Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážené dámy a pánové, předkládaný návrh novely zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, navrhuje poměrně výrazné snížení těchto daní s platností od roku 1997. U daně z příjmu fyzických osob jde o snížení efektivních sazeb v celé šíři rozpětí daně, tedy u všech příjmových skupin o přibližně 20%.

Návrh tím, že snižuje daňové sazby ve všech daňových pásmech o 20 % dosavadní sazby s výjimkou pásem nejvyšších, kde jde o 19 a 19,5%, zachovává progresi průměrných sazeb a je tedy z tohoto hlediska neutrální k výši příjmu. Jinými slovy, daně jsou snižovány ve všech daňových pásmech proporcionálně.

Návrh zároveň poněkud posouvá hranice daňových pásem, a tím mírně snižuje bodovou progresi.

Zároveň navrhujeme snížení daně z příjmu právnických osob, a to o 18% současné sazby. Návrh tak zachovává dosavadní vazbu mezi sazbou této daně a nejvyšší mezní sazbou daně z příjmu fyzických osob.

Já bych nyní odbočil a upozornil bych vás, že k tomuto tisku vám byla rozdána příloha nebo pomůcka, která je nazvána Vademecum k projednávání tisku. Obsahuje různé názorné tabulky a grafy. Já se omlouvám, že vás zatěžujeme dalšími papíry v této době, kdy jich máte celé vagóny. Zvolili jsme tento způsob místo tabule a předvádění. Vzhledem k tomu, jak to tady ve sněmovně vypadá, by stejně všichni neviděli.

Chci se omluvit i za slovo "vade me cum" Již se mě na to někteří ptali. Já jsem se domníval, že je to běžný pojem. Vademecum je průvodce. Latinsky "vademecum" znamená "pojď se mnou". Doufám, že k tomu není třeba úřední tlumočník z latiny.

Dále k tomuto návrhu. Návrh jsme podali v okamžiku, kdy vláda dala jasně najevo (a prošlo to i tiskem), že již nehodlá v tomto volebním období navrhovat žádné daňové úpravy. Důvody, které nás vedly k podání tohoto návrhu, jsou trojího druhu. Je to jednak stupeň liberalizace našeho hospodářství, dále důvody rozpočtové a nakonec je to míra daňového zatížení občanů. Nyní k jednotlivým důvodům.

K prvnímu důvodu jen krátce. Jsme si vědomi a jsme na to i hrdi, že v oblasti liberalizace ekonomiky jsme od listopadu 1989 a zejména v tomto volebním období udělali mnoho, a že makroekonomické ukazatele zvláště v poslední době vypadají slibně. Nedomníváme se ale, že jsme nemohli a neměli udělat více. Především se pak nedomníváme, že je možné prohlásit transformaci za skončenou, složit ruce do klína a očekávat, že naše vysokým i daněmi, stále ještě rozsáhlými státními regulacemi a byrokratickými přístupy zatížené hospodářství samo od sebe dosáhne takových temp růstu, která nám umožní dohnat čtyřicetileté zaostávání za našimi západními sousedy.

K rozšíření prostoru ekonomické svobody jsou potřebné činy. Sebeuspokojující rétorika, která je v rozporu s každodenní zkušeností i s objektivně měřitelnými ukazateli, sama o sobě žádné skutečné výsledky přinést nemůže. O tom vypovídá např. i hodnocení míry ekonomické svobody, zveřejněné nedávno v časopise The Economist. Toto hodnocení, které provedlo 11 renomovaných institutů na základě porovnání objektivních kritérií, jako je podíl veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu, velikost státního sektoru, výše daní a cel, omezení kapitálových toků apod., staví Českou republiku na velmi nelichotivé 57. místo. Sice těsně před takové země, jako je Jordánsko, Polsko, Indie a Bangladéš, ale daleko za všechny země Evropské unie, dokonce včetně Řecka, samozřejmě za všechny východoasijské země, ale i za většinu zemí jihoamerických a také za Pakistán, Island a Botswanu.

Vládní výdaje jsou v České republice stále ještě příliš vysoké. Například o 80% vyšší než v Brazílii. Vláda zaměstnává prakticky polovinu pracovní síly, jen v Rusku je tento podíl vyšší, a v řadě oblastí přetrvává rozhodující role státu. Typickým příkladem je např. bankovnictví, které se stále nemůže zbavit svých socialistických návyků.

Je proto zcela zřejmé, že další liberalizační kroky jsou naprosto nezbytné. Jedním z těchto kroků musí být i snižování daňového zatížení, a to zejména přímých daní, jejichž podíl na celkovém daňovém výnosu je příliš vysoký a stále roste.

K důvodům rozpočtovým. Výdaje veřejných rozpočtů rostou v posledních letech podstatně rychleji než inflace. To se týká i centrálního, tedy státního rozpočtu. Znamená to, že role státu roste, místo aby se snižovala. Stát vybírá každým rokem od občanů i v reálném vyjádření, tj. po odečtení růstu cen, stále větší částky peněz, které potom přerozděluje. Při tomto procesu se ovšem část těchto prostředků ztratí, resp. je spotřebována na stále vyšší výdaje rostoucího počtu úředníků ústředních orgánů.

Předpokládané výdaje státního rozpočtu na tento rok vzrostly proti výdajům předpokládaným na rok 1995 na 120,9%, resp. na 118,4% po odečtení vlivu dluhové služby. Skutečné výdaje byly ovšem již během minulého roku zvýšeny o více než 23 mld. Kč, tj. o 5,6% proti původně schválené částce. Protože státní závěrečný účet přes tento enormní růst výdajů nekončí schodkem, ale právě naopak pravidelným přebytkem, je zřejmé, že hnacím motorem těchto výdajů je vysoký růst příjmů, a to především příjmů daňových. Stát prostě pravidelně vybírá od občanů větší částky peněz než potřebuje. Podle našich výpočtů bude tento rozdíl, nedojde-li k přijetí našeho návrhu, činit v roce 1997 cca 30 miliard Kč.

Na tomto místě je asi třeba vyvrátit další legendu. Tato některými vládními představiteli často používaná legenda se opírá o to, že veřejné výdaje sice rostou rychleji než inflace, tedy ceny, ale přece jen pomaleji než hrubý domácí produkt. Podíl veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu se proto pomalu - a já tvrdím, že příliš pomalu - snižuje. Legenda ovšem tvrdí, že větší rychlost není třeba, protože v tomto důležitém ukazateli jsme již předstihli Francii a blížíme se úrovni Velké Británie. Není to pravda. Tohoto zázraku je totiž dosahováno srovnáváním nesrovnatelného. Hodnota tohoto ukazatele uváděná každoročně v návrhu státního rozpočtu je totiž zkreslena zvláštní metodikou Ministerstva financí. Při použití metodiky OECD, a tu bychom snad alespoň po přijetí do této organizace měli používat, zjistíme, že velikost tohoto ukazatele je cca o 3 procentní body vyšší, než Ministerstvo financí dosud uvádělo. Ve srovnání s ostatními zeměmi, členy OECD, to znamená, že hůře než my jsou na tom pouze Švédsko a Dánsko, tedy země neblaze proslulé rozsáhlým vlivem státní byrokracie.

Ale zpět k našemu návrhu. Celkový dopad tohoto návrhu na veřejné rozpočty jsme odhadli na 28 miliard Kč, z toho 11 miliard u daně z příjmů právnických osob a 17 miliard u osob fyzických. Tento dopad bude ovšem díky charakteru této daně rozdělen do dvou let. Pro rok 1997 jsme dopad odhadli na cca 20 miliard korun. Experti Ministerstva financí odhadují celkový dopad na 29 miliard po započítání protisměrných sekundárních efektů ve výši 2,6 miliardy korun - tady jde hlavně o růst výnosu DPH - tedy na 26,4 mld korun, z toho 19,7 mld. korun v roce 1997. Vidíte, že odhad Ministerstva financí je dokonce o něco nižší než náš vlastní.

V těchto odhadech nejsou ovšem započteny další efekty, které snížení daní přináší, jako je úbytek daňových úniků, menší přelévání peněz do černé ekonomiky a dlouhodobé prorůstové působení.

I tak je ale zřejmé, že z rozpočtového hlediska nejde o žádnou skokovou změnu. Loňská úprava daně z příjmů znamenala dopad do letošního rozpočtu větší než 20 mld. korun. Z tohoto hlediska jde tedy o změnu menší, v případě daně z právnických osob dokonce poloviční než v letošním roce. Vzhledem k pokračujícímu růstu ekonomiky jde dokonce o výrazně menší změnu. V roce 1997 bude dopad tohoto návrhu činit necelá 3% veřejných rozpočtů. Pokud by celý tento dopad - a to si přejeme - byl hrazen ze státního, tedy centrálního rozpočtu, půjde asi o 3,5% tohoto rozpočtu.

Nyní tedy k otázce daňového zatížení. Daňové zatížení občanů v posledních letech nekleslo, ale naopak rostlo. Teď nemluvím jen o přímých daních, jako např. pan ministr Kočárník ve svém včerejším článku, ale o poměru všech zaplacených přímých daní a poplatků, samozřejmě včetně sociálního a zdravotního pojištění, k celkovým peněžním příjmům obyvatel, tak jak je uvádí bilance příjmů a výdajů domácností vydávaná Českou národní bankou. Tento poměr, tedy míra daňového zatížení občanů tímto typem daní, činil v roce 1991 10,62%, v roce 1993 11,85% a na konci III. čtvrtletí loňského roku, to jsou poslední výsledky, již 14,14%.

Ve srovnání s rokem 1993 tedy došlo k růstu daňového zatížení o 19%, tedy téměř o pětinu. Ve srovnání s rokem 1991 pak dokonce o 33%, tedy o celou třetinu, a dále roste.

Největší podíl na tomto růstu má jediná naše progresivní daň - daň z příjmu fyzických osob. Výnos z této daně vzrostl v roce 1995 oproti roku 1993 na 230% a dále roste. V roce 1997, nebude-li přijat náš návrh, vzroste nejméně na 102,5 mld. Kč, tj. na 346% ve srovnání s rokem 1993. Je to zřetelně vidět v materiálu, který vám byl rozdán, v tabulkách 5 a 6 a asi nejzřetelněji v grafu 9a.

V tabulce č. 1 tohoto materiálu pak jsou uvedeny příklady jednotlivých osob, jejichž měsíční příjmy v roce 1993 byly 3000 Kč, 4 500 Kč, 7 000 Kč, 10 000 Kč, 20 000 Kč a 50 000 Kč. V dalších letech pak je počítáno s průměrným růstem mzdy.

Poslední dva sloupce tabulky ukazují stav, k němuž se při průměrném růstu mzdy dospěje u základu daně, daně samotné a míry zdanění v roce 1997. Předposlední sloupec zobrazuje stav, který nastane při nepřijetí našeho návrhu, poslední sloupec pak stav z našeho návrhu vyplývající.

Spodní část tabulky, nazvaná míra zdanění, ukazuje, jak míra zdanění - neboli efektivní sazba této daně - v jednotlivých příjmových skupinách postupně roste. V posledním sloupci je to tam tučně - je pak vidět, že námi podaný návrh se snaží míru zdanění osob, jejichž příjem roste průměrným tempem vrátit k míře zvolené na počátku daňové reformy v roce 1993.

Nedaří se to plně pouze u nejnižších příjmů, tj. u příjmu, který byl v roce 1993 3000 Kč. Je to proto, že křivka progrese daně roste na počátku pochopitelně nejrychleji, a proto nejrychleji roste i míra zdanění nejnižších příjmových skupin.

Z tabulky 2 a následného grafu pro příjmovou skupinu 3000 - je to graf 1 - je vidět, že zatímco u těchto občanů vzroste za období od roku 1993 do roku 1997 při průměrném růstu mzdy čistý příjem cca 2krát, vzroste daň, kterou zaplatí, 3,25krát. Při ještě nižším příjmu by byl tento nepoměr ještě větší. Znamená to, že občané s nejnižšími příjmy jsou současným stavem nejvíce poškozeni. Prosím vás, abyste si tento poznatek zapamatovali.

Tabulka 3 a 4 - strana 9 přílohy - a následně grafy 7 a 8 pak ukazují, jak vypadá vývoj průměrné mzdy a daně u průměrného jednotlivce a průměrné rodiny. Za základ byl vzat u průměrného jednotlivce měsíční základ daně 5000 Kč - průměrný plat v tomto roce v průmyslu činil 5979 Kč - a počítá se s průměrným růstem mzdy v následujících letech. U průměrné rodiny počítáme rodinu, kde oba jsou zaměstnáni, mají průměrný plat a dvě děti. Opět vidíte, že u průměrného jednotlivce náš návrh vrací míru zdanění na úroveň roku 1993. U průměrné rodiny se to zcela nedaří, ale alespoň se snaží odstranit větší část této disproporce. Důvody jsou tytéž, které jsem říkal předtím u příjmové skupiny 3000 Kč.

Srovnání daňové zátěže s touto daní na stav roku 1993 ovšem neznamená nějaké poškození státního rozpočtu. Jde pouze o spravedlivější podíl občanů, a to zaměstnanců i podnikatelů na hospodářském růstu. Současný stav je totiž takový, že podíl státu na růstu příjmu občana je podstatně vyšší než podíl občana samotného. To jednoznačně dokazují tabulka č. 6 a grafy l0a a 10b.

Myslím si, že nejzřetelněji to je vidět na grafu l0a. Graf ukazuje, jak rostla inflace, tedy ceny, jak rostly mzdy a jakým způsobem roste a dále poroste zatížení touto daní. Je zcela zřetelné, že zatímco ceny od roku 1993 do roku 1997 rostou méně než o polovinu, mzdy rostou asi 2krát, naproti tomu výnos daně vzroste 3,5krát. A tady je jádro pudla. Tento rozdíl totiž nemůže vyrovnat dosud prováděná valorizace nezdaněného minima, přesněji některých odpočitatelných položek, jak se nám snaží každoročně namluvit pan ministr financí. Profesionální podfuk pana ministra spočívá v tom, že se jakoby předpokládá, že mzdy v posledních letech rostou stejně rychle jako inflace. To je samozřejmě v rozporu s teorií transformačních polštářů pana premiéra Václava Klause, ale - a to je horší - i v rozporu se skutečností. Mzdy zkrátka rostou 2x rychleji než inflace, dokonce více než dvakrát a pan ministr to dobře ví. Ze s tím v odhadech příjmů státního rozpočtu opakovaně nepočítal a vytvářel tak polštář pro státní rozpočet, je ovšem jiná otázka.

Náš návrh se pouze snaží pro rok 1997 dokázat, aby občan, jehož příjem průměrným tempem - a to zdůrazňuji - vzroste na dvojnásobek, platil také dvojnásobnou daň, nikoliv trojnásobnou jako dosud. Teprve při nadprůměrném růstu příjmu lze mluvit o jakési spravedlnosti při uplatnění daňové progrese a tedy vyšší sazby.

Liberální ekonom a pravicový politik ovšem ani z této progrese nemusí mít žádnou radost. Uplatňovat ale progresi daně při průměrném a dokonce i podprůměrném růstu příjmů je naprosto neliberální a při výši našeho daňového zatížení i ekonomicky škodlivé. I státní harpagonismus musí mít své meze.

Abyste si dovedli představit, jak vypadá daňové zatížení prostého občana, celkové daňové zatížení, pokusím se uvést příklad. Vezměme občana, který se pohybuje v pásmu této daně 20%. V případě, že tento občan si vydělá 100 Kč, ptáme se, kolik mu z této stovky zbyde. Jestliže započteme 26%, které zaplatí organizace na sociální a zdravotní pojištění, dále 8 %, které zaplatí on sám, a 13,5% na důchodové pojištění, musíme tedy odečíst 47,5%. Zbývá 52,5 Kč. Z toho, když zaplatíme 20% daň z příjmu, zbyde 42 Kč. Jestliže půjdeme do krámu a za těchto 42 Kč budeme chtít něco koupit, musíme odečíst 22% daně z přidané hodnoty a výsledek je 32,76 Kč. Aby bylo jasné, znamená to asi to, že jestliže tento občan se rozhodne si přivydělat a vydělat si tak např. na poměrně běžnou pomůcku, jako je levný osobní počítač v ceně 32 760 Kč bez DPH, znamená to, aby si tuto pomůcku mohl zakoupit, musí nejprve vydělat téměř 68 tisíc na daně. Znamená to, že dohromady, aby si počítač mohl koupit, musí vydělat 100 000 Kč, což je průměrný roční příjem pracujícího občana.

Jaká je tedy motivace takovéhoto občana k dosažení vyššího příjmu, je doufám zřejmé.

K našemu tisku existuje stanovisko vlády, které vyslovuje s tímto návrhem zákona bohužel nesouhlas. Toto stanovisko není podepsané, alespoň v mém výtisku panem premiérem. Obsahuje však několik klauzulí, ke kterým bych se chtěl vyjádřit.

Tvrdí se zde, že předložený návrh zákona nebere v úvahu, že

a) navrhované výrazné jednorázové snížení daní z příjmu by při trvalém tlaku na růst potřeb nutně vedlo ke vzniku nesouladu mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu.

To je jeden z důvodů, proč jsme návrh podávali a proč jsme ho podávali právě teď. Nesouhlasíme s tím, že nejprve je třeba počítat výdaje, jít touto cestou při stálém tlaku na potřeby a na základě toho určit míru zdanění. To bychom daně každým rokem zvyšovali. Je to prostě otázka, co bylo dřív, zda slepice nebo vejce. Domníváme se, že nejprve je třeba určit výši příjmů, a proto podáváme tento návrh ještě v tomto volebním období, aby státní rozpočet na příští rok mohl být připravován již s touto známou výší příjmů. Je potom samozřejmě problematické vyčítat nám, že neškrtáme nějaké výdaje. Výdaje na rok 1997 totiž nejsou známy, snad s výjimkou výdajů, které jsou dány zákonem, ale přesto podlehnu pokušení a zmíním se o některých možnostech.

Zmíním se např. o položkách na výpočetní techniku. Tyto položky ve státním rozpočtu na letošní rok dosahují výše téměř 6 mld. Kč. Dohromady za léta 1995 a 1996 se jedná o téměř 9 mld. Je to asi třeba, i když o výši do jisté míry pochybuji, je to asi třeba k pořízení páteřních a dalších informačních sítí ústředních úřadů, ale samozřejmě, jestliže se takovéto náklady vynaloží v roce 1995 a 1996, tak nepředpokládám, že stejné náklady bude vyžadovat údržba těchto sítí v roce 1997.

Abyste pochopili, o jaké výdaje se jedná, je třeba uvést, že tyto výdaje třeba jenom v letošním roce u Ministerstva financí činí téměř 60 tis. korun na každého pracovníka včetně uklízečky, ale jsou i takové ústřední úřady jako NKÚ, kde na každého pracovníka činí výdaje na výpočetní techniku v letošním roce 178 tis. korun a za roky 1995 a 1996 dohromady 320 tis. korun. Vůbec si nedovedu představit, že by takové výdaje byly uplatňovány ještě v příštím roce. Za 320 tis. korun je, jak jsem uvedl již v příkladu občana možno zakoupit 10 počítačů PC Pentium.

Kromě toho, že je nutné šetřit ve výdajích, je třeba také hledat rezervy na příjmové straně státního rozpočtu v roce 1997. V posledních letech velmi vzrostly výdaje Ministerstva financí. Byly to zejména výdaje na finanční úřady a na celní úřady a na výpočetní techniku těchto úřadů. Jestli se tyto výdaje mají vyplatit, a já věřím, že snad konečně někdy ano, že proces učení v těchto úřadech povede k nějakému výsledku, je nutné počítat s tím, že by se měly vyplatit řádově v miliardách vybraných navíc z daní. Zatím to bohužel neplatí, zatím je tomu tak, že v loňském roce při růstu té části daně z příjmu fyzických osob, která je srážena srážkou, jestli se nemýlím na 179%, při růstu té části, která je ze závislé činnosti, tedy z mezd, o 129%, tak částka, kterou vybraly finanční úřady z přiznání, vzrostla pouze na 104%. Je zřetelné, že je zde velká rezerva řádově v miliardách.

To, o čem mluvím, samo o sobě dohromady dává dostatečný počet miliard pro vyrovnání se s dopadem našeho návrhu.

Dále se ve vládním stanovisku říká, že navrhovaný způsob snížení daní z příjmu by se natolik promítl ve snížení rozpočtu obcí a měst, že by tento propad bylo nutné krýt ze státního rozpočtu. Tvrdí se, že by tak došlo k růstu přerozdělování prostředků přes státní rozpočet a nikoliv, jak o to usiluje vláda, k jeho snižování. Chci říci, a řekli jsme to už mnohokrát, že navrhovatelé vůbec nemají na mysli nějakým způsobem zatížit dopadem našeho návrhu místní rozpočty, to je rozpočty okresních úřadů a rozpočty obecní. Jsme si vědomi, že po přijetí našeho návrhu bude třeba změnit rozpočtová pravidla. Proč jsme tuto změnu nenavrhli? Hned vysvětlím.

Existuje vládní usnesení, které zavazuje ministra financí připravit nový návrh rozpočtových pravidel, nový zákon o rozpočtových pravidlech. K tomu, aby vznikl zcela nový zákon, je mnoho důvodů, nechci je teď rozebírat. Tento návrh se skutečně připravuje. Je mi známo, že už v tzv. vnějším připomínkovém řízení. Z toho důvodu jsme tedy tuto změnu nenavrhovali a samozřejmě po přijetí našeho nebo případně obdobného, trochu pozměněného návrhu, je možno tuto změnu provést. Ze je to poměrně snadné, lze ukázat na posledním grafu materiálu, který jste obdrželi. Graf ukazuje, jak rostl příjem centrálního rozpočtu z daně příjmu fyzických osob od roku 1993 do roku 1997. Z 1,5 miliardy v roce 1993 vzroste v roce 1997 na téměř 37 miliard. Je tedy snadno možné v roce 1997 celý dopad této daně promítnout sem a ještě stále zůstane podíl této daně z centrálního rozpočtu na dani asi 2,5 vyšší než v roce 1995, tedy nárůst podstatně vyšší než inflace a teorie společného tepu rozpočtů místních a rozpočtu centrálního může být zachována. Nikde není řečeno, že podíl centrálního rozpočtu na této dani musí činit 36 %, když do konce loňského roku nečinil ani jedno procento, pokud se týká výběru daně ze závislé činnosti a výběru z podnikání.

Další klauzule tvrdí, že navrhovaná opatření je třeba posuzovat nejen z globálního hlediska, ale i z hlediska dopadu na jednotlivé poplatníky. Toto opatření, tvrdí se zde ve vládním vyjádření, je výhodné pro osoby s vysokými příjmy, naproti tomu u osob s nízkými příjmy je jeho vliv zanedbatelný. Přiznám se, že se vůbec divím, jak se takto mohla vláda vyjádřit. Už jsem uvedl na začátku, že zákon jasně zachovává progresi průměrné sazby a to je jediný správný způsob. Pokud se snad vláda domnívá, že by návrh neměl zachovávat progresi průměrné sazby, ale progresi daňových závazků, tj., že by v každém pásmu měl být snižován stejný počet bodů, šlo by pravděpodobně o vládu levicovou, a to hodně levicovou. Nevím, zda se vůbec nějaká taková v Evropě najde. Pokud by dokonce snad měla vláda dojem, že by se měla zachovat progrese reziduálních důchodů, což je třetí teoretická možnost, tj. snižovat daně o nižší počet procentních bodů u vyšších sazeb a o vyšší procento u nižších, mám za to, že tuto aplikaci by se nedovolil navrhnout ani Juro Jánošík.

Prostě tomu nerozumím a nerozumím tomu také proto, že dosavadní vývoj a stav této daně škodí, vzpomeňte si na to, co jsem Vám připomínal, především těm příjmově slabším. Po celou dobu, kdy se upravovala tato daň, snižovala se procentní sazba pouze v nejvyšším daňovém pásmu, původně v pásmu nad 1 milion 80 tisíc korun příjmu ročně a ostatní sazby zůstávaly stejné. Vzhledem k tomu, že progrese daně je, jak jsem říkal, samozřejmě nejrychlejší na počátku, tak na problémech, které jsem zde ukazoval, samozřejmě prodělávají ti příjmově nejslabší.

Paradoxně se vládní návrh nezmiňuje o jedné věci, kterou by bylo možno našemu návrhu vytknout. Jde o to, že návrh nevalorizuje nezdanitelné minimum nebo některé odpočitatelné položky. To je pravda. Vláda nám to nevyčítá zřejmě proto, že ani ona žádný takový návrh pro příští rok nepodala. My se samozřejmě domníváme, že v průběhu zpracování nebo dalšího průchodu návrhu tohoto zákona výbory a sněmovnou musí být náš návrh o takovou věc doplněn. Já se přiznám, že jsme, ačkoli jsme si byli vědomi, že je třeba toto provést, nenavrhovali tuto věc, a to jenom proto, že v čase, který jsme měli k dispozici, jsme nebyli schopni opatřit si příslušné podklady, tedy počet plátců v příslušném místě daňové sazby, abychom byli schopni přesně spočítat dopad takového návrhu. Ten dopad ale samozřejmě je řádově podstatně nižší než dopady snížení sazeb, takže je velmi snadno možné to do návrhu promítnout.

Vládní návrh má ještě několik dalších výhrad. Doporučuje například snižování odpisů, s tím navrhovatel plně souhlasí, dále tvrdí, že je třeba restrukturalizovat daňové zatížení jednotlivými daněmi a neřešit tak celkové daňové zatížení pouze prostřednictvím daně z příjmu. To se zdá být rozumná námitka. Problém je ten, proč jsme snižovali příjmovou daň. Já jsem to již ukazoval. Jednak je ta daň z příjmů fyzických osob tou nejprogresivněji rostoucí daní, tou nejrychleji rostoucí příjmovou položkou. To na jedné straně. Na druhé straně u daňového zatížení právnických osob a podnikatelů je zdanění stále příliš vysoké. Musíme si uvědomit, že nejde o daňové zatížení 39%.

Pokud se týká například dividend, tak ty jsou dále zdaňovány 25%, čili celkové zatížení dividend je 54 a čtvrt procenta. Kromě toho je také problém s tím, co má zde vláda na mysli. Pokud má na mysli to, že je třeba snižováním přímých daní vyrovnávat případné zvyšování daní nepřímých, jako je spotřební daň nebo případně daň z přidané hodnoty, tak musím říci, že ano, částečně má pravdu, je třeba v této věci provést restrukturalizaci, ale je třeba si uvědomit, že není v zásadě možné vyrovnávat zvyšování nepřímých daní, které jsou výrazně degresivní, snižováním daní přímých, tedy daní progresivních. To nejde proto, že dopad degresivních daní a jejich zvyšování je samozřejmě zase největší na nejnižší příjmové skupiny a pokud bychom to chtěli postupně vyrovnávat snižováním daní přímých u těchto sociálních skupin, pak jedině, že by se vláda rozhodla jít do negativní daně. Jinak nerozumím tomu, jak by se to dalo provést. Náš návrh prostě není nic proti celkové restukturalizaci daní, jenom, jak jsem říkal, vyrovnává daně pro rok 1997. Samozřejmě se domníváme, proto jsem uváděl ty příklady u daně z příjmu fyzických osob, samozřejmě že i po přijetí našeho návrhu okamžitě začne v roce 1997 docházet k další akceleraci příjmů z této daně.

Máme za to, že je třeba provést skutečně restrukturalizaci, a to zejména v tom smyslu, že je třeba zavést u této daně indexaci. Indexaci, jak je tomu ve všech slušných zemích, indexaci nejen o studenou progresi, ale i o horkou progresi, která existuje mezi inflací a průměrnou mzdou.

Poslední námitka vlády je taková, že údaje o růstu cen, inflace a mezd, s nimiž náš materiál pracuje, jsou nadhodnoceny. Já nevím, pokud se týká inflace, můžete se podívat. Vzhledem k tomu, že lednová inflace byla 2,3%, já se domnívám, že zde o žádné nadhodnocení nebo alespoň ne nadhodnocení v řádu větším než desetiny procenta nejde.

Pokud se týká mezd, pak mi vládní připomínka připadá opravdu zvláštní, protože naopak odhady vlády u mezd trvale po několik let vykazují jednosměrnou chybu. O tom jsem už hovořil předtím.

Já bych na závěr vás chtěl všechny požádat, všechny ty, kteří mají zájem na tom, aby se daňové zatížení snižovalo, aby nebránili tomu, aby tento návrh zákona prošel do druhého čtení. My jsme samozřejmě ochotni o všem diskutovat s každým a na každé úrovni. Chci vás požádat, abyste měli na mysli především zájem občanů této země, protože proto jsme byli zvoleni. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Organizační výbor určil zpravodaje pro první čtení poslance Libora Nováka staršího, který však onemocněl, proto předseda Poslanecké sněmovny svým rozhodnutím určil poslance Tomáše Ježka, kterého žádám, aby se ujal slova.

Poslanec Tomáš Ježek: Vážený pane místopředsedo, vážený pane předsedo, kolegové, víte, že po několik let pravidelně vláda předkládala, napřed na podzim současně se státním rozpočtem a pak na naše protesty na jaře před přípravou státního rozpočtu, novelizaci daňových zákonů, které zpravidla přinášely snížení celkového daňového břemene. Letos tak vláda neučinila, nejspíš proto, nebo téměř jistě proto, že tento parlament končí brzy na jaře a už mu nezbývá mnoho času.

Nicméně právě dnes jsem se dozvěděl od pana ministra financí závaznou informaci, že pan ministr financí nebo vláda hodlá ještě do konce února, tzn. v těch zbývajících dnech, předložit svůj vlastní návrh problematiky, kterou řeší návrh pana kolegy Maška, čímž vlastně uznává relevantnost problematiky, která je zde projednávána. Já jsem tomu sám rád, protože samotná myšlenka, která je obsažena v návrhu pana kolegy Maška, stojí za to, je hodna toho, aby byla projednávána seriozně na úrovni parlamentních výborů, pravděpodobně rozpočtového výboru, což bude obsahem mého návrhu, a jestliže se dozvídáme, že vláda též předloží svůj návrh, tak rozpočtový výbor udělá to jediné možné, tj., že oba dva návrhy posoudí, a já jsem přesvědčen, že se z toho zrodí nějaké rozumné řešení, které uspokojí celou sněmovnu a ta to dá najevo hlasováním ve třetím čtení.

Proto navrhuji na základě informace, kterou jsem dnes dostal a kterou vám teď znovu formálně sděluji, abychom pustili tento návrh do druhého čtení. Děkuji.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Otevírám obecnou rozpravu. Jako první je do ní přihlášen kolega Šafařík, připraví se kolega Maryt.

Poslanec Pavel Šafařík: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, naši občané, podnikatelé, potřebují, chtějí a žádají nižší daně. Říkám - daně, ne jednu daň. Úroveň zdanění v jiné dani nemůže hovořit o celkové úrovni daňové zátěže. Předvolební doba bude i o tom, jak dál v daňové a odvodové politice.

Doposud se spíše preferoval úřednický přístup, bez jakékoli smysluplné komunikace v oblasti politických preferencí jednotlivých koaličních stran týkajících se daní. Osobně chápu návrh kolegů z ODA jako návrh nesouhlasu se způsobem vnitrokoaliční diskuse, která je i v oblasti daní skoro nulová. Otázka je, čí vinou. Tento postoj vnímám a vím, z čeho vychází.

KDU-ČSL nepreferuje přístup k potřebnému snížení daní v rámci omezení se pouze na jedinou daň a jediný přístup, tak jak je předložený návrh konstruován. Považujeme za velmi nezbytné zvážit i jiné cesty, které vedou k celkovému snížení daňového zatížení, a to v odpisech pohledávek, v posunech DPH apod. Těch variant je samozřejmé více.

Snížení daní je více kriteriální problém a bude úkolem budoucí, jistě koaliční vlády, politicky určit hlavní zásady budoucího snižování daní.

Klub KDU-ČSL podpoří v prvním čtení předložený tisk jako výraz podpory nutné diskuse o zaměření dalšího snižování daňové zátěže. Zároveň avizuji při dalším možném projednávání návrhy, které předloženou variantu určitým způsobem budou modifikovat. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme kolega Maryt. Připraví se kolega Kraus.

Poslanec Jiří Maryt: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, dámy a pánové, k projednávanému tématu bych chtěl učinit několik poznámek.

Za prvé. Jsem si vědom toho, že je zde jedna z posledních možností, jakým způsobem v tomto volebním období přijmout zákon, který bude upravovat daně. Vzhledem k tomu, že letošní rok je zároveň rokem volebním, domnívám se, že je to zároveň i jedna z posledních možností, jak přijmout zákon upravující daně v roce 1997.

Jsem rád, že zde pan předseda rozpočtového výboru uvedl, že vláda si nakonec uvědomila závažnost této situace a připravuje určité vlastní řešení. Mrzí mě, že dosud vláda nepřišla s úpravou daňových zákonů, a to i z odkazem na to, když jsme loni projednávali daňové zákony v červnu loňského roku, tak v podstatě při vystoupení pana ministra financí, kdy u daně z přidané hodnoty reagoval na návrh Levého bloku snížit základní sazbu o 2%, hovořil o tom, že vláda s úpravou této daně počítá v roce 1996.

Připomínám dále, že to byli poslanci Levého bloku, kteří už loni navrhovali snížit daň z příjmu právnických osob na 35% a zároveň navrhovali snížit daň z příjmu fyzických osob u nižších příjmových skupin.

Nechci zde polemizovat s výší snížení daní, které zde navrhují poslanci, neboť to podle mého názoru nepřísluší prvnímu čtení.

Poslanci Levého bloku předloží při druhém čtení konkrétní pozměňovací návrhy. Sám osobně chci říci, že podpořím, aby tento návrh byl přikázán do druhého čtení. Děkuji.