Federální shromáždění ČSFR, 1992 – 1992 Společné schůze SL a SN

Vážené kolegyně, vážení kolegové, oznamuji vám, že Federální výbor pro životní prostředí už neexistuje. Pracovní poměr všech pracovníků výboru, úřadu pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk a pracovníků obslužného personálu budovy s výjimkou devatenácti šťastných skončil počátkem letošního srpna, a to dohodou uzavřenou pod hrozbou podstatného snížení platu a odepření výplaty odstupného zakotveného v kolektivní smlouvě.

Mé otázky, které následují, jsou zatím řečnické, ale vrátím se k nim na další společné schůzi, v jejímž programu - alespoň doufám - budou interpelace zařazeny. Federace a tím také my, poslanci Federálního shromáždění, jsme stále ještě odpovědni za:

1) Zákonodárství v zásadních věcech životního prostředí,

2) koncepci ekonomické politiky České a Slovenské Federativní Republiky,

3) koncepci celostátního informačního systému o životním prostředí a jeho návaznosti na mezinárodní informační systémy,

4) mezinárodní spolupráci v oblasti životního prostředí v působnosti České a Slovenské Federativní republiky a koordinaci mezinárodní spolupráce v životním prostředí v působnosti obou republik.

Kdo tedy rozhodl za nás a bez nás bez ohledu na zákony, které jsem citoval v úvodu? A dále, co se stane s vyškolenými odborníky a budovou ve Slezské 9 ?

Panu místopředsedovi federální vlády Mackovi, který byl jaksi mimoděk pověřen také vedením Federálního výboru pro životní prostředí, připadá těžká historická odpovědnost za aplikaci "šlehačkové doktríny" na výbor, který byl pověřen řídit, nikoli zlikvidovat.

My, vážené kolegyně a kolegové, jsme postaveni před hotovou věc, jako jsme byli již v dalších případech. Přece nelze ani východně od západní Evropy posuzovat výkon vlády podle stejných kritérií, jako výkon osádky buldozeru. Smyslem mé zprávy o stavu Federálního výboru pro životní prostředí není jen upozornit na stav tohoto orgánu a na jednání, které, mírně řečeno, hraničí s ústavností. Daleko důležitější je, že právě výbory podobné orgánům evropských společenství by měly zachovat a tvořit centra další spolupráce obou republik, nebo chcete-li, abych citoval kolegu Zemana, aby se staly "ostrůvky pozitivní deviace" ve vztazích, které budou následovat. Centra rozporů totiž vzniknou určitě úplně sama. Uchovejme si tedy alespoň centra pro spolupráci! Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji panu poslanci Svobodovi, slovo má poslanec Havlík, připraví se poslanec Faldýn.

Poslanec SN R. Havlík: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, sešli jsme se zde dnes, abychom otevřeli rozpravu k tak ožehavému tématu, jakým bezesporu státoprávní uspořádání je. Současná situace v našem státě je přímo katastrofální. Na ulicích našich měst vládne strach a násilí, takzvaná ekonomická reforma "jediné správné cesty" má neblahý dopad na drtivou většinu našeho národa. Toto vše je ze strany nové vládnoucí mafie zakrýváno uměle vytvořeným státoprávním problémem. Toto vše pak vhání značnou část našeho obyvatelstva do náruče extrémních levicových sil. Je to snad náhoda, že tak halasně propagovaná rádoby jediná pravicová strana svým jednáním vhání náš národ do náruče neokomunismu? Ne, není! Podíváme-li se na komunistickou a přisluhovačskou minulost hlavních představitelů ODS, pak je zcela jasné, že se jedná o cílený záměr. K tomu, aby tento svůj cíl naplnili, se neštítí použít všech dostupných prostředků, tedy i vyvolání národnostního konfliktu mezi našimi národy. To, komu toto jejich jednání vyhovuje a "za jaké barvy ve skutečnosti kopou", je zcela jasné. Toto jejich počínání má totiž jediný cíl, a tím je co největší zbídačení a oslabení našich národů a následné začlenění do pozice novodobých otroků do takzvané sjednocené Evropy, kde pak naše národy ztratí zcela svou vlastní identitu a stanou se velmi snadno ovladatelnou masou zcela zbídačených jedinců schopných pouze jediného: a to zcela oddaného plnění příkazů nadnárodních zájmových skupin.

To, že tzv. sjednocená Evropa silně připomíná teze o tzv. celosvětové komunistické revoluci, po které zaniknou jako nadbytečné instituce všechny porobené státy a národy budou ovládány nadnárodními zájmovými skupinami, snad ani nemusím připomínat, neboť toto je jejich hlavním cílem a tomu oni slouží.

Podíváme-li se pak na státoprávní problém našich národů z tohoto hlediska, pak je zcela zřejmé, že je to uměle vytvořený problém současné vládnoucí garnitury a jejich přisluhovačů naplňujících tak mocenské zájmy nadnárodních zájmových skupin, kterým nejde o nic jiného, než o uchopení světovlády do svých rukou.

Z tohoto titulu proto poslanecký klub Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa podal dne 11. září 1992 podnět na zahájení trestního stíhání Generální prokuratuře ČSFR pro důvodné podezření z naplnění skutkové podstaty trestného činu vlastizrady na pana Václava Klause (potlesk) jako na hlavního mluvčího tohoto rozkladného procesu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Slovo měl poslanec Havlík. Slovo bude mít poslanec Faldýn, připraví se poslanec Bohunický. Ještě technická poznámka.

Poslanec SN J. Krejsa: Krejsa, Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa. Navrhuji, aby vzhledem k závažnosti problémů v rozpravě se dnes nekonal mandátový a imunitní výbor a aby byl přeložen na jiný termín. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Zaregistroval jsem váš procedurální návrh. V každém případě o něm nemůžeme rozhodovat teď, protože tady nejsme v usnášeníschopném počtu. Až tady bude usnášeníschopný počet poslanců, dovolím si vás požádat, abyste upřesnil, co máte na mysli. Pléna rozhodují o tom, kdy se koná plenární schůze. Samozřejmě, pokud se bude konat plenární schůze, těžko může zasedat mandátový a imunitní výbor. Ale jinak, pokud vím, vy jste poslanec Sněmovny národů, kdežto mandátový a imunitní výbor dnes má zasedat ve Sněmovně lidu.

Obávám se, že vaše oprávnění podávat nějaké návrhy v tomto případě nepřichází v úvahu. To je záležitostí poslanců Sněmovny lidu, ale opakuji znovu, že stejně nejsme usnášeníschopni. Tady rozhodujeme o zasedání pléna a mandátový a imunitní výbor si rozhodne, jak se bude zasedat ve volném čase, jak on bude chtít.

Ptám se znovu, poslanec Faldýn je přítomen? Technickou poznámku má poslanec Lhotka.

Poslanec SL J. Lhotka: Já pane předsedající mám vážné námitky k tomuto vašemu tvrzení, protože zde jde o závažnou schůzi, kdy se má věnovat čas na toto veřejné plenární zasedání a ne konat výbory, tedy speciálně imunitní a mandátový výbor. Času na to bylo dost, mělo se to konat dříve a ne teď, když se projednávají takovéto závažné věci. Pro někoho není tato věc, která se tady projednává důležitá. To vidíme prázdné lavice. Pro nás, kteří jsme tu zůstali asi o něco jde. Já myslím, že by se toto nemělo podporovat, když je jednou veřejná plenární schůze, tak by měla být veřejná plenární schůze pro všechny, včetně mandátového a imunitního výboru. A myslím si, že by se neměl tento výbor dnes konat, a je třeba jej konat tak, jako je výbor sociální, zítra. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Pane poslanče, prosím vás o upřesnění. Mandátový a imunitní výbor teď právě zasedá? (Poslanec SL J. Lhotka: Ano, od 11.00 hodin.)

Tak ještě není 11.00 hodin, takže zatím ještě nezasedá. Já prosím předsedu mandátového a imunitního výboru, aby za mnou přišel a aby mi celou věc vysvětlil.

Protože poslanec Faldýn se nehlásí, tak ztrácí své pořadí. Slovo má poslanec Bohunický, připraví se poslanec Mečl.

Poslanec SN P. Bohunický: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, milé poslankyne, vážení poslanci! V úvode jeden môj osobný pocit. Považujem rokovanie 3. spoločnej schôdze Snemovne ľudu a Snemovne národov za jedno z najvýznamnejších rokovaní nielen tohto volebného obdobia. Bytostne sa to dotýka každého občana nášho štátu. Na budovu parlamentu v tejto chvíli upierajú oči a myseľ nielen Česi a Slováci a ostatné národnosti, ktoré roky žijú vedľa seba v spoločnom štáte. Nie bez záujmu nás sledujú národy Európy, do ktorej sa chcú Česká a Slovenská republika začleniť. Demokratická Európa dokáže bez ťažkosti prijať takéto štáty, ktoré vznikajú pokojne, kultúrne, ústavne a demokraticky. Verím, že poslanci tohto parlamentu nájdu cestu nášho budúceho spolužitia, ktorá vylúči ústavnosť a nedemokratický postup.

Som nesmierne rád, že sa rozprava o štátoprávnych otázkach dostala z kabinetných diskusií víťazných strán vo voľbách na miesto tomu príslušnému - na parlamentnú pôdu. Nedá mi pri tejto príležitosti nepripomenúť odmietnutie šiestich poslaneckých klubov s rôznou politickou orientáciou, ktoré žiadali Predsedníctvo Federálneho zhromaždenia o zapojenie orgánov Federálneho zhromaždenia do procesu rokovania o štátoprávnych otázkach. Pokiaľ si spomínate, rezolútne proti prijatiu uznesenia boli hlavne poslanci ODS (českej časti Snemovne národov) a až na jedného, ktorý sa zdržal hlasovania, všetci poslanci zo SNS. Hlasovania sa zdržali hlavne poslanci za HZDS. Úplne ignorovali poslanci ODS zo Snemovne ľudu. Väčšina z nich jednoducho nehlasovala alebo hlasovanie ignorovala, pretože práve týmto gestom ignorovala aj Federálne zhromaždenie.

V tejto súvislosti sa vynorilo viac otázok. Kto a prečo nechcel, aby sa orgány Federálneho zhromaždenia zapojili do procesu rokovania o budúcom štátoprávnom usporiadaní. Odpoveď, nielen na základe hlasovania, bola jasná. Nie povedali víťazi volieb a ich programoví súputníci - v Čechách ODS a KDS a na Slovensku HZDS a SNS. Avšak prečo? Asi preto, že na základe dohôd medzi vedením oboch víťazov volieb bude riešenie o štátoprávnom usporiadaní jednoduchšie. A hlavne isté. Ale ja sa pýtam : bude aj demokratické a ústavné? Pýtam sa ďalej: ako môžu naplniť predstavy svojich voličov ostatné strany, ktoré sa uchádzali o ich priazeň? Alebo chce niekto z občana-voliča urobiť mlčiacu väčšinu, niekedy jednej alebo dvoch rodiacich sa "štátostrán"? Som práve preto rád, že sa v rozprave o vyjadrení predstáv o budúcom spolužití dvoch štátotvorných národov predsa len pristupuje. Neviem, či už nie je neskoro, keď už sú procesy prakticky nezvratné. Ale radšej neskôr, než vôbec nie.

Z vystúpenia pána premiéra Stráského a jednotlivých zástupcov poslaneckých klubov sú viditeľné rôzne predstavy o cestách vedúcich k budúcemu štátoprávnemu usporiadaniu, od radikálneho riešenia v podobe najskôr zániku a potom na zelenej lúke budovania nových vzťahov medzi republikami, cez predstavy reformné, v podobe postupných krokov, končiace zákonom o spôsobe zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. Cení sa snaha predstaviteľov strán a hnutí, ktoré sa snažia hľadať formy budúceho spolužitia. V tom sa oba smery nerozchádzajú. Len záväznosť a vôľa dosiahnuť zmien je rozdielna. Prvá cesta je dosť krehká, hlavne z toho dôvodu, že je realizovaná úzkou skupinou ľudí, špičkami víťazných politických strán vo voľbách. Skutočnosti uplynulých mesiacov nás na viacerých príkladoch presvedčili o krehkosti politických dohôd medzi ODS a HZDS a teda aj o krehkosti tejto cesty. Áno, je to cesta do Európy. Ale podľa mňa je to cesta druhej triedy s nespevnenými krajnicami, zákrutami a úsekmi častých dopravných nehôd. Na tejto ceste nás musia spoločne očakávať časté havárie so značnými materiálnymi škodami a možno aj škodami na ľudských životoch. Druhá cesta je cesta prvej triedy, v niektorých úsekoch s parametrami diaľnice. Je to cesta demokratická a ústavná. Cesta pokojného prechodu občanov dvoch suverénnych republík do Európy. Cesta, ktorú nestavajú len politici, ale celá verejnosť.

Pokúsim sa predstaviť projekt uvedenej cesty, kroky a algoritmus. Prvý krok: prijatie ústavného zákona, ktorým sa mení a doplňuje ústavný zákon č. 143 Zb., o československej federácii. Tu sa dávajú kompetencie, ktoré sú poistkou, zamedzujúcou cestou späť. Druhý krok, s tým úzko súvisí docielenie federácie alebo výrazné zníženie počtu a kompetencií ústredných orgánov štátnej správy. Tretí krok: prijatie ústavného zákona, ktorý stanoví zásady delenia majetku federácie medzi Českú republiku a Slovenskú republiku v zmysle prvého a druhého kroku. Štvrtý krok: prijatie novelizovaného ústavného zákona č. 327/1991 Zb., o referende. Na základe tohto kroku by sa referendum mohlo stať rovnocennou možnosťou, na základe ktorého by mala zaniknúť federácia. Piaty krok: návrh zásad o budúcom spolužití na základe dohody národných rád za účasti komisie Federálneho zhromaždenia, zostavenej na paritnom princípe. Nie je tento krok nutnou podmienkou, pretože mnohé bolo obsiahnuté už v predchádzajúcich krokoch. Šiesty krok: prijatie ústavného zákona o zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. O obsahu a náplni jednotlivých krokov podrobne hovoril pán poslanec Orosz vo vystúpení za poslanecký klub Strany demokratickej ľavice. Zároveň predložil návrh na uznesenie. Chcem požiadať kolegov poslancov, aby pri hlasovaní zvážili možnosti a riziká oboch ciest, ktorými chceme ísť do dní budúcich, nielen hranice Česko - Slovenska, ale aj v medzinárodnom rozmere.

V druhej časti svojho vystúpenia chcem povedať niečo o referende a vzťahu Strany demokratickej ľavice k tejto všeľudovej iniciatíve. Je možné, že sa tak objasní, prečo Strana demokratickej ľavice, spolu s niektorými opozičnými stranami, vidí v referende základnú metódu rozdelenia federácie.

Opäť jedno malé odbočenie. Nie je to tak dávno, čo víťazné strany vo voľbách hovorili, že o závažných otázkach, ako je napríklad štátotvorné usporiadanie, by sa malo rozhodnúť v referende. Je to vraj nielen ústavný, ale aj demokratický prvok riešenia týchto otázok, aj keď si vyžaduje zmenu ústavného zákona o referende. Zmenu tohto zákona mali vo Federálnom zhromaždení iniciovať hlavne poslanci za HZDS. Zdá sa však, že v tomto prípade sa po volebnom vytriezvení skutočnosť rozchádza z vyhláseniami politikov. Mnohé opakované pokusy o zaradenie rozpravy vo Federálnom zhromaždení, ktoré smerujú k novele ústavného zákona o referende neprešli. Kto chce ľudu, národu a občanovi uprieť možnosť rozhodnúť sa touto demokratickou formou? Sú to tie strany a hnutia, ktoré majú v názve slová "demokratická a národná" - HZDS, ODS, KDS a SNS. Prečo sú potom iné strany tak pre prijatie referenda, veď dobre cielená kampaň oznamovacích prostriedkov hovorí, že referendum bude finančné náročné a dá sa v politických rozhovoroch obísť aj bez neho. Príčin je viac.

Opriem sa o výsledky prieskumu verejnej mienky, ktorý sa uskutočnil začiatkom decembra 1992 v Slovenskej republike. Na otázku, kto by mal rozhodnúť o budúcom štátoprávnom usporiadaní, odpovedal reprezentatívny vzor viac ako tisíc respondentov. Trinásť percent sa vyjadrilo, že by rozhodnúť mali národné rady, 7 % si myslí, že rozhodnúť by mali víťazné strany. Naopak najviac 61 % respondentov sa domnieva, že rozhodnúť by sa malo súčasným referendom v Českej republike a Slovenskej republike. Trinásť percent je presvedčených, že rozhodnúť by sa malo na základe referenda len v jednej republike.

Keď teda uznávame suverenitu občana, keď ctíme hlas ľudu a považujeme ho za hlas boží aj po voľbách, potom musíme pripustiť možnosť, aby sa občan Českej republiky a Slovenskej republiky mohol k tejto otázke vyjadriť slobodne vo všeľudovom referende. Vyžaduje to predovšetkým politickú vôľu, ktorej prvým krokom by mala byť rozprava o novele ústavného zákona o referende.

Ten istý výskum verejnej mienky uvádza, že 44 % respondentov súhlasí s rozdelením ČSFR a 45 % je proti rozdeleniu. O čom vypovedajú tieto údaje? Hlavne o tom, že spoločnosť je v tejto otázke značne polarizovaná. Akékoľvek politické rozhodnutie úzkej skupiny ľudí o tejto otázke v prospech jednej časti spoločnosti na úkor druhej časti spoločnosti môže spoločnosť ďalej radikalizovať. Toto riziko sa značne znižuje uplatnením demokratickej formy v podobe referenda, pretože aj druhá časť spoločnosti, ktorá v referende neuspeje musí uznať, že "prehrala demokraticky".

Osobne si myslím, že pokiaľ nebude referendum, bude neustále z rôznych kruhov prednášaná otázka predčasných volieb, pretože len ony môžu ukázať nové rozloženie politický síl v spoločnosti.

Myslím si, že práve tieto argumenty, ktoré český premiér V. Klaus staval proti referendu, sú argumentami hovoriace pre referendum. Ja mu pre to za tieto argumenty ďakujem. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji panu kolegovi za jeho obsáhlý příspěvek. Než dám slovo poslanci Mečlovi, upozorňuji na informaci předsedy mandátového a imunitního výboru dr. Benčíka, že tento výbor nezasedá, zasedne o polední přestávce, až bude tato rozprava přerušena. Je to tedy současně informace pro členy tohoto výboru. Slovo má poslanec Mečl, připraví se kolega Čada.

Poslanec SL J. Mečl: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, bylo toho v obou sněmovnách již mnoho řečeno. Samozřejmě některé myšlenky a některá slova jsou podobná těm, která bych chtěl formulovat dnes já. Projevy je potřeba přizpůsobovat situaci, opravovat i podle toho, co bylo řečeno, a proto mi dovolte jen několik poznámek k dnešnímu předmětu jednání.

Nedávno v Československé televizi představitel Federálního shromáždění uvedl, že nadnárodní instituce, mezinárodní instituce - pokud jde o naši záležitost, pokud jde o rozdělení Československa mají především zájem na tom, aby byl zachován pořádek, aby byl zachován v Československu klid, aby události, o kterých dnes hovoříme, se udály elegantně a v míru. Dále představitel Federálního shromáždění ještě podotkl, že podobné problémy, jaké řešíme dnes, mají také v Belgii, ale mají je také v Kanadě. Já mohu doplnit, že je mají i ve Velké Británii a jinde.

Představitel Federálního shromáždění v televizi řekl, že právě tento pozitivní pohled ze zahraničí na naše problémy ráda zpochybňuje a zlehčuje opozice, ke které já také patřím.

Chtěl bych k tomu říci, že tyto země, ať už jde o Belgii, Kanadu, Velkou Británii nebo v současné době i některé africké země, opravdu mají problémy, které jsou velmi podobné těm našim. Když zůstaneme v Evropě, a nemusím to Federálnímu shromáždění široce objasňovat, je nám všem známo, že tyto země a politické reprezentace těchto zemí řeší své národnostní i státoprávní problémy už desítky let.

Bohužel, současná politická reprezentace v Československu je řeší velmi krátkou dobu, historicky zcela zanedbatelnou, a na jejich řešení v podstatě rezignovala. Ani Belgie, ani Kanada, ani Velká Británie neřeší tyto své problémy tím, že by se tyto země měnily, že by se rozdělovaly, že by měnily svoji mezinárodní vnější tvář.

Bohužel, federální vláda i velká část Federálního shromáždění se těchto problémů zbavuje, a to netrpělivě, odkládá zkoumání příčin a řešení příčin těchto problémů a názory poslanců, kteří se přece jen snaží nabádat k tomu, abychom se podívali hlouběji pod to, co se dnes označuje za státoprávní nebo ústavní krizi, se prohlašují za zbytečné a v podstatě politicky zaostalé a nekvalifikované, za názory a přístupy, které odporují jakémusi fatálnímu trendu, fatálnímu pohybu věcí v Československu.

Je mi líto i to, že vůbec nápad a podpora razantního rychlého přístupu k dělení Československa, koneckonců k zániku československého státu, nemá svůj původ v komplexním celkovém pohledu na politiku, na stát a společnost, ale zrodila se podle mého názoru především ve velmi úzkých národohospodářských ekonomických pohledech na věc. Myslím si, že politik dostatečně zkušený, politik s přístupem ke státu nejen jako k ekonomickému fenoménu, ale jako k fenoménu historickému, sociologickému, sociálnímu, by byl asi opatrnější v rozhodování a v rychlých řešeních, než jsou někteří naši ekonomové, kterým tento komplexní pohled na věc chybí.

Zajímavé je, a je to zajímavé především z hlediska těchto ekonomických přístupů, které jsou jádrem ekonomické reformy, že právě při rozpravách a řešeních těchto státoprávních problémů je nevídaně přeceňována úloha státu, je nevídaně přeceňována úloha státních forem. Přitom je přece nesporné, a na tom se asi v podstatě všichni shodneme, že je-li dnes, a asi dnes je, v podstatě hypertrofická úloha státu při realizaci ekonomické reformy, tak úloha státu v příštích letech nebo v budoucnosti bude nepochybně klesat, tak jak začnou fungovat nejrůznější mechanismy tržní ekonomiky, nebo jak to naši národohospodáři označují.

Nedávno na zasedání ústavně-právního výboru vznikla diskuse, která podle mého názoru měla svůj smysl, nebyla to diskuse jen akademická a byla to diskuse o tom, co je vlastně obsahem a smyslem návrhu ústavního zákona o zániku československé federace. Jinými slovy, co bude konečným efektem, bude-li tento zákon přijat. Co federální vláda učinila předmětem regulace v navrhovaném zákoně? Je to buď radikální změna státoprávního uspořádání, jinými slovy je to radikální transformace státního svazku České a Slovenské republiky nebo Čechů a Slováků, anebo je koneckonců efektem tohoto zákona zrušení Československa jako státu, rozdělení státního území, rozdělení, změna hranic atd.

Postupně se v té rétorice, ať už opozice nebo politických představitelů našeho státu, tyto věci vyjasňovaly. Podle mého názoru jde o radikální reformu státoprávního uspořádání, asi i transformaci státního svazku. Jejím přímým důsledkem, a to myslím, že v té minulé rétorice se zamlčovalo, je však i zánik československého státu. Není to jen zrušení federace, není to jen změna státoprávního uspořádání, je to zánik československého státu, a to nikoli jenom státu, ale státu, který vznikl v roce 1918. Není to jen reforma toho, co bylo přijato v roce 1968 při přijetí ústavního zákona o československé federaci. Je to tedy zánik státu se všemi mezinárodními důsledky, které všichni znáte, je to zánik československého státu spojený s potřebou, pokud to tak dopadne, budovat jednotlivé suverénní republiky v mezinárodně právním rozměru, a to podle mého názoru od nuly. Obě republiky se budou muset ucházet o plnou mezinárodně právní suverenitu se všemi komponenty, které má, od začátku. Nezáleží jen na tom, co si tyto republiky budou o této suverenitě myslet, záleží na tom, jak přání o udělení mezinárodní suverenity přijme mezinárodní společenství.

Hovořím o tom proto, že pojem státoprávního uspořádání nejen v Československu, ale v každé zemi, a za chvíli se s tím začnou ve větší či menší míře potýkat i Česká a Slovenská republika, pojem státoprávního uspořádání, kategorie státoprávního uspořádání, to je vnitřní záležitost každého státu. Československo od roku 1918 prošlo řadou forem, peripetií vývoje vztahů mezi Čechy a Slováky. Tvář Československa navenek se neměnila, mezinárodní společenství Československo vnímalo jako jednotný stát.