Místopředseda PSP Pavel Tollner:
Děkuji panu poslanci
Vorlíčkovi a dále dávám slovo paní poslankyni Mazalové.
Poslankyně Gerta Mazalová: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážená sněmovno, dovoluji si podat interpelaci na naši vládu, na pana premiéra Václava Klause a všechna zainteresovaná a zodpovědná ministerstva, vnitra a zahraničí, se žádostí o vytvoření vhodných legislativních a právních podmínek, které by zjednodušily a ulehčily život především našim občanům, kteří mají své nejbližší příbuzné a rodiny v sousedním slovenském zahraničí.
Z iniciativy našich moravských starostů a za účasti starostů slovenských příhraničních měst i za účasti vedoucího Kanceláře Slovenské republiky byla vypracována výzva k představitelům ostatních měst a obcí nalézajících se v pohraničních oblastech mezi Českou a Slovenskou republikou, datovaná 1. 10. 1993 s tím, aby projednali účelnost zřízení pohraničního pásma s mírnějším režimem pro pohyb obyvatel tohoto pásma na území našich obou států. S touto výzvou byla rozeslána anketa, která navrhovala různě návrhy na řešení. Dle odpovědí a zaslaných návrhů řešení. této otázky byl zpracován přehled názorů jednotlivých obcí, který přikládám k této interpelaci.
Výsledky této výzvy a ankety měl projednat jeden z kolegů poslanců Parlamentu s odpovědnými orgány Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničí. Dne 20. 12. 1993 dali zástupci, pověření starostové obcí dopisem na vědomí ostatním starostům obcí a měst z okresu Hodonín, co se s předmětným materiálem udělalo dál. Do dnešního dne však nikdo z nich nedostal žádnou odpověď. Tato anketa obsahovala tři návrhy řešení.
Za prvé malý pohraniční styk, za druhé volný pohyb osob a za třetí volný pohyb zboží. Na otázky se odpovídalo ano - ne. K výzvě se vyjádřilo celkem 92 obcí. Kromě odpovědí na anketu podávaly obce ještě praktické návrhy na vylepšení stávající situace, popisovaly někdy až nesmyslné podmínky, v jakých žijí a navrhovaly změny. Jenom malý příklad. Broumov, Bílnice litovaly, že tato anketa neproběhla s rozdělením státu v roce 1992 současně, poněvadž kompetentní orgány by se od občanů ještě včas dozvěděly, jaké vzniknou místní problémy ve státní správě i samosprávě a nejvíce hlavně samotným občanům. V této obci např. historická hranice na potoce rozděluje údolí, v němž leží obec Sidonie tak nesmyslně, že do obce se nelze dostat autem ani autobusem z České republiky a po vjezdu od obce se Slovenskou republikou šestkrát tuto hranici silnice přetíná. Praktické návrhy obce na úpravu státní hranice nyní řeší rozhraničovací komise České republiky a Slovenské republiky, ale mezitím občané v rozděleném údolí žijí v problémech.
Jen pro rekapitulaci. Pro malý pohraniční styk řeklo ano 88 % obcí. Ne řeklo 3 % obcí, neví 9 %. Pro volný pohyb osob řeklo ano 59 % obcí, ne 25 % obcí a neví 16 % obcí. Pro volný pohyb zboží řeklo ano 39 % obcí, ne 42 % obcí, neví 19 % obcí.
Vážená vládo, přikládám potřebné materiály přílohy a žádám o rychlé řešení problémů těchto měst tak, aby nebyla tato města a obce postižena rozdělením našeho státu, které se stalo nikoliv jejich vinou a aby byly vytvořeny v těchto oblastech podmínky, které by nebránily jejich běžnému životu a normální práci. Takové podmínky vidím ve vytvoření a zřízení pohraničního pásma s mírnějším režimem pro pohyb jejich obyvatel na území obou států. Vím, že to nelze vyřešit pouze jednou stranou, ale oběma. Slovenská strana dokázala již svou přítomností na jednání těchto obcí a měst na české straně dobrou vůli. Je nutné však tyto záležitosti dořešit i právně a legislativně, a to co nejdříve. Pevně věřím, že se tak stane a že lidé na obou stranách naší - bohužel - nové hranice budou opět žít normálním životem jako žili před rozdělením našeho společného státu.
Vážený pane předsedající, mám ještě jednu podobnou interpelaci. Dovolila bych si podat ještě jednu interpelaci, která je podobného znění a která se týká Ministerstva práce a sociálních věcí, pana ministra Vodičky.
Po rozdělení ČSFR na Českou a Slovenskou republiku byla mimo jiné uzavřena i smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. Smlouva se připravovala ve spěchu a za tlaku slovenské strany na to, aby slovenští občané, kteří byli zaměstnanci českých podniků, dostávali důchody z České republiky. Tento tlak česká strana akceptovala, a tak došlo k tomu, že naopak čeští občané s trvalým pobytem v České republice, ale zaměstnaní u podniků se sídlem ve Slovenské republice, dostávají důchody ze Slovenské republiky. Také zaměstnanci podniku, který vznikl svého času delimitací někdejšího Energoprojektu Brno do Elektrovodu Bratislava, se dostali do této situace. V krátké době nastaly problémy administrativního rázu. Např. důchody za leden až květen byly vypláceny až v červnu. České úřady nemohly důchodcům vydávat potvrzení o důchodu, protože důchody byly vypláceny přes Poštovní banku. Pak však přistoupily i problémy s devalvací slovenské koruny a tím snižování reálné hodnoty důchodů. Tuto situaci pracovníci posoudili jako nenormální, a proto zahájili intenzivní jednání na několika úrovních. Ministr práce a sociálních věcí pan ing. Vodička, výbor pro sociální politiku a zdravotnictví Parlamentu České republiky, pan dr. Syka, předseda Parlamentu pan dr. Uhde i pan předseda vlády České republiky Václav Klaus. Výsledkem veškerého snažení a díky pochopení těchto činitelů bylo v podstatě přijetí návrhu, aby těm občanům, kteří měli vždy trvalé bydliště na území naší České republiky, ale pracovali zde u firmy, která měla v okamžiku rozdělení ČSFR sídlo na Slovensku, byly důchody vypláceny podle českých předpisů z České správy sociálního zabezpečení.
Tuto zprávu důchodcům pan ministr Vodička zaslal 21. 7. 1993, potvrzena byla také dopisem České správy sociálního zabezpečení z 3. 9. 1993, ale do dnešního dne tento postup není realizován. S pokračující devalvací slovenské koruny se tak tito důchodci, zvláště s menšími důchody, vždy občané České republiky, dostávají pod hranici životního minima a jsou proti ostatním občanům ČR - důchodcům až dosud citelně znevýhodňováni.
Posledním "hřebíčkem" bylo vyzvání Národní pojišťovny Bratislava k pravidelnému tříměsíčnímu zasílání tzv. potvrzení o žití. V případě jeho nevyplňování se zastavuje důchod! Nehledě k tomu, že za podpis a razítko je třeba u příslušného úřadu zaplatit 20 Kč a dalších 8 Kč za doporučený dopis (z "devalvovaného" důchodu) a nehledě ani na časovou náročnost tohoto výkonu, je i z hlediska doposud pracujícího člověka urážlivé připomínat důchodci, že si dosud dovoluje žít.
Žádám vás proto, vážený pane ministře, zaprvé o urgenci urychleného vyřízení této záležitosti, která se táhne již rok a v postižených občanech vytváří nedůvěru ve funkci příslušných orgánů. Za druhé o pohlídání této záležitosti v novém zákoně o důchodovém zabezpečení tak, aby možnost vyplácení důchodů z České správy sociálního zabezpečení občanům s trvalým bydlištěm v ČR, ale v době rozdělení ČSFR zaměstnaným u firem v SR, zůstala zachována. Do této situace se totiž postupně dostanou i další postižení občané ČR, odcházející do důchodu, i když - jako v tomto případě - na situaci ihned zareagovali a od 1. 3. 1994 jsou právním subjektem v ČR a sociální a zdravotní pojištění platí v České republice. V okamžiku rozdělení však byli zaměstnanci firmy se sídlem ve Slovenské republice a tuto skutečnost, neinformovaní o záměrech vlády ČSFR a ČR, nemohli nijak ovlivnit.
Pracovníci Elektrovodu mají hromady písemného materiálu, který nashromáždili od data rozdělení naší bývalé federace, odkazy na Českou správu sociálního zabezpečení, která má po vyplnění příloh stanovit nově výši důchodů podle našich českých předpisů. Aby se odstranil negativní vliv devalvace slovenské koruny na hodnotu důchodů našich občanů, měl by být důchod, vyplácený Národní pojišťovnou v Bratislavě, dodatečně vyrovnán na úroveň našich předpisů od 17. 7. 1993, to je ode dne devalvace slovenské koruny. Přes všechna ujištění a sliby dále tito důchodci dostávají v průměru o 500 až 800 Kč měně, než jim právem náleží.
Napravujeme rádi křivdy, které způsobili jiní, často platíme za druhé. Vracíme majetky i těm, kterým nepatří. Omlouváme se těm, které jsme nikdy neurazili. Dokonce se najdou i takoví, kteří chtějí odpouštět a vracet i těm, kteří svou zemi zrazovali a prodávali. Pevně věřím, že k tomu nedojde.
Domnívám se, a považuji za správné,
abychom co nejdříve a co nejrychleji napravili křivdy, které jsme
způsobili my v této současné době, křivdy vzniklé rozdělením našeho
dříve společného státu, o které se naši důchodci rozhodně nepřičinili.
Naopak, celý život tvrdě pracovali. A postihovat je za to, by
bylo přinejmenším nespravedlivé. Proto žádám, aby tato záležitost
byla co nejdříve vyřešena ke spokojenosti všech našich postižených
občanů a děkuji jménem zaměstnanců důchodců Elektrovodu Brno za
rychlé vyřízení.
Místopředseda PSP Pavel Tollner:
Děkuji paní poslankyni
za její obě interpelace. Prosím pana poslance Václava Franka,
aby vystoupil se svým dotazem na ministra školství. Připraví se
pan poslanec Michal Kraus.
Poslanec Václav Frank: Vážený pane předsedající, pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, vzhledem k zájmu široké veřejnosti se obracím na pana prof. Piťhu, ministra školství, mládeže a tělovýchovy s dotazem, jak on sám, jeho ministerstvo hodnotí účast České republiky na Zimních olympijských hrách v Lillehammeru. Domnívám se totiž, že financování vrcholového sportu státem a naprostý neúspěch české výpravy má zřejmě hlubší koncepční příčiny. Neúspěch naší výpravy nelze spatřovat pouze ve zcela mělkých názorech jednotlivých závodníků v podobě starostí s lyžemi, ve špatných rukavicích a nedobrých mezilidských vztazích. Táži se proto pana ministra, jak početná byla česká výprava co do počtu závodníků, trenérů a tzv. realizačních týmů, či jejich doprovodu. Jak se on sám dívá na odbornost realizačních týmů a celkovou koncepčnost přípravy družstev a vrcholových sportovců vůbec. A konečně jaká finanční částka je určena pro tento účel, protože mám pocit, že byla hrubě nedostatečná. Domnívám se, že i sportovní reprezentace České republiky si zaslouží pozornost v tom směru, aby se dalo předejít podobným neúspěchům i v budoucnosti.
Pokud budeme pouze naplňovat Coubertinovo
heslo, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, bude možná
rozumnější využít prostředky např. pro zdravotně postiženou mládež
a na vzdělání mládeže vůbec. Děkuji za odpověď.
Místopředseda PSP Pavel Tollner:
Děkuji panu poslanci
Václavu Frankovi. Prosím pana poslance Michala Krause. Pan poslanec
se přihlásil se dvěma interpelacemi.
Poslanec Michal Kraus: Vážený pane předsedající, vážené trosky sněmovny, vážené zbytky vlády, musím přiznat, že jsem poněkud přecenil roli našich současných sdělovacích prostředků, když jsem se ve snaze vyhnout se interpelační mašinérii obrátil na pana ministra Dlouhého formou otevřeného dopisu. Nejsou mi přesně známy důvody nezájmu novinářské veřejnosti, také pan ministr Dlouhý si tentokrát, na rozdíl od reakce na moji interpelaci ve věci Aero holding, dává s odpovědí načas. Nezbývá mi proto nic jiného, než využít klasického postupu, který nám definuje náš jednací řád, a interpeluji tímto pana ministra Dlouhého.
Vážený pane ministře, česká veřejnost se zájmem a také s obavami sleduje vývoj vztahů mezi německou společností Volkswagen a českou automobilkou Škoda. Problémy automobilky se staly veřejnou věcí a předmětem veřejného zájmu. Také vy jste se v průběhu několika měsíců ve sdělovacích prostředcích k této problematice mnohokrát vyjádřil. Na jedné z tiskových konferencí jste prohlásil, že Volkswagen nesmí řešit své problémy na úkor automobilky Škoda. Uvedl jste též, že hodláte při eventuálních jednáních s vedením Volkswagenu sdělit kategoricky požadavek, aby s českou vládou bylo zacházeno jako s majoritním, to znamená rozhodujícím akcionářem. To je tedy důvod, proč se na vás obracím s následujícími dotazy.
Za prvé podle platné legislativy i podle prohlášení předsedy Fondu národního majetku Tomáše Ježka, učiněného počátkem těchto jednání, není akcionářem automobilky Škody česká vláda, nýbrž FNM. Ptám se totiž, jak byly využity kompetence FNM, společnosti PRISCO, která jej zastupuje, představenstva a. s. a valné hromady akcionářů společnosti, popř. nakolik nedošlo k naplnění těchto kompetencí a práv tím, že do jednání vstoupila ve vaší osobě přímo vláda ČR. Kdo v této souvislosti nese odpovědnost za dosavadní neuplatňování majoritních práv české strany ve složení rozhodovacích orgánů Škody, v rozhodování v nich a v jednání s Volkswagenem. Za b): Nejsou životní zájmy automobilky Škoda ohrožovány veřejnými kompetenčními spory českých představitelů ohledně práv účasti na těchto jednáních?
Za druhé předpokládám, že vaše účast na jednáních s Volkswagenem místo účasti předsedy FNM, případně představitelů společnosti PRISCO, byla na příslušné úrovni dohodnuta. Ptám se proto: a) Jaký je mandát české vlády a váš osobně při věcných jednáních o záměrech podnikatelského plánu, který tvoří nedílnou součást uzavřené smlouvy s Volkswagenem, nebo o úpravě či doplňku této smlouvy. b) Je vůbec schůdné uplatňovat majoritní podíl české strany do budoucnosti? V případě, že to nebude možné, bude zajištěna spolehlivá ochrana minoritních práv české strany, včetně její účasti v představenstvu a dozorčí radě, popřípadě právo veta pro českou stranu v rozhodujících otázkách? c) Proč jste přijal při dosavadních předběžných jednáních s Volkswagenem zpochybnění ducha a litery uzavřených smluv, včetně původních závazků ve výrobě motorárny a tím i úlohy domácích subdodavatelů.
Budete přesto tyto závazky znovu prosazovat?
Za třetí z jednání, která byla uskutečněna od doby, kdy měla být v Londýně podepsána známá dohoda o financování záměrů v automobilce Škoda, byly vysloveny určité sliby nebo záměry. Ptám se tudíž za a) jsou dosavadní jednání a eventuální závazky z nich plynoucí v souladu s filosofií původní smlouvy? V čem ji případně rozšiřují, doplňují nebo dokonce pozměňují?
Za b) je pravda, že vláda České republiky jednostranně snížila nároky, resp. podíl české strany tím, že rozhodla o zřeknutí se nároků na dividendy této společností za rok 1993 zhruba ve výši 1,3 mil. Kč ve prospěch Volkswagenu? Pokud tak neučinila vláda, dal jste příslib v tomto duchu vy nebo někdo jiný?
Za c) jak hodnotíte skutečnost, že ocenění nároků Volkswagenu a ekologické náhrady bylo přenecháno německé firmě? Jedná se mi zejména o to, že česká strana nemá možnost nezávislé kontroly stanovení jejich výše, která se má údajně pohybovat ve výši 0,6 - 0,8 mld. Kč.
Před několika dny jste, pane ministře, veřejně prohlásil, že vláda a Fond národního majetku jsou plně připraveny jednat s představiteli Volkswagenu o původních záměrech smlouvy, které byly některými kroky vedení Volkswagenu zpochybněny. Vaše vystoupení před hospodářským výborem Poslanecké sněmovny před několika týdny však tato dřívější prohlášení znovu zpochybnilo.
Doufám přesto, že jste skutečně
připraven uplatnit při jednání zájem české strany a že svá původní
sympatická prohlášení podpoříte jednotlivými kroky, se kterými
seznámíte ve Vaší odpovědi nejen mne, ale celou českou veřejnost.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Pavel Tollner:
Děkuji, hlásí se pan
ministr Dlouhý.
Ministr průmyslu a obchodu
ČR Vladimír Dlouhý: Vážený
pane předsedající, dámy a pánové. Mám jen technický dotaz na pana
poslance. Vzhledem k tomu, že shodou okolností zrovna včera jsem
podepsal odpověď na jeho dopis, který je, jestli se nemýlím, až
na poslední větu, ale i možná i v tom se mýlím, naprosto identický
s interpelací, kterou pan poslanec nyní přednesl. V tomto dopise
jsem podrobně na tento dotaz odpověděl a pokouším se vysvětlit
i některé mylné informace, ze kterých pan poslanec vycházel. Táži
se, zda může považovat pan poslanec již mnou včera podepsaný a
odeslaný dopis za odpověď na tuto interpelaci, nebo přeje-li si
pan poslanec, abych znovu odpovídal na tuto interpelaci
Místopředseda PSP Pavel Tollner:
Prosím, pan poslanec
Kraus.
Poslanec Michal Kraus: Řekl bych, že je velmi smutné, že tento dopis odešel teprve včera, protože pochopitelně jsem ho dneska nedostal, takže jsem před interpelací, před podáním interpelace neměl možnost se seznámit s obsahem tohoto dopisu a této odpovědi.
V každém případě jsem interpelaci
podal a předpokládám, že tím pádem je vytvořena dostatečná lhůta
k tomu, aby byla na úrovni parlamentu podána odpověď, možná i
v rámci toho dopisu, který snad poštou dostanu. Já bych skutečně
vzhledem k tomu, že jsem tu odpověď nedostal do doby, než začal
parlament o věci jednat, považoval za nutné, aby byl dodržen celý
rytmus interpelačních podání, tz. včetně projednání odpovědi na
plénu a včetně hlasování sněmovny o souhlasu či nesouhlasu s touto
odpovědí.
Místopředseda PSP Pavel Tollner:
Děkuji, dále je přihlášen
pan poslanec Zdeněk Trojan, potom s další interpelací pan poslanec
Kraus.
Poslanec Zdeněk Trojan: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, ve své interpelaci na ministra spravedlnosti a ministra vnitra přednesené na 14. schůzi Poslanecké sněmovny 11. 11. 1993 jsem poukázal na výrazný růst projevů násilí, rasismu, intolerance a xenofobie v naší společnosti a žádal jsem oba ministry o podáni informace, jakým způsobem bojují a jaká opatření přijímají proti těmto jevům.
S ohledem na to, že ustavením Státního zastupitelství nastala v resortu Ministerstva spravedlnosti nová situace, požádal jsem pana ministra Jiřího Nováka na 16. schůzi 17. 2. 1994 znovu o odpověď na dříve položené otázky.
Odpověď ministra Jana Rumla jsem přijal jako potvrzení zájmu o řešení těchto problémů Ministerstvem vnitra. Dopis dokonce obsahoval návrh některých opatření a doporučení, formulovaných ve zprávě Interetnické konflikty, zpracované Ministerstvem vnitra, která byla přílohou jeho odpovědi. Návrhem řešení obdobných problémů se zabývá i materiál Koncepce a program prevence kriminality, jehož projednávání je součástí pořadu probíhající 17. schůze Poslanecké sněmovny.
Předkládané návrhy řešení mají vesměs dlouhodobý význam. Je nepochybné, že se jedná o problematiku, kterou nelze vyřešit ze dne na den a že vyžaduje důkladnou analýzu a svědomitý a komplexní přístup. Nicméně nelze čekat až na konečné zpracování programu prevence a boje proti kriminalitě, ale je nezbytné přijmout operativně okamžitá opatření.
Ve výše zmíněné interpelaci jsem uváděl, že na území České republiky působí více než 15 organizací s rasistickým a fašistickým zaměřením a upozorňoval jsem na to, že zvyšují svou organizovanost. Oprávněnost tohoto upozornění dokládá událost, která se stala v sobotu 19. března t. r. v pražské restauraci U Zábranských. Podle neúplných informací na ní zřejmě došlo ke sjednocení několika skupin skinheads z celé České republiky, ale i ze Slovenska do národní obce fašistické. M. j. se na ní skinheadi radili o přípravě oslav výročí narození Adolfa Hitlera, které se uskuteční 23. dubna v Hradci Králové. Pořadatelé této oslavy rozšiřují už pozvánku ve formě letáku, na němž uvádějí nejen termín a místo konání, ale vyzývají potenciální účastníky, aby se vybavili zbraněmi pro případ ev. násilných střetů.
O událostech, které toto setkání doprovázely, dostatečně informovaly veřejné sdělovací prostředky. Účastníci setkání na ulici hajlovali, napadali reportéry televize Nova, reportéry Blesku a u stanice metra Dejvická napadli muže a dívku, dva cizince, kteří u nás studují. To vše, s výjimkou posledně jmenovaného incidentu, proběhlo bez zásahu policie, která byla v blízkosti restaurace U Zábranský přítomna a která ani provolávání fašistických hesel, vykřikování fašistického pozdravu "Sieg heil" a na rukávech našité fašistické a nacistické symboly, nepovazovala za veřejný projev sympatií k fašismu, což je skutkovou podstatou trestného činu podle § 261 trestního zákona. O možné aplikaci dalších trestných činů, jako je hanobení národa, rasy a přesvědčení, podněcováni k národnostní a rasové nenávisti a podpora a propagace hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod občanů ani nemluvě.
A to všechno přesto, že odpověď ministra Rumla na mou listopadovou interpelaci obsahuje informaci o tom, že už v roce 1991 byl vydán metodický pokyn k ujednocení postupu Policie ČR při plnění úkolů k ochraně bezpečnosti osob a majetku před protiprávním jednáním extremistických skupin a hnutí, který rozpracovává konkrétní formy aplikace právních předpisů a který m. j. umožňuje rozpustit ilegální shromáždění, při kterých jsou veřejně proklamovány zásady odporující např. rovnosti ras. A dále tento materiál doporučuje monitorovat aktivity extremistických skupin, vyhodnocovat je a v případě potřeby včas a neprodleně přijmout přiměřená opatření.
V této souvislosti by bylo zajímavé se dozvědět, jaká to přiměřená opatření v případě této události, o jejíž přípravě byla s několikatýdenním předstihem informována, policie přijala.
Existence a činnost hnutí rasistického a fašistického charakteru představují v celé Evropě nebezpečí pro demokratický vývoj. Neřešení těchto problémů v České republice s dostatečným úsilím může otevřít prostor pro působení nedemokratických sil v takové míře, která by mohla narušit stabilitu společnosti.
Odmítám snahy o bagatelizování těchto jevů. Pro ilustraci, jakou ideologii a jaké postupy tato hnutí propagují, mi dovolte přečíst ukázku z jednoho jimi vydávaných časopisů. Jde o časopis Der Stürmer. Je zde několik článků. Z jednoho se pokusím citovat.
"Co s černým ksindlem? Dnes se hodně mluví o cikánech a jejich vztazích k původnímu bílému obyvatelstvu. Inteligence a kultura jsou cikánům pojmy bytostně cizí. Teď jde jenom o to, jak to naše národy budou dlouho tolerovat. Žádná špatnost, ani ta nejpodlejší, jim není cizí. Je to nedisciplinovaná verbež, obdoba rudého lumpenproletariátu, jen s tím rozdílem, že mají černé ksichty. Jsou vřed na těle našeho národa. Proto je nutné zavést radikální opatření k očistě naší společnosti od této černé lúzy, zavést domovské právo. Nejméně polovina cikánů přitáhla ze Slovenska. Jen ať táhnou, odkud přišli! Očistit policejní sbor od zkorumpovaných bolševických sviní. Zavést částečnou rasovou segregaci, vyčlenit restaurace, diskotéky, školy, kina, divadla, nemocnice, věznice (ty především) zvláště pro bílé, zvláště pro cikány. Stop černému násilí! Stop černé lúze. Podepsán Otto s německým křížem."
S ohledem na to, že se jedná o problematiku, kterou považuji za nesmírně závažnou a nebezpečnou a navíc týkající se kompetence více ministrů, obracím se svou interpelací přímo na předsedu vlády Václava Klause a žádám ho o sdělení, jaký postoj k problémům, které jsou předmětem interpelace, vláda zaujímá, a jak je hodlá - a to nejen v rámci dlouhodobé koncepce, ale především neprodleně - řešit. Zvláště bych chtěl znát odpověď na to
1. jak vláda hodnotí působení skupin a hnutí rasistického a fašistického charakteru v České republice,
2. jak vláda hodnotí průběh setkání skinheadských skupin v pražské restauraci U Zábranských konaného dne 19. 3. 1994, zejména ve vztahu k činnosti, resp. nečinnosti policie v této kauze,
3. jaká opatření vláda hodlá přijmout
k zabránění v nezákonné činnosti skupin a hnutí rasistického a
fašistického charakteru a k zamezení akci obdobného charakteru,
jako má být setkání skinheadů k oslavě narozenin Adolfa Hitlera
připravované do Hradce Králové na den 23. 4. 1994.
Místopředseda PSP Pavel Tollner:
Děkuji panu poslanci
Trojanovi a prosím pana Michala Krause o jeho druhou interpelaci.
Poslanec Michal Kraus: Vážené dámy a pánové, obracím se s interpelací na pana ministra Skalického předpokládám, že mě na chodbě slyší - a na nepřítomného pana ministra Stráského, a to ve věci privatizace ČSAD Praha-západ, státní podnik.
Jedná se o podnik vzniklý delimitací bývalého ČSAD, KNV Praha, který se zabývá veřejnou autobusovou dopravou a zabývá se i dopravou nákladní. Podnik se celý nachází na územním obvodu Praha 5. Patří k němu Autobusové nádraží Smíchov, odstavná plocha nákladní dopravy na Zlíchově, rozestavěná plocha ve Velké Chuchli a odstavná plocha na Zbraslavi.
Tento podnik měl být privatizován formou kupónové privatizace, a to v první vlně v roce 1993. V průběhu příprav této vlny však Ministerstvo dopravy České republiky, zejména někteří jeho úředníci, usoudili, že se zřejmě jedná o poměrně zajímavý podnik. V té době již tehdejší vedení podniku podivuhodnou neschopností a možná i záměrně podnik potápělo tak, že začal být více ztrátový než bylo únosné. Možná proto v polovině roku 1993 byl v podniku na zásah Ministerstva dopravy vyměněn původní ředitel, který se zúčastnil zpracování původního privatizačního projektu. Do čela podniku se dostal dnešní ředitel, pan Hrnčíř, který ovšem nastoupený kurz ekonomické likvidace podniku jenom prohloubil.
Po domluvě s Ministerstvem dopravy ČR požádal Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky o změnu privatizačního projektu, a to z formy privatizace kupónovou metodou na formu přímého prodeje. Přestože však byl podnik již značně ekonomicky ztrátový - nebo přesto - Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci s tím souhlasilo a zaslalo projekt zakladateli, tedy Ministerstvu dopravy, zpět k dopracování s tím, že přepracovaný projekt ve lhůtě vrátí zpět. Ministerstvo dopravy však již projekt zpět nevrátilo a dokonce ho nenechalo ani novému řediteli ČSAD Praha-západ přepracovat. Někteří úředníci na ministerstvu se zřejmě chopili myšlenky podnik rozkouskovat a prodat tyto kousky v přímém prodeji předem určeným zájemcům, pokud možno nejlépe kamarádům a známým. Po několikerém uplynutí různých termínů byl ke konci roku 1993 stav takový, že na Ministerstvu dopravy České republiky nebyl zpracován nový privatizační projekt. Původní projekt byl stažený a neschválený. Od 17. 12. 1993 je na Ministerstvu dopravy podán zájem o privatizaci celého podniku formou přímého prodeje předem určenému zájemci. Na to reagovali někteří úředníci tak, že vyhlásili velmi zajímavou neveřejnou možnost projevit zájem v obdobné formě do 15. 1. 1994. Shodou okolností opět mezi okruhem kamarádů, příbuzných a známých. Po uplynutí tohoto termínu se na ministerstvu shromáždilo asi 10 až 15 písemných žádostí ve formě dopisů, tedy ne ve formě projektů. Zajímavé je, že se podle různých informací zřejmě jedná většinou o subjekty, na kterých má účast pouze úzký okruh lidí spojených nějakou formou s Ministerstvem dopravy, případně osob, které již nějakou formou privatizovaly jiné subjekty dopravy (např. doktor Hofman privatizoval Klíčov, apod.), a které musely být zřejmě k projevení zájmu vyzvány. Jiných zájemců je v této skupině velmi málo, odhadem snad 2 až 3.
K dnešnímu dni lze konstatovat, že zájem o celý podnik se všemi klady i nedostatky projevil pouze jeden subjekt. Ostatní mají zájem zejména o vymezené kusy podniku. Ministerstvo dopravy údajně preferuje rozkouskování podniku a jeho prodej ve veřejně neveřejné soutěži, které by se snad měl zúčastnit jen okruh pozvaných, jejichž příhodnost by nějakou formou hodnotila ministerská komise, složená zejména z osob zainteresovaných na celé kauze od samého počátku.
Je jisté, že obdobnou formu privatizace zákon zatím nezná, a proto úředníci Ministerstva dopravy asi váhají s podobným řešením a usilovně se snaží najít formu jinou, pro ně výhodnou. Bohužel se dnes jeví ještě jedna, a to velice reálná možnost. Totiž ta, že podnik, který díky pevnému vedení ředitele a úředníků Ministerstva dopravy má již ztrátu od začátku roku 20 milionů korun, prodal nejvýnosnější linky, dopravní prostředky apod. a bude doveden zcela záměrně do řízené likvidace.
Podle nezaručených informací by úředníci Ministerstva dopravy potom rádi viděli na místě svého likvidátora, který by pochopitelně postupoval podle jejich příkazů. Proto bych se velmi rád zeptal na několik otázek:
1. Proč je podnik, který zajišťuje zejména příměstskou dopravu, špatným řízením a nekontrolováním ze strany úředníků Ministerstva dopravy ČR postupně demolován a tažen do likvidace?
2. Proč má být tento podnik bezdůvodně rozkouskován a rozprodán, přičemž se počítá s tím, že nejvíce problematická část, to znamená areál Velké Chuchle, kde byly zahájeny zemní práce, kde je špatný projekt, kde se projevuje odpor občanů a státní správy, zůstane na řešení státu?
3. Proč se nejzajímavější část, to znamená Autobusové nádraží Smíchov, má prodávat samostatně, bez provázanosti např. na odstavné plochy apod., čímž zřejmě dojde ke změně účelu této plochy?
4. Jak je možné, že téměř rok stát dotacemi kryje tuto činnost neschopného vedení a neochotu úředníků Ministerstva dopravy vyřešit tuto záležitost rychle, jasně a jednoznačně?
Pro ilustraci by bylo zcela jistě vhodné například důkladně prošetřit způsob nakládání s dotacemi, které ve většině vůbec neslouží ke svému původnímu účelu.
5. Jak je možné, že úředníci Ministerstva dopravy místo zachování podniku preferují jeho rozdělení, a tím zřejmě i postupnou likvidaci, přestože je oficiálně projeven zájem na koupi celého podniku.
6. Je snad náhodou, že tento podnik řeší většinou ti samí, kteří již svoji schopnost dobře "privatizovat" projevili například při řešení ČSAD Klíčov, Československých aerolinií apod.
Podobných otázek by mohlo být ještě mnohem víc. Je však zcela jisté, že jestli reakce a náprava dnešního stavu jak ze strany Ministerstva dopravy, tak ze strany Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, nebude dostatečně rychlá, dojde k takovým ztrátám, které zřejmě odůvodni tzv. nutnost podnik likvidovat. Byl bych proto velmi rád, kdyby oba páni ministři na moje dotazy - a nejen na ně - odpověděli v zákonem stanovené 30denní lhůtě.
Děkuji za pozornost.