Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený
pane předsedo, dámy a pánové, dovolte
mi přednést k tisku 1148 následující
pozměňovací návrhy. Prosím
kolegy o trpělivost, ne snad pro délku návrhu,
ale pro jistou komplikovanost.
1. Název zákona upravit takto: O částečném
zmírnění újmy způsobené
obětem nacistické perzekuce a zvůle.
2. V § 1 za slovem "vdovy" vypustit spojku "a"
a za slovem "vdovci" vložit slova "a sirotci".
3. Ustanovení § 2 upravit takto: "Postiženým
občanem je pro účely tohoto zákona
občan, který
a) je československým politickým vězněm
podle zvláštního zákona - poznámka
1: § 1 odst. 1 písm. g) a § 2 odst. 1 bod 5 zákona
č. 255/1946 Sb., o příslušnících
Československé armády v zahraničí
a o některých jiných účastnících
národního boje za osvobození;
b) v době nesvobody byl nasazen na nucenou nebo povinnou
práci v nacistickém Německu - poznámka
2: ústavním dekretem prezidenta republiky č.
11/44 Úředního věstníku československého,
o obnovení právního pořádku,
vládního nařízení č.
31/1945 Sb., jímž se stanoví konec doby nesvobody
pro obor předpisů o obnovení právního
pořádku, článek 6 písm. c)
statutu Mezinárodního soudního vojenského
dvora, vyhláška č. 183/1947 Sb., článek
52 Haagské úmluvy vyhlášené pod
číslem 183/1932 Sb.;
c) v době zvýšeného ohrožení
republiky - poznámka 3: § 18 dekretu prezidenta republiky
č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických
zločinů a jejich pomahačů, vládní
nařízení č. 217/1946 Sb., jímž
se stanoví konec doby zvýšeného ohrožení
republiky. Pokračuji dál v písm. c) - byl
usmrcen nebo vyhnán ze svého domova nebo se stal
obětí jiného násilí vyvolaného
sudetoněmeckým hnutím ve službách
nebo v zájmu nacistického Německa.
4. Dosavadní text § 3 se označuje jako odst.
1, přičemž v písm. b) se za slovem "vdovám"
vypouští spojka "a" a za slovem "vdovcůrn"
vkládají slova "a sirotkům".
Dále text pod písm. a) za písm. c) se nahrazuje
takto: za c) vdovám, vdovcům a sirotkům po
postižených osobách zemřelých
na následky nucené nebo povinné práce
nebo v souvislosti s ní.
d) vdovám, vdovcům a sirotkům po postižených
osobách, které byly usmrceny nebo zemřely
na následky násilí nebo v souvislosti s násilím
vyvolaným sudetoněmeckým hnutím ve
službách nebo v zájmu nacistického Německa.
5. V § 3 se připojují odst. 2 a 3 v tomto zněni:
Odst. 2. Vdovám a vdovcům po postižených
osobách vzniká nárok, pokud jejich manželství
s postiženým občanem existovalo v době
jeho postižení.
Odst. 3. Sirotkem pro účely tohoto zákona
se rozumí dítě postižené nebo
dítě, které na něho bylo převážně
odkázáno výživou a které k 8.
květnu 1945 bylo mladší 21 let.
K tomu připojit poznámku č. 4: Zákon
č. 447/1919 Sb., kterým se snižuje věk
nezletilosti.
Pokračuji v návrhu č. 6. V § 4 se provádějí
tyto úpravy: Začátek odst. 1 zní:
Osoba uvedená v § 2, písm. a) a v § 3,
písm. a) a c) má - věta pokračuje
dál. Nový odstavec v § 3 zní: Odst.
3 Osoba uvedená v § 2, písm. b) a v §
3, písm. a) a c) má nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky
ve výši 770 Kč za každý i jen započatý
měsíc nucené nebo povinné práce.
Dosavadní odst. 3 se označuje jako odst. 4 a subjekt
se vyjadřuje v jednotném čísle - osoba,
tedy má. Dále se připojuje odstavec 5 tohoto
znění: Osoba uvedená v § 3, písm.
c) a d) má nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky ve výši
60 000 Kč. Má-li nárok více osob,
tato částka se mezi ně rozdělí
rovným dílem. Odstavec 5 se označuje jako
odstavec 6.
Návrh č. 7. V § 5, odst. 3 se v poslední
vedlejší větě slovo další
nahrazuje slovem jiné. Je míněno jiné
doklady.
Předposlední návrh. V § 8 se vkládá
nový § 9 tohoto znění: Vláda
stanoví nařízením náležitosti
potřebné k uplatnění nároků
podle tohoto zákona a upraví nápravu újmy
způsobené občanům též
ve zdravotnické oblasti.
Poslední návrh - č. 9: paragrafy 9 a 10 se
označují jako 10 a 11 a poznámky pod čísly
2 - 5 se označují čísly 5 - 8.
Dovolte mi přednést k těmto návrhům
kratší komentář. Návrhy, které
jsem uvedl, se týkají tří okruhů:
politických vězňů a sirotků,
což je akceptováno ve vládním návrhu
a ve společné zprávě. Za druhé
se to týká těch našich občanů,
kteří byli nasazeni na tzv. nucené práce
nebo povinnou práci v nacistickém Německu.
Za třetí těch občanů, kteří
v době zvýšeného ohrožení
republiky byli usmrceni, vyhnáni ze svého domova
nebo se stali obětí jiného násilí,
vyvolaného sudetoněmeckým hnutím ve
službách nebo v zájmu nacistického Německa.
Domnívám se, že předložené
návrhy není třeba zvlášť
obsáhle zdůvodňovat. Každý poslanec
dostal názory a podněty od občanů,
od Svazu nuceně nasazených, Svazu bojovníků
za svobodu a Vlasteneckého sdružení antifašistů.
Lze bezvýhradně souhlasit s názory vlády,
což se promítá i v preambuli zákona,
že tento zákon nenahrazuje nároky občanů
České republiky ve smyslu platných mezinárodních
závazků. Souhlasím také s názorem
pana ministra zahraničních věcí doc.
Zieleniece: Po rozdělení Československa vzrostl
tlak sudetských Němců na to, aby v rámci
těchto odškodnění byly uznány
i jejich nároky. V poslední době se objevují
i tlaky z různých stran na to, aby byly zrušeny
Benešovy dekrety. Cituji z dopisu pana ministra Bohumilu
Utíkalovi z 12. 8. 1993: Ve vztahu k těm, co byli
postiženi nacistickou persekucí, využíváme
poslední šance, aby alespoň menší
část odškodnění se dostala do
rukou těch, kteří trpěli. Ve vztahu
k potomkům to má vždy jen symbolickou hodnotu.
Stejně tak máme jednu z posledních šancí
aspoň humanitárním gestem vyjádřit
uznání těm občanům, kteří
byli posláni na nucené práce - Norimberský
tribunál užíval označení otrocké
práce. l těmto občanům je dnes - a
to těm nejmladším - kolem 70 let.
Ještě několik slov o kategorii občanů,
které jsem zahrnul pod označení, že
ztratili život nebo přišli ke značné
újmě na zdraví, majetku mezi Mnichovem 1938
a březnem 1939. Je skutečností, že zcela
živelně bylo sudetskými Němci a tzv.
Freikorpsem vyhnáno z obsazovaného pohraničí
114 577 Čechů a 7 325 občanů židovské
národnosti. Při tom zahynulo 110 lidí. Pokud
jde o ozbrojenou složku sudetoněmecké strany,
Freikorps, i ten byl zřízen a řízen
přímo z Berlína. l toto řeší
protokol Norimberského procesu - cituji z dokumentu 338
PS ze 17. 10. 1938 str. 379. Podplukovník Kechtling bude
úplně a přímo podřízen
OKW, což bylo Oberkomandowermacht, bude služebně
přidělen Henleinovi jako poradce a dostane od Führera
rozsáhlé vojenské zmocnění
pro organizování vojenských skupin. Freicorps
sudetských Němců bude podřízen
přímo Henleinovi. Účelem Freicorpsu
je ochrana sudetských Němců a také
organizování nepokojů a konfliktů.
Freicorps bude utvořen v Německu a jeho výzbroj
bude výlučně rakouská. Freicorps má
zahájit svou činnost co nejdříve.
Mnou navržené změny doporučují
finanční uznání osob v totálním
nasazení částkou - jednou třetinou
osob vězněných. Jde o praxi, kterou volila
a uplatnila polská legislativa. Tím je vyjádřena
rozdílná míra fyzické či psychické
zátěže. U osob postižených násilím
ze strany sudetoněmeckého hnutí v letech
1938 - 1939 se navrhuje jednorázová částka.
Velmi často se argumentuje i tím, že Československo
mohlo své nároky žádat dříve.
Jde o poněkud zvláštní tvrzení,
kterému snad ani autoři nevěří.
Německo bylo rozdělené a nikdy odtud nikdo
bývalému Československu nic nenabídl.
Vůbec není namístě, když se vyskytují
hlasy, který urážlivě zlehčují
utrpení těch, kteří byli nasazeni
na otrocké práce v Německu. Slyšel jsem
i mezi pány kolegy hlas, že tzv. totální
nasazení je srovnatelné s umístěnkami
lékařů a učitelů v uplynul=
době.
Společná zpráva akceptuje velice správně
kategorii sirotků. V mém návrhu je však
specifikována poněkud jinak, v souladu se zákonem
447/1919 Sb. Návrh je konzistentní a prosím,
aby bylo hlasováno zvlášť jen o názvu
zákona, § 1 a jednotlivých písmenech
§ 2. Pokud by nedošlo ke schválení písmene
b) a c) v 2, je další hlasování o mém
návrhu liž zbytečné. Pokud jde o kvantifikaci,
je zhruba dvojnásobná. Děkuji vám
za trpělivost.
Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec
Milan Loukota, přednese stanovisko klubu SPR-RSČ
k projednávanému bodu. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Milan Loukota: Vážený pane
předsedo, pane ministře, dámy a pánové,
poslanecký klub Sdružení pro republiku - Republikánské
strany Československa vítá tento vládní
návrh zákona, který samozřejmě
hlasováním podpoří. Avšak přes
to, co zde bylo řečeno se domníváme,
že obdobný návrh měl přijít
nejdříve z německé strany. Dále
nám připadá poněkud podivné,
že obětí nacistických persekucí
by měly být odškodněny z finančních
prostředků občanů České
republiky, což de facto znamená, že samotné
oběti si samy sobě budou hradit toto odškodnění.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec
Andrej Gjurič. Připraví se paní poslankyně
Marie Stiborová.
Poslanec Andrej Gjurič: Vážený
pane předsedo, kolegové a kolegyně, to, co
teď řeknu, je velice osobní a neříká
se mi to dobře. Ale právě proto vím,
že to musím říci. Nacisté mi
popravili otce a strýce. Viděl jsem je naposledy,
když mi bylo rok a půl. Byli ve své době
významnými lékaři s velkou perspektivou
a zapojili se do odboje svým zcela svobodným rozhodnutím,
i když měli mnoho důvodů tak neučinit.
Možná víc než celá tato ztráta
sama mě ale postihlo naprosté ignorování
této oběti, a to je to, o čem chci mluvit.
Že zde, v zemi, za kterou položili svůj život,
se o tom nikdo nikdy nezmínil. V dětech, kterým
se přihodí něco takového, nutně
zůstává otázka: Mělo to smysl?
Stálo to za to, že to udělali? Nebylo by lepší,
kdyby nám zůstali otci nebo strýci, kdyby
byli dosáhli svých optimálních možností,
které měli a zůstali tady?
A odpovědí na to bylo 40 let ticho, no, vlastně
skoro 50. Nikdy nikdo za celá ta léta neřekl
jedinou větu o mém otci, jedinou pozitivní
větu o mém strýci, nikdo si na ně
nevzpomněl. Při povinných kolektivních
oslavách osvobození republiky nikdy žádná
učitelka neřekla: "Máme tady mezi sebou
spolužáka, jehož tatínek padl za války
a byl hrdina." l pamětní deska na II. interně
mohla být instalována až před dvěma
lety, ačkoli jsem se o to 40 let snažil. S ní,
ale i v radě dalších věcí, mám
ty nejhorší zkušenosti také se Svazem
protifašistických bojovníků. Kdybych
byl žil od dětství v Jugoslávii, v Titově
Jugoslávii dokonce, byl bych v úplně jiné
situaci. Od počátku by byl uznáván
příspěvek mého otce k osvobození,
byl bych tzv. válečné dítě,
které mělo řadu výhod, ale o ty nejde,
jde o to uznání. Když jsem tam byl v r.1968
a myslel, že tam event. zůstanu, tehdy mi řekli
- ve vašem případě je vyřízení
občanství otázkou 14 dnů, vy patříte
prostě také k nám, protože váš
otec udělal to, co udělal.
Říkám to proto, že nechci prostě,
aby se neustále adresovalo, kdo má nebo nemá
něco udělat nebo neudělat, říkám
na svém pocitu, že především vlastní
země a občané v ní by měli
být ti, kdo uznají a ocení. Je potřeba
úcty, dámy a pánové, je potřeba
uznání, je třeba i těch pamětních
desek, které nebyly, je potřeba možná
i státních vyznamenání. Je prostě
potřeba odpovědi, kterou jsem hledal a 40 let jsem
ji nenašel. Daleko spíš než peněz.
Ta smrt by zůstala smrtí a nepřítomnost
nepřítomností, ale asi by se mi 40 let odpovídalo
na celou tu věc daleko lépe. To je tedy první
věc, proč to tu říkám. Nechtěl
bych a nechci žádné odškodnění.
Teď ho nechci.
A pak je tu věc druhá. Po válce přišlo
40 let, ve kterých bylo zabito, popraveno, ubito, žalářováno,
posíláno do koncentračních táborů
spousta jiných otců a jiných strýců.
A já už prostě nechci, aby i oni museli mít
pocit marnosti, aby i jejich dětem napadaly stejné
otázky s naprosto stejnou prázdnotou. Chápu
vstřícné gesto naší vlády,
chápu i pocity těch, kteří toto vstřícné
gesto přijmou, ale dokud nebude doveden do konce i ten
druhý dluh, to je moje druhé poselství k
vám, tak si myslím, že mám plné
právo říci, že nemohu být klidný
a že se hlasování o tomto zákoně
nezúčastním a klidný byste neměl
být nikdo v této sněmovně.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde: Já bych chtěl
k tomuto velmi pochopitelnému projevu kolegy Gjuriče
říci něco, co prosím, aby sněmovna
pokládala za technickou poznámku. Pan kolega Gjurič
položil otázku smyslu těch obětí.
Já jsem přesvědčen, pane kolego a
vážení přátelé, že
o smyslu oběti rozhodl už ten, kdo oběť
položil, a smysl té oběti, pane poslanče,
věřím, že se mnou souhlasíte,
se sčítá ještě někde jinde
než v přítomnosti, ještě někde
jinde než v novinách a knihách. Já jsem
o tom přesvědčen a z týchž důvodů
budu hlasovat pro ten zákon.
Slovo má paní poslankyně Stiborová.
Prosím, aby se dostavila k řečništi.
Připraví se pan poslanec Dostál.
Poslankyně Marie Stiborová: Pane předsedo,
dámy a pánové, dovolte, abych vyjádřila
stanovisko k projednávanému návrhu zákona.
Chápu tento zákon především z
hlediska toho, že má dimenzi lidskou a tím
i dimenzi politickou. Proto politické grémium Levého
bloku je přesvědčeno o tom, že se Parlament
České republiky schválením zákona
o poskytnutí jednorázové peněžní
částky některým obětem nacistické
perzekuce snaží řešit otázku, která
nebyla dosud ze strany Německa vůči našemu
státu řešena. Jde pouze o nápravu křivd
způsobených našim občanům nacistickým
Německem a ne nárokové odškodnění.
Bylo to zde již řečeno.
Jsme si vědomi, že faktor času pro osoby, ke
kterým je zákon směrován, je neúprosný
a řešení této otázky neodkladnou
morální povinností. Návrhu zákona
prospělo jeho projednávání ve výborech
Poslanecké sněmovny Parlamentu, které vedlo
k rozšíření a zkvalitnění
vládního návrhu. Považujeme za rozumné
rozšíření vládního návrhu
o kategorii dalších oprávněných
osob tak, jak je uvedeno ve zpravodajské zprávě.
Z výše uvedených důvodů jsme
doporučili našim poslancům, poslancům
Levého bloku, aby předložený návrh
ve znění zpravodajské zprávy podpořili.
Jsme si ovšem vědomi, že ani takto koncipovaný
okruh osob, ani výše částky nejsou dostatečné
a nejde tedy o nápravu křivd, ale pouze o zmírnění.
Máme tím na mysli například i opomenutí
občanů, kteří byli násilně
zavlečeni do nacistického Německa na nucené
práce. Právě z těchto důvodů,
ale i z důvodů mezinárodně politických
by schválení projednávaného zákona
mělo být signálem, ale i závazkem
pro vládu České republiky, závazkem
a povinností k razantnímu zahájení
jednání, ale důstojného a rovnoprávného
jednání s naším sousedem, Spolkovou
republikou Německem o konečném řešení
oprávněných nároků občanů
ČR ve smyslu platných mezinárodně
právních, ale i morálně politických
závazků.
Děkuji vám.
Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec
Robert Dostál, připraví se pan poslanec Dalibor
Matulka.
Poslanec Robert Dostál: Vážený
pane předsedo, vážení přátelé,
dovolte mi jen poznámku k předloženému
vládnímu návrhu zákona o poskytnuti
jednorázové finanční částky
některým obětem nacistické perzekuce.
Jde o velmi citlivý problém, kde se jen obtížně
mohou posoudit řady obětí, zasloužící
si naši pietu, nemluvíce o nemožnosti odškodnit
je hmotně či finančně za jejich těžká
utrpění končící smrtí.
V tomto smyslu mně dovolte navrhnout a doplnit do návrhu
zákona toto znění ze společné
zprávy, a to do § 3 odst. c) a d) za slovo "táborech"
tato slova: "nebo násilně usmrcených
v souvislosti s odbojovou činností nebo zatykáním
nešlo-li o boj pravidelných bojových jednotek".
Návrh zákona samozřejmě podpořím.
Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci
Dostálovi. Slovo má pan poslanec Matulka, připraví
se paní poslankyně Gerta Mazalová. Je poslední,
kdo se písemně do rozpravy přihlásil.
Pane poslanče, prosím.
Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane
předsedo, dámy a pánové, už z
debaty vyplynulo, že problém, který se navrhovatelé
snaží řešit, resp. alespoň na něj
reagovat, zmírnit jeho důsledky, není problémem,
který by mohl být uspokojivě touto sněmovnou
dořešen. To ovšem neznamená, že řešení
neexistuje.
Všichni víme, že nás stát není
tím státem, který by nesl jakoukoli odpovědnost
za utrpení těch, o kterých se projednávaný
návrh zákona zmiňuje a nemůže
tedy ani logicky být tím státem, který
by se k odpovědnosti či spoluodpovědnosti
přihlásil tím, že začne odškodňovat
a nebo poskytovat jiná plnění, která
by mohla být s odškodněním zaměnitelná.
To už tady ostatně bylo řečeno. Víme
také všichni, že ve skutečnosti je odpovědný
a tedy povinný odškodňovat jiný subjekt
než náš stát, to je Německo. Jsme
dnes ve zvláštní situaci, kdy se na jedné
straně náš mocný německý
soused ke své odpovědnosti nehlásí
a k odškodnění svých obětí
se nemá, a na druhé straně česká
vláda, český parlament chce byť i jen
jaksi zálohově nějakou jinou formou finanční
účast poskytnout. Pokud budeme zvažovat pouze
humanitární stránku věci, o které
tady byla řeč, dojdeme zřejmě k souhlasnému
závěru, že jde o ušlechtilý záměr
a můžeme v takovém případě
již jen vést debatu, zda svoji ušlechtilost projevit
ve větším si menším rozsahu.
Jistě si však mnozí z nás uvědomují,
že tento problém má aspektů daleko více.
Existuje hledisko mezinárodněprávní,
historické apod. Troufám si tvrdit, že složitost
problému si uvědomují i mnozí z těch,
kterých se fašistická persekuce a zvůle
týkala a kteří dosud žijí.
Při projednávání nové smlouvy
se Spolkovou republikou Německo ještě ve Federálním
shromáždění argumentovali zastánci
této smlouvy především tím, že
nastává nová etapa dobrých sousedských
vztahů založených na přátelství
a spolupráci. Budiž. Je ale známo, že
pořádek dělá přátele.
Je tedy otázkou, proč Česká republika
jako jediný stát mezi obětmi nacistické
okupace a zvůle nemá vypořádány
doposud své pohledávky, lépe řečeno
pohledávky svých občanů za Německem
z titulu odškodnění následků
nacistické zvůle.
Považovali bychom za přirozenější
nejprve vypořádat tyto vztahy s Německem,
pak přistupovat k podobným řešením,
nicméně víme, že čas od konce
II. světové války velmi pokročil,
těch obětí dnes žije velmi málo.
Proto považujeme v této chvíli za nevhodné
jakékoliv další odklady. Domníváme
se, že pro případ, že Poslanecká
sněmovna se rozhodne tento návrh zákona podpořit,
že tak nemůže učinit bez toho, aby současně
přijala usnesení, které by požadovalo
po vládě, aby urychleně dovršila jednání
s vládou Spolkové republiky Německo o odškodnění
nacistické persekuce a zvůle. Dovoluji si navrhnout
doprovodné usnesení tohoto textu:
Poslanecká sněmovna Parlamentu České
republiky žádá vládu České
republiky, aby v nejkratší možné době,
nejdéle do konce roku 1995, uzavřela jednání
s vládou Spolkové republiky Německo o odškodnění
obětí nacistické persekuce a zvůle
a podala o jeho výsledku zprávu Poslanecké
sněmovně Parlamentu České republiky.
Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde: Udělím slovo
panu poslanci Vladimíru Řezáčovi,
přestože se přihlásil do rozpravy jako
předposlední. Oznámil podání
pozměňovacích návrhů, a proto
si v souladu s jednacím řádem tuto Přednost
zaslouží. Po něm se připraví
pan poslanec Janeček, o němž platí totéž
- oznámil pozměňovací návrh
a dostane přednost.
Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený
pane předsedo, vážená vládo,
vážené kolegyně a kolegové, za
půl roku uplyne půl století od konce II.
světové války v Evropě a my zde stojíme
před problémem, který se nepodařilo
vyřešit za situace, kdy oběti II. světové
války z řad občanů bývalé
Československé republiky a dnes pro nás občanů
České republiky jsou posledními oběťmi
II. světové války, které dosud nebyly
odškodněny, s výjimkou 7 a půl tisíce
obětí lékařských pokusů
doktora Mengeleho, které byly odškodněny v
roce 1968 až v roce 1969.
Jistě proti sobě stojí dva základní
problémy. Problém toho, kdo je skutečně
odpovědným za škody způsobené
těmto obětem lI. světové války
z řad našich občanů, a kdo jim má
něco nahrazovat. Na druhé straně jestliže
uvážíme věk těchto obětí,
pokud nepřikročíme k rychlému řešení,
tak se tyto oběti II. světové války
z řad našich občanů již žádného
ani symbolického odškodnění nedočkají.
Měl jsem celou řadu pozměňovacích
návrhů, ale musím říci, že
většinu z nich přednesl kolega poslanec Štrait.
V podstatě mi zbyde jen jeden pozměňovací
návrh k § 4. Přesto mi nejdříve
dovolte, abych odůvodnil i ty zbývající
pozměňovací návrhy, které již
učinil a které jsem chtěl shodně nebo
obdobně učinit sám.
Je především nepochybně pravdou, že
by mělo být vyhověno i návrhu, který
zde přednesl kolega poslanec Matulka, neboť z hlediska
mezinárodního práva i veřejného
je naprosto nepochybné, že Německo porušilo
svůj závazek přijatý ratifikací
Briant-Kellogova paktu z roku 1928 a napadlo Československou
republiku způsobem, kdy celá Československá
republika byla obětí této agrese, a stejně
tak 364 000 mrtvých občanů, vězněných
občanů Československé republiky a
dalších obětí války, jak byli
v souladu s mezinárodním právem veřejným
naprosto perfektně definováni právě
mezinárodním vojenským soudním dvorem
v Norimberku. Chci říci, že není možné,
aby náš parlament přijal verzi vládního
návrhu, pokud jde o rozsah odškodňovaných
obětí II. světové války s tím,
že bude odškodňovat jenom některé
tyto oběti, jak to také výslovně v
názvu návrhu zákona je. Znamenalo by to nutně
diskriminaci obětí z řad občanů
nuceně nasazených na práce, kteří
byli definováni právě tribunálem v
Norimberku jako oběti otrockých prací.
Mohu říci, že mohu byt označen za podjatého,
neboť i můj otec byl nuceně nasazen na tyto
práce v tzv. Německé třetí
říši po dobu 2 a půl roku, tedy třiceti
měsíců. Stejně s tím, co zde
řekl velice výstižně kolega dr. Gjurič
v jeho působivém vystoupení, chci říci,
že pro mého otce není vůbec podstatné,
jestli dostane 1000 Kč za měsíc nebo 100
Kč za měsíc, ale jestli konečně
někdo symbolicky uzná, že se mu udála
křivda a nějakým způsobem ji symbolicky
ocení.
K tomu, co zde již bylo řečeno, mám
zato, že je celkem nelogické, aby v § 4 byla
peněžní částka za jeden měsíc
věznění nebo internace ve výši
2300 Kč, když třeba v zákoně
č. 119/1990 Sb. byla tato částka uvedena
o 200 Kč měsíčně více,
tedy 2500 Kč. Nebo bychom museli tvrdit, že nacistická
káznice nebo koncentrační tábor bylo
zřejmě nějaké mírnější
věznění, než bylo třeba věznění
v 80. letech před listopadem 1989. Samozřejmě
můžeme říci, že věznění
v 50. letech bylo srovnatelné s tím, jaké
bylo vězněni v nacistické káznici
nebo v některých táborech.
Mám tedy zato, že je na místě zvýšit
tuto částku 2300 Kč pro osoby uvedené
pod § 2 písm. a) ve znění pozměňovacího
návrhu kolegy Štraita, a to na částku
3000 Kč měsíčně a v souladu
s režimem, který uplatnila Polská republika.
Po dohodě se Spolkovou republikou Německo se také
domnívám, že bude přiměřené
a spravedlivé, aby osoby, které byly nuceně
nasazeny na práce, měly odškodnění
asi třetinové, tedy ve výši 1000 Kč
měsíčně.
Navrhuji tedy nové znění § 4 takto:
"Osoby uvedené v § 2 písm. a) tohoto zákona
mají nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky ve výši
3000 Kč za každý jen i započatý
měsíc věznění nebo internace.
Osoby uvedené v § 2 písm. b) tohoto zákona
mají nárok na poskytnutí jednorázové
peněžní částky ve výši
1000 Kč za každý i jen započatý
měsíc věznění nebo internace."
Mám rovněž zato, že by bylo možné
rozšiřovat i právní nástupnictví.
Je celkem velice zajímavé, že § 3 vládního
návrhu - pokud jde o zvláštní právní
nástupnictví těchto postižených
občanů - je daleko užší, než
je právní nástupnictví upravené
v restitučních zákonech. Stačí
porovnat toto právní nástupnictví
s § 3 zákona 88/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
nebo s týmž § 3 zákona 229/1991 Sb., tedy
zákona o půdě. Zřejmě tím
chce vláda říci, že osoby, kterým
byl vyvlastněn majetek, vlastně musí být,
pokud jde o právní nástupce, odškodněny
v daleko širším rozsahu než oběti
nacistické persekuce. Přesto k tomu nebudu dávat
žádné pozměňovací návrhy,
neboť stejně tak, jak řekl kolega dr. Gjurič,
povazuji v tomto případě za poměrně
nesmyslné, aby se okruh dalších odškodněných
rozšiřoval způsobem širším,
než který zde navrhl kolega poslanec Štrait,
neboť u všech dalších, než těch,
kteří přímo trpěli, event.
jejich manželských partnerů a dětí,
jde o symbolickou záležitost.
Konečně mi závěrem dovolte říci,
ze odmítám výzvu, kterou řekl pan
zpravodaj, že nemáme peníze na to, aby toto
odškodnění mohlo proběhnout. Jestliže
Česká republika řekla, že máme
peníze na to, aby člen Henlainovy Sudetoněmecké
strany, která rozbila Československou republiku,
demokratický stát celkem ojedinělý
ve střední Evropě ve 30. letech, dnes mohl
uplatňovat nároky podle zákona o půdě,
a to jenom jeden z těchto oprávněných,
ve výši 6,5 mld. korun - a náš právní
řád mu k tomu dává určité
šance - pak považuji za nehoráznost, aby oběti
nacistické persekuce byly oběťmi licitace o
tom, jestli na to republika má, nebo nemá.
Mám za to, že vládní rezerva v kapitole
všeobecné pokladní správy státního
rozpočtu ve výši 3,6 mld. Kč je naprosto
dostatečná pro řešení podle pozměňovacích
návrhů poslance Štraita i mých a domnívám
se, že to vůbec nelze poměřovat ani
s nároky oprávněných osob podle restitučních
zákonů. Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde: Vážené
paní poslankyně a vážení páni
poslanci, protože přihlášek přibývá,
domnívám se, že jediným řešením
je v tuto chvíli konstatovat, že jsou přihlášeni
poslanci Janeček, Mazalová, Payne a Kolářová.
Pan poslanec Janeček mezitím svoji přihlášku
stáhl, rezignoval na ni. Tři příspěvky
tu ale ještě jsou. Jsem přesvědčen,
že je třeba rozpravu přerušit a pokračovat
v ní zítra.
Jestli má někdo jiné mínění,
ať to řekne, ale já se držím toho,
že jsem na politickém grémiu slíbil,
že budeme končit kolem 18.30 hodin. Poněvadž
jsme vlastní vinou začali o půl hodiny později,
nastavili jsme nyní téměř půl
hodiny. Vidím jako rozumné přerušit
v tuto chvíli rozpravu a pokračovat v ní
zítra v 9.00 hodin.
Není-li proti tomu žádná zásadní
námitka, přerušuji dnešní zasedání.
Budeme pokračovat zítra v 9.00 hodin dalšími
příspěvky k tomuto zákonu.
Děkuji vám všem a přeji vám dobrý
večer.