Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Jiří Drápela: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, s velkou pozorností jsem vyslechl projev pana ministra a chtěl bych k němu říci několik poznámek. Na začátku svého projevu chci zdůraznit, že platy pedagogů jsou podstatně nižší než platy jiných vysokoškoláků. V některých kategoriích je to i o 500 korun i více měsíčně v neprospěch pedagogů. A přitom nikdo z nás jistě nepochybuje o tom, že právě oni mají ve své péči to nejcennější, co národ má, to je děti, budoucnost národa.

Dobře fungující školství je předpokladem úspěšného rozvoje společnosti a školství musí předjímat vývoj společnosti o nějakých 15 - 20 let. Vždyť tak dlouho trvá výchova mladého člověka.

Nedostatečné finanční ohodnocení učitelů vedlo k jejich útěku ze školství do jiných oborů. Zatímco vyučovaly v pražských školách neaprobované síly, jen v ČKD pracovalo přes 400 učitelů. Každý národ, každá vláda, která jen trochu myslí dopředu, dává školství plnou morální i finanční podporu, řadí zajištění vzdělání národa mezi priority. Jestliže jsme v roce 1918 dosáhli samostatnosti, pak to bylo zásluhou především vysoké vzdělanosti našich národů, z níž vyplývala i jejich ekonomická síla. Málokdo z nás ví, že díky vynikajícímu školství jsme na konci 19. století měli jen 4% analfabetů, zatímco taková Francie jich měla 25% a Itálie dokonce 40%. To, že naši dědové a pradědové udělali vše pro to, aby svým dětem mohli dát vzdělání, se národu moc a moc vyplatilo. Nedosáhneme-li rychle vzdělanostní úrovně vyspělých západních států, pak jsme odsouzeni k druhořadé úloze mezi evropskými národy.

Ve světle toho, že státní rozpočet vykazuje poměrně velké přebytky, jak jsme slyšeli již v létě, lze tvrzení o nebezpečí roztáčení inflační spirály považovat za demagogické. Tu možná roztočí jiné kroky naší vlády. V létě jsme ostatně slyšeli i o přehazování miliard na různé hromádky. Ta učitelská měla rozhodně být mezi nimi.

Nepodceňuji práci soudců, ale je-li možno přidávat jim po tisících, potom se nemělo zapomenout na učitele. Komunistický režim diskriminoval inteligenci jako celek a učitelé vedle zdravotníků byli diskriminováni jako jedni z nejvíce, byli zasunuti až na konec důležitosti. A v těchto neblahých komunistických praktikách bychom rozhodně neměli pokračovat.

Jak tedy dál?

Za prvé společnost musí školství dát tu důležitost, která mu po právu patří a v rámci toho mu zajistit dostatečné finanční prostředky, Věčné odvolávání se na uspořádání školství např. v USA je zavádějící, jednak proto, že americké školství nelze považovat za nijak vynikající, jednak proto, že zatímco americký národ je národem bohatým, my jsme národem chudým a v nejbližší době budeme rádi, když si zajistíme základní životní potřeby a většině rodičů nebude zbývat na placení soukromých škol.

Naše školství před válkou mělo ve světovém měřítku špičkovou úroveň, bylo naší oprávněnou chloubou a to, že bylo prakticky bezplatné, jsme považovali za projev vysoké demokratičnosti.

Za druhé je nutné zajistit nezávislost pedagogů tak, aby nebyli nuceni stále ohýbat hřbet před nějakým panstvem. Je nutné opět zřídit institut definitivy (ad personam a dále i ad locum), aby osvědčení pedagogové získali pocit existenční jistoty a mohli se plně věnovat svému učitelskému povolání. Dále je nutné urychleně vypracovat nový spravedlivý a jednoduchý platový řád (ten současný je velmi poplatný minulým deformacím) a zakotvit do něj automatický platový postup.

Za třetí je nutné zajistit dobré materiální podmínky pro výuku, vybavit školy počítači, moderními pomůckami pro výuku jazyků, fyziky, chemie, biologie a dalších předmětů. Zhruba polovina našich škol nemá vlastní tělocvičnu. Můžeme se pak divit špatnému zdravotnímu stavu mládeže?

Za čtvrté je možné umožnit všem mladým lidem, aby mohli dosáhnout takového vzdělání, na které svými vlohami stačí. Je absolutně nepřijatelné, aby talentovaní lidé neměli možnost vzdělat se jen proto, že oni nebo jejich rodiče na to nemají prostředky.

My nesmíme potřebu vzdělaných lidí posuzovat jen podle dnešního stavu, kdy naše hospodářství se dostává do velkého útlumu. Avšak i nyní nám chybí spousta skutečných odborníků. Kdybychom je měli a měli je na příslušných místech, mnoho věcí by se nepochybně řešilo jinak a lépe.

To, co bude naše společnost potřebovat, nám ukazují názorně vyspělé státy. Jestliže dnes mají kolem 30% (některé i podstatně více) mládeže na vysokých školách a my jen 16%, pak z toho vyplývá, že do konce století bychom tohoto údaje měli dosáhnout také. Takové Německo mělo před dvěma lety jen asi 40% učňů, zatímco my jsme jich měli 60%. Je tedy nutné zvýšit počty středoškoláků na úkor učňů. Ostatně, vědeckotechnická revoluce se řítí kupředu, a tyto požadavky na nás naléhavě klade. Suma vědomostí se zdvojnásobuje asi jednou za 7,5 roku. USA by nikdy nebyly tak silné, kdyby v 60. letech nezaložily velkorysý rozvoj školství a vědy.

Dále chci upozornit na skutečnost podceňování osmitřídních gymnázií. Z povědomí naší veřejnosti se jaksi vytratil smysl gymnázií. Rodiče si však snad podvědomě uvědomují jejich přednosti, a tak jejich počet je u nás poměrně značný. Přesto však nelze uspokojit všechny zájemce. Kromě toho, že nadané děti mohou dostávat již od 11 let intenzívnější výchovu, naučily by se už v gymnáziích systémově myslet,

Humanitní vzdělání vede k širšímu rozhledu a k pokrokovosti. Nynější zlá ekologická situace by se asi nikdy nevyvinula, kdyby příslušní činitelé minulosti byli dostatečně humanitně vzděláni.

Souhrnně lze tedy říci, že musí být vytvořen program, který bude zajišťovat:

1. do roku 2005 zvýšení počtu středoškoláků na 60% z celkového počtu mládeže a z nich polovina (to je asi 30% veškeré mládeže) aby pokračovala dále na vysokých školách,

2. bezplatné školství na základních a středních školách,

3. odpuštění školného pro ty vysokoškoláky, kteří budou úspěšně skládat předepsané zkoušky,

4. stipendia pro nadané studenty z nemajetných rodin,

5. institut definitivy pro osvědčené pedagogy všech stupňů, to je mimo jiné pro vysokoškolské profesory a docenty, a minimálně 5leté smlouvy pro asistenty,

6. vytvoření platového řádu, jehož prostřednictvím bude oceněna práce pedagogů na úrovni ostatních vysokoškolsky vzdělaných pracovníků včetně soudců,

7. řízení školství pomocí místních, okresních a zemských školských rad, redukce aparátu ministerstva na minimum, zrušení všech útvarů, které nemají přímou návaznost na pedagogický proces,

8. zajistit vysokou personální a materiální úroveň škol dotacemi státu, měst i obcí, vytvořit podmínky pro sponzorování tak, aby nebylo kvůli úrovni státního školství nutné dávat děti na soukromé školy, pamatovat, že státní školství je určující pro úroveň všeho školství,

9. zajistit všeobecně osmitřídní gymnázia a na nich pomocí klasických jazyků nebo matematiky a deskriptivní geometrie zajišťovat vytváření systémového myšlení,

10. podporovat rozvoj vědy na vysokých školách i mimo ně, ten je totiž určující pro úroveň vysokého školství,

11. v novém vysokoškolském zákoně vymýtit všechny pozůstatky totalitního systému včetně dlouhodobých postů universitních funkcionářů, vedení škol předat profesionálům, vysokoškolským učitelům přenechat jen representační a kontrolní činnost, aby se mohli věnovat plně svému oboru a výuce studentů,

12. na mateřských, základních i středních školách stanovit maximální počty dětí v jednotlivých třídách.

Dámy a pánové, to je vše, co jsem ve zprávě pana ministra školství postrádal. Byl bych rád, kdyby tyto připomínky byly akceptovány v praxi tohoto resortu. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Drápelovi. Prosím nyní paní poslankyni Novákovou, aby se ujala slova. Připraví se pan poslanec Štrait.

Poslankyně Eva Nováková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, koncepci, kterou ministerstvo předložilo a jak také byla schválena vládou, považuji za zdařilou. Všechny podstatné rysy nového školství jsou zde jasně patrné. Je to škola, která dá dětem vzdělání i radost, učitelům svobodu a klid v práci.

Říká se, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nic konkrétního nedělá. Ministr na začátku svého údobí vyslovil názor, že chce budovat naše školství od základního a že to chce dělat s pomocí učitelů. Za deset měsíců je připraven ucelený program pojetí obecné školy a od školního roku 1993-94 bude ověřován na školách, které mají o ověření zájem. Kdo trochu ví, co znamená připravit program i pro jeden předmět, musí to prohlásit za úspěch, ale jsou tu i další momenty. Celý projekt odpovídá tomu, po čem všichni volají.

Za prvé - děti nejsou tak přetěžovány informacemi.

Za druhé - více práce ve třídě a možnost procvičení odbourá spoustu domácích úkolů.

Za třetí - žák je postaven do centra zájmu.

Za čtvrté - osnovy jsou tak volné, že umožňují plně uplatnit tvořivost učitelů.

Za páté - výuka jazyka vede k tomu, aby se děti naučily především domluvit se, komunikovat.

Za šesté - vlastivěda ukáže dětem jejich obec, kraj, naši vlast.

Vše je pojato výchovně, aby nám vyrůstala generace slušných dětí. Ohlas učitelské veřejnosti je, pokud vím, velmi dobrý. Mluvila jsem o tom s učiteli a vím, že více než 170 škol si přeje, aby právě u nich již v budoucím školním roce se mohl tento program vyzkoušet. To je cenné, protože to ukazuje, že ministr rozumí potřebám výchovy a dovede zaujmout učitele k práci, což se dříve říci nedalo.

Dovolte, abych se krátce také zmínila k tolik diskutované problematice mateřských škol. Chtěla bych upozornit zvláště na některé opakovaně tradované aspekty. Tlak, aby mateřské školy opět byly zařazeny do započitatelných hodnot, je většinou vyvíjen zvláště pedagogickými pracovnicemi mateřských škol. Domnívám se však a věřím, že je to jasné, že problém dostatečného financování by tímto zdaleka nebyl vyřešen. Je třeba vzít i v úvahu dobře známou skutečnost, že mateřské školy plní i funkci sociální a přitom samozřejmě naprosto - a to bych chtěla podtrhnout - to nesnižuje jejich význam.

Dále je třeba vzít v úvahu i to, že je přece samozřejmé, že záleží zcela na rodičích, zda jejich děti budou mateřské školy navštěvovat, nebo ne. A zde je myslím si - zcela oprávněná otázka po spravedlnosti matek, které za to, že se starají a vychovávají své děti v předškolním věku, od státu nic nedostávají, zatímco rodinám, které děti do mateřských škol svěřují, stát přispívá zhruba 1.000 Kč měsíčně na každé dítě. Doufám, že nikdo nebude zpochybňovat význam rodinné, zvláště citové výchovy, kterou děti, hlavně v předškolním věku, tolik potřebují. Na závěr bych chtěla říci tolik. kdo chce ten vidí, jak postupně vzniká nová tvář našeho školství. Kdo nechce pravděpodobně toto nikdy vidět nebude. Chtít uskutečnit všechny potřebné změny najednou, to prostě nejde. Proto já i jako členka výboru pro vědu, vzdělání, kulturu a mládež hodnotím práci pana ministra pozitivně. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Novákové, prosím pana kolegu Štraita, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Vačkář.

Poslanec Jaroslav Štrait: Pane předsedající, dámy a pánové, díky ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR jsme dostali alespoň zásady transformace českého školství. Je škoda, - už to tady bylo několikrát řečeno - že jsme neměli čas je prostudovat. Stačil jsem zásady transformace jenom přelétnout a je nebezpečí, abychom nezatracovali šmahem vše, co tam je uvedeno a nebo celý problém povrchně nepolitizovali na černou a bílou. Upozorňuji jenom na věci moudré, které jsou zde např. na str. 4 o nekritickém přejímání vzorů, na str. 6 o kázni a sebekázni: s těmi věcmi lze přirozeně souhlasit.

Některé otazníky transformace školství po vystoupení pana ministra Piťhy snad jsou vysvětleny. Mám doslova celou řadu petic, - a já si myslím, že každý z nás jste dostali v současné době hlasy učitelů, já jsem je soustřeďoval především z východních a z části severních Čech - kdy učitelé upozorňují na to, aby alespoň školství základní a střední - což souvisí s Listinou lidských práv a svobod - bylo financováno v souladu s platnou legislativou. Žáci stále ještě mají dostávat bezplatné pomůcky a učebnice, praxe však vypadá tak, že dostanou jenom malou část a další si kupují sami. To je jenom jeden příklad.

Na běžný provoz škol chybí v jednotlivých okresech u nás ve východních Čechách řádově 10 - 15 mil. Kč. Zcela neodpovědně se přesouvá financování školství na obce a města. To bude snad možné v budoucnosti. Podtrhuji, že ekonomická reforma, která probíhá, musí nutně mít i svoje sociální dimenze. Jen s velkými obtížemi stačí finančními prostředky na mzdy, které ve školství jsou v průměru 4.000 Kč. Přitom občané poukazují na stále rostoucí mzdy státního aparátu a koneckonců i poslanců.

Opatření, která ministerstvo školství doporučuje, je pro toho, kdo alespoň chvíli stál před dětmi, nepřijatelné. Tady to zaznívalo, já jenom shrnuji: zvyšování počtů dětí ve třídách, rušení dělení tříd při výuce cizích jazyků, matematiky, tělesné výchovy, snižování počtů hodin v učebních plánech: likvidace nepovinných předmětů, zdá se, že o některých věcech je zbytečné hovořit. Celá řada z těchto věcí byla již v minulosti interpelována, ale ministerstvo tyto věci, které jsou v rozporu s vládním prohlášením, stále odráží. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Štraitovi. Prosím pana poslance Vačkáře, aby se ujal slova.

Poslanec Jiří Vačkář: Pane předsedající, vážená vládo, na rozdíl od pánů kolegů předřečníků se budu snažit být stručný. Vznesu pouze dva dotazy na pana ministra.

Víme, že finanční situace ve školství je složitá. Na rozdíl od toho se mi zdá, že stav řídících pracovníků školství neúměrně narůstá. Byl bych rád, pokud pan ministr by mohl v závěrečném slovu uvést rozdíl počtu řídících pracovníků před a v průběhu posledních dvou let, abychom si čísla mohli porovnat.

Za druhé bych zde vznesl dotaz, zda pan ministr školství ví, že jedna obec za druhou požaduje částku, která činí 1.800,- až 2.000,- Kč na žáka základní školy, tzn. rozdíl 563,- Kč jedna na druhé. Vyhrožuje v tom smyslu, že pochopitelně v tom určitém místě jejich žáky nebude nadále stravovat a nebude jim zajišťovat některé další věci. Jakým způsobem ministerstvo školství hodlá tento problém řešit? Protože vím, jako starosta obce, který to donedávna dělal, že 563,- Kč stačí v naší základní škole pouze na otop.

Pochopitelně ostatní menší obce, odkud žáci dojíždějí, finanční prostředky nemají a situace se stává svízelnou, do určité míry neřešitelnou.

Opačně teď máme problém s žáky výjimečně nadanými, kteří dojíždějí do okresního města, kde zase Rada zastupitelstva nám tyto dopisy píše. Zůstalo zatím při dopisech, ale mám obavy, aby se to nějakým způsobem nevyhrotilo.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Vačkářovi, prosím pana kolegu Hofhanzla, aby se ujal slova.

Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážené dámy, vážení pánové, vážený pane ministře, je zde mluveno o úrovni našeho školství a o jeho koncepci. Je absurdní opakovat, že nás zde přesvědčují o úpadku, porušování lidských práv a pomalu zrůdnosti dnešní školské politiky především ti, kteří jsou pohrobky strany a systému, který dovedl naši zemi do morálního rozkladu par excellence. Jsem nucen nyní zde připomenout osobně svoji cestu komunistickým školstvím.

Po ukončení osmileté základní školy jsem na střední školu nesměl. Dělal jsem rok na statku, protože otec byl v pracovním táboře jako vesnický boháč. Po roce ve 14 letech jsem musel odejít z domu, aby o mně nevěděli. Poté, co mě matka dostala na střední zemědělskou školu, kterou když jsem první rok do ní chodil, dvakrát bylo žádáno z místního národního výboru od nás v obci, abych byl vyloučen. Díky několika slušným učitelům jsem na škole zůstal. Když jsem končil tuto střední zemědělskou školu, dostal jsem umístěnku domů do družstva. Byl jsem tehdy druhý nejlepší dorostenecký tyčkař v Československu. Předsedkyně družstva, která tehdy družstvo vedla, mi řekla, když jsem jí pravil, že pro mě stejně místo nemají, řekla, že se těší, až budu rozkejdat hnůj, že to místo mi stejně nedají. Řekl jsem jí, že mě tam nikdy nedostane a že jí jednou přijdu dát s odpuštěním "po hubě". A nedostali mě tam.

Absolvoval jsem dva roky vojenské základní služby a žádal jsem podruhé na vysokou školu. Byla mi opět nepovolena. Po roce jsem žádal potřetí na vysokou školu a potřetí mi nebylo dáno doporučení, Byl jsem přijat na zemědělskou vysokou školu v Českých Budějovicích bez posudku. Bylo to v roce 1963, když režim již polevoval a vzali mě na vysokou školu proto, že neměli dostatek přihlášených žáků. Po roce mi učitel, který viděl, že mám o studium zájem, zařídil přestup na přírodovědeckou fakultu. Ukončil jsem přírodovědeckou fakultu ve 30 letech a v podstatě díky tomu, že jsem byl dostatečně tvrdohlavý a nedal se odradit,

Můj osud nesdílelo tisíce a tisíce nadaných lidí v této zemi, kteří zůstali odkázáni pouze na základní vzdělání a tato země byla o tyto lidi ochuzena. Já hledal celý život, co jsem chodil do školy, příklad učitele. Mohu říci, že jsem našel jediného učitele, který byl příkladem tím, že měl vědu rád. Chci říci, že skutečnost, jaká je v učitelském stavu v této zemi, je taková, jakých bylo těchto 40 let, pánové, po kterou jste tuto zemi řídili. Být vámi, bych tiše několik let mlčel a nemluvil bych. Měli jste napřed projít těžkým očistcem a pak jste měli teprve nárok pracovat a přičinit se v této zemi, aby šla, aby se stala jednou ze zemí evropských. Pokud vás mohu pozorovat třetí rok v této sněmovně, neděláte nic jiného, než dále rozkrádáte a bouráte. Děkuji. /Potlesk./

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Hofhanzlovi. Kdo se dále hlásí do rozpravy? Jestliže nikdo, rozpravu uzavírám, Pan ministr vystoupí se závěrečným slovem jako předkladatel materiálu.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Petr Piťha: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, několik hodin probíráme otázky školství. Doufám, že z debaty samotné vidíte, jak obrovská šíře problematiky je otázka školství, vzdělanosti země, jak se propojuje s dalšími a dalšími systémy, které spolu se školstvím tvoří život společnosti. Viděli jste, kolik jednotlivostí a kolik různých názorů se ozve během několika hodin.

Především bych chtěl všem, kteří vystoupili, opravdu poděkovat za to, že se zabývají otázkou školství. Chtěl bych jim poděkovat za spoustu připomenutí, i když musím říci, že většina z těch pojmenovaných věcí je mi intimně známa. Nyní bych odpověděl na některé z podnětů. Omlouvám se, že zde nebudu odpovídat krok za krokem na každou jednotlivost, ale poté, co obdržím zápis této debaty, odpovím - pokud neodpovím zde dámám a pánům - písemně, protože podněty z této diskuse, i když nejsou formální interpelací, beru vážně. Samozřejmě tak vážně, jak se patří na názor poslance českého parlamentu.

Chtěl bych se však vyjádřit k některým bodům. Například bych rád řekl, že interpretace mého projevu vstupního, že policii nadřazuji školství, je naprosto chybná. Pan poslanec se patrně přeslechl. Mluvil jsem o tom, že může být mnoho priorit, a že zvažování mezi nimi může jít nejrůznějším směrem. Neřekl jsem, že by policie měla být nadřazena školství.

Rád bych se vyslovil k tomu, že nám chybí kontrola státních prostředků vydávaných do nestátních škol. Velmi pečlivě sledujeme, co se s penězi, které dostávají nestátní školy, děje. Velmi pečlivě.

Hovořilo se zde velmi široce o školkách. Vidíte, právě na této otázce bych chtěl ukázat, jak dalekosáhlé jsou to problémy. Množství dětí ve školkách se samozřejmě vyvíjejí a jsou ve vztahu s celkovým pojetím životního stylu, se sociální skladbou, s tím, jak se vyvíjí sociální postavení ženy ve společnosti, jak vypadá míra zaměstnanosti žen a zajištění matek s malými dětmi atd.

V této souvislosti bych rád upozornil na to, že když počátkem padesátých let se vyslovil tvrdý trend k tomu, aby došlo k maximální zaměstnanosti žen, byl tím jednoznačně veden také útok na to, aby stát dostal do svého ideologického nadhledu co možná nejdříve malé děti a aby právě v mateřských školách prováděl nejsnazší a neúčinnější indoktrinaci. Ale celý problém se skutečně musí řešit v souvislosti se sociálním postavením ženy, s řešením toho problému, zda mladé ženy budou dávat více přednost být doma s dětmi, nebo mít druhý příjem v rodině atd. To není věc, kterou může vyřešit jednoduše ministr, jehož resortem je školství. To opravdu zasahuje také jinam a musí to být řešeno v souvislosti s resorty jinými.

Rád bych se zmínil o tom, že existují vysoké školy, které ruší cenná praktika a deklasují kvalitu své výuky. Samozřejmě na univerzitách dochází k tomu, že je zapotřebí hledat takové přebudování studijních programů a celkových studijních přístupů, aby to přineslo možné a možná velmi značné finanční úspory. Samozřejmě, že akademičtí funkcionáři nebo kvestoři se mohou dopustit velmi neblahých kroků.

Protože jsem také člověk, který nějakou dobu pobýval na univerzitách, vím, že např. míra cvičení, která se konají k některým přednáškám, je naprosto přehnaná a že z tohoto množství si studenti neodnášejí téměř nic. Systém asistentské výchovy, kdy profesor něco přednáší a jsou k tomu desítky hodin cvičení, ve kterých se to opakuje, to je věc, která v některých oborech je prostě neúnosná. Samozřejmě, že se zde musí postupovat opatrně a citlivě, protože jsou samozřejmě obory a disciplíny, ve kterých právě cvičení jsou těžištěm výuky a výchovy. Pokud někde udělá některý z děkanů nebo proděkanů chybu, tak to samozřejmě není věc, která padá na hlavu ministra školství.

Byly zde zmíněny pedagogické fakulty. Domnívám se, že právě pedagogické fakulty jsou fakultami, které vyžadují rozsáhlé přebudování své činnosti, protože jsou to pedagogické fakulty, které vytvářely v uplynulých letech učitele, o kterých se někdy pochybuje. Myslím si, že právě na pedagogických fakultách by se studijní postupy měly radikálně změnit.

Musím jednoduše a krátce odmítnout výtku, že navrhovaná tzv. malá novela vysokoškolského zákona dopadne na výkvět naší vzdělanosti. Novela je míněna právě pro to, aby se toto nestalo. Jde o to, aby nedošlo k nějakému ne šťastnému vertikálnímu řezu, nýbrž aby došlo v rámci naší inteligence působící ve vědeckých ústavech a na vysokých školách k řezu horizontálnímu, aby ti, kteří jsou slabší, odešli.

Pokud zde pan poslanec Soural mluvil v jedné části svého projevu jménem učitelstva, nevím, zda k tomu je plně legitimován, protože znám řadu učitelů, kteří se na věci dívají odlišně.

Byla mně položena jedna osobní otázka. Snad bych na ni měl odpovědět - totiž za co jsem vystudoval. Vystudoval jsem v době komunistického režimu a mohu vás ujistit, že moje skutečné vzdělání vznikalo spíše jinde než při univerzitních přednáškách. Moje jazyková vybavenost vznikla jednoznačně tím, že moji rodiče mi zaplatili soukromé hodiny, kromě toho, co mne naučili sami.

Za velice významné považuji vystoupení poslance Zemana. Pan poslanec Zeman mluvil o stavu transformace a reformy. Usvědčoval mne z toho, že vlastně usiluji o reformu školství, nikoliv o jeho transformaci. Z textu dokumentu, který jsem předložil, je - myslím - dostatečně zjevné, že si nepřeji žádnou zlomovou reformu, ani jednoduchou obsahovou reformu, že mi jde skutečně o transformaci a tudíž v této věci doufám, že jde o pouhé nedorozumění.

Pokud jde o otázku demokratičnosti ve školství, o které rovněž mluvil poslanec Zeman, chci upozornit na to, že tam jde o dvě oblasti. Jednak o vnitřní demokracii života škol, jednak o demokracii školského systému jako takového. Obojí bude ošetřeno.

Velice souhlasím s tím, o čem mluvila paní poslankyně Hubová, totiž o tom, že v naší společnosti je vzrůstající nebezpečí kolem tělesné zdatnosti naší mládeže. Chtěl bych zde ovšem říci dvě nebo tři poznámky. Prvá je ta, že v programu obecné školy na tuto věc velmi vážně pamatujeme. Navrhujeme tam např. časové rozšíření přestávek, které umožní, aby děti v takto rozšířeném čase měly také čas k vhodnému pohybu. Zavádíme a doporučujeme něco takového jako správné ekologicko-hygienické chování dětí, které budou žít ve světě patrně ještě více technizovaném než je náš dnešní,

Druhá poznámka směřuje k tomu, že rovněž není problémem ministra školství nějakým způsobem rozhýbat mládež, která jako buchty sedí před televizními obrazovkami, a přimět rodiče k tomu, aby děti vyhnali hrát fotbal nebo se proběhnout, a nenechají je sedět před tímto magickým božstvem.

Stejně tak ministr školství nemůže být zodpovědný za skladbu jídelníčku v jednotlivých rodinách. Velmi souhlasím s tím, co zde řekl poslanec pan Drápela. Souhlasím s jeho důrazem na gymnaziální studia, souhlasím s jeho pohledem na význam státního školství a rád bych řekl, že ve státním školství probíhá, možná ne tak ostře viditelně, ale přece významný pohyb k lepšímu. Jsou však některé body jeho vystoupení, se kterými tak jednoznačně souhlasit nemohu nebo dokonce vůbec nemohu souhlasit, Například bych kladl otazník na to, zda má existovat automatický platový postup. Je jisté, že se vzrůstající zkušeností se pedagog stává nebo může stávat lepším pedagogem. Že by však existovala přímočará souvislost s dobou zaměstnání a kvalitou práce, nejsem přesvědčen. Stárnutí není velká zásluha.

Dále bych se rád vyslovil k tomu, že se velmi často mluví o procentu vysokoškolsky vzdělaných lidí, středoškolsky vzdělaných lidí, uvádějí se koeficienty vůči Pobřeží slonoviny nebo vůči Nepálu apod. Chtěl bych upozornit, že tyto statistiky bývají někdy velmi zavádějící. Jsou zavádějící z toho důvodu, že jsou budovány jiným způsobem a tudíž je není možné dobře srovnat. Do procenta vysokoškolsky vzdělaných jsou v mnoha statistikách v zahraničí zahrnováni i absolventi takových zařízení, jako jsou řekněme naše nástavbové kurzy nebo nejrůznější druhy specializačních odborných kurzů. Pak ovšem to procento prudce stoupá oproti našim statistikám, které do této kategorie zahrnují lidi s významným zaokrouhleným univerzitním studiem.

Proto si také myslím, že srovnávání vzdělanosti s cizinou je poněkud obtížná věc a nevím, podle jakých kritérií se to má měřit. Zdá se mi, že kritérium počtu určitým způsobem vzdělaných lidi právě pro tu nesrovnatelnost je zavádějící. Kromě toho vím, že zvlášť v minulosti existoval způsob hodnocení vědeckých pracovišť podle toho, kolik je tam doktorů věd, kandidátů věd apod. Tento počet ne vždycky obrážel skutečnou kvalitu pracoviště.

Byly mi zde položeny některé velmi konkrétní otázky, jako například jak je to s počtem řídících pracovníků ve školství. Po ruce, to je přímo v hlavě, mám číslo o ministerstvu školství, které bylo zredukováno o 10 až 15%. Jednotlivé počty pracovníků školských úřadů, což byla patrně hlavní náplň otázky pana poslance, zodpovím písemně.

Co se děje s žáky, kteří studují v jiné než ve své obci. Samozřejmě bystří starostové jsou jistě rádi, když jejich děti chodí do školy k sousedům. Tuto věc budeme řešit novelou, kterou navrhneme a která prošla vedením ministerstva. Myslím, že je to celkem vše.

Nakonec bych chtěl však říci jednu poznámku. Samozřejmě, že zde došlo k tomu, že meritorně zcela věcné otázky týkající se stavu a vývoje našeho školství tak či onak přecházely v politickou polemiku. Řeknu k tomu jediné. Pan poslanec Wagner položil otázku, jak se bude zodpovídat vláda ODS v budoucnosti za to, co po sobě zanechává. Máme-li to srovnat s předchozím režimem, znamená to, že by vláda ODS měla trvat ještě 39 let a něco, protože teprve potom bude toto srovnání kvalitativně možné. Zatím vláda ODS, která není pouze vládou ODS, trvá 10 měsíců. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)