Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedající,
dámy a pánové. Přesto, že s odpovědí
souhlasím, přihlásil jsem se do rozpravy,
protože problém zůstává, bez
ohledu na to, že mohu vyjádřit souhlasné
stanovisko s odpovědí pana ministra Tigrida.
On totiž v obou věcech nebyl jediným interpelovaným.
Jiný názor, jiná stanoviska měli oba
místopředsedové vlády, kteří
byli osloveni. Domnívám se, že o tom věcně
bude třeba mluvit, až budou oni dva přítomni.
K odpovědi pana ministra Tigrida bych považoval za
důležité říct některé
věci, které musí zaznít veřejně
poněkud rychleji, než jaké bude tempo projednávání
příslušných zákonných
úprav, na které jsem se pana ministra ptal.
Souvislost restitucí s osudem event. odluky církve
od státu je sice jen nepřímá, ale
zřejmá. Souvislost s chybami, kterých jsme
se dopustili v různých úpravách po
roce 1989, v nichž jsme prohloubili nepřesnosti a
vždy velmi špatný, neodpovídající
realitě, právní stav upravující
otázky církví. Bylo by proto na místě,
aby vznikla rychlá a precizní právní
úprava.
Problém je především o tom, za jaký
se církevní majetek bude touto novou právní
úpravou, doufejme že perfektní, považovat;
on totiž vždy byl považován za věc
veřejnou. Nebyl předmětem soukromého
práva, alespoň ne z velké části
naší histone, byl předmětem práva
veřejného. Poslední slovo vždy měla
Koruna, tedy stát.
Přebíráme-li odpovědnost za řešení
tohoto stavu, musí být odpovědnost úplná
a nemohou byt činěny pokusy řešit to
částečně anebo to řešit
k neprospěchu jedné strany. Zde musí dojít
k jednoznačnému politickému kompromisu, který
tento problém vyřeší tak, aby funkce,
která církvím a náboženským
společnostem patří, mohla být splněna.
Mám zato, že v tomto smyslu i pan ministr Tigrid pochopil
mou interpelaci. V tomto smyslu na ni odpověděl.
V tomto smyslu jsou zřejmě řízeny
práce na novelách, které se připravují.
Nicméně, stanoviska některých osobností
našeho politického života, ba i formací,
např. stanovisko, že lze financování
církví zajistit něčím, čemu
se řeklo - bonus - nebo bony, nebo nějak podobně
- je, řekl bych, v této logice, v jaké církve
financovány vždy byly v této zemi, nejen nevhodné,
ale možná - nebudu příkrý, když
řeknu - že ta nabídka je neslušná.
Ta totiž dává každému příležitost;
každému z nás, aby se rozhodl, jestli si dá
o pivo či dvě víc anebo podpoří
veřejně prospěšnou věc, v tomto
případě církev. Asignace, to je o
něčem jiném. Tam máme jako občané
povinnost a jen rozhodujeme, jestli peníze, které
už nemáme, určíme pro církev
či pro jinou dobročinnost.
Považoval jsem za důležité toto sdělit,
aby bylo zřejmé, když se sociální
demokrat interesuje o tyto věci, že jeho stanovisko
je vedeno myšlenkou prospět občanské
společnosti, do níž bezpochyby patří
jako součást církve a náboženské
společnosti.
Ale na druhé straně lze právě od těchto
církví a náboženských společností
též očekávat jistou solidnost. Další
důvod, proč jsem chtěl v této věci
vystoupit je, že nemohu za solidní považovat,
když něco, co nikdy nebylo právnickou osobou,
někdo pokusí jako právnickou osobu obnovit
a jejím jménem podat dokonce žalobu. Soudem
je žaloba přijata, je uznán za oprávněného
žalobce a soudí se, v tomto případě
o chrám sv. Víta. Postup těch, kteří
takto činili, musím jednoznačně kvalifikovat
jako opět nejjemnějším slovem neslušný.
Nevím, jestli by ho někdo jiný neměl
kvalifikovat přísněji v souladu se zákonem.
A protože v tomto rozpětí se problém
pohybuje od otázky, z čeho budou církve živy,
až po otázku, že chtějí nadměrně,
a že se o to za nepřesného právního
stavu mohou s úspěchem pokusit, považuji za
důležité, aby se dosáhlo politického
kompromisu a našlo vhodné politické řešení.
Domnívám se, že odpověď na interpelaci
je v tomto duchu a že ji proto mohu přijmout. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu poslanci Wagnerovi a otevírám rozpravu k této
odpovědi na interpelaci. Rozpravu končím
vzhledem k tomu, že se do ní nikdo nehlásí.
Navrhuji přijmout v souladu s vyjádřením
pana poslance Wagnera souhlasné usnesení k této
interpelaci.
Kdo je pro, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko
v hlasování č. 110. Kdo je proti? Kdo se zdržel
hlasování?
Návrh byl přijat poměrem hlasů 65
pro, nikdo proti, 6 se zdrželo, 17 nehlasovalo.
Jako další se budeme zabývat odpovědí
ministra kultury Pavla Tigrida na interpelaci poslance Wagnera
ve věc církevního majetku - tisk 1519. Odpověď
se předkládá jako tisk 1519 Z. Považuje
pan poslanec odpověď za uspokojivou? Domnívám
se, že se svým způsobem pan poslanec vyjádřil
k oběma.
Poslanec Jozef Wagner: Nějak jsme to, pane předsedající,
zašmodrchali. Jednoznačně jsem se vyjádřil,
že přijímám odpověď pana
Tigrida. Ale ty dvě bych si přál, aby se
projednávaly později. Pokud jde o záležitost
odpovědi pana ministra Luxe -
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Ne,
pane kolego, nevěnuji se teď odpovědím
dalších členů vlády, ale jsou
tady dvě vaše interpelace na pana ministra Tigrida.
Teď se ptám na tu druhou.
Poslanec Jozef Wagner: Promiňte. Druhá bude
rovněž souhlasná. Byla to ústní
interpelace, interpeloval jsem z tohoto místa a byla to
jedna interpelace, kterou úřad rozdělil na
dvě. Věcně je to otázka statku v Čejči,
který má souvislost s Masarykovým životem.
Samozřejmě za minulého režimu nebyl
zahrnut logicky mezi kulturní památky žádného
stupně. Je samozřejmě otázkou, jestli
tam patří nebo nepatří. Pan ministr
Tigrid přislíbil v odpovědi na interpelaci,
že provede jeho úřad patřičné
kroky, aby se příslušné řízení
zahájilo a zjistilo, jestli tam po právu tento objekt
zařazen býti má či nikoliv. Proto
s odpovědí souhlasím. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy
a pánové, tedy i s touto odpovědí
byl vysloven souhlas. Otevírám rozpravu. Rozpravu
končím vzhledem k tomu, že se do ní
nikdo nehlásí a budeme hlasovat nyní o odpovědi,
která byla předložena jako tisk 1519 Z.
Kdo je pro souhlasné usnesení, ať zvedne ruku
a stiskne tlačítko. Kdo je proti? Kdo se zdržel
hlasování?
Tento návrh byl přijat poměrem hlasů
71 pro, nikdo proti, nikdo se nezdržel.
Je námitka proti tomu, abychom projednali odpověď
pana místopředsedy vlády a ministra financí
Ivana Kočárníka na interpelaci poslanců
Stanislava Grosse, Petry Buzkové a dalších
19 členů klubu ČSSD ve věci dodržování
usnesení vlády č. 901 z roku 1990 - tisk
1516. Můžeme projednávat? (Ano.)
Místopředseda vlády a ministr financí
Ivan Kočárník odpověděl na
tuto interpelaci v tisku 1516 A. Prosím paní poslankyni
Buzkovou, aby se k odpovědi vyjádřila.
Poslankyně Petra Buzková: Vážený
pane předsedající, vážené
kolegyně, vážení kolegové, dne
8. února 1995 podala skupina poslanců klubu ČSSD
interpelaci, která se týkala Lidového domu.
Vládě, respektive ministru financí byly položeny
následující tři otázky:
1. Došlo ke zrušení nebo ke změně
usnesení vlády ČSFR č. 901 z roku
1990? Pokud ano, pak kdy a jakým rozhodnutím?
2. Pokud nedošlo ke změně nebo zrušení
usnesení vlády ČSFR č. 901 z roku
1990, z jakého důvodu vláda České
republiky toto usnesení nerespektuje?
3. Podalo Ministerstvo financí České republiky
žalobu obdobnou žalobě týkající
se Lidového domu i v jiném případě,
kde byl majetek navrácen obdobným způsobem,
např. v případě arcibiskupského
semináře v Táborové ulici v Praze?
Tolik položené otázky v naší interpelaci.
Bohužel jsem nucena konstatovat, že ani na jednu z položených
otázek ministr financí nedal jasnou odpověď.
K věci samé bych uvedla, že především
je možné souhlasit s ministrem financí, že
usnesení vlády není žádným
obecně závazným právním předpisem,
což ostatně v naší interpelaci ani nebylo
uvedeno. Nepochybně však usnesení vlády,
učiněné podle zákona a na jeho základě,
je rozhodnutím, které váže nejenom všechny
adresáty tohoto rozhodnutí, ale především
vládu samu, resp. její členy.
To ostatně uvádí i ministr financí
České republiky ve své odpovědi na
naši interpelaci. V daném případě
vláda ČSFR vydala usnesení č. 901
z roku 1990 v mezích své pravomoci a kompetence
a přitom se opírala o zákonné zmocnění
vyplývající z § 4 ústavního
zákona č. 496 z roku 1990 Sb. zákonů,
o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR.
Z obsahu odpovědi pana ministra financí na interpelaci
je pak zřejmé, i když to není výslovně
uvedeno jako odpověď na první otázku,
že usnesení vlády ČSFR č. 901
z roku 1990 nebylo změněno ani zrušeno. Usnesení
vlády České republiky č. 362 ze dne
19. 12. 1990, na které ministr financí ČR
odkazuje, předcházelo projednání a
rozhodnutí vlády ČSFR č. 901 z roku
1990, které - jak je z textu patrné - bylo vydáno
po dohodě s vládou České republiky
a vládou Slovenské republiky. Vláda ČR
může v rámci svých pravomocí
rozhodovat o státním majetku. I v případě,
že by skutečně došlo ke znárodnění
Lidového domu, je usnesení vlády č.
901 z roku 1990 rozhodnutím deklarujícím,
že Lidový dům je majetkem ČSSD. Uvedený
závěr lze opřít i o usnesení
Federálního shromáždění
ČSSR č. 147 v bodě 7.
Usnesení vlády ČSFR č. 901 z roku
1990 ze dne 20. 12. 1990, kterým bylo o Lidovém
domě rozhodnuto, bylo vydáno již v době,
kdy obnovená ČSSD byla již zapsána do
evidence politických stran. (Hluk v sále.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy
a pánové, prosím o klid. Prosím kolegy,
kteří se nehodlají věnovat obsahu
tohoto diskusního příspěvku, aby se
případně odebrali z jednací síně.
Děkuji.
Poslankyně Petra Buzková: Děkuji panu
předsedajícímu a budu pokračovat.
V této souvislosti není proto relevantní
úvaha obsažená v odpovědi na interpelaci,
která ze skutečnosti, že ČSSD byla zapsána
do evidence politických stran dne 9. února 1990
odvozuje to, že de facto není dána kontinuita
ČSSD od roku 1948 do jejího obnovení v roce
1990. Kontinuita ČSSD je přitom zcela nesporná.
Obnovená ČSSD je pokračovatelem ČSSD
před rokem 1948 po stránce programové, organizační,
formální i personální. Sjezdy ČSSD
byly číslovány průběžně,
exilová ČSSD vyvíjela nepřetržitě
po celou dobu nesvobody v zahraničí činnost
v souladu s programem ČSSD a byla také členem
mezinárodních sociálnědemokratických
seskupení. Exilová ČSSD byla uznávána
za legitimního mluvčího sociální
demokracie potlačené ve své vlasti až
do obnovení ČSSD v roce 1990. (Předsedající:
Pánové, prosím o klid.)
Interpelace poslanců ČSSD nesměřovala
a nesměřuje k procesnímu postupu vlády
v zahájeném soudním sporu o určení
vlastnictví Lidového domu, ale především
zásadně k otázce, zda Ministerstvo financí
ČR mělo platné pověření
k zahájení a vedení tohoto sporu. Pokud nedošlo
ke změně nebo zrušení usnesení
vlády ČSFR č. 901/1990, pak Ministerstvo
financí ČR takové pověření
nemělo a jednalo v rozporu s platným usnesením
vlády ČSFR, kterým je vázáno.
Protože odpověď ministra financí na naši
interpelaci je neúplná a nedostatečná,
byla bych ráda, kdyby pan ministr ještě před
hlasováním o přijetí či nepřijetí
odpovědi na naši interpelaci zodpověděl
následující otázky:
Otázka první. Na základě jakého
pověření vede Ministerstvo financí
ČR spor o vlastnictví k Lidovému domu, když
z odpovědí ministra financí ČR vyplývá,
že usnesení vlády ČSFR č. 901/1990
nebylo změněno a vláda a její členové
jsou tímto usnesením vázáni?
Otázka druhá. Usnesení vlády ČSFR
č. 901 z roku 1990 bylo vydáno na základě
a v souladu se zmocněním obsaženým v
ustanovení § 4 ústavního zákona
496 z roku 1990 Sb. zákonů. Bylo toto usnesení
změněno nebo zrušeno? Pokud ano, potom kdy
a jakým rozhodnutím?
Otázka třetí. Ministr financí vychází
z předpokladu, že Lidový dům byl vyvlastněn
a přešel do vlastnictví státu. Pokud
by bylo možno připustit správnost tohoto předpokladu,
je usnesení č. 901 z r. 1990 vlády ČSFR
rozhodnutím podle bodu 7 usnesení Federálního
shromáždění 147? Cítí
se ministerstvo financí být vázáno
usnesením FS č. 147, a to zejména v ustanovení
bodu č. 7?
Čtvrtá a poslední otázka. Považuje
ministr financí usnesení vlády ČSFR
za platné a závazné pro vládu České
republiky?
Dámy a pánové, tolik moje odpověď,
zda jsem a nebo nejsem spokojena s odpovědí ministra
financí na interpelaci podanou klubem poslanců ČSSD.
Vzhledem k tomu, že tato odpověď byla skutečně
velmi neúplná a v zásadě nebyly zodpovězeny
námi položené otázky, byla bych ráda,
kdyby ještě před konečným hlasováním
mohla být tato odpověď panem ministrem financí
a místopředsedou vlády ČR doplněna.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
paní poslankyni za její vyjádření.
Já si teď jen nejsem jist, jak naložit s obsahem
jejího vyjádření. Jsem připraven
respektovat to, abychom se teď nepokoušeli hlasovat
o té odpovědi. Tak jsme to udělali i v uplynulých
obdobných případech, ale protože projednáváme
odpověď a je to určité doplnění
té interpelace, neprojednáváme ani interpelace
ani odpovědi, tak já předpokládám,
že bude ze stenozáznamu vyňata a žádost
o odpověď bude panu ministrovi a místopředsedovi
vlády tlumočena, respektive poskytnuta. To považuji
za samozřejmé. Ale asi otázky, které
jste formulovala, nebudeme moci považovat za součást
té původní interpelace. Nechci se teď
zamotat do procedurálního problému.
Poslankyně Petra Buzková: Vážený
pane předsedo, kolegyně a kolegové, nově
formulované otázky na konci mé odpovědi
na odpověď na interpelaci pana ministra Kočárníka
vycházejí z těch otázek, které
byly už položeny v naší původní
interpelaci. Tyto otázky bohužel nebyly zodpovězeny
a v podstatě všechno, na co se pana ministra ptáme
znovu, vychází z těch původních
otázek. Proto si myslím, že je možné
tyto otázky chápat jako doplnění interpelace,
že je možné v tuto chvíli přerušit
projednávání této interpelace a požádat
pana ministra, aby se vyjádřil k těmto doplňujícím
otázkám. Skutečně si nemyslím,
že by to byly zcela nově položené otázky.
Nevyskytuje se tam žádná skutečnost,
která nebyla uvedena v naší první interpelaci,
a proto bych opravdu tuto záležitost chápala
jako věc doplnění.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
za doplňující vyjádření
nebo vysvětlení. Pan poslanec Řezáč
a potom pan poslanec Wagner.
Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený
pane místopředsedo, vážené kolegyně,
kolegové, já bych se chtěl vyjádřit
v rámci rozpravy k tomuto bodu - ještě k otázce
zhodnocení odpovědi místopředsedy
vlády a ministra financí ČR.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane
kolego, já vám nechci bránit v tom vyjádření,
ale paní kolegyně Buzková požádala
o přerušení projednávání
a já se chystám vyhovět. Tak jestli chcete
přerušit až po rozpravě, když tady
není přítomen pan místopředseda
vlády, mě se to zdá jako zvláštní
postup, ale nechci vám v tom bránit.
Poslanec Vladimír Řezáč: Já
se domnívám, pane místopředsedo, že
to jsou otázky tak zásadní povahy z pohledu
tehdy platné ústavy, že by bylo dobře
jaksi, kdyby i pan místopředseda vlády mohl
být na tyto argumenty připraven. Jeho odpověď
je totiž tak závažná, že v podstatě
zpochybňuje kontinuitu rozhodnutí všech vlastně
bývalých vlád, která učinily
v daleko větším rozsahu věcí
a tak by byly naprosto rozvráceny v rozporu s principem
právní jistoty majetkové poměry v
této republice, kdybychom měli dát panu místopředsedovi
za pravdu. Já to vysvětlím. Už o tom
jednou hovořil předseda ústavně právního
výboru dr. Výborný v jiné příležitosti.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Já
jsem jenom upozorňoval na to, že paní kolegyně
Buzková požádala o určité doplnění
a požádala také o přerušení
projednávání té odpovědi. Já
jsem se chystal jí vyhovět, také vzhledem
k tomu, že je 18.40 hodin, nicméně - prosím.
Paní kolegyně se hlásí ještě
s faktickou poznámkou.
Poslankyně Petra Buzková: Hlásím
se s faktickou poznámkou. Je pravda, že jsem žádala
o přerušení projednávání
této interpelace, ale samozřejmě jsem to
chápala tak, aby bylo přerušeno poté,
co proběhne diskuse.
Já, pane místopředsedo, samozřejmě
chápu, že je hodina pokročilá, že
je téměř doba nazrálá k přerušení
schůze, nicméně o této interpelaci
muselo být dopředu známo, že se jedná
o poměrně složitou záležitost,
a proto když bylo její projednávání
započato, bylo by asi dobré, aby byla dokončena.
Konec konců já bych nerada argumentovala, nebo nerada
bych slyšela od vás argument, že zde není
pan ministr financí, protože konec konců je
obvyklé, že v době, kdy se projednávají
odpovědi na interpelace, bývají ministři
přítomni.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Já
věřím tomu, že byste ode mne nechtěla
slyšet ještě celé desítky jiných
argumentů, já jsem se žádný takový
nechystal použít. Prosím, pane kolego.
Poslanec Vladimír Řezáč: Vážené
kolegyně a kolegové, před časem zde
správně kolega Výborný řekl,
že vláda je od toho, aby vládla, a může
jako nejvyšší orgán výkonné
moci v rámci dnes platné ústavy České
republiky - a stejně tak mohla dříve Federální
vláda v roce 1990 podle ústavy z roku 1960 a ústavního
zákona 143 z roku 68, zejména podle článku
76 odst. 1 - v rámci své pravomoci rozhodnout otázku,
kterou rozhodla ohledně Lidového domu i ohledně
jiných nemovitostí, neboť jasně uvedla
v tomto citovaném usnesení 901 z roku 1990, že
na tyto případy, včetně Lidového
domu se potom již nevztahují ustanovení ústavního
zákona 496 z roku 1990 proto, že v souladu s platným
právním řádem byly tyto nemovitosti
předány do vlastnictví příslušných
subjektů, přičemž vláda rozhodla,
že pokud byly vydány jiným politickým
stranám, církvím a dalším institucím,
nejde tedy o žádný spekulativní způsob
převedení majetku a jde o platné převedení
majetku nebo respektive jeho navrácení. Bylo výslovně
řečeno na 17. schůzi FS, že takto bylo
postupováno v souladu s čl. 76, odst. 1 citovaného
ústavního zákona 143 z roku 1968 s tím,
že jde o přímou pravomoc vlády.
Stejně tak vláda ČR podobným způsobem
chtěla řešit a zčásti i řešila
vydávání jiného majetku, např.
při problematickém projednávání
židovských restitucí, eventuálně
i při vydávání některého
církevního majetku a nikdo to nemohl na půdě
Poslanecké sněmovny zpochybnit, neboť prostě
vláda takovou pravomoc má a má ji podle ústavy.
Čili v roce 1990 platil ústavní zákon
100 z roku 1960 ve znění ústavního
zákona č. 100 z roku 1990, přesně
z 18. dubna 1990, a ústavní zákon 143 z roku
1968 a federální vláda takovouto pravomoc
podle platné ústavy měla. Za druhé
toto usnesení č. 901 z roku 1990 přijala
federální vláda po dohodě s vládou
ČR a s vládou SR. Za této situace je naprosto
zřejmé, že tímto rozhodnutím
Česká republika samozřejmě jako právní
nástupce československé federace je vázána,
protože šlo o jasné nabytí a uznání
vlastnického práva v souladu s tehdy platným
právním řádem a s ohledem na princip
právní jistoty a princip ochrany nabytých
práv, který vyslovil Ústavní soud
ČR již ve třech svých nálezech,
naposledy právě v nálezu 164 z 12.července
1994, nemohl ministr financí vůbec postupovat tak,
jak postupoval, protože se vlastně domáhá
určení vlastnictví proti subjektu, který
získal toto vlastnictví v souladu s platným
právním řádem v roce 1990 a na základě
výkonu pravomocí bývalé federální
vlády. Čili zpochybňování tady
této kontinuity a pravomoci federální vlády
přijmout usnesení č. 901 z roku 1990 jakoby
nezavazovalo Českou republiku, je zpochybňování
právního nástupnictví ČR ve
vztahu k československé federaci. Potom bychom ovšem
zpochybňovali při stanovisku ministra financí
všechna obdobná rozhodnutí všech bývalých
federálních vlád, kterými byly provedeny
jakékoliv delimitace majetku, jakékoliv přesuny,
stejně jako bychom mohli zpochybňovat i jiná
rozhodnutí. To je ovšem samozřejmě naprosto
nemožné v právním státě,
neboť je to opět v rozporu s principem právní
jistoty. A pak bychom asi uznávali, že tedy máme
nedoložené vlastnictví v podstatné části
nemovitého majetku, což ani v právním
státě možné není.
Čili domnívám se, že vůbec ministerstvo
financí nemělo pravomoc, aby takovýto spor
vyvolalo, protože vlastnictví k Lidovému domu
z tohoto pohledu sporné vůbec není.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji.
Pan poslanec Wagner.
Poslanec Jozef Wagner: Vážený pane předsedající,
dámy a pánové, moji kolegové upozornili
na především právní aspekty problému.
Já chvíli u nich zůstanu a později
bych se rád věnoval jiným aspektům
problému, zřejmě pragmatickým otázkám
politiky, které přivedly pana ministra Kočárníka
k tomu, aby vydal pokyn, aby ona žaloba byla podána.
Především chci upozornit, že si měl
ministr financí zjistit, že to bylo právě
ministerstvo financí, které v roce 1991 vydalo souhlas
s plněním v rámci téže smlouvy,
podle které byl Lidový dům vrácen
Československé sociální demokracii.
Neznalost pana ministra o tom, jak postupovalo ministerstvo financí,
jehož byl vysokým úředníkem i
v té době, mně připadá zcela
zvláštní. Nechápu, jestli je to neznalost
skutečná, nebo úmyslná. A je zcela
irelevantní, jestli jednalo české nebo tehdejší
federální ministerstvo financí, protože
muselo jednat podle tehdy platných právních
norem, o jejichž existenci samozřejmě i o postupech
podle nich prováděných pan místopředseda
vlády a ministr financí musel vědět
tehdy, a musí vědět i dnes. Tolik k právním
aspektům problému.
A snad i jeden ještě právní aspekt navíc.
Pokud by bylo relevantní mluvit o vlastnictví Cíle,
akciové společnosti, pak bude relevantní
mluvit i o tom, co stanovy této společnosti konstatují,
kdo je vlastníkem Cíle a tyto skutečnosti
musí být rovněž předmětem
jistot, jsou veřejně známy a musí
být o nich informován i pan místopředseda
vlády a ministr financí.
Považuji proto ze všech důvodů, které
byly uvedeny v interpelaci, ve výrocích mých
kolegů i v mých dvou argumentech, za rozhodující
skutečnost, že žaloba není jen obyčejným
pokusem o uplatnění práva, ale je pouze politickým
prostředkem k vyvolání právní
nejistoty nejvýznamnější opoziční
české politické strany. A tedy je pokusem
o oslabení politického konkurenta. Samozřejmě,
může se to tak činit, ale ten, kdo tak činí,
musí vědět, že posuzování
lidmi, kteří budou rozhodovat, nebudou jenom činy,
které se dotýkají materiálních
věcí, na což může spoléhat
tato vláda, ale budou to i věci, které se
dotýkají morálky, které se dotýkají
politické kultury. A v tomto případě
se domnívám, že jsme po pěti letech
dospěli dále než ti páni kolegové,
kteří momentálně se snaží
hlučením zajistit, abych už konečně
přestal mluvit, protože je to samozřejmě
nebolí, nezajímá. Zajímá je
jen to, aby politický protivník byl viděn
jako nepřítel a aby byl jako nepřítel
poničen.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy
a pánové, prosím klid.
Poslanec Jozef Wagner: Samozřejmě to může
být velmi vhodný, diplomatický, v parlamentech
obvyklý postup, ale není to ten postup, který
je možno nazvat postupem kulturní spolupráce
politických odpůrců, kteří
v sobě nevidí hlavně nepřátele,
ale když, tak jen protivníky.
Dovolit bych si v této souvislosti použit citát
jedné velké dámy francouzské literatury,
která o lidech, kteří v jiných lidech
vidí především nepřítele,
říkala, že jsou to lidé bez myšlenek.
Nechtěl jsem nikoho urazit. Chtěl jsem pouze zmínit
to, že politická kultura demokratické společnosti
by měla především vytvářet
obraz odpůrců. Odpůrců proto, že
každý vidíme tytéž jevy a věci
a činy z jiného úhlu pohledu a snažíme
se přesvědčit občanskou společnost,
že je to o tom, který úhel pohledu se zdá
být občanské společnosti příznivější
pro ni a který jí víc prospěje.
Domnívám se, že bez ohledu na to, jak tento
spor dopadne, nejde o spor o majetek, ale o spor o budoucnost
této země - i bez majetku. Programové cíle
sociální demokracie: suverenita, spravedlnost, svoboda
a solidarita budou dostatečným argumentem pro to,
aby občanská společnost je vzala na vědomí
jako to, co bude tvořit budoucnost této země.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji
panu kolegovi Wagnerovi. Kdo se dál hlásí
do rozpravy? Jestliže nikdo, rozpravu končím.
Chci upozornit na to, že hlučení, se kterým
hrubě nesouhlasím, bylo rovnoměrně
rozloženo do celé sněmovny. A teď upozorňuji
na to, že zasedá nebo zasedne zdravotní výbor
v místnosti č. 108, tuším, 108 c, vpravo
od klavíru.
Přerušuji naše jednání do zítřka.
Poslankyně Petra Buzková: (Z místa.)
... žádali o přerušení tohoto bodu.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Je
nějakých námitek, abychom respektovali vaši
žádost bez hlasování?
Poslankyně Petra Buzková: (Z místa.)
Pane předsedo, samozřejmě, že není.
Já vám za takovéto přerušení
děkuji. Já jsem ale nepochopila, že jste jej
ukončil.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Já
už nevím, kam s tou vstřícností
mám zacházet. Dámy a pánové,
končím dnešní jednání.
Projednávání této odpovědi
je přerušeno do příští schůze.
Zítra v 9.00 hodin je prostor pro jednání
klubů po jednání zdravotního výboru
- v tom smyslu vlastně jsme se ve sněmovně
usnesli. V 9.30 se sejdeme na tomto místě a budeme
pokračovat v projednávání přerušeného
bodu 23 a 24, tzn., zákonů o zdravotním pojištění
a zdravotních pojišťovnách. Děkuji.