Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Ano. Než tak učiníme, pohled do sněmovny mě nutí zrušit vaši prezentaci a požádat vás znovu, abyste se přihlásili.

Vážené poslankyně, vážení poslanci, nyní budeme hlasovat o celém vládním návrhu zákona o druhém zvýšení důchodů v roce 1993 a zvýšení důchodů přiznávaných v roce 1994 podle sněmovního tisku 481 ve znění společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny podle sněmovního tisku 514. Jde o 166. hlasování.

Kdo s návrhem souhlasí, ať zvedne ruku!

Kdo je proti?

Kdo se zdržel hlasování?

166. hlasování dopadlo tak, že 152 poslanců bylo pro, nikdo nebyl proti a nikdo se nezdržel. Děkuji vám.

Konstatuji, že zákon byl přijat.

Děkuji panu ministru Vodičkovi.

Přistupujeme k dalšího bodu programu, kterým je

Hlásí se pan poslanec Honajzer. Uděluji mu slovo.

Poslanec Jiří Honajzer: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych požádal v tomto okamžiku před projednáváním tohoto návrhu zákona o 15minutovou přestávku pro jednání poslaneckých klubů.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji. Je zde procedurální návrh na jednání klubů. Ze své pravomoci řídícího schůze přerušuji naši schůzi na 15 minut, to je do 15.45 hodin. Prosím o dochvilnost.

(Schůze přerušena v 15.28 hodin.)

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Dámy a pánové, budeme pokračovat v našem jednání. Budeme projednávat návrh poslance Jiřího Payna a dalších na vydání zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 40 z r. 1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.

Návrh zákona jste obdrželi jako sněmovní tisk č. 473 a společnou zprávu výborů k němu jako sněmovní tisk 512.

Prosím vás všechny, abyste se znovu zaregistrovali. Děkuji.

Za skupinu navrhovatelů odůvodní předložený návrh pan poslanec Jiří Payne, kterého prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Jiří Payne: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, myslím, že máte ještě v živé paměti období ke konci minulého roku, kdy jsme schválili zákon, který posléze dostal č. 40 - zákon o nabývání a pozbývání státního občanství. Dodnes jsem přesvědčen, že to je jeden ze zákonů, který patří k těm kvalitnějším a myslím, že byl tehdy Ministerstvem vnitra docela dobře připraven. Nicméně, objevily se určité detaily, které jsme tehdy mohli těžko předvídat. Proto jsme, . spolu s některými kolegy, předložili návrh, který se pokouší některé z těchto technických nedostatků odstranit novelizací. Samozřejmě, že jako u každého problému je možné do nekonečna zjišťovat další singulární případy, které se vyskytnou 4krát či 5krát za 10 let, ale přesto může mít někdo pocit, že by měly být upraveny v zákoně. Tak se tomu stalo i v tomto zákoně a musím říci, že i během včerejšího dne jsme ještě dostali ještě další podněty k tomuto zákonu.

Zároveň ovšem, pokud jsem byl informován, tak výbor pro lidská práva a národnosti se ujal myšlenky, že by připravil novelizaci, která by se zabývala některými z těchto speciálních věcí, které mají určitý humanitární aspekt. To je to, co nám nyní nabízí postupovat s tímto návrhem pragmatickou cestou. Jádrem tohoto zákona je, řekl bych, § 18 a), který občanům se slovenským občanstvím, kteří ovšem mají trvalý pobyt u nás a je jim přes 60 roků, zjednodušeným režimem udílí možnost získat občanství.

Chtěl bych říci, že je to jednak věc, kterou bychom měli udělat s ohledem ke stáří, a za druhé my jim tím umožníme zúčastnit se druhé vlny kupónové privatizace. Pokud si na začátku druhé vlny vyřídí na základě této novelizace občanství, mohou se jí zúčastnit. Z tohoto důvodu bych toto považoval za jádro této novelizace.

Vedle toho jsme ovšem narazili na některé nedostatky z praxe. Jde o případ, který je popsán v důvodové zprávě - to, že po propuštění z výkonu trestu, který trval více než 5 let, přihlásí se nám bývalí vězňové o občanství a dostanou ho, zatímco byl-li někdo ve výkonu trestu 1 měsíc, tak občanství nedostane, a musí se podrobit podle situace komplikovanějšímu režimu zahlazení trestu, jak stanoví trestní zákon.

Proto bylo v § 7 navrženo v odst. 1, písm. c), vypustit určitá slova z původní dikce. Slova, která se dotýkají 5ti leté lhůty a ponechat tento režim otevřený pro posuzování právě formou zahlazení trestu, což provádí soud. A po mém soudu, když soud řekne, že někdo má čistý rejstřík, pak nevidím důvod, proč by mu Ministerstvo vnitra nemělo udělit občanství už čistě formálním způsobem. Rozhodovací pravomoc je tím přenesena z Ministerstva vnitra na nezávislé soudy a to je trend, který si myslím, že můžeme podpořit.

Zcela otevřeně přiznávám, že doplnění bodu g) v § 11 odst. 1 i ve mně samotném vzbuzuje jisté otazníky a předkládám to sněmovně k posouzení, k diskusi a k rozhodnutí hlasováním. Kromě toho za takový poslední významnější bod tohoto návrhu považuji téměř na konci ustanovení o tom, že lhůty pro vyřízení žádosti o občanství může vláda prodloužit až o 6 měsíců.

Pokud vím, určitý nápor žádostí o občanství dosud ještě nebyl administrativně zvládnut, a proto se domnívám, že lhůta až 6 měsíců nám umožňuje poměrně snadno, nebo ministerstvu vnitra umožňuje poměrně snadno, tuto situaci zvládnout. Tolik asi k tomuto návrhu.

Vláda v některých směrech výrazně vylepšila formulace. Zejména, když se jednalo o šestiměsíční lhůty, ve stanovisku vlády je nepochybně lepší formulace. Na druhé straně jsme se v několika málo bodech s vládou zcela nesešli a pokud je mi známo, společná zpráva se drží vládního stanoviska. Vědom si citlivosti této problematiky, byť bych nejraději teď bojoval třeba za písm. c) § 7 odst. 1, nečiním tak, protože vnímám odpovědnost za takto citlivou věc a nechtěl bych postupovat v rozporu s vládou. Děkuji.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji zástupci navrhovatelů a nyní dávám slovo společnému zpravodaji výborů Poslanecké sněmovny panu poslanci Josefu Ježkovi, aby nám odůvodnil předloženou společnou zprávu výborů.

Poslanec Josef Ježek: Vážený pane předsedající, dámy a pánově, příslušný návrh novely zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky projednaly 4 výbory Poslanecké sněmovny - výbor ústavně právní, branný a bezpečnostní, výbor petiční, pro lidská práva a národnosti a zahraniční výbor. Společná zpráva vlastně obsahuje úplné znění novely.

Při projednávání ve 4 výborech sněmovny vznikl jediný důležitý rozpor. Totiž branný a bezpečnostní výbor navrhuje k bodu 2 na straně 2 vypustit písm. g). Mám k dispozici usnesení branného a bezpečnostního výboru č. 72/93, ze kterého vyplývá věcný obsah určitých pochybností, respektive důvody, proč tento výbor nedoporučuje, aby v námi eventuálně schválené novele zákona byl zachován odst. g) § 11 ve znění společné zprávy. Toto usnesení zní takto:

"Branný a bezpečnostní výbor doporučuje vládě České republiky, aby v případě dalších přesídlovacích akcí občanů cizích zemí do České republiky velmi pečlivě vážila i bezpečnostní rizika takových akcí a dále aby stanovila podmínky, za kterých se tyto akce budou realizovat s tím, že garančním ministerstvem za přesídlovací akce by mělo být ministerstvo vnitra ve spolupráci s jinými určenými ministerstvy."

Je tu prostě určité riziko kompetenčních nesrovnalostí, zejména v případě organizování přesídlovacích akcí. Čili, toto je jediný problém, který s projednáváním návrhu zákona vznikl ve 4 výborech.

Mohu se odvolat pouze na vystoupení předřečníka, zástupce navrhovatele, že v těchto věcech pravděpodobně nejlepším vodítkem pro nás všechny je přidržet se stanoviska vlády. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji. Nyní otevírám rozpravu, do které se již písemně přihlásili páni poslanci Matulka a Grulich. Prosím, pane poslanče, k řečništi. Prosím o písemné přihlášky do rozpravy.

Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, k předloženému tisku společné zprávy mám několik doplňujících, respektive pozměňovacích návrhů. Nejdříve bych je přečetl, posléze zdůvodnil.

První můj doplňovací návrh zní takto: v čl. 1. se za uvozující větu doplňuje nový bod 1 s tím, že ostatní se přečíslují. Ten zní:

"1. § 6 se zrušuje."

Další doplňovací návrh: Za bod 3, po přečíslování by to byl bod 4, se vkládá nový bod 4 a nový bod 5, po přečíslování by to tedy byly zřejmě body 5 a 6, které znějí:

"4. § 18 odst. 1 písm. a) zní: za a) má-li trvalý pobyt na území České republiky,

5. v § 18 odst. 1 se ustanovení pod písm. c) zrušuje."

Nyní bych rád zdůvodnil tyto mé návrhy. Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky ve stávající podobě obsahuje výraznou disproporci v podmínkách získávání tohoto občanství mezi skupinou osob, které údajně podle § 6 byly občany ČSFR, ale neměly republikové občanství. To na jednu stranu, a na druhou stranu skupinou osob uvedenou v § 18, to je občanů Slovenské republiky. Zatímco prvé zmíněné skupině osob postačuje k získání občanství České republiky pouhé prohlášení bez jakýchkoliv omezujících podmínek, občané Slovenské republiky musí splňovat kromě své vlastní volby další podmínky uvedené v § 18, to jest musí mít na území České republiky nejméně dvouletý nepřetržitý trvalý pobyt a musí splňovat podmínky, že takový občan nesměl být v posledních 5 letech odsouzen pro úmyslný trestný čin.

Ve zmíněné disproporci, která vlastně znamená rozličnou míru práv občanů bývalé československé federace, spatřuje náš poslanecký klub i já výraznou nespravedlivost.

Uvědomuji si, jaké to byly věcné důvody, které vedly ke stanovení omezujících podmínek pro občany Slovenské republiky. Nemohu však souhlasit se způsobem, jakým se snaží zákon o nabývání českého občanství řešit snahu o omezení migrace určité skupiny osob ze Slovenské republiky.

Zákon o nabývání a pozbývání občanství ve svém § 18 totiž asi nevzal na vědomí, že až do 31. 12. 1992 měli všichni českoslovenští občané stejná práva, stejné povinnosti na celém území ČSFR. Zejména měli nezadatelné, nepromlčitelné a nezrušitelné právo pobytu a pohybu na celém území ČSFR.

Jsem přesvědčen, že tedy zánik ČSFR a vznik dvou samostatných států může, a pochopitelně i musí, přimět občany k rozhodnutí, ve které z těchto dvou republik chtějí nadále žít. Nemůže jim ale k tomuto jejich rozhodnutí zákonem nově stanovit další omezující podmínky, tak jako to může udělat u občanů jiných cizích států.

Pokud jde o přednesený návrh na vypuštění § 6 ze zákona, kromě již zmíněné disproporce ve srovnání s podmínkami v § 18, chci ještě poukázat na to, že samotný předpoklad § 6, že existují občané federace, kteří nezískali občanství některé z republik, je po právní stránce přinejmenším problematický.

Kdo ví, jak se vyvíjela právní úprava občanství federálního a republikového, od okamžiku vzniku federace až do jejího zániku, může směle zapochybovat o věcné správnosti tvrzení obsaženého v § 6.

Domnívám se, že v hektické době vzniku tohoto zákona, ostatně navrhovatelům při konstrukci § 6 ležel na srdci poněkud jiný zájem než nezpochybnitelnost a správnost tohoto paragrafu.

Vzhledem k tomu, že nyní již v takto hektické době a situaci nejsme, měli bychom se pokusit odstranit chybičky, které se nám tehdy všem společně do zákona vloudily. Zákon bychom se měli pokusit v tomto směru napravit. Proto vás žádám o podporu mých pozměňovacích návrhů.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji, pane poslanče. Prosím pana poslance Grulicha o jeho vystoupení. Připraví se pan poslanec Pavela, dále poslankyně Kadlecová.

Poslanec Václav Grulich: Vážený pane předsedo, pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, je nesporně kladný počin, že přichází návrh na novelu zákona o státním občanství. Tento zákon skutečně obsahuje, jak budu hovořit dále, řadu věcí, které staví občana do nerovné, neplnoprávné a nezákonné situace.

Je ovšem nutno vzít v úvahu, zda daná nebo přednesená novela není jen dalším příštipkem na nedokonalém zákonu, protože je třeba zvážit, zda tím, že odstraňujeme u některých občanů, v tomto případě u starší kategorie, nesrovnalosti a protiprávnosti, které v zákoně jsou obsaženy, jestli tím nestavíme ty druhé občany, tzn. tu mladší kategorii (v tomto případě řádově pod 60 roků) do ještě horší podoby.

Všeobecně platí zásada, rozpadne-li se stát, potom státní příslušníci zaniklého útvaru se automaticky stávají občany toho státu vzniklého z bývalého státního útvaru, na jehož území jsou trvale usídleni. Tímto způsobem se mimochodem postupovalo i při rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918, kdy se Československo smlouvou v San German z 10. 9. 1919 muselo zavázat dohodovým mocnostem, že automaticky udělí občanství všem bývalým rakousko-uherským státním příslušníků, kteří ke dni 1. 1. 1910 měli domovské právo v některé obci na území ČSR a neztratili je po tomto datu. Rovněž roku 1939 při roztržení Československa se postupovalo obdobně. Vycházelo se zkrátka ze situace, kdy rozhodující bylo domovské právo. (Vynechám zdůvodňování a uvádění příkladů, protože bych se nevešel do vymezené řečnické lhůty, i když to bude na škodu logice a odůvodnění mých návrhů.)

Z toho důvodu je třeba přiznat a říci, že zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o státním občanství České republiky je bohužel diskriminační a porušující lidská práva, protože z řádných československých občanů trvale usídlených mnohdy několik desetiletí na území České republiky udělal proti jejich vůli cizince.

Zákon, který jsem citoval, totiž vychází nikoli z principu trvalého usídlení, ale z principu místa narození. Navazuje tak sice na zákony o republikovém občanství z doby federace, konkrétně v českém případě zákon č. 165/1968 Sb. a zákon ČNR č. 39/1969 Sb., ale v žádném případě nesplňuje ty podmínky, o kterých jsem hovořil před chvílí a neodstraňuje nedostatky, které svým vznikem a navozením způsobil.

Je třeba říci, že tento princip byl vtažen do značné míry i na děti, jejichž rodiče sice byli československými občany, ale měli občanství různých republik.

Hovoří se často o právu opcí, které bylo zmíněnými zákony navozeno. Ovšem je třeba si přiznat, že v době, kdy fungovala čs. federace a kdy se nerozhodovalo a nerozlišovalo, kdo je jakým občanem, zda je občan České republiky anebo Slovenské republiky, ať to bylo v právu volebním, v právu být volen anebo v dalších právech, že samozřejmě toto opatření nenutilo občany, aby právo opce uplatnili. Odvolávat se proto dnes na občanství některé z republik je, promiňte mi, jasné pokrytectví.

Je jasné, že jestliže dnes neplatí, že občan České republiky má na území Slovenské republiky stejná práva a povinnosti jako občan Slovenské republiky a opačně, potom není možné argumentovat tím, že tento občan měl možnost využít opčního práva už v roce 1969.

Navrhovaná novela, kterou nám zde navrhovatelé přednesli, se týká v podstatě jen osob starších šedesáti let a těch, kteří se narodili na Slovensku do 31. 12. 1939 a jeden z jejich rodičů byl narozen na území České republiky, přičemž úleva spočívá v tom, že nemusejí předkládat potvrzení o vyvázání se z občanství Slovenské republiky. Fakticky je jim vlastně tolerováno dvojí státní občanství.

A tady dochází k tě diskriminaci vůči občanům ostatním. Ať jsou to občané, kteří žijí léta a desítky let v manželství v České republice, byli narozeni na Slovensku, anebo jsou to děti rodičů, kteří služebně byli zaměstnáni určitá léta ve Slovenské republice, nebo tam pobývali z jiných důvodů a které se narodily na slovenském území.

Z toho důvodu chci přednést dva návrhy. Jeden poněkud rozsáhlejší, druhý - pokud by nebylo možné přijmout první nebo by nebyla vůle ho přijmout umírněnější.

První návrh by zahrnoval úpravu v podstatě podle slovenského vzoru, ovšem s tím rozdílem, že by se týkal jen těch osob, které k 31. 12. 1992 trvale bydlely na území České republiky. Novelu by bylo možné formulovat takto: "Osoby, které jsou ke dni platnosti tohoto zákona státními příslušníky Slovenské republiky, mohou získat občanství České republiky prohlášením k 31. 12. 1993, pokud ke dni 31. 12. měly trvalý pobyt na území České republiky a neztratily jej po tomto datu a byly k 31. 12. 1992 státními občany ČSFR."

Novela přednesená navrhovateli obsahuje i podmínky zachovalosti. O těch je možné diskutovat, je možné je ponechat. Je možné hovořit i o další problematice, o trestnosti, netrestnosti, která se tam objevuje. Myslím, že se o tom zmínil i kolega Matulka. Je třeba ovšem vycházet z rovnosti občanů, i když je jasné, proč se to v tomto zákoně a v novele objevuje. Je třeba zase uvažovat, jestli je tento princip rovný pro všechny . občany a jestli, protože někdo byl trestán, trest si odpykal, i když ten požadavek vůči veřejnosti je populární a víme, že se z velké části například týká romského etnika, skutečně splňujeme požadavky Listiny základních práv a svobod a jestli se tady nedopouštíme určité diskriminace.

Nebudu rozvádět, protože času je málo, postup, jakým by měli občané, o kterých jsem hovořil, získávat státní občanství České republiky. Je třeba ovšem ještě říci, že pokud by tento občan podepsal prohlášení a žádal o občanství České republiky, mohlo by se současně požadovat prohlášení, že se vzdává občanství Slovenské republiky a že občanství SR by pro něho nebylo v našem svazku efektivní, tzn. že by nemohl žádné výhody z tohoto titulu uplatňovat a platila by pro něj všechna opatření platná pro občany České republiky.

Co se týče požadavku dvouletého pobytu, pokud by ho nebylo možné zrušit, protože i ten je svým způsobem nelogický, je potom třeba trvat aspoň na tom, aby se nevztahoval na osoby, které do 31. 12. 1992 uzavřely sňatek, jestliže jeden z manželů je občanem ČR, a na děti z takových manželství, respektive na nemanželské děti, kdy jeden z rodičů je občanem České republiky.

Pokud by nebylo možné přijmout tuto zásadu, kterou bych pokládal za odpovídající Listině práv a svobod a mezinárodnímu úzu, je možnost se zamyslet nad mírnějším návrhem. Tento návrh by mohl znít takto: "Občané Slovenské republiky, jejichž jeden z rodičů se narodil na území České republiky nebo je občanem České republiky nebo pokud jejich manžel či manželka je občanem České republiky, mohou si zvolit občanství České republiky prohlášením, pokud ke dni 31. 12. 1992 byli občany ČSFR a měli trvalý pobyt na území České republiky a neztratili jej po tomto datu do dne nabytí platnosti tohoto zákona."

Bylo by třeba ještě dodat, že na osoby, které byly k datu 31. 12. 1992 občany ČSFR, by se před vyřízením jejich žádosti o udělení občanství České republiky nemělo hledět jako na cizince, měli bychom se rozhodnout, že do té doby tyto osoby požívají všech práv a povinností občanů ČR s výjimkou aktivního a pasívního volebního práva. Nemělo by se jim tedy odpírat např. vydávání dokladů, i když třeba prozatímních. Máme zde celou velkou kategorii občanů, kterým nejsou vydávány pasy, kterým nejsou vydávány další doklady, které jsou nezbytné pro to, aby tento člověk, tento občan mohl uplatňovat svá nejzákladnější práva, jako je právo např. svobodného pohybu, svobodně cestovat atd.

Základem mého návrhu je snaha odstranit křivdy, které se staly rozdělením rodin, nerozdělovat rodiny a nediskriminovat lidi, občany tohoto státu, kteří rozdělení tohoto státu na dva nezavinili a nijak se na něm nepodíleli. Je to nejen nehumánní, je to i nezákonné. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji, pane poslanče. Prosím pana poslance Pavelu, aby se dostavil k řečništi. Připraví se paní poslankyně Kadlecová, potom pan poslanec Ortman.

Poslanec Josef Pavela: Pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, mezi připomínkami k projednávané novele zákona, které došly na výbor petiční, pro lidská práva a národnosti a možná i mnohým z vás, byla i žádost předsedkyně Fondu ohrožených dětí dr. Vodičkové. Dr. Vodičková žádala, aby novela řešila i státní občanství dětí v České republice odložených. Ve svém podání navrhovala i konkrétní znění příslušných návrhů. Výbor petiční, pro lidská práva a národnosti se tímto problémem za přítomnosti zástupce ministerstva vnitra velmi podrobně zabýval a došel k názoru, že záležitost je opravdu nutné řešit. Nebylo však možné vzhledem ke krátké době vypracovat takový návrh, který by byl v souladu se všemi právními normami našeho i mezinárodního práva.

Výbor proto k tomu přijal usnesení a pověřil mě, abych Poslaneckou sněmovnu seznámil s tou částí usnesení, která se dané problematiky dotýká, což teď právě hodlám učinit. Cituji 4. bod usnesení: "Výbor zmocňuje předsedu výboru, aby informoval Poslaneckou sněmovnu, že výbor petiční, pro lidská práva a národnosti ve spolupráci s pracovníky ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a ministerstva zahraničních věcí, se zástupci Fondu ohrožených dětí, případně s dalšími zájemci z řad poslanců i odborníků připraví návrh novely zákona o státním občanství, která by řešila problematiku státního občanství dětí v České republice odložených. " Konec citovaného usnesení. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji panu poslanci Pavelovi a prosím paní poslankyni Kadlecovou.

Poslankyně Milada Kadlecová: Vážené kolegyně a vážení kolegové, cítím určitou povinnost jako poslankyně branného a bezpečnostního výboru, který jako jediný doporučil jednomyslně vypuštění písm. g) v zákoně o státním občanství, to znamená je to písm. g), které rozšiřuje § 11 zákona 40 o udělování státního občanství, a je to §, kde by toto písm. g) vlastně rozšiřovalo další výjimku z výjimek, které již v tomto zákoně jsou stanoveny.

Byla bych ráda, abychom si uvědomili, že veškeré výjimky, které jsme zatím tady odsouhlasili, se nám vždycky vrátily a byly kritizovány jak ze strany občanů, tak vlastně nakonec ještě i ze strany nás, poslanců. Proto bych velice vás prosila o to, abychom zvážili zařazení tohoto písm. g), protože kolem něho je skutečně spousta nejasností, a až se ujasní mezi zahraničním výborem a mezi branným a bezpečnostním výborem kompetence, které jsou vlastně nyní jenom na ministerstvu hospodářství, které řídí tyto přesídlovací akce a podle našeho názoru by se o ně mělo vlastně dělit ministerstvo vnitra a ministerstvo zahraničních věcí, potom bychom jistě vyřešili i otázku našich českých občanů v cizích zemích. Ale měli bychom to udělat po zralém uvážení, abychom se nedopustili zase nějaké výjimky, kterou bychom museli zase znovu pracně napravovat.

Chtěla bych jenom k tomu říci, že pobyt našich přesídlenců, kteří k nám byli pozváni vládou z černobylské oblasti, je vlastně už upraven nebo zvýhodněn natolik, že jim velká újma nehrozí. Ministerstvo vnitra jim okamžitě udělilo trvalý pobyt, z kterého vyplývá spousta dalších výhod, které mohou u nás užívat. To znamená po novele zdravotního pojištění jsou děti pojištěné, rodiny pojištěné. Ministerstvo školství vyhláškou stanovilo, že těmto dětem i studentům bude poskytována normální péče, tak jako našim občanům. Proto se domnívám, že se k těmto lidem nebudeme chovat - řekla bych - nečestně, nebo nebudeme bránit něco, co jsme jim kdysi slíbili, ale pouze upravíme ty podmínky, aby opravdu jejich pobyt potom u nás byl trvale legalizovaný.

Jenom na dokreslení malé nesrovnalosti, která zde již nyní je: Bylo usnesení vlády, které stanovilo, že tyto přesídlovací akce budou probíhat ještě v roce 1993, a byly stanoveny podmínky, za kterých sem tito lidé přijdou. V prvním odstavci je stanoveno, že musí být české národnosti. Pak jsou ještě pochopitelně další podmínky. Ze zprávy, kterou jsem získala na ministerstvu hospodářství, zcela jasně vyplývá, že jedna čtvrtina těchto přesídlenců není české národnosti. Jsou tam národnosti ukrajinské, ruské, polské. Proto již tady je jedna nesrovnalost, která by pro nás měla být alarmující a opravdu bychom měli tuto akci vyhodnotit jak po stránce dodržování pravidel, tak po stránce bezpečnostní, tak i hospodářské, abychom věděli, i kolik nás toto také stojí.

Proto bych vás velmi prosila, abyste se přiklonili k přijetí novely tohoto zákona, ale po prozatímním vypuštění písm. g), které by se upravilo v následující novele, která se připravuje. A jistě to bude ku prospěchu nás všech. Děkuji.