Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Nelze se spokojit sociologickým vysvětlením této atmosféry a uchlácholit se nadějí, že to všechno je jen přechodné a dočasné. Nelze dokonce spoléhat ani na to, že lepší legislativa a kvalitnější výkon státní moci samy o sobě vše vyřeší. Je třeba čehosi víc: trpělivě vdechovat nového ducha do politiky a vůbec veřejného života, pěstovat jejich kulturu a znovu a znovu obnovovat jejich duchovní a mravní dimenzi. Obávám se, že málokdo z nás si uvědomuje, jak dalekosáhle politická atmosféra či politický styl ovlivňují celý veřejný život a kolik veskrze konkrétních důsledků může mít politika bez přiměřené míry vnitřní noblesy. Nemyslím si vůbec, že by politici či veřejní činitelé měli být mravokárci, moralisty a kazateli. Domnívám se jen, že by odpovědnost za věci obecné, kterou přijali, měli přijímat v její celistvosti. Jinak se může stát, že všechna namáhavá práce legislativy a exekutivy ztratí smysl, protože přestane dopadat do rodící se občanské společnosti a dotvářet ji, a rozpustí se v obecném mravním marasmu.

Téma mravních východisek politiky a vůbec lidského konání se vynořuje v našich dějinách často, dalo by se dokonce říci, že je jedním z jejích vůdčích motivů. Pocit zvýšené spoluodpověnosti za věci lidského společenství zde možná pramení ze zkušenosti, že pokojný život v našem prostoru je nemyslitelný, není-li mír i kolem nás. Zřejmě to tedy bylo samo naše geopolitické postavení, které nás naučilo nezajímat se jen o nás samé a pěstovalo v nás smysl pro mravní rozměr politiky. Pro Masaryka byl etický základ demokracie samozřejmostí a nedávno to byl Jan Patočka, kdo znovu zreflektoval politický význam pravdy jako veličiny mravní.

Stojíme-li dnes před úkolem formulovat hodnoty, na nichž by měl být založen náš nový stát, chceme-li tyto hodnoty proměňovat v živého ducha naší politiky a chceme-li tím přispívat k mravní rekonstituci naší společnosti, pak nemusíme chodit pro inspiraci daleko. Stačí, když v souladu s preambulí naší nové ústavy navážeme na naše vlastní dobré tradice. Nevznášejí se ve vzduchu, ani netlí jen v zaprášených svazcích knihoven. Jsou součástí genetické výbavy naší společnosti. Jako takové je lze vyprošťovat z hlubin společenského podvědomí, pěstovat je a rozvíjet.

Smysl pro širší souvislosti patří neodmyslitelně k této tradici. Přičemž politika státu, který se nově konstituuje na samém sklonku dvacátého století, by měla být prodchnuta vědomím těchto souvislostí dvojnásob.

Naši planetu dnes obepíná vlastně jediná globální civilizace. Dík tomu nežijí jednotlivé kultury už dávno ve vzájemné izolaci a jejich lokální konflikty nejsou už dávno jen lokální. Cokoli dobrého či špatného se děje kdekoli, má své přímé či nepřímé důsledky všude. Přísně vzato, sdílíme jediný osud a čelíme témuž ohrožení. Sugestivní a zároveň nebezpečně zestejňující tlak této civilizace se přitom dnes stále častěji složitě proplétá a sráží s emancipačními snahami stovek a tisíců kulturních okruhů, které ji tvoří. Nejrůznější národy, etnika a religiózní celky po celém světě povstávají na obranu své nezaměnitelné identity, často vybaveny touž standardní technikou, kterou jim dnešní civilizace nabízí. Jako by se dík civilizačnímu vývoji stával prostor, v němž žijeme, stále těsnější, což vyvolává stále větší vzájemnou nesnášenlivost všech, kteří ho obývají.

Možná, že v kotli tohoto celosvětového zápasu se zvolna a těžce rodí nová éra. Éra multikulturního světa jako světa, který je schopen vstřebávat civilizaci vskutku pluralitním způsobem a v němž si jednotlivé kultury už navzájem nevnucují své kulturní modely jako ty lepší a jiným nadřazené, ale v němž se začínají navzájem chápat a učit se své globální koexistenci, vynucované potřebou společného boje proti společným ohrožením. Možná, že se tak zvolna rodí jakási planetární metakultura jako prostředník společné odpovědnosti za osud lidstva.

Leckomu se může zdát, že úvahy tohoto druhu mají pramálo společného s každodenními starostmi dnešní České republiky. Já si to nemyslím. Stačí například analyzovat způsob myšlení, který vedl předchozí režim k politice, jež svými důsledky zničila severní Čechy, aby bylo zřejmé, že to byl především totální nedostatek vědomí širších souvislostí, přesahujících horizont jednoho lidského života či jedné lokality, který způsobil to, co se stalo a co je dnes veskrze vážnou starostí naší vlády. Ale nejen to: lze doložit, že nedostatek širší odpovědnosti, té, která by měla spolutvořit metakulturu dnešního světa, se může svými přímým i či nepřímými důsledky neblaze dotýkat téměř všeho. Aby mi bylo dobře rozuměno: nevyzývám k tomu, abychom se pokoušeli mesianisticky řešit problémy, které jsou evidentně za hranicí našich možností, sil a vlivu. Domnívám se jen, že bychom určité věci měli prostě vědět. Bude-li naše každodenní politické rozhodování prodchnuto vědomím komplexnosti věcí tohoto světa, pokornou úctou k jejich řádu a pocitem širší odpovědnosti, která z toho vyplývá, bude to stačit. Bude to stačit k tomu, abych m o věcech, jimiž se bezprostředně musíme zabývat, nebo na něž máme vliv, rozhodovali lépe. A bude to stačit i k tomu, abychom si obzor vlastního vlivu sami z pohodlnosti nezužovali.

Zajisté chápete, že přimlouvám-li se tu - ostatně jako už tolikrát v minulosti - za prohloubení duchovního a mravního rozměru politiky, tedy za oživení našich dobrých tradic, pak tím zároveň varuji před oživením našich tradic špatných: přízemnosti, provincialismu, šosácké přihrbenosti, poníženosti před mocnými a povýšenosti k bezmocným, úhybného myšlení, snahy proklouznout dějinami za každou cenu i za cenu ztráty vlastní tváře.

Jedním z úkolů, s nímž jsme se během uplynulých tří let nedokázali vskutku důsledně a přitom civilizovaně vyrovnat, je pohled do tváře naší vlastní minulosti. Tento dluh přispívá k obecné nervozitě. A také v této oblasti se zatím prosazují spíš naše špatné tradice, než naše tradice dobré. Jako odstrašující příklad těchto špatných tradic mohou posloužit některé jevy z doby poválečné, od nemorálního stanoviska daného větami typu co bylo, bylo nebo co jsme si, to jsme si, přes stejně nemorální hony na čarodějnice spojené s různými hanebnými excesy, až po kupčení s vlastní minulostí, kdy například pouhý konjunkturální příklon k nově nastupující totalitě proměňoval mnohé kolaboranty v odbojáře a skuteční odbojáři byli znovu pronásledováni, nejednou dokonce bývalými kolaboranty, ať už jako nepohodlní svědci jejich minulosti nebo jako jejich živoucí výčitka svědomí.

Něco takového se už nesmí opakovat. Je v zájmu hygieny našeho budoucího vývoje, aby vina a odpovědnost byly jasně a přesně pojmenovány, aby byl dán průchod spravedlnosti a naše společné povědomí si osvojilo princip, že žádný zločin ani žádná zásluha nesmějí zůstat zapomenuty. Je třeba oddělit vinu mravní, politickou a trestní a nalézt k nim adekvátní přístup. Je třeba, aby se všichni, kteří vzdorovali totalitní moci, dočkali satisfakce. Je třeba otevřít prostor i pro pokání a odpuštění. Musíme zabránit možnosti nového bezpráví a ponižování lidské důstojnosti a čelit nebezpečí, že různí náhle se objevivší mstitelé národa budou zase svévolně a bezostyšně osočovat ty, kteří se pokoušeli - ať lépe či hůř - dělat něco pro návrat demokracie.

Považuji za velmi důležité, že se Poslanecká sněmovna tímto úkolem znovu obírá a hledá způsob, jak se kulturně a zároveň důsledně vyrovnat s naší minulostí. Nepodaří-li se nám to, nemáme ani naději na kulturní budoucnost.

Paní poslankyně, páni poslanci, všechny naše polistopadové vlády, parlamenty a ostatní orgány státu se právem zabývaly velkými systémovými změnami, kterými prochází naše hospodářství, jako svou nejdůležitější prioritou. Dnešní česká politická moc se navíc musela přednostně zabývat náročným procesem dělení státu. V návalu této práce nezbývalo pochopitelně mnoho času na klidné uvažování o některých koncepčních otázkách, přesahujících rámec změn makroekonomických či obecně systémových, tedy změn forem hospodářského života, a dotýkajících se - dovolíte-li mi tuto poněkud zjednodušující formulaci - i jeho samotného obsahu. Leccos v tomto směru muselo být řešeno ad hoc, na poslední chvíli, pod tlakem aktuální situace, tedy nikoli na pozadí jasného vědomí širších souvislostí a určitějších představ o žádoucích vývojových směrech.

Celý život jsem kritizoval pýchu novověkého člověka, který si myslí, že jeho rozum je schopen všechno obsáhnout, pochopit komplexně život a svět, vymyslet jejich lepší podobu, odvodit z toho nějaký plán pro budoucnost, tento plán předat státu jako jeho nejvhodnějšímu uskutečňovateli a posléze ho - bez ohledu na skutečný běh života - vnucovat společnosti. Rozhodně se tedy nepřimlouvám za centrální plánování budoucnosti a rozhodně nepovažuji stát za tak jasnozřivý subjekt, že jedině on nejlépe ví, co život potřebuje a kam by se měl - ubírat. Domnívám se pouze, že v životě národů a společností bývají chvíle velkých historických zvratů či rozcestí, kdy jsou prostě donuceny přemýšlet o struktuře svých zdrojů a možností, o samotné své ekonomické totožnosti, o svých lepších či horších perspektivách, a ovšem i o ekonomických nástrojích, jimiž vývoj co nejlépe směrovat, Anebo si snad nezřizují lidé, národy a společnosti stát právě proto, aby jim pomáhal řešit věci, které nelze řešit bez domluvy a kooperace všech?

Jsem přesvědčen, že i my se dnes ocitáme v přelomové situaci a musíme se zamyslet nad tím, kde stojíme, jaké máme šance a kudy bychom se měli ubírat.

Není to úkol, který přísluší jen vládě nebo na který může stačit vláda sama. Je třeba něčeho víc: vytvořit koncepční prostředí. Totiž klima, které bude provokovat jednotlivce, nezávislá vědecká pracoviště, podnikatelské subjekty, zainteresovanou veřejnost, sdělovací prostředky a posléze i zastupitelské sbory a státní správu k tomu, aby uvažovaly strategicky a víc se zamýšlely nad tím, co je dlouhodobě a z hlediska celku perspektivní a co nikoliv.

Jsou otázky, kterým se prostě nevyhneme. Například: budeme zemí převážně tranzitní, a budeme proto podporovat modernizaci letišť, stavbu dálnic, připravovat se urbanisticky na budoucí stavbu rychlodrážních systémů a usnadňovat už teď rozvoj příslušné infrastruktury? Budeme se orientovat - v duchu některých prognóz světového vývoje - spíš k určité regionální autonomizaci hospodářského života, anebo půjdeme cestou rychlých vstupů do nadnárodních integrovaných celků? Do jaké míry vsadíme na turismus a podporu všeho, co z něj může udělat mocný zdroj prosperity? Opřeme se o potenciál dovednosti a vynalézavosti našich lidí a budeme podporovat především malé a střední výrobce a podnikatele? Jakou perspektivu má naše elektronika a radiotechnika? Jak se postavíme k našemu leteckému průmyslu?

Jaké vývojové možnosti má náš těžký průmysl? A co téma v těchto dnech obzvlášť živé, totiž energetika? Nejde přece jen o to, zda dostavíme či nedostavíme Temelín. Jde o to, zda máme názor na budoucí vývoj naší energetiky jako takové. Na které energetické zdroje se pokusíme orientovat víc a na které méně? Jak budeme podporovat vše, co směřuje k energetickým úsporám? Jak podpoříme decentralizaci zdrojů a jejich konkurenci? Jak aspoň dočasně zvýhodníme všechny, kdo se vydají cestou budování lokálních a ekologicky přijatelných výrob energie? Jakým tempem - v závislosti na celkové energetické koncepci - má postupovat útlum těžby v severočeské hnědouhelné pánvi a odsiřování, či naopak odstavování příslušných tepelných elektráren? Jakými ekonomickými nástroji lze podporovat tvorbu nových pracovních příležitostí pro horníky? Zdá se mi, že na žádnou z těchto otázek nelze odpovídat, izolovaně bez určitého názoru na hospodářskou a tudíž i energetickou budoucnost naší země.

Okolnost, že komunismus postavil celé naše hospodářství na hlavu, kombinovaná s okolností, že svou ekonomiku budujeme v rámci nového státního útvaru, nás staví podle mého názoru před úkol obohacovat naši ekonomickou reformu i o tento druh přemýšlení. Jeho případné výsledky pak mohou být jedním z dobrých vodítek jak v ekonomickém rozhodování exekutivy, např. při posuzování privatizačních projektů, tak při legislativní tvorbě jakožto tvorbě pravidel, jimiž se svobodná hra tržních sil řídí. Čímž se vlastně oklikou vracím ke svému starému tématu: není hry tam, kde není pravidel. A nemohou být dobrými pravidly ta, která nevyrůstají z určitého názoru na sám smysl dané hry. V našem případě z širší odpovědnosti za budoucí osud našeho společenství. I kořeny těchto pravidel tedy tkví ve sféře mravní. Ostatně bez určitého morálního klimatu nemají ani ta sebelepší pravidla valnou naději na to, že budou dodržována, a že se tedy nestanou jen hromadou popsaného papíru.

Všichni víme, že demokratický, právní a prosperující stát je v dnešním světě myslitelný jen jako stát v nejširším slova smyslu kulturní. Tedy jako stát, který chápe přímo existenční význam, který pro jeho budoucnost mají takové oblasti, jako je školství, zdravotnictví, sociální péče, vědecký výzkum a kultura jako taková. Všichni víme, že i tyto oblasti se dnes u nás musí radikálně transformovat, odpoutat od státu, naučit se nespoléhat jen na to, že stát všechno automaticky zaplatí, a že se musí přizpůsobit úplně jiným podmínkám, než jaké měly dosud.

To ale opět neznamená, že pouhé mechanické snížení státních dotací samo zařídí všechno ostatní. Tak bychom mohli docela snadno vylít s vaničkou i dítě. Jsem přesvědčen, že i zde se musí úsporné hospodaření s penězi daňových poplatníků odvíjet od konkrétních transformačních koncepcí. Nejprve je třeba vytvářet legislativní předpoklady k tvorbě a využívání pluralitních zdrojů, odpoutaných od státního rozpočtu anebo jen volně s ním spojených a jasně cílených, a potom teprve dotace snižovat. Jsou například školy, vědecké ústavy či kulturní instituce, které vědí, jak by se mohly v nových podmínkách ekonomicky udržet, kdyby k tomu měly zákonnou možnost, Vzít jim dotaci a nedat jim zároveň tuto možnost, považuji za velmi nebezpečné.

V této věci nám zůstala zákonodárná moc hodně dlužna.

Dovolte mi nyní, prosím, několik vět o české zahraniční politice. Samostatná Česká republika, jak se dnes často zdůrazňuje, se ocitá ve srovnání s Československem zřetelněji v západní části Evropy, k jejímž duchovním tradicím a politickým hodnotám se proto právem hlásí ještě důrazněji, než jak jsme to činili dosud. Její zahraniční politika chce být přitom konkrétní, věcná, neokázalá, ale zároveň sebevědomá v tom smyslu, že se nemíní chovat k Západu jako ponížený prosebník, ale jako jeho rovnoprávná součást, která má v jeho rámci - tak jako kterákoli jiná - právo na vlastní názor.

Cíle zahraničně politické koncepce naší vlády jsou dobré. Rád bych přispíval k tomu, aby střízlivost a uměřenost této politiky nevedla k postupné ztrátě jejího vnitřního étosu, a tím i ke ztrátě zajímavosti, a aby posléze neupadala do podezření, že realistické vědomí vlastních možností ji vede až na pokraj provincialismu. Rád bych přispíval k tomu, aby si česká zahraniční politika zachovávala integrálního ducha i dobrý styl, jakož i k tomu, aby bylo zřejmé, že je založena - v souladu s politickými hodnotami, k nimž se hlásí na jasném vědomí spoluodpovědnosti za osud lidského společenství. Nebude-li toto dostatečně zřejmé, stěží si vydobude naše nová republika obecný respekt.

Myšlenka, že nejsme prosebníky, ale partnery, kteří mají také co nabídnout a kteří se chtějí podílet rovnoprávně s jinými na společném rozhodování, provázela naši polistopadovou zahraniční politiku od samého počátku, a je tudíž dnes na co navázat. Domnívám se dokonce, že tento důstojný postoj bychom měli projevovat sice noblesně, ale ještě důrazněji. A to nejenom směrem k Evropskému společenství, jak to bylo ostatně už několikrát učiněno, ale i směrem k NATO. Nemůžeme se omezovat jen na opakované deklarování své touhy stát se brzy jeho řádným členem a jinak pro to nedělat nic. Tím bychom vyvolávali víceméně oprávněný dojem, že nám běží jen o ochranný deštník této aliance, aniž jsme sami ochotni se v jejím rámci nebo spolu s ní v něčem angažovat. Chceme-li něčí pomoc, musíme sami také něco nabídnout. Neumím si představit, že by o nás mohl být v brzké době zájem, pokud bychom se už teď viditelně nehlásili ke svému dílu spoluodpovědnosti za evropské věci a nedávali najevo své odhodlání dělat sami něco pro mír, svobodu a bezpečnost na našem kontinentě.

Myslím si, že naše zahraniční politika by měla být opět iniciativní, ale zároveň už poučenější. Myslím si, že bychom se měli aktivně podílet na práci OSN i KBSE, že bychom se měli opět viditelně zapojit do diskusí o evropské budoucnosti, že bychom měli na půdě Rady Evropy, jejímž členem se zřejmě brzy staneme, a dalších podobných organizací, dát jasně najevo, že respekt k lidským právům, úctu k právnímu řádu a vědomí nedělitelnosti lidské svobody skutečně považujeme za samu osu těch hodnot, které sdílíme se Západem, a nikoli jen za jakousi nutnou nadstavbu či dekoraci, jejichž formální zdůrazňování by nám mělo usnadnit ekonomické začlenění do západního světa.

Rovněž se nemůžeme podle mého názoru zříkat naší spoluodpovědnosti za stabilitu ve střední Evropě a našeho bytostného zájmu na stabilitě i v té její části, která je na východ od nás. Doufat, že Česká republika může být rychleji včleněna do západních ekonomických, politických a bezpečnostních struktur jen tehdy, vymaní-li se z prostředí, které ji obklopuje, a zapomene-li na ně, by bylo čirou iluzí. O jakousi novou výspu na pomezí dvou světů bude Západ stěží stát a ani v našem zájmu není být rizikovým pomezím západního světa či dokonce nárazníkem, za nímž je jen cosi, co se s trochou despektu nazývá Východ. Nedomnívám se vůbec, že musíme někomu přizpůsobovat svůj krok, nechat se kýmkoli svazovat či omezovat nebo se skrývat v houfu v naději, že jen v houfu lze čehokoli dosáhnout. Myslím si pouze, že nám nesmí být lhostejné, co se děje kolem nás, že jsme povinni se svými sousedy kooperovat, udržovat s nimi trvalý politický dialog, vyměňovat si zkušenosti, a pokud to bude pro všechny výhodné, koordinovat s nimi své kroky.

Demokratičnost státu je posuzována vždycky také - a právem podle toho, jak dotyčný stát dokáže vycházet, aniž by cokoli slevoval ze svých zásad a ze své identity - se svými nejbližšími sousedy. Přezíravost ke komukoli není vstupenkou nikam.

Nemusím zajisté zvlášť zdůrazňovat, jak důležité v tomto směru je, abychom udržovali a rozvíjeli všechny dobré vazby, které nás spojují s naším sousedem nejbližším, se Slovenskou republikou.

Přispějeme-li svým dílem ke klidnému vývoji ve střední a východní Evropě, pak nás to nejen nevzdálí Západu, ale naopak k němu přiblíží, Pocitem širší odpovědnosti, o níž jsem se tu už vícekrát zmínil a k níž nás dnešní neradostný stav světa naléhavě volá, by podle mého pevného přesvědčení měla být prodchnuta i naše zahraniční politika. Naše geografické postavení není neštěstí, ale naopak výzva k osobitým výkonům.

Vážená Poslanecká sněmovno, na závěr bych se rád zmínil stručně o tom, jak rozumím ústavnímu a politickému postavení prezidenta České republiky. Český prezident není šéfem exekutivy či vůdcem parlamentní většiny, není to instituce, které občané svěřili ve všeobecných a přímých volbách rozhodující vliv na politiku státu a její bezprostřední výkon. Ty jsou svěřeny vládě kontrolované parlamentem. To ale neznamená, že prezident je pouhou formální dekorací státu. Je nepřímo voleným ústavním činitelem s velmi specifickým posláním a postavením. Jako ten, kdo jmenuje vládu, za jistých okolností rozpouští Poslaneckou sněmovnu a sám je po dobu svého funkčního období nepočítám-li se zvláštní případ velezrady neodvolatelný, měl by podle mého mínění být především prostředníkem kontinuity státní moci, hlavně v případě střídání vládnoucích politických sil nebo v případě politických krizí, tedy určitou zárukou politické stability v zemi, představitelem identity a integrity státu, jakousi konstantou politického systému, jeho "pevným bodem " či instancí "posledního odvolání". Z tohoto jeho ústavního postavení vyplývá, že spíš než autorem konkrétních politických řešení by měl být zárukou jejich legitimity, ochráncem prostoru a pravidel jejich tvorby, strážcem politické kultury, která tuto tvorbu provází.

Při výkonu svých pravomocí musí pochopitelně prezident úzce spolupracovat s vládou, nejen proto, že mnohé z jeho úkonů vyžadují spolupodpis ministerského předsedy, ale především proto, že jeho úkolem je ctít rozhodnutí občanů ve volbách, a tudíž i politiku, která z tohoto rozhodnutí vzešla.

Pokud jde o parlament, domnívám se, že právo vracet zákony k novému projednání by mohlo přibližovat prezidenta parlamentu a vůbec celému legislativnímu procesu. Bude-li mít totiž prezident i parlament zájem na tom, aby se žádný zákon nevracel, pak se budou muset navzájem seznamovat se svými stanovisky dříve, než je zákon přijat. Podpisem zákona se navíc prezident nezavazuje pouze k jeho dodržování, jak je tomu v případě, že toto právo nemá, ale dává tím i najevo, že se zákonem souhlasí, a je tudíž schopen za ním opravdu s přesvědčením stát před domácí i zahraniční veřejností. Právo suspenzívního veta chápu tedy pozitivně: jako výzvu ke spolupráci mezi parlamentem a prezidentem, nikoli jako příležitost k jejich konfrontaci.

Z ústavního postavení prezidenta podle mého přesvědčení vyplývá, že prezident se nemůže chovat jako politická strana, tedy jako jeden ze subjektů, soutěžících o politickou moc, a že by pokud možno neměl vstupovat do každodenních politických pří, nebo se dokonce s nějakou existující stranou přímo identifikovat. Spíš by se měl soustředit na témata takříkajíc systémová a obecně hodnotová, tedy na to, co tak či onak souvisí se základními existenčními otázkami státu, jeho demokratickou identitou a politickou stabilitou. Svého vlivu by měl využívat obezřetně, přičemž by se měl - jako ten, kdo není odkázán na proměňující se politické nálady voličů orientovat spíše na zájmy všeobecné a dlouhodobé, související s duchovními a mravními hodnotami, na nichž je stát založen, jeho dlouhodobými perspektivami a jeho mezinárodní prestiží.

Dámy a pánové, zajisté si spolu se mnou uvědomujete zvláštní odpovědnost, která na nás leží. Uvádíme v život nový ústavní systém nově konstituovaného státu, zakládáme nový politický systém a vazby, vztahy, zvyklosti a pravidla, která mu dáváme, předurčují možná jeho podobu na dlouhá léta a desítiletí. Nerozhodujeme tedy jen o tom, jaký obsah my sami dáme svým funkcím a institucím a jakou tvář vtiskneme své práci, ale do značné míry i o tom, jaký obsah a jakou tvář budou mít v době, kdy budeme už dávno vystřídáni našimi následovníky. Je to velká odpovědnost, ale zároveň historická příležitost, která jen tak často někoho nepotká.

Přeji nám všem, abychom této příležitosti využili dobře, nezklamali ty, kteří nám důvěřují, a zůstali věrni všem dobrým předsevzetím, s nimiž jsme přijali svůj úkol.

Děkuji vám za pozornost. (Dlouhotrvající potlesk.)

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu prezidentu Václavu Havlovi za jeho slova.

Nyní přistoupíme k projednání prvního bodu pořadu, a tím je

Sněmovní tisk č. 95. K tomuto bodu jsme tento sněmovní tisk obdrželi a z pověření vlády odůvodní předložený návrh ministr zahraničních věcí pan Josef Zieleniec. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr zahraničních věcí ČR Josef Zieleniec: Vážený pane předsedo, vážený pane prezidente, vážená sněmovno, návrh vlády České republiky, který je předmětem jednání Poslanecké sněmovny, konstatuje, že Česká republika nebude sukcedovat do smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o výstavbě a provozu Soustavy vodních děl Gabčíkovo - Nagymaros a na ni navazujících smluvních dokumentů a že Česká republika neuplatní vůči Slovenské republice majetkové nároky vztahující se ke společným investicím, vyplývající ze smlouvy v souladu s ústavním zákonem o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodem na Českou republiku a Slovenskou republiku.

Návrh vychází z toho, že z hlediska mezinárodně právního se jedná o lokalizovanou smlouvu, která se vztahuje pouze k území Slovenské republiky. Rovněž podle územního principu zakotveného ve zmíněném zákonu o dělení majetku federace přechází nemovitý majetek na nástupnický stát, na jehož území se nachází.

Z obsahu nóty ministerstva zahraničních věcí Slovenské republiky ze dne 4. ledna t. r. se dá usuzovat, že s tímto stanoviskem se ztotožňuje i slovenská strana. (Předsedající: páni poslanci, paní poslankyně, klid, není možné rušit řečníka hlasitým hovorem.)

Sukcese do této smlouvy by znamenala plné vtažení České republiky do sporu s Maďarskou republikou, který by dlouhodobě zatěžoval vzájemné vztahy, které v současné době lze považovat za dobré a obě strany mají zájem o jejich další rozvoj.

Doporučuji, vážené poslankyně a vážení poslanci, abyste s tímto vládním návrhem vyjádřili souhlas. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu ministru zahraničí Josefu Zieleniecovi. Oznamuji, že tento vládní návrh dalšího postupu v projednávané věci byl k projednání přikázán zahraničnímu výboru a ústavně právnímu výboru.

Usnesení obou výborů vám byla rozdána a obsahují návrh usnesení Poslanecké sněmovny.

Táži se nyní zástupců obou výborů, zda se k věci chtějí vyjádřit. (Jde o zahraniční výbor a ústavně právní výbor.)

Hlásí se paní poslankyně Janů. Uděluji jí slovo.

Poslankyně Ivana Janů: Vážený pane prezidente, vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, chtěla bych za zahraniční výbor, ale rovněž za ústavně právní výbor a za třetí výbor, který z vlastní iniciativy projednal zmíněný návrh (a to byl výbor rozpočtový), říci, že všechny tři výbory přijaly identická usnesení, která máte před sebou.

Jako zástupce těchto tří výborů bych chtěla spolu s panem ministrem doporučit vašemu schválení návrh usnesení v tom smyslu, že všechny tří výbory doporučují, aby sněmovna souhlasila s tím, aby naše republika nesukcedovala do této smlouvy. Jedná se o smlouvu lokalizovanou a zároveň o smlouvu prezidentskou, takže je potřeba, abychom svým usnesením potvrdili návrh, který vám byl rozdán.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji paní poslankyni Janů a otevírám rozpravu. Táži se, kdo se do ní hlásí. (Nikdo.) Nejsou přihlášky do rozpravy.

Proto rozpravu uzavírám a budeme hlasovat o návrhu usnesení.

Kdo souhlasí s předloženým návrhem usnesení, ať zvedne ruku! 103.

Kdo je proti návrhu, ať zvedne ruku! Nikdo.

Usnesení bylo přijato a ukončili jsme projednávání tohoto bodu.

Dalším bodem je

Z pověření vlády podá informaci ministr vnitra pan Jan Ruml. Prosím, pane ministře, ujměte se slova.