Federální shromáždění ČSFR, 1992 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz bude hovoriť pán poslanec Liška, pripraví sa pán poslanec Švec. Kým príde pán poslanec Liška, prečítam ešte ďalšie poradie: poslanec Švec, poslanec Ransdorf, poslanec Lhotka, poslanec Spišák, poslanec Mečl, poslanec Zahradil, poslanec Mikloško, poslanec Kalina, poslanec Sviták, poslanec Kočárník, poslanec Lux, poslanec Dyba, poslanec Ruml, poslanec Němec, poslanec Mihálik a poslanec Daněk.

Poslanec SL J. Liška: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, včera byl 17. listopad, den, který před třemi lety změnil život tohoto státu, život nás všech. Den, na který jsme čekali dlouhá léta, čekali a mnohdy jsme ani nevěřili, že vůbec přijde. Den, který nám přinesl svobodu a který nás vrací zpět do demokratického světa.

Je to ale také den, který nás postavil před spoustu nových problémů a zkoušek. Jedním z největších problémů posledních tří let je soužití Čechů a Slováků ve společném státě, soužití České a Slovenské republiky.

Jsem přesvědčen, že málokoho z nás, kteří nyní sedíme v této sněmovně, tehdy napadlo, že bychom mohli někdy být poslanci Federálního shromáždění. A nikoho z nás - podle mého přesvědčení - tehdy nenapadlo, že bychom právě my mohli dnes rozhodovat o zániku Československé republiky.

Myslím si, že by bylo nyní zbytečné hovořit o tom, proč k tomu došlo. Desítky hodin se již na této půdě na toto téma diskutovalo. Myslím, že skoro vše již bylo řečeno. Můžeme se ale podívat na výsledky diskusí, na výsledky jednání a na výsledky dosavadního vývoje postupného rozdělování České a Slovenské Federativní Republiky.

Pokud jsme upřímní a chceme nazývat současný stav pravým jménem, musíme říci, že federace přes všechny snahy na její záchranu je prakticky mrtva. Přestože vypadala navenek zdravě, byla dlouho nemocná. Počátek choroby je kdesi v minulosti. Pouze zevní příznaky se v posledních letech a měsících intenzívně projevily. Je zde tedy konec. A my bychom se měli s tímto koncem vyrovnat. Měli bychom začít myslet na budoucnost, na nově vznikající český a slovenský stát.

Vím, že to není lehké, ani pro mne není snadné hovořit o zániku společného státu. Jsem ale přesvědčen, že nebránění rozchodu Čechů a Slováků je to nejlepší, co mohu udělat pro stále ještě Českou a Slovenskou Federativní Republiku. Neumím si totiž představit, že bychom teď chtěli a mohli všechno zastavit. Zakonzervovat stav, který není ani k životu, ani k smrti a který by stejně dříve nebo později skončil vznikem samostatných států. To by bylo to nejhorší, co bychom mohli dnes udělat. Zbavili bychom se sice teď odpovědnosti, ale problém bychom tím nevyřešili. Jenom by jej vyřešil někdo jiný a třeba úplně jinak než cestou ústavní, cestou zákona. Příkladů pro tyto způsoby řešení je v současné Evropě více než dost.

Tím by se ale zodpovědnost znovu vrátila na naše hlavy, ale v daleko horší podobě. Proto si myslím, že je naší povinností, která by měla vycházet z naší zodpovědnosti za osudy našeho národa, našich národů, abychom nebránili tomu, čemu zabránit nelze. Znovu se vracím k tomu, co jsem již řekl: Mysleme na budoucnost. Tou budoucností je samostatná Česká a samostatná Slovenská republika. Aby to byla budoucnost s dobrým začátkem, měli bychom dnes přijmout vládní návrh zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS P. Jajtner: Děkuji. Slovo má poslanec Peter Švec, připraví se poslanec Miloslav Ransdorf.

Poslanec SL P. Švec: Vážený pán predsedajúci, vážené kolegyne, vážení kolegovia! Myslím si, že predrečníci mnohé moje myšlienky, ktoré som chcel vysloviť, už spomenuli. Skúsim to preto skrátiť.

Na úvod by som reagoval na pána poslanca Zemana, ktorý tu spomenul prieskumy verejnej mienky, ktoré urobil väčšinou Výskumný ústav verejnej mienky v Prahe. Domnievam sa, že sociológovia mi dajú za pravdu, že vzorok 400 až 600 respondentov republík nemôže v nijakom prípade ukazovať objektívny stav.

Niekoľkokrát sa tu spomínala tzv. snaha o vytvorenie spoločného štátu a vítam, že už netrvajú na federácii - na tzv. federácii. Myslím si, že spoločný štát pre nás nesmie byť fetišom. Začnime hovoriť o spolužití a hľadajme cesty, ako byť dobrými susedmi.

Pripadá mi falošné, keď niekto hovorí o korektnej politike, o vecnosti, o politickej čestnosti a zabúda, čo povedal pred pár týždňami. Zabúda napríklad na to, že hlasovanie za zákon o zániku federácie podmieňoval prijatím zákona o delení majetku, ktorý už existuje, alebo, že ho podmieňoval transformáciou moci poslaneckého zboru.

Pripadá mi navýsosť nečestné, keď sa slovenská politická strana pripája k referendu vyhlásenému z federálnej úrovne a kategoricky ho presadzuje, aj keď vie, že podľa platnej Ústavy Slovenskej republiky má prvoradé právo vyhlásiť referendum na území Slovenska Národná rada Slovenskej republiky. Na rozdiel od pána Zemana tiež považujem iné činy za zločiny. Bolo to napríklad prijatie unitárnej ústavy v roku 1920, rovnako tak prijatie troch pražských dohôd po roku 1945 a aj snaha o udržiavanie jednej z posledných kolónií v Európe, ktorá si hovorí, že je demokratická.

Ak niekto hovoril o politickom realizme, o dôsledkoch rozdelenia na občanov a zabúda pripomenúť reálne dôsledky odkladania takého rozhodnutia, tak na takúto politiku ani nemám slušný výraz. Najjemnejšie sa mi zdá nazvať to alibizmom.

Keď za cieľ novembrových udalostí pred troma rokmi možno považovať okrem iného snahu o rovnoprávne spolužitie našich dvoch národov, treba si uvedomiť, že tento cieľ nebolo možné dosiahnuť v nijakom prípade vo federácii. Na rovnoprávne spolužitie v jednom štáte treba dvoch partnerov. Som presvedčený, že prijatie navrhovaného zákona o zániku je z tohto pohľadu menším zlom, než kategorické trvanie na víziách.

Už tu boli prednesené niektoré obrazné prirovnania o rozpade a smrti tohto štátu. Z väčšej časti boli sentimentálne podfarbené, predrečníci používali racionálne argumenty premiešané s citovými. Dovoľte mi pohľad takpovediac racionálno-technokratický.

Požičiam si podobenstvo, ktoré použil bývalý premiér Slovenskej republiky. Riešenie štátoprávnych otázok prirovnal k vzletu lietadla na lietadlovej lodi. Najprv potrebuje rýchlosť, až potom sa môže odpútať. Keď ju nemá, spadne. To som uvítal a ozval som sa na to aj reakciou v tlači.

Skúsim toto prirovnanie parafrázovať na vzlet dvojice lietadiel s viacčlennou posádkou. Predstavme si situáciu, keď sú lietadlá rozbehnuté, prekonali kritickú rýchlosť a pre veliteľa to znamená rozhodnutie dokončiť vzlet. Moment odpútania od Zeme nastane až o pár sekúnd neskôr, ale rozhodnutie kapitána musí prísť o niečo skôr. Možno namietnuť, že pomôže stiahnutie plynových pák. V popisovanom prípade by to znamenalo katastrofu. Krátky zbytok dráhy by nestačil na ubrzdenie a lietadlá by čakala prinajmenšom havária s možnými katastrofickými dôsledkami. To je prvé riziko.

Dá sa namietať, čo keď v priebehu vzletu zlyhá obodvom lietadlám jeden motor. Dopravní piloti vedia, že na jeden motor je možné vzlietnuť a letieť, ba dokonca, že v takom prípade potrebujú na dobrzdenie väčší úsek dráhy. Vedia potom, že napriek malému stúpaniu na jeden motor je v takom prípade bezpečnejšie vzlietnuť. Uplatňuje sa tu - tak povediac - princíp optimálneho zla.

Nastane iná možnosť, imaginárna. Posádka viacčlenného lietadla nie je v názore na ďalší postup jednotná. Vzniká druhé riziko, s rovnakými možnými tragickými dôsledkami. Medzi letcami je postup známy: počúvať pokyny svojho kapitána. Obrazne vyjadrené, posádku dvoch imaginárnych lietadiel tvoria politické strany v republikách, kapitánmi sú víťazné strany a cestujúcimi sú občania republík.

Povinnosťou a snahou kapitánov je bezpečný vzlet a pristátie po jednom v novej realite. V prípade nesúhlasu s postupom kapitána zo strany posádky je mu to možné - ak si váži svoj život - vytknúť po pristátí, inak mu to nebude mať kto vytknúť. A ten, kto pristane, cestujúci, viac touto spoločnosťou nemusí letieť. To vyjadruje tretie riziko, ktoré vyplýva z dohadovania sa v posádke o ďalšom postupe alebo dokonca v obrátení sa na cestujúcich. V tom vidím podstatu požiadavky referenda.

Cestujúci si posádku aj kapitána vo voľbách vybrali. Dôležité je, aby pristáli a na ďalší let si môžu zvoliť iné lietadlo s inou posádkou, alebo aspoň s iným kapitánom.

Z tohto miesta preto na základe prirovnania vyzývam kolegov zo strán, ktoré nesúhlasia s postupom víťazných strán, aby si uvedomili imaginárne dôsledky zasahovania do riadenia kapitánovi.

Na záver zostanem ešte v obecnej rovine. Dráha je krátka, za jej koncom trčí val, za ktorý zo zeme nie je vidieť. Po chvíľke napätia v posádke a po odpútaní je odrazu pred nami široké voľné nebo a, predovšetkým, obrovský rozhľad. Verte to pilotovi s niekoľkoročnou praxou učiteľa lietania v dopravných lietadlách. Ďakujem.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi pán poslanec Ransdorf. Pripraví sa pán poslanec Lhotka.

Poslanec SN M. Ransdorf: Pane předsedající, dámy a pánové, kladu si často otázku, proč vládní koalice tak spěchá s rozdělením, proč si staví ono magické datum 1. ledna 1993? Možná je to proto, že se bojí, že opět, podobně jako v roce 1967 přijde nějaká paní Klaňhová, která bude žádat přerušení jednání, aby mohla napéct vánoční pečivo pro svého Milana a v lednu následujícího roku potom bude zahájen obrodný proces, tentokrát spojený s naším společným státem.

Je pravda, že vládní koalice se častokrát staví do role lékaře nemocného pacienta. O. W. Holms, jeden z nejlepších lékařů všech dob se vyslovil, že nejlepším lékařem není ten, který dítěti pomůže až když dítě spolkne kuličku rulíku, ale matka, která dítě vede k tomu, aby rulík vyplivlo. Rozdělení je jed, který má v ústech demokracie, která u nás opravdu prožívá dětský věk, a proto, myslím, bychom měli napomoci tomuto dítěti, aby jed z úst vyplivlo.

Představitelé vládní koalice se ohánějí dohodami mezi ODS a HZDS. Pominu fakt, že vyústily v dohody premiérů obou vlád, dohody, kterých je 16 a které mají velmi vratké základy. Například celní unie bez srovnatelné finanční, především rozpočtové politiky, se těžko udrží.

Ale jaký je smysl dohod mezi oběma vítěznými stranami z voleb 1992? Asi takový, jaký jí dával ve své karikatuře K. Mánes v roce 1867 rakousko-uherskému vyrovnání, kdy si vlastně obě moci rozdělily své domény, ve kterých mohly být nekontrolovatelnými pány.

Prvním podkopem pod federaci byla šoková terapie. Sobectví nových elit. Druhým podkopem - probíhá nikoli spontánní rozpad našeho společného státu, ale probíhá řízená demontáž signalizovaná už od jara, například ve vystoupení pana Kalvody v Chrudimi na mítinku ODA.

Došlo k redukci ekonomické reformy na vlastnický převrat a podobně probíhá redukce národních zájmů na státní zájmy, a ty jsou potom dále redukovány na zájmy elit. Strany, které hájily občanský princip, se dnes velice silně ohánějí jako prvořadou věcí národními zájmy.

Pro mne a pro mé kolegy je rozpad československého státu zlem, a tady nejsou namístě kompromisy. Řídím se myšlenkou T. Masaryka, zakladatele našeho státu (hluk v sále, rozruch), že se zlem se nedělají kompromisy, se zlem se nevyjednává, se zlem se bojuje. (Potlesk.)

Po listopadu 1989 se mluvilo o tom, že je třeba očistit politiku, aby politika měla opět renomé, vážnost u naší veřejnosti, aby opět nebyla špinavým, pochybným řemeslem, a dnes jsme svědky toho, že se politika ve vědomí lidí vrátila tam, kde byla před listopadem 1989. Zcela právem pánové Šíp a Uhlíř v televizním pořadu mluví o tom, že politikové "opět z nás dělají blbce".

Na začátku 16. století byl obraz podobné situace v českém státu. Na Klaudyánově mapě je vyobrazený vůz, který táhnou protichůdnými směry dvě spřežení. Myslím, že dnes je tomu také tak, že vůz naší československé státnosti se pohybuje, dá se říci, na mrtvém bodě. Nepohybuje se vlastně vůbec, protože jeden - obrazně řečeno - dělá hot a druhý čehý, jeden táhne jedním směrem a druhý druhým.

Myslím si, že je možné ona spřežení zařadit za sebe tak, aby se náš vůz pohnul kupředu, ale to je možné jen za předpokladu vůle k politické dohodě.

V Belgii například strany se zcela protichůdným programem a patřící k různým národnostem takovou vůli k dohodě našli, byl nalezen kompromis a nadále zajištěno trvání státu, který nepatří k těm nejhorším v Evropě.

Chtěl bych říci, že v našich diskusích se zbytečně fetišizuje problém státní formy, státoprávní uspořádání. Pokládám to za určitou poplatnost té tradici politického myšlení, která je zažitá a která je obvyklá v Německu. Ve Francii se například politické myšlení necentruje kolem státu a jeho formy. V Německu tomu tak dlouhá staletí je. Domnívám se, že i to je projevem jevu, který byl kdysi nazývám profesorem Vočadlem ve velice statečné stati z první republiky, kterou pochvalně zmiňoval K. Čapek, babylónským zajetím české kultury; poplatností německému stylu myšlení. A myslím si, že bychom tedy neměli stavět společnost proti státu, neměli bychom v sobě nechat působit nějaké přežitky státní rezony, ale řídit se tím, co si skutečně občané přejí. A dát projevení tohoto přání, této politické vůle, průchod, a to v referendu.

Dámy a pánové, nedávno - 7. listopadu 1992 - zemřel muž, který je velkým Slovákem, velkým Čechoslovákem a velkým Evropanem. Alexander Dubček, který se pro mnohé z nás stal symbolem našeho státu.

Chtěl bych vás poprosit, aby zítra, až se opět tady sejdeme, ti z vás, kteří se pokládají za dědice jeho myšlenek, aby se u mne zastavili, protože s sebou zítra přinesu návrh zákona, který bude velice stručný: Alexander Dubček se zasloužil o československý stát. Prosím vás, abyste se připojili k návrhu, který vedení Federálního shromáždění předám.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi pán poslanec Lhotka. Po ňom sa pripraví poslanec Spišák. Do diskusie je prihlásených ešte 15 poslancov a poslankýň. Faktická poznámka, pán poslanec Švec.

Poslanec SL P. Švec: Vážené panie kolegyne, kolegovia! Historici vedia, že v histórii boli často zneužívané mená slovenských politikov. Myslím, že je vrcholom arogancie, keď sa nedávno zosnulý Alexander Dubček zneužíva na takúto politicky nechutnú hru. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem. Musím upresniť svoj výrok. Do diskusie je prihlásených 15 poslancov. (Ani jedna žena.) Prosím, pán poslanec Lhotka.

Poslanec SL J. Lhotka: Lhotka, Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa. Pane předsedající, dámy a pánové, vážení hosté. Hrdost národa se krčí v koutě temnoty. Národ opět není informován televizním přenosem z Federálního shromáždění, duchovní genocida národa pokračuje, rozpad Československa se stává hrozivou skutečností pro další osud, jímž je zánik svébytnosti národů Československa. Nízký intelekt při rozdělení Československa přibývá. Cílem rozpadu Československé republiky je její likvidace po částech. Je to vlastně boj proti Slovanstvu a využívání slovanské důvěřivosti a netečnosti k vlastnímu osudu. Národ se stal příliš důvěřivým k dnešním vůdcům a upadl opět ve stádnost, která vyhovuje dnešním hrobařům národa. Jejich cílem není blahu národa sloužit k jeho prospěchu, ale sloužit nadnárodním institucím, které vidí v Československé republice stále ještě konkurenta v ekonomické a politické sféře. Proto nastává zdecimování našich závodů jejich vydáváním, prohlašováním za ekonomicky prodělkové naší veřejnosti, proto rozbíjení zbrojního průmyslu v takové míře a v takovém rychlém času a tím vyklízení pole západním zbrojařským společnostem. Vždyť československý zbrojní průmysl byl počtem zakázek čtvrtý ve světě. Proč máme tak rychle vyklízet pole působnosti zbrojařským závodům?

Rozpadem státním se nám rozpadá společnost, sociální propady narůstají, narůstá také nezaměstnanost, chudoba a strach ze zítřka. Na Slovensku je už dnes nedostatek hlavních léků. Tato zpráva proběhla i Československým rozhlasem. Je pravda, že část obyvatelstva nám zbohatla. Nemám nic proti zbohatnutí, pokud to je poctivou prací, ale zde jde o bohatnutí na účet poctivých lidí propíráním špinavých peněz. S poctivostí dnes nikam zase člověk nedojde. Rozpad Československa je naprogramované zlo na klamání národa a jeho následným rozdrcením. Na západní hranici naší republiky již čekají noví "dobrodinci" s markami nadhodnocenými československé koruně, aby opětně ovládli lid a ekonomiku státu. (Potlesk.) Maďaři sní o Velkomaďarské říši a dali si dokonce ve Velké Británii natisknout mapy Velkouherské říše, kde bývalé Horní Uhry jsou součástí této říše. Co vy na to, poslanci Slováci?

O český trůn se uchází starý známý, bývalý federální prezident republiky, pan Václav Havel, který toho národu nasliboval, ale bohužel, nic z toho nesplnil. Jako první utekl z funkce federálního prezidenta, ačkoliv předtím tvrdil, že bude prezidentem doposledka, že jediným a nejdemokratičtějším principem vyjádření se k další existenci Československé federativní republiky je referendum. Opět klam. Sedmnáctý listopad 1989 posloužil jako záminka, aby hříchy minulosti nebyly potrestány, byly odpuštěny Satanu v rouše beránčím.

Lidé jsou opět před rozpadem státu zastrašováni návratem k rudé diktatuře, ale vzápětí dostávají od dnešních mocných direktivy, že je třeba zničit Sdružení pro republiku - Republikánskou stranu Československa a jejího předsedu, poslance Sládka. V parlamentu jim to však opět nevyšlo, jak by si představovali. Dnes je lehké být vládní stranou s prezidentem, jako bez prezidenta, je lehké být v koalici, jako je lehké opičit se. Nic nového pod sluncem. To už zde všechno bylo. Staronové tváře novodobých osvoboditelů Slovenska, jako novodobí reformátoři státnosti, "Jánošíci" moderního střihu, kteří by chtěli, aby opět zaznívalo všude ono známé unisono, pochod stejnou nohou do takzvané nové Evropy mocného bratra, tentokráte ze Západu, jako rozvojová země zdecimovaná ptačím virem ODS ve všech sférách občanského života.

Jestliže poslanci ODS a HZDS zde říkají v tomto parlamentu, že oni jediní dostali od voličů mandát na rozpad státu, přestože volební program těchto stran je jejich opakem, je tato třetina voličů právě onou třetinou se sníženým intelektem ve výzkumu českého psychiatra, doktora Hešla, která se bude muset léčit, nechce-li zničit onu podstatnou zdravou část národa a uvrhnout ji do materiální a duchovní bídy. Zase nic nového pod sluncem.

My, členové politické strany SPR-RSČ, čtvrté nejsilnější ve volbách do parlamentu ve státě, chceme za nového prezidenta nikoliv Václava V., ale člověka, který národu nelže, není alkoholikem, je vzdělancem a zná historii národů, vzešlý z prostého lidu a žijící s ním, který opět stmelí národy od Aše až do Podkarpatské Rusi v jediný stát, kterému osud národů nebude lhostejný. Našemu národu hrozí tragédie - ztráta suverenity. Náš národ je stále důvěřivý, nepoučil se z historie, z té nedávné i z té dávno minulé. Připravme se, že nadejde doba, kdy bude muset dojít k potrestání viníků z vlastizrady a parazitů dnešní společnosti, kteří si myslí z nedávné doby, že na ně nikdy nedojde. Spravedlnost si je vždy najde. Rozpad republiky Československé s sebou přinese i dopad na dno a vznik skutečné revoluce, která ukáže lidu cestu ke skutečné svobodě bez hrobařů národa. Došlo ke změně v názorech občanů od posledních voleb k otázce vyhlášení referenda, které občané považují za své přirozené právo, které by jim nemělo být upíráno. Je to věc koalice, ne stále státi na pozici zarputilosti k otázce referenda, kterou doporučuje opozice, aby národ měl právo se vyjádřit ke svému budoucímu osudu. Předejdeme v budoucnu mnohým nedozírným důsledkům.

Jako poslanec budu hlasovat proti přijetí vládního návrhu zákona a neporuším slib daný Československé federativní republice. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS R. Zelenay: Ďakujem. Na základe vášho vystúpenia jedna informácia. Diváci - alebo, presnejšie povedané, poslucháči a poslucháčky - veľmi intenzívne sledujú naše vystúpenie a zaujímajú k tomu veľmi rozdielne postoje. Toľko informácia pre kolegyne poslankyne a kolegov poslancov. Teraz vystúpi pán kolega Spišák a pripraví sa pán poslanec Mečl.

Poslanec SN E. Spišák: Vážený pán predsedajúci, vážené panie poslankyne, vážení páni poslanci, vážení hostia! Vážim si svojich ctihodných kolegov z opozičných strán, a to bez rozdielu, či sú - formálne povedané - ľavicovo alebo pravicovo orientovaní. Rád by som im však povedal niekoľko slov.

Prerokovávame zákon o zániku Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky, o zániku česko-slovenskej štátnosti. Stav je jasný. Československá štátnosť je mŕtva alebo nevyliečiteľne chorá. Mŕtva však nie je budúca spolupráca a dobré susedstvo medzi samostatnou Slovenskou republikou a samostatnou Českou republikou. A týmto smerom by sa mala uberať politika parlamentných strán. Mali by sme, vážení kolegovia, na tento historický moment zabudnúť, vymaniť sa z osobných politických ambícií, osobných nevraživostí, vymaniť sa z úzko politických pohľadov.

Myslím si, že fetiš referenda je pre niektorých - zdôrazňujem, pre niektorých - len chabý pláštik, ktorým chcú zakryť iné ciele. Chceme, aby naďalej oba národy žili v nestabilných podmienkach, v ktorých nie je možné riešiť problémy? Chceme ďalej žiť v spoločenskej neistote? To všetko má okrem iného možno za cieľ aj neustále spochybňovať schopnosť slovenského národa vybudovať si svoj suverénny štát, vnáša sa do jeho myslenia - do myslenia Slovákov - neistota a pochybnosť, namiesto toho, aby sme sa všetci, vážení kolegovia, nech už sme z koalície alebo z opozície, podieľali na stabilizácii pomerov, na vytýčení priorít a dotvorení samostatných štátov a budúcej spolupráce. Samozrejme, aj ďalšej prosperity.

Nechcem, aby to vyznelo ako ovplyvňovanie, ako má kto hlasovať. Chcem, aby sme sa nad tým len zamysleli. Slovensko je pútnik, ktorý po prašnej ceste kráča do svojej národnej katedrály. A ja verím, že tam dôjde.

Dovoľte, vážené panie poslankyne, vážení páni poslanci, ktorí ste boli zvolení v Slovenskej republike, aby ste si uvedomili svoju zodpovednosť za ďalší osud Slovenska a slovenského národa, preto ja budem hlasovať za prijatie zákona. (Potlesk.)