Místopředseda
PSP Jan Kasal: Děkuji
paní poslankyni Orgoníkové. Konstatuji, že
pan poslanec Oldřich Vrcha má náhradní
kartu č. 26. Žádám, aby se slova ujal
pan poslanec Hirš a připravila se paní poslankyně
Čelišová.
Poslanec Pavel Hirš:
Vážený pane předsedající,
vážený pane předsedo, pane ministře,
kolegyně a kolegové, leží před
námi zákon, který zásadním
způsobem má upravit postavení vysokých
škol, postavení ministerstva a dalších
institucí, které jak jsem hluboce přesvědčen
- je třeba upravit.
Každá nová
zákonná norma, a to chci zdůraznit, musí
být posunem dopředu, musí řešit
věci, které stará norma - mám na mysli
zákon 172/1990 Sb. - neřešila a kterou je potřeba
upravit.
Co mám na mysli? Mám
na mysli především vytvoření
určitě soukromé iniciativy ve vysokém
školství, mám na mysli postavení vysokých
škol jako takových a dokonce i určité
odpovědnosti, a já nezastírám, že
v tolik kritizovaném školném vidím určitý
motivační nástroj, ovšem za předpokladu,
že motivačním nástrojem bude.
Vyslechl jsem velice pozorně
radu názorů mých předřečníků.
Většina nebo všichni doporučovali vrátit
zákon k přepracování. Já si
kladu otázku: Za této situace, která se vyvinula
5 let po přijetí minulého vysokoškolského
zákona a kde určitý vývoj postoupil
dopředu, zda není nutný nový vysokoškolský
zákon, který by upravil ty věci, které
jsem naznačil. Jsem přesvědčen, že
nutný je. Na rozdíl od jiných zákonných
norem mám obavu, když vrátíme zákon
k přepracování, že vysokoškolský
zákon v nejbližších 2 letech nebude. Co
se stane? Nová sněmovna bude paralyzována
činností, protože bylo rozhodnuto nešťastně
rozdělit senátní a parlamentní volby,
a já nevěřím, že na začátku
dalšího roku bude přijata tato zásadní
norma.
Mohu vás ujistit, že
jak komise pro vědu a výzkum, tak současný
podvýbor, jemuž mám čest předsedat,
věnoval velkou pozornost zejména projednávání
zásad vysokoškolského zákona. Seznámili
jsme se podrobně s předloženým paragrafovaným
zněním. A za podvýbor mohu vyjádřit
několik zásadních věcí, kde
podvýbor vidí určité problémy.
Protože jsme v prvním čtení, nebudu
navrhovat řešení, ale řeknu, které
problémy podvýbor vidí.
Je to především
postavení akreditační komise, kde podle našeho
názoru by to měl být nezávislý
orgán, který nezávisle rozhoduje a který
je partnerem vlády.
Druhý okruh problémů
je samospráva vysokých škol. Zde jsme narazili
na určité matení pojmů a nedorozumění.
Nejde o samosprávu v pojmu obecní samosprávy,
ale musí být zachována
samospráva odborná, samospráva organizační
a určit autonomní postavení vysokých
škol v rámci celého systému.
Je samozřejmě třeba
definovat i akademické svobody. Ale pokud se týče
financování, jsem tohoto názoru, že
kdo financuje, ten musí kontrolovat.
Druhá věc, která
je také svým způsobem zásadní
a kterou je potřeba dotáhnout do konce, je obnova
vysokých škol jako vědeckých institucí.
Stále u nás přetrvává sovětský
model: vysoké školy učí, akademie bádá.
Tento model je třeba rozbít a vysoké školy
musí mít postavení vědeckých
institucí, jako takových. Osobně jsem vždycky
usiloval a budu usilovat o propojení ústavů
Akademie věd s vysokými školami, aby ústavy
Akademie věd měly postavení externích
školících pracovišť a další
věci, které je třeba dotáhnout
do té představy, aby skutečně vysoké
školy byly základem vědeckého bádání.
Čtvrtým okruhem
problémů, které vidím jako problematické,
je reprezentace vysokých škol. Zde jsem zaslechl názor,
že v zákoně není rada vysokých
škol, konference rektorů. Domnívám se,
že zákon by neměl jít do takových
podrobností a že by měl být obecný
v poloze, určit reprezentaci jako takovou a ponechat na
vysokých školách, kdo to bude. Konference rektorů
není žádným zákonem ustanoveným
subjektem, může být zrušena, může
přejít do
jiné polohy a potom nebude mít ministerstvo ani
vláda partnera. Čili jsem pro obecnou polohu v reprezentaci
jako takovou.
Samozřejmě bych
mohl mluvit o školném. Něco jsem naznačil,
ale odmítám, aby školné bylo represívním
nástrojem, kde někde se to v tom zákonu
promítá.
Dalším okruhem problémů,
které nebyly naznačeny a které vidím
jako problematické, je vymezení bakalářského
magisterského studia, jeho návaznosti a jeho upřesněné
definice.
Na rozdíl od svých
kolegů jsem přesvědčen o tom, že
je možno tyto věci dořešit ve výboru.
Přestože mám velké námitky, přestože
mám určité jiné názory na některé
okruhy problémů, jsem přesvědčen,
že výbor a podvýbor pro vědu a výzkum
může tento zákon dopracovat ve spolupráci
s ministerstvem. Proto vřele doporučuji
v zájmu tohoto zákona, aby byl schválen v
prvním čtení a vpuštěn do čtení
druhého.
Místopředseda
PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Pavlu Hiršovi. O slovo se přihlásil
předseda Poslanecké sněmovny pan Milan Uhde.
Předseda PSP Milan Uhde:
Vážené
kolegyně a kolegové, jen krátká faktická
poznámka, která by měla vysvětlit
zmínku o dopise studentů Pedagogické fakulty
z Hradce Králové, jak se o tom ve svém příspěvku
zmínila paní poslankyně Orgoníková.
Paní poslankyně
Orgoníková mě požádala, abych
tři zástupce studentů přijal. Požádala
mě o to v úterý minulý týden.
Já jsem je přijal okamžitě v pátek.
To jen jako ukázka, že se snažím vyhovět
poslancům kterékoli politické strany, když
mě o něco takového požádají.
V normálním termínu by museli čekat
14 dnů nebo 3 týdny.
Považoval jsem tedy jejich téma za závažné.
Dopis mi skutečně
předali a já jsem vydal pokyn, aby byl rozmnožen
a rozdán poslancům. Jelikož však podobného
materiálu došla veliká spousta, je možné,
že se technicky tato dodávka na váš stůl,
na vaše lavice zdržela. Nemyslím si však,
že byste přišli o nějaké závažné
argumenty. Všechny argumenty, které studenti vznesli,
zazněly už v rozpravě. Tolik jsem považoval
za nutné vám vysvětlit. Děkuji za
pozornost.
Místopředseda
PSP Jan Kasal: Děkuji
panu předsedovi a prosím, aby se slova ujala paní
poslankyně Květoslava Čelišová
a připravil se pan poslanec Zdeněk Trojana.
Poslankyně Květoslava
Čelišová: Vážený
pane předsedající, vážená
sněmovno, s vědomím možné osudovosti
rozhodnutí o předloženém vládním
návrhu zákona o vysokém školství
si dovoluji v tomto okamžiku vyzvat všechny, kteří
dnes o tomto zákonu budeme rozhodovat, k maximální
uvážlivosti. Stejně jako moji předřečníci
bych si dovolila připomenout několik zásadních
bodů, se kterými nesouhlasím.
Předložený
zákon zásadně mění postavení
vysokých skol. Nedostatečným způsobem
řeší otázku sociálních
a prospěchových stipendií, není na
ně i při splnění podmínek právní
nárok. Je nezbytné zavedení sociálních
a prospěchových stipendií jako stipendií
nárokových.
Musí to být především stát,
který bude garantovat, že přístup k
vysokoškolskému vzdělání budou
mít i nadaní jedinci ze sociálně slabších
vrstev. Odmítáme názor, že vysokoškolské
vzdělání je individuální záležitostí
jedince. Mělo by být v zájmu státu,
aby našel takové
nástroje, které by umožnily vysokoškolské
studium i sociálně slabším zájemcům,
jejichž nadání pak bude plně využito
pro společnost.
Pracovní poměry
na dobu určitou u akademických a pedagogických
pracovníků považujeme za diskriminaci vůči
ostatním. Snížení právní
jistoty těchto zaměstnanců nelze v žádném
případě připustit.
Za nedemokratické a v rozporu
s principem volitelnosti považujeme určení
počtu docentů a profesorů v akademických
senátech vysokých škol.
Samozřejmě, že
zásadně nesouhlasíme se zavedením
školného na vysokých školách. Institut
školného by znemožnil rovný přístup
k vysokoškolskému vzdělání a
výrazně by snížil počty studentů
ze sociálně slabších vrstev.
Zajímalo by nás, která z dnešních
parlamentních stran jste oslovila ve svém
programu voliče a informovala je v minulých parlamentních
volbách o zavedení školného. Cílem
placení školného má přece být
částečné vyvázání
státního rozpočtu z výdajových
povinností vůči vysokému školství,
nikoli možnost zvýšení kvality a produktivnosti
výuky. Všichni dobře víme, že školné
v podstatě neovlivní rozpočty škol ani
nezlepší jejich technické a technologické
vybavení, stejně jako víme, že návrh
tohoto zákona vychází z restriktivní
politiky současného politickoekonomického
centra. Víme také, že
placení školného mj. může být
diskriminující vůči méně
atraktivním a minoritním studijním oborům,
které jsou však investičně náročné.
Stejně jako moji předřečníci
máme další argumenty vůči školnému.
Výše školného je za hranicí sociální
únosnosti. Velká část studentů
se může dostat do postavení studenta při
zaměstnání. Vazba výše školného
na průměrnou částku neinvestičních
výdajů na jednoho studenta ze státního
rozpočtu je nefunkční, nelogická a
především neodůvodněná.
Splácení úvěru na školné
po ukončení
školy podstatně zhorší startovací
podmínky bývalého studenta v praktickém
výkonu povolání. Splácení školného
se také může stát významným
protipopulačním prvkem.
Nejisté zůstávají
i systémové vazby do oblasti sociální.
O školné nesmí být krácen státní
příspěvek vysokým školám.
Celé postavení studenta musí být propracovanější
a nesmí přinášet právní
nejistotu.
Chybí úprava přerušení
studia, s nímž návrh vůbec nepočítá.
Skutečností je, že nejsou komplexně
řešeny důsledky ztráty akreditace na
studijní poměr, že se prostě počítá
s jeho zánikem, jakož i s tím, že studium
může být ukončeno bez stanovení
bližších podmínek pro dluh na školném.
Podle mého názoru nemůže placení
školného odstartovat transformaci vysokého
školství. Naopak, otevře prostor pro sociální
selekci na jednotlivých oborech a školách,
zvětší závislost studentů na
rodičích a podstatně zhorší jejich
výchozí pozici po ukončení studia.
Položme si zásadní
otázku - potřebujeme vzdělané lidi?
Myslíme-li to s budoucností naší země
i svou vlastní vážně a upřímně,
pak ano. Proto si musíme na vysokých školách
vychovat nové schopné odborníky. Pokud bychom
však na tom chtěli ušetřit a hned na začátku
mladé lidi svazovat balastem peněz, pak sami sebe
odsuzujeme k chudobě.
Vláda by tedy neměla
hledat finanční zdroje u studentů, kde nejsou,
ale tam, kde by se měly v naší zemi vytvářet.
Vzala vláda v úvahu
při svém jednání o tomto zákonu
stanoviska akademických senátů, stanoviska
zástupců studentů, stanoviska Českomoravské
komory odborových svazů?
Je mi smutno. Dnes je zde čten
dopis studentů z Pedagogické fakulty v Hradci Králové.
Parlamentem kolují žádosti akademických
senátů našich největších
vysokých škol, které poukazují na hrozbu
nebezpečí, kterou by znamenalo přijetí
navrhované podoby zákona o vysokém
školství pro ideje
akademických práv a svobod, české
vysoké školství a národní vzdělanost.
Uvědomuje si vláda, že je nutno s těmito
odborníky hovořit a jejich názory do navrhovaného
zákona zapracovat? Jde o ohrožení samosprávných
tradic, ale zejména o ohrožení
nezávislosti a nestrannosti posuzování odborné
úrovně vysokých škol a především
- a to zejména zdůrazňuji, o ohrožení
právních jistot studentů.
Vzhledem k výše uvedeným
důvodům poslanecký klub KSČM vyslovuje
zásadní nesouhlas s vládním návrhem
zákona o vysokém školství. Navrhujeme
jeho vrácení vládě k přepracování.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda
PSP Jan Kasal: Děkuji
paní poslankyni Čelišové. Pan poslanec
Body má náhradní kartu č. 23. Prosím,
aby se ujal slova pan poslanec Zdeněk Trojan. Připraví
se pan poslanec Jaroslav Sýkora.
Poslanec Zdeněk Trojan:
Pane předsedající,
pane předsedo, pane ministře, kolegyně a
kolegové, s ohledem na to, že se jedná o první
čtení, nebudu se ve svém vystoupení
pouštět do podrobných rozborů jednotlivých
paragrafů a budu se snažit mluvit pokud možno
v obecné rovině.
Úvodem bych chtěl
říci, že během celé přípravy
tohoto zákona, diskusí o jeho podobě, jsem
nabyl pocitu, že předkladatelé nedokáží
odlišit mezi tím, co je vzděláním
jakožto bohatstvím jedince a vzdělaností
jakožto bohatstvím celé naší společnosti.
Kdybyste mně dovolili,
vrátil bych se trochu zpátky do historie. Nechci
se vracet ani do 14. století, kdy Karel IV. zakládal
Pražskou univerzitu, nechci se vracet ani do 18. století,
kdy vznikala první Vysoká technická škola
v našem regionu. Myslím si, že by však bylo
dobře, aby se navrhovatelé i s těmito záležitostmi
seznámili.
Chtěl bych se vrátit
jenom o šest let zpátky. Právě teď,
v prosinci, je to oněch šest let, kdy jsem jako zástupce
Občanského fóra naší fakulty
společně s ostatními zástupci z jiných
fakult v koordinační skupině OF vysokých
škol diskutoval o postupu, který by zajistil, aby
české vysoké školy přešly
na demokratické principy. Už tehdy bylo zřejmé,
že to nebude možné bez vypracování
a přijetí
nového zákona o vysokých školách.
Při jednání se objevil dost výrazný
nesoulad v názorech na to, jaký má zákon
být, zda má být stručný všeobecný
- nebo zda má být zcela vyčerpávající
a detailní a nebo, zda se má pohybovat v určité
poloze někde mezi těmito
dvěma krajnostmi. Podstatnější však
bylo, že na tom, co má zákon ošetřit
a co má být jeho obsahem, byla všeobecná
shoda.
Za prvé šlo o to,
aby byl vyloučen stranický vliv na vysokých
školách. Nebyl tím míněn jenom
vliv Komunistické strany tak, jako to bylo v celém
minulém období, ale bylo to myšleno i na všechny
ostatní strany, které tehdy existovaly a které
by měly vzniknout.
Za druhé šlo o to,
odstranit centralizaci řízení a dát
maximální samosprávnost školám.
Bylo myšleno akademickým obcím na těchto
školách. Tím bylo zřejmé, že
má být tato pravomoc přenesena tak nízko,
kde je nejvhodnější aby byla uplatněna.
V podstatě šlo o princip
subsidiarity.
Za třetí šlo
o to dát studentům právo fakticky ovlivňovat
běh škol, učinit z nich skutečné
členy akademické obce. V minulém období
sice byli v radách fakult a vysokých škol studenti
zastoupeni, ale bylo to vyloženě formální.
Za čtvrté šlo
o to uvolnit rigidní a unitární učební
plány, které pro studijní obory byly platné
po celém území Československa.
Za páté bylo jasné,
že je potřeba umožnit studium co největšímu
počtu studentů. S tím mělo být
spojeno otvírání nových studijních
oborů včetně otvírání
nových vysokých škol.
Za šesté šlo
o to vytvořit podmínky pro svobodný rozvoj
vědecké a umělecké tvůrčí
činnosti. Byly tím míněny nejen podmínky
personální, ale také podmínky materiální.
Za sedmé šlo o to
otevřít školy zájemcům o vědeckou
a pedagogickou práci s cílem zkvalitnit úroveň
vědeckých a pedagogických pracovníků
působících na vysokých školách.
Za osmé bylo zřejmé,
že je potřeba dát právo samosprávám
vysokých škol rozhodnout o odchodu zkompromitovaných
pracovníků.
Na jaře v roce 1990 se
aktivity ujala skupina právníků, především
pracovníků právnické fakulty Karlovy
univerzity, kteří začali připravovat
paragrafované znění, které 4. května
1990 bylo přijato a tento zákon s malými
úpravami platí dodnes. Při jeho charakterizování
je možno říci, že v podstatě umožnil
změny, o které šlo, zajistil rozvoj vysokých
škol, dosáhlo se rozšíření
kapacit, především
v některých regionech. Samospráva byla zabezpečena
od fakult až po vrcholový orgán - Radu vysokých
škol. Rada vysokých škol během uplynulých
pěti let prokázala svou oprávněnost
a jsem přesvědčen o tom, že kdyby tento
orgán nefungoval, neměl potřebné pravomoci,
že ministerstvo školství by mělo s řadou
věcí velké problémy.
Je nutno říci, že
to byla právě Rada vysokých škol, která
dokázala utlumit problém s financováním,
především směrem ke způsobu rozdělování
prostředků na jednotlivé vysoké školy.
Mimo zákon vznikla Konference rektorů, která
rovněž začala získávat autoritu
a dodnes úspěšně pracuje. Vědecká
práce na vysokých školách přešla
od systému plánování na systém
grantů.
Významným krokem
byl vznik i fungující a funkční akreditační
komise. V podstatě lze říci, že zákon
umožnil pracovníkům vysokých škol,
aby udrželi fungující vysoké školy
v nových politických a makroekonomických
podmínkách. Tak, jak je to obvyklé, žádné
dílo není bez chyb a určité chyby
se nalezly při používání vysokoškolského
zákona rovněž.
Které byly ty nejzávažnější
a jsou nejzávažnější.
Za prvé jde o to lépe
právně definovat postavení studentů
a pracovníků vysokých škol.
Za druhé vyjasnit právní
subjektivitu fakult, především ve vztahu k
vysokým školám.
Za třetí jasněji
formulovat pravomoci rektorů, děkanů, akademických
senátů a v tomto okamžiku by se mohlo říci,
že by se měly upravit na základě získaných
zkušeností.
Za čtvrté je zřejmé,
že je nutno umožnit vytváření soukromých
subjektů oprávněných provádět
vysokoškolskou výuku a ostatní tvůrčí
činnost.
Za páté umožnit
vysokoškolskou výchovu i institucím působícím
mimo soustavu vysokých škol. Jde o to, aby byla využita
kapacita jiných organizací jako je např.
Česká akademie věd a současně
tím umožnit zavedení dalších studijních
oborů.
Za šesté bylo zřejmé,
že se musí uzákonit postavení Konference
rektorů.
Co se stalo? V roce 1993 přijala
tato sněmovna novelu, která snad měla nalézt
nové právní postavení vědeckých
a pedagogických pracovníků.
Spíš však měla
zbavit vysoké školy politicky zkompromitovaných
učitelů. To byl úkol, o kterém jsem
hovořil, když jsem říkal, co skupina
Občanského fóra považovala za nutné
na vysokých školách učinit. Vysoké
školy měly podle zákona 172/1992 možnost
s těmito pracovníky se vypořádat.
Zákon má § 37, který to umožňoval.
Jaký byl dopad novely z
r. 1993? Mohu bez uzardění říci, že
nulový. Spíše naopak. Konkurzy stály
spoustu peněz, času a práce a dopad konkurzních
řízení se nedostavil. Bylo to proto, že
na vypsaná místa, na něž byly konkurzy
vypsány, se vlastně žádní noví
zájemci nepřihlásili a dokonce došlo
k tomu, že některá místa zůstala
neobsazená. Nebylo se čemu divit, protože podmínky
jak pracovní, tak platové na vysokých školách
jsou ve srovnání s jinými oblastmi velice
nedostačující.
Můžeme říci, že na vysokých
školách existuje personální labilita,
která existovala již před tou novelou, a s
jejím přijetím došlo k další
destabilizaci a k dalšímu odlivu mladých a
perspektivních pracovníků z vysokých
škol. Nedávno pan předseda Akademie
věd řekl, že dříve než se
učiní nějaká opatření,
aby mladí pracovníci na akademii měli lepší
podmínky, už žádní takoví
na akademii nebudou. Myslím si, že podobná
situace je i na vysokých školách. Domnívám
se, že protesty, které akademické obce proti
zmíněné
novelce vznášely a které nebyly vyslyšeny,
by měly být varováním pro tuto sněmovnu
při přijímání nového
zákona o vysokém školství.
Zhruba v červnu v roce
1994 po určitých úvodních debatách
a diskusích začala pracovní skupina složená
ze zástupců Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy, Poslanecké sněmovny,
Rady vysokých škol, Konference rektorů zpracovávat
zásady zákona. To, co se tehdy během asi
tří měsíců podařilo,
bych označil za slušný základ, na kterém
mohlo být dále pokračováno, a po určitých
úpravách bychom se zcela jistě dostali k
dobrému výsledku. Během půl roku,
než materiál došel do parlamentu, byl však
zásadně zdeformován. To, co se projednávalo
na výboru pro vědu, vzdělání,
kulturu, mládež a tělovýchovu, byl zcela
jiný materiál, než který
ona skupina připravila. Přestože je nový
jednací řád, myslím si, že zásady,
tak jak už to zde zmínil pan zpravodaj Kozel, měly
byt určitým základem pro vytváření
paragrafového znění a vlastně také
byly. Řada připomínek, které i já
osobně jsem vznesl při
projednávání zásad zákona ve
výboru, byla do zákona zapracována. Pohříchu
musím konstatovat, že šlo o připomínky
spíše technického rázu, na principiálních
záležitostech se nic nezměnilo. A pokud přece,
tak k horšímu.
Moje zásadní návrhy, které jsem tehdy
přednášel, byly zamítnuty a já
v tomto okamžiku mohu říci, že jsem jen
potěšen, že řada poslanců, kteří
tenkrát hlasovali proti, patří dnes do politických
kruhů, které vlastně tyto mé výhrady
přijímají.
K jakým změnám
oproti současnému stavu došlo? Pokud jde o
právní postavení studentů, především
doktorantů a distančních, není v podstatě
nic do jasněno. Pokud se tyče právního
postavení pracovníků vysokých škol,
je s ohledem na oprávněnost konkurzních přístupů,
tak jak je zapsáno v předloze zákona, nejasné
a domnívám se, že věcně v daném
stavu na vysokých školách pro další
vývoj nebezpečné. Právní subjektivita
fakult se přeměnila na jejich absolutní nesvéprávnost.
Není jasné nejen formálně, ale i věcně,
co si předkladatel fakultou představuje. Definice
se příliš
neliší od vysokoškolského ústavu,
který je jednodušší o to, že nemá
samosprávu a jeho struktura je zcela vágně
popsána.
Za další: pravomoci
rektorů, děkanů a akademických senátů
se posunuly od fakult na vysokou školu a od samosprávných
orgánů
Místopředseda
PSP Jan Kasal: Dámy a pánové,
prosím o klid.
Poslanec Zdeněk Trojan:
na akademické
funkcionáře. Tento pohyb je zcela jasně možno
charakterizovat jako posun směrem k centralizaci a omezení
samosprávy. Podle předloženého návrhu
zákona je možné zřizovat nestátní
vysokoškolské instituce. Ty mají dokonce jednodušší
pravidla pro svou existenci než vysoké školy
státní. Dokonce mají i větší
ekonomickou jistotu v případě, že dostanou
státní dotaci. Pravidla pro jejich vznik a pro jejich
existenci však jsou
velice vágní a nepropracovaná. Zákon
umožňuje vysokoškolskou výchovu i v institucích
mimo soustavu škol. Především se to týká
Akademie věd. Ukazuje se však, že některé
záležitosti ani zde nejsou dořešeny, především
se to týká způsobu udělování
titulů. A pokud
se týče Konference rektorů, ještě
se k tomu vrátím.
Uvedené výhrady
a ještě řada dalších formálních
a technických důvodů by mě měly
vést k tomu, abych podal návrh, aby sněmovna
návrh zákona vrátila navrhovateli k dopracování.
Bylo to již zde podáno, čili myslím
si, že je to nadbytečné.
Kromě těchto námitek,
které jsem uvedl, jsou zde však další
aspekty. Je to již zmiňované Akreditační
kolegium, které se dostalo do postavení poradního
orgánu ministra, který může vypracovávat
pouze stanoviska. Myslím si, že to je zcela nepřípustně
a Akreditační kolegium by mělo být
minimálně orgánem vlády. Chci upozornit,
že jde o zásadní instituci, která určuje
především kvalitu vzdělávání
v zemi a postavení, tak jak je navrženo, projevuje
pouze nedůvěru vůči odborníkům.
Za další: reprezentace
vysokých škol. Platný zákon zabezpečuje
funkci Rady vysokých škol. Snaha o to, doplnit konferenci
rektorů jako samosprávný či reprezentační
orgán vysokých škol, se změnila v opak
a v návrhu není žádná ústřední
reprezentace.
Místopředseda
PSP Jan Kasal: Dámy
a pánové, promiňte pane poslanče,
ještě jednou dovolte, abych vás požádal
o klid.
Poslanec Zdeněk Trojan:
Pro českou akademickou
obec je to výraz akademické svobody a autonomie
vysokých škol. Společně s omezením
pravomoci senátu je pro ně takovéto řešení
nepřístupné. Tyto dva aspekty lze označit
jako výraznou centralizaci nebo možná ještě
lépe etatizaci. Tyto dvě tendence jsou tendencemi,
k nimž se uchylují státy, které si nevědí
rady a které opouštějí demokratické
principy.
Pokud jde o další
aspekt, to je aspekt školné, myslím si, že
ve vztahu ke dvěma zmíněným aspektům
se jedná o problém méně podstatný.
Důležitější však je, že
si s ním ani předkladatelé nevědí
rady. Ani text zákona, ani návrh vyhlášky,
která je v příloze, nejsou ve stavu, který
by dával navrhovateli vůbec právo věc
předložit sněmovně. O bezradnosti svědčí
i informace, kterou nám zástupce Ministerstva školství
sdělil na posledním zasedání podvýboru
pro vědu a výzkum, kdy řekl, že vybrané
školné budou školy
používat na prospěchová stipendia.
To je věc, které
už tedy vůbec nerozumím. Myslím tedy,
že to svědčí o naprosté bezradnosti
a že jde pouze o zavedení školného za
každou cenu, ať už to má nějaký
smysl nebo ne.
Pan kolega Decker tady hovořil
o vědeckovýzkumné činnosti. Souhlasím
plně s tím, že tato záležitost
je neošetřena, že bez výraznějšího
zahrnutí práva na vědu, výzkum a rozvoj
technologií na vysokých školách, na
zabezpečení tvůrčí činnosti,
není možné tento zákon přijímat.
Tyto tři, resp. čtyři posledně
zmíněné aspekty považuji za tak principiální
a tak zásadně ovlivňující obsah
zákona, tak narušující jeho komplexnost,
že vrátit k dopracování prostě
nestačí. Navrhuji proto, aby návrh zákona
byl zamítnut. Pokud se bude hlasovat, dovoluji si požádat,
aby to bylo učiněno v jiném pořadí,
než navrhl pan poslanec Vorlíček, a to aby
se nejprve hlasovalo o zamítnutí a potom o vrácení
k dopracování.
To, že navrhuji zamítnutí,
mě vede k tomu, abych řekl, že se domnívám,
že současný zákon je v případě,
že bude souhlas, možno novelizovat a že ta novelizace
by nemusela být příliš velká
a že by se s ní dosáhlo zcela stejných
efektů nebo týchž efektů, o něž
nám jde.
Chtěl bych se ještě
zmínit o situaci na vysokých školách,
která je všeobecně velmi neutěšená.
Pracovníci vysokých škol stárnou, mladí
za podmínek, které tam jsou, nechtějí
na vysoké školy nastupovat jako pedagogičtí
a vědečtí pracovníci. Je to způsobeno
podmínkami nejen platovými, ale i podmínkami
pro práci. Myslím, že vláda by se spíš
měla zabývat tím,
jak tuto situaci na vysokých školách řešit.
Myslím, že určitou inspirací by jí
mohl být třeba německý zákon,
tuším z roku 1988 nebo 1989, který se zabývá
rozvojem vysokých škol na území Německé
spolkové republiky. Podobná inspirace by se třeba
našla u vlády
britské, kdy v roce 1963 Harold Wilson vyzval k vypracování
projektu, který by zpřístupnil vysoké
školy co největšímu počtu zájemců.
Bylo to období, kdy vznikla instituce, která se
označuje jako "open university".
Ještě bych mohl možná
říkat další věci, kterými
by se vláda měla zabývat spíš
než zpracováváním vysokoškolského
zákona, myslím ale, že k tomu bude ještě
čas později. Děkuji za pozornost a omlouvám
se, že jsem hovořil trochu déle. Nezlobte se,
já celých vlastně již 6 let se kolem
problematiky vysokoškolského
zákona a vysokých škol pohybuji, stále
ještě pracuji na vysoké škole, takže
ta věc je mi velmi blízká a velice se mě
dotýká. Děkuji ještě jednou za
pozornost.
Místopředseda
PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Zdeňku Trojanovi, konstatuji, že pan
poslanec Kubiš má náhradní kartu č.
22. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jaroslav Sýkora,
připraví se pan poslanec Viktor Dobal.
Poslanec Jaroslav Sýkora: Vážený
pane místopředsedo, vážený pane
ministře, vážení kolegové, kolegyně,
stanovisko poslaneckého klubu Českomoravské
unie středu k vládnímu návrhu zákona
o vysokém školství:
Nemáme-li nerostné
bohatství, nejsme schopni v této chvíli říci,
na kterém oboru postavíme rozvoj našeho hospodářství
v budoucnu, musí nám být jasné, že
vysoká vzdělanost je program, který musíme
všichni a bezezbytku prosazovat, máme-li se v budoucnu
mít o co opřít a chceme-li uspět v
soutěži vyspělých demokracií.
Návrh vysokoškolského zákona k tomuto
postoji podmínky nevytváří.
1. Zavedení školného je nesystémové
s ohledem na daňové
a další finanční předpisy, přitom
fakticky neřeší problém financování
vysokých škol. Kromě argumentů, které
zde padly a jistě ještě padnou, nevidíme
rozdíl mezi politickou bariérou minulého
režimu a finanční bariérou současného
návrhu školného.
2. Přijmeme-li školné
s tím, že na jeho zaplacení vytvoříme
možnost půjček, dosáhneme pouze protipopulačního
opatření ve skupině vysokoškoláků,
protože výrazně zhoršíme jejich
finanční situaci v době, kdy by měli
zakládat rodinu. U vysokoškolsky vzdělaných
lidí lze s úspěchem předpokládat,
že tyto záležitosti budou zohledňovat.
3. Za podstatnou vadu tohoto návrhu
jako strana akcentující prvky samosprávy
jako základu demokracie, považujeme výrazné
omezení pravomoci samosprávných orgánů,
především akademických senátů.
Taxativní výčet pravomocí jejich samosprávný
charakter výrazně omezuje. Za výsměch
studentskému hnutí 17. listopadu 1989 považujeme
návrh na snížení maximálního
počtu zastoupení studentů v akademických
senátech. Akademické svobody by měly
být nedotknutelné pro společnost, která
se chce pyšnit přívlastkem demokratická.
Řízení vysokých škol se musí
řídit principy decentralizace a autonomie.
4. Postrádáme v
zákoně definici a vytvoření rámce
činnosti vysokých škol jako systému,
který musí zahrnovat propojení teorie, vědy
a praxe. Pokud toto propojení nezabezpečíme
a nevytvoříme pro ně podmínky, vystavujeme
se nebezpečí, že vysoké školy se
stanou zkostnatělými ústavy, které
nebudou schopny připravit odborníky širokého
záběru a schopností rychlé
orientace a adaptace, kterou trh práce příštího
tisíciletí bude vyžadovat.
Poslanecký klub Českomoravské
unie středu považuje proto zákon o vysokých
školách za velmi důležitý a postoj
společnosti ke vzdělání vyjádřený
tímto zákonem za jednu z klíčových
oblastí. Vzhledem k chybám, které vládní
předloha vykazuje a které podle našeho názoru
není možné změnit pouze pozměňovacími
návrhy, poslanecký klub Českomoravské
unie středu tento návrh nepodpoří.
Přejeme si vsak - a jsme ochotni se na tom podílet
- aby se tato problematika
vrátila do parlamentu co nejdříve. Děkuji.