Poslankyně Gerta Mazalová: Vážený
pane předsedající, vážený
pane ministře, vážené kolegyně
a kolegové, jak všichni víme, Parlament České
republiky 16. 9. t. r. odložil projednávání
vládního návrhu o zvýšení
přídavků na děti o 60 dní.
Druhý den přijal vládní návrh
o zvýšení důchodů k 1. 1. 1993.
Tímto rozhodnutím bude výplata těchto
dávek zpožděna, i když zástupci
Parlamentu i Ministerstva práce a sociálních
věcí ihned prohlásili, že budou vypláceny
zpětně. Pokud např. dojde ke zpětné
výplatě od 1. 1. 1994, pak k tomuto datu se předpokládá
odebrání státního vyrovnávacího
příspěvku zbývajícím
rodinám s dětmi, které ho ještě
v letošním roce pobírají. Otázka
zní: Proč je k mladé generaci přistupováno
tak, jak je? Důvodů je několik.
Státní sociální politika je založena
na zodpovědnosti rodiny za děti, ale bohužel
zatím nefunguje systém, který by umožnil
vytvoření podmínek. Řešením
zatím pro současnou mladou generaci není
vytvoření např. spoření na
vzdělání, které by mělo efekt.
To by znamenalo zatížení rodinného rozpočtu
měsíčně o dalších 2000
Kč, nebo např. stavebního spoření
pro vytvoření podmínek jejich bytové
situace v budoucnu, neboť i v tomto případě
by došlo k dalšímu zatížení
rozpočtu rodiny o dalších minimálně
800 Kč měsíčně. Jisté
však je, že investice vložené do dětí
se projeví až po několika letech.
I v rámci valorizace důchodů dochází
k takovému paradoxu, že dítěti sirotkovi
ke kompenzaci životních nákladů je přiznáno
pouze 90 Kč, při oboustranném osiření
150 Kč. Často mu není vyplácen ani
státní vyrovnávací příspěvek,
na rozdíl od starobního důchodce, jehož
výše starobního důchodu činí
4200 Kč. Podmínkou pro vyplácení státního
vyrovnávacího příspěvku je
buď pobírání pouze důchodu, nebo
výdělek, který nepřesáhne měsíčně
1694 Kč. Přičemž dětem vzrostly
nejen životní náklady - jako u všech obyvatel
této republiky, ale velice často i více,
neboť děti rostou a vyvíjejí se, čímž
často rostou také výdaje na oblečení,
obutí a jsou zvětšeny nároky na množství
jídla.
Tím nechci samozřejmě srovnávat nesrovnatelné.
U důchodců jsou zase potíže související
s věkem, čili jiné. U mladých rodin
zase problémy bydlení, problémy vzdělávání,
výchovného, oblečení, stravy pro děti,
stravy od kojeneckého věku atd.
Pro zajištění potřeb našich dětí
je často potřeba mít i druhý pracovní
poměr, nemluvě o tom, že se v současné
době dosti těžko shání. Ale pokud
rodiče mají to štěstí, tak to
pak znamená dennodenní 17 - 18hodinový pracovní
kolotoč. Ale tím samozřejmě nesplňují
podmínky pro přiznání státního
vyrovnávacího příspěvku pro
děti.
Je nutno ještě upozornit, že rodiny s dětmi,
kde jedno dítě je sirotek, přicházejí
často o státní vyrovnávací
příspěvek, neboť dnešní
legislativa i přes jeden příjem rodiče
počítá životní minimum odděleně
pro každé dítě. V době, kdy snad
vejde v platnost úprava rodinných přídavků
na děti a bude následovat odbourání
státního vyrovnávacího příspěvku
pro děti, dojde téměř k pouhému
přelití finanční částky
z kategorie státního vyrovnávacího
příspěvku do kategorie přídavku
na děti. Navíc zde bude opět dodržen
princip plošného neposkytování přídavku
na děti na rozdíl od plošné valorizace
důchodů, která by měla být
v případě přídavků na
děti dodržena, neboť v každém vyspělém
státě jsou tyto dávky rodinám s dětmi
přiznány bez ohledu na výši výdělku
rodiny.
Neřešená situace zejména u neúplných
rodin v čele s matkou na mateřské dovolené,
jejíž příjmy se skládají
z rodičovského příspěvku, státního
vyrovnávacího příspěvku, přídavku
na děti a výživného, čímž
nedosahují částky životního minima
a pobírají sociální dávky od
obecního úřadu. Jelikož omezující
hranicí pro neúplnou rodinu je právě
hranice životního minima, pak jakékoli zvýšení
či valorizace částek např. rodičovského
příspěvku na děti má za následek
snížení výše poskytovaných
dávek. Tedy tyto rodiny se pohybují v začarovaném
kruhu a stále jsou na hranici přežití.
Tři roky mateřské dovolené neslouží
pak péči o dítě jak by měly,
ale nepřetržitému maratonu běhání
po úřadech a zdolávání byrokratických
mechanismů. Děti tím trpí a rodiče
jsou stresováni.
Vím, že by se tento závažný problém
vyřešil formou předložení změn
a doplňků zákona o rodině v části
týkající se systému podílu
povinného rodiče na skutečně potřebných
nákladech dětí. Bohužel, realizace novely
zákona o rodině je zatím ale v nedohlednu.
Je paradoxem, že vládní návrh změn
výše přídavků na děti
předpokládá podíl státu na
kompenzaci životních nákladů dětí
ve výši 33% životního minima, ale vlastní
rodiče se podílejí částkami
nižšími. Humánní zákon jednak
v prvé řadě poškozuje děti, jednak
zvětšuje nároky na státní rozpočet
vzhledem k poskytování dávek do životního
minima těchto rodin. Zároveň odporuje principu
sociální politiky státu, který odpovědnost
za zajištění dětí na jedné
straně přesouvá na rodinu, na straně
druhé nevytvoří legislativní klima
pro realizaci tohoto principu.
Dá se sice předpokládat, že díky
vyhlášení OSN roku 1994 za Rok rodiny budou
se i příslušné instituce zabývat
legislativou v této oblasti. Ale děti žijí
dnes a je nutné jim vytvořit přiměřené
podmínky. Není možné přijmout
argumenty, že se napřed musí zmapovat skutečná
situace a pak se bude přistupovat k řešení.
Situace, pokud vím, je zatím dostatečně
známa na všech úrovních institucí.
Mám tedy za to, že do budoucna by bylo nutné
diferencovat samostatně tuto skupinu neúplných
rodin, protože poměry jejich dětí, ať
už jsou v péči kohokoli matky nebo otce - tedy
kohokoli z rodičů, jsou nepoměřitelně
tíživější než u rodin úplných
vzhledem k tomu, že zde není prováděna
kompenzace jejich životních nákladů
druhým rodičem.
Často je situace velmi obtížná. Navíc
u dětí z neúplných rodin jde o stav
trvalý, protože jsou zatím děti odkázány
pouze na příjem toho jednoho rodiče.
V každém případě je nutné
vzhledem k vážné situaci, aby byl celý
systém přehodnocen, a tím už došlo
konečně ke zlepšení ekonomické
situace s ohledem na budoucnost našich dětí.
Zatím však vzhledem k současnému stavu
lze situaci vyřešit alespoň v nejhorším
a tam, kde jsou postiženy hlavně naše nejmenší
děti cenou pro ně tak důležité
dětské výživy Sunaru. Tato cena, jak
víte, stále stoupá, v současné
době se pohybuje daleko přes 60 Kč za jedno
balení této výživy. Jen tak pro zajímavost
- dítě spotřebuje za 1 týden alespoň
dvě balení půlkilová, a jak víte
všichni, od března není stále vyřešena
moje interpelace týkající se cen Sunaru a
nutnosti finančního příspěvku.
Aby tedy nedošlo k zanedbání výživy
kojence, čili ke zhoršení naší
nejmenší populace, navrhuji minimální
příspěvek k rodinným přídavkům,
a to 20 Kč na jedno balení, tedy na jeden týden
do dvou let - alespoň do dvou let - věku dítěte.
20 Kč krát 4 týdny rovná se 80 Kč.
Jen pro úplnost - původní požadavek
byl 20 Kč na každé balení Sunaru pro
děti do 3 let, rovnalo se to částce asi 280
mil. Kč. Tato částka je úplně
minimální na potřeby, které děti
mají.
Naše populace, jak všichni víme, je na úrovni
roku 1918. Výdaje tedy nebudou tak veliké. Chtěla
bych jen dodat, že jak pečujeme o klasy, taková
bude úroda. A nemusím už přidávat,
že naše děti vlastně jsou to nejvzácnější
a nejcennější co máme.
Můj pozměňovací návrh tedy
se týká čl. I § 24 odst. 1. Původní
věta zůstává: "Přídavky
na děti činí měsíčně:
"A nyní, ať zvítězí kterýkoliv
návrh, poslanecký nebo vládní, ke
každému se přidává částka
80 Kč. K vládnímu tedy 340 Kč plus
80 Kč rovná se 420 Kč. K poslaneckému
380 Kč plus 80 Kč rovná se 460 Kč.
Písm. a) by tedy znělo: "Od 0 do 2 let věku
dítěte by pobíralo tuto částku."
A pak by pokračovalo písm. b) "Od 2 do 6 let
věku dítěte částka......"
opět buď varianta vládní nebo poslanecká.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
paní poslankyni Mazalové. Slovo má paní
poslankyně Lagová, připraví se pan
kolega Gjurič.
Poslankyně Hana Lagová: Vážený
pane místopředsedo, dámy a pánové,
dovolte mi, abych vás seznámila se stanoviskem našeho
poslaneckého klubu k projednávané otázce.
Domníváme se, že na prosperující
rodině, tj. na naplnění všech jejích
funkcí, má mít stát zájem a
tuto prosperitu má a musí podporovat a chránit.
V průběhu života rodiny je poměrně
dlouhé období, kdy v rodině žijí
děti, tedy osoby bez vlastního příjmu.
Proto životní úroveň rodin s dětmi
je z tohoto důvodu nižší než životní
úroveň osob, které děti nevyživují.
A k nejvíce postiženým pak patří
mladé rodiny s dětmi a osamělí rodiče
s dětmi.
Reálné příjmy rodin s dětmi
se za poslední léta pronikavě snížily.
Celá řada argumentů byla zveřejněná
a jsou uvedeny i v důvodové zprávě.
Je zřejmé, že mladé rodiny s dětmi
jsou významně závislé na sociálních
příjmech, tedy na sociálních dávkách,
a v nich pak podíl přídavků na děti
hraje rozhodující roli. Například
u rodin se 3 a více dětmi je tomu tak z plné
jedné třetiny.
Je známo, že předchozí opatření
ve prospěch mladých rodin s dětmi, ať
už to bylo zvýšení rodičovského
příspěvku, zvýšení podpory
při narození dítěte a celá
řada dalších opatření, to všechno
směřovalo ve prospěch rodin s nejmenšími
dětmi. A také víme, že jde právě
o ty rodiče, kteří jsou na samém počátku
své pracovní kariéry a zcela logicky se pohybují
v nízkopříjmových pásmech.
Jsou to opět tyto mladé a často neúplné
rodiny, které jsou odkazovány na dávky sociální
péče, nebo svými příjmy se
ocitají pod hranicí životního minima.
A jak známo, četnost výplat takových
dávek se zvýšila v porovnání
roku 1991 a 1992 o plných 60%.
Návrh, kterým se nyní zabýváme,
přijme většina rodin s dětmi zajisté
s povděkem. Hraje-li však stále větší
roli ekonomická kalkulace, pak jen lze těžko
pochopit, proč ve vládním návrhu nebyl
stanoven určitý příjmový strop,
od kterého by už vysokopříjmovým
rodinám přídavky na děti vypláceny
nebyly. Myslím si, že důvody administrativně
technické neobstojí, když víme, že
naplňování ostatních zákonů
si takovouto práci vyžaduje.
Další finanční náklady, které
by si vyžádala realizace pozměňovacích
návrhů sociálního a rozpočtového
výboru, nelze posuzovat jen prostým navýšením
prostředků, ale musely by být dány
do souladu s alespoň kvalifikovaným odhadem, kolik
by se "ušetřilo" na odebraných dávkách
sociální potřebnosti nebo na odejmutém
státním vyrovnávacím příspěvku.
A nakonec víme, že vývoj státního
rozpočtu dává ty základní předpoklady
pro zvýšení pomoci rodinám s dětmi.
Proto si dovolíme v této souvislosti připomenout
podstatu našeho poslaneckého návrhu, kterým
jsme na jaře tohoto roku doporučili upravit přídavky
na děti. Návrh byl vlastně velmi jednoduchý
- byl v podstatě valorizací dosavadních částek
přídavků na děti podle stejných
podmínek, které platí pro přiznání
státního vyrovnávacího příspěvku.
Důležité ale je, že adresáty by
byli pouze ti sociálně nejpotřebnější.
A technicko administrativní požadavky by byly zase
stejné jako při přiznání státního
vyrovnávacího příspěvku.
Dovolte mi tady glosu - kdyby tento návrh byl býval
vzat v úvahu, nemusel tady dnes pan poslanec Mašek
se svým pozměňovacím návrhem
vystupovat. Ale co je na tom důležité je to,
že nejpotřebnější rodiny tyto zvýšené
rodinné přídavky mohly dostat minimálně
o půl roku dříve.
Předložený návrh - jak známo,
tedy ten vládní návrh preferuje pouze jednodětné
a dvoudětné rodiny. Celý připravený
systém státních dávek zcela opouští
jakýkoliv propopulační nádech. Komplex
opatření by měl být - v tom se jistě
shodneme - pro rodiny s dětmi stimulační,
ale domníváme se, že bude-li stimulační
a v určitých rozhodujících situacích
i zdravě ochranný, není pochyb, že bude
i populačně optimální. Ani toto hledisko
bychom neměli opouštět.
I přes výhrady, zejména pokud jde o koncepčnost
a cílení dávek skupinám obyvatel s
nízkými příjmy, klub poslanců
Levého bloku je připraven podpořit předložený
návrh zákona ve znění doporučeném
výborem pro sociální politiku a zdravotnictví
a výborem rozpočtovým. Domníváme
se, že rodinné účty jsou dostatečně
výmluvným argumentem. A tady se ukazuje, že
podmínky pro úpravu životního minima,
jak se zdá, budou naplněny již koncem tohoto
kalendářního roku.
Vezmeme-li v úvahu také skutečnost, že
jsou postupně odbourávány nepřímé
dotace státu na provoz mateřských škol,
školního stravování, ubytování
studentů v kolejích, stravování v
menzách apod., tíha je plně přenášena
na rodinu. Rovněž vezmeme-li v úvahu míru
inflace a její dopady, je zřejmé, že
návrh obou výborů sledoval, aby nedošlo
k dalšímu znehodnocení reálné
kupní síly přídavků na děti.
A tyto pozměňovací návrhy jsou, podle
našeho názoru, plně adekvátní
požadované sociální potřebě.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
paní poslankyni Lagové, prosím pana kolegu
Gjuriče, aby se ujal slova, připraví se pan
poslanec Vrzal.
Poslanec Andrej Gjurič: Vážený
pane místopředsedo, kolegové a kolegyně,
bývá zvykem, že alespoň jeden člověk,
který vystoupí, řekne, že původně
vystupovat nechtěl a že ho k tomu donutilo něco
nebo někdo.
A já dnes musím připustit, že jsem skutečně
vystupovat nechtěl, jak vidíte, z našeho výboru
tu vystupuje kdekdo, i když je to, myslím, docela
v pořádku, ale donutil mě k tomu pan kolega
Mašek.
Pozastavím se nad několika body jeho výhrad,
protože si myslím, že odpověď na
ně má širší platnost.
Výtka plošnosti už tady padla, názor,
že by to měly dostávat jenom rodiny, které
jsou skutečně potřebné. Tady není
pochopitelně proti tomu možno vznést žádnou
námitku, až na to, že způsobem, jakým
to tady pan kolega Mašek předkládá,
je to už určité klišé. Nepochybně
k adresnosti naprosto všichni chceme dospět. Samozřejmě,
že o tom jsme na výboru, když jsme tento zákon
probírali, mluvili, samozřejmě že i
o tom jsme se zmínili, že je to zatím bez rozdílu
příjmu. Myslím, že i v důvodové
zprávě na to předkladatel reagoval a že
na to ještě zareaguje pan ministr Vodička.
Snad jenom poznámku: zjišťovat a prokazovat v
současném systému dávek tu potřebnost
by vlastně bylo namáhavější a
nákladnější než alespoň
udělat tento obecný krok. Byl vyvolán tím,
že vlastně po sedmi nebo osmi valorizacích
důchodů a po řadě dalších
opatření z těch tří nejrizikovějších
skupin obyvatelstva, tj. důchodců, zdravotně
postižených a rodin s dětmi, byly na tom rodiny
s dětmi výrazně nejhůř. Pan
kolega Mašek tady podle mého názoru směšuje
pojmy. Přídavek na dítě je právě
tím, co jsem řekl před chvílí,
je vyjádřením státu, nebo budeme říkat
raději společnosti, že si uvědomuje,
že momentálně je ta situace taková,
jaká je, a že na ni určitým způsobem
tedy může co nejrychleji reagovat.
Řešení sociální potřebnosti
je něco úplně jiného a valorizace,
o které tady mluvila explicitně kolegyně
Lagová a která je v tom vystoupení kolegy
Maška také implicitně obsažena, je také
něco jiného.
Teď k tomu nejfrekventovanějšímu, tedy
podle počtu nebo věku. Pro mne osobně je
právě tento krok, že se konečně
diferencují přídavky podle věku dětí,
zásadně dynamický, i když připouštím
stále ještě plošný, ale opakuji,
je to zásadní dynamická změna. Celé
tři roky, celé minulé volební období
se nám nepodařilo prosadit tuto myšlenku, ministra
Horálka jsem neustále žádal a neustále
jsem mu tvrdil, že hovořit o pomoci rodinám
s malými dětmi, že je vlastně také
zjednodušení. Existují rodiny s dětmi,
jestli s malými nebo většími, to už
je úplně jiná věc a dokonce jsme už
tehdy ministru Horálkovi tvrdili to, co se teď konečně
tady objevilo, že starší děti potřebují
více peněz, tzn. mají více nároků.
Je to už určitý mýtus to pomáhání
rodinám s malými dětmi a já ho naprosto
odmítám. S tím souvisí i ona debata,
že vlastně jsou poškozeny rodiny, které
mají tři a více dětí, eventuelně
jak to říkala obráceně kolegyně
Lagová, že tento zákon vychází
vstříc rodinám, které mají
jedno nebo dvě děti. Jenom z hlavy krátký
statistický údaj - tři a více dětí
má u nás nyní 5% populace, a od čtyř
dětí více 1% populace. Kolik tedy bude rodin
v populaci se třemi malými dětmi do šesti
let, to si vůbec nedovedu představit, to bude 0,5
nebo 0,2%, ví to kolega Mašek, to bych se ho rád
zeptal, když to tady uvádí jako výrazný
příklad, na kterém staví. Stavět
na extrémech jako relevantních je prostě
ne zcela seriózní, a ta sofistická hra s
věkem rodičů starších dětí,
kteří jsou starší a že jsou tudíž
zavedenější, to už je opravdu v oblasti
hypotéz.
To, co se nakonec navrhuje a co kdysi navrhovala kolegyně
Lagová a nyní kolega Mašek, je ten nejmechanističtější
přístup jaký vůbec může
být. Skutečně nápadně podobný
propopulační politice 60. let. Jenomže tentokrát
by skutečně neměla ten propopulační
účinek, o tom, znaje dynamiku rodiny, jsem plně
přesvědčen.
Mimochodem řečeno, tady bohužel s sebou nemám,
protože jsem netušil, že se rozvine takto široká
debata, tabulku, která oproti návrhu kolegů
z Levého bloku zase naopak dokazovala opak, tzn. jak výrazně
budou poškozeny rodiny, které mají v rodině
více dětí, kterým je 14, 15 a 16 let.
Ta tabulka byla naprosto jasná, to znamená, když
chce člověk najít argumenty pro jednu stranu,
najde si je a když je chce najít pro druhou stranu,
najde si je také.
Teď na závěr ještě dvě poznámky,
které platí obecně. Podle mého názoru
při pomoci rodinám nejde zdaleka jenom o dávky.
Jde o řadu dalších aktivit, kterými
je možno pomoci rodinám, a to všechno stojí
také peníze, ať už by to byly příplatky
na bydlení, které rovněž mohou ovlivnit
sociální situaci rodiny, ale ať by to byly
nejrůznější školské aktivity,
ať by to byly aktivity kolem zájmové oblasti
a volného času mládeže, to všechno
stojí také peníze a také většinou
ze státního rozpočtu. Ale především
chci říci, opravdu nejde jenom o dávky, dohadovat
se pořád jenom o dávkách, to zůstaneme
dvacet let zpátky.
Poslední poznámka - mít rodinu, a mít
děti, je individuální rozhodnutí,
to není žádná rána osudu, člověk
si toto ve většině případů
při dnešní antikoncepci může řídit
sám a jestliže je ten člověk sám
zodpovědný, je i zodpovědný za to,
co bude dál. Já mám svoje děti rád,
ale nerad bych měl o jedno méně, spíš
víc. To je všechno. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Gjuričovi, prosím pana poslance Vrzala,
aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Mašek.
Poslanec Ivan Vrzal: Vážený pane předsedající,
vážení páni ministři, dámy
a pánové, několik mých předřečníků
zde hovořilo i jménem mladé generace, já
bych chtěl připomenout, že mi to poněkud
připomíná ať už projevy nebo dopisy
podepisované jménem všech matek nebo všech
občanů Západočeského kraje
atp.
Dovolte, abych řekl několik slov sám za sebe,
přičemž já sám se skutečně
považuji za příslušníka mladé
generace. Byl jsem zde vykreslen jako postižený chudák,
který žije z ruky do huby, nemá co na sebe
a ještě navíc si musí povinně
platit 800,- Kč měsíčně stavebního
spoření a jako takový jistě potřebuje
dostatečnou podporu ze státního rozpočtu.
Já osobně a domnívám se, že většina
mladých kolegů, kteří zde sedí
a nejen zde, takovouto státní podporu nepotřebují.
(Potlesk.)
Řada mých předřečníků
zde hovořila ve prospěch sociálně
slabších občanů a vycházejí
přitom z logicky správné úvahy, že
povede-li se lépe nám všem, povede se lépe
i těm sociálně slabším. Já
bych chtěl těmto kolegům připomenout,
že to je cílem ekonomické reformy, kterou se
vládní koalice snaží provádět
a která vede k celkovému ekonomickému růstu.
Paní poslankyně Lagová se zde zmínila,
že většina rodin přijme s povděkem
zvýšení mateřských příspěvků.
Já o tom samozřejmě vůbec nepochybuji,
protože kdo by se bránil, když mu někdo
dává zadarmo jakýkoliv příspěvek.
Ovšem účinek těchto příspěvků
při plošném rozložení je velmi
malý, a proto mne překvapují pozměňující
návrhy některých mých kolegů,
kteří navrhují zvýšit o 50,-
Kč měsíčně příspěvek
na dítě. Ve smyslu stejné logiky bychom se
mohli domnívat, že sociálním občanům
této republiky nejlépe pomůžeme tak,
když každému občanu této republiky
dáme roční příspěvek
100,- Kč, samozřejmě dopad na sociální
slabší vrstvy je nulový, ale díra do
státního rozpočtu by činila jednu
miliardu korun. A státní rozpočet, jak všichni
víme, není bezedný měšec a čím
menší je státní rozpočet, tím
účelněji a tím přesněji
se musí tyto prostředky rozdělovat. Chtěl
bych říci, že většina pozměňujících
návrhů k tomuto zákonu k takovému
účelnějšímu rozdělování
nevede.
Závěrem bych ještě chtěl připomenout,
že to není tak dávno, co jsme zde projednávali
některé návrhy na úlevy pro fyzicky
samostatně výdělečně činné
osoby, pro podnikatele v sociálním pojištění.
Řada mých kolegů zde argumentovala potřebou
peněz do státního rozpočtu a těmi
samými ústy a podobnými slovy zde teď
argumentují pro to, aby se do státního rozpočtu
udělala díra zhruba 800 milionů korun, které
by způsobilo navýšení o 50 Kč
měsíčně. A navíc ještě
úleva podnikatelů - dovolil bych si připomenout,
že je investicí, která se do státního
rozpočtu vrátí, ale plošné zvyšování
sociálních dávek o nepatrné částky
na jednu osobu je podle mého neúčelné
vyhazování peněz daňových poplatníků,
které se do státního rozpočtu nikdy
nevrátí. Nakonec na to doplatí nejvíce
ti sociálně slabší, o které nám
skutečně a některým v uvozovkách
jde.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Vrzalovi. S faktickou poznámkou se hlásí
paní poslankyně Fischerová, potom pan kolega
Mašek.
Poslankyně Eva Fischerová: Vážený
pane předsedo, pane předsedající,
dámy a pánové, dělám to nerada,
ale nemohu si to odpustit. Chtěla bych připomenout,
že pan poslanec Vrzal pravděpodobně neví,
o čem je řeč, protože hovořil
o mateřských příspěvcích,
a jedná se o dětské přídavky.
To je ad 1.
Ad 2. Neupírám mu, že je příslušníkem
mladé generace. Není mi také známo,
kolik má dětí - to považuji za vedlejší.
Ale považuji za zcela jasné, že vzhledem k jeho
poslaneckému platu bych mu přídavky na děti
nedala. Doufám, že s tím vládní
návrh bude počítat.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji.
Prosím pana kolegu Maška, aby se ujal slova.
Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane
předsedající, vážený pane
předsedo, vážený pane ministře,
vážené dámy, vážení
pánové. Omlouvám se, že vystupuji opětovně,
ale vede mě k tomu to, že pan poslanec Gjurič
mi položil nějaké otázky. To by opět
nebylo tak zajímavé, protože to bychom si mohli
vysvětlit na chodbě, ale on je zjevně položil
po poradě s panem ministrem, takže se pokusím
na ně odpovědět.
Za prvé není pravda, že se pohybujeme v oblasti
hypotéz, jestliže tvrdím, že rodiny věkově
mladší mají nižší příjem
než rodiny věkově starší, ve vyšším
produktivním věku. To je výsledek seriózních
průzkumů, které jsou jistě známy
i panu ministrovi. V podstatě jsem kritizoval to, že
tyto údaje nebyly v důvodové zprávě,
ačkoliv jsou to právě důvody relevantní
pro takové rozhodnutí, které po nás
chce ministerstvo učinit. Na rozdíl od toho tady
byly údaje jiné, některé méně
relevantní, některé dokonce zavádějící.
Přesto k další otázce, kterou se pan
kolega Gjurič tady pokusil neuměle nastínit,
tj. k jakési komplexnosti přístupu k sociální
politice. Změna, která je ve prospěch rodin
s jedním a dvěma dětmi, je zdůvodňována
změnou daňového zatížení,
kde skutečně došlo ke snížení
daňového zatížení rodin se dvěma
a třemi dětmi oproti rodinám s jedním
a dvěma dětmi. Tento argument je jaksi zcela nic
nevypovídající z hlediska toho, že úleva
na daních byla výrazně nejlepší
pro rodiny, které jsou bez dětí - viz poslední
graf, který je přiložen k důvodové
zprávě.
Dále mi byla položena otázka, zda vím,
jaké je procento rodin se třemi malými dětmi
do 6 let. Samozřejmě to nevím. Jenom vím,
že je velmi malé. Ale mě to prostě nezajímá,
protože v těchto otázkách nejde o počet.
Počet je zajímavý volebně, jak jsem
již řekl, ale není zajímavý věcně.
V sociální politice, ať je menšina jakkoli
malá, je-li potřebná, musí dostat
možnosti, aby se mohla postavit na vlastní nohy, aby
mohla žít tak, jak se žít má. Děkuji
vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Maškovi. Prosím pana kolegu Gjuriče,
aby se ujal slova, připraví se kolega Ullmann.
Poslanec Andrej Gjurič: Vážení
přátelé, nebojte se, nebudu už teď
mít další polemiku s kolegou Maškem, i
když bych velice rád, a opakuji, že si ho velice
vážím. Dovolil bych si jen připomenout,
že to, co by se tady teď mohlo odehrát a čeho
se zdržím, jenom mluví pro urychlení
změny jednacího řádu, ve které
by mj. také bylo umožněno, aby se člověk
mohl zúčastnit práce několika výborů.
Kdybychom byli s kolegou Maškem mohli sedět nad tímto
zákonem na jednom místě, asi bychom se do
sebe dostali déle a nezdržovali bychom tím
vás všechny. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu kolegovi Gjuričovi, prosím pana kolegu Ullmanna,
aby přistoupil k řečništi.
Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane
předsedající, kolegyně a kolegové.
Dovolil bych si všimnout jen některých termínů,
které tady již padly dnes, a obracel bych se skutečně
spíš k pravější straně sálu,
kde sedí ti, kteří - jak alespoň říkají
- vyznávají individuální odpovědnost,
spíš konzervativnější pravidla.
Jedná se o termíny věkově mladší
rodina a věkově starší rodina. Užíváme
mzdové průměry a vůbec nepochybuji
o tom, že ve svém průměru věkově
mladší rodiny mají příjem nižší,
než rodiny věkově starší. Nicméně,
kdo trochu vnímá hospodářství
v této zemi, začne si uvědomovat, že
i v těchto skupinách, takto definovaných,
tedy definovaných věkem, případně
definovaných počtem dětí nebo jejich
velikostí, jsou již značné rozdíly
v příjmech. Domnívám se, že bychom
měli brát v úvahu tento trend, měli
bychom brát v úvahu tento vývoj, a tudíž
jakákoli opatření sociálního
charakteru směrovat spíš k potřebnosti
než ke kategorizaci skupiny. Domnívám se, že
toto je velký omyl. Jistěže ve věkové
skupině, ať kterékoli, mladší či
starší, může být někdo,
kdo má příjem 2000 a kdo má příjem
48 000, a rázem si spočítáme, že
tato skupina má příjem 25 tisíc korun.
Toto je samozřejmě zcela zavádějící.
Byl bych velmi nerad, kdyby se nadále tyto termíny
používaly, protože prostě nehovoří
o ničem seriózním. Jsou pouze používány
tak, jak je to pro toho kterého výhodné.
Z toho pohledu samozřejmě chápu, že
předložená předloha návrhu zákona
je kompromisní. Chápu, že můžeme
politicky diskutovat o tom, zda k nějaké koncepční
změně mělo dojít skokem, nebo zda
k ní má docházet postupně. To by bylo
trochu o něčem jiném. Ale v každém
případě pro mne jsou nepřijatelné
termíny věkově mladší skupina,
věkově starší skupina. Znám rozlišování
pouze na potřebné a nepotřebné. A
tady samozřejmě souhlasím, ať je to
podnikatel, ať je to člen vlády, parlamentu,
nechť mu nejsou dávány dětské
přídavky, protože není ze skupiny potřebných.
A vůbec nezáleží na tom, jestli je mladý,
nebo starý. Toto je irelevantní. Zdá se mi,
že tady se odehrává spíš boj o
zviditelnění než boj o věcnou podstatu.
Domnívám se, že je to nedůstojné
této sněmovny. Děkuji vám.