Poslanec Jan Klas: Vážený
pane předsedající, vážené
kolegyně a kolegové, v úvodu mi dovolte,
abych opravil pana předkladatele poslance Šumana,
kdy řekl, že včera jsem hovořil o tom,
že problémová věková hranice
je 40 let. Včera jsem o tom nehovořil, ale budu
o tom hovořit dnes.
Za prvé. Je navrhovaná
dvoustupňová kontrola, a sice prvním stupněm
by měla být jakási pětičlenná
dozorčí komise složená z poslanců
a senátorů s působností pouze na BIS
a VOS s nemožností kontroly tzv. živých
případů. Dalším orgánem
by měl být tzv. kontrolní orgán tříčlenný
s působností na všechny čtyři
zpravodajské služby a s působností
vstupu do tzv. živých případů.
Způsob navrhování členů prezidentem,
vládou a Senátem, nároky 10 let občanství
v ČR, bezpečnostní prověrka. Všechno
zde bylo komentováno. Dovolte mi, abych se pozastavil nad
tím, proč zrovna 10 let musím být
občanem ČR, abych
mohl kontrolovat zpravodajské služby a dále,
abych se pozastavil nad tím, jak bezpečnostní
prověrku vlastně uděláme.
Země NATO zavedly základní
legislativní předpoklady a zákony pro hloubkové
prověrky. Občan musí strpět rozsáhlé
šetření včetně osob blízkých,
které může být spojeno s porušením
jeho občanských a ústavních práv.
Bohužel Česká listina práv a svobod
konstruuje zajišťovaná práva jako nezcizitelná.
Občan se jich sice může vzdát podpisem,
avšak tento krok je neplatný, právně
neúčinný. Práva občanů
lze podle Ústavy omezit pouze jediným způsobem,
tj. zákonem. Tento zákon nám chybí
a je připravován na Ministerstvu vnitra a nese pracovní
název "Zákon o ochraně utajovaných
skutečností". To vidíme jako zásadní
problém pro nepřijetí tohoto zákona.
Dalším problémem
je výklad pojmu "bezúhonnost", protože,
kdo je bezúhonný, nemusí být nutně
i spolehlivý a naopak.
Nebudu dlouze rozvádět
finanční prostředky, které jsou vyčleněny
na kontrolní orgán. Myslím, že by to
nebylo korektní, ale děsím se toho aparátu,
o kterém tady mluvil pan ministr vnitra, protože by
nám vlastně vznikla další služba
svým rozsahem a svými finančními náklady.
Je navrženo, aby členové
dozorčí komise zůstali ve funkci i po vypršení
poslaneckého mandátu. Nechápu proč.
Kontrolní orgán je volen Poslaneckou sněmovnou
a přitom nemá být orgánem Poslanecké
sněmovny podle jednacího řádu. Je
tam věta, kterou zacituji: "Není vhodná
přímá účast poslanců
v kontrolním orgánu". To znamená, že
my, poslanci Poslanecké sněmovny, kteří
dostaneme důvěru svých
voličů, účast v tomto orgánu
není vhodná, nemáme důvěru
pro tuto kontrolu.
Konečně věková
hranice 40 let je navrhována z důvodů vysokých
morálních vlastností, odolnosti vůči
různým vlivům, povahové zralosti a
stability. Myslím si, že tyto znaky lze docílit
ještě před hranicí 40 let.
Dále je nedořešen
způsob volby a odvolávání členů
dozorčí komise a kontrolního orgánu,
kde se předkladatelé odvolávají na
to, že to vyřeší zvláštním
zákonem. Je zaváděn pojem "kontrolní
činnost" a "kontrolní úkon"
a přitom chybí jejich jasné definice. Komunikace
mezi dozorčí komisí a kontrolním orgánem
se mi jeví jako značně nepružná
a neefektivní a mohla by mít za cíl nebo
za následek prodloužení kontroly. Kontrolní
orgán by měl být oprávněn provádět
kontrolu používání zpravodajské
techniky včetně spolupráce s orgánem
sněmovny pro kontrolu použití operativní
techniky Policie ČR. Připadá mě to
jako velice nemístné zatahovat Policii ČR
do zákona o zpravodajských službách.
Kontrolní orgán
oznamuje své zjištění mimo jiné
i nejvyššímu státnímu zástupci.
My, členové kontrolního orgánu, jsme
byli na návštěvě u nejvyšší
státní zástupkyně paní Kopečné
a zjistili jsme, že bez zásadní legislativní
úpravy vůbec nemá smyslu oznamovat překročení
zákona tomuto orgánu, který vůbec
nemůže v tom nic podniknout.
Předkládání
zprávy o činnosti a závěrech. V návrhu
jsem se dočetl, že zpráva musí být
před odesláním Poslanecké sněmovny
předložena vládě. Vyjádřením
vlády, a to ani v případě, že
předložení zprávy může ohrozit
zájmy ČR, není dozorčí komise
ani kontrolní orgán vázán. To je pro
mne osobně dost těžko přijatelné,
protože vláda nese hlavní zodpovědnost
jako orgán, který úkoluje služby a jestliže
se vyjádří, že nedoporučuje něco
ke zveřejnění, toto stanovisko by mělo
být respektováno.
Návrh na odvolání
člena dozorčí komise nebo kontrolního
orgánu může podat vláda. Tuto možnost
by podle mého přesvědčení měla
mít především Poslanecká sněmovna,
která oba kontrolní stupně volí, a
také prezident a Senát v případě
kontrolního orgánu. Osoby, které
jsou členy dozorčí komise nebo kontrolního
orgánu, nesmí po dobu 3 let od ukončení
své funkce být v pracovním, služebním
nebo jiném podobném vztahu. Toto omezení
se pro zajímavost netýká funkcí ředitelů
zpravodajských služeb, což je pro mne osobně
velmi zvláštní.
Poměrně dost rozpracovaných případů
je dlouhodobějšího charakteru než 3 let,
tzn., že tříletá lhůta není
řešením toho, co sledovali předkladatelé
zákona.
Nyní mi dovolte zmínit
se ještě o jedné věci na závěr.
Budu citovat z deníku Práce z 12. března
t. r. Kolega Kužílek používá formulace
typu: existovala totiž určitá podezření
vycházející z chování některých
členů parlamentní komise pro kontrolu BIS,
jako by tak byli zpřízněni s tou službou,
až to vypadalo, že tam mají příslib
místa do budoucna.
Musím konstatovat, že
ani jeden z členů komise nemá přislíbeno
žádné místo, včetně ředitelského,
a nikdo o tom neuvažuje.
Proto mi dovolte, abych závěrem
doporučil jedinou možnou věc: vrácení
tohoto návrhu zákona předkladatelům
k přepracování. Děkuji.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Slova
se ujme kolega Kužílek.
Poslanec Oldřich Kužílek:
Vážený
pane předsedající, pane ministře,
dámy a pánové, jen shoda pořadí
podaných přihlášek způsobuje,
jako by zde mělo docházet k nějaké
přímé třenici, určitě
k ní nedojde, a myslím si, že se určitě
všichni vynasnažíme, aby ta věc byla především
věcně a rozumně upravena.
Jak zatím poslouchám
diskusi, tak mě to skutečně jednoznačně
utvrdilo v tom, co jsem již věděl z kuloárů,
že v rámci naší nejsilnější
politické strany existuje generální instrukce
všemi prostředky nedovolit zkvalitnění,
zpřesnění kontroly zpravodajských
služeb. Projevuje se to nejenom tím, je to samozřejmě
přirozené, že kolegové vznášejí
námitky, kritizují některá místa,
ale každý, kdo se této problematice
trochu hlouběji věnuje, tzn., že ty různé
formulace pro něj nejsou jakousi neznámou, slyší
především jednu věc. Ta kritika je prostě
bez ladu a skladu. Ať jsme navrhli nějaké principy,
které vycházely z dlouhodobých diskusí
a vlastně respektovaly názory
vlády, respektovaly názory, které chtěly
zajistit to, aby třeba tajné služby při
kontrole nebyly ohrožovány, aby byla zajištěna
jejich integrita, aby byla zajištěna ochrana před
zpolitizováváním, tak i takové návrhy,
včetně velmi věcných praktických
opatření, jsou napadány s vehemencí,
která ukazuje na zcela jiné důvody a nevěcný
přístup.
Než se zmíním
o některých rádoby argumentech, protože
musím říci, že vím sám
několik mnohem přesnějších argumentů,
které sám budu navrhovat k tomuto našemu návrhu,
co je potřeba v něm zlepšit, tak z toho, co
zde zaznělo, nepadlo nic, co má skutečně
nějakou podloženou povahu. Jsou to všechno jen
snahy v podstatě jen povrchním, někdy trochu
až emotivním způsobem odmítnout en bloc
cokoliv, co předložil někdo jiný.
Předtím, než
se dostanu k těmto jednotlivostem, chci podat návrh
na zkrácení lhůty projednávání
tohoto návrhu zákona ve výborech na 40 dnů
a podtrhnout tento svůj návrh tím, že
kdo ho nepodpoří, vědomě zcela zřetelně
nepodporuje vůbec, aby tato věc byla v tomto
volebním období upravena.
K argumentům, které
uvedl pan ministr Ruml. Chci zdůraznit, že již
on začal hovořit o hlavním argumentu, který
jsme zde ze strany ODS slyšeli, a sice nedodržování
ústavně vymezených pravomocí. Skutečně
bych chtěl vyzvat, aby tento zdánlivě silný
argument byl některým z těch, kteří
ho používají, zpřesněn, řekl,
co tím konkrétně myslí, který
ústavní článek, kterou ústavní
proceduru má na mysli. Protože nic takového
zde vzneseno nebylo, ani mně to nedává možnost
nějaké přesné argumentace
vyjma toho, že jsem naprosto přesvědčen,
že kdyby ten zákon tak, jak je předložen,
byl schválen, a kdokoli podal oprávněnou
formální stížnost k Ústavnímu
soudu, tak nejenom by ji ani nemohl sepsat, protože by nebylo
o čem psát, ale pokud by se mu to
přesto podařilo, myslím si, že by u
Ústavního soudu sklidil spíš posměch.
Rád bych se vyjádřil
konkrétněji, ale ani z druhé strany nebylo
řečeno nic konkrétního, proto se mi
to ani nemůže podařit. Pan ministr třeba
hovořil o tom, že smyslem parlamentní kontroly
je zjišťovat, jestli nedochází k nezákonnému
úkolování. Já bych velmi rád
slyšel, jak se taková věc dá zkontrolovat
bez těch věcí, které navrhujeme. To
prostě nejde. To je prostě chiméra, nesmysl,
nezávazná konverzace typu, když se zeptám
školáka: ztratil
jsi svačinu? On mi řekne: neztratil. To je úplně
konverzační způsob, který nemá
vůbec nic společného s kontrolou, pakliže
kontrolou myslíme získání nějakých
tvrdých údajů, které srovnáme,
a jejich srovnáním zjistíme, že některé
věci sedí tak, nebo naopak nesedí
jinak.
Bylo zde mnohokrát od pana
ministra poukazováno na rysy, údajné rysy
tohoto návrhu zákona, jako je složitost, nepřehlednost
apod. Nic takového konkrétně předloženo
nebylo. Pan ministr uvedl třeba jmenování
a odvolávání. Jmenování a odvolávání
podle tohoto zákona je tak složité nebo jednoduché,
jako je jmenování a odvolávání
všech členů komisí této sněmovny
a výborů této sněmovny, včetně
předsedů a případně dalších
náležitostí, které k tomu patří.
K tomu se ještě dostanu u kolegy Klase,
který k mé mrzutosti si pravděpodobně
neprostudoval návrh zákona bedlivě, což
se u něj jinak nestává, ale myslím,
že se v některých věcech přímo
spletl.
Dále je zde téma
prověrky spolehlivosti. Prověrka spolehlivosti se
stala dalším zaklínadlem, jak se pokusit vyběhnout
s tímto nepohodlným návrhem zákona.
Prověrky spolehlivosti se provádějí
dnes, prováděly se dříve, budou se
provádět vždycky, neboť nikdo do určitých
funkcí si nedovolí pustit někoho, o kom se
neví, jestli jeho bratr není ruský mafián
nebo příbuzný
nebo švagr nebo jestli byl dříve trestán.
To se prostě provádí nějakým
způsobem, který je v souladu s ústavou a
se zákony, a tak by se to také provádělo
do té doby, dokud by Ministerstvo vnitra nepředložilo
ten kýžený zákon, který by to
ještě lépe
upravil. Zde je vidět, že ta argumentace, že
my navrhujeme něco, co zatím není upraveno,
je bohužel, musím říci, farizejská.
Toto slovo budu muset použít několikrát.
Myslím tím to, že se obrací pořadí
jevů, pořadí procesu, logického procesu
tak, aby se prokázalo,
že to, co nutně musí být dřív,
mělo být až později, ale kdyby to bylo
později, tak by se to tvrdilo naopak.
Další prvek, o kterém
se chci zmínit, je kritika toho, že by zde existovaly
tři osoby, které by měly jakési souhrnnější
informace ze všech zpravodajských služeb, a že
to není možné. Farizejství tohoto kritického
pohledu spočívá v tom, že kdybychom
navrhli, aby to byli poslanci, tak to bude odmítnuto také.
Kdybychom navrhli, aby to byli soudci, tak to bude odmítnuto
také. Je to úplné jedno, prostě
ten důvod odmítání této věci
je jinde.
My jsme naopak při formulování
tohoto principu šli nejvstřícnějším
možným způsobem a nejdál, jak to vůbec
je možné formulovat pro účely zákona,
který je překrýván jiným zákonem
a jmenuje se O kontrole zpravodajských služeb parlamentem,
tak v tomto směru jsme šli nejdále, jak je
to možné. (Možná ne, ty další
postupy bych věděl, ale nezazněly zde, možná
je budu navrhovat sám při jednání
ve výboru.)
Další zajímavý prvek je pláč
nad tím, že někdo chce brát kompetence
vládě. Jak to s touto věcí vlastně
je? V oblasti kontroly zpravodajských služeb existují
principiálně dvě věci: kontrola vládou
a kontrola parlamentem. Když je vláda nečinná
v této své oblasti a někdo chce v té
druhé oblasti uvést
věci alespoň do určité míry
funkčnosti, je napaden, že vládě bere
to, co ona ve skutečnosti stejně vůbec nedělá.
Takže opět mi nezbývá než použít
toho slova farizejství.
Pan kolega Fejfar provedl pro mne velmi obdivuhodný eskamotérský
kousek. Řekl, že ten
zákon je děravý. A potom řekl, že
správný je způsob, jaký je v Holandsku,
kde je jedna věta. Co je ta jedna věta v Holandsku
jiného než jedna velká díra? Dobře,
prosím, možná to tam funguje na principu nějakého
zvykového práva, ale pak není
možné vyčítat děravost.
Chci tím znovu jenom dokladovat
kvalitu argumentace, proti jejíž existenci, snaze
a podobně nic nenamítám, poperme se, prosím,
říkejme si věci, ale jen mě neobyčejně
zaráží ta nekonciznost, zmatenost, protikladnost
předkládaných argumentů.
Kolega Klas se zmínil o
bezpečnostní prověrce a toto téma
jsem už trochu pojednal. Kolega Klas napadl nevhodnost toho,
že jsme se domnívali, že v tom kontrolním,
v tom vnitřním orgánu by nebyla vhodná
přítomnost poslanců. Tato věc je zdůvodněná
v důvodové zprávě, nevím tedy,
proč je na ni znovu kladen dotaz, jako kdybychom se o tom
nezmiňovali a ze samého principu našeho návrhu
vyplývá, v čem je ta snaha a vstřícnost
tomu, aby integrita služeb nebyla narušována
a v čem se domníváme, že je správná
ta přímá poslanecká účast,
protože Poslanecká sněmovna má být
vždy v určité kontrapozici vůči
exekutivě a v čem by pro její potřebu
naopak už fungoval orgán, který by však
nebyl tak zcela neexekutivní.
Kolega Klas zcela jako omyl kritizoval,
že není vyřešena volba a odvolávání
v tomto zákoně a pravděpodobně omylem
odkazoval na to, že bychom to chtěli upravit až
zvláštním zákonem. Tímto zvláštním
zákonem, jak je uvedeno v legislativním textu, který
jsme předložili, je jednací řád
této sněmovny, podle kterého
třeba teď jednáme, a musím konstatovat,
že volba a odvolávání jsou kompletně,
důkladně a detailně v tomto návrhu
vyřešeny. Jakékoli napadání této
oblasti je tedy trapným přehlédnutím,
ničím jiným. Myslím, že kdybychom
si to řekli blíže a ukázali, tak
by kolega Klas asi to tak nemohl
říkat, protože by to znamenalo tvrdit, že
v této místnosti teď sněží
nebo něco podobného.
Tématika termínů
"kontrolní činnost a kontrolní úkon".
To jsou prvky, o kterých se nedomnívám, že
to tam musí při projednávání
ve výborech zůstat, myslím, že mohu
říci, že nejsem zarytým zastáncem
toho, že to tam být musí. Ale moje mohu říci
- nejdelší zkušenost z kontrolní činnosti
v této sněmovně jako předsedy dozorčí
komise pro kontrolu operativní techniky policie mě
vede k tomu, že jsem
dospěl k názoru, že není-li definováno
něco, čemu se dá říci kontrolní
úkon, popř. trochu šířeji kontrolní
činnost, pak ve skutečnosti se nikdy nejedná
o kontrolu, ale pouze o iluze. Pokud prostě se za kontrolu
vydává jakési posezení, naplněné
volnou konverzací
s dobře míněnými otázkami a
úsměvnými odpověďmi, pak prostě
to není kontrola a nenalhávejme si to.
Tyto věci jsme v tomto
návrhu také upravili. Upravili jsme je tak, že
v jednom paragrafu se uvádí, že náležitosti
kontrolního úkonu upraví statuty. To je něco,
co musí schválit posléze sněmovna,
je to zcela běžný prvek. Přece po nás
nikdo nemůže chtít, abychom do zákona
uváděli, že kontrolní úkon musí
být zaznamenán na formuláři, který
musí mít datum, který musí mít
uvedeno, které osoby se zúčastnily
ze strany kontrolního orgánu a nebo kontrolující
strany, i ze strany služby, jaké byly kladeny otázky,
jak na ně bylo odpovězeno a na základě
jakých dokumentů byly dokladovány, aby to
někdo podepsal a aby to pak bylo založeno. To je celé.
A bohužel takovéto
praktiky se při kontrole v této oblasti zatím
nepoužívají.
Napadení problematiky,
jestli spolupracovat s kontrolním orgánem pro kontrolu
policejní operativní techniky - tomu nerozumím.
Dnešní tyto komise jsou personálně složeny
tak, že s výjimkou jedné osoby, což jsem
já, se překrývají. Už tím
je jaksi dána jasná propojenost, čili nelze
napadat tu věc z hlediska nějaké vzájemné
kontaminace apod., protože prostě to tak je, všichni
to vědí, a je to tak zcela v pořádku.
Ale za druhé - každý
přece ví, že v té technické rovině
věcí, které souvisejí s ochranou soukromí,
s ochranou přepravovaných zpráv - telekomunikace
apod. - prostě nejsou tyto metody rozlišitelné,
není moci zjistit na určitém propojení
v telefonní ústředně, jestli je provedeno
z kompetence BIS nebo z
kompetence policie. A není-li to tak, pak v tu chvíli
končí zase kontrola a všechno další
je jenom iluze. Proto je rozumné, aby přinejmenším
došlo k nějakému doteku a propojení
těchto dvou činností, aby se překonal
tento banální, životní, nicméně
technicky zcela jednoznačný prvek.
Na závěr se zmíním
o tom prohlášení kolegy Klase, které
jsem přivítal - a nemyslím to teď vůbec
ironicky -, že nikdo nemá v některé
službě příslib místa. To je právě
dobře a tím lépe, a proto pro příští
dobu je možné - nic tomu nebrání takovýto
typický prvek určité demokracie a bránění
konfliktu zájmů zanést do tohoto zákona.
Co tomu brání?
Děkuji.
Místopředseda
PSP Jan Kasal: Dále
je přihlášen kolega Fejfar. Avšak přednost
má pan ministr Ruml, prosím.
Ministr vnitra ČR Jan
Ruml: Vážená
sněmovno, z úst pana poslance Kužílka
jsme slyšeli mj. také větu, že nejsilnější
politická strana vydala jakousi generální
instrukci k tomu, aby byl vetován jejími členy
tento zákon, návrh tohoto zákona.
Pane poslanče, já
se důrazně ohrazuji proti této větě.
Já jsem ministr vlády České republiky,
já jsem ústavní činitel, já
neplním ničí instrukce, já plním
své povinnosti, které jsou mi dány ze zákona
mojí působností. Já takto nejsem zvyklý
diskutovat, to není věcná diskuse.
Vy tomu dáváte politický podtón a
velice mě tohleto uráží. To je jedna
věc.
Co se týče mé
výhrady k tomu, že tento návrh zákona
narušuje rovnováhu dělby státní
moci demokratické společnosti - samozřejmě,
že můžeme o tom diskutovat velice zevrubně,
nicméně ze zákona o zpravodajských
službách vyplývá, že vláda
řídí a kontroluje činnost zpravodajských
služeb. Tento návrh toto ne zcela respektuje, protože
si přibírá působnosti vlády
i pro působnost kontrolních orgánů
a mj. zpochybňuje také kontrolu soudní a
povyšuje parlamentní kontrolu nad kontrolní
činnost vlády i soudu.
Narušuje rovnováhu
dělby moci, protože vláda, pokud řídí
zpravodajské služby, tak určuje to, zda jejich
činnost je v souladu se zájmy České
republiky, tj. výhradně v pravomoci vlády
a Parlamentu; této sféry řízení,
efektivity práce zpravodajských služeb a kontroly,
využívání finančních prostředků
podle mého názoru prostě nemá v této
věci působnost. V této věci má
výhradní působnost vláda a nelze zavádět
paralelní instituty k institutu vlády.
Argument, že vláda
něco nedělá, to je otázka názoru.
Mám jiný názor, než pan poslanec Kužílek.
Není důvodem k tomu, aby tutéž věc,
kterou vláda nedělá, dělal Parlament.
To bychom potom mohli dojít k naprosto kuriózním
závěrům, že kdyby třeba nefungovalo
Ministerstvo vnitra (abychom zůstali u mého rezortu),
aby jeho působnost přebrala Poslanecká sněmovna.
To je argument, který je naprosto nesmyslný. Děkuji
vám.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme kolega Fejfar.
Poslanec Tomáš Fejfar: Vážený
pane místopředsedo, děkuji za slovo (pamatuji
si diskuzi o faktické poznámce ze včerejšího
dne a nebudu delší, než dvě minuty).
Musím se ohradit proti
tomu, co pan poslanec Kužílek tady řekl o tom,
že někteří poslanci hovořili
emocionálně, a přitom on používal
slova jako pláč, farizejství a další.
Hovořil o ODS jako o straně, která všemi
prostředky musí zničit tento zákon.
Připomínal jsem tady, že tři roky se
dohadujeme o této věci. Dále naznačoval,
že jsme "blbí", když hovořil
velmi emocionálně, že rádoby
argument, rádoby tohle; zlehčoval své oponenty
prostě tím, že naznačoval, že jsou
"úplně pitomí". Mohl bych tady
třeba hovořit o knížce Ondřeje
Sekory "Ferda Mravenec" a o některých
postavičkách, které jsou mi velmi milé
z této knížky, které vykonávají
práce všeho druhu, ale neudělám to.
Prosím, argumentujme čestně, a ne takovýmto
způsobem.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Slova
se ujme kolega Kužílek.
Poslanec Oldřich Kužílek:
Vážený
pane předsedající, pane ministře,
dámy a pánové, musím se ještě
přece jenom zmínit o některých věcech.
Chápu rozhořčení
pana ministra. Sám osobně jsem příznivcem
toho, aby sněmovna zažívala i ostřejší
formulace i zvýšené hlasy. Registruji, že
nejenom zde, ale i na našem výboru si pan ministr
v poslední době zvyká zvyšovat hlas
na poslance. Říkám, že mně to
nevadí. Je to v pořádku. Říkejme
si takto tyto věci, ať před tváří
veřejnosti střety a názory na politická
řešení jsou zřetelná.
Musím říci,
že to, co tvrdím, neberu zpátky. Z kuloárů
a jednání různých grémií
a podobných orgánů v této sněmovně
jsem jednoznačně dostal informaci, že v rámci
ODS je jednoznačné rozhodnutí, všemi
prostředky tento návrh zákona neumožnit,
odstranit. Viděli jsme to včera v argumentaci o
pouhém zařazení na program, což skutečně
z hlediska ducha jednacího
řádu je nesprávný postup. Se zákony
se má zamést v prvém čtení,
když s nimi chceme zamést, nikoli jaksi při
zařazování na program.
K věci, kterou uvedl pan
ministr, že bychom přebírali působnosti
vlády. Ptám, se, jaké. Co my bychom převzali?
Co by neodpovídalo? Nikdo to zde neřekl.
Celý objem toho zákona
se týká pouze a jedné věci. Získávání
informací. Bez informací není kontroly.
Pan ministr už předtím
narazil na problém soudů. Je to iluze. Je to záměrné
podsouvání nepravdy, když se tvrdí,
že schvalováním některých zpravodajských
nebo výzvědných metod soudem dochází
ke kontrole. Není to tak.
Pan ministr to ví velmi
dobře. Používání těchto
metod je dlouhý řetězec složený
z mnoha článků. Dovedl bych vyjmenovat alespoň
deset, a pouze jeden až dva z nich jsou pod kontrolou soudů.
Ostatní ne. Nakládání s materiály,
likvidace materiálů, příprava podkladů
a další věci. Tam jsou palčivá
místa, kde dochází pravděpodobně
k největším otazníkům.
Zase není pravda, a já
jsem to řekl zde úplně jasně, že
bychom, když vláda něco nedělá,
tak bychom to chtěli dělat my. Ne. Jsou zde dvě
věci: vládní kontrola, parlamentní
kontrola.
Nikdo to nemíchá,
ale farizejství je, když vládní kontrola
pokulhává (nebudu říkat, že není),
napadat, když se chce rozvinout parlamentní.
To je ten problém.
Práce všech. Ferda
Mravenec. Pane kolego, nebudu se cítit nikterak uražen,
když mě přirovnáte k nějaké
milé figurce z tohoto dílka. Děkuji.
Místopředseda
PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme kolega Ullmann.
Poslanec Josef Ullmann: Vážený
pane předsedající, vážený
pane ministře, kolegyně a kolegové, vůbec
jsem nepředpokládal, že bych k této
věci měl vystupovat. Nicméně, velmi
pozorně sleduji to, co bylo řečeno. Myslím
si, že jsem trochu víc pochopil, než tomu bylo
ještě před několika hodinami.
Nabyl jsem nezvratného
dojmu, že jsou jenom dvě možnosti. A sice, jedna
z možností je ta, že předkladatelé
nevědí co činí, a to by mi připadalo
politováníhodné. Druhá možnost
je ta, že velmi dobře vědí co činí,
a to se mi zdá být podstatně horší.
Prožíváme v tomto Parlamentu, i když na
galerii není příliš mnoho lidí,
skutečně nebezpečnou chvíli. Byl bych
velmi rád, kdyby alespoň ti nezainteresovaní
toto pochopili a z toho pohledu se najednání dívali.
Děkuji vám.
Místopředseda
PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Ullmannovi.O slovo se přihlásil pan
poslanec Klas.
Poslanec Jan Klas: Vážený
pane místopředsedo, vážené kolegyně,
vážení kolegové, budu už jenom
velice krátce reagovat, protože některé
výroky mých předřečníků
byly skutečně ostrého kalibru.
Řeknu vám pouze
dvě poznámky. Je katastrofou, když politik
ztratí soudnost. To je skutečná katastrofa,
když má klapky na očích a uších
a není schopen rozumně a v klidu posuzovat jasně
předložená fakta a oponovat jim bez emocí,
a napadat druhé prostě z nějaké hry.
Já jsem zastáncem
tvrdé kontroly zpravodajských služeb, jsem
zastáncem vstupu do živých svazků, ale
ne krkolomným způsobem, tak jak je to navrženo
kolegou Kužílkem a Šumanem. A za druhé
mně připadá velice smutné, když
politik navštíví některou zem, třeba
i velmoc, tam se zhlédne v propracovaném systému
kontroly, který tam existuje desítky, možná
i stovky let, a pak ho chce aplikovat do maličké
země v jiném geopolitickém prostoru a s jinými
možnostmi.
Děkuji vám.
Místopředseda
PSP Jan Kasal: Děkuji
panu poslanci Klasovi. Další přihlášky
do rozpravy nejsou, takže rozpravu končím a
vím, že se o slovo přihlásil navrhovatel
či zástupce páru navrhovatelů pan
poslanec Šuman.
Poslanec Vladimír Šuman: Dovolte
mi přeci jen na závěr jedna výhoda
toho zpravodaje je, že nakonec má slovo - říci
panu poslanci Klasovi, že nemám ten pocit nezodpovědnosti,
že bych se povrchně zabýval v jednotlivých
zemích zkušenostmi a snažil se je aplikovat k
nám. Je pravda, že jsem v mnoha zemích se touto
věcí zabýval,
většinou za přítomnosti dalších
poslanců, a je pravda, že některé principy
jsem se snažil při zpracovávání
tohoto návrhu využít. Ale myslím si,
že tak máme pracovat vůbec.
Nemohu nereagovat na náznak
pana poslance Ullmanna, tak jak to tady uvedl. Buď nevíme,
co činíme, když to navrhujeme, protože
to je tak nemožné, a nebo naopak jsme ti zlí,
kteří chceme zničit zpravodajské služby
rodící se demokracie a tedy víme co činíme,
a pak jsme to my, kteří máme být hnáni
na pranýř. To se mi zdá být absurdní
a myslím si, že
to tady nepředpokládá už kromě
pana poslance Ullmanna vůbec nikdo!
Ale tím skončily
emoce a já se teď pokusím být věcný.
Víte, argumenty, které tady zazněly - já
se vám divím, když tyto argumenty cítíte
tak silné, že ti, kteří jste oponovali,
jste s radostí nám to neschválili do druhého
čtení a tam nás nerozmlátili tím,
jak to máme špatně zosnované. Protože
tam by byl prostor ve výboru, tady by byl prostor na plénu.
Já vám uvedu konkrétní
příklad té absurdity. A přiznám
se vám, že tomu trochu nerozumím, protože
to tady říkali i lidé, kteří
jsou obvykle velice seriózní. Příklad:
bezpečnostní prověrky. Vy, přátelé,
kteří jste to příliš nečetli,
víte, jak jsou tam zmíněny? Na str. 8 je
bod f) odst. 2 § 4, kde se stanoví, že ten, kdo
chce být členem
- je navržen členem toho kontrolního orgánu
- musí souhlasit s kandidaturou. Součástí
projevu vůle občana přijmout kandidaturu
musí být jeho závazek poskytnout součinnost
při ověřování skutečností
uvedených v písm. d), což je spolehlivost a
občanská bezúhonnost.
A k tomu je jenom komentář v té důvodové
zprávě, protože se u těchto osob předpokládá
zvláštní bezpečnostní prověrka
- navrhujeme požadovat po uchazečích souhlas
s ní. A to je argument proti navrhovanému znění
zákona, že je tam zakotvena bezpečnostní
prověrka - v zákoně vůbec není!
Není.
Čili je zřejmé,
že tady argumentoval podle mne naprosto věcně
kolega Kužílek, zatím se to bude dělat
tak, jak se to dělá, až bude bezpečnostní
prověrka, bude se to dělat podle toho, ale zákon
je z toho hlediska v pořádku, protože zákon
nezakotvuje do svého znění žádnou
bezpečnostní prověrku. A tady se s tím
argumentuje jako s argumentem proti tomu, že ten zákon
nemůže být schválen, protože je
právně nečistý.
Já skutečně
- a to je výhrada vůči panu ministrovi -
jsem nenašel, protože už jsem to slyšel dřív,
v čem narušujeme působnost vlády. Nevím.
A hlavně, pan ministr tam kriticky zmínil to, že
podle návrhu zákona má být kontrolována
činnost zpravodajských služeb i zpravodajské
služby jako takové. To je zásadní námitka.
Ale teď se zeptám, jakým způsobem chceme
kontrolovat dodržování zákona v situaci,
kdy zákon například definuje, že příslušník
zpravodajské služby musí být takový
a takový, například nesmí být
trestán. Čili když nejdu dovnitř té
služby a zajímám se jen o
její činnost, tak nemám možnost kontrolovat,
jestli je dodržován zákon o této zpravodajské
službě.
A teď se dostávám
k těm zmiňovaným penězům. Řekněte
mi, drazí, jakým způsobem jakýkoliv
orgán této sněmovny se má rozhodnout
o tom, kolik má přidělit na zpravodajskou
službu, když nemá možnost jakkoliv posoudit,
jak jsou tam vynakládány prostředky, protože
zmíněný Nejvyšší kontrolní
úřad kontroluje co? Zda jsou tam dodržovány
předpisy, protože v tomto směru je jeho působnost.
Ale přece z hlediska toho, kolik
má ta služba dostat peněz, tam musí
být nějaká představa o způsobu
užívání nebo efektivnosti užívání
těchto finančních prostředků.
Jinak by si to mohla schválit vláda sama.
A teď bych se rád
dotkl ještě jedné věci, co se týče
toho, co zmiňoval pan poslanec Klas. Pan poslanec řekl,
představte si, že přesto, že to je proti
zájmům nebo je v zájmu České
republiky utajit určité informace, tak ten kontrolní
orgán má právo na to nedbat. Ale, dámy
a pánové, uvědomme si, že to, že
vláda řekne, že je to v rozporu s
těmito zájmy, ještě neznamená,
že to tak skutečně je. A o tom také
ta důvodová zpráva mluví. Ta tam mluví
o tom, že vláda, která je zodpovědná
za činnost těchto služeb v některých
případech - a ne tato vláda, některá
budoucí, třeba v příštím
tisíciletí, protože
zákony děláme na delší dobu -
bude mít zájem zkreslit ty výsledky, nedat
přesnou informaci a říci, že to je proti
zájmům ČR, aby je nemusela dát. Proto
to tam musí být - ale přece vycházejme
z toho, že členové kontrolních orgánů,
tak jak budou vybíráni,
budou vybíráni se zodpovědností, samozřejmě
se zodpovědností, s prověrkami atd., že
nebudou mít zájem zveřejnit nic, co by bylo
opravdu v rozporu se zájmy ČR. Ale oni velice budou
dbát na to, zda vláda - a opakuji, tady dám
za pravdu panu poslanci Klasovi,
že toto je např. model, který je opsán
z italského parlamentu. Přesně tak to tam
je. Dají to vládě, vláda k tomu řekne
své a oni mají právo se rozhodnout buď
to akceptovat, nebo neakceptovat. Dokonce předpokládám,
že rozumní členové tohoto orgánu,
a já si nedovedu
představit, proč by tam ta poslanecká sněmovna
jednou měla zvolit nerozumné, budou o tom s vládou
jednat. Složité jednání bude tak, jak
je to všude jinde při takovýchto úvahách
o takových informacích.
Zdá se mi opět,
že uvedené argumentace buď využívají
proti zákonu i to, co je v důvodové zprávě
a dělají, jako kdyby to bylo v zákonu, nebo
uvádějí vyloženě věci,
které nejsou v souladu s tím, ani se záměry
předkladatelů, ale ani s tím textem toho
zákona, že já skutečně nevím,
jak to jinak chápat,
než tak, že tomu nerozumím. Já rozumím
námitkám proti tomu, jak to má být.
Ale nerozumím tomu odporu pustit to do druhého čtení.
Na závěr mi dovolte
poznámku, která se týká pojmu kontrola.
Jeden z mých kolegů mi řekl: Víš,
to všechno, co ty tady navrhuješ, vyplývá
z tvé nedůvěry vůči těmto
službám. A já mám dojem, že to
vyplývá z něčeho jiného. Vyplývá
to z toho, co to vlastně je kontrola. Kontrola jako smysluplný
institut musí vždycky vycházet z předpokladu,
že tam, kam přichází, je něco
v nepořádku,
protože kdyby tam s tím nepřicházela,
tak by nemělo smysl vůbec tu kontrolu dělat.
Čili to je to podstatné. Samozřejmě,
že ti lidé, kteří to vykonávají,
musí být dostatečně intelektuálně
zdatní, odborně zdatní a emočně
dostatečně vybavení na to, aby zvládli
tu složitou roli dělat kontrolora a tedy předpokládat,
že každý, koho kontrolují, může
být event. i člověk ne zrovna dbalý
práva a dbalý dobrých mravů.
To je moje poslední poznámka.
Věřte, je mi to až trapné to tady říkat,
ale po prohlášení kolegy Ullmanna nemohu jinak.
Ten zákon je jistě determinován mojí
mírou - přesněji naší mírou
intelektu a naší mírou znalostí. Ale
považuji za ránu pod pás tady dávat
jakkoliv najevo, že byl motivován zlým zájmem.