Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Pavel Hirš: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, ctihodná sněmovno, byl jsem pověřen klubem LSNS, abych se vyjádřil k návrhu rozpočtu, a nejen k návrhu rozpočtu, ale také k vývoji, který tu po Listopadu nastal.

Chci zdůraznit, že náš klub se na tento vývoj dívá zcela jiným úhlem pohledu, než nám bylo nastíněno mými předřečníky. Chci zdůraznit, že z postkomunistických zemí tato republika vychází zatím nejlépe, chci zdůraznit, že jsou tady nesporné úspěchy, které musíme vyslovit. Je to transformace hospodářského systému, nastolení tržního hospodářství - i když samozřejmě to tržní hospodářství ještě není takové, jaké bychom si představovali. Chtěl byl upozornit a vyzvat vás, kolegyně a kolegové, abyste si porovnali čísla, jaký podíl měl státní sektor a soukromý sektor v roce 1989, jaký podíl má dnes.

Myslím, že narůstající podíl soukromého sektoru je jedním z úspěchů, který musíme zdůraznit. Myslím, že tu je nastartována i určitá cesta k odpovědnosti, odpovědnosti každého z nás. A to zklamání, a možná takové určité nerozhodnutí některých lidí, pramení možná z toho, že jsou zklamáni tím, že ten vývoj nejde tak rychle. Já se ale ptám, co udělali pro to, aby tak rychle šel.

Pokud bych měl hodnotit úspěchy, řekl bych, že i zprůhlednění vlastnických vztahů, jak se to podařilo privatizací a restitucí - i když samozřejmě máme obrovské výhrady zejména k některým privatizačním procesům - je v celku úspěchem toho vývoje.

A o čem se tady dosud nikdo nezmínil a myslím si, že i to je třeba zdůraznit, je skutečnost, že v podstatě jsme nahradili vývoz na východ vývozem na západ; porovnejte si prosím čísla našeho vývozu a salda ve vztahu k některým zemím.

Já se ale nechci na tento vývoj dívat růžovými brýlemi, v žádném případě ne. Máme obrovské rezervy a ty rezervy je třeba zdůraznit.

Největší rezervu vidím v daňové soustavě. Domnívám se, že její tvrdost je sice dána oním vývojem. Příroda sice nezná jednotkové skoky, abychom všechno zařídili tak, jak by se nám líbilo, ale přece jen se domnívám, že myšlenka daňových asignací, tzn. vtažení každého z nás do odpovědnosti za další vývoj, i jasnost výkladu daňových zákonů, jsou důležité. Mohl bych uvést řadu případů, kdy finanční úřady si zcela jinak vykládají daňové zákony a zcela jinak postupují; toto je třeba sladit.

Myslím si, že je třeba vytvořit větší prostor pro soukromé podnikání a soukromou iniciativu. Neodpustím si jako předseda komise pro vědu a výzkum si postěžovat na zatím ne dostatečnou podporu vědy a výzkumu. Chci uvést, že ve vyspělých zemích je tento podíl státu asi 0,7 hrubého domácího produktu, my jsme na čísle 0,5. Věřím, že i zde bude snaha se s tímto vyrovnat, až k tomu budou vytvořeny podmínky.

Mohu konstatovat, že celkem úspěšně proběhla transformace Akademie věd. Dnes se Akademie stává - neříkám rychle - ale pomalu tím útvarem, jakým bychom ho chtěli mít. Myslím si, že i proces grantů vytvořil zcela jiné prostředí k zadávání vědeckých, vývojových a dalších projektů.

Chtěl bych upozornit, že je třeba věnovat se více školství a vzdělávání. Myslím, že právě mladá generace, která po nás převezme další chod v této republice, by měla dostat kvalitní vzdělání, měla by se vytvořit rovnost vzdělávání a vytvořit podmínky, aby každý vzdělání mohl dosáhnout. Je to opět proces, který je - řekl bych - dlouhodobý a je třeba se s ním vážně zabývat.

Chtěl bych zmínit i bezpečnost. Myslím, že je třeba věnovat více prostředků na technické vybavení policie především. Vedeme válku se zločinem a policii v tuto chvíli bychom měli podpořit.

Hovořilo se zde o oddělení různých druhů pojištění od rozpočtu. Ano, já tuto myšlenku stoprocentně podporuji, ale až k tomu budou vytvořeny podmínky. Věřím, že podmínky k tomu budou vytvořeny velice rychle a že tato vláda se rozhodně s takovouto myšlenkou zabývá.

Co nám chybí? Chybí nám zákon o hypotékách, zákon o neziskových organizacích. Až budeme mít pravidla hry v této oblasti, můžeme samozřejmě hovořit i o dalších úpravách státního rozpočtu.

Náš rozpočet je nám předložen jako vyrovnaný. Ale já se domnívám, že určité znaky deficitu má. Těmi znaky je Fond národního majetku, dluhopisy, které jsou uvažovány ve společné zprávě, podíl sociálního pojištění. Ale já se domnívám, že deficit není nic mimořádného a že s deficitem šly i vyspělé země, jako bylo Japonsko a Spojené státy. Otázka je, na co je deficit věnován. Pokud je věnován na rozvoj technologie, je to naprosto v pořádku. Pokud by byl věnován na dovoz potravin a spotřebního zboží, bylo by to špatné a byla by to tzv. polská cesta.

Jsem zmocněn prohlásit za klub LSNS, že o vyjádření se podpoře státnímu rozpočtu se vyjádříme až po schválení pozměňovacích návrhů. Do této doby nevíme, jaké pozměňovací návrhy budou přijaty. Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Dále má slovo pan poslanec Josef Hurta v rámci obecné rozpravy, připraví se pan poslanec Jozef Wagner. Je posledním přihlášeným do obecné části rozpravy.

Poslanec Josef Hurta: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, v úterním projevu pana premiéra jsme slyšeli, že přes všechny existující problémy v zemědělství byla zvolena správná a konec konců jediná možná cesta. Máme jen málo příležitostí vyjádřit se zde v Poslanecké sněmovně k agrární politice vlády, k politice vlády pro venkov.

Nedávno vládou schválená základní východiska a cíle zemědělské a lesnické politiky, o kterých také hovořil pan premiér, jsou asi přísně utajována. Ani zemědělský výbor, ani sněmovna je neprojednávala, stejně jako závěry ze Zelené zprávy. Svědčí to o odsunutí problémů zemědělství a venkova na okraj zájmů vlády a o podcenění a přímé ignoraci potřeb zemědělství a venkova vůbec.

Situaci v zemědělství východoevropských zemí nazývají odborníci Evropské unie špatným stavem a uklidňují své farmáře, že se z toho nevzpamatujeme příštích 15 let. Situaci v zemědělství a na venkově v současné době musíme nazvat pravým jménem. Jde o neúspěch vládní politiky v zemědělství, která přivedla zemědělství a venkov do situace, která se dá stručně nazvat hlubokou krizí. Důkazem toho je každoroční ztráta zemědělství okolo 10 mld. korun. Odliv mozků ze zemědělských podniků do jiných činností - většinou mimo venkov - odliv kapitálu z venkova, který tam byl shromažďován po celé generace, drastický úbytek pracovníků v zemědělských podnicích a pokles produkce, pokles obdělávání půdy a stavu dobytka, rozevírání nůžek v osobních důchodech pracovníků v zemědělství s ostatními činnostmi, zhoršování podmínek života na vesnici - a výsledkem jsou také udření, zoufalí a na pospas bankám a finančním úřadům ponechaní soukromí rolníci, kteří se nechali nalákat na představu malých prosperujících rodinných farem.

Vyspělé země pečují o relativně levné potraviny. To musí být obecně známo a mělo by to být známo i expertům Měnového fondu a Světové banky. Nám vnutili drahé potraviny. Vnutili nám je tím, že jsme odbourali dotace do zemědělství, do potravin, otevřeli jsme vnitřní trh. Současně ale nebyla přijata opatření proti prakticky volným a často dumpingovým dovozům potravin, jako jsou mléčné výrobky, masné výrobky, cukrovinky, čokoláda, víno, těstoviny, ale i dumpingové dovozy jablek a brambor.

Vyspělé země vedou v tomto období tvrdý a neúprosný boj o trhy. Potřebují uplatnit své výrobky. Plně se to týká i zemědělství, kde jde o prodej přebytků zemědělské produkce a přetlak potravin. My se neuváženou vládní zemědělskou politikou necháváme z trhu vytlačovat dokonce i doma. Ze země vývozní oblasti zemědělských výrobků a potravin jsme se stali zemí dovozní, jinak řečeno dostáváme se do potravinové závislosti.

Domácí zemědělství je likvidováno jen částečně tímto přímým dovozem. Hlavně však je likvidováno dovozy potravin, často méně kvalitních, než je naše domácí produkce. Jako příklad můžeme uvést jogurty, nealko nápoje a další.

Prvovýrobci, ať soukromí nebo sdružení v družstvech a obchodních společnostech, museli zredukovat výrobu, omezit náklady na hnojiva, na chemické přípravky, údržbu, opravy, prakticky zastavili investice. Není obdělána část půdy, zejména v horších podmínkách jsou prázdné stáje, chátrají skleníky. To vše nestačí zabezpečit rentabilitu výroby a odpovídající důchody prvovýrobců.

Nevyužity jsou také ale kapacity v průmyslu, který vyrábí potřeby pro zemědělství a zpracovává zemědělské výrobky. Ve vyspělých zemích, přestože podíl pracovníků na prvovýrobě se neustále snižuje, kolem zemědělství, čili v rámci agrobyznysů celkem, se točí přibližně 25% ekonomicky činného obyvatelstva. Držíme se teze, že když doma nevyrobíme, dovezeme. Je to podle mého názoru chybná teze, která se v kritických obdobích mnoha zemím vymstila, a tak sází raději na soběstačnost i za cenu určitých rozpočtových výdajů.

Nemáme podle mého názoru mnoho domácích výrobců, kteří snesou srovnání v kvalitě a ceně svých výrobků se světem. Působí zde vysoký tlak na dovoz spotřebního zboží, jako je např. spotřební elektronika, mikropočítače, kosmetika, auta a mohli bychom pokračovat. Dovážet bychom měli ale hlavně moderní techniku a technologii pro výrobu i služby. Zde mnohé nedovedeme vyrobit vůbec, jako jsou třeba roboty, telekomunikační zařízení a další. Dovážet musíme suroviny, jižní ovoce, paliva.

Zemědělské výrobky a kvalitní potraviny jsme schopni doma vyrobit a ještě kolem toho zaměstnat více než 25% ekonomicky činného obyvatelstva. Tímto potenciálem přímo mrháme a výrobní základnu likvidujeme, pole nevyužíváme v naivní představě, že to nebude stát nic stát.

Pod různými záminkami systematicky zkracujeme rozpočtové zdroje pro zemědělství. Dostali jsme se pro příští rok již pod 5 mld. Kč neinvestičních dotací a dále jsme včera anebo předevčírem zvýšili spotřební daň na LTO, což pro zemědělství představuje 350 milionů zkrácení zdrojů. Prostředky na fond tržní regulace se snížily na půl miliardy, čili jednu desetinu výchozí základny. Navíc, systém dotací byl v mnoha případech zaměněn návratnými půjčkami, které plynou zpět do rozpočtu. Sněmovnou schválené dotace jsou tak na papíře a ve skutečnosti bylo v uplynulých letech čerpáno podstatně méně.

Pro občany, kteří podnikají nebo pracují v zemědělství, je, pane premiére, vámi pochvalovaný sociální smír tvrdě zaplacen každoročním úbytkem majetku s nízkými osobními příjmy. Na tom se dlouho stavět nedá. Majetek fungující v prvovýrobě je omezený, lidé také chtějí za lepším. V době mého mládí bylo na vesnici zvykem, že za to, když někdo něco dostal, se řeklo alespoň "zaplaťpánbu". Dnes ale za miliardové dary z majetku našich spoluobčanů, zemědělců na sociální smír, jim nikdo ani nepoděkuje. Efekt je i tak malý.

Potraviny jsou pro spotřebitele drahé. Těží z toho zejména obchod. Relativně drahé potraviny ve vztahu k příjmům vytváří slabou základnu pro prvovýrobu. Zvýšení cen potravin je proto neprůchodná cesta, protože uvolní dále jen prostor pro dovoz, zvýšení cen zemědělských výrobků, a tím i potravin.

Vláda nehledá a nenabízí, jako je tomu ve vyspělých zemích, alternativní využití potenciálu v zemědělství k výhodným vývozům, jako je třeba cukr a jiné, nebo k produkci biomasy k výrobě energie a paliv (výjimkou u nás je řepka).

Byrokratická omezení vývozu, každoroční licence a vysoké poplatky za ně, neumožňují ani pružnou ani dlouhodobou reakci výrobců, protože se jim neumožňuje do vývozu začlenit.

Vládní politika k zemědělství a venkovu vyžaduje změnu. Vyžaduje vytváření srovnatelných podmínek s okolím. Vhodnou příležitostí vyjádření vůle po změně je projednávání státního rozpočtu.

Vážení kolegové, vláda návrhem rozpočtu ukazuje, že nehodlá nic na své správné a jedině možné cestě v zemědělství měnit. Sázím na vaši osobní zkušenost, obracím se na vás s žádostí o podporu posílení rozpočtových prostředků pro zemědělství a venkov, kterou budou později navrhovat. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Jozef Wagner, který promluví v rámci obecné rozpravy. Připraví se pan poslanec Zdeněk Trojan, rovněž v rámci obecné rozpravy.

Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, dámy a pánové, návrh státního rozpočtu a jeho projednání není jen příležitostí rozhodovat o tom, komu se vyplní přání, komu se usnadní život, čemu se finanční injekcí vdechne život, komu a čemu se dopřeje naděje, co bez peněz bude živořit či prostě nebude.

Každý rozpočet má jen jistou, omezenou sumu zdrojů. Tak je tomu ve státě jako v rodině. V některé se rozhoduje o tom, zda si pořídí honosnější dům či auto, v jiné jen o tom, zda je skutečně třeba nových bot a zda by alespoň do příští výplaty nákup nepočkal. Musí, půjčit nelze. Dítě rostoucí rychleji než příjmy bude jen trochu více cítit, že má boty. Položí si to dítě otázku, kterou by si položil každý člověk pravé vůle? Proč ti jiní mají, a já ne? Proč rodiče více nevydělají? Stejně legitimní je otázka občana, proč tu silnici nechali tak zchátrat, že je příčinou nehod a úrazů. Když se doví, že příčinou je nedostatek peněz na opravu, ptá se, kdo za to může. Kdo že je ve státě ten neschopný tatík, který se nechopil šance a nevydělal?

Tak se obvykle ve všech parlamentech světa dostává rozprava o rozpočtu k příčinám, které determinují rozsah možných rozpočtových úvah. Všude ve světě má byrokracie tendenci růst a utrácet peníze daňových poplatníků.

U nás o stejném svědčí čísla o průměrném počtu pracovníků veřejné správy, v obraně a v sociálním zabezpečení.

Od roku 1990 došlo k nárůstu o 41 377 osob nebo o 43,21%. To uvádí poslední Statistická ročenka. Pokusil jsem se získat i údaje podrobnější, než uvádí statistika. Podařilo se mi na ministerstvu financí získat pouze údaje od roku 1993, a to jen za civilní ústřední orgány státní správy a ústředně řízené organizace státní správy.

Výchozí stav roku 1993 byl 62 648 osob. Na rok 1995 se počítá s 69 022, což je zvýšení přes 10% za dva roky. V nákladech na mzdy to bylo v roce 1993 6 mld. 099 mil. a v příštím roce se počítá s 9 mld. 012 mil., což je téměř o 3 mil. nárůst. Relativně zvýšení představuje 47,77% ve výchozích výdajích. Průměrný plat se zvyšuje téměř na 134% a na 142 u ústředně řízených organizací. Dobře placená státní správa je předpokladem nižší fluktuace, vyšší odbornosti a v důsledcích lepší služby veřejnosti. Její organizace a rozsah je ovšem důsledkem procesu řízení. O tomto, s ohledem na čísla, kterých se mi dostalo i nedostalo, vážená vládo, nelze mít vysoké mínění.

Aniž by toto opoziční poslanec žádal, měla by být tato otázka podrobena důkladné analýze se snahou nezdůvodňovat vývoj ani stav, nýbrž se zájmem o nejhospodárnější řešení. Občan totiž neví, zda na opravu silnic nezbývá nikoli proto, že se málo vydělá, ale i proto, že se jinde zbytečně utrácí. Mám dobré důvody si myslet, že obojí je relevantní.

Seznámil jsem se ve svém volebním kraji s rozpočty desítek měst a obcí. Ohromující je velmi rozdílný stav pracovníků správy obce ve zcela srovnatelných obcích. Se železnou pravidelností se nacházejí v rozpočtech v řádu desítek procent příjmy, jimiž se rozpočet pracně vyrovnává, jako prodej majetku a úvěry. Přitom obce nežijí nad poměry a s bídou zajišťují své základní životní funkce bez náležitých investic do projektů pro budoucnost. Veřejné rozpočty jsou skutečně štíhlejší. Toho, na co se nedostává, je více než zdrávo a úřední šiml je tlustší a tlustší. Naše veřejné finance jsou nezdravější a jejich nemoc se zhoršuje. Pokus hledat příčinu, nás nutně přivede k otázce, jak je to s tvorbou příjmů.

Naše ctěná vláda uplatňuje krásný a úctyhodný princip snižování daňového břemene z obyvatelstva přes snižování podílu veřejných výdajů na hrubém domácím produktu. Velmi zajímavé je podívat se na porovnání některých dat o výši tohoto produktu v přepočtu na obyvatele, na index průmyslové výroby, energetickou spotřebu, míru nezaměstnanosti, počet studujících na vysokých školách na 10 000 obyvatel a veřejné výdaje na školství vyjádřené v hrubém domácím produktu.

Uvedu pouze některá čísla s vědomím, že vlastně všechna čísla znáte. V České republice je podíl nákladů nebo výdajů veřejných rozpočtů na školství 5,64%. Ve Spojených státech 4,7, ve Švédsku 5,6, v Norsku 7.

U nás na 10 000 obyvatel studuje na vysokých školách 141 osob, v Americe 852, ve Švédsku 249, v Norsku 200. V dolarech na hlavu obyvatele se dostává z národního produktu na tyto výdaje u nás 123 dolarů, v Americe 569, ve Švédsku 249 a v Norsku 171. Z této logiky je jasné, že procento je nepříliš vzdálené procentu v zemích, o nichž jsem hovořil, ale efektivní přínos příslušníků mladé generace českého národa, kteří toto dobrodiní využívají a získávají vzdělání, získávají investice pro svou budoucnost, je daleko menší než jinde. Takže bylo by vhodné, abychom obecně v logice těchto procent především brali v úvahu, jaká je reálná kupní síla tohoto procenta. Přes obtížnost srovnávání je tedy důkaz jasný. Při stejném nebo nižším podílu výdajů na školství z hrubého domácího produktu dosahuje absolutní částka v přepočtu na obyvatele násobku naší, a počet studujících potvrzuje schopnost této části, než náklady na vyšší počet studentů, výdaje na vzdělání jako investice do budoucnosti při stejném nebo nižším procentu z HDP ukazují zřetelně, že problém není v rozpočtu, ale ve výkonnosti ekonomiky. Snižování daňového břemene není tak moc potom úleva pro obyvatelstvo, ale spíše pro vládu, aby mohla tvrdit, jak je úspěšná a udrží vyrovnaný rozpočet.

Ptám se, co je lepší pro mladou generaci českého národa? Mít dluh a vzdělání, nebo v účetních knihách mít jistotu že nemám dluh, ale mít dluhy jinde, to je žít bez dluhů a bez vzdělání. Tedy bez dluhů účtovaných. To druhé je dluh, který není vidět v knihách, ale jsou to právě ty dluhy, kterých jsme se chtěli zbavit, když jsme před pěti lety zvonili klíči na náměstí. Stejnou míru prospěšnosti zájmům společnosti naplní rozpočtové výdaje v procentech, odpovídající jiným, avšak věcně zajišťující jen část věcného plnění výkonnější ekonomiky. To nejsou nové pravdy, postrádám pouze otevřenost, kterou by vláda tato fakta přiznala včetně důsledků a nevytvářela dojem, že si můžeme dovolit snížit daňové zatížení, a přitom budeme držet krok se světem.

Vláda ovšem postupuje spíše podobně jako pan premiér ve své parlamentní řeči 6. prosince 1994, kde z tohoto místa pravil: V souladu se svými možnostmi zvyšoval stát, který nesl rozhodující část financování vzdělání, podíl veřejných výdajů na školství z hrubého domácího produktu ze 4,02% v roce 1989 na 5,64% v roce 1993. A podívejme se, co vlastně tato cifra znamená. V roce 1989 byla průměrná mzda ve školství 2.840 Kč. V minulém už 5.249 Kč. Suma mezd stoupla za ty roky o 10 miliard.

Ale podíl hrubého národního produktu na výdajích za školství stoupl jen o 1,62% hrubého národního produktu, tedy o 8,5 mld., o méně, než stouply mzdy. A navíc je nutno říci, že průměrná učitelská mzda nestoupla bohužel na víc než na 194,72%. Tedy daleko před ní je inflace.

Pane premiére, nedosáhl jste žádného úspěchu, pouze jste se chlubil cifrou, která není k chloubě, ale k ostudě. Ta malá nepravda premiérova brilantně ukazuje neschopnost vlády podívat se pravdě do očí. Chová se nikoliv jako odpovědná vláda, ale jako moc, která se stará jen o své přetrvání. V jejím podání má česká statistika onu příslovečnou hodnotu danou průpovídkou: měl-li soused k obědu kuře, měli jsme v průměru oba půl. Pan premiér tvrdí, že zdravotnictví dostává rovněž více peněz - ze 38 mld. v roce 1991 na 72 mld., to je z 5,3% na 7,2%, to je nárůst na 189%. Vliv inflace obecně a drastického zdražení zejména léků, které též k inflaci přispělo. Závěr premiérův, že to umožnilo, aby transformace tohoto resortu probíhala bez výpadků v dostupnosti zdravotní péče a aby v mnoha případech vedla ke zvýšení kvality, je z pohledu ekonomických veličin, o nichž je zde řeč, přinejmenším kuriózní. Stejně nezměrná je zásluha vlády na snížení počtu pracovníků v zemědělství, kde premiér uvádí dvě pětiny - přesně to je snížení na 42,37%. Část odešla podnikat či pracovat do těch podniků, do kterých přešla bývalá nezemědělská činnost, tedy přidružená výroba, tedy se jednalo o neřízený přirozený proces. Tedy žádný zázrak se opět nekonal, část odešla do důchodu, někteří jsou nezaměstnaní a část se skutečně rekvalifikovala. Očekával bych byl býval, že by pan premiér od statistiky dostal data, kolik že která část je, a ta by nám zde řekl. To by bylo významné.

Rozbor premiérem uvedených čísel a argumentace výše uváděná, umožňuje mi to, v co jsem ani nedoufal, že zde bude možno prokázat. Neměl jsem možnost doložit, jak vláda jen vytváří svůj obraz geniální vůdkyně na cestě transformace jako nikoliv obraz reality, ale jako jednoznačný pokus vysvětlit realitu jako důsledek svých promyšlených činů, avšak nikoliv doopravdy realitu, jen její odraz, neboť vláda též ví, že politika není o faktech, nýbrž o představách lidí o těchto faktech. A tyto představy vláda trvale ke svému obrazu tvoří. Jako by se stylizovala do role tvůrce revoluční příležitosti, autora před- i porevolučních teorií transformace od totality k demokracii, a přitom je vše, ale vše úplně jinak. Nicméně představy a očekávání lepšího příštího bezesporu stabilitě vládní moci prospívají. Vytvářet obraz dobré reality jde mnohem lépe, než vytvářet dobrou realitu samotnou. Nicméně i tento obraz je jenom do té doby možný, než sama realita tyto představy nezmění.

Tomuto obrazu odpovídá i předložený rozpočet, je pokladně vyrovnaný, avšak bez zřetelné koncepce vládní hospodářské politiky. Důvody pro předložení takto opticky vyrovnaného rozpočtu jsou mimo ekonomiku, jsou stranickopolitické. Daňové příjmy jdou na úkor majetkové podstaty podniků, neboť odčerpávají zisky, které jsou fiktivní, a tak zužují prostor pro tvorbu vlastního kapitálu. Požadavku formálně vyrovnaného rozpočtu se navíc vyhovuje opět a opět stejným způsobem, rok co rok stejně. Použitím prostředků Fondu národního majetku, revolvingovými úvěry a udržováním státního dluhu na stejné výši a opět užitím fondových zdrojů sociálních a zdravotních proti původním programovým záměrům samotné vlády.

Struktura příjmů státního rozpočtu s ohledem na tempa růstu hrubé domácí produkce nominálně o 10,3%, reálně o 3,3% opět neodráží výrobní aktivitu v zemi, neboť v tom případě by musela růst daň z příjmů právnických osob a DPH - tam jako i letos se očekává příští rok výpadek.

Proto není zřejmé, z jaké reálné úvahy o výkonu ekonomiky filozofie rozpočtu vychází. Struktura rozpočtu je opět směsicí položek, které mají zcela odlišné národohospodářské funkce. Chybí zákon o nových rozpočtových pravidlech, slibovaný již od roku 1990, zákon, který by uvedl funkční i účelovou transparentnost do státního rozpočtu.

Zpráva k návrhu rozpočtu velmi oceňuje vývoj platební bilance, zejména vysoké aktivní saldo z přílivu zahraničního kapitálu, který se projevuje v růstu rezerv bankovního systému. Přehlíží se, že příliv zahraničního kapitálu není nenávratný, nýbrž musí být v příštích letech splácen, přehlíží se tedy otázka dlouhodobé vyrovnanosti platební bilance. Příliv deviz nemá protipoložku v hmotném dovozu, ten zůstává zatím v zahraničí, devizy v rezervě bankovní soustavy s protipoložkou korunové emise zvyšují oběh v zemi a vytvářejí živnou půdu pro inflaci. To koneckonců potvrzuje návrh rozpočtu v části A na straně 20: "V souvislosti s dynamikou růstu cen, ekonomického výkonu a počtu transakcí lze konstatovat, že tento vývoj je na hranici rizika budoucího inflačního vývoje."

Aktivum platební bilance v kapitálových položkách je vyvoláno též nízkým kurzem koruny, podceňuje se revalvační tlak na kurz koruny, respektive se nechce vidět, vzhledem k apriornímu požadavku pevného kurzu, že návrat zahraničního kapitálu zpět do ciziny bude spojen se zájmem zahraničí na revalvaci koruny, přílivu kapitálu není využito k řešení problému čtyřletého podhodnocení koruny. Příliv kapitálu pramení též z vysokých vnitřních úroků.

Odhadovaný rozsah letošního platebního ani obchodního deficitu není dramatický. Je to však signál závažné hlubší a setrvalé tendence prohlubující se platební nerovnováhy z příčin zcela prozaických, ústup z pozic na měkčích trzích a nedostatečná konkurenceschopnost zboží a služeb. Čistý export zboží a služeb byl jednou z podstatných složek poklesu hrubého domácího produktu. Počáteční polštář platebního přebytku byl již spotřebován. Díl na této nepříznivé situaci má i import vytlačující domácí nabídku a tvořící první podstatnou složku snížení hrubého domácího produktu.

Za těchto podmínek se nedostatečně konkurenceschopná ekonomika, předčasně otevřená světové konkurenci, uzavírala domácí nabídce a vytlačovala ji na export, který by bez toho byl ještě nižší. Není to tedy export táhnoucí oživení ekonomiky, ale jen export vytlačovaný jejím poklesem.

Dosavadní hospodářská strategie používala k vytvoření rovnováhy nákladové, cenové i důchodové restrikce vytvořením tří standardních polštářů: nižší mzdy než produktivity, nižšího kurzu měny než je parita kupní síly a restrikce domácí poptávky.

Vývoj potvrdil, že ani extrémní hodnoty poměru směnného kurzu k paritě kupní síly (pro porovnání USA = 100, SRN = 0,79, Rakousko = 0,82, Řecko = 1,13, Maďarsko = 1,92, Česká republika = 3,09 v roce 1991, nyní snad 2,4) - ukazatel ERDI - nestačí k trvalému překonání tendencí k platební nerovnováze, pokud se nemění příčina prvotní, a tou je nízká produktivita práce.

Navíc rozevřený ukazatel ERDI je nepřiměřeně nákladný. Snížení směnných relací proti roku 1989 o 17% - 18% nás stojí ročně jen u exportu cca 2 mld. dolarů, jimiž subvencujeme odběratele. V zahraničí to nazývají sociálním dumpingem. Subvencování zahraničních turistů dosahuje snad již úrovně 1 mld. dolarů ročně.

Nyní mi dovolte malou vsuvku do textu, kterou chci připomenout rozpravy k daňovým zákonům, kde jsme hovořili o tvorbě různých ekonomických a finančních koncepcí za první republiky, představovaných panem Rašínem a panem Englišem. Přestože měli různé koncepce, dokázali věcně a důstojně vzájemně argumentovat, a nejen oni, ale celá ekonomická fronta vůči sobě navzájem.

Proti argumentaci pana Valtra Komárka byla spuštěna hloupá populistická vlna předvolební demagogie, ale dnes na vývoji ukazatelů ERDI je jasně vidět, že pan Valtr Komárek měl s ukazatelem parity kupní síly pravdu. Zvětšená míra a prohloubená strmost zaostávání naší produktivity, tedy konkurenceschopnosti za světem, která již v krátké době bude plně obnažena vyčerpáním oněch dosavadních polštářů, se tak stane nejpodstatnější bariérou obchodní a platební nerovnováhy, a tím i tolik potřebného růstu.

Na žádnou z otázek zde zmíněných jsem nenašel byť v obsáhlém komentáři k rozpočtu ani náznak odpovědi. Náš svár je pořád o totéž, o prosperitu a o cesty k ní. Naši variantu trefně popsal při návštěvě Prahy šéf Japonské národní banky. Pravil: "Socialismus obětoval rovnosti svobodu. Kapitalismus obětoval svobodě rovnost. Náš systém je postkapitalistický, je symbiózou svobody a rovnosti. Proto je tak výkonný. Doporučujeme Československu přejít k tomuto systému, nevracet se zpět."

Byla nám zvolena standardní cesta do 19. století nebo do banánových republik, protože i tygří cesta byla brána za třetí. Za politická hesla, která mohou vítězit, je třeba obětovat vše, protože přinášejí moc. Náš svár je v rovině - moc nebo prosperita. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Zdeněk Trojan v rámci obecné rozpravy. Připraví se paní poslankyně Gerta Mazalová, která je poslední přihlášenou do obecné části rozpravy.