Poslanec Vladimír Koronthály: Vážený
pane předsedající, vážení
páni ministři, kolegyně, kolegové,
původně jsem vůbec neměl v úmyslu
vystoupit, protože k slovům pana ministra v podstatě
není co dodat, to lze pouze akceptovat.
Musím se přiznat, že ta snůška
různých polopravd, které tady předváděli
zejména představitelé strany, která
nám 42 let tady předváděla, jak to
správně a nejlépe umí a dovede, tak
mě přinutila k tomu, abych se přece jen pokusil
alespoň na některé z nich reagovat, i když
pochybuji, že oni budou těmi, kteří
budou ochotni se z něčeho někdy poučit.
Jsem rád, že pan kolega Soural přiznává
panu ministrovi právo na omyl, já také panu
kolegovi Souralovi přiznávám právo
na omyl, ale to jen na okraj věci. Ten omyl spočívá
v tom, že na rozdíl od něj nevím, že
by existovala parlamentní komise pro transformaci školství,
existuje pouze komise výboru, pokud vím, a tuto
hodnotu mají v podstatě všechny výpovědi,
které zde padly.
Nebudu rozebírat všechno, ale jednu věc považuji
za nutné sdělit zcela zásadně. Na
rozdíl od názorů, které nám
tlumočila paní poslankyně Bumbová,
jsem přesvědčen, že těžiště
výchovy předškolních dětí
má samozřejmě být v rodině,
neboť kdyby nic jiného, tak experiment s kolektivní
výchovou dětí v uplynulých 40 letech
nám naprosto jasně ukázal - a jako jeden
příklad mohu uvést například
hluboký deficit v oblasti citové výchovy
- že tudy, to je přes kolektivní výchovu,
cesta skutečně nevede. Rodičovskou lásku
prostě nelze nahradit a jakoukoli snahu o její nahrazení
lze aplikovat pouze jako nouzové řešení
tam, kde z nějakého důvodu fyzicky rodiče
chybí. To je jedna zásadní věc, kterou
jsem chtěl říci.
Druhá zásadní věc, snad je to podrobnost,
snad by na to paní kolegyně přišla sama,
kdyby si materiál přečetla důkladněji,
ale to, že se tam mluví o zavedení školného
pro vysokoškolské studenty a že je u toho uveden
nějaký termín, zajisté podrobnějším
studiem zjistí všichni, kdo chtějí,
že ten termín se vztahuje k přípravě
normy, nikoli k datu její účinnosti.
Jinak bych na závěr jen konstatoval, že opravdu
není náhodou, že ta strana, která se
na tom žalostném stavu, v němž jsme po
roce 1989 školství nalezli, podepsala, teď nejvíce
kritizuje. Já bych jen poznamenal, že tak jak to vidím,
ministerstvo školství samozřejmě žádá
pro školství o všechny peníze, které
reálně vůbec může dostat. Znovu
připomínám, že vždy, když
se řekne chceme peníze, vždy je potřeba
říci také odkud. Nebudu jmenovat všechny
možné případy, nakonec strukturu rozpočtu
znáte možná lépe než já,
takže si můžete vybrat, z které kolonky.
Ale rád bych poznamenal, že vláda tak, jak
ji chápu já na rozdíl od jednoho názoru,
který zde zazněl, je podle mého názoru
určitý tým, který pracuje na nějakém
společném díle a ne spolek rozhádaných
bojovníků, z nichž by každý bojoval
proti všem ostatním za svůj píseček.
Toť vše, já vám děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu Koronthálymu. Prosím pana kolegu Krámka,
aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Zeman.
Poslanec Jan Krámek: Vážený pane
předsedající, vážení členové
vlády, vážené kolegyně, vážení
kolegové, tomuto bodu bylo věnováno podle
mého názoru už hodně času. Nechci
zdržovat, chci být velmi stručný. Mimo
to, že jsem poslancem, jsem také starostou městské
části Prahy. Vím, jaká je situace
ve školství, ale nejen tam, i v jiných oborech,
které se dotýkají života občanů
obcí této republiky.
Finanční prostředky chybějí.
Mne velmi udivuje, že zástupci Levého bloku
nepřišli konstruktivně s tím, že
by nejprve přiznali svoji vinu a zodpovědnost za
stav, ve kterém tento stát v této době
je. Jsem rád, že se jim nelíbí, že
nejsou ve výuce všechny předměty. Za
40 let jedním z hlavních předmětů
byl marxismus-leninismus, stejně tak se rozhodovalo o přijímání
na školy různými důvěrníky
a uličními organizacemi. Děkuji za to, že
jsem se dožil této doby, kdy už tomu tak není
a věřím, že nikdy nebude.
Na závěr bych chtěl poděkovat panu
ministrovi Piťhovi za jeho zprávu a věřím
tomu, že ten bolestný proces, který čeká
nejen školství, ale především transformaci
vztahů mezi lidmi, které jsou v katastrofickém
stavu, a to díky působení komunistické
strany, se bude dávat dohromady skutečně
velmi dlouho. Já stále od listopadu čekám,
že se najde jediný konstruktivní a rozumný
politik, a to zřejmě marně, na straně
Levého bloku, který přizná veřejně
to, co tato strana v této zemi udělala, aniž
by se odvolával na to, že to bylo pod diktátem
východní velmoci.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Krámkovi. Prosím pana poslance Zemana,
aby se ujal slova, připraví se paní kolegyně
Hubová.
Poslanec Eduard Zeman: Vážený pane předsedající,
vážená vládo, kolegyně a kolegové,
tak jak vnímám projednávání
tohoto bodu, zdá se mi, že nám trochu sklouzává
do polohy, že zlá opozice napadá pana ministra
jako příslušníka vládní
koalice. Mohl bych snad předeslat, že osobně
si pana ministra Piťhy velmi vážím jako
člověka a že pevně věřím,
že to s naším školstvím myslí
velmi dobře, ale rád bych zde uvedl na pravou míru
některé skutečnosti.
Jsem členem výboru pro vědu, vzdělání
atd., tedy garančního výboru, kterého
se tento resort týká. Rád bych zde připomněl
poslancům vládní koalice, že nejčastější
slova kritiky vůči resortu školství
se na půdě tohoto výboru neozývají
ani tak z řady opozice, jako od poslanců vládní
koalice. Čili domnívám se, že problém,
pro který tady máme projednávat otázku
školství, není problémem vláda
versus opozice, že jde o problém poněkud jiného
ražení,
Přiznávám se, že jsem samozřejmě,
asi jako většina z vás, neměl dostatek
času přečíst si předložený
materiál, který jsme dnes při zahájení
obdrželi. Stihl jsem ho asi jako kdokoli z vás jen
zběžně prolistovat. Přesto musím
konstatovat, že tento materiál opět v podstatě
jde ve směru, který byl ve výboru několikrát
kritizován. Rozpor názorů našeho výboru
a ministerstva nespočívá v levicovosti či
pravicovosti, nespočívá v tom opozice vláda.
Je to možná paradoxní, když teď jako
opoziční poslanec budu mluvit ve prospěch
vládní politiky, ve prospěch směru
vývoje, který udává vláda vedená
ODS. Ale rozpor, který máme s ministerstvem, je
rozpor, zda transformace anebo reforma.
Domnívám se a soudě podle toho, co bylo projednáváno
v našem výboru, že zdaleka nejsem sám
a že to není jenom opoziční záležitost,
že ministerstvo nevnímá proces jako transformaci,
tedy změnu školství v tom směru, ve
kterém jde ostatní společnost, ale, že
to skutečně chápe jen jako jednu z mnoha
reforem co do určité úpravy osnov, úpravy
počtu hodin atd. Samozřejmě, že v tuto
chvíli určitým způsobem zjednodušuji
a mohu být opraven. Přesto bych chtěl říci,
že transformace naší společnosti je otázka
zásadní změny přístupu ke všemu.
V otázce tzv. transformace školství se tato
změna zatím neprojevuje nijak.
Bavili jsme se tady o tom, že není dostatek peněz,
proč není dostatek peněz atd. Ano, celá
otázka školství je otázka cílů,
co chce vlastně školství dosáhnout,
otázka cest, kudy k tomu chce dojít a otázka,
z čeho to chce zaplatit. Jistě, souhlasím
s panem ministrem, že rozpočet tohoto státu,
tedy i jeho část - kapitola 333 není nafukovací,
a když peníze nejsou, asi se z toho rozpočtu
nevyčlení.
Byl to zrovna náš výbor, který mnohokrát
nabízel skutečně liberální,
rozhodně nikoli levicové řešení.
Obávám se, že toto řešení
má k levicovosti velmi daleko, otevřít opravdu
liberální systém financování
tak, aby školství nezáviselo v plné
míře pouze na státním rozpočtu.
Nevím jak vy, ale já v žádném
z předložených materiálů ministerstva
tuto cestu nevidím. Ministerstvo stále zastává
zásadu, peníze ve státním rozpočtu
nejsou, a tím pádem že školství
na to či ono nemá. Nevidím, že by ministerstvo
hledalo jiné cesty mimo státní rozpočet,
kudy peníze do školství dostat.
Rovněž si tady dnes tak trochu vyčítáme,
co zavinilo 40 let komunistického režimu, případně
co nezavinilo. Ale kam vlastně to naše školství
má směřovat? Ano, já souhlasím
s panem ministrem, že slušný, morální
člověk, je velmi důležité hledisko.
To jistě. Potřebujeme vychovat takové děti,
které by byly uctivé ke starším, atd.
Ale, pan ministr promine, nemohu v tom spatřovat odpověď
na otázku, kam jde naše školství, protože
slušné, vychované děti, uctivé
ke starším, můžeme získat zcela
bez existence škol. K tomu nepotřebujeme vzdělávací
systém. To dokázala rodina v ranném středověku,
bez existence jakékoli školy,
To, co jsem v dnešním vystoupení pana ministra
postrádal, bylo, aby našemu parlamentu v této
sněmovně sdělil, kam - jako vedoucí
představitel tohoto resortu směřuje. Kam
jeho reforma vede. Nevím jak vy, ale já jsem to
v jeho projevu neslyšel.
Vzhledem k tomu, že se tady dnes už mluvilo dlouho,
nerad bych vaši pozornost dále příliš
napínal. Znovu bych chtěl ale připomenout,
prosím vás, kritika školství, problémy
školství - to skutečně není,
jak to dnes tady vypadalo, pouze záležitost levice,
pravice, opozice, koalice.
V našem školství skutečně vážné
problémy jsou. Naše školství nesleduje
společenský proces transformace ani se zpožděním.
Prostě netransformuje se ve své podstatě
vůbec. Zůstává stále centrálně,
direktivně řízeným útvarem.
Slyšeli jste sami ve slovech pana ministra, že je tady
nebezpečný extrém liberalismu, a to snad
není levičácká doktrína, liberalismu,
který by znamenal jakousi anarchii, uvolnění
hodnot.
Mluvím teď k pravicovým kolegům. Připadá-li
vám, že liberalizace znamená anarchii, ztrátu
hodnot, a že tím bychom školství přivedli
vniveč, je mi líto, ale, pánové, pletete
si strany. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Zemanovi. Prosím paní poslankyni Hubovou,
aby se ujala slova. Připraví se pan poslanec Řezáč.
Poslankyně Marta Hubová: Vážený
pane předsedající, vládo, vážené
kolegyně a vážení kolegové, v
souvislosti s úspornými zásahy resortu školství
v důsledku nedostatečné výše
rozpočtu se hovoří především
o platech učitelů a o omezení finančních
prostředků na provoz škol. Zatím se
však nikdo více nezabývá dopadem na
děti samé, především na jejich
zdraví.
Ve svém příspěvku se chci věnovat
problematice zdravotně oslabených dětí
a oblasti školní tělesné výchovy,
která se nachází ve velmi kritickém
stavu, a to nejen z důvodů finančních,
ale i z důvodů subjektivních, tedy ze stran
ředitelů škol i učitelů tělesné
výchovy.
V celé populaci v posledních letech vzrůstá
počet žáků zdravotně oslabených,
kterých podle údajů MZ ČR je 41%.
Podílí se na tom nedostatečný počet
hodin pohybových aktivit, špatně organizovaný
režim ve školách s nedostatečnou kompenzací
jednostranného zatížení, nevyvážená
a obsahově špatná struktura výživy
a další ekologické prvky. Rozpadl se systém
školní zdravotní služby a spolupráce
s lékaři, a tak po léta budovaný systém
zdravotní tělesné výchovy se dostává
do katastrofálního stavu.
V současné době je zdravotní tělesná
výchova zřizována na necelé čtvrtině
škol (to je údaj z roku 1992) a zabezpečuje
pouze 2,1% žáků. V letošním školním
roce silná ekonomická restrikce výrazně
zasáhla i tyto aktivity. Rovněž nevyhovuje
systém preventivních zdravotních prohlídek
žáků, a to jednou za dva roky, především
pro žáky zdravotně oslabené a žáky
sportovně talentované. Požadavky ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy
ČR na kratší časový interval
MZ ČR při zakládání všeobecné
zdravotní pojišťovny nezohlednilo.
Tak např. ostravští autoři provedli
šetření pohybové aktivity žáků
z 8. tříd základních škol. Sběr
byl anonymní, dotazníky zpracovány od 425
žáků. Výsledek je varovný. 75
% dětí zkoumaného souboru mimo povinnou tělesnou
výchovu vůbec nesportuje. Na dotaz, z jakých
důvodů děti nesportují, odpovědělo
23%, že se domnívají, že pohybová
aktivita je zbytečná, 64% nesportuje pro nedostatek
času, 9,5% udává zdravotní důvody,
téměř 2% udává jiné
důvody (jako nemám náladu, nemám pevnou
vůli, atd.). Během přestávek není
možná pohybová aktivita 52,7%. Stoupající
trend rizikových faktorů nelze opomíjet.
Je nutno zaměřit pozornost v prvé řadě
na osvojování zdravého způsobu života,
který z 50 až 60% podmiňuje zdraví.
Bohužel, ani současný stav MTZ základních
tělovýchovných zařízení
škol, což je problematické, větší
rozvoj neumožňuje. Početní stav a vybavení
školních tělovýchovných zařízení
je velmi špatná a často nevyhovující.
Vlastní tělovýchovná zařízení
má 67% základních a středních
škol. Z toho 59% má tělocvičny odpovídající
kapacitou a kvalitou. 20% cvičí v nevyhovujících,
kapacitou nedostačujících prostorách
a 20% nemá tělocvičny a cvičí
v nevyhovujících náhradních prostorách.
51% SOU nemá vůbec vlastní tělovýchovné
zařízení.
Do konce roku 1990 se stavělo v ČR cca 100 tělocvičen
ročně. V současné době je 5
až 10 tělocvičen za rok. Vybavenost a údržba
je ve většině škol nedostatečná.
Materiální vybavení je finančně
náročné. Výroba nářadí
není dotována ani daňově zvýhodněna
a dochází k postupnému zhroucení domácího
průmyslového odvětví na výrobu
nářadí. Situace je řešitelná
dovozem, avšak se zvýšenými finančními
nároky, na které školství nemá.
Ve většině škol chybí rovněž
hřiště s odpovídajícím
povrchem. Finance na údržbu a zóny pro sportovní
činnost o přestávkách a v době
volna.
Kolegyně a kolegové, mám za to, že podporou
školní tělesné výchovy nepodporujeme
pouze zdravou dětskou populaci, ale zejména umožňujeme
dětem prožít sportovní zkušenosti
tak, aby se jim staly podnětem k celoživotní
potřebě provozovat zdravou sportovní činnosti.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
paní poslankyni Hubové. Prosím pana kolegu
Řezáče, připraví se pan poslanec
Drápela.
Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený
pane místopředsedo, vážená vládo,
vážené kolegyně a kolegové, mám
smutný dojem, že zde neprojednáváme
vážný problém, řekl bych otázku,
která patří mezi přední hodnoty
každé demokratické společnosti, ale
že jde o nějakou přestřelku mezi koalicí
a opozicí v rámci nedávného televizního
pořadu o tom, kdo je více destruktivní, zda
je to opozice nebo koalice. Já jsem byl dokonce mým
kolegou v tomto pořadu jako divák poučen
o tom, že vlastně je tady jenom destruktivní
opozice, přesto, že jsem s ním dva roky pracoval
jako funkcionář ústavně právního
výboru a oba jako advokáti jsme tam pracovali pro
to, aby tento výbor udělal co nejméně
chyb a zajistil dobrou normotvorbu.
Chci říci, že na vrcholu pyramidy hodnot každé
společnosti je jistě život a zdraví,
a hned potom je to zřejmě vzdělání.
A to vzdělání je důležité
pro každého člověka, pro jeho děti,
pro jeho vnoučata, bez ohledu na to, jestli patří
k levé nebo k pravé polovině politického
spektra nebo do politického středu.
Já jsem měl to štěstí, na rozdíl
od mých třech dětí, že jsem poznal
jako žák a student tři učitele, jaké
moje děti mohou poznat jenom z Jiráskových
a Raisových románů. Něco mi to dalo
do života a velice mě znepokojuje, když moje
neteř, studentka posledního ročníku
pedagogické fakulty, mně před 14 dny řekla,
že se těšila na to, až bude učit
děti na základní škole, ale nyní
má obavu, že tam těch dětí bude
40 nebo více a zda tedy bude mít možnost učit
nebo zda bude mít možnost jenom dávat pozor
na to, aby se jim něco nestalo.
Jestliže nezabráníme tomu, aby se zvyšovaly
takovýmto způsobem počty žáků
ve třídě, pak nutně poklesne úroveň
vzdělání. Pamatuji se na to, když v
listopadu roku 1989 bylo citováno, že totalita zavinila
kromě jiného, že v nákladech na vzdělání
ve Statistické ročence OSN v průměru
na jednoho obyvatele jsme byli na 72. místě, za
Nepálem.
Je však zajímavé porovnat náklady v
absolutních číslech a hodnotit zvyšování
nákladů vynaložených na školství,
také samozřejmě i očima reálného
zvyšování s ohledem na procento inflace, které
tyto zvyšované náklady na školství
znehodnocuje.
Mám za to, že koncepce a transformace školství
by měla především říci,
co chceme udělat řekněme ve výhledu
15 - 20 let, jak chceme zvýšit úroveň
vzdělání obyvatel České republiky,
pokud jde o procento lidí, kteří by mohli
dosáhnout vysokoškolského a středoškolského
vzdělání, kde jsme za špičkou
moderního světa zaostali. Jestli to kolega Krámek
považuje za nutné, aby tady někdo z Levého
bloku, specielně z KSČM provedl sebekritiku na toto
téma, pak to mohu udělat, ale myslím, že
nemá cenu se takovými jednoduchými hesly
špičkovat, tím neřešíme
hlavní problém.
Nakonec to udělala spisovatelka Zdena Frýbová,
která jednou napsala, že komunisté to vedli
ve společnosti od deseti k pěti a jiná strana
to vede od pěti k nule.
Chceme-li takto zjednodušovat, pak samozřejmě
nic nevyřešíme a můžeme se tady
trumfovat a replikovat, ale našemu školství ani
našim dětem nepomůžeme.
Mne jako právníka znepokojuje to, že na straně
24 toho materiálu je uvedeno, že se hodlá vymezit
podíl nákladů rodiny na studium po skončení
povinného základního vzdělávání,
s tím, že ministerstvo bude spolupracovat s ministerstvem
práce a sociálních věcí i jinými
orgány na dopracování systému sociálního
zabezpečení rodin, žáků a studentů
vysokých škol.
Už při projednávání návrhu
Listiny základních práv a svobod jsme upozornili
na to, že pokud se bude platit školné, byť
jenom na vysokých školách, bude tím
porušen článek 5 odst. 2 Mezinárodního
paktu o hospodářských, sociálních
a kulturních právech ze 16. prosince 1966, který
naši republiku zavazuje od 23. března 1976. Tento
článek obsahuje ustanovení, že každý
stát, který ratifikuje uvedený pakt, se nemůže
odvolávat na standarty hospodářských,
sociálních a kulturních práv, uvedené
v tomto paktu, pokud by z tohoto důvodu chtěl snižovat
již dosaženou úroveň těchto práv,
neboli, jestliže touto ratifikací bylo zajištěné
vzdělání na všech stupních škol,
včetně vysokých bez toho, že by se platilo
školné, potom tedy zavedení takové povinnosti
znamená snížení té dosažené
úrovně práva na vzdělání.
Listina základních práv a svobod, která
je součástí ústavního pořádku,
podle článku 3 a článku 112, odst.
1. platné Ústavy České republiky,
ovšem jasně obsahuje, že tato výjimka
byla povolena pouze pro školství vysoké.
Koncepce ministerstva ovšem vychází z toho,
že chce vymezit podíl rodiny žáka již
po skončení povinného základního
vzdělávání, tedy již na školách
středních. Takový záměr je
v rozporu s platnou Ústavou České republiky
a ústavním pořádkem České
republiky a je tudíž protiústavní a
musíme ho podle mého názoru odmítnout,
neboť především musíme ústavu
dodržovat. Naopak, souhlasím s tím, že
je nutné, aby jeden resort věděl o druhém,
a že je nutné vypracovat celý systém
sociálního zabezpečení rodin žáků
a studentů vysokých škol. Jestli chce vláda
omezovat předškolní zařízení
nebo mateřské školy, pak k tomu musí
udělat odpovídající opatření
i na úseku sociálního zabezpečení.
Když byl projednáván návrh zákona
o rodičovském příspěvku, navrhoval
jsem tehdy v ústavně právním výboru,
aby rodičovský příspěvek byl
přiznáván až do 5 nebo 6 let věku
dítěte. Potom by skutečně matky nezletilých
dětí tohoto věku měly možnost
pečovat o děti v rodině a věnovat
se výchově dětí předškolního
věku v rodině, aniž by byla ohrožena sociální
úroveň dané rodiny. A potom bychom mohli
omezovat mateřské školy tak, aby zajišťovaly
ten rok přípravy na vstup tohoto malého žáčka
do základní školy, což je z hlediska pedagogiky
dávno prověřená dobrá záležitost.
Konečně mně závěrem dovolte
jednu úvahu. Myslím si, že jediné co
můžeme našim mladým lidem, dětem,
studentům dát a co můžeme dát
této republice pro její budoucnost a pro její
konkurenceschopnost ve vyspělém světě
je právě vzdělání, a domnívám
se, že školství není tím resortem,
kde bychom měli šetřit, nemůžeme
příliš šetřit ve zdravotnictví
a ve školství. Můžeme šetřit
eventuelně jinde. Jestliže při restrukturalizaci
celé ekonomiky připustíme, aby poklesla výrazným
způsobem úroveň našeho školství,
ať základního, středního nebo
vysokého, dopustíme se hrubého poškození
každého mladého člověka, každého
mladého občana a dopustíme se i poškození
České republiky,
Doufám proto, že budeme jednat v této věci
tak, abychom si uvědomovali, že právě
vzdělání je hned na druhém místě
každého hodnotového systému moderní
společnosti, systému tedy axiologie, kterou má
i česká společnost. Děkuji vám
za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Řezáčovi, prosím pana
poslance Drápelu, aby se ujal slova, připraví
se paní kolegyně Nováková.