Federální shromáždění ČSFR, 1992 – 1992 Společné schůze SL a SN

My, poslanci Federálneho zhromaždenia sme posledným vývojom riešenia v štátoprávnom usporiadaní, ktorý nastoľujú rozhodujúce politické sily v Českej a Slovenskej republike (hlavne teda meritórnym postojom ich predsedov a nasledujúco aj orgánov) postavení do veľmi ťažkej, ale rozhodujúcej úlohy - a to schváliť ústavné možnosti rozdelenia federatívneho štátu, inak povedané, rozhodnúť vlastne o tom, o čom potom občan - volič rozhodnúť, keď už môže byť rozhodnuté. Čudné, ale zdá sa, že to môže byť aj uskutočniteľné.

Tak si to predsavzala za svoje väčšina poslancov Federálneho zhromaždenia a väčšina členov a prívržencov Hnutia za demokratické Slovensko a Občianskej demokratickej strany.

Nebolo by už podľa zabehnutej praxe tohto parlamentu z minulého volebného obdobia na tom tak nič neobvyklé, keby sme sa mali na základe čoho rozhodnúť. To znamená, na základe vecných a ekonomicky vyargumentovaných a prijateľných podkladov a dôvodov, ktoré zatiaľ nám chýbajú. Isto nie my, poslanci, ale naša federálna vláda (alebo aspoň predstavitelia Hnutia za demokratické Slovensko a Občianskej demokratickej strany a to hlavne tí v čele) by mali tú povinnosť voči parlamentu, ktorého sú zatiaľ súčasťou, cítiť. A keď ju cítia aj voči občanom, štátu a svojim voličom, tak ju nám i im aj predložiť.

V našej poslaneckej rozprave sme zatiaľ takéto vystúpenie (aspoň z tejto strany) obzvlášť nezaznamenal.

Pán predseda českej vlády nás síce vyzval, že čas je zvrchovaný a k rozdeleniu federácie musí dôjsť. Doslova povedal: "Cesta k zachovaniu rozumnej federácie nie je možná a rozdelenie je treba uskutočniť čo najpokojnejšou, ale kvalifikovanou cestou." Pritom povedal a poznamenal, že za toto budú niesť zodpovednosť nielen koalície, ale i opozície. Zdôrazňoval, že je potrebné budovať oddelené štátotvorné vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi a že politická dohoda medzi HZDS a ODS je v tomto prípade len návrhom k rozdeleniu alebo zániku federácie.

Myslím si, že takéto vyzvanie je len presne predpokladaný a vyžadovaný krok a nič viac a nič menej čo sa od Federálneho zhromaždenia potrebuje a že za takejto prípravy je to vlastne z nášho poslaneckého pohľadu nahliadnutie do prázdneho vreca.

To rozhodujúce, čo bude zo strany Českej republiky, českej politickej ústavnej reprezentácie nasledovať a to, aké si predstavujú spolužitie, vie zatiaľ len pán český premiér a snáď jeho najbližší. My o tom, aspoň oficiálne, tu pri tomto rokovaní, celkom nič nevieme. Pritom, samozrejme, noviny prinášajú rôzne úplne dobré a nedobré názory.

Dochádzam k takémuto záveru na základe diskusie v tomto parlamente o budúcnosti spolužitia našich národov, ale aj na základe vystúpení podpredsedu federálnej vlády, pána akademika Čiča, ktorý nám pootvoril pokrývku doterajších spoločných rokovaní Hnutia za demokratické Slovensko a Občianskej demokratickej strany a obnažil konkrétne predstavy Hnutia za demokratické Slovensko o ďalšej ceste po rozpade federácie k vzájomnému súžitiu Čechov a Slovákov. Dozvedeli sme sa aj tom, že okrem vlastnej republikovej či národnej samostatnosti (mám tým na mysli slovenskú a českú alebo existenciu dvoch samostatných štátov či republík) existujú a sú predkladané návrhy na rôzne prepojenia samostatných štátov či republík, lenže tieto návrhy zatiaľ nemá kto akceptovať. Akceptovať ich nemá, to asi preto, že ich akceptovať nechce alebo v nich nevidí výhodnosť pre svoju stranu alebo možno preto, že ich nevymyslel sám a preto sa mu zdajú zastaralé.

V tejto súvislosti sa pýtam zodpovedných predstaviteľov parlamentu a vlády: Má tento parlament možnosť, priestor, či silu posudzovať návrhy a rozhodovať o budúcnosti Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky bez ďalších návrhov na spolužitie Českej republiky a Slovenskej republiky alebo má len právnu silu rozhodnúť o ich zániku? Keď má len právo rozhodnúť o zániku federácie, aj tak by to mal urobiť aspoň na báze dôkladného poznania zámerov a ciest o budúcnosti samostatných republík, teda tých, ktoré sa rozpadajú.

Pretože to je vlastne program našej schôdze, myslím si, že uznesenia, ktoré sa tu predkladajú by mali byť považované a mali by byť prediskutované veľmi vážne. Súhlasím s tým, aby federálna vláda v spolupráci s národnými vládami bola zaviazaná pripraviť návrhy o vzájomnej budúcnosti a aby takáto požiadavka bola obsiahnutá aj v programe federálnej vlády v ďalšom období.

Tento návrh podľa mňa a podľa členov Roľníckej strany Slovenska nemá byť len analýzou, čo nás bude rozpad federácie stáť a kto na to viac doplatí, či Česi alebo Slováci, takýto návrh má spočívať aj v tom, ako sa budú vyvíjať obidve národné ekonomiky, ich meny alebo ich mena, platobná schopnosť podnikov, aká bude zamestnanosť a príjmy občanov, ich dôchodky a aké budú platiť dane a či už začneme modernizovať výrobu, stavať diaľnice, železnice, byty, infraštruktúru, čo bude s energiou, s obranou republík, políciou, aká bude ochrana človeka, jeho majetku, ako bude zabezpečený jeho pohyb, jeho občianstvo a štátnosť. To najviac zaujíma občanov, prostých ľudí nášho štátu, nášho vidieku. O týchto veciach nemôže predsa premýšľať občan za vládu, domýšľať sa a takto ich predkladať vláde. O týchto veciach musí vláda premýšľať sama a hlavné politické sily, ktoré predkladajú takéto návrhy a ktoré sú povinné ich občanovi predložiť. Nestačí nám všetkým povedať, že všetko je už tak rozbehnuté, že tento proces sa zastaviť nedá, pretože by to malo nedozierne následky a že je ho treba čo najrýchlejšie urýchliť. Táto konštruktívna fráza, keby mala byť skutočne konštruktívna, musí mať aj konštruktívnu náplň a my musíme ako poslanci od vlády a od tých, ktorí to predkladajú aj skutočne takéto konštruktívne návrhy vyžadovať.

Ťažko je nám prijať cieľ ako metódu: "Rozdeľme sa, však potom sa uvidí, nejak bolo a nejak bude." Ťažko je prísť do parlamentu a nemať k tomu podklady a rozhodovať. Ale je ešte ťažšie odísť z neho a prísť medzi voličov a nevedieť im povedať, čo bude ďalej. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS P. Jajtner: Slovo má poslanec Kalina, před tím technická poznámka, poslanec Foltýn.

Poslanec SL I. Foltýn: Považuji za nutné ve faktické poznámce připomenout panu poslanci Delingovi, že ani Federální shromáždění, ani federální vláda nemůže národní vlády k ničemu zavazovat. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS P. Jajtner: Slovo má poslanec Kalina, připraví se poslanec Jičínský.

Poslanec SN K. Kalina: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, časoprostor této schůze pomalu, ale jistě spěje k tomu, že jsou objevovány určité ostrovy reality v počátečním chaosu a že se řečníci zabývají stále více konkrétními problémy a konsekvencemi rozchodu České a Slovenské Federativní Republiky, otázkami ekonomickými, bezpečnostními a dalšími. To je potěšitelný vývoj a lze doufat, že se tyto konkrétní starosti o to, co ještě zbývá ve federaci vykonat, osvobodí z kolovrátku sentencí, které zpočátku časoprostor tohoto setkání zahlcovaly.

Nehovoří se ovšem o tom, že emancipační proces slovenského národa, který vytvořil určitý nezvratný krok, určité fait accompli pro českou politickou reprezentaci, není něčím, co by toto shromáždění mohlo ovlivnit. Při pečlivé analýze všech vystoupení nebo většiny vystoupení vyznívá jasně, že to, z čeho se snaží česká opozice obvinit Občanskou demokratickou stranu a českou koalici, je pouze a jedině to, že emancipační proces ve Slovenské republice nedokáže zvládnout a nedokáže otočit kolo dějin zpět. To je zcela správné obvinění, to opravdu nedokážeme a dokázat to nechceme. Nevybíráme si mezi zachováním federace a mezi jejím rozdělením. Tento výběr před námi nestojí. Vybíráme si mezi rozchodem pokojným a chaotickým rozvratem. To je realita a jiná není, i kdybychom si to třeba přáli a i kdyby nám bylo sebevíce líto, že tomu tak není.

Postkomunistická Evropa ukazuje, co vše je možné po desetiletích orwellovského systému, toho orwellovského systému, který nevybudovala Klausova vláda a Občanská demokratická strana, ale političtí předchůdci a přátelé těch, kteří nyní nejvíce o orwellovštině hovoří a demokracie se dovolávají. Byli bychom příliš pyšní, kdybychom si řekli, že nic takového se u nás stát nemůže. Oč to u nás může být lepší? O sto mrtvých, o tisíc mrtvých, o jednoho mrtvého? O jednom mrtvém už jsme tady slyšeli a domnívám se, že i to je příliš mnoho, že je to příliš velká daň. Je sice pravda, že v některých vypjatých okamžicích mohou křehcí lidé podlehnout a ve snaze upoutat pozornost na určitý velice důležitý problém obětovat třeba i svůj život, ale byl bych velmi proti tomu, abychom v tuto chvíli vytahovali památku Jana Palacha a říkali, že je to totéž.

Chápu, že pan předřečník lituje lidi, kteří na jeho schůzích pláčou nad osudem federace, ale obávám se, že on sám nedělá příliš mnoho pro to, aby neplakali. A nedomnívám se, že cílem opozice je, aby bylo více upálených, a aby hysterická atmosféra mezi lidmi pokračovala. Pokojný vývoj, to je absolutní priorita. A jeho zajištění, to je přesně to, co od nás občané očekávají. Kdo, ať už z politického omylu nebo záměrně, trvá na prioritách jiných, nese odpovědnost za to, že seje vítr a sklidí bouři.

Dny, které uplynuly od začátku této schůze, ukázaly zároveň také, že se do hry dostal přece jenom nový, i když ne úplně konstruktivní fenomén. Nazval bych ho "evropskou kartou". Hlas s touto kartou má dvě podoby. Za prvé je to požadavek transformovat ČSFR na česko-slovenskou unii, jakýsi malý Maastricht. Tento požadavek nerespektuje několik zásadních a dobře známých skutečností.

Jednak podobnost zdánlivého výsledku není možné zaměňovat za podobnost procesu, který je zcela odlišný. Maastricht začínal tam, kde naše úsilí končí. Maastricht může být výsledkem procesu dohod nezávislých států a o nezávislé státy na území České a Slovenské Federativní Republiky tady právě jde.

Za druhé: Výsledek maastrichtského procesu je sám o sobě velmi dlouhodobý, velmi komplikovaný, možná velmi bolestivý a v tuto chvíli i po úspěšných nebo zdánlivě úspěšných výsledcích referenda ve Francii, možná spornější než kdykoliv jindy. Je otázkou, zda je to vůbec výsledek následováníhodný.

Integrace nemůže být něčím, jako pokusem obrátit sibiřské veletoky, nemůže být znásilňováním skutečností. Může být pouze něčím, co vychází ze skutečných přání a skutečných potřeb.

Nyní se pracuje na zásadách smluvních vztahů mezi Českou a Slovenskou republikou se snahou zajistit maximum toho, co je opravdu možné. Pokud se tyto vztahy osvědčí a za několik let budou republiky chtít místo mnoha smluv uzavřít jednu souhrnnou, vytvořit unii a ztvrdit ji třeba referendem, bude jejich věc, a pokud se k tomu nerozhodnou, bude to rovněž jejich věcí. V žádném případě to však není nyní, v tuto chvíli věc Federálního shromáždění, aby jim cokoliv v této oblasti předepisovalo. Nezdá se, že bychom měli pravomoc nahrazovat dvojici států před rozvodem transformací do manželského trojúhelníku, který by mohl být velmi nestabilní, protože by to byl vlastně trojúhelník dvou samostatných států, společných, se třemi mezinárodně právními subjektivitami. Na to bychom skutečně potřebovali souhlas občanů nejméně ve třech referendech.

Druhý způsob, kterým se hraje s evropskou kartou je tento. Naši občané jsou přesvědčováni, že Evropa, především Brusel a Štrasburk, si naše rozdělení nepřeje. A pokud ano, tak výhradně formou referenda. Je pravda, a mohu to potvrdit ze svých zkušeností, že mnohdy naši zahraniční kolegové a přátelé v Evropě náš vývoj ne příliš vítají, ale rozumí mu a nezbývá jim, než ho akceptovat. Nicméně způsob, jakým je to interpretováno, je velmi na pováženou. Víme všichni, že například čelná představitelka Rady Evropy před nedávnou dobou při své návštěvě

Československa pokládala lustrační zákon za cosi, co odporuje Chartě lidských práv. A to v důsledku nesprávných informací, které jim byly poskytnuty některými českými politickými silami.

Máme všichni v paměti, jak hluboce se ctihodné evropské instituce mýlily v odhadu situace v bývalém Sovětském svazu i v rozpadající se Jugoslávii. Tento omyl při troše dezinformací mohou absolvovat společně s námi znovu. Mám rovněž na mysli socialistickou většinu v Evropském parlamentu, která se zcela před nedávnem italským poslancem Taradashem dokázala pohnout i v tak absurdní konstataci, že v Evropě je žádoucí legalizace drog. Řekl bych, že tento pohled pravděpodobně nemůže být směrodatný.

Stejně tak mohou být mezi námi zcela rozdílné pohledy na to, co vlastně znamená francouzské referendum. Zda je to následováníhodný úspěch této formy demokracie, této formy vyjádření občanů, a nebo zda je to naopak upozornění, že tato forma je velmi sporná, a že svými 51 a půl procenty nemůže přinést ten oprávněný nebo ten očekávaný výsledek, o jaký bychom stáli.

V žádném případě evropské instituce, ani Brusel, ani Štrasburk nejsou tím, co bývala Moskva.

Internacionalizovat čs. problémy, dejme tomu po politických, stranických liniích, po vazbách určitých politických uskupeních, je velmi politováníhodné. Politováníhodné zejména v době, kdy český premiér Václav Klaus jedná se světovou bankou a s

Mezinárodním světovým fondem. A usiluje o to, aby tyto instituce akceptovaly oba státy rovnou měrou a bez rozdílu.

Vraťme se k tomu, co je před námi. Vláda pokládá za účelné, aby případné rozdělení federace bylo provedeno deklarací nebo ústavním zákonem Federálního shromáždění. Budeme schopni se tohoto zhostit, přijmout takový dokument a předpoklad k němu, to je zákon o způsobu zániku federace, nebo budeme v této diskusi pokračovat tak dlouho, až se Česká národní rada a Slovenská národní rada rozhodnou uzavřít dohodu a jednat zcela bez nás, bez ohledu na to, co si myslíme, že je pro ně ústavní, nebo nikoliv. Nejvyšší sovět Sovětského svazu donedávna rovněž neuznal, že už neexistuje. Smíříme se s tím, že nás vývoj trochu předběhl a že mu nemůžeme pomoci jiným směrem než tím, který navrhuje federální vláda? Nebo to vše necháme na někom jiném, ať si s tím poradí jak chce a kdy chce? Věrnost federaci znamená starost o ni až do konce. Aby tento parlament nebyl něčím mezi muzeem a divadlem, k tomu máme nyní poslední příležitost. Děkuji Vám. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji. Slovo má nyní pan poslanec Jičínský, připraví se pan poslanec Zahradil. Upozorňuji, že toho času mám na stole 12 písemných přihlášek do rozpravy.

Poslanec SN Z. Jičínský: Pane předsedající, Federální shromáždění. Své stanovisko k problematice zásadně jsem již vyjádřil v minulém vystoupení. Teď bych přece jenom chtěl v souvislosti s tím, co bylo řečeno, než jsem přišel k řečnickému stolu, upozornit na to, že problematika našeho vztahu k zahraničí zdaleka není tak jednoznačná, jak o tom hovořil můj kolega. A stála by za vážné zamyšlení. Ale to není to, o čem dnes chci hovořit.

Dnes budu hovořit zcela jinak a to v logice politických dohod těch stran, které tvoří současnou vládní koalici; a chci z tohoto hlediska položit několik otázek. Z hlediska těchto dohod vyplývá, že by k 1. lednu 1993 měla čs. federace zaniknout. K tomu by měly být vytvořeny ústavní předpoklady, hovoří se o tom, že tento přechod nebo tato změna by se měla uskutečnit pokojným způsobem, klidně, civilizovaně, že v tomto směru náš dosavadní postup je vzorem hodným následování apod.

Chci z tohoto hlediska se zeptat představitelů federální vlády, zda považují tento termín za reálný vzhledem k tomu, že z předloženého návrhu kompetenčního zákona, který předpokládá jisté změny v dosavadní úpravě kompetencí, vyplývá řada zákonných předloh. Zatím nejsou předloženy, dosud je ani vláda neměla ve svém plánu, ale jsou uvedeny v návrhu ústavního zákona o změně kompetencí. Jde např. o státní dráhy; a tam se nepočítá s jedním zákonem, ale s komplexem zákonů. Telekomunikace potřebují k tomu, aby se tato ústavní změna dala provést, příslušné prováděcí zákony. Stejně tomu tak je u čs. televize a čs. rozhlasu.

Jde mi o to, chceme-li skutečně uskutečnit přechod od čs. federace, či přesněji řečeno zánik čs. federace, ústavním způsobem a vytvoření dvou samostatných států tak, aby se to příliš nedotklo občanů, potom by měla vláda předložit návrh zákonů, které k tomuto přechodu je třeba připravit, a lhůty, ve kterých Federální shromáždění je má projednat. Zatím si myslím, že nemůžeme spoléhat na národní rady a jejich dohody. Národní rady a jejich dohody se mohou týkat věcí, které až dosud jsou v působnosti národních rad, čili národní rady respektive republikové vlády by mohly například projednávat, jak po rozdělení čs. federace bude umožněno studentům z jedné republiky studovat v druhé republice, za jakých podmínek tak budou moci konat, nebo zda tak nebudou moci konat, prostě na kolik se tento stav mění, nebo ne. Ale je mnoho zákonů, které musí předložit federální vláda. Obávám se, že její legislativní plán s mnoha těmito zákony dosud nepočítá.

Zároveň mne zneklidňuje to, že prohlášení vedoucích představitelů politických stran, které tvoří základ oné federální koalice, v určitých otázkách, a které jsou důležité pro rozhodování Federálního shromáždění, že tato stanoviska jsou rozporná. Mám na mysli např. stanoviska - pokud jde o armádu po 1. lednu 1993, stanoviska - pokud jde o možnost jednotné měny po 1. lednu 1993 a podobně.

Myslíme-li vážně slova o pokojném a klidném rozchodu, potom žádám vládu, aby předložila návrhy zákonů, které je třeba k tomuto textu připravit, které by Federální shromáždění mělo schválit a časový harmonogram, ve kterém se to má stát. Obávám se, že doba tří měsíců je k tomu krátká. Jestliže určité zákony budou předloženy, a dejme tomu, že budou schváleny během prosince, potom doba od jejich schválení, event. od jejich publikování ve Sbírce zákonů nebude stačit k tomu, aby se provedla praktická opatření k jejich realizaci. Mám na mysli např. rozdělení dosud jednotných čs. státních drah. To není záležitost jenom pouhé právní úpravy, to je záležitost řady složitých organizačních opatření, včetně vyjasnění vztahů k zahraničí, protože čs. dráhy zprostředkují i určitou mezinárodní dopravu.

Prosím, aby tyto věci byly připraveny, aby vláda předložila Federálnímu shromáždění přesný návrh legislativního plánu, který bude počítat, pokud je to možné, se všemi zákonnými předlohami, které k rozdělení státu jsou nezbytné. Zdůrazňuji, že já si rozdělení státu nepřeji, ale to je jiná záležitost. Teď mluvím ve smyslu toho, co vláda slíbila a za co nese odpovědnost, že nese odpovědnost za to, aby event. rozchod státu, pokud k němu Federální shromáždění dá ústavně souhlas, byl uskutečněn pokojným způsobem a organizovanou cestou. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji poslanci Jičínskému. Slovo má poslanec Zahradil, připraví se poslanec Grohmann.

Poslanec SL J. Zahradil: Vážený pane předsedající, vážené sněmovny, já budu velice stručný, nebudu vás dlouho okrádat o čas, protože si nedělám žádné iluze o významu rétorických cvičení, která zaznívají z tohoto místa. Přesto se však domnívám, že jednolitý proud opozičních hlasů je třeba čas od času naředit.

Já jsem velmi překvapen především, a v podstatě nejen překvapen, ale i zaražen a mohu-li to tak říci, přímo znechucen, tím množstvím osočování, ran pod pás, nebo jak by se to dalo nazvat, a někdy i vyslovených urážek, které zaznívají na adresu poslanců především z ODS, tzn. i mne. Kdybychom měli brát vážně jen 10% z toho, co tu bylo na naši adresu řečeno, tak bychom se asi museli sami před sebou jít někam hrůzou schovat z toho, co jsme to za zvrhlé zločince, kteří připravují lidu této země pouze zmar, bídu, utrpení atd.

Ovšem, realita je samozřejmě poněkud jiná. Jedná se spíše o jakési politické divadlo v režii opozice, takže to není třeba brát tak úplně vážně, ovšem v tom případě nechť je mi dovoleno říci opozici, že toto divadlo je poněkud ochotnické, režie špatná a herecké výkony poněkud nudné, pokud nechám stranou občasné jarmareční a komické vložky Republikánské strany.

Co je nejvýznamnější a co mne tady nejvíce zaráží, je naprostá absence a ztráta smyslu pro realitu, pro reálnou politickou situaci takovou, jaká nyní je, která se projevuje v některých vystoupeních. Velmi rád bych věřil, že se nejedná o záměr, ale občas to na mne dělá dojem, že se jedná o praktické naplňování hesla "neodpovídá-li realita představám, tím hůře pro realitu".

Byl bych velice rád, kdyby Federální shromáždění bylo garantem klidného a nekonfliktního průběhu toho procesu, který se dnes už jeví jako nezvratný a nezastavitelný, to je procesu rozdělení, zdůrazňuji rozdělení, nikoliv rozpadu tohoto státu. Pokud by však Federální shromáždění mělo být brzdou tohoto procesu, a já mám bohužel dojem, že velká část, ne-li nadpoloviční část zde přítomných poslanců se právě k tomu chystá, musím říci nejen za sebe, ale i za ostatní poslance ODS, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom tomu zabránili. (Smích v sále.)

Na závěr bych rád řekl poznámku, která souvisí s jedním vystoupením, které zde bylo proneseno minule. Bohužel pan poslanec, který ho pronesl, tu právě není. Přesto si to dovolím říci. Je mi srdečně jedno, zda po zániku Federálního shromáždění budu, nebo nebudu kooptován do nějakého hypotetického příštího českého parlamentu. Já myslím, a myslíme si to všichni, že se dokážeme uživit i jinak a rozhodně poctivěji než je práce státního cenzora, pane doktore Sládku! Těm, kteří mne poslouchali, děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS V. Benda: Děkuji. S faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Valenčík.

Poslanec SL R. Valenčík: Myslím, že jsme vyslechli jedno z typických vystoupení, kdy nejdříve si poslanec ODS postěžoval, jak je jim křivděno, že jsou téměř nazýváni zločinci, a pak řekl: "Pokud by snad Federální shromáždění, kde může být i většina těch, kteří nesouhlasí se zánikem státu, se pokusilo rozpadu zabránit, udělá naše strana všechno, abychom to nedovolili." Pod "vším" si představuji i použití neústavních cest. (Potlesk.)

Ohrazuji se proti takovýmto výhrůžkám. Vzniká otázka, kdo je potom vlastně demiurgem, iniciátorem procesu rozpadu. Jsou to občané, kterým se bojíme dát k souhlasu tuto otázku v referendu, nebo je to tento parlament, kdo to tvoří? Myslím, že odpověď je poměrně jednoduchá.