Úterý 1. listopadu 1994

Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, dovolte mi přednést k tisku 1148 následující pozměňovací návrhy. Prosím kolegy o trpělivost, ne snad pro délku návrhu, ale pro jistou komplikovanost.

1. Název zákona upravit takto: O částečném zmírnění újmy způsobené obětem nacistické perzekuce a zvůle.

2. V § 1 za slovem "vdovy" vypustit spojku "a" a za slovem "vdovci" vložit slova "a sirotci".

3. Ustanovení § 2 upravit takto: "Postiženým občanem je pro účely tohoto zákona občan, který

a) je československým politickým vězněm podle zvláštního zákona - poznámka 1: § 1 odst. 1 písm. g) a § 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících Československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození;

b) v době nesvobody byl nasazen na nucenou nebo povinnou práci v nacistickém Německu - poznámka 2: ústavním dekretem prezidenta republiky č. 11/44 Úředního věstníku československého, o obnovení právního pořádku, vládního nařízení č. 31/1945 Sb., jímž se stanoví konec doby nesvobody pro obor předpisů o obnovení právního pořádku, článek 6 písm. c) statutu Mezinárodního soudního vojenského dvora, vyhláška č. 183/1947 Sb., článek 52 Haagské úmluvy vyhlášené pod číslem 183/1932 Sb.;

c) v době zvýšeného ohrožení republiky - poznámka 3: § 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinů a jejich pomahačů, vládní nařízení č. 217/1946 Sb., jímž se stanoví konec doby zvýšeného ohrožení republiky. Pokračuji dál v písm. c) - byl usmrcen nebo vyhnán ze svého domova nebo se stal obětí jiného násilí vyvolaného sudetoněmeckým hnutím ve službách nebo v zájmu nacistického Německa.

4. Dosavadní text § 3 se označuje jako odst. 1, přičemž v písm. b) se za slovem "vdovám" vypouští spojka "a" a za slovem "vdovcůrn" vkládají slova "a sirotkům".

Dále text pod písm. a) za písm. c) se nahrazuje takto: za c) vdovám, vdovcům a sirotkům po postižených osobách zemřelých na následky nucené nebo povinné práce nebo v souvislosti s ní.

d) vdovám, vdovcům a sirotkům po postižených osobách, které byly usmrceny nebo zemřely na následky násilí nebo v souvislosti s násilím vyvolaným sudetoněmeckým hnutím ve službách nebo v zájmu nacistického Německa.

5. V § 3 se připojují odst. 2 a 3 v tomto zněni:

Odst. 2. Vdovám a vdovcům po postižených osobách vzniká nárok, pokud jejich manželství s postiženým občanem existovalo v době jeho postižení.

Odst. 3. Sirotkem pro účely tohoto zákona se rozumí dítě postižené nebo dítě, které na něho bylo převážně odkázáno výživou a které k 8. květnu 1945 bylo mladší 21 let.

K tomu připojit poznámku č. 4: Zákon č. 447/1919 Sb., kterým se snižuje věk nezletilosti.

Pokračuji v návrhu č. 6. V § 4 se provádějí tyto úpravy: Začátek odst. 1 zní: Osoba uvedená v § 2, písm. a) a v § 3, písm. a) a c) má - věta pokračuje dál. Nový odstavec v § 3 zní: Odst. 3 Osoba uvedená v § 2, písm. b) a v § 3, písm. a) a c) má nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve výši 770 Kč za každý i jen započatý měsíc nucené nebo povinné práce. Dosavadní odst. 3 se označuje jako odst. 4 a subjekt se vyjadřuje v jednotném čísle - osoba, tedy má. Dále se připojuje odstavec 5 tohoto znění: Osoba uvedená v § 3, písm. c) a d) má nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve výši 60 000 Kč. Má-li nárok více osob, tato částka se mezi ně rozdělí rovným dílem. Odstavec 5 se označuje jako odstavec 6.

Návrh č. 7. V § 5, odst. 3 se v poslední vedlejší větě slovo další nahrazuje slovem jiné. Je míněno jiné doklady.

Předposlední návrh. V § 8 se vkládá nový § 9 tohoto znění: Vláda stanoví nařízením náležitosti potřebné k uplatnění nároků podle tohoto zákona a upraví nápravu újmy způsobené občanům též ve zdravotnické oblasti.

Poslední návrh - č. 9: paragrafy 9 a 10 se označují jako 10 a 11 a poznámky pod čísly 2 - 5 se označují čísly 5 - 8.

Dovolte mi přednést k těmto návrhům kratší komentář. Návrhy, které jsem uvedl, se týkají tří okruhů: politických vězňů a sirotků, což je akceptováno ve vládním návrhu a ve společné zprávě. Za druhé se to týká těch našich občanů, kteří byli nasazeni na tzv. nucené práce nebo povinnou práci v nacistickém Německu.

Za třetí těch občanů, kteří v době zvýšeného ohrožení republiky byli usmrceni, vyhnáni ze svého domova nebo se stali obětí jiného násilí, vyvolaného sudetoněmeckým hnutím ve službách nebo v zájmu nacistického Německa.

Domnívám se, že předložené návrhy není třeba zvlášť obsáhle zdůvodňovat. Každý poslanec dostal názory a podněty od občanů, od Svazu nuceně nasazených, Svazu bojovníků za svobodu a Vlasteneckého sdružení antifašistů. Lze bezvýhradně souhlasit s názory vlády, což se promítá i v preambuli zákona, že tento zákon nenahrazuje nároky občanů České republiky ve smyslu platných mezinárodních závazků. Souhlasím také s názorem pana ministra zahraničních věcí doc. Zieleniece: Po rozdělení Československa vzrostl tlak sudetských Němců na to, aby v rámci těchto odškodnění byly uznány i jejich nároky. V poslední době se objevují i tlaky z různých stran na to, aby byly zrušeny Benešovy dekrety. Cituji z dopisu pana ministra Bohumilu Utíkalovi z 12. 8. 1993: Ve vztahu k těm, co byli postiženi nacistickou persekucí, využíváme poslední šance, aby alespoň menší část odškodnění se dostala do rukou těch, kteří trpěli. Ve vztahu k potomkům to má vždy jen symbolickou hodnotu. Stejně tak máme jednu z posledních šancí aspoň humanitárním gestem vyjádřit uznání těm občanům, kteří byli posláni na nucené práce - Norimberský tribunál užíval označení otrocké práce. l těmto občanům je dnes - a to těm nejmladším - kolem 70 let.

Ještě několik slov o kategorii občanů, které jsem zahrnul pod označení, že ztratili život nebo přišli ke značné újmě na zdraví, majetku mezi Mnichovem 1938 a březnem 1939. Je skutečností, že zcela živelně bylo sudetskými Němci a tzv. Freikorpsem vyhnáno z obsazovaného pohraničí 114 577 Čechů a 7 325 občanů židovské národnosti. Při tom zahynulo 110 lidí. Pokud jde o ozbrojenou složku sudetoněmecké strany, Freikorps, i ten byl zřízen a řízen přímo z Berlína. l toto řeší protokol Norimberského procesu - cituji z dokumentu 338 PS ze 17. 10. 1938 str. 379. Podplukovník Kechtling bude úplně a přímo podřízen OKW, což bylo Oberkomandowermacht, bude služebně přidělen Henleinovi jako poradce a dostane od Führera rozsáhlé vojenské zmocnění pro organizování vojenských skupin. Freicorps sudetských Němců bude podřízen přímo Henleinovi. Účelem Freicorpsu je ochrana sudetských Němců a také organizování nepokojů a konfliktů. Freicorps bude utvořen v Německu a jeho výzbroj bude výlučně rakouská. Freicorps má zahájit svou činnost co nejdříve.

Mnou navržené změny doporučují finanční uznání osob v totálním nasazení částkou - jednou třetinou osob vězněných. Jde o praxi, kterou volila a uplatnila polská legislativa. Tím je vyjádřena rozdílná míra fyzické či psychické zátěže. U osob postižených násilím ze strany sudetoněmeckého hnutí v letech 1938 - 1939 se navrhuje jednorázová částka.

Velmi často se argumentuje i tím, že Československo mohlo své nároky žádat dříve. Jde o poněkud zvláštní tvrzení, kterému snad ani autoři nevěří. Německo bylo rozdělené a nikdy odtud nikdo bývalému Československu nic nenabídl. Vůbec není namístě, když se vyskytují hlasy, který urážlivě zlehčují utrpení těch, kteří byli nasazeni na otrocké práce v Německu. Slyšel jsem i mezi pány kolegy hlas, že tzv. totální nasazení je srovnatelné s umístěnkami lékařů a učitelů v uplynul= době.

Společná zpráva akceptuje velice správně kategorii sirotků. V mém návrhu je však specifikována poněkud jinak, v souladu se zákonem 447/1919 Sb. Návrh je konzistentní a prosím, aby bylo hlasováno zvlášť jen o názvu zákona, § 1 a jednotlivých písmenech § 2. Pokud by nedošlo ke schválení písmene b) a c) v 2, je další hlasování o mém návrhu liž zbytečné. Pokud jde o kvantifikaci, je zhruba dvojnásobná. Děkuji vám za trpělivost.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Milan Loukota, přednese stanovisko klubu SPR-RSČ k projednávanému bodu. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Milan Loukota: Vážený pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, poslanecký klub Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa vítá tento vládní návrh zákona, který samozřejmě hlasováním podpoří. Avšak přes to, co zde bylo řečeno se domníváme, že obdobný návrh měl přijít nejdříve z německé strany. Dále nám připadá poněkud podivné, že obětí nacistických persekucí by měly být odškodněny z finančních prostředků občanů České republiky, což de facto znamená, že samotné oběti si samy sobě budou hradit toto odškodnění. Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Andrej Gjurič. Připraví se paní poslankyně Marie Stiborová.

Poslanec Andrej Gjurič: Vážený pane předsedo, kolegové a kolegyně, to, co teď řeknu, je velice osobní a neříká se mi to dobře. Ale právě proto vím, že to musím říci. Nacisté mi popravili otce a strýce. Viděl jsem je naposledy, když mi bylo rok a půl. Byli ve své době významnými lékaři s velkou perspektivou a zapojili se do odboje svým zcela svobodným rozhodnutím, i když měli mnoho důvodů tak neučinit. Možná víc než celá tato ztráta sama mě ale postihlo naprosté ignorování této oběti, a to je to, o čem chci mluvit. Že zde, v zemi, za kterou položili svůj život, se o tom nikdo nikdy nezmínil. V dětech, kterým se přihodí něco takového, nutně zůstává otázka: Mělo to smysl? Stálo to za to, že to udělali? Nebylo by lepší, kdyby nám zůstali otci nebo strýci, kdyby byli dosáhli svých optimálních možností, které měli a zůstali tady?

A odpovědí na to bylo 40 let ticho, no, vlastně skoro 50. Nikdy nikdo za celá ta léta neřekl jedinou větu o mém otci, jedinou pozitivní větu o mém strýci, nikdo si na ně nevzpomněl. Při povinných kolektivních oslavách osvobození republiky nikdy žádná učitelka neřekla: "Máme tady mezi sebou spolužáka, jehož tatínek padl za války a byl hrdina." l pamětní deska na II. interně mohla být instalována až před dvěma lety, ačkoli jsem se o to 40 let snažil. S ní, ale i v radě dalších věcí, mám ty nejhorší zkušenosti také se Svazem protifašistických bojovníků. Kdybych byl žil od dětství v Jugoslávii, v Titově Jugoslávii dokonce, byl bych v úplně jiné situaci. Od počátku by byl uznáván příspěvek mého otce k osvobození, byl bych tzv. válečné dítě, které mělo řadu výhod, ale o ty nejde, jde o to uznání. Když jsem tam byl v r.1968 a myslel, že tam event. zůstanu, tehdy mi řekli - ve vašem případě je vyřízení občanství otázkou 14 dnů, vy patříte prostě také k nám, protože váš otec udělal to, co udělal.

Říkám to proto, že nechci prostě, aby se neustále adresovalo, kdo má nebo nemá něco udělat nebo neudělat, říkám na svém pocitu, že především vlastní země a občané v ní by měli být ti, kdo uznají a ocení. Je potřeba úcty, dámy a pánové, je potřeba uznání, je třeba i těch pamětních desek, které nebyly, je potřeba možná i státních vyznamenání. Je prostě potřeba odpovědi, kterou jsem hledal a 40 let jsem ji nenašel. Daleko spíš než peněz. Ta smrt by zůstala smrtí a nepřítomnost nepřítomností, ale asi by se mi 40 let odpovídalo na celou tu věc daleko lépe. To je tedy první věc, proč to tu říkám. Nechtěl bych a nechci žádné odškodnění. Teď ho nechci.

A pak je tu věc druhá. Po válce přišlo 40 let, ve kterých bylo zabito, popraveno, ubito, žalářováno, posíláno do koncentračních táborů spousta jiných otců a jiných strýců. A já už prostě nechci, aby i oni museli mít pocit marnosti, aby i jejich dětem napadaly stejné otázky s naprosto stejnou prázdnotou. Chápu vstřícné gesto naší vlády, chápu i pocity těch, kteří toto vstřícné gesto přijmou, ale dokud nebude doveden do konce i ten druhý dluh, to je moje druhé poselství k vám, tak si myslím, že mám plné právo říci, že nemohu být klidný a že se hlasování o tomto zákoně nezúčastním a klidný byste neměl být nikdo v této sněmovně.

Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Já bych chtěl k tomuto velmi pochopitelnému projevu kolegy Gjuriče říci něco, co prosím, aby sněmovna pokládala za technickou poznámku. Pan kolega Gjurič položil otázku smyslu těch obětí. Já jsem přesvědčen, pane kolego a vážení přátelé, že o smyslu oběti rozhodl už ten, kdo oběť položil, a smysl té oběti, pane poslanče, věřím, že se mnou souhlasíte, se sčítá ještě někde jinde než v přítomnosti, ještě někde jinde než v novinách a knihách. Já jsem o tom přesvědčen a z týchž důvodů budu hlasovat pro ten zákon.

Slovo má paní poslankyně Stiborová. Prosím, aby se dostavila k řečništi. Připraví se pan poslanec Dostál.

Poslankyně Marie Stiborová: Pane předsedo, dámy a pánové, dovolte, abych vyjádřila stanovisko k projednávanému návrhu zákona. Chápu tento zákon především z hlediska toho, že má dimenzi lidskou a tím i dimenzi politickou. Proto politické grémium Levého bloku je přesvědčeno o tom, že se Parlament České republiky schválením zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce snaží řešit otázku, která nebyla dosud ze strany Německa vůči našemu státu řešena. Jde pouze o nápravu křivd způsobených našim občanům nacistickým Německem a ne nárokové odškodnění. Bylo to zde již řečeno.

Jsme si vědomi, že faktor času pro osoby, ke kterým je zákon směrován, je neúprosný a řešení této otázky neodkladnou morální povinností. Návrhu zákona prospělo jeho projednávání ve výborech Poslanecké sněmovny Parlamentu, které vedlo k rozšíření a zkvalitnění vládního návrhu. Považujeme za rozumné rozšíření vládního návrhu o kategorii dalších oprávněných osob tak, jak je uvedeno ve zpravodajské zprávě.

Z výše uvedených důvodů jsme doporučili našim poslancům, poslancům Levého bloku, aby předložený návrh ve znění zpravodajské zprávy podpořili. Jsme si ovšem vědomi, že ani takto koncipovaný okruh osob, ani výše částky nejsou dostatečné a nejde tedy o nápravu křivd, ale pouze o zmírnění. Máme tím na mysli například i opomenutí občanů, kteří byli násilně zavlečeni do nacistického Německa na nucené práce. Právě z těchto důvodů, ale i z důvodů mezinárodně politických by schválení projednávaného zákona mělo být signálem, ale i závazkem pro vládu České republiky, závazkem a povinností k razantnímu zahájení jednání, ale důstojného a rovnoprávného jednání s naším sousedem, Spolkovou republikou Německem o konečném řešení oprávněných nároků občanů ČR ve smyslu platných mezinárodně právních, ale i morálně politických závazků.

Děkuji vám.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Robert Dostál, připraví se pan poslanec Dalibor Matulka.

Poslanec Robert Dostál: Vážený pane předsedo, vážení přátelé, dovolte mi jen poznámku k předloženému vládnímu návrhu zákona o poskytnuti jednorázové finanční částky některým obětem nacistické perzekuce. Jde o velmi citlivý problém, kde se jen obtížně mohou posoudit řady obětí, zasloužící si naši pietu, nemluvíce o nemožnosti odškodnit je hmotně či finančně za jejich těžká utrpění končící smrtí.

V tomto smyslu mně dovolte navrhnout a doplnit do návrhu zákona toto znění ze společné zprávy, a to do § 3 odst. c) a d) za slovo "táborech" tato slova: "nebo násilně usmrcených v souvislosti s odbojovou činností nebo zatykáním nešlo-li o boj pravidelných bojových jednotek".

Návrh zákona samozřejmě podpořím.

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Dostálovi. Slovo má pan poslanec Matulka, připraví se paní poslankyně Gerta Mazalová. Je poslední, kdo se písemně do rozpravy přihlásil. Pane poslanče, prosím.

Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, už z debaty vyplynulo, že problém, který se navrhovatelé snaží řešit, resp. alespoň na něj reagovat, zmírnit jeho důsledky, není problémem, který by mohl být uspokojivě touto sněmovnou dořešen. To ovšem neznamená, že řešení neexistuje.

Všichni víme, že nás stát není tím státem, který by nesl jakoukoli odpovědnost za utrpení těch, o kterých se projednávaný návrh zákona zmiňuje a nemůže tedy ani logicky být tím státem, který by se k odpovědnosti či spoluodpovědnosti přihlásil tím, že začne odškodňovat a nebo poskytovat jiná plnění, která by mohla být s odškodněním zaměnitelná. To už tady ostatně bylo řečeno. Víme také všichni, že ve skutečnosti je odpovědný a tedy povinný odškodňovat jiný subjekt než náš stát, to je Německo. Jsme dnes ve zvláštní situaci, kdy se na jedné straně náš mocný německý soused ke své odpovědnosti nehlásí a k odškodnění svých obětí se nemá, a na druhé straně česká vláda, český parlament chce byť i jen jaksi zálohově nějakou jinou formou finanční účast poskytnout. Pokud budeme zvažovat pouze humanitární stránku věci, o které tady byla řeč, dojdeme zřejmě k souhlasnému závěru, že jde o ušlechtilý záměr a můžeme v takovém případě již jen vést debatu, zda svoji ušlechtilost projevit ve větším si menším rozsahu.

Jistě si však mnozí z nás uvědomují, že tento problém má aspektů daleko více. Existuje hledisko mezinárodněprávní, historické apod. Troufám si tvrdit, že složitost problému si uvědomují i mnozí z těch, kterých se fašistická persekuce a zvůle týkala a kteří dosud žijí.

Při projednávání nové smlouvy se Spolkovou republikou Německo ještě ve Federálním shromáždění argumentovali zastánci této smlouvy především tím, že nastává nová etapa dobrých sousedských vztahů založených na přátelství a spolupráci. Budiž. Je ale známo, že pořádek dělá přátele. Je tedy otázkou, proč Česká republika jako jediný stát mezi obětmi nacistické okupace a zvůle nemá vypořádány doposud své pohledávky, lépe řečeno pohledávky svých občanů za Německem z titulu odškodnění následků nacistické zvůle.

Považovali bychom za přirozenější nejprve vypořádat tyto vztahy s Německem, pak přistupovat k podobným řešením, nicméně víme, že čas od konce II. světové války velmi pokročil, těch obětí dnes žije velmi málo. Proto považujeme v této chvíli za nevhodné jakékoliv další odklady. Domníváme se, že pro případ, že Poslanecká sněmovna se rozhodne tento návrh zákona podpořit, že tak nemůže učinit bez toho, aby současně přijala usnesení, které by požadovalo po vládě, aby urychleně dovršila jednání s vládou Spolkové republiky Německo o odškodnění nacistické persekuce a zvůle. Dovoluji si navrhnout doprovodné usnesení tohoto textu:

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky žádá vládu České republiky, aby v nejkratší možné době, nejdéle do konce roku 1995, uzavřela jednání s vládou Spolkové republiky Německo o odškodnění obětí nacistické persekuce a zvůle a podala o jeho výsledku zprávu Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Udělím slovo panu poslanci Vladimíru Řezáčovi, přestože se přihlásil do rozpravy jako předposlední. Oznámil podání pozměňovacích návrhů, a proto si v souladu s jednacím řádem tuto Přednost zaslouží. Po něm se připraví pan poslanec Janeček, o němž platí totéž - oznámil pozměňovací návrh a dostane přednost.

Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, za půl roku uplyne půl století od konce II. světové války v Evropě a my zde stojíme před problémem, který se nepodařilo vyřešit za situace, kdy oběti II. světové války z řad občanů bývalé Československé republiky a dnes pro nás občanů České republiky jsou posledními oběťmi II. světové války, které dosud nebyly odškodněny, s výjimkou 7 a půl tisíce obětí lékařských pokusů doktora Mengeleho, které byly odškodněny v roce 1968 až v roce 1969.

Jistě proti sobě stojí dva základní problémy. Problém toho, kdo je skutečně odpovědným za škody způsobené těmto obětem lI. světové války z řad našich občanů, a kdo jim má něco nahrazovat. Na druhé straně jestliže uvážíme věk těchto obětí, pokud nepřikročíme k rychlému řešení, tak se tyto oběti II. světové války z řad našich občanů již žádného ani symbolického odškodnění nedočkají.

Měl jsem celou řadu pozměňovacích návrhů, ale musím říci, že většinu z nich přednesl kolega poslanec Štrait. V podstatě mi zbyde jen jeden pozměňovací návrh k § 4. Přesto mi nejdříve dovolte, abych odůvodnil i ty zbývající pozměňovací návrhy, které již učinil a které jsem chtěl shodně nebo obdobně učinit sám.

Je především nepochybně pravdou, že by mělo být vyhověno i návrhu, který zde přednesl kolega poslanec Matulka, neboť z hlediska mezinárodního práva i veřejného je naprosto nepochybné, že Německo porušilo svůj závazek přijatý ratifikací Briant-Kellogova paktu z roku 1928 a napadlo Československou republiku způsobem, kdy celá Československá republika byla obětí této agrese, a stejně tak 364 000 mrtvých občanů, vězněných občanů Československé republiky a dalších obětí války, jak byli v souladu s mezinárodním právem veřejným naprosto perfektně definováni právě mezinárodním vojenským soudním dvorem v Norimberku. Chci říci, že není možné, aby náš parlament přijal verzi vládního návrhu, pokud jde o rozsah odškodňovaných obětí II. světové války s tím, že bude odškodňovat jenom některé tyto oběti, jak to také výslovně v názvu návrhu zákona je. Znamenalo by to nutně diskriminaci obětí z řad občanů nuceně nasazených na práce, kteří byli definováni právě tribunálem v Norimberku jako oběti otrockých prací.

Mohu říci, že mohu byt označen za podjatého, neboť i můj otec byl nuceně nasazen na tyto práce v tzv. Německé třetí říši po dobu 2 a půl roku, tedy třiceti měsíců. Stejně s tím, co zde řekl velice výstižně kolega dr. Gjurič v jeho působivém vystoupení, chci říci, že pro mého otce není vůbec podstatné, jestli dostane 1000 Kč za měsíc nebo 100 Kč za měsíc, ale jestli konečně někdo symbolicky uzná, že se mu udála křivda a nějakým způsobem ji symbolicky ocení.

K tomu, co zde již bylo řečeno, mám zato, že je celkem nelogické, aby v § 4 byla peněžní částka za jeden měsíc věznění nebo internace ve výši 2300 Kč, když třeba v zákoně č. 119/1990 Sb. byla tato částka uvedena o 200 Kč měsíčně více, tedy 2500 Kč. Nebo bychom museli tvrdit, že nacistická káznice nebo koncentrační tábor bylo zřejmě nějaké mírnější věznění, než bylo třeba věznění v 80. letech před listopadem 1989. Samozřejmě můžeme říci, že věznění v 50. letech bylo srovnatelné s tím, jaké bylo vězněni v nacistické káznici nebo v některých táborech.

Mám tedy zato, že je na místě zvýšit tuto částku 2300 Kč pro osoby uvedené pod § 2 písm. a) ve znění pozměňovacího návrhu kolegy Štraita, a to na částku 3000 Kč měsíčně a v souladu s režimem, který uplatnila Polská republika. Po dohodě se Spolkovou republikou Německo se také domnívám, že bude přiměřené a spravedlivé, aby osoby, které byly nuceně nasazeny na práce, měly odškodnění asi třetinové, tedy ve výši 1000 Kč měsíčně.

Navrhuji tedy nové znění § 4 takto: "Osoby uvedené v § 2 písm. a) tohoto zákona mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve výši 3000 Kč za každý jen i započatý měsíc věznění nebo internace. Osoby uvedené v § 2 písm. b) tohoto zákona mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve výši 1000 Kč za každý i jen započatý měsíc věznění nebo internace."

Mám rovněž zato, že by bylo možné rozšiřovat i právní nástupnictví. Je celkem velice zajímavé, že § 3 vládního návrhu - pokud jde o zvláštní právní nástupnictví těchto postižených občanů - je daleko užší, než je právní nástupnictví upravené v restitučních zákonech. Stačí porovnat toto právní nástupnictví s § 3 zákona 88/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo s týmž § 3 zákona 229/1991 Sb., tedy zákona o půdě. Zřejmě tím chce vláda říci, že osoby, kterým byl vyvlastněn majetek, vlastně musí být, pokud jde o právní nástupce, odškodněny v daleko širším rozsahu než oběti nacistické persekuce. Přesto k tomu nebudu dávat žádné pozměňovací návrhy, neboť stejně tak, jak řekl kolega dr. Gjurič, povazuji v tomto případě za poměrně nesmyslné, aby se okruh dalších odškodněných rozšiřoval způsobem širším, než který zde navrhl kolega poslanec Štrait, neboť u všech dalších, než těch, kteří přímo trpěli, event. jejich manželských partnerů a dětí, jde o symbolickou záležitost.

Konečně mi závěrem dovolte říci, ze odmítám výzvu, kterou řekl pan zpravodaj, že nemáme peníze na to, aby toto odškodnění mohlo proběhnout. Jestliže Česká republika řekla, že máme peníze na to, aby člen Henlainovy Sudetoněmecké strany, která rozbila Československou republiku, demokratický stát celkem ojedinělý ve střední Evropě ve 30. letech, dnes mohl uplatňovat nároky podle zákona o půdě, a to jenom jeden z těchto oprávněných, ve výši 6,5 mld. korun - a náš právní řád mu k tomu dává určité šance - pak považuji za nehoráznost, aby oběti nacistické persekuce byly oběťmi licitace o tom, jestli na to republika má, nebo nemá.

Mám za to, že vládní rezerva v kapitole všeobecné pokladní správy státního rozpočtu ve výši 3,6 mld. Kč je naprosto dostatečná pro řešení podle pozměňovacích návrhů poslance Štraita i mých a domnívám se, že to vůbec nelze poměřovat ani s nároky oprávněných osob podle restitučních zákonů. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci, protože přihlášek přibývá, domnívám se, že jediným řešením je v tuto chvíli konstatovat, že jsou přihlášeni poslanci Janeček, Mazalová, Payne a Kolářová. Pan poslanec Janeček mezitím svoji přihlášku stáhl, rezignoval na ni. Tři příspěvky tu ale ještě jsou. Jsem přesvědčen, že je třeba rozpravu přerušit a pokračovat v ní zítra.

Jestli má někdo jiné mínění, ať to řekne, ale já se držím toho, že jsem na politickém grémiu slíbil, že budeme končit kolem 18.30 hodin. Poněvadž jsme vlastní vinou začali o půl hodiny později, nastavili jsme nyní téměř půl hodiny. Vidím jako rozumné přerušit v tuto chvíli rozpravu a pokračovat v ní zítra v 9.00 hodin.

Není-li proti tomu žádná zásadní námitka, přerušuji dnešní zasedání. Budeme pokračovat zítra v 9.00 hodin dalšími příspěvky k tomuto zákonu.

Děkuji vám všem a přeji vám dobrý večer.

(Schůze byla přerušena v 18.52 hodin.)

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP