Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Předseda PSP Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Jiřímu Paynovi. O slovo požádal místopředseda vlády a poslanec Jan Kalvoda. Já mu dám přednost před ostatními. Připraví se pan poslanec Jaroslav Melichar.

Místopředseda vlády ČR Jan Kalvoda: Pane předsedo, děkuji. Já teď cestou sem přemýšlím, jestli mám využít toho práva přednosti, protože hodlám vystoupit jako poslanec. Snad bude méně zdržovat, když přednesu svůj příspěvek, než abych dále váhal.

Chtěl bych se vyjádřit k několika tématům, která evokuje tento návrh zákona, stejně jako reflektovat část rozpravy, kterou jsem vyslechl.

Za prvé bych chtěl říci, že v roce 1990 - jsem stejně jako pan poslanec Payne pamětníkem a poslancem ČNR z té doby došlo k nastartování reformy veřejné správy několika málo kroky soustředěnými do několika málo měsíců, v hektické legislativní atmosféře. Byl přijat zákon o obcích, zákon o hlavním městě Praze, zákon o okresních úřadech. Byrokraticko-centristické elementy, o kterých tady byla před chvílí řeč, nebyly kraje jako takové, které mimochodem dodnes máme v této zemi jako územně správní jednotky, ale byla to soustava národních výborů. A to je mýlka, kterou jste - pane poslanče Payne - myslím měl odhalit. Národní výbory, orgány státní moci a státní správy, sověty klasického typu, to bylo to, co bylo v polovině roku 1990 zrušeno. Nikoli kraje.

Chtěl bych říci, že nastal začátek reformy - v roce 1990 aniž kohokoli ve snu napadlo, že je to zároveň konec. Protože od té doby se nestalo vůbec nic. Od té doby jako pamětník konstatuji, že jsem v třetím parlamentě v třetím volebním období svědkem argumentací toho typu, že není dost analýzy, že je třeba věci ještě promyslet. Ze není třeba se ukvapit a že je třeba sledovat historické a zároveň moderní evropské zkušenosti. S tím vším já souhlasím. Souhlasím s tím však s jistými rozpaky, pokud to říkáme poté, co po třikráte odkládáme tento základní krok, a poté, co jsme po dvakráte slíbili svým voličům, myslím tím skoro všechny zde přítomné strany, že přestaneme analyzovat a váhat a začneme jednat. Já vím, že reforma veřejné správy je proces. Je to proces, který se děje v moderních státech v etapách. Trvá desítky let. Ale od roku 1990, zhruba od léta se v této zemi nestalo nic. Já myslím, že je poněkud nemožné volat po dalších debatách a nastolovat problémy ve stylu ne jak, ale zda vůbec. Myslím, že naší povinností bylo uvažovat jak.

Teze o tom, že regionální diktátoři mohu být horšími pány obcí než liberální vláda vychází z nějakého jiného modelu, než který je v této zemi vůbec ve hře. Tady nejde o regionální diktátory. Tady jde o volbu, jestli některé regionální věci, regionální záležitosti lépe spravuje stát ve svém centru anebo regionální zastupitelstvo. V tom je ten problém. Já netvrdím, že platí teze, že státní úředník rozhoduje vždy hůře a vždy špatně. Konec konců vždy úplatně. A že vždy lépe rozhoduje zastupitelstvo. Ale jednu významnou výhodu z hlediska demokracie regionální zastupitelstvo přece jenom má. Ono je totiž politicky odpovědné mnohem přímočařeji a zřetelněji, než úředník ve třetím odboru v první sekci ve třetím patře centrálního ministerstva. Na toho totiž žádná regionální politická odpovědnost dopadnout ani nesmí, protože státní správa na rozdíl od samosprávy, má tu kvalitu, že musí prosazovat vždy rovně administrativní záměry a rozhodovat vždy rovně o právech a povinnostech občanů a právnických osob a že musí být vysloveně imunní vůči regionálním politickým vlivům což naopak regionální zastupitelstvo býti nemusí.

Nejlepší cesta jak zamezit diskusi i decentralizaci státu, o kterém můžeme diskutovat, jestli je nebo není programem - já si myslím, že je programem ale vždy vztaženým ke konkrétnímu stavu centralizace státu. Myslím, že diskuse musí z tohoto výchozího stavu vycházet.

Existují některé mýlky, které mají velmi tuhý život, např. že regionální samosprávy budou znamenat další mezivrstvu úřednickou případně byrokratickou, to zní ještě o něco pejorativněji. Posuďte sami.

Od roku 1990 do dnešního dne vzniklo celkem 62 druhů různých expozitur ústředních orgánů státní správy, dnes ústředních správních úřadů. 52 dekoncentrátů, druhů dekoncentrátů a deset detašovaných pracovišť.

Existuje snad silnější důkaz o tom, že existuje jakási poptávka po regionální rozhodovací úrovni? Existuje snad silnější důkaz o tom, že stát spouští své rozhodovací struktury na různé regionální úrovně, něco větší než obec, něco menší než okres, velký jako kraj, o něco větší než kraj, to všechno jsou územní obvody v kterých rozhodují expozitury ústředních orgánů státní správy.

Byla zde řeč o státním informačním systému. Není snad evidentně výhodnější a evidentně úspornější co do počtu pracovních sil ve státní správě, jestliže z těch 60 druhů různých lokálních a rozhodovacích agend se alespoň z poloviny vytvoří jeden krajský nebo chcete-li zemský úřad, manažersky řízený se stejným způsobem vyřešení správních agend a identickým informačním systémem? Není to nejen úspornější co do peněz za budovy, otop, světlo, auta, obslužné síly a není to zároveň efektivnější co do rychlosti rozhodování? Já si myslím, že ano. Jestliže ne, pak diskusi veďme dál; situace vypadá, že ji asi povedeme počtvrté po zralém a uvážlivém odkladu ještě v dalším volebním období. Co mně však na tom trochu osobně překáží je jedna věc. Já si myslím, že věrohodnost v politice je všude jenom jedna, a že potřetí nebo počtvrté slibovat že už přistoupíme vážně k problému decentralizace a reformy veřejné správy, může být zajímavé pro nás, že však to nebude přispívat k věrohodnosti ústředních politických struktur vůči občanům, které to konec konců nemusí opravdu zajímat. Mně by se zdál docela pozoruhodný až zvláštní až perverzní občan, který by se zajímal o taje veřejné správy, o kompetenční přesmyčky a podobné věci. A koho by to mělo zajímat, protože zachází s penězi daňových poplatníků a je povinen sledovat efektivitu rozhodování státu, to je přece ten, kdo za to odpovídá a může to změnit. To je parlament.

Já asi skončím s tímto svým expozé. Vždycky je nutné se postavit za požadavek uvážlivého, na základě analýzy postaveného kroku veřejné správy. Myslím si jen, že nemám právo to říkat v případě, že jsme to před lety slíbili. Pak budeme totiž muset odpovídat na to, proč jsme tak dosud ještě nečinili. Ale obecním jmenovatelem celého tohoto problému je, jestli stát nalezne odvahu, aby některé své rozhodovací funkce přesunul tam, kam evidentně patří. Jestliže si odpovíme na otázku jestli existuje regionální život, jestli neexistuje, pak se nemáme zde v podstatě o čem bavit. Jestliže však ano, z hlediska životního prostředí, kulturních zařízení, regionálního a obecního významu, sociální politiky, školství, potom asi regionální život existuje a potom jde o to, jestli zvolíme adekvátní míru decentralizace, samozřejmě přiměřenou všem okolnostem. Ovšem to je debata o tom, jak a ne debata o tom, zda.

Nemohu si nevzpomenout při debatě o otázkách typu "jak se řeší dopravní cesty" a "co to udělá s územní strukturou státu" na nedávnou situaci docela komentovanou v novinách. Co se stane v případě, že dopravce na lince autobusu mezi pěti obcemi usoudí, že tato linka není zisková. Tak ji prostě zruší. Stane se pak, že děti z pěti obcí mají potíže s tím, dostat se do školy. A jejich rodiče z pěti obcí mají potíž dostat se do práce. Starostové se sejdou a nastane problém státní dopravní politiky. Dostaví se ministr dopravy a je vystaven atakům na dotace. Pochopitelně, že na státní dotace. Kdybyste zapátrali v paměti a podívali se na vládní návrh zákona o působnostech vyšších samosprávných územních celků, zjistíte, že mezi ty působnosti patří právo uzavírat smlouvy k zajištění veřejných služeb. Také dopravních služeb. Přece jenom v rámci regionu, který zpravidla dnes při mobilitě našich spoluobčanů a při mobilitě pracovních sil větším než v okresním měřítku, přece tam je možno uzavřít smlouvy k uzavření dopravních služeb s dopravcem, který prostě bude muset, neboť je jenom jednou ze dvou smluvních stran, kompenzovat ziskové a neziskové autobusové linky. Jen tak se stane, že nebude nutno žádné peníze z veřejných prostředků, ať už obecních, neboť obce je nemají, nebo státního rozpočtu, který vždy má tyto peníze, prostě platit.

Jsem dalek tvrzení, že doprava nebude klást nároky na dotace, vždycky ano. Ale tvrdím, že ne v takové míře jako by byl nějaký regionální politický subjekt, který bude mít působnost uzavírat s dopravci takovouto smlouvu. Je to jeden příklad, příklad, který reaguje na zprávy z tisku. Ale je to o tom, nakolik je schůdnější, aby ministerstvo řešilo otázky, která trať je dostatečné obsazená, která linka je dost obložená, jestli bude dopravní referát okresního úřadu stavět hlídku na různé tratě a zkoumat, zdali je tam dost lidí nebo jestli nejezdí moc veliké autobusy. To všechno je přece absurdní a může to vyhovovat jen tomu trendu stálého rozšiřování ústředních expozitur až do regionu k posuzování toho či onoho. Státní dotace je důležitá věc, je třeba kontrolovat podmínky, zda byly splněny těmi, kterým se dává. Ale podle mého názoru absurdnější příklad centralistického typu tohoto státu může být přenesen ze života nikoliv vymyšlený jakýmisi koryfeji samosprávy, podivíny, kteří hrají svou politickou hru a nedostatečně analyzují.

Paní a pánové, omlouvám se za rozvláčnost před poloprázdnou sněmovnou, domnívám se, že pan prezident před chvíli hovořil o jakési bilanci a že jsou věci, které jsme všichni společně zvládli a věci, které jsme nezvládli. Toto je patrně věc, u které volání po analýze a uvážlivosti bude jejím osudem. Já si však myslím, že jen jediný argument mluví pro to, abychom konečně přestali uvažovat a začali trochu jednat. Může se totiž stát, že občan této země, stejně jako my všichni i v této sněmovně zvyklí teprve několik let na politiku jako takovou, usoudí, že neustálé sliby decentralizace a většího angažmá občana jako občana, nikoli jako partajníka, že to jsou sliby, které se opakují každé čtyři roky a že už nikoho nebaví. Občan se může rozhodnout, že politika je něco vzdáleného na co nemá vliv, možná něco špinavého, protože decentralizace se pouze slibuje a nekoná. To je důvod, pro který jsem vystoupil a řekl, že si myslím, že otázka struktury státu, stejně jako dělení veřejné správy není otázkou až tak jen technologickou, ale otázkou politickou. A to prioritní. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Jaroslav Melichar. Obecná rozprava pak bude pokračovat vystoupením pana poslance Jozefa Wagnera.

Poslanec Jaroslav Melichar: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, příznivci vyšších územně samosprávných celků jsou přesvědčeni, že jejich vznikem bude splněn cíl nebo přání spočívající v decentralizaci státní správy a samosprávy. Dovolím si poznamenat, že tak zvaný centralismus případně arogantnost moci, jak často slyšíme z vyjádření, jimiž někteří charakterizují současný stav veřejné správy, bude podle mého názoru v plné míře bujet právě na krajské úrovni, protože tam bude podle mého názoru mnohem nedostižitelnější. Představa, jak vyšší územně samosprávné celky ulehčí občanům vyřizování jejich záležitostí, jak občané pocítí větší míru svobody, jak silněji budou vnímat svou rozhodující úlohu je - promiňte mi ten výraz - iluze.

Stejnou iluzí je domněnka o zlepšení finanční situace obecních pokladen, protože daně vybrané v těchto celcích budou použity jednak na financování činností ne financovaných státním rozpočtem, jednak navíc nemalá jejich část půjde na režijní provoz, nákup budov, na mzdové náklady administrativy vyšších územně samosprávných celků. Obce tudíž budou chudší.

V uvádění vzorů a příkladů některých států západního světa, kde vícestupňový systém veřejné správy existuje, bych byl značně rezervovaný, protože i v těchto zemích lze vidět snahu o jejich redukci, protože je přebujelá, nákladná a těžkopádná. Posoudit, zda například německý občan, který má nad sebou několikero úřadů, pociťuje větší svobodu a demokracii, než kdyby některý článek státní správy byl zrušen, si i při největší fantazii nedovedu představit.

Předkladatelé projednávaného návrhu místo aby se zamysleli nad smyslem veřejné správy, nad možností předání větších pravomocí obcím, statutárním městům, okresním úřadům, zvážili účelnost či zbytečnost nejrůznějších dekoncentrátů a jiných úřadů, tedy aby realizovali záměr, na kterém se asi všichni shodujeme, což je zúžit úlohu státu, tedy vlády na záležitosti nezbytně nutné, tak raději rozparcelují Českou republiku na 9 či více útvarů a každého, kdo s takovým řešením nesouhlasí, označí buď za zarytého a arogantního centralistu, nebo ho rovnou vrhnou do propadliště dějin, mimochodem výraz vskutku originální, případně sugestivně konstatují, že absenci krajského uspořádání pocítí občané smutně sami na sobě.

O jásajících občanech nad schváleným návrhem zákona, který je na pořadu jednání, mám vážné pochybnosti. Bez komentáře raději nechávám některá vyjádření zastánců vyšších územně samosprávných celků, protože nechci přidělávat práci mandátovému a imunitnímu výboru. Umím si ale představit a stál by možná za pozornost model dalšího stupně veřejné správy, jako je v Portugalsku nebo Dánsku, to je na úrovni dnešních okresů.

Dámy a pánové, věřím v soudnost a rozum této sněmovny.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Jozef Wagner, připraví se pan poslanec Petr Čermák.

Poslanec Jozef Wagner: Dámy a pánové, vážený pane předsedo, nevěřím v soudnost žádného orgánu. Věřím v to, co představuje zájmy těch orgánů, věřím v to, co představuje skryté zájmy nevyslovené, mocenské zájmy různých politických stran, různých mocenských skupin. To je základ, o němž se tady dnes hovoří.

Pokud si vzpomínám a pokud jsem dobře sledoval své předřečníky, tak pouze jednou zde padlo slovo samospráva a pořád se mluví o veřejné správě.Ale předmětem, o němž se má teď jednat, není veřejná správa, ale samospráva. To je základní mýlka, o niž v tuto chvíli jde. Ještě z tohoto místa nikdo neřekl, že Evropa nějakým způsobem má tu samosprávu řešenou a že o té samosprávě mnoho ví a že z těch vědomostí vzniklo něco, co se nazývá Evropská charta samosprávy. V této sněmovně byla několikrát zmíněna, pokud mne paměť neklame, v tom smyslu, že se zde někteří moji kolegové a kolegyně ptali vlády, proč že nehodlá přistoupit k Evropské chartě samosprávy. A to je základní filozofický a politický problém, před nímž stojíme. Nikoliv hloupé povídání o tom, co zastiňuje problém, co vyvolává jen pseudoproblém.

Já bych samozřejmě mohl potvrdit i obavy z druhé strany, vaše obavy, že vznikne něco, co nebude ve svých počátcích zcela akceschopné, protože to nemůže být zcela akceschopné, neb jistě máte pravdu, když tvrdíte, že regionální struktura rakousko-uherská byla dávno poničená, že československá z roku 1920 se nepovedla, musela být o 8 let později změněna a samozřejmě v životě dávno zanikla a že poválečná byla komunistická, 2x měněna. Tedy po válce nejdříve země, poté malé kraje a poté velké kraje.

Samozřejmě každá správa regionů měnící hranice a měnící kompetence vytváří nové trvalé prvky života a některé se ničí. Takže jsou na našem území zbytky mnoha regionálních struktur. To samozřejmě každý z nás ví, ale také každý z nás ví, že dokud nerozhodneme a dokud Parlament zákonem nestanoví povinnost vyhlásit volby do samosprávných celků, že žádná samospráva nebude a že nebude lze některé věci přiblížit občanovi, to je jeden problém, který vás možná tolik netíží, byť by právě měl tížit ty, kteří nahlížejí z úhlu pohledu konzervativní či liberálního, protože blíže k občanovi je blíže k vaší vizi bez jakékoliv regulace. Nicméně vy vždy právě tak jako my, v tom se v politice nikdo nelišíme, umíme v pravou chvíli zamlčet to, co by mluvilo proti nám a mluvit o tom, co mluví pro nás. A tak se tady nemůžeme domluvit v tomto konkrétním problému samosprávy, protože vy mluvíte o jiném a my mluvíme o jiném. A ten hrách lítá na různé zdi a dohoda je vyloučena.

Takže proč? Kladl jsem si otázku proč je ta dohoda vyloučena? Proč někomu, a zejména české vládě, protože ta ji nechce, pokud vidíme vládu jako většinu české vlády, protože jak jsme se právě přesvědčili, část české vlády by se zřízením samosprávy souhlasila, tak proč tedy ta větší část české vlády ji nechce? Protože opět z tohoto místa nezaznělo to podstatné. Žádnou kompetenci nevezme žádná samospráva obcím, ale státu. Praha, centrální moc, bude už navždy tak oslabena, že žádné vládě se nebude vládnout pohodlně.

Představte si skutečnost, dámy a pánové, že by dnes, ale nejen dnes, ale nejméně celou dobu transformace, existovala samospráva. A představme si, že by byla politicky stejné barvy jako pražská vláda a přesto by byly pražská vláda a samosprávní zastupitelstva regionální vlády v trvalém sporu. O co? No samozřejmě o finance, o peníze, o majetek. A to je hlavní a zásadní problém, proč ani předseda české vlády, ani jeho straničtí kolegové z vlády netouží po tom, aby existovala samospráva. Ale dokud nebude existovat, nebudou mít občané této země zajištěny ty služby, které nezbytně musí zajišťovat jenom regionální úroveň, na kterou je stát příliš velký a okres příliš malý.

Kdyby to bylo existovalo v době privatizace, byla by si právě zastupitelstva řekla o to, o co si říkaly obce, o bezplatné převody na obec, takže o bezplatné převody na územně samosprávný celek. To je to, co někomu překáželo. Proto vláda neplnila svůj program, proto nedecentralizovala, a proto musím říci na poznámku jednoho kolegy, že decentralizace není program, že decentralizace je program, ale centralizace způsobem, kterým nám ji předvádí česká vláda neplnící svůj program, je rovněž program, ale špatný.

Domnívám se, že toto bylo nutné říci, aby bylo jasné, o čem je mezi námi spor. Teď stojí otázka, když už není co zamlžovat, jestli jsme ochotni k dohodě v zájmu občanů této země a v zájmu této země samé, neb není pravdou, jak zde zmínil některý z předřečníků, že kraje neexistují. Zrušeny byly krajské národní výbory. Nic víc a nic méně. Kraje existují. V krajích probíhá nějak život, lidé mají společné zájmy a v řadě oborů lidské činnosti, zejména v infrastruktuře nelze řešit krajské problémy žádným centrálním rozhodnutím a žádnou dohodou obcí. To lze řešit jediným možným způsobem, rozhodnutím příslušného orgánu samosprávy toho kterého kraje. Takže k obviněním, která už byla zde řečena pro neplnění vládního programu přidávám další. Vláda brání pokroku v řešení mnoha a mnoha regionálních a ekologických problémů tím, že brání ustavení samosprávy.

Abych dokázal, že nepředkládám jen své vlastní názory a že nepředkládám dokonce v tuto chvíli ani stranické názory, velmi rád bych vás seznámil s textem, který jsem obdržel od zástupců 30 obcí bývalého libereckého kraje, kteří se sešli, aby posoudili možnosti zřízení kraje.

Cituji. Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky v Praze.

Dnešního dne se sešli zástupci 30 obcí z území bývalého libereckého kraje. Toto shromáždění zástupců obcí nesouhlasí s tím, aby se k řešení územně správního uspořádání České republiky přistupovalo bez pečlivého zvážení všech okolností, zejména regionálních vztahů. Jsme volenými zástupci občanů a naší vůlí je obnova samosprávy v území bývalého libereckého kraje z těchto důvodů.

Příbuznost a celistvost regionů z hlediska správního, ekonomického, kulturního a komunikačního dopadu, které dřívější rozdělení do krajů nerespektovalo. Navrhujeme, aby byl vytvořen územně správní celek Severovýchodní Čechy se sídlem v Liberci. Toto území je svým charakterem odlišné od západní části bývalého Severočeského kraje a má tedy jiné potřeby. Geograficky tvoří námi navrhovaný územní celek historicky osvědčený model. Vyzýváme poslance, aby s maximální vůlí pracovali na vytvoření legislativy pro vznik vyšších územně samosprávných celků v územích, která budou zárukou dobré funkčnosti a oboustranné přístupnosti mezi decentralizovanou mocí a občanem. V Liberci dne 7. ledna 1996.

Vážení, já jsem to nepřečetl jen proto, že jsem byl požádán, ale proto, abych získal argumentační podklady pro to, co řeknu dál.

Potřeba samosprávy, tedy potřeba rozhodování na mezistupni mezi obcí a státem, demokratického rozhodování volených zástupců lidu, je tak silná, že ji cítí zástupci obcí. Tato sněmovna by to tedy měla vzít na vědomí. To je argument bez ohledu na to, jaké zájmy či nezájmy kdo skrývá nebo neskrývá.

Teď k zájmům. Co ještě nemůže být nadobro vyřešeno, když nemáme vyřešen problém samosprávy. Samozřejmé nemohou být vyřešeny problémy související s daňovou reformou. Měli-li bychom samosprávu, mohli bychom uvažovat zcela vážně o tom, že daňový příjem státu, tedy to, o čem bude rozhodovat tato sněmovna, se podstatně sníží a mohli bychom mluvit o číslu, tedy o číslu ze všech daní, se kterými bude rozhodovat tato sněmovna, že se bude pohybovat okolo maximálně 40%. O tom je zde řeč. Tato řeč zde nemůže být vážná, protože není komu přikázat, aby s daněmi v regionech hospodařil. Je zde řada zcela jednoznačných, jistých a nečestných důvodů, proč současná politická reprezentace části vládní koalice, především Občanská demokratická strana, nehodlá přistoupit na to, co je evropským standardem, na dva stupně samosprávy, na obec a vyšší územně samosprávný celek. Posloucháme zde učené přednášky o tom, jak moderně v 21. století je třeba organizovat státní správu.

Promiňte, ještě vás chvíli zdržím. Vraťme se k onomu problému, který zde otevřel první řečník této debaty. Občan za nějakou dobu v 21. století, ať budeme mít obce, samosprávu, krajskou, okresní, jakoukoliv, stát, cokoliv, bude ve velké většině věcí moci disponovat přístroji, se kterým se spojí s příslušným úřadem a bude vše vyřizovat ze svého bytu. To je možná vize budoucnosti a když ne na něčem jiném, tak na tomto se asi shodneme. Ale tato vize neznamená nic jiného než technické možnosti. Ať budou ovšem technické možnosti jakékoliv, tak ve věcech kompetencí, které patří blíže k obcím, musí rozhodovat někdo, kdo byl občany právě k tomuto regionálnímu rozhodování kvalifikovaně zmocněn. A nelze uvažovat o tom - a teď vás podezírám z toho, že ze zvyku z mnoha let zažitých věcí v komunistickém režimu, vidíte před sebou národní výbory jako orgány, v nichž obojí se spojovalo. Nebude co spojovat. Orgán samosprávy bude vykonávat svou samostatnou působnost a o politickým okresech oddělených od všeho ostatního jsme mluvili nebo mluvila již první republika, takže to jsou věci, které jsou lehce oddělitelné. Je jen třeba dát volný průchod tomu, aby to politická praxe mohla dokázat.

A protože víte, že politická praxe by dokázala to, co říkají obhájci samosprávy, tedy obhájci standardního evropského řešení, tak to samozřejmě z úzkých politických a mocenských zájmů část sněmovny, přesně označená část koalice, většinou Občanská demokratická strana, nepodporuje.

Měl bych ještě jednu poznámku ke kolegům z Moravy. Je průchodné jediné politické řešení. Ve velké části této sněmovny. To je řešení, že vznikne samospráva v menších celcích než jsou země. Problém zemí je samozřejmě velmi komplikovaný v situaci, kdy existuje již jen Česká republika historické země. Problém zemí byl aktuální v roce 1990, když mohla být řeč o obnovení zemské správy. Nyní ta řeč v tomto smyslu být nemůže, a to je mínění velké většiny. Ale může být řeč o tom, že vzniklá samospráva na Moravě může dostat ústavní kompetence k tomu, aby o některých moravských záležitostech ve společných jednáních zástupci moravských krajů mohli jednat společně nebo jejich delegace. Rozhodně lze najít takovéto ústavní řešení a v každém případě lze najít řešení, především v politické praxi, za existence samosprávy.

Proto bych požádal kolegy z Moravy, tedy z Českomoravské unie středu, aby uvažovali, čím prospějí moravským zájmům více - jestli tím, že budou striktně žádat jednu zemi, nebo tím, že podpoří samosprávu jako princip a budou usilovat získat takové postavení na Moravě v samosprávě, aby prospěli samosprávě vůbec a moravské zemi zvláště.

Domnívám se, že řešení vede jen touto cestou a že každý, kdo v této sněmovně, v rozporu s tím, co je jednoznačným evropským standardem, odmítne samosprávné řešení, odmítl kus nové demokracie v České republice. Děkuji.

Předseda PSP Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Petr Čermák, připraví se pan poslanec Václav Nájemník.

Poslanec Petr Čermák: Vážený pane předsedo, vážení kolegové a vážené kolegyně, jsme v situaci, kdy všude kolem nás lítají slova jako decentralizace a decentralizace a ještě jednou decentralizace.

Nechtěl jsem moc vystupovat, ale vzpomněl jsem si v jednu chvíli při opakovaném obviňování vlády z toho, že není ochotna k decentralizaci, na jednu věc, kterou bychom si možná měli připomenout. A sice tu, že jsme v této sněmovně vládní návrh na zřízení vyšších územních samosprávných celků zamítli. A není to tak dávno. Zamítli jsme ho prostě proto, protože se většině poslanců této sněmovny zdálo, že samosprávných celků je o něco více než jim spadá do kompetence.

Proti návrhu pana kolegy Ježka mě nutí všechno, abych byl zásadně proti tomu. Prostě ten návrh pro mě, přeložen do řeči, které rozumím, je ten, že zachováváme bývalé komunistické rozčlenění státu, které se nám většinou pohříchu nelíbilo, i když to bylo možná díky krajským národním výborům a ne hranicím, to souhlasím, ale v každém případě byly ty hranice udělány velmi necitlivě a v mnoha případech naprosto arogantně s tím, že chyběl olomoucký okres. Je-li toto výsledek mnohaleté práce komise, tak musím říci, že ten výsledek mě poněkud zaskočil, velmi překvapil a jsem si jist, že takovýto výsledek bychom dokázali mít i za dvě minuty na papíře, možná i za minutu. To prostě není výsledek žádné seriózní práce. Ani se nedivím, má-li tato komise taková zadání, že se nesmí měnit hranice okresů, že se musí více méně vycházet z toho, co bylo, tak o jaké mluvíme decentralizaci.

Jsem velmi rád, že pan kolega, pan předřečník hovořil o prohlášení 30 obcí libereckého regionu. Doufám, že až budeme hlasovat o tom, aby návrh poslance Ježka byl doplněn o liberecký kraj, že mě pan kolega, a nebude sám, podpoří a že v rámci decentralizace bude vlastně celá sněmovna pro. To jako Liberečák budu opravdu velmi šťastný. Ale musím říci jedno: Toto prohlášení není jako spontánní výraz toho, že obce na Liberecku chtějí vyšší územně správný celek. V žádném případě, bylo by to matení pojmu a nepravda. To je prostě výraz toho, že tyto obce mají hrůzu z toho, že by mohl projít návrh pana kolegy Ježka v původním znění, to znamená, že by opět spadly do jakéhosi severočeského kraje se sídlem v Ústí nad Labem. Nebýt tohoto návrhu, nikdy by nebylo ani toto prohlášení a to bychom si také jako úplně fér měli říci.

Další věc je obecně. Jestli já žiji ve stejném státě jako místopředseda koaliční vlády, já nevím, já mám prostě ten pocit, že žiji ve státě, kde byla již řada kroků k decentralizaci učiněna, obce, okresní úřady mají přece pravomoce, o kterých se jim ještě před pár lety ani nezdálo, ale nicméně proto, že vím, o co těm obcím jde, i okresním úřadům, tak mohu říci myslím si jednu věc: Regionální život, jak pan místopředseda vlády říkal, nepochybně existuje, ale jsem si jist, že nepotřebuje žádné hranice, dokonce jsem si jist, že pro všechny uvedené argumenty existuje regionální život jiný. Je prostě region výhodný pro dopravu, jiný region výhodný pro ekologii, jiný pro školství, jiný region pro zemědělství, jiný region pro kulturu. Pořád prostě nevím, co je regionálního na politice, která dá do jednoho vyššího územně samosprávného celku Jablonec nad Nisou a Chomutov, jaký tam je společný samosprávný regionální zájem. Prosil bych, aby mi na to někdo odpověděl. Nebo abych nebyl tak důsledně severočeský, jaký tedy je regionální společný zájem pro lidi v Mnichově Hradišti a v Příbrami nebo v Sedlčanech? Mezi nimi je Praha, oni většinou ani za celý život se z jedné obce do druhé nemají žádný důvod jet podívat a tvrzení, že to je jakási kulturní nebo dopravní entita, která potřebuje hranice jako prstenec kolem Prahy, mě to nepřesvědčuje o tom, že toto je pravda.

Jsem si jist, že regionální život existuje, existuje sám, nepotřebuje mít na silnici ceduli, že začíná jiný region. Potřebuje jinou věc. Potřebuje financování a o tom je celá tato debata, podle mého názoru velmi zásadně.

Jedná se o to, že vznikem regionu vzniknou místa, lokality, kde bude sedět jakási zvolená skupina lidí, která bude rozhodovat o tom, která místa regionu budou podpořena tu kulturně, tam pro školství, tam pro zdravotnictví. A existuje, a myslím, že oprávněný, strach, který může být reminiscencí na krajské národní výbory, ale také nemusí, protože pochopitelně moc vždy do určité míry může přinášet a hrozí arogancí, to zase nemá smysl si namlouvat, že nikoli, prostě ty obce, ve kterých nebudou sídla regionů, mají oprávněný strach, že velká města budou sobě přidělovat více na dopravu, sobě více na veřejná osvětlení, sobě šlechtit divadla mnohem více než ostatním obcím v tom kterém vyšším územně správném celku. Můžete mi namlouvat, že to tak nemusí být, nebo nebude, ale já má prostě strach, že bude.

To je ne všechno, co chci k této věci říci, mám pro to jeden důvod: neznám návrh zákona v té podobě, v jaké o něm budeme hlasovat a na příští debatu při třetím čtení budu také připraven. Samozřejmě připouštím, že v momentě, kdy budou přijaty pozměňovací návrhy, které dají vzniknout nikoli jen celku Liberec, protože si myslím, že toto nemá s lokálním patriotismem nic společného, ale např. celku Pardubice, divím se, proč nepočítáme s celkem Zlín, divím se, proč nepočítáme s Opavou, divím se, proč nepočítáme s Jihlavou, můžeme o tom diskutovat, ale mohu říci, že čím více bude odhlasováno pozměňovacích návrhů, které zvětší počet těchto celků, tím bude decentralizace větší a tím více já konkrétně budu pro tento návrh hlasovat. V podobě, v jaké byl předložen a v jaké jsme ho dostali, je ten návrh pro mne, a musím upozornit na to opět, že nejen pro mne, ale pro celou řadu občanů, z míst, která nebudou sídlem regionu, je tento návrh absolutně a zásadně nepřijatelný. A nemá to nic společného s touhou po decentralizaci.