Předseda FS A. Dubček: Slovo má poslanec
Kladivo, pripraví sa pán poslanec Sacher.
Poslanec SL A. Kladivo: Vážený pane předsedo,
vážené dámy a pánové,
chtěl bych se velmi krátce vyjádřit
ke smlouvě se SRN, kterou bychom měli dnešním
hlasováním schválit. Mnoho zde bylo řečeno,
proto navážu pouze několika skutečnostmi
na slova kolegy Dostála, totiž jak se začínají
projevovat u nás v praxi.
V posledních měsících jsem se účastnil
řady setkání s obyvateli v severním
moravském a slezském pohraničí, zejména
na Bruntálsku a Šumpersku i v jižním
moravském pohraničí. Pouze v jednom případě
jsem se setkal se souhlasným přijímáním
smlouvy se SRN. Naprostá většina projevovala
svůj nesouhlas a obavy.
Od starosty města Šumperk jsem například
dostal leták Sudetendeutsche Landsmannschaftu, který
byl rozesílán i jiným obecním úřadům.
Mám ho zde s sebou. A v něm je vyčíslován
bývalý německý majetek v Sudetech
ve výši dnešních 130 mld. marek nebo 53,3
mld. amerických dolarů.
V závěru se konstatuje, že, cituji: "Sudetským
Němcům nebylo poskytnuto ani vyrovnání,
ani nabídnut jiný způsob odškodnění
za ztráty jejich majetku. Doufají proto, že
jim někdo sdělí jak zabránit zcizení
majetkových práv. Prosí OSN, Evropskou radu,
vládu SRN a vedení všech ostatních států,
ve kterých sudetští Němci žijí,
aby je vzali na vědomí a pomohli jim."
Obdobná sdělení dostávají i
jednotliví naši občané žijící
v pohraničních oblastech Moravy a Slezska i prostřednictvím
advokátních kanceláří ze Spolkové
republiky Německo. Dokonce někteří
Němci si vyžadují vstup do domů a bytů
našich občanů, kontrolují jejich stav
s tím, že budou žádat o navrácení
majetku a tak vzbuzují neklid lidí a nejistoty z
budoucnosti.
Dovolím si ještě citovat jeden z dopisů,
který zaslali manželé Erich a Ludmilla Köllerovi
koncem roku 1991 na adresu Okresního úřadu
v Mikulově ve věci vlastnictví a právního
ohrazení, jakož i nároků na majetek
v obci Drnholec. Je to okres Břeclav. Jedná se o
mlýnské budovy, obilní silo, přístavní
budovu, obytný dům, zahradu, starý mlýn
s jezem, elektrárnu, 3 ha polí a strojní
zařízení mlýna.
Cituji - mám tady ten dopis, originál, s sebou,
můžete se přesvědčit: "Vážení
pánové, jakožto vlastník výše
uvedeného majetku (výše uvedených usedlostí),
který mi byl vyvlastněn bez náhrady škody,
ohlašuji za sebe a svou ženu, jakož i všechny
potomky, svůj právní nárok. Protože
v dohledné době váš stát, ČSFR,
bude přijat do Evropského společenství,
budou rovněž ve vašem státě uplatněna
s tím spojená práva. Práva, jež
nám budou poté náležet, budeme plně
a zcela požadovat. V tomto mezidobí zůstáváme
s přátelským pozdravem. V úctě
Erich Köller a Ludmilla Köller."
Citoval jsem ze dvou písemností zaslaných
našim občanům ze Spolkové republiky
Německo bývalými sudetskými Němci
a podobná sdělení našich občanů
nejsou opravdu ojedinělá. Je zcela pochopitelné,
že předložená smlouva tedy vzbuzuje oprávněné
obavy o budoucnost našich občanů žijících
v bývalém sudetské pohraničí.
Já sám přes mnoho jednání na
této půdě i rozsáhlou pro smluvní
propagandu nejsem přesvědčen o lichosti těchto
obav a proto nemohu pro schválení smlouvy se Spolkovou
republiku Německo hlasovat. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Prosím, aby sa teraz
ujal slova pán poslanec Sacher.
Poslanec SL R. Sacher: Vážený pane předsedo,
vážené dámy a pánové.
Architekt, který postaví sídliště
a chce, aby jeho budoucí obyvatelé respektovali
vybudované cesty, tak s jejich stavbou započne nejlépe
po zimě, aby věděl, kudy vede nejvíce
stop. Tento příklad je notoricky uváděn
na právnických fakultách jako příklad
vzniku obyčejového práva a z něho
vznikající kogentní závazné
normy mezinárodního práva.
Co tím chci říci? Dobrá smlouva, a
my přece chceme přijmout dobrou smlouvu - a smlouvu
s Německem zvláště, musí být
výronem vůle občanů. K tomu je však
třeba nové zkušenosti a nová zkušenost
vyžaduje čas. A toho času bylo velmi málo
- možno říci necelé dva roky. Dobré
vůle je třeba. Ano. Ale nahradit zkušenost
důvěrou v těchto otázkách je
chybné. Z celého srdce jsem pro dobré sousedské
vztahy, pro přátelství, klid a mír
mezi národy. Tyto hodnoty může smlouva deklarovat,
ale jen vůle národů a to na obou stranách
je může naplnit.
Ze setkání s občany z mítinků,
z řady dopisů jsem však nedospěl k jednoznačnému
přesvědčení, že občané
našeho státu bezvýhradně text smlouvy
akceptují. Ano - budu pro text smlouvy až bude výrazem
skutečného národního vědomí.
Myslím, že za tím text smlouvy tímto
výrazem národního vědomí není.
To je také důvod, který mi nedovoluje s čistým
svědomím hlasovat pro text smlouvy. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Pán Vysloužil
sa hlási s technickou poznámkou.
Poslanec SL Z. Vysloužil: Prosil bych své kolegy,
aby tady nepředčítali dopisy, které
dostávají občané v pohraničních
oblastech, protože to svědčí jenom o
tom, že si pořádně neprostudovali materiál,
který máme v rukou. Na straně 4 je napsáno:
"Konfiskace jejich majetku", to znamená Němců,
"byla provedena v souladu s mezinárodním právem
na základě čs. právních předpisů
bez nároku na náhradu." Další odstavec:
"Jakémukoliv majetkovému odškodnění
sudetských Němců brání nové
čs.rehabilitační a restituční
zákony, které vylučují odškodnění
za zásahy do majetku, ke kterým došlo před
25. únorem 1948." To je všechno, děkuji.
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
poslanec Hruška.
Poslanec SN M. Hruška: Vážené Federální
shromáždění stáváme se
zde opět svědky neuvěřitelné
manipulace s fakty a předvolebního žonglování
s termíny jako např. "vyhnání",
"hranice" a pod. Do konce zde padl názor, aby
o smlouvě se Spolkovou republikou Německo rozhodlo
referendum, to znamená všichni občané
tohoto státu, občané, kteří
nemohou být informováni ani zdaleka tak jako poslanci
např. zahraničních výborů,
kde tato smlouva byla předmětem několika,
nebo spíše nesčetných diskusí.
Občané, kteří jsou dodnes manipulováni
zejména 162 agenty státní bezpečnosti
(rozruch v sále), kteří působí
ve sdělovacích prostředcích. Nebo
262 agenty.
Chtěl bych zde podotknout, že s těmito pojmy
dnes žonglují především ti, kteří
nechtějí nebo nemohou překonat svůj
stín a jsou to převážně poslanci,
kteří dobu vyhnání pamatují
a tato smlouva je pro ně jakýmsi ohlédnutím
do minulosti.
Já patřím ke generaci, která minulost
sice nepamatuje, ale zná ji z vyprávění
nejbližších. Musím zde podotknout, že
se vůbec nedivím tomu, že se proti této
smlouvě stavějí především
komunisté, ať již bývalí nebo současní.
Jsou si asi vědomi skutečností, které
vycházejí najevo teprve nyní, v době,
kdy už nejsme manipulováni komunistickými historiky.
V oblasti, kde žiji, se stala tato zvěrstva. V Červeném
Kostelci pár hodin po válce byl z radnice vyvlečen
německý spoluobčan, úředník,
který sice zachránil mnoho občanů
města před likvidací, ale bohužel znal
i komunisty, kteří chodili na gestapo udávat.
Tento úředník byl komunisty zastřelen
a ještě za tepla mu byly ukradeny jeho zánovní
boty. 23. srpna 1945 vtrhlo na faru v Šenové u Broumova
5 vojáků, tajný policista, starosta a řezník,
funkcionáři KSČ a odvlekli do lesa kněze
Albrana Prauseho a Angara Schmitta.
Tam je donutili vykopat mělký hrob a každého
z nich zastřelili šestnácti ranami. A konečně
před Postupimskou konferencí se ztratily dva odsunové
vlaky kdesi u Žitavy a byly povražděny desítky
německých lidí z chudobince v Teplicích.
Připomínám to proto, že pro mě
jako pro člověka mladšího znamená
termín vyhnání minimálně tři
fáze: vyhnání našich obyvatel ze Sudet,
vyhnání sudetských Němců a
následná zvěrstva před Postupimskou
konferencí v květnu až srpnu 1945 a konečně
řádný odsun po Postupimské konferenci,
kdy byli "spravedlivě" odsunuti i někteří
němečtí antifašisté.
Pan poslanec Dostál zde uvedl, že sudetští
Němci budou požadovat právo na vlast. Já
bych spíš chtěl poznamenat, že staneme-li
se součástí vyspělé Evropy
- a to jistě chceme - těžko asi zabráníme
tomu, aby se v ČSFR usadil Němec, Francouz, Ital,
bude-li mít, samozřejmě, kde. Zrovna tak
těžko zabráníme, aby se občan
ČSFR usadil např. ve Španělsku. Tím
chci jen říci, že bych spíš uvedl
volnější výklad tohoto práva,
a to právo na volný pohyb po Evropě. Zabránit
tomu můžeme tak, že vložíme své
kupóny do Drátoven Bohumín a naši hranici
obeženeme opět ostnaným drátem. A to
snad nemá ve volebním programu žádná
politická strana.
Z těchto důvodů budu pro smlouvu hlasovat
bez dodatků, protože jsem si vědom, že
důležitější než vyhledávání
nedostatků, které tato smlouva má, je snaha
položit nové základy, na kterých bude
budovat své vztahy se sousedem jistě jiné
Německo než to fašistické v roce 1938
a jistě jiné Československo než to,
nad kterým se v roce 1945 začala stahovat mračna
nastupujícího komunismu. Děkuji vám
za pozornost. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
Kostya. Faktická poznámka pán Ransdorf.
Poslanec SN M. Ransdorf: Já bych se jenom zeptal pana kolegy
Hrušky, když chce vypočítávat věci
z divokého odsunu, proč se třeba nezmínil
o brněnském divokém odsunu, na kterém
měly podíl různé politické
strany, ale komunisté naopak mu bránili.
Druhá věc, kterou bych chtěl říci:
Samozřejmě, je možné donekonečna
rozšiřovat věci, které se týkaly
událostí v roce 1945. Třeba případ,
kdy byl esesák upálen na náměstí
Republiky 9. května 1945. Ale vždycky, když se
řekne, co se stalo, je třeba uvést příčinu.
A v tomto případě se stala věc, která
byla pro tu dobu dost příznačná, že
se dav vrhl na toho esesáka v okamžiku, kdy mu z kapsy
vypadly plné hrsti uřezaných dětských
uší. To, myslím, nepotřebuje žádný
komentář.
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
poslanec Kostya a pripraví sa pán poslanec Svoboda.
Poslanec SN L. Kostya: Pane předsedo, dámy a pánové,
je skoro zbytečné po mnohahodinové diskusi
vystupovat a říkat nějaká fakta pro
nebo proti, protože většina z nich už zazněla
a stejně se minula sluchu těch druhých. Většina
z nás pravděpodobně stejně byla rozhodnuta
při vstupu do této síně, jak se zachová,
a někteří kolegové mají pravdu,
že už tato diskuse nemá v některých
ohledech nic společného se smlouvou, ale s něčím
úplně jiným.
Protože své názory znám a nemusel jsem
se sám přesvědčovat o nich, pokusil
jsem se během této rozpravy vžít se
do opačné role, a tak nějak jsem se zamýšlel
nad tím, jak bych reagoval, kdybych stál, jak se
říká, na druhé straně barikády.
Vyvstala mi z toho jedna jediná otázka, kterou bych
rád položil panu ministru Dienstbierovi, i když
není přítomen, doufám, že někde
v kuolárech tuto důležitou debatu poslouchá.)
Otázka je velmi prostá: Proč Spolková
republika Německo jako uznávaný demokratický
stát, tak jak jej definoval před chvílí
pan poslanec Šebej, má na jedné straně
jako součást svého právního
řádu stále relikty z roku 1949 či
1972, jakými jsou usnesení Ústavního
soudu Spolkové republiky Německa, která zde
již byla citována a která vytvářejí
podmínky i pro dnešní vládu Spolkové
republiky Německo, aby se nevzdala hranic Německé
říše z roku 1938, a na druhé straně,
jak to před chvilkou uvedl pan ministr Dienstbier citací
preambule smlouvy, se tatáž vláda Spolkové
republiky Německo nebo Spolková republika Německo
zavazuje, že nebude činit nic, co by umožnilo
návrat zpět do minulosti. Necítíte
v tom určitý rozpor? Já bych rád věděl,
jak může jedna a táž vláda na jedné
straně usilovat o návrat k hranicím z roku
1938 a na druhé straně dostát svému
smluvnímu závazku a činit vše, aby se
to nestalo. Pro mě je to nepochopitelný kotrmelec.
Já bych byl rád, kdyby tuto moji poslední
obavu pan ministr Dienstbier rozptýlil, protože jinak
musím zůstat na svém původním
stanovisku, s kterým jsem vstupoval do této síně,
že tuto smlouvu nemohu za žádných okolností
podpořit. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
Svoboda a posledným prihláseným je pán
Chýlek.
Poslanec SN J. Svoboda: Pane předsedo, kolegyně
a kolegové, pan ministr Dienstbier - a zaznělo to
tady i v dalších diskusních vystoupeních
- položil v úvodním expozé řečnickou
otázku, proč se polemika o smlouvě soustřeďuje
tak často na reminiscence. Tyto reminiscence však
mají podle mého názoru podstatně hlubší
povahu než pouze rok 1938 nebo 1945, i když ty jsou
zkušeností nejčerstvější.
Nejde jen o směřování expanze na východ
Evropy, s kterou se naši předkové nesčetněkrát
setkávali. Naše dějiny znají ustavičnou
snahu oklešťovat a rozdělovat náš
stát a stavět jeho jednotlivé části
proti sobě, jak toho byl dokladem například
Řezenský sněm z roku 1182, po kterém
následoval dlouhý řetězec germanisačního
úsilí z časů pobělohorských.
K obezřetnosti nás nutí i připomínka
výroků Theodora Mommsena nebo Augsburger Allgemeine
Zeitung z doby Frankfurtského sněmu, odepírající
Čechům i jiným Slovanům právo
na utváření vlastní historie mimo
rámec Německa. Všechny tyto historické
zkušenosti se pouze koncentrovaly do obou světových
válek.
Na druhé straně ale existují i četné
kladné položky. Z německých zemí
přišel valdenský protest, v Čechách
zdomácněl a spojil se s národním proudem
husitské reformace. Luther volal po tom, aby se Německo
stalo novým i Čechami, a pomohl zlomit staletou
blokádu našich zemí. V Praze působili
Kepler, Hans von Aachen, přednášeli tu Doppler,
Macht, Einstein, česko-německé soužití
dalo vyrůst jevům, jako byli Bolzáno, Franz
Kafka a Max Brod.
Byla tu i inspirující naděje ze sílících
sociálně emancipačních snah, kterými
se v 19. století Němci zařadili do čela
evropského pokrokového vývoje. Jenže
pravice byla vždycky proti národním zájmům.
J. V. Frič tehdy napsal slova, která jsou podle
mého názoru aktuální a inspirující
i dnes: Německý tlak sice slovanské národy
může silně poškodit, ale nezlomí
je, přičemž expanzionismus se stane brzdou
demokracie doma, v Německu. Odolnost Čechů
je tedy i v německém zájmu, protože
je bojem i za německou svobodu.
Svoboda slovanských národů bude z tohoto
hlediska nejlepší zárukou svobody německé.
Naděje daná, například, společným
česko-německým táborem na Ještědu,
Riegrovým pověstným bílým listem
papíru či Badeniho jazykovými nařízeními
se žel, v minulosti nenaplnila. Znovu a znovu se opakovalo
hospodářské, např. daňové,
jak o něm mluvil Palacký, i politické znevýhodňování.
Světlou stránkou čs.-německých
styků je okolnost, že němečtí
antifašisté nacházeli u nás pohostinství
a útočiště. H. Mann řekl: "Má
dojatá úcta patří Československé
republice. Tady je stát, který - ponechán
sám sobě široko daleko v nepřátelském
okolí a také nakonec vydán napospas - přesto
všechno nepozbyl ničeho ze své morální
velikosti. My, celé pronásledované Německo,
jsme v této době nebyli pouze lhostejně trpěni.
Praha nás přijala jako své příbuzné."
L. Feuchtwanger k tomu dodal: "Uznání a obdiv
zaslouží klidné uvažování
Československé republiky, která nepřeceňuje
nepřítele, nepodceňuje spojence. A československý
lid, který zná jedinou horoucí lásku,
tu, jež pramení z jeho dějin. Lásku
ke svobodě a jedinou nenávist k nesvobodě."
T. Mann zůstal věrný čs. státu
i v době Mnichova, ocenil jeho postoj pro věc evropské
demokracie a odsoudil pro zotročení zralou Evropu
vydávající Československo jako rukojmí.
V čs. státu měli Němci garantována
menšinová práva, měli vysoké
školy, kulturní instituce, divadla. Měli své
ministry, a přece to všechno bylo málo. V létě
1938 stanovila sudetoněmecká strana program s takovýmito
formulacemi (cituji): "Nikdy v dějinách už
nesmí dojít k českému obrození.
Je nutno zničit od základu každou možnost
takového obrození. Proto je třeba potlačit
český jazyk. Cílem pro budoucnost musí
být rozbití národního vědomí,
pronikání do dosavadní české
jazykové oblasti, osídlování Němci,
převádění Čechů do nerozlučné
a fyzické souvislosti s Německem. Zavedení
místních názvů z 19. století,
likvidaci českých svazů a spolků,
restituci šlechtických a církevních
velkostatků." Tyto návrhy byly ve štábu
K. Henleina na konci září a začátku
října 1938 konkretizovány pro přechodné
období zbytkového českého státu.
Po válce pak nutně podle mého názoru
přišel odsun - myšlenka, která klíčila,
a to bych chtěl zdůraznit, nejdříve
v sudetoněmeckých hlavách na přelomu
19. a 20. století.
Bohužel, někteří poslanci, zejména
poslanec Benda pod pojmem vyhnání zahrnul především
a pouze sudetské Němce a opomněl desetitisíce
Čechů. Mezi nimi i mé rodiče, kteří
byli v r. 1938 vyhnáni z Dobřan u Plzně.
Můj otec toto vyhnání nesl jako celoživotní
trauma, a patrně by mi neodpustil, kdybych dnes zvedl ruku
pro text postrádající přesné
a přímočaré stanovisko k mnichovskému
diktátu a v nejasných narážkách
formulující omluvu těm, kteří
se zatím neomluvili. A patrně by mi to neodpustil
ani otec mé matky, který zemřel na následky
věznění v roce 1944.
Závěrem bych měl jedno doporučení
pro hlasování.
Smlouva se Spolkovou republikou Německo je velmi významná,
a bude mít bezpochyby historický význam.
Proto navrhuji v souladu s jednacím řádem,
aby se o této smlouvě hlasovalo po jménech.
(Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
poslanec Chýlek, faktickú poznámku pán
Mlynárik.
Poslanec SN J. Mlynárik: Vážení priatelia!
To, čo hovoril pán Svoboda o vyhnaní Čechov
z pohraničia v roku 1938 by bolo by treba upresniť
v zhode s historickou pravdou.
Je pravda, že došlo k vyhnaniu 110 000 Čechov,
ktorí v súvislosti s československým
štátom prišli do pohraničia po roku 1918,
vykonávali tam prácu prukurátorov, sudcov,
učiteľov, colníkov... (rozruch a smích
v sále.) To znamená, ktorí vykonávali
štátnu správu. Bolo ich 110 000. V českom
pohraničí v dobe II. svetovej vojny zostalo žiť
800 000 Čechov, ktorí tam žili pred rokom 1918.
Předseda FS A. Dubček: Faktickú poznámku
má pán Anderko.
Poslanec SN A. Anderko: Vážený pán predseda,
vážené Federálne zhromaždenie,
ani mne nedá, aby som nezareagoval na vystúpenie.
Ide o to, že komunisti a celá ľavica sa s obavami
pozerajú na Nemecko. Zdvíhajú prst a dôrazne
upozorňujú naše národy a celú
verejnosť.
Pokiaľ ma pamäť neklame, komunisti v predchádzajúcom
období svojej vlády sa dokázali dohodnúť
s Nemcami, s východným Nemeckom. Vládli tam
totiž komunisti. Som presvedčený, že keby
v súčasnom Nemecku vládli komunisti, znovu
by sa dokázali dohodnúť a zmluvu by veľmi
rýchlo uzatvorili bez ohľadu na mienku verejnosti.
Ďakujem.
Předseda FS A. Dubček: Pán Ransdorf má
technickú poznámku.
Poslanec SN M. Ransdorf: Nepochybuji o tom, že levice se
dokáže dohodnout přes hranice, ale přesto
faktickou poznámku na adresu pana Mlynárika. V jeho
případě skutečně věci
byly uvedeny historicky na pravou míru, a sice v knize
Milana Hübla "Češi, Slováci a jejich
sousedé". (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Slovo má pán
poslanec Chýlek. Pripraví sa poslanec Fišera.
Poslanec SL S. Chýlek: Pane předsedo, vážení
kolegové, vážení hosté, jako
poslanec se často scházím s občany
a potvrzuji, že ze smlouvy mají obavy. Prakticky ve
všech případech se však ukázalo,
že se mylně domnívají, že smlouva
otevírá návrat sudetských Němců
a povinnost čs. státu vracet jim majetky. Není
třeba zde, a právě vám, objasňovat,
že smlouva nic takového neotevírá. Naopak,
zárukou, že k žádnému vracení
majetku nemůže dojít, je náš právní
řád a naše odhodlání, že
jiný než čs. právní řád
zde neplatí, a platit nebude.
Vyhlášení, která jsme zde slyšeli,
o ztrátě naší suverenity, o tom, že
se stáváme kolonií, jsou zcela zavádějící
a nenacházejí oporu ani ve smlouvě, ani jinde.
Z toho důvodu se domnívám, že velká
část současného neklidu a obav občanů
je způsobena uměle a že se využívá
k účelům volebním a stranickým.
Bylo by ovšem velice nešťastné, kdyby některé
strany pro svůj domnělý a očekávaný
volební úspěch byly ochotny obětovat
smlouvu a vztah k našemu sousedu. Byla by to oběť
nepřiměřená a naprosto neodpovědná.
Doporučuji, abychom smlouvu pokládali za výzvu
ke spolupráci a snášenlivosti, abychom nejitřili
staré rány, abychom se osvobodili od svazujících
starých schémat. Averze k Německu by nás
mohla nejvýše vrhnout o několik desetiletí
nazpět.
Doporučuji, abychom si připomněli, kolik
našich občanů v době nesvobody našlo
svoje první útočiště a mnozí
z nich i svůj nový stálý domov právě
v Německu.
Abychom si připomněli, co od spolupráce s
novým a demokratickým Německem očekáváme,
jak úspěšná a realistická tato
očekávání jsou. Doporučuji,
abychom se orientovali na budoucnost. K tomu především
tato smlouva má sloužit a v tomto ohledu je nástrojem
dobrým a užitečným. Proto doporučuji,
abychom smlouvu přijali bez problematizujícího
usnesení, jaké navrhuje klub Sociálně
demokratické orientace.
Mimochodem, je mi líto, že sociální
demokracie přehlédla, že právě
německá sociální demokracie doporučuje,
aby také Spolkový sněm k smlouvě nepřipojoval
jednostranné problematizující prohlášení.
Konečně chci říci, že v příštích
československo-německých vztazích
mohou existovat i z mého pohledu skutečná
nebezpečí. Hlavní riziko vidím v tom,
že bychom promarnili svou šanci na skutečnou
a úspěšnou ekonomickou reformu, kdybychom dlouhodobě
zůstali chudým a neúspěšným
příbuzným, i po úplném integrování
do Evropských společenství bychom se mohli
cítit i doma ekonomicky ohrožováni, a to nejen
Němci, ale i dalšími Evropany. Ale před
tím nás žádný text smlouvy neuchrání.
Obrana je jedině v našem odhodlání a
v našich přístupech. Pro smlouvu budu hlasovat.
(Potlesk.)