Poslanec Zdeněk Trojan:
Vážený
pane předsedo, vážené kolegyně,
vážení kolegové, projednáváme
předlohu zákona, kterým má být
zřízena funkce veřejného ochránce
práv, ombudsmana.
Jde o institut, který existuje
prakticky ve všech zemích, které považujeme
za demokratické, a je v nich zcela normální
součástí občanského komfortu.
Nechci dokazovat potřebnost takového institutu pro
naše občany; to ostatně učinil jménem
předkladatelů pan poslanec Pavela. Řada argumentů
v tomto smyslu zazněla už z úst poslanců,
kteří hovořili přede mnou.
Na tomto místě bych
chtěl poukázat pouze na některé
mýty, které se okolo tohoto zákona, a tedy
okolo funkce ombudsmana, objevují.
Ombudsman není v žádném
případě dalším orgánem
soudní moci, a ani není oprávněn do
pravomoci soudů jakkoliv vstupovat.
Jeho hlavní úkol
spočívá v dohledu nad dodržováním
zákonů a ostatních právních
předpisů ve veřejné správě
a především v dohlížení
na plnění povinností státními
úředníky, v ochraně občanů
před špatnou správou, byrokratickými
a necitlivými postupy úředníků
veřejné správy, přehlíživé
nebo liknavé jednání, arogance,
nezdvořilost, průtahy atd., které většinou
ani nelze považovat za porušování lidských
práv nebo nějakých právních
norem, by měly být předmětem zájmů
ombudsmana.
Jde vesměs o chování,
které není soudy ani jinak postižitelné.
Možná, že na zkreslení představ
o působení ombudsmana se podílí terminologický
ekvivalent používaný v češtině
"ochránce práv".
V některých zemích
je pro označení této funkce používán
jiný termín "mediátor", což
by se dalo do českého jazyka přeložit
jako "prostředník" nebo "zprostředkovatel",
což daleko lépe a přesněji charakterizuje
postavení ombudsmana jako orgánu zprostředkujícího
nedobře fungující vztah mezi občanem
a státním úředníkem.Vyskytují
se ale i jiné názvy jako "advokát lidu",
"komisař pro občanská práva",
"správní komisař"
apod. Dalším mýtem o ombudsmanovi je vytváření
představy o tom, že má být nadán
pravomocemi, které jsou v rozporu s dosavadním ústavním
rozdělením moci, jak se také uvádí
ve vládním stanovisku k návrhu zákona.
Pečlivý čtenář
návrhu zákona však zjistí, že ombudsman
do pravomocí jednotlivých ústavních
orgánů a ani do vazeb mezi nimi nijak nevstupuje.
Jediné oprávnění, které ombudsman
má mít, je oprávnění provádět
šetření v úřadech veřejné
správy, a ty jsou povinny mu to umožnit.
Po posouzení stížnosti
proti úřadu, nebo snad přesněji, proti
úředníkovi úřadu veřejné
správy, nemá možnost uložit žádná
vynutitelná opatření. Nemá právo
přímo zasahovat či ovlivňovat činnost
úřadu. Závěr, který vysloví,
není příkazem nadřízeného
podřízenému ani nemá charakter
soudního výroku.
Je pouze vyjádřením názoru, doporučením
způsobu nápravy, a je na zodpovědných
vedoucích úřadů,
kterému je určen, jaká opatření
z toho vyvodí.
Ombudsman však může
o případech, jimiž se zabývá,
informovat veřejnost a v případě,
že je s provedenou nápravou nespokojen, předložit
své stanovisko se žádostí o sjednání
nápravy, hierarchickým postupem až do Parlamentu,
jehož je vlastně orgánem.
Působnost a vliv ombudsmana
jsou založeny na přirozené osobní autoritě,
která musí zaručit, že jeho doporučení
budou obecně i těmi, jichž se týkají,
akceptována.
Chápu, že fungování
takového principu je pro některé naše
politiky a i pro určitou část naší
společnosti nepochopitelné. Že se respektuje
výrok, který není penalizovatelný,
je skutečně pro mnohé něčím,
čemu jsme dosud nedokázali přijít
na chuť.
Faktem však je, že v
demokratických zemích byl takový princip
přijat a o jeho efektivitě se nepochybuje.
Nyní bych si dovolil říci
několik slov v souvislosti s naším přáním
vrátit se do světového společenství
právě takových demokratických zemí.
Jak jsem uvedl, ty se vesměs s principem ombudsmanství
vyrovnaly.
Více než 100 zemí
na světě má institut ombudsmana zřízen.
Úřad ombudsmana působí prakticky ve
všech zemích Evropy, a ze zemí Evropské
unie není zřízen vlastně pouze ve
Spolkové republice, ale i tam se o jeho zavedení
vážně uvažuje.
Existuje Evropský ombudsman ustavený Evropským
parlamentem, který je vrcholným orgánem ombudsmanského
typu pro Evropskou unii.
Jak již bylo řečeno,
Rada Evropy přijala v roce 1985 doporučení,
v němž členské státy vyzývá
ke zřízení národních institutů
veřejného ochránce práv, a toto doporučení
bylo obecně respektováno.
Z vlastní zkušenosti
z mého působení v Parlamentním shromáždění
Rady Evropy mohu říci, že při jednání
a přípravě různých dokumentů
v Parlamentním shromáždění Rady
Evropy i ve Výboru ministrů Rady Evropy, se považuje
za samozřejmost existence institutu ombudsmanského
typu v členských státech.
Všechny státy, které
byly v posledních letech do Rady Evropy přijímány,
měly zřízení úřadů
ochránce práv uloženo v rámci přijímajících
podmínek.
Rovněž na základě
doporučení Rady Evropy byla vytvořena Organizace
evropských ombudsmanů, která zprostředkovává
výměnu zkušeností z činností
národních ombudsmanů a přispívá
ke sbližování názorů na fungování
dohledu nad veřejnou správou jako službou občanům.
Podobným způsobem
pracuje i Světová organizace národních
ombudsmanů.
Marně přemýšlím
a hledám, která tuzemská organizace bude
partnerem těmto evropským či světovým
institucím. Rozhodně to nemůže být
Ústavní ani Nejvyšší soud, a ani
výbor petiční, pro lidská práva
a národnosti Poslanecké sněmovny.
Nedokážeme-li se s
těmito zkušenostmi vyrovnat, a funkci veřejného
ochránce práv se neodhodláme zřídit,
můžeme se dostat v rámci demokratických
zemí do pozice "kůl v plotě". Jistě
by to nebylo v náš prospěch. Zamítavé
stanovisko vlády k návrhu zákona o veřejném
ochránci svým tvrzením, že ochranu lidských
práv a svobod v České republice dostatečně
zajišťuje existující právní
mechanismus, svědčí
buď o nepochopení postavení funkce ombudsmana,
anebo může být vykládáno jako
názor, že ty demokratické země, který
takový institut mají zřízen, ho mají
zbytečně, a že by si měly vzít
příklad z našeho systému zajištění
ochrany práv a svobod občanů,
jejich ochrany proti nesprávným postupům
úředníků veřejné správy.
Domnívám se, že
naopak zkušenosti a politický vývoj v těchto
zemích, k jejichž právním standardům
se zatím jen postupně přibližujeme,
bychom měli brát jako inspirativní poučení
včetně jejich dobrých zkušeností
s úřadem ombudsmana.
Vláda i někteří
naši politici dávají najevo názor, že
ombudsman nepatří do našeho právního
řádu, protože je s ním nekompatibilní.
Takový postoj se mi zdá zcela absurdní.
Institut ombudsmana je bezesporu
vůči právnímu systému zcela
invariantní. Dokazuje to i v praxi prokázaný
fakt, že úspěšně působí
v zemích, jejichž právní řád
se od sebe liší skutečně dost podstatně.
Snad to lze dokumentovat srovnáním takových
zemí jako jsou Spojené státy americké
na jedné straně, a polsko, dokonce ještě
v období totality, na straně druhé či
skandinávské země a Austrálie.
Se zavedením institutu
ochránce práv občanů se dokázaly
vyrovnat i takové země jako jsou Maďarsko,
Rumunsko, Slovinsko a v určité formě dokonce
i Rusko.
Tvrzení o nekompatibilnosti
ombudsmana s naším právním řádem
ve srovnání s faktem existence tohoto institutu
prakticky ve všech demokratických zemích může
vést k pro nás nepříjemnému
závěru, a sice že pokud opravdu je tomu tak,
pak není špatný institut ombudsmana,
ale náš právní řád.
Já si nemyslím ani
to první, ani to druhé. Plyne z toho pro mne jednoznačný
závěr. Česká republika veřejného
ochránce práv potřebuje a zřízení
této funkce žádné objektivní
důvody nebrání.
Proto je žádoucí
návrh zákona v prvním čtení
přijmout a v jeho projednávání v Poslanecké
sněmovně pokračovat.
Vážené kolegyně,
vážení kolegové, dovoluji si vás
požádat, abyste při rozhodování
o osudu projednávaného zákona o veřejném
ochránci práv zvážili i ty argumenty,
které jsem ve své řeči uvedl a podpořili
jeho postoupení do druhého čtení.
Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
poslanci Zdeňku Trojanovi. Slovo má pan poslanec
Marek Benda. Připraví se paní poslankyně
Marta Hubová.
Poslanec Marek Benda: Vážený
pane předsedo, dámy a pánové, budu
zřejmě mluvit trochu jinak než mí stávající
předřečníci, ale nevolil bych tak
silná slova, která tady zazněla demokratičnost
systému s ombudsmanem, o tom, jak se budeme cítit
v Evropě - jako kůl v plotě, či ne,
pokud budeme nebo nebudeme mít veřejného
ochránce práv.
Osobně se domnívám,
že tuto instituci naše země nepotřebuje
v tuto chvíli, že její pravomoci dostatečně
plní Ústavní soud. Je vždycky dobře
vidět celý právní rámec v komplexu.
Ústavní soud má veškeré pravomoci
přezkoumat kterékoliv jednání orgánu
veřejné správy, které by zasahovalo
zásadním způsobem do práv a svobod
občanů. Navíc vůbec není jasné,
jaká je představa velikosti takového institutu.
Navrhovatelé uvádějí 25 až 30
milionů, ale pokud by měl skutečně
plnit to, co navrhovatelé předpokládají,
obávám se, že to bude muset být mnohasetčlenný
aparát, který bude jezdit po celé zemi a
každého stěžovatele zkoumat, zda se postupovalo
správně nebo nepostupovalo správně.
Velmi se obávám "rozlejzání"
těchto institucí.
I víra, že se nám
podaří najít ideální osobu,
která bude nezávislou, bude všeobecně
respektovanou, je podle mého názoru trochu mylná.
Zkoušeli jsme to už mockrát, i v této
sněmovně, do nejrůznějších
rad a dalších věcí, a vždycky to
vyvolalo jenom komplikace a politické napadání,
s kým je ten či onen spjat. Byl bych velmi opatrný
při přijímání veřejného
ochránce práv. Myslím si, že máme
co zlepšovat na státní správě,
máme co zlepšovat na postupu byrokratického
živlu vůči občanům, to samozřejmě,
ale hledejme mechanismy, které budou
účinnější, nikoliv jednu velkou
instituci, kterou budeme ukazovat Evropě, ale která
nikomu reálně skutečně nepomůže.
Proto navrhuji tento návrh zákona zamítnout.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
poslanci Marku Bendovi. Zvu k řečništi paní
poslankyni Martu Hubovou, připraví se paní
poslankyně Petra Buzková.
Poslankyně Marta Hubová:
Vážený
pane Předsedo, kolegyně a kolegové, vláda
je bezpochyby významným nositelem moci. Legislativa
jí propůjčila rozsáhlé pravomoci,
které realizuje zejména prostřednictvím
byrokratického aparátu. V situaci, kdy je teprve
budován právní stát, došlo k
tomu, že byly vytvořeny více než tři
desítky dekoncentrovaných územních
správních orgánů či detašovaných
pracovišť orgánů ústředních,
jež jsou řízeny liniově s minimální
slučitelností
svých agend i metod správní činnosti.
V souladu se změnami právního
řádu tak musí zákonitě docházet
k tomu, že demokratický stát je vybaven k mnohem
větším zásahům do osobní
a občanské integrity lidí, na něž
mnozí nejsou a často ani nemohou být dostatečně
připraveni. Občan má ke státu reprezentovanému
vládou a jejími státními orgány,
dvojí postavení. Jednak se zúčastňuje
politických procesů, z nichž nejdůležitější
jsou volby. Vliv občana jako jednotlivce na tvorbu a posuzování
vládní politiky je
však z tohoto hlediska velmi omezený. Jednak je občan
v roli subjektu konfrontován s prosazováním
vládní politiky. Vláda ukládá
omezení a povinnosti, jež je povinen dodržovat.
Na rozdíl od tržního prostředí
nemá občan možnost od závazku vůči
vládě a jejím
správním orgánům odstoupit a může
se jako osoba cítit vůči státní
správě bezmocným. K tomuto nezřídka
přispívá i arogantní chování
státních úředníků vůči
občanům, skutečnost, že vinou strukturálních
nedostatků či pro velký nárůst
agendy se považuje za normální,
je-li občan poškozován dlouhodobým neřešením
jeho problémů, dále i skutečnost,
že zákonodárnou mocí nejsou vyřešeny
některé základní problémy,
mající vztah k ústavě našeho
státu, jako jsou např. neustavení Nejvyššího
správního soudu, nedořešení realizace
Senátu Parlamentu České republiky, neustavení
některých orgánů státní
správy, jako např. vyšších územně
samosprávných celků a jejich orgánů.
K tomu, aby zmizel nebo byl alespoň
omezen pocit bezmocnosti občana vůči vládě
a jejím orgánům, je třeba dvojího
dohledu a kontroly:
- Zaprvé je to vnitřní
kontrola chování každého úředníka
jeho spolupracovníky a nadřízenými.
- Zadruhé je to kontrola
zvenčí, která pozitivně působí
na kontrolu vnitřní.
Hlavní formou této
kontroly je v demokratickém státě kontrola,
kterou vykonává zákonodárná
moc nad mocí výkonnou. Přestože je tato
kontrola nepostradatelná, je většinou nedostačující
v případech, kdy se jedná o ochranu jednotlivého
občana. Ochranu jednotlivce zajišťují
soudy v souladu s platnými zákony. Tato ochrana
avšak nemůže postihnout všechny situace,
do nichž se může občan dostat v návaznosti
na státní správu, a soudy se nemohou ve většině
případů na řešení problémů
občanů podílet. Proto řada států,
a to již od starověku, praktikuje různé
instituty mluvčích,
prostředníků či svěřovatelů,
garantujících jakési poslední odvolání
proti postupu správního aparátu státu.
V několika zejména
evropských zemích zastává funkci ochránce
občanů vůči státní správě
institut ombudsmana, s jehož činností v různých
formách jeho existence jsou obecně dobré
zkušenosti. Ombudsman, ať už v jakékoli
podobě, je prostředníkem mezi státem
a občanem, který bez velkých kompetencí
zajišťuje důvěryhodnost státu pro
občana. Protože vývoj v jednotlivých
zemích není shodný, není shodný
ani stav právního
vědomí občanů a státních
úředníků, není v jednotlivých
zemích shodný ani institut ombudsmana, a to jak
co do rozsahu pravomocí a působnosti, tak co do
organizační struktury.
Přes tyto rozdíly
institut ombudsmana svou kontrolní a ochranářskou
roli plní a je považován za garanci dodržování
práv občanů. Ze zkušeností Spolkové
republiky Německo je pak bezpečně zjištěno,
že největší potřeba ochrany před
chybami v činnosti státní správy je
na územích, která prošla totalitním
režimem. Také zkušenosti z
působení ombudsmana v Polsku ukazují, jak
důležitým článkem demokracie
tento institut je, ale i to, že s rozvojem skutečné
demokracie postupně klesá počáteční
nápor stížností.
Ke všemu, co zde bylo uvedeno,
lze namítnout, že v našem státě
lze ochranu občanů řešit jinak, neboť
například prezidentská kancelář
plní určitým způsobem funkci místa,
kam jsou podávány různé stížnosti
a žádosti. Prezident republiky má však
v podstatě pouze právo milosti a jinak musí
postupovat jeho kancelář podle zastaralé
vyhlášky o
řešení stížností a informovat
o podané stížnosti nadřízený
orgán státní správy nebo přímo
ten orgán státní správy, proti němuž
stížnost směřuje. To v žádném
případě nedává jistotu, že
k ochraně před nesprávným postupem
orgánů státní správy skutečně
dojde. Jiná možnost
nápravy, např. prostřednictvím soudního
řízení, je zbytečně zdlouhavá,
nákladná, nebo často i zbytečná
nebo nemožná. Institut ombudsmana se tedy jeví
i v našich podmínkách nejlepším
řešením posílení ochrany občana
vůči negativním postupům státní
správy.
Proč právě
ombudsman? Jak již bylo naznačeno, dává
tento institut po psychologické stránce občanům
jistotu, že se mohou obrátit na někoho nestranného,
kdo může pohnat orgán státní
správy k odpovědnosti a kdo navíc působí
odstrašujícím dojmem svou možností
zveřejňovat výsledky svého šetření
a oslabit tak důvěru v profesionální
schopnosti i nejmenovaných pracovníků určitého
orgánu státní správy. Ombudsman tak
vychovává občany k úctě k demokracii
i k sobě samým a úředníky státní
správy k odpovědnému
a lidsky slušnému přístupu k řešení
záležitostí občanů. Tam, kde
ombudsman neshledá podané stížnosti
důvodnými, a to je v mnoha případech,
obhajuje vlastně dobrou práci státní
správy.
Ombudsman současně
na podkladě konkrétních případů
zjišťuje skutečný stav realizace platných
zákonů a získává tak zkušenosti
vedoucí k návrhům na jejich úpravu,
případně přijetí návrhu
zákonu tak, aby další vývoj státu
a společnosti byl co nejefektivnější
a co nejméně konfliktní.
Ustavení institutu ombudsmana není v našem
státě motivováno snahou o změnu státní
správy co do jejího systému, ale úsilím
o doplnění již existujícího souboru
kontrolních, ochranných a nápravných
mechanismů, jež slouží k tomu, aby nebezpečí
neblahých důsledků chybného jednání
státní správy bylo
sníženo na minimum, a to zejména ve prospěch
občanů jako jednotlivců. Proto navrhuji,
aby tento zákon byl postoupen do druhého čtení
a přikázán výboru pro veřejnou
správu, regionální rozvoj a životní
prostředí.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji paní
poslankyni Martě Hubové. Zvu k řečništi
paní poslankyni Petru Buzkovou. Připraví
se třetí diskutérka v pořadí,
paní poslankyně Eva Nováková.
Poslankyně Petra Buzková:
Vážený
pane předsedající, dámy a pánové,
já v některých případech velmi
nerada volím silná slova a nebudu je volit ani teď.
To znamená, že ode mne se nedozvíte ani to,
že pokud bude přijat zákon o zřízení
institutu ochránce práv, v České republice
nebude demokracie, ani naopak, že v případě,
když tento zákon přijat bude, tu vyřeší
všechny problémy,
které v současné době v České
republice existují.
Institut ochránce práv
je ale institutem nesmírně užitečným,
který každopádně může i
ve fungujícím demokratickém státě
mnohé zlepšit. On totiž demokracii nenastoluje,
ale já si troufám říci, že demokracii
upevňuje. Přiznám se, že jsem do jisté
míry překvapena přístupem vlády
České republiky k tomuto návrhu zákona.
Vychází to možná z toho, že ve
státě, kde poměrně velká část
občanů může mít dojem, že
se nemůže dovolat svých práv, vzniká
mezi těmito občany
zákonitě nespokojenost. Obvykle nespokojenost vůči
vládě, nakonec často i nespokojenost vůči
demokratickým opozičním stranám, a
tito lidé se v častých případech
nemohou-li se svých práv dovolat - obracejí
ke stranám extrémním. A já si myslím,
že to není v
zájmu nikoho z nás, kteří zde sedíme.
Stejně jako většině
z vás mi chodí velké množství
dopisů a stejně jako většina z vás
mám strašně málo času se těmito
dopisy od občanů zabývat. Snažím
se jimi zabývat seč mi čas stačí,
tyto dopisy čtu a velmi často na mne padá
chandra nebo trochu beznaděj, když čtu dopisy
od lidí, kde chápu, že oni to skutečně
berou jako svoji poslední naději nebo záchranu
a já nemám často možnosti časové
ani jiné těmto lidem pomoci. Myslím, že
tuto možnost nemá ani většina z vás,
mají ji málokteří
ministři, ani prezidentská kancelář
nemá možnost všechny tyto záležitosti
řešit.
A právě řešení
takovýchto podání občanů je
úkolem ombudsmana, nebo tedy ochránce veřejných
práv, chcete-li.
O to smutnější
je, že tyto dopisy a tyto stížnosti jsou často
od občanů z těch sociálních
vrstev, kterým buď finanční situace
nebo často i situace v jejich obecném rozhledu nedovolují
buď si zaplatit advokáta nebo nejsou schopni se těchto
svých práv dovolávat sami.
Toto jsou podle mého názoru
dostatečné důvody pro to, abyste alespoň
přemýšleli o tom,
že tento institut může být opravdu velmi
užitečnou záležitostí. Já
se přiznám, že jsem zde slyšela od svých
předřečníků slova, která
mě velmi překvapila, a to slova typu, že tento
úřad není potřebný, protože
všechny pravomoci k přezkoumávání
jakýchkoliv stížností má Ústavní
soud. Myslím, že tato poznámka svědčí
o hlubokém nepochopení poslance, který tuto
poznámku vyslovil, o celé funkci i pravomocech tohoto
orgánu.
Přiznám se, že
poznámka, kterou jsem slyšela již mnohokrát
(naposledy před chvílí zde), že nenajdeme
vhodnou osobu pro výkon této funkce, svým
způsobem vyvolává úsměv na
rtech. Já si myslím, že pokud zamítneme
zřízení nějaké instituce proto,
že jsme předem přesvědčení
o tom, že nenajdeme vhodnou osobu
pro její výkon, tak se můžeme rovnou
rozpustit a požádat o vypsání nových
parlamentních voleb, protože hledání
osoby je samozřejmě věcí zcela jinou.
Brát to jako důvod k tomu, že něco nezřídíme,
protože nás vlastně nenapadá nikdo,
kdo by to mohl dělat, mi
připadá velmi alibistické a velmi hloupé.
Padla zde slova o hledání
účinnějších mechanismů,
které by lidem opravdu pomohly. Ano, já si myslím,
že právě instituce ombudsmana nebo ochránce
veřejných práv je tou institucí a
tím mechanismem, který je nejúčinnější
a který je v zásadě jediným, který
já si dokáži představit, že by
občanům mohl skutečně pomoci.
Dámy a pánové,
dovolte mi, abych na závěr svého příspěvku,
který jsem zde přednesla sama za sebe, ještě
řekla, že zde vystupuji také jménem
klubu České strany sociálně demokratické,
která v zásadě z důvodů, které
jsem zde uvedla já i můj kolega Zdeněk Trojan,
jednoznačně podporuje tento návrh zákona
a připojí se k tomu, aby tento návrh zákona
byl v prvním čtení schválen a aby
byl postoupen do druhého čtení.
Dámy a pánové,
snažně vás prosím, zamyslete se nad
účelem tohoto návrhu zákona a dejte
ombudsmanovi šanci.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji paní
poslankyni Petře Buzkové. Slovo má paní
poslankyně Eva Nováková, připraví
se pan poslanec Jaroslav Ortman, který se rozhodl promluvit
v rozpravě již podruhé.
Poslankyně Eva Nováková:
Vážený
pane předsedo, vážené paní poslankyně,
páni poslanci, na podporu zřízení
veřejného ochránce práv bych chtěla
upozornit na to, že tyto instituty vznikaly ve většině
demokratických států v období, kdy
u nás o právech občanů, pomoci proti
nečinnosti nebo zvůli vládních a státních
orgánů nebylo možno hovořit, natož
aby byla zřízena takováto instituce, jako
je veřejný ochránce práv. Domnívám
se, že neexistence této instituce u nás
má kořeny právě v zanedbání
celé oblasti ochrany lidských práv v nedávné
minulosti. Myslím si, že nastal čas, abychom
toto zanedbání napravili a nehledali vzory v demokratických
státech jen v oblastech, kde se nám to hodí,
ale také např. v oblasti ochrany
práv občanů. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji paní
poslankyni Evě Novákové. Slovo má
pan poslanec Jaroslav Ortman, připraví se pan poslanec
Jiří Šoler.
Poslanec Jaroslav Ortman: Pane
předsedo, vážené kolegyně a kolegové,
chci reagovat na vyjádření autora návrhu
na zamítnutí tohoto tisku. Argumentoval třemi
důvody. První byl, že u nás je Ústavní
soud. K tomu se trochu vyjádřila kolegyně
Buzková. Já chci říci, že ústavní
soud je ve všech zemích, kde ombudsman je, ale má
samozřejmě jiné
poslání. Ergo např. v takovém Portugalsku
a Španělsku má ombudsman právo předložit
ústavnímu soudu návrh na zrušení
vyhlášky nebo právního předpisu,
případně i zákona.
Za druhé - argumentace
několikasetčlenným aparátem je směšná.
My jsme zde uvedli jistá čísla, která
se opírají o konzultaci s odborníky i z úřadu
Ministerstva financí. Takovýmto způsobem
bych mohl zpochybnit úplně všechno, protože
až příště někdo předloží,
že něco bude stát určitou částku,
já řeknu, že tomu nevěřím,
že podle mne to bude
stát miliardy. To není žádná
argumentace.
Argument třetí -
nepodaří se nám najít osobu. Podle
této logiky bychom také nemuseli zřídit
vůbec úřad prezidenta, protože podmínkou
by bylo, že nejdříve se dohodneme na tom, kdo
prezidentem bude a teprve pak se bude úřad zřizovat.
Tyto argumenty nejsou argumenty.
Jsou spíše dokladem neochoty projednávat tento
tisk a neochoty vyjádřit se k tomu, co vlastně
existuje v právní vědě.
Tímto posunem se dostávám
ještě jednou až k vyjádření
pana zpravodaje. Opakuji, že novátorství v
právní vědě - to nelze tvrdit o instituci,
která je doporučena Radou Evropy a která,
znovu říkám, má své hluboké
kořeny v demokratických státech.
Předseda PSP Milan Uhde:
Slovo má pan
poslanec Jiří Šoler. Připraví
se pan poslanec Emil Jaroš, který se přihlásil
z místa.
Poslanec Jiří
Šoler: Vážený
pane předsedající, vážené
kolegyně, vážení kolegové, žijeme
v zemi, kde se o lidských právech léta mnoho
žvaní a bohužel se pro ně velice málo
dělá. Máme tady celou garnituru různých
disidentů, kteří se léta prezentovali
tím, že křičeli o tom, jak jsou lidská
práva u nás porušována - a křičeli
právem - a potom, když se dostali k moci, začali
je porušovat stejně jako jejich předchůdci.
Bohužel v našem právním
řádu stále existují paragrafy a zákony,
které jsou v hrubém rozporu se zákonnými
principy lidských práv, jako je princip svobody
projevu, svobody sběru a volného šíření
informací. V našem trestním zákoně
stále existuje § 103 o hanobení hlavy státu
a § 154 odst. 2 o pomluvě státního orgánu.
Takové paragrafy do právního řádu
demokratické země nepatří.
Nebylo by tragické, kdyby
jakýmsi opomenutím v našem právním
řádu, kde byl jakýsi zákon, který
je svým charakterem totalitní, tam prostě
zůstal, protože si ho nikdo nevšiml a zapomněl
ho zrušit. Bohužel u nás podle těchto
paragrafů probíhají soudní procesy.
Nedávno jsem tady např. vzpomněl a bohužel
se na mě nedostalo v interpelaci - na politický
proces s panem Pavlem Karhánkem z Nového Jičína
právě podle těchto dvou paragrafů.
Z těchto důvodů
chci říci, že jakákoli další
instituce, která by u nás snad zlepšila aspoň
trochu situaci v oblasti lidských práv, je velice
potřebná. Mohu připomenout, že např.
na mou rozsáhlou interpelaci v oblasti porušování
lidských práv necítil pan premiér
vůbec potřebu reagovat.
Je nejvyšší čas,
aby na lavici obžalovaných namísto obžalovaných
podle protiústavních paragrafů zasedli soudci,
kteří podle takových Paragrafů soudí,
příp. tam zasedl onen totalitní vůdce,
který neváhá použít podobných
prostředků k ochraně své pověsti
před pravdou. Dělá to stejně jako
jeho předchůdci Klement Gottwald a Milouš Jakeš
a doufám, že právě instituce ombudsmana
by mohla této věci trochu pomoci.
Nedělám si iluze,
že jmenováním ombudsmana se v této zemi
všechno rázem napraví, že všechny
problémy budou vyřešeny. Není taková
osobnost, která by dokázala z mravního marastu,
ve kterém dnes jsme, společnost vyvést nějakým
jednoduchým způsobem. Přesto se domnívám,
že tato instituce by mohla vést ke značnému
zlepšení situace.
Proto se připojuji k návrhu
na zřízení instituce ombudsmana. Děkuji
za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde:
Slovo má pan
poslanec Emil Jaroš, připraví se pan poslanec
Václav Nájemník, poté pan poslanec
Vladimír Koronthály.
Poslanec Emil Jaroš: Vážený
pane předsedo, dámy a pánové, mluvíme
tady o instituci ombudsmana a málokdo z nás má
s touto institucí nějaké osobní zkušenosti.
Zkrátka je to instituce, která tady drahná
léta nebyla, nevíme, co to znamená. Někdo
si pod tím představuje opravdu jakéhosi velmi
moudrého člověka,
který někde sedí a napravuje to, co někteří
státní úředníci nebo soudy
atd. pokazili, kde je jakési dovolání.
Já sám cítím
jednu věc - a chtěl bych se o tom zmínit
- to je profesionalizace práce poslance. Myslím,
že poslanec, který pracuje na profesionální
úrovni, je dostatečně vybaven kanceláří,
svým aparátem, je v místě svého
bydliště u lidí, kteří mu dali
svoji důvěru, je také určitým
ombudsmanem, na kterého by se měli voliči
obracet podle toho, zda se jim dostalo určitých
křivd při jednání, při řešení
jejich životních situací apod. Pochopitelně,
že se mohou obracet na poslance s různou politickou
orientací podle toho, jakým způsobem se chtějí
domoci a ze kterého pohledu nápravy dané
křivdy.
Nicméně jsme přijali
i jednací řád, který poslancům
umožňuje poměrně velice razantní
vstup i do státní správy, a to i na úrovni
regionů. Jsou zde tedy určité nástroje,
které by dopomohly těm lidem v naší
veřejnosti, kteří mají pocit jakési
křivdy, aby se u svých poslanců domohli určité
pomoci vedoucí k řešení jejich
situace. Já se domnívám, že dobře
fungující poslanec v místě svého
bydliště může být možná
tím správným ombudsmanem.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
poslanci Emilu Jarošovi. Slovo má pan poslanec Václav
Nájemník, připraví se pan poslanec
Vladimír Koronthály.
Poslanec Václav Nájemník: Dámy
a pánové, musím ještě jednou
vystoupit. Myslel jsem, že rozprava bude přece jen
trochu věcnější, zatím jsem neslyšel
vlastně nic jiného než to, co jsem slyšel
v prvních příspěvcích. Nedivím
se, že opozice vidí svět černě
a v nepořádku. To je logické a je to celkem
normální. Trochu mě to překvapuje
u poslanců, kteří říkají,
že jsou v koalici.
Dovolím si říci
některé věcné poznámky, proč
se mi tento návrh nelíbí. Četl jsem
o ombudsmanovi také ve velice rozsáhlé literatuře
a když jsem se pokoušel ji transponovat na současné
naše podmínky, tak přesvědčen
nejsem. Ale věcně.
Především mi
tady vadí, že tady nejsou upřesněny
záležitosti finanční, jak asi velký
rozpočet. Myslím, že to je velmi manifestantní
hledisko. Dále je tady celá řada záležitostí,
které určitě vyvolají kompetenční
spory, jsou tam vyložené právní nejasnosti,
které vzniknou, ať to je se státním
zastupitelstvím nebo se soudní mocí nebo
s Ústavním soudem. Dále se mi nelíbí,
že tam není dostatečně definován
zástupce, jaké bude mít kompetence, jak se
bude za různých situací chovat. To může
všechno dále vyvolávat veliké právní
nejasnosti, spory a zamlžování situace, která
určitě bude konfliktní.
Dále u předlohy
zákona není taková důvodová
zpráva, jak je obvyklé. Velice zvláštním
způsobem jsou tam komentovány jednotlivé
paragrafy. Za další, já mám pořád
takový pocit, jako bychom žili - podle příspěvků
opozičních poslanců - v nějakém
jiném světě, jakoby neexistoval tisk. Tisk
přece nesmírně ovlivňuje veřejné
mínění
a možná daleko briskněji a daleko efektivněji,
než by to dělal ombudsman. Toť vše.
Předseda PSP Milan Uhde:
Slovo má pan
poslanec Vladimír Koronthály. Po jeho vystoupení
jsem se chystal uzavřít rozpravu, ale hlásí
se pan poslanec Jiří Vyvadil a samozřejmě
dostane slovo.
Poslanec Vladimír Koronthály: Vážený
pane předsedo, dámy a pánové, musím
se přiznat, že jsem zpočátku neměl
příliš vyhraněné stanovisko k
tomuto návrhu zákona, ale v průběhu
této nesmírně zajímavé rozpravy
se mi mnoho ujasnilo, především jedna věc.
Argumenty pro zákon a proti zákonu se tady zcela
jednoznačně míjejí. Zatímco
proti zákonu svědčí různé
technické detaily, některé snad až malicherné,
které lze nesporně vyřešit během
projednávání zákona v některém
z výborů a posléze ve druhém
čtení, pro zákon svědčí
zejména to, že řeší otázku
v této zemi málo diskutovanou, otázku, které
jsme si pravděpodobně poměrně málo
vědomi, že totiž přes veškeré
úspěchy naší transformace jak ekonomické,
vrcholící naším přijetím
do OECD, tak právní reformy,
což vrcholí zatím naší přihláškou
do Evropské unie, přes všechny tyto úspěchy
jsme neudělali zatím v podstatě žádný
pokrok v reformě morální.
Co tím myslím? Myslím
tím to, že nejsme v zemi, ve které by existovala
plně respektovaná, obecně sdílená
morální kritéria, cit pro to, co je správné,
co není správné, v takové míře
a na takové výši, aby byl vyloučen tzv.
lidský faktor práce úředníků
státní správy. Vidíme to samozřejmě
- jak už bylo řečeno - i z dopisů našich
voličů, čteme o tom v novinách, potkáváme
to ve sdělovacích prostředcích. Ne
všechno je v pořádku a ne všechno se dá
skutečně řešit pouhými zákony,
obecnými předpisy.
Navíc reforma našeho
právního řádu, o které se domnívám,
že by množství problémů vyřešila,
není dokončena. Jak plyne, z toho, co zaznělo
už přede mnou, ani tak hned nebude, neboť jsme
nabádáni spíše k pomalé rozvážné
práci na tomto poli.
Kdybych to měl shrnout,
velmi bych doporučoval této sněmovně,
abychom se nebáli morální autority, kterou
má být ombudsman, pokud jsou naše úmyslu
čisté, tak nám ombudsman nebude překážet.
Naopak může nám jen a jen pomoci. Jsou-li naše
úmysly jiné, potom samozřejmě nemám
co dodat.
Předseda PSP Milan Uhde:
Slovo má pan
poslanec Jiří Vyvadil. Je poslední přihlášený
do rozpravy. Chystám se po jeho vystoupení rozpravu
uzavřít. Prosím, aby se přihlásili
ti, kdo chtějí ještě promluvit.
Poslanec Jiří
Vyvadil: Vážený
pane předsedo Poslanecké sněmovny, já
jsem rád, že přede mnou promluvil pan poslanec
Koronthály, protože on v podstatě řekl
mnohé, co já sám cítím. Nepatřím
k těm, kdo by viděl v institutu ombudsmana něco
spasitelného. Vidím v tom institut, který
má doplňující roli, nicméně
mám za to, že je potřebná.
Možná, že je
dobré, že jsem mimo jiné též advokát.
Jako osoba samostatně výdělečně
činná také někde sedávám
hodiny před jakýmsi úředníkem
a čekám - přijme mě, nepřijme
mě. On se tváří krajně nepřívětivě,
co zde dělá a proč zde je, musím se
mu věnovat. Je to někdy horší.
Zde padla druhá věc
- předložil ji kolega Jaroš. Kladl si otázku,
do jaké míry poslanci by toto mohli nahradit. Mám
pocit, že nikoliv, protože role ombudsmana je přece
jen někde jinde. To není ani Ústavní
soud, ani poslanec, ani soudnictví, to je někde
jinde. To je kdosi, kdo zde bdí nad tím, aby my
obecně jsme nebyli nad míru nezbytně
potřebnou šikanováni. Já to takto vnímám
a znovu říkám: Možná, že
jsme se dostali do situace, že je to zbytečně
tabuizováno. Když sem přijel lobbovat dnešní
generální tajemník Rady Evropy a chtěl
se stát generálním tajemníkem, tak
jeho - a je to liberál
- první myšlenka byla: Máte ombudsmana? My
jsme řekli, že ne. On se zarazil a nechápal,
proč ho nemáme. Je to instituce, která pomáhá.
Doplňková, ale významná. Pomáhá
nám všem. A nejen to.
Zde padlo a v tom trochu nemohu souhlasit s panem zpravodajem
- vždyť to je vlastně pomoc každé
vládní koalici. Uvědomte si, co možná
někdy zbytečných interpelací zde musí
dávat opozice. To všechno je věc, kterou by
měl ombudsman podávat. Sám patřím
k těm, kterého spíše zajímají
obecné otázky. Všechny titěrnosti,
které zde musíme
dávat, jsou svým způsobem právě
proto, že zde neexistuje tento institut. Čili nepřeceňujme
to, ale věřme, že je to užitečné
pro nás pro všechny. Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
poslanci Vyvadilovi. O slovo požádal zástupce
předkladatelů poslanec Josef Pavela.
Poslanec Josef Pavela: Vážený
pane předsedo, kolegyně a kolegové, už
jen opravdu krátce. Chtěl bych jen podotknout, že
mne mrzí, že někteří kolegové
se zřejmě neseznámili se záměrem
předkladatelů, ani s účelem navrhovaného
institutu. Myslím dokonce, že neznají ani své
vlastní kompetence, jinak by nemohli hovořit o tom,
že poslanci by mohli tento institut případně
nahrazovat. Nemohli by hovořit o experimentování,
protože právě současný stav je
experimentem.
Jsem také přesvědčen,
že u nás není absence nezávislých
vážených osobností, pokud ovšem
jsem ochoten uznat za nezávislou osobnost i toho, kdo kritizuje
mne samého. Děkuji.