Federální shromáždění ČSFR, 1992 – 1992 Společné schůze SL a SN

Poslanec SN P. Novák: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, vážení hosté. Při dohodě dvou politických stran HZDS a ODS o rozdělení ČSFR na dva samostatné státy bylo mnohokráte opakováno a zaznělo to v tomto sále i dnes, že tento rozchod musí být kulturní a civilizovaný. Rád bych se přítomných poslanců těchto stran zeptal, o jakou kulturu a o jakou civilizaci se jejich záměr opírá. Západní civilizace, ke které bychom měli směřovat, nebo lépe řečeno k jejímž hodnotám bychom se měli navracet, má poněkud jiné priority. Nesměřuje k rozpadu, ale k integraci. Jsou ovšem pochopitelně i kultury a civilizace jiné. Občan této země je neustále chlácholen, že Evropa bude rozpad Československa akceptovat, že se s ním smíří, že vlastně o moc nejde a že jsou to jen mocenské choutky opozice, které ji vedou obecně k tomu, čemu říká, možná ne zcela přesně, obrana společného státu. Jen slepý, anebo ten, kdo nechce vidět, nevnímá signály z té části Evropy, ke které chceme směřovat, že vývoj u nás jim není po vůli. Československo, které bylo po listopadu 1989 přes veškeré vnitřní problémy zárukou stability Střední a Východní Evropy, je náhle naopak vnímáno jako ohnisko nestability. Zcela logicky se tato skutečnost promítá v přístupu k němu. Výsledkem je odliv zájmu kapitálu, který tak nutně potřebujeme k modernizaci naší ekonomiky, propad našeho postavení za Maďarsko, Polsko, a dokonce za pobaltské státy. Tento faktor se již projevuje i v rovině mezinárodních zahraničních vztahů - která významná zahraniční návštěva se v Praze nebo v Bratislavě v poslední době ohlašuje? Pokud bude ještě navíc při rozhodování o budoucím uspořádání ČSFR ponechán stranou občan, který pouze konec konců ponese důsledky tohoto rozdělení, pokud odmítnutím referenda prokáže tento parlament své opovržení názorem občana, a přitom není vůbec podstatné, jak krkolomná argumentace se pro odmítnutí referenda použije, není pochyb o tom, že to naše budoucí postavení nezlepší.

Mezinárodní Helsinský výbor požádal řadu evropských a tuzemských znalců, aby se vyjádřili k otázce legitimity rozpadu státu bez použití referenda. Odpovědělo třináct těchto znalců z celé Evropy i z Československa a pouze jeden jediný se vyjádřil, že k rozpadu může dojít i bez referenda. Tyto materiály jsou popřípadě k dispozici.

Ano, Evropa bude akceptovat budoucí uspořádání dnešní ČSFR, pokud bude rozpad tohoto státu probíhat pokojnou a ústavní cestou, což si v případě této eventuality jistě všichni přejeme, nikdo to však nemůže odpovědně garantovat, nebude proti nám vyhlášeno hospodářské embargo jako proti Jugoslávii. Pokud však náš vnitřní vývoj umocňuje problémy, které má například Belgie, a jestli se tam objevují názory, že je možné postupovat naší cestou, určitě nám za to racionální evropští politikové tleskat nebudou a dají nám to znát. Nehodlám ani v nejmenším zpochybňovat právo slovenského národa na emancipaci. Je to jeho přirozené právo. Signály, které by mělo i méně citlivé oko zaznamenat a které se projevují například naposledy v souvislosti s asociačními dohodami s Evropským společenstvím, by však měly být vážným mementem. A to pro oba volební subjekty, vítězné volební subjekty, pokud pociťují dostatek odpovědnosti směrem k občanům a nekladou své mocensko-politické zájmy nad zájmy těchto občanů.

(posl. Novák) Ze všech těchto důvodů a z mnoha jiných považuji za potřebné apelovat na jednající politické strany i na vládu ČSFR, aby zaměřily svou pozornost nikoliv především na mechanismy rozpadu tohoto státu, ale na konkrétní projekty integrace obou republik. Bylo to tu už řečeno některými mými předřečníky. Jsem přesvědčen, že takový přístup by byl daleko více v zájmu jednotlivého občana i pospolitosti, která se zde v uplynulých 74 letech přes všechny mnohdy bolestné problémy vytvořila. V takovém případě bude i mnohem snadnější zajistit obecnější konsensus s opozicí.

Není ovšem odpovědné hlasovat pro rozdělení státu, aniž je známo, jak bude konkrétně vypadat budoucí spolupráce. Není odpovědné říkat, že se to vyjasní později po rozpadu. Není odpovědné používat příslovce "rychle", když zároveň nepoužíváme příslovce "dobře". Není odpovědné rušit kompetence některých federálních ministerstev, a jak bylo už uvedeno, je to dokonce nezákonné, aniž je zajištěno, že tyto kompetence bude vykonávat jiná instituce alespoň v přiměřeně srovnatelné kvalitě. Není odpovědné stavět občana, který tak výrazně projevil svou naději v listopadu 1989, opět do role bezbranného objektu politiky, kterým byl po celou dlouhou dobu 40 let komunistické diktatury.

Odpovědnost nelze požadovat jen na opozici.

Předsedající místopředseda FS P. Jajtner: Děkuji poslanci Novákovi. Slovo má poslanec Liška, dříve však ještě technická poznámka. Připraví se poslankyně Kristková.

Poslanec SL P. Spilka : Já mám pocit, že někteří poslanci si připravují své projevy nejméně 14 dnů dopředu, protože stále jsme svědky a slyšíme obvinění, že odmítáme způsob rozdělení našeho státu referendem. Já myslím, že každý, kdo četl vládní návrh o způsobech zániku federace, si musel všimnout, že referendum tam je. Mám pro to možná ještě jiné vysvětlení, že poslanci tento návrh sice četli, ale potom tedy vědomě klamou jak nás, tak veřejnost.

Předsedající místopředseda FS P. Jajtner: Ještě než dám slovo panu poslanci Liškovi, hlásí se s technickou poznámkou poslanec Fišera.

Poslanec SN I. Fišera: Děkuji, pane předsedající. Já se vám omlouvám. Chtěl bych jen připomenout, že jak pan předseda vlády České a Slovenské Federativní Republiky, tak pan předseda vlády Klaus hovořili o tom, že lpění na referendu může mít negativní následky, zejména kdyby vlastně pozitivně dopadlo. Tak jsem tomu rozuměl a tak tomu rozuměli mnozí zde. Proto o tom hovoříme. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS P. Jajtner: Děkuji. Slovo má poslanec Liška.

Poslanec SL J. Liška: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, myslím, že dnes by byl občan - volič v případě, že by nás poslouchal, velmi spokojen. Již dlouho nebyl tak důležitý, už dlouho se tak nehledělo na jeho zájmy, na jeho práva spolurozhodovat o věcech veřejných. To je totiž jedno z hlavních témat, které se táhne jako červená nit vystoupením většiny mých předřečníků, a je to jedno z nejoblíbenějších témat posledních dnů a týdnů. Škoda jen, že především kolegové z Levého bloku tak intenzívně nebojovali za pravdu a za demokratická práva občanů i v letech minulých. Je to skutečně škoda, protože - jak je vidět a slyšet umějí to velice dobře.

Já nechci být výjimkou. I já zde musím hájit práva a zájmy voličů, práva těch voličů, kteří chápou snahu slovenských přátel o emancipaci, kteří respektují právo slovenského národa na sebeurčení, kteří teď již chtějí budovat českou státnost a kteří především chtějí žít s občany Slovenské republiky v přátelských vztazích. Tito voliči jsou přesvědčeni, že přátelské vztahy se Slovenskem se mohou udržet a posilovat pouze v případě slušného, spořádaného a řízeného rozchodu našich republik.

Moji voliči mě žádají, abych nebránil rozchodu ČSFR, abych pomohl konečně přerušit tu nekonečnou diskusní cestu v kruhu, která nikam nevede, a ani nikam vést nemůže.

Zásadní krok, který nám umožní vyjít z tohoto bludného kruhu, je přijetí ústavního zákona o způsobu zániku federace. To je zákon, na který čekají občané této republiky. To je zákon, s pomocí kterého se nám podaří vyřešit současné základní problémy našeho státu.

Vážené kolegyně a kolegové, myslím, že je nejvyšší čas respektovat danou skutečnost, současný vývoj a stav státoprávního uspořádání. Proklamace nemohou vyřešit daný stav. Ten mohou vyřešit pouze konkrétní činy. Vláda nám ve své dnešní zprávě způsoby řešení nabízí. Jsem přesvědčen, že bychom je měli přijmout.

Předsedající místopředseda FS P. Jajtner: Děkuji. Slovo má paní poslankyně Kristková, připraví se pan poslanec Zeman.

Poslankyně SN M. Kristková: Vážené dámy a pánové, snažila jsem se pozorně naslouchat zde pronášeným projevům a dovolím si říci jen několik poznámek na dané téma.

Říká se, že udržení společného státu je motivováno nějakým skrytým zájmem levice. Když se však podíváme na slovenskou politickou scénu, co bychom řekli tam? Že je to tam motivováno skrytým zájmem pravice? Jsem přesvědčena, že není pravým důvodem ani to, že na Slovensku a v Čechách vyhrály na první pohled rozdílné politické strany. V roce 1946 byly tyto rozdíly mnohem markantnější, na Slovensku tehdy vyhrály antikomunistické síly, zatímco v Čechách, zvláště v Praze, komunistická strana, a přesto v té době nikoho nenapadlo, abychom dělili republiku.

Problém, který dnes tady vidíme mezi námi, je podle mého názoru v tom, že vedoucí politické strany si chtějí ještě zvýraznit zcela sobeckým způsobem své postavení. (Potlesk.)

Prosím vás, nechtějme se rozdělením republiky na vlastní kůži přesvědčit, co vedlo naše předky před 70 lety k tomu, aby do evropské politiky vstoupili jako společný stát Čechů a Slováků, i když tehdejší rozdíly po stránce kulturní i hospodářské, jak dnes víme, byly podstatně rozdílné.

Já bych vám chtěla nyní říci, že občanská iniciativa Za prosperující Československo provedla nezávislou anketu k otázce vyhlášení referenda, o kterém se tady dnes moc mluví. Provedla tuto anketu na trase Banská Bystrica, Žiar nad Hronom, Prievidza, Nováky, Trenčín, prostě na moravsko-slovenském pomezí. Nejde o dokonalý a reprezentativní průzkum mínění občanů, nicméně nelze jej zcela ignorovat. Pokud chci uvést jeho výsledky, nepovažuji je za jednoznačný důkaz, nýbrž za symptom, jak reagují občané na představy o zániku československé federace. Na otázku: "Chcete, aby občané rozhodovali o budoucnosti státu, to je

Československa, v referendu nebo souhlasíte, aby vedení ODS a HZDS rozhodlo tuto věc?" odpovědělo ze 115 náhodně vybraných občanů 108 jednoznačně, že požadují referendum a nesouhlasí s tím, aby ODS a HZDS rozhodovaly o jejich domovu.

Vyjádřila se k tomu celá řada poslanců, kteří již přede mnou vystoupili. Jednoznačně vyžadovali, aby o osudu Československa rozhodovali občané, neboť jenom jim náleží toto nezadatelné, nepromlčitelné a nezcizitelné právo, a nikdo nemůže toto právo za ně realizovat. Kdyby se tak stalo, bylo by to hrubé porušení principu suverenity občanské společnosti a mohlo by to mít velmi neblahé důsledky pro postavení vládnoucích stran v budoucnosti.

Jaká je představa Klubu poslanců Liberálně sociální unie, pokud jde o postup týkající se otázky zániku. Položíme-li občanské společnosti otázku v referendu, zda si přeje pokračovat v nějaké formě soužití obou národů, nepochybně dostaneme odpověď, která bude rozhodující pro další kroky, které mohou učinit kompetentní federální orgány. Proto se domnívám, že na počátku musí být přijetí zákona o referendu. A po realizaci referenda mohou pokračovat ústavní kroky. Na základě federálních zákonů podle výsledků tohoto referenda.

Chci zdůraznit, že náš Klub poslanců LSU nechce žádným způsobem být překážkou slovenských emancipačních snah. Na čem však trváme je, aby případné rozdělení státu se realizovalo, jak už bylo řečeno poslankyní Hykovou, legální a legitimní cestou. Na počátku této cesty by stálo referendum. Nelze vyloučit, že v referendu se třeba občanská společnost vyjádří pro rozdělení státu. Nelze ale také popřít, že současná federace se stala překážkou v soužití našich národů. To však neznamená, že nelze jít novou cestou, cestou reintegrace soužití našich národů. Tato cesta však nevede rozdělením čs. federace, nýbrž její transformací v takovou formu soužití, kterou nemusíme předem pojmenovat, ale můžeme si jednoznačně vytýčit její stěžejní milníky.

V situaci, kdy v Evropě probíhají výrazné integrační procesy, nemusíme jít cestou dezintegrace, a to dokonce až za hranice, které by nás zcela oddělily od této evropské integrace. Jsem toho názoru, že nelze v tomto procesu, který jednoznačně v předkládaných materiálech nazýváme zánikem čs. federace, zdůrazňovat jenom stránky dezintegrační, ale je třeba abychom se zaměřili na stránky reintegrační, abychom se vyhnuli těm nejhorším úskalím, která vznikají při rozdělení federací ve světě.

Ráda bych s dovolením zdůraznila tomuto federálnímu orgánu, který jako všechny orgány v naší zemi má převážně patriarchální charakter, že považuji některá stanoviska politických stran, zejména těch, které mají nejsilnější mocenské postavení, za poplatná této skutečnosti. Je zde stále markantnější snaha o zvýraznění jejich mocenských postavení, které abstrahuje od skutečnosti, že taková řešení se neblaze dotýkají občanů, rodin a rodinných vztahů. Proto je třeba volit způsob transformace federace, která může mít jenom takovou cestu, která nepovede k propasti nedorozumění, rozporů a neskončí vyloženým nepřátelstvím obou našich národů.

Navrhuji, a to nejen z hlediska historie, ale také pro současnost, aby tak jako slovenští poslanci hlasovali jmenovitě o ústavě Slovenské republiky, jsme my, poslanci Federálního shromáždění, se jmenovitě vyjádřili, zda jsme pro referendum, nebo nikoliv, zda chceme vyloučit občany z rozhodování o jejich osudu a o osudu naší země. Tím bych pokládala jednání za racionální. (Potlesk.)

Řízení schůze převzal:

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji paní poslankyni. Slovo má pan poslanec Zeman. Ještě se hlásí s technickou poznámkou kolega Ryška.

Poslanec SL P. Ryška: Ja by som chcel len pani poslankyňu upozorniť, že protestujem, aby od Banskej Bystrice cez Trenčín bolo moravsko-slovenské pomedzie. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji. Není již dalších technických poznámek? Slovo má kolega Zeman.

Poslanec SL M. Zeman: Pane předsedající, vážené Federální shromáždění. Úvodem bych chtěl poděkovat momentálně nepřítomnému předsedovi federální vlády za informaci v jeho úvodním vystoupení, kterou mně jako poslanci konečně objasnil důvody, jež federální vládu vedou k odmítnutí referenda.

Pan premiér totiž prohlásil, že kdyby referendum dopadlo jinak, než odpovídá probíhajícím trendům, nastala by nezvládnutelná situace. Domnívám se, že je dobré položit otázku, kterou už kdysi položil Bertold Brecht: "Nebylo by lépe, aby tato vláda rozpustila lid a zvolila si lid nový?" (Potlesk.) Jestliže nastane nezvládnutelná situace, ptám se, pro koho nezvládnutelná? Nedokáže-li ji zvládnout vláda, měla by odstoupit ona a ne lid. (Potlesk.)

Položme si nyní otázku, co si pan premiér, a totéž říkal ve svém vystoupení i český předseda vlády, představuje pod oním probíhajícím trendem.

Máme zde dvě fáze jediného procesu. První fázi právě prožíváme, to je zrušení federace a redukce počtu ministerstev. Protože to není meritorní téma našeho jednání, dovolte mi k tomu jenom dvě stručné poznámky.

Federaci transformujeme, nikoliv pouze mechanickým snížením počtu ministerstev, protože zbývající ministerstva se nám mohou rozrůst do nezvládnutelných administrativních agregátů, ale především změnou náplně těchto ministerstev, to znamená přechodem od nařizovací ke koordinační a slaďovací roli. Tento přechod příliš v návrhu vlády nevidím. To, co je však důležitější je, že vláda se pod záminkou předání některých funkcí na republikové orgány ve skutečnosti snaží zbavit dalších a dalších mechanismů demokratické kontroly.

Dovolte mi, abych vám to dokázal jedním jednoduchým příkladem. V návrhu vlády je uvedeno, že kompetence federálního ministerstva kontroly, které nebudou delegovány na republiky, přebírá federální ministerstvo financí. Je to skvělá idea, když si uvědomíme, že hlavním úkolem federálního ministerstva kontroly byla kontrola výdajů ze státního federálního rozpočtu, tedy kontrola ministerstva financí. Podle platného zákona o kontrole by tak nyní mohlo ministerstvo financí samo sobě udělovat pokuty, což jistě učiní.

V souvislosti s tím, že se naopak konstituuje na celoevropské úrovni nejvyšší kontrolní úřad, v souvislosti s tím, že se razí teorie, že vedle triády moci zákonodárné, výkonné a soudní nastupuje i moc kontrolní, je toto skutečně dokonalý příklad dalších demokratizačních a normalizačních praktik naší současné vlády. (Potlesk.)

Nyní bych si dovolil přejít k oné druhé fázi. Domnívám se, že občané se mají rozhodnout mezi transformací federace a likvidací federace a že toto je jejich skutečná volba. Zatím jsme však svědky převažujícího úsilí o likvidaci federace. Občané mají rovněž právo mít plné informace o obou těchto variantách a o jejich důsledcích.

Kolegovi Stomemu, který zde poněkud zlehčil ekonomy mluvící o důsledcích rozpadu Československa, bych rád připomenul, že vedle nezávislých agentur jako je vídeňský ústav pro srovnávací studie, je jedním ze zdrojů informací také ing. Ivan Šujan, předseda Federálního statistického úřadu a člen Občanské demokratické strany. Jsem přesvědčen, že kolega Stome nepopře, že člen ODS už díky této hrdé příslušnosti musí být odborníkem. Je-li stomatolog odborníkem na sociální politiku a životní prostředí, proč by skutečný statistický odborník, který nás informuje o negativních důsledcích rozpadu a nadto člen vaší vlastní strany, neměl být brán najednou vážně. Kromě toho - a uznávám, co z vládních lavic zaznělo - však místo nostalgických reminiscencí musíme skutečně předložit pozitivní variantu, máme-li být věrohodní. Jednou z takových variant, vážení kolegové, je např. Československá unie jako varianta transformace federace.

Jsem přesvědčen, že všichni poslanci v této síni, zejména však poslanci vládních stran, si v domácí přípravě na toto zasedání důkladně prostudovali Maastrichtskou smlouvu. Zajisté jim tedy neuniklo, že podtitul této smlouvy zní Dohoda o Evropské unii. Jsem si vědom toho, že někteří naši konzervativní politici, opírající se o naše hluboké tradice politické kultury, vyjádřili na rozdíl od politiků západoevropských k Maastrichtské smlouvě určité výhrady. Nicméně snad se shodneme alespoň v tom, že celoevropský integrační proces pokračuje, tak či onak bude mít určité formy a dohody, a chceme-li do Evropské unie vstoupit, pak je nejjednodušší nevymýšlet si něco příliš nového, ale poučit se z této dohody a snažit se postupovat na jejím principu. Už proto, vážení kolegové, že v případě vstupu do Evropské unie, od kterého nás bohužel dělí celá řada let, bychom tak delegovali právě tyto kompetence unie na úroveň evropských orgánů.

Nebudu vás zdržovat podrobnostmi, protože je zcela určitě znáte. Rekapituluji pouze, že Evropská unie předpokládá mezinárodně právní subjektivitu jednotlivých členských států. Na druhé straně předpokládá koordinovanou, nejen ekonomickou, ale i zahraniční, kulturní, sociální a ekologickou politiku včetně jednotného institutu evropského občanství. Předpokládá zavedení jednotné evropské měny a existenci Evropské banky, která jako jediná bude mít právo emitovat bankovky. Členským státům je dáno významné právo razit mince, ovšem pod dohledem Evropské banky.

Tato smlouva rovněž předpokládá, že rozpočtový deficit žádné z členských zemí nesmí přesáhnout 3 % hrubého domácího produktu a zřizuje už zmiňovaný Evropský kontrolní dvůr, zatímco my naše federální ministerstvo kontroly bez náhrady rušíme, čímž se dále přibližujeme k Evropě.

Domnívám se, a to je můj pozitivní návrh, že by Federální shromáždění mělo ustavit komisi, která by na přípravě pozitivní představy transformace začala pracovat tak, abychom se přibližovali té Evropě, od níž se až dosud vzdalujeme.

Vážení kolegové, dovolte mi, abych skončil jednou vzpomínkou. Asi před dvaapůl rokem jsem se snažil formulovat myšlenku, že obnovujeme společný dům, který byl zničen 40 lety destruktivního působení, nicméně má pevné základy a je tedy na čem stavět. Mezitím někteří obyvatelé tohoto domu ho začali rozkrádat a jiní se ho snaží zapálit. Někteří se ho dokonce snaží zapálit právě proto, aby zakryli důsledky onoho rozkrádání a prohlásili, že jejich ekonomické neúspěchy jsou ve skutečnosti způsobeny rozdělením společného státu.

Domnívám se, že při jakékoliv transformaci musíme respektovat pravidla společného domu, nikoliv pouze československého, ale i evropského. Každý jeho obyvatel může mít ve svém bytě samostatnou vodovodní přípojku, ale těžko pro každý byt bude celodomní vodovodní vedení. Stejně tak jako asi nikoho z nás nenapadne, aby v zájmu národní identity v době vysokorychlostních tratí zavedl na svém území úzkokolejku jen proto, aby se nějak odlišil.

Budeme-li tedy respektovat ony procesy celoevropské integrace, máme před sebou pozitivní řešení, ve kterém můžeme klidně pracovat.

Samozřejmě, že zde vzniká otázka, zda toto vše dělat po rozpadu Československa a vzniku dvou samostatných států, nebo před ním. Položil bych vám, vážení kolegové, jednoduchý dotaz. Jsme-li opravdu tak upřímně přesvědčeni, jak se vzájemně ujišťujeme, že chceme po rozpadu mezi sebou spolupracovat a vytvořit tu celní, tu platební, tu případně i měnovou unii, proč to neuděláme hned? Neexistuje snad riziko, že některé, samozřejmě nejmenované politické síly, nemyslí tato svá ujišťování vážně?

Když byl český premiér na mítinku v Budějovicích, prohlásil veřejně na budějovickém náměstí, že kdyby mu byla v referendu položena otázka, zda je pro hospodářskou unii se Slovenskou republikou, hlasoval by ne. Jsem velice rád, že český premiér změnil své názory, ale kdo zaručí, že je nezmění opět. Hrozí tedy nebezpečí, že den poté, co se oba státy rozdělí, zazní věta o hlubokém nedorozumění o možnostech jejich spolupráce a začne postupně eskalovaná a naprosto zbytečná obchodní válka, nehledě na náklady, které budou s rozdělením spojeny.

Oním federálním premiérem jsem začal a panem federálním premiérem také skončím. V knize "O tvář zítřka" pan ministerský předseda vyslovil, což je jeho svaté právo, pochvalu Václavu Klausovi, a sice tím, že ho srovnal s Mojžíšem, který - cituji "vyvedl Židy do Egypta". Nemohu samozřejmě žádat od federálního premiéra detailní znalost biblické dějepravy. Chtěl bych pouze konstatovat, že při jakémkoliv pohybu záleží nejen na rychlosti, s jakou se pohybujeme, ale tak trochu na směru, kterým se pohybujeme, a že energická cesta nesprávným směrem nebývá to nejlepší.

Prosím tedy pana premiéra, aby svými návrhy nevyváděl Židy do Egypta, protože tam už jednou byli, a aby si uvědomil, že nám i tak pod tímto vedením hrozí další čtyřicetileté bloudění po poušti. Děkuji vám za pozornost.