Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Petr Piťha: Vážený pane předsedající vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, česká sněmovna se rozhodla věnovat zvláštní bod svého jednání aktuální problematice v oblasti školství, rozpočtové situaci v jednotlivých typech škol a návrhu koncepce rozvoje v této oblasti. Tím česká sněmovna požádala, abych přednesl zprávu o stavu našeho školství, a to v podstatě ve dvou částech. První pojednává o finančním zajištění, druhá o koncepčních záměrech v pojetí školství,

Hned na začátku chci zdůraznit, že nejde o nějakou koncepci s velikým "ká", která s platností zákona se bude realizovat, ale o koncepci s malým "ká", tj. o směrech myšlení, o pojetí naší školy.

K bodu prvnímu: Při projednávání rozpočtu na rok 1993 jsem upozornil na to, že v porovnání s rozpočtem na rok 1992 s přihlédnutím k systémovým změnám ve financování této oblasti, to jest zejména zavedení placení odvodů na zdravotní a sociální zabezpečení a placení daně z přidané hodnoty, jsou rozpočtové požadavky kráceny zhruba o 4,5 mld. Kč, tj. asi o 10% rozpočtu. O této skutečnosti byl ostatně informován i parlament, a to dokumentem našeho ministerstva ze 4. prosince 1992, který byl předán všem poslancům.

Nelze ovšem nevzít v úvahu skutečnost, že výrazný tlak na výši rozpočtu způsobilo to, že počínaje lednem t.r. byly zvýšeny základní platy učitelů a dalších pracovníků resortu, a to v průměru o 15% ve srovnání s prosincem loňského roku, oproti celoročnímu průměru roku 1992 pak zhruba o 20%. Rozpočet byl schválen tak, jak byl schválen, s plným vědomím mých upozornění a dále s tím, že za prvé budou provedeny potřebné restrikce ve výdajích, neboť bylo jasné, že v některých oblastech se stále ještě postupuje ne zcela hospodárně, za druhé - že dojde-li k tomu, že by úsporná opatření začala ohrožovat základní chod školství nebo vzhledem k citelným sociálním dopadům, bude se vláda celým problémem znovu zabývat.

Určité problémy se objevily koncem ledna. Tyto problémy byly vyřešeny dvojím způsobem. Jednak byla rozpuštěna rezerva rozpočtu resortu, jednak po dohodě s místopředsedou vlády panem Kočárníkem byla upravena některá pravidla financování, která ztěžovala zefektivňování hospodaření, a byla umožněna větší operativnost přesunu prostředků do nejpotřebnějších oblastí.

Aby bylo jasno s kterými a jakými komplikacemi bylo nutné bojovat, uvedu tento příklad: Bylo nutné umožnit, aby část neinvestičních peněz určených na provoz a vybavení škol bylo možné užít ve sféře platů, k zabezpečení určité diferenciace v úrovni odměňování. Je přece jasné, že za dnešní situace je lépe zaplatit a udržet dobrého učitele než doplnit sbírku kabinetu.

Souběžně s těmito opatřeními jsme zahájili provádění velmi pečlivé analýzy stavu, a to nikoli plošně, ale velmi konkrétně po jednotlivých okresech a jednotlivých universitách. Analýzy byly doprovázeny pokyny pro směry provádění jednotlivých úsporných opatření a ministerstvo spolupracovalo jak s vedením svých školských úřadů a vysokých škol, tak i s profesními a odborovými organizacemi resortu, aby obraz situace byl co nejkomplexnější.

Výsledky vedly ke zjištění, že potřeby školství po provedení veškerých možných okamžitých úspor do konce roku 1993 lze vyčíslit částkou 2,18 mld. Kč. Tento rozbor situace byl předložen vládě s tím, že vláda vzala mou zprávu na vědomí a rozhodla se posílit z rozpočtových rezerv, tak jak nyní stojí, výdaje na školství o 1 mld. Kč s tím, že za prvé - uložila všem ve školských souvislostech zainteresovaným ministrům, např. hospodářství, práce a sociálních věcí, aby spolupracovali při provádění úsporných opatření, za druhé - že budou urychleny práce na těch legislativních opatřeních, která umožní náležitou a nutnou finanční participaci studujících na jejich vzdělávání: za třetí - že se bude otázkami financí školství dále zabývat, a to nejen svým průběžným zájmem, ale zcela konkrétně, ukáže-li se další nezbytná potřeba.

Zásadním úkolem ministerstva v této chvíli je jednak co nejúčelnější rozdělení přidělené miliardy korun, jednak pak další důkladné monitorování situace a urychlená práce na přípravě nezbytných legislativních předpisů v duchu programového prohlášení vlády a programu transformace vzdělávacího systému.

Pokud jde o posilování rozpočtu jednotlivých oblastí školství, je nutné vycházet zejména z analýzy stavu a jejich potřeb, udržet však přitom přehledná a průhledná pravidla pro financování školství. Zjevné je například to, že výrazný podíl na situaci má v oblasti regionálního školství, to jest každého s výjimkou vysokých škol, kvalita místního řízení na úrovni okresu.

Víme o různosti přístupu. Okamžitě jednáme v případě nepromyšlených plošných úspor v oblasti mateřských škol v okresech Vsetín či Trutnov, oceňujeme příznivě a racionálně řešenou situaci při srovnatelných výchozích podmínkách např. v okresech Mladá Boleslav či Žďár nad Sázavou.

Víme, jak velkou roli sehrávají subjektivní podmínky lidský faktor - a máme dostatečný vhled do lokální situace, abychom zamezili nebezpečí, že zvýhodníme chytré křiklouny a poškodíme tiché poctivce.

Určité rysy situace jsou ovšem obecné a ty je při dofinancování resortu nutno zohlednit. Rád bych proto stručně charakterizoval situaci v jednotlivých typech vzdělávacích zařízení. O to jsem byl také sněmovnou žádán.

Základní rozdělení rozpočtu resortu je mezi vysoké a ostatní školství. Nedomníváme se, že by tento poměr byl v tuto chvíli nespravedlivý, domníváme se, že i při rozdělení dodatečných prostředků bude zhruba dodržen.

To znamená, že do oblasti vysokých škol by bylo určeno 159 až 200 miliónů korun. I zde samozřejmě budeme pečlivě zvažovat kvalitu a zpracování požadavků a povedeme vysoké školy ke skutečně pravdivé ekonomické sebereflexi.

V oblasti ostatního, to je regionálního školství, byl při rozpisu rozpočtu kladen důraz na základní osu vzdělávání, to znamená na školy poskytující uznávaný stupeň vzdělávání, zejména základní, střední a speciální školy. Tyto oblasti byly nazvány započitatelnými aktivitami a objem prostředků byl poměrně pevně stanoven jako tzv. nárokovatelný. Hlavním principem pro přidělování peněz je počet žáků školy a výše příspěvku z normativu je určena zejména objektivní nákladovostí jednotlivých typů studia.

Na žáka základní školy, na nějž hradí ministerstvo jen vzdělávací část, zbytek hradí obec, je to částka 6950,- Kč. Pro srovnání uvedu i částku loňskou a procento zvýšení. Loni 4350,- Kč, to je zvýšení o 60%. U dalších hlavních typů škol je situace následující: gymnázium v roce 1992 10 150, Kč, v roce 1993 13 800,- Kč, to je zvýšení o 36%. Střední průmyslové školy v roce 1992 12 000,- Kč, v roce 1993 17 600,- Kč, to je zvýšení o 47%. Střední zemědělské školy v roce 1992 15 700,- Kč, v roce 1993 24 500,- Kč, to je zvýšení o 56%. Konzervatoře, to jsou velmi drahé školy, v roce 1992 27 300,- Kčs, v roce 1993 38 000,- Kč, to je zvýšení o 40%. Situace v těchto zařízeních obecně vyžaduje značné úspory. Vyloženě napjatá je však i otázka místních problémů s rozpočty.

Výraznější tlak na úsporná opatření existoval i v další činnosti resortu, jako jsou družiny, kluby, mateřské školy a další. Tyto aktivity mají vesměs silný prvek sociální péče a úzké vazby na místní podmínky. Proto je snahou ministerstva upravit legislativní podmínky pro větší podíl místních orgánů, jejich provozování a financování, a dále zavést sociálně diferencovanou participaci rodičů na většině z nich včetně družin a mateřských škol.

Legislativní změny jsou však komplikovány celkovým dosažitelným tempem legislativních prací. Není jen otázkou resortu školství, ale i otázkou resortu práce a sociálních věcí a potažmo i otázkou resortu financí, jak zvládnout určení skutečného sociálního postavení rodin a příjmů v době tak obrovských sociálních proměn, které zde procházejí. Jde tedy o to dosáhnout výraznějších změn v této oblasti i s ohledem na jejich nákladovost, protože například náklad na dítě v mateřské školce je dnes téměř srovnatelný s nákladem na jednoho gymnazistu, okolo 1000,- Kč za měsíc.

Pro zajištění financování provozu mateřských škol bylo doporučeno především zohlednění nezbytného zvýšení efektivnosti, zracionálnění provozu těchto zařízení v tom smyslu, aby došlo k efektivnějšímu využití zaměstnanců těchto zařízení snížením jejich počtu podle počtu dětí, sloučením jednotlivých zařízení tak, aby byli všichni zaměstnanci efektivně a optimálně využiti apod. V žádném případě se nemělo jednat o plošné rušení a zavírání školek a zejména ne těch, na jejich fungování mají dostatečný zájem jak rodiče, tak obce a jejichž existence má tudíž své nepochybné opodstatnění.

Velké pravomoce při financování zde byly dány vzhledem k nutnosti brát co nejvíce ohled na místní podmínky - okresním školským úřadům. V pravidlech rozpočtu zde nebyly využity tzv. normativy na jedno dítě, ale tzv. orientační ceny určující nikoliv dosažitelné náklady na tato zařízení, ale princip přidělování na počet dětí na okrese s tím, že opatření k úsporám je nutné dělat výběrově a nikoli plošně. Proto byly zde prováděné úspory nejsložitější a i nyní bude tato oblast posílena nejvýrazněji.

V této oblasti proto také zdokonalujeme princip rozpisu rozpočtu, například příspěvek na národnostní školství, Jednotlivým okresům budou potom posíleny rozpočty podle obecně platných pravidel s tím, že primárně bude potvrzeno pokrytí platů s příslušnou motivační a diferenciační složkou, tedy osobním ohodnocením, které by se mělo v průměru pohybovat od 8 do 10% k základním mzdám. Zde nám jde o motivaci a udržení kvalitních učitelů. Dalším principem bude doporučení využít posílení rozpočtu ke stabilizaci a zabezpečení činností v tzv. nezapočitatelných aktivitách, zejména v mateřských školách a družinách. Zde nám jde o problémy sociálních dopadů.

V závěru tohoto bloku bych rád řekl, že postup vlády je naprosto korektní. Mnozí lidé mají představu, že tvorba rozpočtu je jakýmsi bojem mezi jednotlivými ministry nebo resorty. Možná, že tomu tak někde je. Tato vláda se tohoto nesmyslu vyvarovala a zcela realisticky, jako dobře sestavený odborný tým, řešila nelehkou úlohu rozpočtu země, která prochází obrovskou ekonomickou proměnou a která zdědila hospodářskou situaci po čtyřicetiletém ekonomickém rozvracení a ničení. Jistě víte, že tato úloha má celou řadu otevřených neznámých spjatých například s rozdělením státu, přechodem na nový daňový systém atd. Za této situace vláda navrhla rozpočet v optimální poloze a byla si vědoma toho, že bude v rozpočtu činit úpravy podle vývoje situace.

To činí. Vláda bývá kritizována za to, že nedrží slovo o prioritě, kterou ve svém prohlášení vyslovila školství, vědě a kultuře. Já bývám kritizován za to, že nejsem dost pevný a rázný, abych umravnil své technokratické kolegy v jejich barbarském jednání.

Vypadá to, jakoby v této zemi nikdo neměl zcela běžnou zkušenost omezených finančních prostředků z chodu domácnosti. Každý musí dělat rozhodnutí, co si kdo dopřeje teď a hned. Všechno mít nemůže. Z jednoduchého důvodu, že na to prostě nemá. Taková rozhodnutí bývají často bolestná. Buď koupíme jednomu dítěti nový svetr nebo pošleme všechny děti na výlet. Pošleme-li děti na výlet, bude na podzim jednomu z nich zima.

Rozhodování o státním rozpočtu ve vládě je stejně obtížné, nebo chcete-li stejně prosté. Více ozdravění životního prostředí či více lékařské péče nebo více péče o školství, nebo, nebo, nebo, téměř do nekonečna. Je zřejmé, že na všechno současně nemáme. Slovo priorita znamená přednost. Přednost je dávána vůči něčemu druhému. To známe z každé křižovatky. Je správné se zeptat, na jaké ose se při tom pohybujeme. Je jakási osa vertikální, osa trvalých hodnot a můžeme se ptát, zda obecně, bez přihlédnutí k aktuální situaci, je správné mít krásně vybavené školy, ale nemít jistotu, že tam děti bezpečně dojdou - tedy nadřadit školství bezpečnosti. Bezpečnosti na ulicích a vést o tom debaty. Je ovšem také osa časová, po níž se pohybujeme jako po ose dějin. Priority na této ose pochopitelně vypadají jinak, protože nejprve tzn. prioritně musím něco vydělat a pak, tj. až druhotně mohu něco kupovat. Děláme-li to obráceně, zapadáme do dluhů.

V tomto smyslu je jasné, že musíme prioritně obnovit své hospodářství, a teprve sekundárně můžeme vydávat víc a víc na školství, kulturu a vědu.

Nyní ještě slovo k pojmům výchova, vzdělání a kultura. Považuji za zavádějící, za čistou demagogii a citové vydírání, jestliže se činí jednoduché ztotožnění typu: kultura rovná se Národní divadlo, vzdělanost rovná se staroslavné učení Karlovo, výchova rovná se škola. Kultura, vzdělanost, výchova jsou pojmy obrovské šíře, jsou to dimenze života jedinců, obcí i národů. Jsou to také charakteristiky určitých epoch.

Komunistický životní styl, který nás dovedl k oddělení těchto vlastností života do zvláštních uzavřených institucí a všude jinde tyto vlastnosti potlačil, se na naší zemi právě tímto nesmírně provinil. Namísto, aby lidé kulturně žili, kulturně bydleli, stravovali se, vzájemně se k sobě chovali, cestovali, ano, i umírali, zavedlo se to, že jsme občas "vyrazili na kulturu". Jazyk nelže. Vždy plně vyžaduje skutečnost. Toto rčení "jdeme na kulturu" stavěné obdobně jako - jdeme na houby, jdeme na výlet, jdeme na zmrzlinu - ukazuje, co se stalo s kulturou. Stejné je to s výchovou či vzdělaností. Vychovaný národ není národ s bohatým školstvím. Vzdělaný národ není národ s několika špičkovými univerzitami a s akademickými úst vy.

Vychovaný národ je země, kde děti jsou uctivé ke starším, kde dospělí jsou laskaví k dětem, kde bohatí jsou štědří, kde všichni konají svou práci poctivě jednak pro to, že je to samozřejmé, jednak pro to, že to konáme pro ty druhé a konečně pro to, že víme, že naše práce není jen naší reklamní vizitkou, ale důvodem, proč si nás druzí mohou a mají vážit.

Žádné peníze nastrkané do vybavení a chodu škol nevyváží výchovný vliv všeobecného prostředí, v němž děti vyrůstají. Marná bude snaha sebelepších učitelů, když všude jinde než ve školách uvidí děti špatné příklady jednání.

Říkám zde zcela otevřeně vám, jako zástupcům, to, co potřebuji vyslovit vůči celé veřejnosti a co mi naši novináři nejednou znemožňují. Priority, zvláště takové, jako jsou kultura či výchova neleží v rukách vlády, ale v rukách lidí. Již dlouho není pravda, že je možné vymlouvat se z vlastní občanské zodpovědnosti na vládu nebo na parlament. Není to vláda, kdo získal svobodu, ale tato země.

Přicházím k závěru. Prosperita této země neleží v rukách 20 mužů ve vládě, ani v rukách 200 lidí v parlamentu, ale v přičinlivosti a dělnosti miliónů obyvatel této země. Představa, že bohatství a blahobyt vznikají debatami v parlamentech a nebo na stránkách tisku, je lichá představa. Bohatství vzniká z práce a je udržováno šetrností. A jsou to tyto rysy společnosti, které lze označit za vychovanost, vzdělanost a kulturnost. Proto je kultura, vzdělání, výchova buďto prioritou v každém jednotlivém občanů nebo tomu tak není.

Tato vláda bude usilovat o to, aby se z hluboké deprese totalitního způsobu života společnost opět vzepjala svou prací, rozumností, uvážlivou šetrností i kulturnosti a vzdělanosti hodné úcty. Ale i tyto hodnoty, a právě tyto hodnoty musí společnost vytvořit. Samy nepřijdou a 20 mužů ve vládě lacině kritizovaných na to vydělat nemůže.

K bodu druhému. Všeobecně se dnes volá po koncepcích. Za tímto voláním se bohužel skrývá vžitá potřeba centrálně určeného plánu generální linie, jež bude rozpracována a iniciativně naplněna. Nepředkládám vám takovou koncepci. Řekl jsem to již na začátku. Chci vás informovat. Všechna slohová cvičení na téma koncepce jsou svým způsobem odsouzena k propadnutí, protože jsou žádána od jednoho zdroje, od ministra či ministerstva, nebo od vlády, nebo od někoho. Slovo koncepce, jak víte, znamená početí. K početí je potřeba dvou subjektů. K vytvoření koncepce dlouhého údobí a mnoha rozprav, které jsou vedeny tak, aby se soustředily kolem určitých krystalizačních bodů, konceptů budoucí systémové sítě. Tyto body jsou tím nejpotřebnějším co při nějakém úsilí o systémové změny potřebujeme. Jsou to totiž základní výchozí charakteristiky stavby.

Při svém nastoupení jsem zdědil šest ucelenějších názorů a desítky debatních výsledků, které zcela divergentně popisovaly situaci školství a možnosti postupu. I to je důležité vědět, protože to ukazuje na to, jak probouzející se společnost různorodě a protichůdně uvažuje. Je při tom jisté, že vývoj bez ohledu na to, co si myslí ten nebo onen, se bude vyvíjet po jakési výslednici sil, jež zde působí.

Materiál, který před vámi leží, je natolik koncepcí nakolik napomáhá tomu, že umožní konvergující debatu po jasně pojmenovaných koncepčních principech a otevře cestu legislativních opatření, zaznamenaných v závěrečné části, což umožní blížit se k načrtnuté ideji.

K plnějšímu pochopení problémů školství je dobré připomenout, že v životě společnosti neexistují nějaké oddělené sféry typu kultura versus ekonomie, humanita versus technika, materiální versus duchovní apod. Právě jejich oddělování vede k tomu, že se nevhodným způsobem jednostranně řeší neprávem vydělená, jako vyťatá oblast. Nicméně je třeba vzít v potaz, že ve školství výrazně vystupuje moment lidský.

Chceme-li celý organismus země dovést k občanské, liberální společnosti s tržním hospodářstvím, musíme počítat s tím, že to bude v různých částech společnosti probíhat trochu jinak. Ve školství pomaleji, protože se tam jedná o delší časové úseky, a protože vnitřní proměna lidí, nejen jejich povrchové jednání, trvá déle. Co by nám bylo platné, kdybychom rasantním způsobem zákonných nebo ekonomických pák dotlačili učitele k nějakému jednání. Nechceme novou ideologizaci, nechceme formální souhlas, chceme aby učitelé mohli svobodně, kvalitně učit, aby nalezli svou osobní, profesní a občanskou identitu, aby se konečně po tolika režimech a generacích s výjimkou první republiky mohli rovně postavit před své žáky a říkat jim pravdu, za kterou stojí a pro kterou nebudou pronásledováni.

Je zásadní otázkou transformace našeho školství, zda ji přijmou učitelé a vezmou za své dílo. Proto bylo třeba, aby byli při její formulaci, aby to bylo také jejich dílo. Radil jsem se s mnohými a diskutoval s mnohými. Na tom nic nemění skutečnost, že dnes, tak jak to čtete v novinách, stojí proti sobě dvojí pojetí školství. Vyhrocení otázky dopomáhá k řešení. Jedno pojetí lze stručně nazvat školstvím určitého řádu, řádu, který je podkladem a pokladem svobodného života lidí. Druhé pojetí lze stejně stručně nazvat školstvím bez řádu a bez cíle, školstvím, které povede ke svobodě, která bude nevyužitá, ale zneužitá a zplodí anarchistické, rozkladné síly.

Tržní, mechanistické přístupy zákonitě povedou k podbízení a k snížení kvality škol. Dále je třeba vidět, že změny ve školství nutně přicházejí o něco později, protože školství na jedné straně jistě určuje budoucnost, ale na druhé straně je určováno současným stavem společnosti tak, jak vznikl v minulosti. Koneckonců, každý i velký pedagog na základě minulých zkušeností vysílá své žáky do budoucnosti, o níž ví málo a často nic.

Ani Komenský, který byl velmi prozíravý muž, neunikl tomuto pravidlu. Jeho nádherná víra ve vzdělání byla, je a vždy poněkud zůstane naivní představou.

Samotný text informace je budován tak, jak je patrno z jeho obsahu. Konstatace potřeb, využitelnost západních zkušeností, dále se vychází od vnitřního života škol a pojednávání se vztahy zájmů občana a státu v dimenzi vzdělávací, ekologické, organizační. V závěru je připojen postup konkrétních prací ministerstva.

Prezentace jednotlivých problémů je provedena tak, že za jednotlivými tezemi následuje zdůvodnění, které implicitně odráží významnější rozdílné názory na danou věc. Pečlivý čtenář zde jasně vyčte, že chceme jít nikoli cestou divného kompromisu, ale cestou, která vylučuje nebezpečné extrémy. Je nadbytečné, abych opakoval jednotlivé teze programu, jsou obsaženy v předloženém dokumentu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu ministru Piťhovi a otevírám rozpravu k tomuto bodu. Do rozpravy se hlásí pan poslanec Ortman.

Poslanec Jaroslav Ortman: Vážený pane místopředsedo, vážený pane premiére, vážené kolegyně a kolegové, já bych vám jménem poslaneckého klubu Levého bloku předložil návrh na způsob procedury projednávání tohoto bodu. Myslím si, že je možné jej zvážit i při projednávání dalších bodů.

Za prvé myslím, že by bylo vhodné určit zpravodaje k tomuto bodu. Já bych navrhoval, aby zpravodajové byli dva, ten první by byl předseda garančního výboru, to je pan Kozel, druhý zpravodaj aby byl jeden z představitelů oněch poslanců, kteří iniciovali svolání schůze a tím i projednání tohoto bodu, navrhuji tedy členku tohoto výboru paní Stanislavu Bumbovou.

To je můj první procedurální návrh. Ten druhý spočívá v tom, že po projednání toho prvého procedurálního návrhu bych doporučoval přerušit projednávání tohoto bodu, a to tak, abychom se k němu vrátili ve čtvrtek jako k prvnímu bodu jednání. Výhodou takového řešení bude to, že poslanci mohou patřičným způsobem se seznámit s informací, kterou zde jednak podal pan ministr, jednak s písemným dokumentem, který jsme obdrželi dnes na lavice. Tyto dva body bych doporučoval k hlasování.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Ano, děkuji panu poslanci Ortmanovi. Prvním hlasováním tedy rozhodneme o tom, zda se sněmovna domnívá, že by měla určit zpravodaje. Teď jsem na vážkách, zda dva zpravodaje, to jsem zaznamenal, jsem trochu na vážkách, zda mám toto hlasování rovnou spojit s hlasováním o těch dvou konkrétních personálních návrzích. Tak to bylo míněno, pane kolego? (Ano.) Ano, tím prvním hlasováním tedy bude zda sněmovna si přeje určit zpravodaje k tomuto právě projednávanému bodu s tím, že zpravodajem by byl předseda garančního výboru pan poslance Kozel a členka tohoto výboru paní poslankyně Bumbová.

Kdo je pro přijetí tohoto procedurálního návrhu, ať, prosím, zvedne ruku! 65. Děkuji.

Kdo je proti? 59. Děkuji.

Kdo se zdržel hlasování? 22. Děkuji.

Konstatuji, že tento návrh nebyl přijat. Vyplývá z toho, že určitou zpravodajskou roli sehraje v průběhu projednávání tohoto bodu řídící schůze.

Druhý procedurální návrh je přerušit projednávání tohoto bodu, pane kolego, možná, že jsem nedával dobrý pozor, okamžitě nebo po přerušení rozpravy? Okamžitě, tedy v tomto okamžiku přerušit projednávání tohoto bodu s tím, že bychom pokračovali v projednávání na začátku čtvrtečního programu, byl by to jako bod první čtvrtečního programu.

Kdo je pro přijetí tohoto procedurálního návrhu, ať zvedne ruku. 69.

Kdo je proti? 61.

Kdo se zdržel hlasování? 18.

Konstatuji, že tento návrh nebyl přijat.

Otevírám rozpravu k tomuto bodu. Písemné přihlášky do rozpravy nemám. Pan kolega Opatřil se hlásí.

Poslanec Rudolf Opatřil: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, jsem rád, že po volných požadavcích zařadit tuto problematiku na pořad jednání společné schůze se problematika školství dostala na řadu. Jsem rád, že se poslanci, ale i odborná veřejnost a rodiče školních dítek seznámili s faktem, že rozpočet ministerstva školství je v optimální poloze. Jistě je to nesmírně potěší.

Dále jsme se dozvěděli, že nelze nadřadit školství bezpečnosti, ekonomice atd. Seznámili jsme se s prioritami pana ministra. Má-li takovéto priority, měl být ministrem bezpečnosti, hospodářství atd. a ovšem ne školství. Dozvěděli jsme se obecné věci, které jsou obsaženy v tzv. materiálu "Hlavní zásady transformace českého školství".

Nejsem rád, že jsem se nemýlil, když jsem se obával, že ministerstvo školství nemá koncepci. Myslím, že by se učitelé jistě nezlobili, kdyby zásadní orientaci problémů měli.

Osobně si pana ministra jako osoby opravdu nesmírně vážím. Je to vzdělaný člověk, který dá jistě mnoho podnětů vzdělaným lidem i lidem, kteří se snaží rozvíjet svoji budoucnost. Nemyslím si však, že je správné, když ministerstvo koncepci nemá.

Transformace ekonomiky koncepci má a jistě si nikdo nemyslí, že je centrálně řízena. Chci tím říci, že kdyby probíhala transformace ekonomiky tak, jak probíhá transformace školství, ještě jsme se nepohnuli z místa. Osobně transformaci ekonomiky podporuji a byl bych rád, kdybych mohl podporovat i transformaci ve školství. Bohužel tomu tak není.

Závěrem mi dovolte, abych vás požádal, abyste nepřijímali tuto zprávu a abyste jménem sněmovny požádali, aby pan ministr školství předložil koncepci, která uspokojí školskou odbornou veřejnost. Děkuji vám za pozornost.