Federální shromáždění ČSFR, 1992 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujeme pánu poslancovi. Teraz vystúpi pán poslanec Malíř a pripraví sa pán poslanec Murgaš. Dovoľte, aby som prečítal ďalšie prihlášky, aby sa kolegovia mohli pripraviť. Ako štvrtý je kolega Indruch, piaty kolega Trnkócy, šiesty kolega Smělík, siedmy kolega Oupin, ôsmy kolega Jičínský, deviaty kolega Valenčík, desiaty kolega Šedovič, jedenásty kolega Havlík, dvanásty kolega Pleva, trinásty kolega Zeman, štrnásty kolega Jedinák, pätnásty kolega Liška, šestnásty kolega Švec, sedemnásty kolega Ransdorf, osemnásty kolega Lhotka, devätnásty kolega Mihálik, dvadsiaty kolega Mečl, dvadsiaty prvý kolega Zahradil, dvadsiaty druhý kolega Mikloško, dvadsiaty tretí kolega Kalina a dvadsiaty štvrtý kolega Sviták. To sú zatiaľ prihlásení do diskusie. Teraz prosím pána kolegu Malířa.

Poslanec SN D. Malíř: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, vážení hosté, federální vláda nám předložila k projednání návrh ústavního zákona o zániku Československé republiky s nadějí, že tento ústavní zákon bude posléze parlamentem přijat. Nebudu se zde zmiňovat o morálních a především politických aspektech případného přijetí tohoto zákona, neboť k této problematice zde bylo řečeno téměř vše, mnohé argumenty a názory zde ještě zazní a rovněž tak stanovisko republikánské strany je tomuto parlamentu a celé široké veřejnosti dostatečně známo.

Chci se především zaměřit na samotný obsah a legitimitu předloženého vládního návrhu. Velice pečlivě jsem si prostudoval předložený materiál, zvážil všechny argumenty pro i proti přijetí tohoto zákona, nicméně musím konstatovat, že vládní návrh ústavního zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky v takové podobě, v jaké nám byl předložen, je nepřijatelný a to z několika důvodů.

Za prvé - dle vládního návrhu ústavního zákona o zániku ČSFR jsou z procesu případného rozdělení Československa na dva svrchované státy zcela jednoznačně vyloučeni občané tohoto státu, což je v příkrém rozporu se základními lidskými a občanskými právy. A v tak zásadní otázce jakou je případný zánik, nebo vznik nového státu nelze podobné rozhodnutí ponechat pouze na vůli několika politických stran, ať už získaly v letošních volbách x procent hlasů. Je zcela logické, přirozené a v souladu s občanskými právy, aby zásadní rozhodnutí učinili občané, jichž se to bezprostředně a bytostně dotýká. Je to jediným legálním a v demokratickém světě zcela běžným a osvědčeným způsobem, jak toho docílit, je vyhlášení referenda.

Tento názor nezastávám pouze já, nýbrž i spousta mých kolegů a kolegyň zde ve Federálním shromáždění, jakož i stále rostoucí počet zastánců tohoto názoru z řad občanů, stejně tak ohlasy a názory politiků a sdělovacích prostředků nejen v západní Evropě, ale i ze zámoří.

Započatý proces rozdělení Československa již nyní sebou přináší řadu negativních jevů, ať už se jedná o zpomalení a ohrožení vstupu do Evropského společenství, pokles zahraničních investic, pokles mezinárodní prestiže Československa, ale především drastický pokles životní úrovně a perspektivy obyvatelstva.

Dle mého názoru, a znovu to opakuji, příčina vedoucí k rozpadu federace je velice prostá.

Vládnoucí strany vzešlé z letošních voleb se velice rychle přesvědčily o tom, a přesvědčily o tom i nás, že nejsou schopny povznést stávající úroveň československé ekonomiky naroveň vyšší a splnit tak své předvolební sliby a závazky. Aby se však tyto vládnoucí strany nemusely zcela přirozeně vzdát svého vůdčího postavení nasměrovaly svou politickou linii na politiku destrukční, vedoucí k zániku

Československa. Je smutné a zarážející, když po listopadové revoluci Československa stále nacházíme mezi sebou takové politiky, kteří pro záchranu svých současných postů a vůdčího postavení jsou ochotni obětovat cokoli a kohokoli. Nelze donekonečna nad těmito fakty přivírat oči. Je zcela nutné si klást otázku, proč, kým a čím, jsme se do této nelehké situace dostali.

Z řad kritiků referenda velice často slýcháváme, že právě takováto forma řešení je nejen velice finančně nákladná, ale rovněž by nás mohla přivést do podobné situace, jaká dnes panuje v bývalé Jugoslávii. Nejednou zde zazněl argument, že občané tohoto státu nejsou schopni za stávajícího stavu zodpovědně a fundovaně rozhodnout. Konečně jsme byli svědky takových prohlášení, že v případě vyhlášení referenda se již vlastně občanů, není na co ptát. Já osobně pokládám takovéto argumenty za zavádějící a lživé.

Vládní návrh zákona svým obsahem pouze obecně a v několika málo větách osvětluje ústavní postup, jenž bude po rozdělení státu následovat. Porovnáme-li vládní návrh s návrhem poslaneckého klubu

Československé sociální demokracie, jehož text máte k dispozici, pak jsme nuceni vládní návrh označit za práci diletantskou, nedopracovanou, působící dojmem, že byla "šita horkou jehlou".

Předpokladem úspěšnosti každé vlády je především odbornost. Žel, tento prvek mi v předloženém návrhu ústavního zákona chybí. Mám obavu, že federální vláda přistupovala k vypracování tohoto zákona laxně a s pocitem smíření se s politickým vývojem v naší zemi. Parlament však nemůže takovýto postoj federální vlády akceptovat, neboť je to hrubé porušení přísahy věrnosti České a Slovenské

Federativní Republice, ke kterému se zavázala jak federální vláda, tak poslanci tohoto zákonodárného orgánu.

Tak, jako jsme byli svědky úprku exprezidenta ČSFR Václava Havla z potápějící se lodi, nyní se stejné zbabělosti dopouští i naše federální vláda.

Dovolte mi, vážené kolegyně a kolegové, abych své vystoupení uzavřel otázkou. Usilujeme o vybudování čeho? O vybudování demokracie, práva a prosperity nebo samozvanosti, bezpráví a chaosu? Svým hlasováním rozhodnete nejen o legitimitě tohoto státu a jeho občanů, ale zároveň i odpovíte na mnou položenou otázku.

Na závěr chci říci pouze jedno: Jménem svým i jménem poslaneckého klubu republikánské strany vás ujišťuji, že my pro tento předložený vládní návrh zákona hlasovat nebudeme. Děkuji vám za vaši pozornost a za vaše pochopení.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi kolega Murgaš a pripraví sa kolega Indruch.

Poslanec SN J. Murgaš: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, kolegyne poslankyne, kolegovia poslanci, vážení hostia! Dovoľte mi, aby som parafrázoval situáciu, v ktorej sa náš zákonodarný zbor ocitol. Zdedili sme chorého pacienta, starého pacienta, viac ako sedemdesiatročného, ktorý prekonal množstvo ťažkých infarktových situácií v dvadsiatych rokoch, v 38. roku, v 48. roku, v 68. roku. V šesťdesiatom ôsmom roku mu svitla nádej na to, že sa nedostal k ďalšiemu infarktu a že bude môcť žiť a prosperovať. Omyl! Ten infarkt prišiel znova. Sme svedkami toho, že tento starec bol neúspešne liečený v posledných troch rokoch. V poslednej dobe sa jeho stav prudko zhoršil, až sa dostal do agónie, v ktorej je v podstate udržovaný s vypätím síl lekárov, snažiacich sa ho zachovať pri živote - v tomto prípade dvoch vládnucich strán v Českej a Slovenskej Federatívnej Republike. Z konzílií boli viac či menej vylúčení ďalší, ktorí sa pokúšali tohto starca liečiť.

Je faktom a rozum nám hovorí, že osud tohto starca je viac alebo menej spečatený. Ako dobrí príbuzní pri zomierajúcom sme si aj rozdelili majetok tohto starca, aby náhodou nedošlo k sporom po jeho smrti. Dokonca sme určili dátum, kedy tento starec zomrie, ale neprijali sme ešte zákon o eutanázii. Ten ešte stále v tejto republike neplatí. Časť právnych poradcov nášho pacienta sa rozhodla, že eutanáziu je treba uskutočniť. Priznajme etické právo na slušnú a dôstojnú smrť nášho pacienta, ale priznajme mu tiež právo, aby o jeho osude mohli rozhodnúť všetci pozostalí, nielen časť jeho právnych zástupcov. Odmietnime úplatok časti týchto právnych zástupcov, zakotvený v návrhu ústavného zákona a rozhodnime sa, aby o osude pacienta rozhodlo 15 miliónov jeho pozostalých v referende. Ďakujem za pozornosť.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán kolega. Teraz sa pripraví pán poslanec Indruch, za ním bude vystupovať pán poslanec Trnkócy.

Poslanec SL L. Indruch: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, vážení hosté, skoro už ani nemá cenu diskutovat, když tak uvažuji nad tím; a možná se mnou budou právě souhlasit poslanci vládních stran. Myslím si, že už tady bylo hodně řečeno ze strany vládnoucích politických subjektů i ze strany opozice. Ale když to tak zvažuji a srovnávám, mám pocit, že tady padlo víc argumentů proti zániku této federace. Samozřejmě, že jde o federaci, která je svým způsobem neudržitelná. Toho jsme si všichni vědomi.

Hovoří se o tom, že proces je nezvratný, a že nám nic jiného nezbývá, ale já se v této souvislosti ptám, kdo a kdy začal tento proces nebo založil tento proces. Bylo to pozvolné, ale jistá demontáž tohoto společného státu, jistě už začala někdy po roce 1990.

Chtěl bych ve svém vystoupení doplnit to, co bylo řečeno několika poznámkami. Myslím, že to, co zde řeknu, zde ještě nepadlo. Bude to doplnění i stanoviska našeho poslaneckého klubu Levého bloku, že opravdu nemůžeme hlasovat pro navržený vládní návrh zákona o zániku, zejména také proto, že podmínku referenda tento vládní návrh vůbec nezahrnuje.

Hovoří se o tom, že republikové orgány - Česká národní rada a Národní rada Slovenské republiky vyslovily podporu našemu očekávanému rozhodnutí o zániku a myslím si, že rozhodnutí republikových orgánů je rozhodnutím pouze většinovým hlasováním a v žádném případě to pro nás nemůže být legitimní a není to ani kvalifikovaná většina. Je společnou tragédií, že vítězné strany nenašly společný jazyk v duchu většinového názoru občanů obou republik a že rozdělujeme proti vůli občanů, protože vládní strany nechtějí jiné řešení. Zažili jsme řadu obstrukcí a manévrů s jedním účelovým cílem zabezpečit schválení zákona. Byli jsme i náznakově korumpováni, abychom hlasovali pro zánik této federace.

Z tohoto místa chci vyslovit nespokojenost jako člen předsednictva Federálního shromáždění s neplněním usnesení, které tady bylo schváleno na naší společné schůzi týkající se návrhu poslance Zemana, aby byla vytvořena komise předsednictva, která by měla zvážit a projednat jeho návrh na vytvoření Unie. Když to předsednictvo projednávalo 20. října, nemohla být komise ustavena, protože scházely návrhy z klubů ODS a HZDS. Bylo to odsunuto na další zasedání předsednictva. A dnes prakticky mohu konstatovat, že uplynul skoro jeden měsíc a ticho po pěšině a nikoho ani nenapadne, že by měl podat vysvětlení, proč k tomu doposud nedošlo.

Rozdělení bude mít dopad na široké vrstvy našich občanů, a především to dopadne na bedra obyčejných poctivých občanů, kteří se musí živit a živí se poctivě rukama, hlavou i nohama tak, jak jim jsou poskytnuty jejich možnosti.

Vláda nechtěla předložit žádný materiál o ekonomických dopadech rozdělení tohoto společného státu. A nyní se postupně dozvídáme, co všechno to bude stát. Dočteme se o dvou tisících vlaků vypravených na Slovensko, dočteme se o tom, kolik miliónů bude představovat přeznačení vagónů atd. To bych tady mohl vyjmenovávat hodně dlouho, ale nemá to smysl. Víme z dostupných informací, že to bude několik desítek miliard korun ze státního rozpočtu a tyto peníze budou v každém případě scházet tam, kde všichni víme, že scházet budou.

Domnívám se, že je třeba, aby vlády České republiky i Slovenské republiky otevřeně řekly našim občanům, co je čeká v roce 1993 a dalších letech, když dojde k tomuto rozdělení. A ne pomalu a plíživě dělat různá opatření, která mají potom dopady jako dopady, které už jsou.

Domnívám se, že došlo k odtržení vládní garnitury od většiny občanů. Občané v obou republikách neprojevují žádné nadšení pro své nové republiky, pro své nové státy. Nové státy jsou jim cizí a občané se neztotožňují s novou českou a slovenskou státností. Vlády se občanovi odcizují. O tom se přesvědčujeme i v minulých a nejposlednějších událostech, kdy horníci na Staroměstském náměstí manifestovali ne proti ekonomické reformě, ale proto, aby bylo dodrženo to, co jim bylo slíbeno. Vláda to nepochopila. Zemědělci se minulý týden v pátek sešli s ministrem zemědělství panem Luxem, vyslechli různá fakta a argumenty. Osobně jsem byl přítomen a domnívám se, že ministerstvo zemědělství zase nepochopilo oprávněné potřeby našich zemědělských podnikatelů, ať soukromníků nebo podnikatelů státních nebo družstevních.

Je nepříjemným signálem to, jak vláda nebo někteří její členové ignorují mínění našich občanů a našich podnikatelských subjektů, kde například i pan ministr Lux v pátek odešel z aktivu s omluvou, že je porada ekonomických ministrů, ale pan ministr utíkal rychle do federálního parlamentu, aby se zúčastnil hlasování o dělení majetku. Myslím si, že to bylo neférové vůči zaplněné Lucerně. Dokonce jsem se tam z úst pana ministra dozvěděl zajímavou novinku a myslím si, že by vláda měla na rovinu říci občanům, co nás čeká, kdy hovořil o tom, že nejsou zdroje na požadované dotace do našeho zemědělství. Uznávám, že nejsou, ale myšlenka, která tam padla, že budou i problémy s potřebnými finančními prostředky na odstupné pro pracovníky federálních orgánů včetně poslanců Federálního shromáždění. A že jsou i myšlenky toto odstupné vyplatit v podobě cenných papírů.

Na závěr bych chtěl jenom připomenout výrok, který zopakovala včera televize na českém okruhu v pořadu Dnes už jsme dál, slova bývalého náměstka federálního ministra vnitra pana Rumla, dnes ministra vnitra České republiky, který ve svém závěru tam řekl: "Proti rozbíjení společného státu těmi, kteří mají povinnost stát chránit, mají občané právo na občanskou neposlušnost." To řekl v roce 1991, jsem zvědav, co řekne v roce 1993.

Na závěr jednu větu: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem. Vystúpi pán poslanec Trnkócy, pripraví sa poslanec Smělík.

Poslanec SL B. Trnkócy: Dámy a pánové, v souvislosti s dnešním jednáním mi dovolte, abych použil výmluvné citace z parlamentní rozpravy na 3. společné schůzi tak, jak ji přednesl pan poslanec Hošek. Nebudu citovat náhodou. Je to výstižné zobrazení situace, pro kterou jsou slova jako schizofrenní, absurdní drama, tím nejvýstižnějším. Takže citace: "Na základě výsledků voleb hlava státu "H" pověřila občana "K" sestavením vlády státu "X". Občan "K" se po několika dnech prohlásil za předsedu vlády státu "Y", tedy úplně jiného státu. Odborníci na historii a politologii ještě nemají slovo pro označení tohoto protistátního činu, o kterém ale již teď říkají, že šlo o nejelegantnější nepřímé svržení hlavy státu "X". V každé slušné demokratické společnosti by občan neschopný sestavit vládu svého státu to prostě oznámil hlavě státu "H" a nechal tuto možnost provést jinému politikovi. Ovšem u nás si vedoucí síla sama sobě založí nový stát." Konec volné citace.

Absurdnost tohoto počínání hraničící se zločinností má být legalizována rozhodnutím tohoto parlamentu. Věřím, že toto shromáždění si uvědomí, že v demokracii zákony a další klíčové otázky schvaluje parlament. A vláda vládne podle toho, jak jí to parlament dovolí. Takže pevně věřím, s ohledem na to, že vládnoucí strana získala asi 30 % voličů, což mimo jiné znamená i 70 % nesouhlasících, že toto počínání nemůže být ve Federálním shromáždění potvrzeno jako jediné správné.

Vláda při neúspěšném pokusu prosadit svoje ve Federálním shromáždění pravděpodobně nechá zde vypnout osvětlení a topení a pokusí se prorazit v národních radách. Jak jinak než opět protiústavně! Funkce České národní rady, jakožto nejvyššího zastupitelského sboru jedné ze dvou republik tvořící společný federativní stát, vychází z článku 2 odst. 2 a dále z článku 102 až 123, dosud platného ústavního zákona o československé federaci č. 143/1968 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Je tedy jasné, že dnem zániku federace a její ústavy zaniká i právní důvod další existence České národní rady. Viditelná oblast společenského dění, která je spojená s mocí pocházející ze zastupitelské demokracie, se tak stále více dostává do vleku skrytých stínových manipulativních struktur moci tvořených byrokratickými strukturami velkých finančních skupin a státobezpečnostních služeb v podobě řádů a lóží.

Této děsivé vizi, jejíhož naplňování jsme svědky dnes a denně, je nutno čelit. Zároveň jako odpověď na nařčení z toho, že opozice není konstruktivní a vstřícná, prohlašuji, že návrh ústavního zákona mohu podpořit jen v případě, že bude akceptován pozměňovací návrh sociální demokracie, který podmiňuje přijetí zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky schválením tohoto vlastizrádného činu referendem, tedy všelidovým odsouhlasením činu, jehož následky ponesou nejtíživěji právě ti, jež jsou zarputilou snahou současné vládnoucí garnitury zbavováni možnosti ovlivnit svůj osud. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi pán poslanec Smělík, po ňom sa pripraví pán poslanec Foltýn, pán poslanec Jičínský, pán poslanec Valenčík a pán poslanec Šedovič.

Poslanec SL Z. Smělík: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové, vážení hosté. Vzhledem k tomu, že projednávaná předloha zákona nás staví do rolí arbitrů nad problémem federace nejdůležitějším, dovolte mi, abych jako člověk celoživotně úzce spjatý s česko-slovenskými vztahy, a to jak v oblasti studií, sportu, společenských, pracovních i rodinných, vyslovil krátkou reminiscenci na uplynulé období.

Není příjemné konstatovat, že po 74 letech od založení společného státu se nevytvořila trvalá vazba, která by v kritickém období po zániku komunistické jednoty a proletářského internacionalismu jej udržela pohromadě. Nebo ptát se, proč se právě v tomto období objevily trhliny na všem pozitivním a hodnotovém, co za dobu vzájemného soužití vůbec vzniklo. Naopak stále otevřená otázka čechoslovakismu, ústřední myšlenky, na jejímž základě vznikla Československá republika, vyvolala permanentní spory a značně otrávila vztah mezi Prahou a Bratislavou v době pro další vývoj nedůležitější. Muselo to tak být?

Vnucuje se další otázka. Proč ani disidenti, kteří před třemi lety převzali odpovědnost za další osud obou republik, nevystupovali s potřebou organizačního sjednocení, čímž se promarnila báze pro obnovu a další vývoj jednotného československého státu v nových demokratických poměrech.

Následujícími rozpory byla degradována důvěra a především mezinárodní uznání, které nově vzniklé Československo získalo od čelných mocností smlouvou z 10. 9. 1919 v Saint-Germain. V ní přece mezinárodní společenství akceptovalo, že národy Čech, Moravy a části Slezska i národ Slovenska se z vlastní vůle rozhodly spojit. A že se skutečně spojily trvalým poutem za tím účelem, aby vytvořily jednotný svrchovaný a samostatný stát s názvem Československá republika. Tolik citace jednoho z ustanovení této mezinárodní smlouvy o právoplatnosti nového státu.

Lze polemizovat o tom, co všechno patřilo mezi největší slabinu nového státu, ale hospodářská a politická připravenost mezi ně určitě patří.

V těchto důvodech lze spatřovat i to, že po krátkém období nadšení došlo ke státnímu rozvodu v roce 1939. V kontraverzním pojetí budování společného státu se odrážel odlišný dějinný vývoj, který ovlivnil národní charakter, a tím i rozličný přístup k otázkám denního života a samozřejmě i politiky.

Po druhé světové válce vystoupil na scénu již nový psychologický moment - sebevědomí Slováků s jinou kvalitou.

Pak jsme byli čtyři desetiletí spojeni tou nejmizernější vazbou, jakou si lze představit, proklamovanou ideou budování komunistické společnosti s nechutí lidí k ní na obou stranách.

Lze si představit, kdyby se čechoslovakismus podával jako státní idea, že by se snad mohly dějiny česko-slovenských vztahů ubírat jiným směrem. Bohužel, praktický čechoslovakismus přinášel rozčarování na obou stranách. Nic na tom nemění skutečnost, že ani přístup staršího bratra nemohl obsáhnout a řešit podstatu nadstavby ve vzájemných vztazích. Nejspíše k tomu chyběly předpoklady historické i psychologické.

Dnes, kdy je jasné, že za šest týdnů se společný stát rozdělí, je důležité, aby se uplynulé období posuzovalo realisticky. Jen tak můžeme nejlépe překlenout kritické období, které po zániku federace nastane. Jedním takovým faktem je, že první republika měla pro slovenský vývoj určitě více kladů než negativních důsledků. A mezi těmi důležitými bych zvláště uvedl garantování práv člověka a občana, příspěvek k rozvoji slovenské vědy a kultury apod. Nakonec organizace protifašistického odboje vlastními silami v povstání jako mocenský akt za obnovu československého státního útvaru nalezla zasloužilý obdiv na celém světě.

U vědomí toho, že společný stát už nebude existovat, určitá nostalgie se dotýká značné části lidí, především těch starších, kteří našemu Československu pomáhali vytvářet dobré i vynikající jméno.

Pro historiky bude smutnou ironií prohlášení jednoho z vůdců povstání v revolučním roce 1848 J. M. Hurbana při přechodu dobrovolníků z Moravy na pomoc Slovensku v Karpatech: "Nebylo kdysi hranice mezi Moravou a Slovenskem, ale to všechno byla jedna společná vlast sbratřených národů slovanských, a proto nemá být ani v budoucnu mezi těmito dvěma zeměmi hranice, která by dělila sbratřené kmeny, syny jedné matky." Bohužel, dnes po 144 letech budeme opět tyto kameny hledat, možná i nově zasazovat.

Životy národů a států mají své osudy i proměny, někdy i obtížně pochopitelné. K té československé máme přispět svým rozhodnutím i my, zde. Není to jednoduché, při vědomí obětí, které byly přineseny k účelu opačnému. V jedné slovácké písni se zpívá: "Rozlúčení, ej, to je těžká věc, eště těžší než-li jaká bolest."

Aby tomu tak nebylo, neměly by zaniknout pocity přátelství a družnosti. Ty jsou rozumným lidem vlastní i dnes, po desetiletích morální a společenské devastace. Proti tomu by neměla být využívána ani záminka, snaha slovenského národa po vlastní emancipaci.

Proto sázím na zdravý lidský rozum a vládní návrh, který vychází z reality, při hlasování budu podporovat. Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi pán poslanec Foltýn. Po ňom vystúpi pán poslanec Jičínský.