Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

V oblasti zahraničního obchodu se snažíme trvale působit směrem k většímu otevření západních trhů pro český export. Nicméně, na rozdíl od politiky bezpečnostní, nemůže být naše obchodní politika výlučně orientována na západní Evropu, jejíž trhy jsou nasycené, vysoce konkurenční a v některých položkách značně chráněné. Česká zahraniční politika se proto bude podílet na nové a důkladné analýze dnešního stavu a možností, které skýtají východní a mimoevropské trhy, a usiluje o rychlejší liberalizaci obchodních vztahů ve střední Evropě.

Vážená sněmovno, dlouhodobým cílem a zřetelnou prioritou České republiky je členství v Evropském společenství, Česká republika potvrdila závazky sjednané s Československem v Evropské dohodě o přidružení a nedávno zahájila jednání o sukcesi do ní s tím, že předpokládá podpis nové asociační dohody v letošním roce. Uzavření celní unie se Slovenskem umožnilo plynulé prodloužení platnosti obchodní části této dohody.

V další fázi bude úkolem ČR všestranně připravit podmínky k tomu, aby mohla být přijata snadno a rychle za plnoprávného člena Evropských společenství. Prvořadými úkoly budou harmonizace českých zákonů a norem se zákony a normami Evropských společenství, postupné vytváření zóny volného obchodu, pravidelný politický dialog a spolupráce v oblasti zahraniční a obranné politiky a při řešení některých konkrétních problémů evropského dosahu.

Česká republika chápe proces integrace naší země do Evropských společenství především jako výzvu pro naše vlastní úsilí doma. Naše společnost, naše ekonomika musí svým fungováním a výkonem odpovídat západoevropským standardům. Vlastní práci nenahradíme neustálým klepáním na dveře Evropských společenství. Na druhé straně pád železné opony není výzvou jen pro nás. Na myšlenku, že jednou budeme žít společně, si musejí postupně zvykat i národy západní Evropy. Evropská společenství, do značné míry výtvor minulého bipolárního světa, musí hledat v novém světě své nové místo, musí hledat svoji novou vizi.

Úsilí o přizpůsobení ekonomiky musí být vynaloženo na obou stranách bývalé železné opony. Je zřejmé, že i ekonomika zemí Evropského společenství bude muset podstoupit, v důsledku integrace našich zemí, proces restrukturalizace, který také nebude bezbolestný. Toto úsilí nelze nahradit vršením překážek vzájemnému obchodu, ať už pro to jsou jakékoli záminky.

Je třeba na tomto místě zdůraznit, že obchodní problémy, které zaznamenáváme, jsou pouhé epizody procesu integrace naší země do Evropských společenství, který má historické dimenze. Kdo toho demagogicky zneužívá, kdo z toho chce vyvodit něco jiného, pokouší se otáčet kolem historie opačným směrem.

I když nebezpečí přímé vojenské intervence cizího státu do velké míry pominulo, zdroje konfliktu po rozpadu bipolárního světa nadále existují a jsou stále nepřehlednější, Bezpečnost a stabilita České republiky jsou dnes ohrožovány i jinými, těžko předvídatelnými faktory: růstem militantního nacionalismu a etnicko-teritoriálních sporů ve východní Evropě a na Balkáně, nebezpečím vyplývajícím z nekontrolovatelného přílivu uprchlíků či kolapsu v dodávkách strategických surovin. Podceňovat nelze ani rostoucí problémy globálního charakteru, jako jsou proliferace jaderných materiálů, mezinárodní terorismus, růst náboženského fundamentalismu, velké ekologické havárie, chudoba a konflikty v tzv. třetím světě.

Ačkoli Česká republika má výhodnější geostrategické postavení než Československo, není schopna se v případě rozsáhlého konfliktu bránit pouze vlastními silami. Trvalým úkolem české zahraniční politiky je proto najít taková spojení a vstoupit do takových mezinárodních smluv a organizací, které by maximálně garantovaly nedotknutelnost hranic státu, posílily jeho bezpečnost a v případě nutnosti umožňovaly účinnou obranu.

Jediné reálné alternativy k získání bezpečnostních garancí pro Českou republiku představuje NATO a Západoevropská unie. Protože Česká republika sdílí stejné demokratické hodnoty, jaké sdílejí státy NATO a protože je rozhodnuta tyto hodnoty hájit a bránit, klade jako svůj dlouhodobý a neměnný cíl plnoprávné členství v NATO. V americké vojenské přítomnosti v Evropě vidí záruku dlouhodobé evropské stability. Česká republika rozvíjí přímé vztahy a spolupráci jak s NATO, tak s jeho jednotlivými členskými zeměmi v politické i vojenské oblasti.

Je známo, že úspěch a dobré vyhlídky naší ekonomické reformy jsou dány především tím, že jsme si všichni do důsledků uvědomili naši vlastní odpovědnost v tomto procesu. Odhodlání a velké vlastní úsilí jsou klíčem k tomuto úspěchu. Podobná jednoduchá pravda platí také v oblasti bezpečnosti státu. Nepomůže pouhé klepání na dveře té či oné obranné aliance. Jak naši spojenci, tak i naši hypotetičtí nepřátelé musí být přesvědčeni, že budeme-li napadeni, budeme bojovat se zbraní v ruce.

Vážená sněmovno, česká zahraniční politika přisuzuje významné postavení Organizace spojených národů. Využije autority OSN ke svému plnému začlenění jako suverénního, rovnoprávného a spolehlivého partnera do mezinárodního společenství, Česká republika podporuje úsilí o přeměnu OSN v efektivní nástroj světové bezpečnosti a spolupráce. Nástroj, který bude řešit především problémy mezinárodní bezpečnosti, ochrany lidských práv, ochrany životního prostředí, boje proti drogám a hledat cesty zmírnění napětí ve vztahu Sever - Jih.

Česká republika se ihned po svém ustavení stala účastnickou zemí KBSE a potvrdila všechny závazky vůči ní. KBSE bude nadále využívat jako fóra pro výměnu názorů, výklad svých postojů, doporučení a hájení svých zájmů. Význam KBSE vidí i v její transatlantické dimenzi, KBSE v důsledku vývoje v konfliktních oblastech Evropy vstoupila do nové fáze své existence, hledá svou novou identitu a nové mechanismy rozhodování a delegace pravomocí, které by vyústily v efektivnější a akceschopnější organismus. Česká zahraniční politika bude tyto iniciativy podporovat.

Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, na závěr bych se chtěl zmínit o dvou obecnějších aspektech, které jsme měli na paměti při práci na koncepci české zahraniční politiky, o jejíchž hlavních tezích jsem vás právě informoval. Oba mají klíčový význam pro vytváření povědomí o naší věrohodnosti v mezinárodním společenství.

Prvním aspektem je to, čemu bychom mohli říkat praktická proveditelnost. Celá politika této vlády a s tím i politika zahraniční, je budována na přesvědčení, že o tom, co chceme udělat, má smysl v politice mluvit pouze tehdy, víme-li, jak to udělat.

Ten, kdo nestaví za slovo skutek, ztrácí věrohodnost. Pro náš stát, pro naši novou Českou republiku by taková politika byla velmi krátkozraká. Porozumění této dichotomii mezi slovy co a jak dává naší politice nejen praktický, ale i etický rozměr.

Jak už jsem řekl, i druhý aspekt souvisí s věrohodností zahraniční politiky. Má-li se stát naše republika seriozním partnerem na mezinárodním poli, je důležité, aby její základní zahraničně politické směřování bylo stálé, aby nepodléhalo náhlým zvratům po každé změně vlády či ministra zahraničí. Zásadní rozdíly mezi stranami v názorech na zahraniční politiku či bouřlivé diskuse oslabují postavení státu ve světě. Proto je naším cílem vybudovat českou zahraničně politickou doktrinu na základě konsensu. Doufám, že teze, které jsem právě přednesl, jsou příspěvkem k tomuto úsilí. Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji panu ministru, dříve než přistoupíme k rozpravě, prosím zástupce zahraničního výboru paní poslankyni Ivanu Janů, aby mně byla nápomocna při formulování návrhu usnesení, a proto ji prosím, aby zaujala místo u stolku zpravodajů.

Otevírám rozpravu, do které se jako první přihlásila paní kolegyně Stiborová. Připraví se pan kolega Seifer.

Poslankyně Marie Stiborová: Pane místopředsedo, dámy a pánové, dovolte mi, abych vystoupila s procedurálním návrhem. Já velice děkuji, že byl zařazen tento bod na jednání Poslanecké sněmovny a že pan ministr Zieleniec přednesl informaci o koncepci zahraniční politiky.

Myslím si ovšem, že zahraniční politika státu je skutečně věc velice závažná a bylo by také velice vhodné, aby rozprava k této závažné otázce byla vedena poté, kdy by poslanci Poslanecké sněmovny se mohli seznámit podrobněji s tímto exposé, aby ho dostali v písemné formě a rozprava byla tedy k tomuto bodu otevřena až po předložení písemné formy, tj. tedy zítra, předpokládám v ranních hodinách.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji paní poslankyni, protože se jedná o procedurální návrh, nechám o něm hlasovat.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, kdo tedy souhlasí s procedurálním návrhem paní kolegyně Stiborové na přerušení projednávání tohoto bodu do zítřejšího dne, ať zvedne ruku. 58.

Kdo je proti? 46.

Kdo se zdržel hlasování? 20.

Tento návrh nebyl přijat.

Prosím tedy, aby v rozpravě přistoupil k řečnickému pultu pan kolega Seifer, připraví se kolega Vyvadil.

Poslanec Pavel Seifer: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, skutečně je málo času na to zažít obsáhlou a podrobnou informaci o koncepci naší zahraniční politiky.

Pravda je, že naše zahraniční politika, až na výjimky, až na některé případy, bývá u veřejnosti poměrně kladně hodnocena, říkám, až na výjimky.

Já si dovolím vyjít ze struktury, kterou zde přednesl pan ministr. Prohlásil, že základem zahraniční politiky našeho státu je hájit životní zájmy České republiky. Za prvé hovořil o sousedských vztazích i specielně se věnoval podrobně i vztahům se Slovenskem a Spolkovou republikou Německo. Dovolte v úvodu několik poznámek k těmto problémům.

Nejdříve Slovensko. Ukazuje se, že rozdělení a následky tohoto rozdělení a šok z tohoto rozdělení není tak bezkonfliktní, jak se nám snažila vládní koalice před rozdělením vsugerovat. Samozřejmě se předpokládalo a rozumní lidé s tím počítali, že dojde k dramatickému zhoršení a bohužel k tomu dochází. Reakcí na to jsou supernulové varianty a podobné úvahy, které v podstatě jsou na bázi volných úvah politiků a představitelů.

Nicméně reálně se s nimi zřejmě nepočítá v tom rozsahu, v jakém by mělo. V každém případě musíme reálně počítat s tím, že vztahy se Slovenskem se budou alespoň v dohledné době zřejmě zhoršovat. Zcela logicky ekonomické důvody, majetkové důvody, otázka slovenských DIKů, otázka českého pocitu vlastnictví - oprávněného v tomto případě - a na druhé straně oprávněného pocitu liberalismu vzhledem k těmto soukromým vlastníkům zhorší a zatíží vztahy tak důležité pro další vývoj ve střední Evropě. Jestliže jsme dnes bezmála dáváni jako příklad možného rozdělování státu, obávám se, že se může stát, že brzy tímto příkladem alespoň v tom dobrém smyslu nebudeme.

Otázka Slovenska je pro nás dominantní, a proto na ni naváži v další části, kterou pan ministr oddělil, je to tzv. visegrádská skupina. Pan ministr projevil údiv, že je možné, aby členské země této skupiny, které spolu mají komunikovat podle názvu i podle závazků, náhle vydávaly jednostranná opatření, která postihují i další členské země této skupiny. Není divu. Jestliže náš představitel, dokonce čelný představitel (mluvím o premiéru Klausovi) se v minulosti několikrát vyjádřil velice - nechci říci pohrdlivě, hledám marně výraz, jakým se vyjádřit - svůj vztah k této višegrádské skupině, potom není možné se divit, že členské státy nás v tomto směru neberou vážně. A jestliže potom přijede paní polská premiérka, debatuje s naším premiérem a krátce na to, druhý den, vyhlásí Polsko jednostranné akce - není to zřejmě výsledkem pouze věrolomnosti jedné nebo druhé strany.

Problém Německa - to je problém, který je diskutován mezi veřejností velice dlouho a velice živě. Německo je bezesporu evropská mocnost a musíme s její existencí počítat. Nicméně bylo řečeno, že máme zájem budovat rovnoprávné vztahy s touto zemí. Já jsem bohužel nepostřehl - možná že by se mi to nestalo, kdybych měl písemnou zprávu - na jakém základě tuto rovnoprávnost chceme prosadit. V každém případě každá strana si musí prosadit své priority, svůj vklad do tohoto vztahu a těžko počítat s tím, že někdo bude z pocitu soudružské sounáležitosti, jak jsme byli zvyklí dříve, tuto rovnoprávnost akceptovat. Ne. Německo je silná, zejména ekonomicky silná země a my s tím musíme naprosto reálně počítat. Chtěl bych, aby naše zahraniční politika i hospodářská politika dokázaly naprosto jasně říci, jakým způsobem to chce činit.

Nebudu se zde šířit o jevu, který můžeme považovat za okrajový z hlediska německé politiky, i když pro nás je velice bolestný. To je snaha (nebo vyjadřování se) některých představitelů sudetských krajanských spolků o návrat, o návrat majetku, o návrat na území a o zpochybnění důvodů jejich odchodu. O tom se rozhodlo po válce a tu válku jsme my nezahájili. My jsme ji nevyprovokovali. Ale byli jsme jedni z těch, kteří na ni bolestivě doplatili. Já bych chtěl, aby naše zahraniční politika vůči Německu byla skutečně rovnoprávná, aby ministerstvo dokázalo definovat, jakým způsobem tu rovnoprávnost prosadí. Nebudu dále rozebírat naše vztahy s ostatními členy višegrádské skupiny - ani s Maďarskem, ani s Polskem - blíže. Dokonce pominu i rozvojové země, protože nebyl čas se na to připravit v tomto rozsahu.

Vrátil bych se k dalšímu bodu. Jsou to podmínky pro členství České republiky v evropských strukturách. Ano, máme o to zájem, stojíme o to. Ale musíme počítat s tím, že nejde pouze o naše přání. Jde také o ochotu druhých stran nás do této struktury přijmout. Faktem je, že několikrát byly jasné signály, že jsou spíš ochotny akceptovat střední Evropu jako celek, ne příliš diferencovat. To znamená (opět se vracím k višegrádské skupině), že by bylo i v zájmu Evropy, abychom my prokázali schopnost integrovat se, spíš než rozdělovat se, jak jsme prokázali zatím úspěšně se Slovenskem. Je to vážný problém. Měli bychom zvážit, co chceme nabídnout evropským strukturám, ať je to NATO, EHS a jakékoli další struktury. Co jim chceme nabídnout, jaké jim dáváme záruky serióznosti z naší strany a co jim můžeme také poskytnout. Podle mého názoru málo - a to se týká celé naší zahraniční politiky, já ji považuji za velice pasivní využíváme možností aktivit. Máme co nabídnout. Minimálně to, že přes nás vlastně vede cesta ze západu na východ. Minimálně tento tranzit by mohl být pro nás zdrojem nejen sebevědomí a zájmu o nás, ale třeba i ekonomického zájmu. Skutečně přes nás ta cesta povede. Nepovede oklikou přes Rakousko nebo Polsko. Může vést přes nás, a toho bychom mohli ekonomicky i politicky využít.

Málo bylo řečeno k problému na východě, který neustále hrozí. Řekněme si upřímně, že je to zdroj destability v Evropě a vůbec ve světě, že nevíme, co se v tom Rusku může stát. Samozřejmě jsem pro to, podporovat pozitivní vývoj. Otázka je, jak podporovat. Pan ministr řekl, že naše zahraniční politika musí chtít nejen něčeho dosáhnout, ale znát i prostředky, jakým způsobem toho chce dosáhnout. Zde jsem nepochopil, jakým způsobem chce naše republika přispět k upevnění stability na Ukrajině, v Bělorusku a Rusku. Nicméně souhlasím s tím záměrem, že je to nutné.

Ještě bych se krátce zmínil o Jugoslávii, Balkánu, který nás svým způsobem také ohrožuje. Chtěl bych vysvětlit naše stanovisko, vyjádřené ústy nejvyšších představitelů, o ochotě podílet se na vojenských akcích v Jugoslávii, z jaké filozofie toto vychází, kam směřujeme a jaký cíl sledujeme. Když dovolíte, rád bych se nyní odpoutal od toho projevu, který zde byl přednesen a zamyslel bych se nad základními cíli a smyslem naší zahraniční diplomacie a politiky.

Především si řekněme, co od naší diplomacie a zahraniční politiky vůbec chceme. Zřejmě by měla smluvně zajistit bezpečnost našeho státu pro případ, že by se ve kterékoli z nepříliš vzdálených zemí dostal k moci totalitní nebo expanzivní režim a pokusil se ovládnout Českou republiku. Za druhé vytvořit optimální podmínky pro odbyt českého zboží v celém světě a umožnit podnikům co nejlepší vstup na místní trhy. Za třetí včas informovat všechny, kdo tyto informace potřebují, o signálech takového politického vývoje, který se ve svých důsledcích dotkne České republiky a její ekonomiky. Za další poskytovat ochranu Čechům v zahraničí a v maximálně možné míře zamezit tomu, aby krizový vývoj v některých částech světa narušoval bezpečný život u nás.

Jakým způsobem tyto úkoly česká diplomacie plní? Za prvé smluvní systém garantující českou bezpečnost zatím neexistuje. Podle dostupných informací se o něm ani nevedou vážná jednání. Úvahy o tom, že bychom rádi do bezpečnostního severoatlantického paktu, jsou sice naše zbožná přání, ale tím to zatím končí.

Smluvní vztahy v tomto směru přitom nelze podcenit. Ačkoli zkušenosti z roku 1938 ukazují, že se na ně nelze plně spoléhat, představují pro případného agresora přinejmenším nepříjemnou komplikaci.

Za současné situace, kdy momentálně žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, aspoň doufejme, že nehrozí, by bylo asi snazší uzavřít bezpečnostní pakty, než kdyby se mezinárodní situace měla opět vyostřit. Záležitost Severoatlantického paktu je skutečně aktuální, ale jde o to, jakým způsobem se česká diplomacie pokusí do této struktury dostat.

Hlavním úkolem zahraniční politiky v mírové době je vytvářet prostor pro optimální zahraničně ekonomické vztahy, to znamená především překonávat různé protekcionistické bariéry a umožnit, aby české podniky mohly prodávat tam, kde prodávají i demokratické státy. Toto ovšem česká diplomacie neplní, a to dokonce ani ve spřátelených státech, na něž se česká diplomacie orientuje.

Toto fiasko, a já se nebojím nazvat situaci, která vznikla, fiaskem, ohrožuje další existenci průmyslových podniků a celých hospodářských odvětví, která zaměstnávají statisíce pracovníků.

Informace, které včas nedostali čeští producenti oceli a masa, způsobily ztráty zakázek v hodnotě desítek, ne-li stovek miliónů korun. Kdyby vláda a výrobci včas reagovali na signály ze zemí ES o nespokojenosti s příliš rychlým růstem exportu některých komodit a včas se jim přizpůsobili, lze předpokládat, že by se podařilo předejít alespoň některým ztrátám zakázek.

Embargo na dovoz masa zaskočilo nejen výrobce, ale i vládu, která na to nebyla připravena. I to je důsledek selhání naší diplomacie.

Informovanost o České republice má být dvousměrná. Bylo by proto záhodno, kdyby podniky, které mají být privatizovány, byly nabídnuty případným zahraničním investorům prostřednictvím inzerátů ve specializovaném ekonomickém tisku. Již zde lze předpokládat, že by se zvýšil počet zájemců o privatizaci v České republice, a tím by se i zlepšily podmínky, za nichž stát privatizované instituce prodává.

Závěrem bych chtěl říci, že celková zpráva pana ministra byla velice obsáhlá, ale místy byla proklamativní, neobsažná ve svém záměru, ve své hloubce a neobsahovala to, co měla, nebo to, co slibovala, totiž nenaznačila směr, kudy chceme jít, a způsoby, jakými toho dosáhnout. A když to řekla, neřekla to v úplnosti.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Prosím, aby se slova ujal kolega Vyvadil, připraví se kolega Matulka.

Poslanec Jiří Vyvadil: Vážený pane předsedající, milá sněmovno, klub poslanců Svobodných liberálů si nechal vypracovat určité teze. Ty byly kritické, ale musím poctivě říci, že pan ministr zahraničí mně do určité míry vzal vítr z plachet, protože mnohé kritické momenty tam obsažené v pozitivním vyjádření měl ve své zprávě.

Kdybych to řekl v jiné rovině, pokud to, co zde bylo předneseno, bude i důsledně realizováno, potom krom určitých podnětů, o kterých bych se zmínil, v zásadě je třeba pozitivně kvitovat.

Domnívám se, že první moment zahraniční politiky koalice spočíval na určitém problému, že prvou etapu věnovala tomu, aby se odlišovala od zahraniční politiky minulé. To byl určitý moment, určitá disharmonie, a to trochu vedlo i k tomu, že dostatečně jasně nebyly stanoveny kontury nové pozitivní koncepce.

Nicméně už z vystoupení tady zaznívá, že k některým věcem je nutné se asi vrátit, k některým patrně nikoliv. Poctivě vzato, dělat zahraniční politiku po listopadu 1989 zase nebyl tak velký problém, protože v té době svět byl euforicky nakloněn a téměř by muselo jít o amatéra, aby se v té době nedalo dělat politiku kladně přijímanou.

Jednoznačně chápu prozápadní orientaci naší zahraniční politiky. Stejně tak ovšem jednoznačně vím, že je třeba vycházet z určitých realit a naše přání mohou být vždy v určitém rozporu se skutečností a s našimi možnostmi.

Jsem pro integraci v rámci západní Evropy, ale soudím, abychom dokázali, že jsme partnerem hodným být integrován, musíme zde, v tomto středoevropském prostoru, vytvářet a posilovat určité integrační vazby. Přitom mi v žádném případě nejde jenom o tzv. višegradský proces, ale mám za to, že je možné zde vytvářet i určité další možnosti. Ona Podunajská konfederace směrem na Rakousko a Slovinsko by nebyla úplně zanedbatelná, i když pracovní název může být jakýkoliv.

Mám za to, že bychom se neměli bát zcela neotřelých možností a ukázat, že jsme schopni operativnosti a integrovat.

Problém je v jednom: tak jako Evropská společenství přirozeně přijímají jednotná opatření, i my zde v tomto regionu máme šanci pouze tehdy, ukážeme-li, že jsme také silní.

V tomto ohledu tudíž mám za to, a to je určitá moje výtka, ať chceme nebo nechceme, nebo dokonce ať možná nechceme, musíme více přistoupit, byť bych zdůraznil v nezbytné, zdůvodněné míře, k větší politické integraci.

Musím říci, že jsem velice příznivě zareagoval na poznámku pana ministra o tom, že dospěl k názoru, a pokud se nemýlím, je to první vyslovený názor k této záležitosti, že je třeba zmrazit další jednání se slovenskou stranou, neboť soudí, že v této fázi by další jednání k ničemu nevedla.

Konstatoval bych, že to je přesně, aniž bych si chtěl ohřívat vnitrostranickou polívčičku Československé strany socialistické, které dnes odeznělo v novinách. Jsem proto rád, že i pan ministr je téhož soudu. Trochu mi to zaznívá odlišně od supernulové varianty, ale troufám si tvrdit, že tato varianta, to je zmrazení dalších jednání, je skutečně realistická. Sám poté soudím, a tam je i vazba na určité slovenské DIKy, že soukromé vlastnictví je nezcizitelné, nevyvlastnitelné, ale zajistitelné. I v rámci občanského zákoníku a obchodního zákoníku je možné zajistit pohledávky. To znamená, že něčím jiným je stanovit, že nikdy nebude vydána, něčím jiným je zmrazit vydání akcií slovenským DIKům. A v tom je i vazba na zmrazení jednání.

Pan ministr věnoval pozornost otázce Německa a uprchlíků. Prosím, aby naléhavě bylo vstřebáno to, co zde bylo řečeno již na minulé schůzi: Neexistuje norma mezinárodního práva, které by nám ukládalo přijmout uprchlíky.

Jestliže my jsme z hlediska Spolkové republiky Německo bezpečnou zemí, tím spíše z hlediska našeho musí být bezpečnou zemí Spolková republika Německo.

Mám tudíž za to, že v dohodě je třeba myslet na to, že pro nás některé momenty bez následného, zejména ekonomického zajištění, jsou prostě nemyslitelné. Věřím, že tomu vláda bude věnovat pozornost.

Chtěl bych se tady ještě zmínit o jedné záležitosti. Klub Svobodných liberálů byl asi jedním z opozičních klubů, který v rámci váhání přispěl k tomu, že byl zvolen prezidentem Václav Havel.

Soudím, to je můj reálný odhad, že řádově 15 z opozice způsobilo, že byl zvolen v prvním kole, jinak by nebyl. Budiž, byl. Mimo jiné byl volen proto, že jsem tady prohlásil, že myslím, že představuje prezident Václav Havel určitou hodnotu a je pro nás v tomto ohledu zúročitelný. Takto se na to dívám, ale zároveň je třeba vidět, že dle Ústavy České republiky je to vláda, která je vrcholným výkonným orgánem státní moci. V tomto ohledu je nezbytné, aby prezident nebyl ničím jiným, než realizátorem zahraniční politiky. Důvod je jeden. Já totiž nemusím souhlasit s prezidentem, ale zásadně ústavně není této Poslanecké sněmovně odpovědný. Vláda je mu odpovědná. Pana ministra zahraničí mohu interpelovat. Pana prezidenta nemohu. Proto je zapotřebí, aby byla zahraniční politika velice, velice konzultována. Musí být zkrátka souladná, protože jinak bychom postrádali charakter parlamentní demokracie. To je asi otázka dvou stran, ale je na to třeba klást důraz, protože jinak by mohlo docházet k tomu, že bude docházet k rozevírání nůžek zahraniční politiky vlády a zahraniční politiky, kterou by v nějaké podobě vyvíjel prezident republiky, a to je věc, která je z ústavního hlediska nekorektní.

Možná, že budou podávány různé návrhy. Pokud by nebyl podán jiný návrh, pak já sám mám za to, že sněmovna by měla vzít zprávu na vědomí s tím, že by měla doporučit ministru zahraničních věcí využít všech podnětů z rozpravy pro zapracování do koncepce zahraniční politiky. Děkuji.