Poslanec Jiří
Vyvadil: Pane předsedo,
dámy a pánové, já jsem ve své
řeči týkající se pana magistra
Antonína Šroma, a to já teď přesně
nevím, ale upozornil mě na to kolega Šimánek,
měl snad říci, že pan Antonín
Šrom absolvoval Vysokou školu politickou.
Mohu toliko konstatovat, že
studoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ. Přiznávám,
že jsem v tom neviděl ten hluboký rozdíl.
Může v tom patrně pro někoho být.Je-li
tam ten rozdíl, pak za tento rozdíl se omlouvám.
Pane magistře Antoníne
Šrome, nemohu prokázat, že byste absolvoval Vysokou
školu politickou ÚV KSČ, toliko to, že
jste ji studoval.
Předseda PSP
Milan Uhde: Hlásí
se o slovo pan ministr a poslanec Stanislav Bělehrádek
s faktickou poznámkou. Prosím.
Ministr pro hospodářskou
soutěž ČR Stanislav Bělehrádek:
Vážený
pane předsedo, dámy a pánové, já
s touto omluvou souhlasit nemohu. Sice nejsem Antonín Šrom,
ale cítím se dotčen jako člen KDU-ČSL,
když se takto hovoří o panu magistru Šromovi.
Poslanec, který zde vystupuje z tohoto místa, by
měl mít přesné a jasné informace
o tom, co se týká jednotlivých osob.
Samozřejmě, pan
Antonín Šrom v roce 1968 nastoupil na Vysokou politickou
školu, která byla při ÚV KSČ.
Bylo to v období Pražského jara, kdy tato škola
byla otevřena všem zájemcům, kteří
chtěli na této škole studovat.
V roce 1969 dostal na vybranou,
zda vstoupí do KSČ, nebo zda z této školy
odejde. Samozřejmě, do komunistické strany
nevstoupil, musel odejít; čili neabsolvoval ani
jeden ročník. Během následujících
let nesl následky svého kroku tak, že v jednom
období devět měsíců nedostal
práci.
Hovořme jasně, ne
účelově, jak se tady pokusil pan dr. Vyvadil,
a uvědomme si, co prohlášení na této
tribuně znamená, neboť může vážně
poškodit čest člověka. Pokud je takovéto
prohlášení učiněno, mělo
by být provedeno zcela jasně, přesně,
zřetelně, tak jak to ve skutečnosti bylo.
Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
ministru Stanislavu Bělehrádkovi. Pan poslanec Vyvadil
se hlásí k replice. Dám mu příležitost,
ale prosím, aby se výměna těchto faktických
a technických poznámek pokud možno omezila,
abychom mohli pokračovat v jednání.
Poslanec Jiří
Vyvadil: Pane předsedo,
musím přijmout výzvu pana ministra Bělehrádka.
Proto musím jasně a konkrétně říci
jednu jedinou větu, kterou cituji z životopisu pana
magistra Antonína Šroma: "Po maturitě
jsem byl přijat na nově koncipovaná studia
politologie na VŠP ÚV KSC". Tečka. Je
to jasné, já k tomu víc nedodávám.
Předseda PSP Milan Uhde:
Myslím, že
bylo řečeno všechno pro to, aby si soudný
člověk ujasnil tuto věc.
Navrhuji sněmovně,
abychom přistoupili k dalšímu bodu, který
je na pořadu. Jeto
Předložený
vládní návrh Evropské dohody jsme
podle schváleného pořadu začali projednávat
v úterý 5. prosince. Po úvodním slově
ministra Zielence hovořil zpravodaj zahraničního
výboru poslanec Jaromír Kalus. Doporučil
přerušit projednávání uvedené
dohody a předat tento vládní návrh
ústavně právnímu výboru k zaujetí
stanoviska, zda o návrhu bude hlasováno ústavní
většinou, nebo většinou prostou. Usnesení
ústavněprávního výboru vám
bylo rozdáno. Táži se, zda si zástupce
ústavněprávního výboru, v
tomto případě
jeho předseda, přeje k této věci vystoupit.
Pan poslanec Výborný bude mluvit, prosím.
Poslanec Miloslav Výborný: Vážený
pane předsedo, dámy a pánové, ústavně
právní výbor byl o to předsedou Poslanecké
sněmovny požádán, sešel se ke své
schůzi 5. prosince tohoto roku, aby zaujal stanovisko
k tomu, zda
Evropská dohoda o osobách
účastnících se řízení
před Evropskou komisí a soudem pro lidská
práva je či není mezinárodní
smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy České
republiky.
Toto stanovisko ústavně
právního výboru vám bylo rozdáno
a vyznívá tak, že se o smlouvu ve smyslu čl.
10 Ústavy nejedná.
Chci však říci,
že stanovisko kteréhokoli výboru není
samozřejmě pro Poslaneckou sněmovnu stanoviskem,
které by bylo závazné.
Říkám to
přesto, že toto usnesení výbor přijal
osmi hlasy z deseti přítomných; bylo i mnou
ve výboru navrhováno. Říkám
to také proto, že sněmovna je nyní v
poměrně složité situaci.
Tato zcela jistě velmi
důležitá Evropská dohoda má svůj
lidskoprávní rozměr, byť spíše
v části procesní, než v části
hmotně právní. K této dohodě
má nyní sněmovna stanoviska rozporná.
Výbor petiční,
pro lidská práva a národnosti dospěl
k názoru, že smlouva je mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Výbor ústavně
právní zaujal stanovisko opačné.
Znovu opakuji, že žádný
z výborů není tím výborem,
který by sněmovně mohl diktovat, že
právě jeho stanovisko je správné.
Rád bych také připomněl,
že stanovisko ministra zahraničních věcí
tlumočené předsedovi zahraničního
výboru dopisem z 18. října 1995 čj.
75622/95 NPO se vyjadřuje spíše tak, že
charakter smlouvy je podle čl. 10 Ústavy. Čili
teď už je to velmi komplikované. Rozporných
názorů je mnoho.
Myslím, že je korektní,
abychom si řekli, jaké důsledky má
tato, zatím jakoby formální, neshoda.
Důsledky jsou tyto. Vyjdeme-li
z přesvědčení, že se jedná
o smlouvu podle čl. 10 Ústavy, je zapotřebí,
aby pro ni hlasovalo nejméně 120 poslanců.
Jsem velmi přesvědčen o tom, že tato
smlouva bude podporována všemi poslanci přítomnými
ve sněmovně, že nemá žádný
kontroverzní charakter, všichni si ji přejeme.
Musíme poctivě říci, že 120 hlasů
musí být pro, aby vládní návrh
byl schválen v této věci. To je jenom formální
část všech těch důsledků.
Je tu ještě důsledek
materiální. Totiž, že v případě
považování této smlouvy za smlouvu podle
čl. 10, stane se tato smlouva součástí
našeho právního řádu, bude do
něj inkorporována. Bude normou bezprostředně
závaznou.
A současně i normou,
která bude mít právní sílu
vyšší, než zákon. To je důsledek
plynoucí z ústavy. Budeme-li tuto smlouvu považovat
za smlouvu, která nemá charakter smlouvy dle článku
10 ústavy, bude to znamenat, že se smlouva nestane
bezprostředním pramenem práva, zejména
ve vykládací praxi soudů, protože jak
víte, podle ústavy soudci jsou vázáni
pouze zákonem, ústavní
zákony v to samozřejmě počítaje
a smlouvy podle článku 10 ústavy také.
Zdá se tedy, že sněmovna,
kdyby se rozhodla považovat tuto smlouvu za smlouvu, která
nemá charakter smlouvy upravující lidská
práva, smlouvy podle článku 10 ústavy,
musela by, abychom dopady této smlouvy do našeho právního
řádu zajistili, pravděpodobně v krátké
době, ale jistě to není možné
bezprostředně, přijmout prostý zákon,
který by v podstatě obsah této smlouvy do
našeho právního řádu inkorporoval.
Ten postup je přirozeně
možný, ale zdá se, že je nepochybně
složitější víc než úvahy,
že se přece jen vzdor stanovisku ústavně
právního výboru, jedná o smlouvu podle
článku 10 a při jejím přijetí
ústavně kvalifikovanou většinou 3/5
všech poslanců by pak nebylo zapotřebí
žádný zvláštní
zákon přijímat a tato smlouva by se stala
součástí našeho právního
řádu okamžitě.
Já jsem si dovolil tento
poměrně obsáhlý úvod přednést
zejména proto, že stanovisko ústavně
právního výboru vyznělo pro vaši
úvahu spíše negativně, pro vaši
úvahu, jak na smlouvu pohlížet, zda podle článku
10, a přitom sám, byť jsem hlasoval ve výboru
tak, jak jsem vás informoval, přitom všem dnes
mám pocit, že je třeba o té věci
důkladněji přemýšlet, že
není možno tu věc jen v narychlo svolané
mimořádné schůzi výborů
během pléna sněmovny rozhodnout. A protože
jsou tu rozdílná stanoviska výborů,
byl bych vděčen sněmovně, kdyby ještě
přerušila projednávání této
evropské dohody a usnesla se tak, že žádá
jak výbor petiční, pro lidská práva
a národnosti, tak výbor ústavně právní,
aby ještě jednou se touto věcí zabývaly.
Já bych v tom případě požádal
pana ministra zahraničních věcí, a
domnívám se, že by bylo korektní i předsedu
zahraničního výboru, popřípadě
členy zahraničního výboru a samozřejmě
také zpravodaje sněmovny k tomuto
jednání přizvat, abychom si všechny
důsledky ještě jednou vážně
promysleli a neučinili krok, který by nás
buď mrzel z hlediska zahraničně politických
zájmů tohoto státu, nebo který by
vedl k složitému budování dalšího
prostého zákona a jeho projednávání
ve sněmovně.
Takže končím
informaci o jednání ústavně právního
výboru vlastně procedurálním návrhem,
tak jak jsem ho přednesl, a byl bych přirozeně
vděčen, kdyby se pan ministr zahraničních
věcí vyslovil také k tomu, zda tento můj
procedurální návrh považuje za rozumný
nebo zda má jiný názor.
Předseda PSP Milan Uhde:
Otevírám
rozpravu, a jako první se hlásil předseda
zahraničního výboru pan poslanec Jiří
Payne. Má slovo.
Poslanec Jiří
Payne: Pane předsedo,
pane ministře, vážená sněmovno,
my jsme o tomto problému, který pan poslanec Výborný
zde nastínil, jednali dokonce dvakrát na schůzi.
Právě jsme přerušili při prvním
jednání projednávání tohoto
bodu, abychom si mohli vyžádat stanovisko k tomuto
problému. Takže my jsme se tím sice zabývali,
ale nakonec jsme se v našem
usnesení, abychom nevyvolávali právě
tyto rozpory, k tomu nevyjádřili. Jsem přesvědčen,
že na společné schůzi by měli
být přizváni poslanci zahraničního
výboru, který právě má zpravodaje
a byl k tomu garanční.
Uvědomovali jsme si, že
tato smlouva může mít, v případě,
že bude ústavní závažný
dopad, do našeho trestního řádu a vůbec
do našeho právního systému. Takže
myslím, že je velmi účelné, abychom
o této věci ještě jednali s ústavně
právním výborem, případně
s výborem pro lidská práva
dohromady, abychom nalezli řešení, které
bude co nejschůdnější a i procedurálně
snadné k vyřešení této záležitosti.
Procedurální návrh,
který pan poslanec Výborný přednesl,
bych rozšířil ještě o zahraniční
výbor, který by v to měl být zahrnut.
Předseda PSP
Milan Uhde: Děkuji
panu poslanci Paynovi. O slovo se přihlásil ministr
zahraničí pan Josef Zieleniec. Prosím, pane
ministře.
Ministr zahraničních
věcí ČR Josef Zieleniec: Pane
předsedo, vážená sněmovno, podporuji
návrh pana poslance Výborného, protože
problém si skutečně žádá
důkladné zvážení a i já
i celé moje ministerstvo bude výborům k dispozici
při tomto projednání.
Současně bych chtěl
říci, že je dostatek času pro to, abychom
to důkladně projednali. Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
ministru zahraničí. Další hlasy do rozpravy?
Nejsou. Proto rozpravu uzavírám a prosím
pana poslance Výborného, aby ještě jednou
přečetl návrh usnesení, popřípadě
aby v něm zrcadlil podněty vzešlé z
rozpravy a aby neopomněl pokud možno předložit
určitý časový
termín, aspoň přibližný, ve kterém
by se vládní návrh připravil znovu
k projednávání sněmovně.
Prosím, pane předsedo.
Poslanec Miloslav Výborný: Pane
předsedo, nemohu nic číst, protože to
nemám písemně připraveno, ale po krátké
neformální konzultaci i s panem ministrem zahraničních
věcí a na základě jeho vyjádření
před sněmovnou, že věc není natolik
spěšná, aby bylo třeba ji dořešit
ještě na 37, popřípadě 38. schůzi
sněmovny, navrhuji, aby bylo projednání tohoto
bodu pořadu schůze přerušeno až
do schůze 39, -
doufám, že to číslování
jsem teď nepopletl, - a aby sněmovna uložila
výboru ústavně právnímu, výboru
zahraničnímu a výboru petičnímu,
pro lidská práva a národnosti, aby zaujaly
tyto výbory ve lhůtě do 40 dnů od
dnešního dne svá stanoviska k tomu
problému, zda předložená dohoda je či
není mezinárodní smlouvou podle článku
10 ústavy, a aby sněmovna současně
doporučila těmto výborům přizvat
na svá jednání ministra zahraničních
věcí, a popřípadě konat schůzi
společnou.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
poslanci Miloslavu Výbornému a dávám
o tomto návrhu usnesení hlasovat. Nejdříve
vás ale všechny odhlásím, poprosím
o novou registraci, ověřím si, zda je všem
jasné, o čem hlasujeme; má-li někdo
nějakou pochybnost nebo dotaz, může jej vznést.
Není tomu tak.
53. hlasování rozhodne
o návrhu, který sněmovně přednesl
poslanec Miloslav Výborný.
Kdo podporujete tento návrh,
stiskněte prosím tlačítko a zvedněte
ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? 53. hlasování
skončilo.
Ze 104 přítomných
plný počet vyslovil souhlas s tímto návrhem.
Jednomyslně jsme usnesení přijali. Děkuji
panu ministru zahraničí, panu poslanci Kalusovi
i panu poslanci Výbornému.
Přistupujeme k dalšímu
bodu, je to bod, který se nazývá
Předložený
návrh zákona jsme obdrželi jako sněmovní
tisk 1821. (Neklid v sále.)
Páni poslanci, prosím
vás, chcete-li diskutovat, je to samozřejmě
chvályhodné, ale není to možně
ve sněmovní síni. Ještě nejsme
tak daleko, abychom mohli paralelně sledovat dva body pořadu
zároveň.
(Hovor ve sněmovní
síni neustal.) Prosím, budeme se muset dohodnout,
jestli budeme jednat, nebo jestli uděláme dvouhodinovou
přestávku na vyřízení věcí,
které nestrpí podle vašeho mínění
odkladu. Já ale nemíním schůzi řídit
za takového stavu. Je to neslušnost, je to nevychovanost,
jestli chcete, abych otevřeně pojmenoval svůj
názor na takové chování.
Předložený
návrh zákona, který jsme obdrželi jako
sněmovní tisk 1821, za navrhovatele odůvodní
poslanec Martin Přibáň. Prosím ho,
aby se ujal slova.
Poslanec Martin Přibáň:
Vážení
páni ministři, pane předsedo, dámy
a pánové. Připadl mi dnes úkol uvést
jménem čtyř předkladatelů -
paní Hany Marvanové, Ondřeje Zeminy, Jana
Kasala a jménem svým - návrh zákona,
kterým se mění zákon o rozhlasovém
a televizním vysílání a některé
zákony s tímto zákonem související.
K vypracování uváděné předlohy
vedlo předkladatele jednak poznání zastaralosti
stávajícího
zákona, konkrétně i v oblasti satelitního
vysílání, jednak obecné úvahy
o úloze státu v oblasti sdělovacích
prostředků.
Ke zdůvodnění
navrhované změny je nezbytně nutné
alespoň stručně zmínit podstatné
principy současně úpravy, tedy pohovořit
o tom, jak zasahuje do této oblasti stát dnes. Vysílání
pomocí družice, známější
spíše pod termínem satelitní vysílání,
patří jednoznačně k nejdražším
způsobům šíření rozhlasového
a televizního signálu. Zájemce o provozování
takového programu musí mít zajištěno
místo na družici, tzv. transpodér. Zajištění,
resp. pronájem takového místa je nesmírné
drahá záležitost, nepříjemnější
o to, že Česká republika, ani žádná
česká firma není vlastníkem takové
družice. Je tedy povinností žadatele o pronájem
transpodéru postavit
se do dlouhé řady těch, kteří
mají o tento druh podnikání zájem.
Čekat na úspěšné navedení
nové družice, nebo na místo uvolněné
ukončeným nájmem. Čekat a za toto
čekání platit.
Všichni jistě cítíte,
že jaksi nesouvisí se státním zájmem
ovlivňovat složení oné fronty na pronájem
transpodéru. A přesto dnes platná úprava
předpokládá, že stát ústy
Rady České republiky pro rozhlasové a televizní
vysílání vyhlásí licenční
řízem, ve kterém posoudí, zda žadatel
má dost peněz, zda má alespoň elementární
znalosti o družicích
a zda program, který bude chtít někdy - až
na něj přijde řada - šířit,
bude relativně kvalitní, případně
bude připojeno několik licenčních
podmínek, které tuto relativní kvalitu zajistí.
Takto prověřen může žadatel - je-li
státem schválen -
začít hledat co možná nejvýhodnější
pozici v řadě čekajících. Upozorňuji,
že praktickým důsledkem tohoto stavu je fakt,
že Česká republika je jedinou evropskou zemí,
včetně postkomunistických, která nevysílá
dosud volný nekódovaný program přes
satelit. Fakta týkající
se regulační role státu v oblasti kabelových
televizí, jsou složitější úměrně
tomu, jak je složitá tato oblast obecně.
Žadatel o provozování
kabelového rozvodu je v prvé řadě
odkázán na vyhlášku 73/1974 Sb., o společných
rozvodech rozhlasových a televizních signálů,
v platném znění, která přesně
stanoví především technické podmínky,
které musí zájemce o tento typ provozování
splnit. Po jejich splnění může obdržet
žadatel licenci od Českého telekomunikačního
úřadu. Současně však musí
zajistit u příslušného
stavebního úřadu stavební povolení
pro rozvod kabelů, což rovněž není
jednoduchá věc. Teprve poté přichází
žadatel k dalšímu, již třetímu
orgánu státní správy, kterým
je Rada České republiky pro rozhlasové a
televizní vysílání. Ta postupuje obdobně
jako u žádosti o satelitní vysílání
s tím rozdílem, že formou dodatečných
podmínek rozhodne o tom, že majitel rozvodu bude šířit
televizní program společnosti XY, že uvede
X procent českých filmů, případně
přidělí některé další
podmínky, které více či méně
podnikatele v této oblasti omezují.
Jedinou relevantní povinnost,
týkající se povinného šíření
veřejnoprávní televize, na kterou má
občan platící konsecionářské
poplatky právo a povinnost, umožnit obci šíření
vlastního informačního kanálu Rada
do podmínek vkládat nemusí. Je totiž
dána přímo platným zněním
zákona.
Uvedl jsem zde úmyslně
poněkud podrobněji současný stav ze
dvou důvodů. Jednak jsem přesvědčen,
že takto jednoznačně vynikne nadbytečnost
silně ingerence státu v oblasti kabelů a
satelitů, jednak je daleko patrnější
kontrast s jinými oblastmi elektronických médií,
totiž s provozováním vysílání
prostřednictvím pozemních vysílačů
s přidělenými kmitočty. Právě
omezené množství kmitočtů a teoreticky
neomezené množství zájemců opravňuje
jednoznačně
stát k tomu, aby rozhodl, aby vybral. Můžeme
se zde hádat o kritéria výběru, o
priority. Nicméně nějaký výběr
učiněn být musí. Taková technická
omezení ovlivnitelná státem v oblasti satelitů
a kabelů nejsou. Co tedy chceme? Chceme umožnit všem
žadatelům o provozování rozhlasového
a televizního vysílání prostřednictvím
satelitu a kabelů, kteří si budou schopni
zajistit odpovídající technické prostředky
a kteří splní jednoznačné podmínky
dané zákonem, zúčastnit se soutěže
o přízeň televizního diváka
či rozhlasového
posluchače. Chceme princip licenční, výběrový,
nenárokový nahradit principem registračním,
nárokovým. Chceme využít režimu,
který bez problému funguje v oblasti médií
tiskových. Je jasné, že tento návrh
může vyvolat a také vyvolává
odpor. Většinou
jsou jeho motivací upřímné obavy z
přílišné liberalizace vedené
pocitem potřeby provést občana - televizního
diváka nepřátelským okolním
světem bez větší úhony a zájemce
o podnikání v této oblasti ochránit
jednak před přílišným ziskem,
jednak před špatným
odhadem tržního prostředí.
Závažné námitky
se tak objevily ve stanovisku orgánu, kterého se
náš deregulační návrh týká
přímo, totiž Rady České republiky
pro rozhlasové a televizní vysílání.
Pokusili jsme se oddělit námitky tzv. ideové,
vyplývající z jiného pohledu na roli
státu v životě občana, od těch,
které směřovaly k tvrzení, že
diskutovaný návrh není kompatibilní
s evropskými normami, úmluvami a direktivami Evropské
unie či Rady Evropy. Předkladatelé si zajistili
stanovisko Parlamentního institutu,
který samotnou změnu licenčního principu
na princip registrační za sporný nepovažuje.
Naopak ho považuje za akt, který je v souladu s trendem,
který momentálně ve změnách
evropských legislativ probíhá.
Upozorním vás nyní
na některé body, které by skutečně
mohly být v rozporu se současným zněním,
které ovšem nemají zásadní vliv
na filozofii našeho návrhu. Tyto připomínky
byly při jednání garančního
výboru pro vědu, vzdělání,
kulturu, mládež a tělovýchovu, stejně
jako při jednání stálé komise
Parlamentu pro sdělovací
prostředky zapracovány do návrhu formou pozměňovacích
návrhů. Jsou součástí textů
společné zprávy. Šlo především
o důraznější pokrytí problematiky
autorskoprávní, o povinnost žadatele uvést
složení společnosti s kapitálovými
podíly a způsob financování
vysílání, přizpůsobení
problematiky časových kvót při vysílání
reklam nejen evropským normám, ale i stávající
úpravě, a nakonec snad i povinnost Rady nezaregistrovat
takového žadatele, který by byl ve své
zvrhlosti tak upřímný, že by zmínil
svou chuť provozovat
fašistický, rasistický, komunistický
či pornografický kanál, tedy pořady,
jejichž šíření je výslovně
zakázáno zákonem. A tím se dostávám
k poslednímu argumentu, kterým bych chtěl
diskutovanou novelu uvést.
Je logické, že stát
sleduje, reguluje a kontroluje, co je elektronickými médii
šířeno bez ohledu na to, zda příjem
umožní anténa na střeše, parabola
či zásuvka kabelového rozvodu. Je však
nutné, aby veškerá omezení, která
jsou ve státním, resp. veřejném zájmu,
byla jasně definována zákonem.
Není tedy ani tak důležité, kdo vysílá,
ale co vysílá. Spočívá tak
podle našeho názoru role státu především
v oblasti kontroly dodržování zákonů
provozovateli vysílání, kontroly dodržování
pravidel hry, jejímiž účastníky
jsou nejen rozhlasově a televizní společnosti,
ale i posluchači a diváci.
Text společné zprávy,
který vznikl za aktivní spoluúčasti
předkladatelů, původní záměr
poněkud rozšiřuje, ovšem zdůrazňuji,
zcela v intencích již zmíněných
východisek. Pravidlo, že stát je oprávněn
do vysílání vstupovat pouze v mezích
zákona a ne na základě volné úvahy
skupiny k tomu, byť zákonem, oprávněných
osob, našlo praktické uplatnění i v
těch ustanoveních zákona, která se
týkala práv a povinností držitelů
licencí k vysílání pomocí pozemních
vysílačů
Text společné zprávy
hovoří o zrušení dodatečných
licenčních podmínek a jejich nahrazení
smluvními závazky žadatelů o licenci
vyplývajícími z jejich podnikatelského
záměru.
Dámy a pánové,
nedílnou součástí duálního
systému, v němž vysílání
elektronických médií v České
republice funguje, je provozovatel veřejnoprávní,
tedy provozovatel, který je zřízen zákonem,
jeho povinnosti a smysl jeho existence jsou určeny zákonem
a na jeho kontrolu je zákonem zřízená
rada jmenovaná parlamentem. Naše nejistota, pokud
jde o skutečnou
roli, o skutečný význam veřejnoprávních
médií se odráží v současném
stavu vysílání v České republice.
Veřejnoprávní televize vysílá
sice na dvou televizních kanálech, ale trvale přidělen
má pouze jeden. Veřejnoprávní rozhlas
přišel v minulosti o frekvenci
středovlnou, její komerční využití
bylo však nemožné a nyní již řadu
měsíců nevyužité. Nároky
na úroveň veřejnoprávních programů
jsou zčásti uspokojovány přísnými,
mnohdy typicky veřejnoprávními podmínkami
pro soukromé provozovatele, kteří jsou zcela
závislí na počtu diváků či
posluchačů, ochotných jejich program sledovat.
Rozpočet veřejnoprávních
médií je pokrýván z extrémně
nízkých koncesionářských poplatků,
zcela bez ohledu na inflaci tak, že tato média zřízená
z vůle veřejnosti jsou nucena odčerpávat
prostředky z jediného zdroje médií
soukromých, z reklamního trhu. Tento nepřirozený
stav je třeba postupně změnit. Prvním
krokem ke zpřehlednění situace je předkládaná
novela. Na jedné straně odnímá soukromým
provozovatelům řadu omezení typických
pro provozovatele veřejnoprávní,
na druhé straně navrhuje přidělit
zákonem druhý program České televizi,
onu zbytečně odebranou středovlnou síť
Českému rozhlasu.
Schválení této
předlohy by tedy mělo vyslat jasný signál,
že si Parlament České republiky jednoznačně
uvědomuje svou zodpovědnost za stav vysílání
rozhlasu a televize a že vnímá význam
nejen soukromých provozovatelů, ale i provozovatelů
veřejnoprávních.
Dámy a pánové,
jsem přesvědčen, že sněmovna
zaujme k navrhovanému zákonu moudrý postoj
a že jeho přijetím otevře dveře
k další legislativní práci. Oblast rozhlasového
a televizního vysílání podléhá
zběsilému vývoji jako snad žádná
jiná. To, co bylo moderní a moudré v roce
1991, se již dnes jeví jako zastaralé a brzdící
další vývoj. Mějme to na paměti
nejen při hlasování
o této předloze. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
poslanci Martinu Přibáňovi a udílím
slovo panu poslanci Vladimíru Koronthálymu, aby
odůvodnil předloženou společnou zprávu
výborů. Obdrželi jsme ji jako sněmovní
tisk 1957. Prosím, pane společný zpravodaji.
Poslanec Vladimír Koronthály: Vážený
pane předsedo, dámy a pánové, již
před delší dobou různí poslanci
upozorňovali na to, že je vhodné nějakým
způsobem řešit problém zvaný
druhý program České televize. Řešení
posléze gradovalo v návrh zákona, který
byl kolegou Přibáněm a dalšími
předložen již někdy před létem
letošního roku, kde ovšem kromě tohoto
bodu se navrhuje řešení dalších
otázek týkajících se problematiky
sdělovacích prostředků.
Výbory, které se touto
předlohou zabývaly, tedy zejména výbor
pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež
a tělovýchovu, jakož i stálá
komise pro sdělovací prostředky, se touto
předlohou zabývaly delší dobu, zpočátku
musím říci s určitými rozpaky.
Posléze, tak jak návrh zákona získával
na přesnosti, propracovanosti, preciznosti, stále
s větším a větším zájmem.
Celé projednávání vyústilo
nakonec ve společnou zprávu, kterou máte
všichni jako sněmovní tisk 1957.
Hospodářský
výbor a výbor pro vědu, vzdělání,
kulturu, mládež a tělovýchovu projednaly
na svých schůzích návrh zákona
poslanců Martina Přibáně a dalších,
kterým se mění a doplňuje zákon
č. 468/91 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, ve znění
pozdějších předpisů, zákon
ČNR č. 103/92 o Radě České
republiky pro rozhlasové
a televizní vysílání, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon
ČNR č. 483/91 o České televizi, ve
znění pozdějších předpisů.
Oba uvedené výbory doporučují Poslanecké
sněmovně, aby s předloženým návrhem
zákona vyslovila souhlas ve znění společné
zprávy.
Jak už jsem zmínil,
návrhem zákona se zabývala také stálá
komise pro sdělovací prostředky, která
rovněž vyslovila souhlas se zněním zákona,
ovšem s některými výhradami, které
podle mých informací budou řešeny formou
pozměňovacího návrhu, čili
domnívám se, že mohu říci, že
stálá komise souhlasí se zněním
společné zprávy doplněné o
pozměňovací návrhy, které patrně
zazní. V této chvíli je předčasné
říkat cokoli dalšího. Domnívám
se, že by bylo vhodné otevřít rozpravu.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
společnému zpravodaji. Mám technické
sdělení, pan poslanec Tomáš Svoboda
má náhradní kartu č. 21.
Nyní otvírám
rozpravu. Do rozpravy se písemně přihlásili
pan poslanec Ondřej Zemina s pozměňovacími
návrhy, které chce přednést jménem
stálé komise pro sdělovací prostředky,
dále se pan poslanec Zemina přihlásil do
rozpravy s pozměňovacím návrhem, který
chce přednést sám. Dále pan poslanec
Jaroslav Soural, jako čtvrtý pan poslanec Vladimír
Koronthály s pozměňovacím návrhem.
Pan poslanec Soural rovněž ohlašuje pozměňovací
návrh. Hlásí se pan poslanec Pavel Seifer,
bude mluvit jako pátý.
Dávám slovo panu
poslanci Ondřejovi Zeminovi, aby postupně přednesl
obojí soubor návrhů, které nám
chce dát ke zvážení.