fašizmu. U nás to zrejme neplatí
a reálie fašistickej minulosti môže ktokoľvek
beztrestne rozširovať. Pomyslel už ktosi na to,
že tým emisárom fašizmu z čias
slovenského štátu by sa mohlo stať, že
by sa im dvere nášho štátu uzavreli? Že
by fašistoidné "plátky" nemuseli
vychádzať a ktosi by to zariadil?
Stojíme pred úlohou udržať štát,
založiť našu federáciu na rekonštrukcii
demokracie. Každé hazardovanie touto základnou
úlohou sa nám všetkým môže
ťažko - a to v dohľadnom čase - vypomstiť.
Ďakujem za pozornosť.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: S faktickou připomínkou
se přihlásil poslanec Roman, poté je do diskuse
přihlášen poslanec Moric.
Poslanec SN L. Roman: Vážené kolegyne a kolegovia
poslanci, myslím, že tu prerokúvame celkom
inú problematiku a pokiaľ si pán poslanec Mlynárik
toto zamenil, aj ja sa veľmi rád zúčastním
takého seminára, prípadne dialógu.
Ďakujem.
Poslanec SN V. Moric: Vážený pán predseda,
vážený pán predsedajúci, vážené
dámy a páni, istotne slovenský národ
potrebuje toho oveľa viac, ako tu bolo nadhodené pánom
kolegom Mlynárikom. Nebudem rozoberať jednotlivé
časti navrhovaného scenára, to by som sa
dlho zdržiaval, ale pôjdem do oblasti, ktorá
je podľa mienky niektorých slovenských ekonómov
nie dobre spravovaná, je to oblasť reálneho
kurzu našej meny.
V širších súvislostiach sa vlastne dotýka
celej koncepcie zavedenia vymeniteľnosti československej
meny tak vnútornej, ako aj vonkajšej. Na osvetlenie
pravdivosti uvedeného tvrdenia bez jej bližšieho
rozobratia po- stačí jedna historická skúsenosť.
V dejinách relatívnej demokracie v trhovom hospodárstve
nikdy nevyjedal ekonomicky slabší štát
toho silnejšieho. Platia len dve výnimky. Žiaľ,
je to smutné, ale obidve sa týkajú našej
povojnovej republiky. Prvá je z obdobia fungovania, alebo
radšej nefungovania ekonomiky, keď pod pláštikom
internacionalizmu, prostredníctvom nášho podhodnoteného
kurzu (Predsedajúci prvý podpredseda FZ: Z. Jičínský:
Prosím pány poslance, aby setrvali na svých
místech. Schůze nebyla přerušena.) sme
dobrovoľne prispievali na budovanie socializmu v rozvojových,
ale aj v iných, podstatne bližšie sa nachádzajúcich,
krajinách. Súdny človek by si pomyslel, že
po 17. novembri a najmä po ustanovení novej vlády
v decembri 1989, nazývanej niektorými aj vládou
odborníkov, to prestane. Preto je pre mňa veľkou
záhadou, prečo druhá výnimka z vyjedávania
silnejšieho slabším sa týka obdobia po
10. 12. 1989. Zdá sa mi, že vláda už desiaty
mesiac nerieši ekonomický lapsus, ktorý bude
stáť našu ekonomiku za rok viac miliárd
korún. Stojí pred nami otázka, či
sa máme dať žmýkať od cudzincov,
a to aj od slabších, aj naďalej. Niekedy sa zdá,
ako by sa tak dialo schválne. Ako máme veriť
takému chápaniu fungovania trhu, keď jeden
zo základných atribútov zmeniteľnosti
meny - reálne fungovanie menového kurzu takto uskutočňovanou
politikou - vôbec nefunguje a vláda nás nechá
bez mihnutia oka sa ožobračovať, a to sa bude
zrejme zosilňovať. Napr. uvážme, v dnešnej
Nemeckej demokratickej republike, kde je platový základ
1 000 nových mariek, čo je pre nás približne
20 000 korún. Títo ľudia, keď sem prídu,
vieme, čo to znamená. Takto budú prebiehať
reálne trhové vzťahy aj v budúcnosti?
To pekne ďakujeme za takýto trh. V skutočnosti
je to damping na všetko u nás doma vyrobené
na účet nás všetkých.
Bez toho, aby som bol prorokom, načrtnem vám tu
pred svedkami ako bude fungovať tento reštrikčný,
vo vládnom vyhlásení nazývaný
ešte antiinflačný model. Scenár hovorí
o 30 percentnej devalvácii koruny v druhom variante. 30
percentná devalvácia znamená prudký
vzostup dovozných cien a pretože naše hospodárstvo
je až na 80 % závislé na dovoze surovín,
a z nich vyrábaných ďalších produktov,
zákonite to vyvolá výrazný vzrast
výrobných nákladov, ktoré, pochopiteľne,
všetci výrobcovia prostredníctvom cenovej liberalizácie
premietnu do spotrebiteľských cien, vrátane
maloobchodných. Nikto nemôže predpokladať,
že pracujúci nebudú žiadať zvýšenie
miezd. Modlím sa len za to, aby bolo pri tom čo
najmenej štrajkov a iných násilných
akcií. Tomuto scenáru dalo vyhlásenie federálnej
vlády názov antiinflačný hospodársky
program.