Poslankyně Hana Lagová:
Pane předsedo,
pane ministře, dámy a pánové, dovolte
mi, abych vás seznámila se stanoviskem poslaneckého
klubu Levého bloku, které si nečiní
právo tady polemizovat se sdělením ministra
zdravotnictví nebo se zde dokonce předvádět
vlastními návrhy řešení, ale
vyjádřit se k tomu, nakolik zpráva pana ministra
splnila svůj účel.
Připomínám,
že tento bod jsme navrhli, a jak je vám jistě
velice dobře známo, již poněkolikáté,
protože dosavadní krátké či dlouhé
programy nebo jinak pojmenované aktivity se vždycky
nesetkávají s reálnou odezvou těch,
jichž se každodenně dotýkají. Je
tomu tak zřejmě proto, že jsou mnohdy účelovými
opatřeními bez
potřebných souvislostí a návazností,
jak uvnitř, tak i vně rezortu.
Zejména to, co zde uvedl
pan ministr (co bylo řečeno k financování),
se týká zejména vně rezortu, protože
náklady, které zdravotnictví nemůže
ovlivnit, enormně rostou; inflace a to vše ostatní
tedy způsobuje finanční situaci, ve které
se zdravotnictví nachází.
Je potřeba na rovinu, byť
na konci tohoto funkčního období, zopakovat,
že vinou předchozí a této vlády,
se do prostředí zdravotní péče
financované v minulosti ze státního rozpočtu,
narouboval model s tržními principy včetně
živelné privatizace.
Přitom se systémem
zdravotního pojištění byl tehdy všeobecný
souhlas. S prvními problémy nepřicházely
potřebné korekce od vlády. Naopak, dvě
třetiny tohoto funkčního období se
vyznačovalo snahou co nejvíce nabírat rychlost;
zrychlit tempo reformy, tempo privatizace zdravotnických
zařízení, bez dostatečné přípravy
a modelování postupných kroků.
Mnozí poslanci si činíme
průřez dané problematiky. Dovolte mi, abych
tady připomněla a citovala z odborného časopisu
z roku 1994 slova poradce ministra financí, který
k otázce ekonomické situace ve zdravotnictví
tehdy řekl na adresu privatizace (cituji):
"Je možné sledovat,
jak probíhá velkolepý a slibný proces
privatizace zdravotnických zařízení,
který nemá na světě obdobu."
Tato situace, bohužel, trvá
dodnes. Vláda jako celek je odpovědná za
to, že i přes upozorňování jednotlivých
článků systému, zdravotnické
veřejnosti včetně bezpočtu usnesení
výboru pro sociální politiku a zdravotnictví,
nebylo přistoupeno k odpovědnému řešení.
Chyběla zde politická
vůle přiznat nárůst potíží,
které už nebylo možné přehlížet,
které byly odmítány nebo přinejmenším
zlehčovány poukazováním jednou na
viníka např. zdravotní pojišťovny,
podruhé zase na rádoby věčně
nespokojené pracovníky ve zdravotnictví.
Chyběla politická
vůle provést důkladnou analýzu fungování
systému a stanovit pořadí, kdo nebo co a
jakou měrou se podílí na zásadních
potížích, které ve svém důsledku
způsobují krach financování systému.
Výsledkem jsou, vážení
kolegové, promarněné tři roky. V jejich
průběhu šlo nanejvýš o snahu do
systému vpašovávat dílčí
prvky, dílčí opatření, narychlo
a účelově připravené novely
zákonů, nebo opsaná opatření
z jiných modelů, od Ameriky až po Singapur.
Ani poslední opatření
vlády, které tady také pan ministr zmiňoval,
obsažená v jejím usnesení z 28. února
tohoto roku, dle našeho soudu nejsou ničím
jiným, než pokračováním předchozího,
až po zakonzervování dosavadních nekalostí.
Především proto, že staví na nedostatcích,
ke kterým došlo. Jak je všeobecně známo,
v nesolidním tržním prostředí
se lépe daří podvodníkům či
šarlatánům.
Pokud statistika Ministerstva
zdravotnictví uvádí, že 80% pacientů
vyjadřuje spokojenost se zdravotní péčí,
je tomu tak především díky lékařům
a zdravotnickým pracovníkům, kterým
zcela oprávněně v této době
došla trpělivost. A pokud sahají ke krajním
prostředkům, je tomu tak proto, že na rozdíl
od vlády a všech dosavadních ministrů
zdravotnictví, cíl nevidí v dokončení
reformy, v dokončení transformace,
poklusem za každou cenu.
Funguje-li dosud zdravotnictví
díky morálce poskytovatelů, pak by totéž
mělo platit i v politice.
Levý blok je pro státem
garantovanou a jím zprostředkovanou základní
zdravotní péči, kde nevymizí hodnoty
solidarity, kde si stát ponechá svoji roli při
ochraně a podpoře zdraví a při dostupnosti
zdravotní péče. Není to nic jiného,
než co vidíme i na zkušenostech jiných
zemí, které na rozdíl od nás mají
výhodnější výchozí postavení,
a přitom velmi obezřetně zvažují
reformní kroky v tak citlivé oblasti, jakou
zdravotnictví bezpochyby je.
Stručně řečeno,
to co napomohlo k současné nepříznivé
situaci je, že nebyl vyjádřen vládou
cílový stav koncepce zdravotní politiky,
k němuž by pak směřovala průběžná
opatření.
To, co zdravotnictví nyní
prožívá, a co je vydáváno za
pokusy o nápravu, jsou spíše jen příklady
regulačního zoufalství.
Je jistě možné
ocenit tady snahu pana ministra - ve své obsáhlé
zprávě rozuzlit situaci, dobrat se jednotlivých
příčin i následných opatření.
My se však domníváme,
že této sněmovně vláda stále
dluží to, co politikům přísluší,
aby v této sněmovně projednali nikoliv dílčí
opatření odborného rázu, ale směr
zdravotní politiky této vlády. Domníváme
se, že jinak se bude stále vrstvit množství
regulačních
opatření, protože něco je reformovatelné,
něco není, např. podle názoru zdravotníků
zřejmě bodový systém už reformu
těžko zvládne a bylo by z toho třeba
nalézt nějaké východisko.
Dovolujeme si sněmovně
na základě našeho stanoviska předložit
návrh usnesení tohoto znění:
Poslanecká sněmovna
Parlamentu ČR po vyslechnutí zprávy ministra
zdravotnictví o stavu v resortu zdravotnictví, příčinách
současné situace a způsobech jejího
řešení
a) konstatuje, že trvá
neuspokojivý stav zdravotnictví
b) žádá vládu,
aby do příští schůze Poslanecké
sněmovny předložila cílové řešení
koncepce zdravotní politiky a z toho vyplývající
opatření.
Připomínám,
že o tomto návrhu usnesení lze podle předložených
dvou bodů hlasovat i odděleně.
Předseda PSP Milan Uhde:
Paní poslankyně,
já vám budu vděčný, když
mi návrh usnesení v písemné podobě
odevzdáte. Zvu k řečništi paní
poslankyni Evu Fischerovou. Připraví se pan poslanec
Zdeněk Vorlíček.
Poslankyně Eva Fischerová:
Vážený
pane předsedo, vážený pane ministře,
dámy a pánové, zdravotnictví je dnes
nepochybně společenským i mediálním
problémem č. 1. Neustále se prohlubující
ekonomická nerovnováha v systému vede k výraznému
zadlužování zdravotnických zařízení,
a to jak státních, tak privátních.
Hlavní příčinou je za stávající
situace zcela nekorigovatelný růst nákladů
na léčebnou péči. Nadbytečná
síť zdravotnických zařízení,
nadměrná nabídka léčebné
péče v rozsahu i množství, nevyvážený
systém ve vztazích plátce - poskytovatel
a velkorysá léková politika, to všechno
svědčí o nezdravě
liberálním přístupu vlády i
odporu ke korekčním krokům ze strany státu,
který je - pokud se nemýlím - garantem léčebné
péče. Bohužel, tyto nepopulární
kroky se snaží ministerstvo zdravotnictví větším
dílem přesunout na pojišťovny.
Nemohu za současné
situace nevzpomenout nástupu této vlády,
kdy v prostorách parlamentu zaznělo programové
prohlášení vlády, ze kterého
si dovolím stručně citovat:
"V souladu s globální
ekonomickou transformací společnosti je třeba
zahájit a rozvíjet privatizaci zdravotnických
zařízení. Vláda vytvoří
podmínky pro rozvoj soukromých zdravotnických
zařízení tak, aby mohla vzniknout celá
síť nestátních zdravotnických
zařízení, než bude stejně jako
síť státního zdravotnictví poskytovat
zdravotní péči na základě všeobecného
zdravotního pojištění.
Vláda proto vypracuje zásady kombinovaného
systému financování zdravotní péče.
V etapě transformace zdravotnictví však zůstane
ručitelem její dostupnosti pro všechny občany."
Musím konstatovat, že
doposud tato slova větším dílem zůstala
proklamací. V červenci roku 1992 bylo přijato
vládní usnesení o projednávání
a schvalování privatizačních projektů.
Ministerstvo zdravotnictví však např. nevydalo
ani vzorový projekt, odpovědnost za kvalitu musely
převzít okresní úřady. Opět
přístup velmi
liberální, otevírající prostor
pro lidovou tvořivost a v nepřehledných podmínkách
i korupci a manipulaci s privatizačními projekty.
Nelze pominout snahu řešit
určitým způsobem úvěrovou politiku,
ale bohužel úspěch se nedostavil. Dokladem
je současný stav v oblasti odstátnění
zdravotnických zařízení, a to hlavně
lůžkových.
Prohlubující se
názorové rozpory ve vládě na způsob
transformace i řízení zdravotnictví
vedly k výměně ministra zdravotnictví.
Čas však jednoznačně ukázal,
že šlo o změnu k horšímu. Jedno však
bylo přece jen pozitivní - MUDr. Lom měl
opět možnost výrazně oživit práci
výboru pro sociální politiku, byť bohužel
na krátký čas.
Do dnešního dne před
koncem volebního období není ani ze čtvrtiny
naplněn tzv. grandiózní legislativní
plán exministra Rubáše. Nemáme, a to
jeho zásluhou, k dispozici jediný zákon,
který by vyčerpávajícím způsobem
korigoval skutečně aktuální systémy
zdravotního pojištění a soukromá
i státní zdravotnická zařízení.
Musím dodat, že téměř
čtyři roky opozice v Parlamentu, Česká
lékařská komora, odbory a všichni ti,
kteří vědí, že výhradně
tržní principy ve zdravotnictví fungovat nemohou,
upozorňovali na nutnost koncepčních postupně
na sebe navazujících kroků, nezbytných
pro funkční zdravotnictví.
Regulačně úsporné
mechanismy, které se v pořadí třetí
ministr zdravotnictví snaží s vytrvalostí
sobě vlastní realizovat, jsou z hlediska trvalejšího
efektu sporné. Některé z nich dokonce zdravotnická
zařízení s odpovědnými přístupy
k práci diskriminují. Zvýšení
plateb za státní pojištěnce
ze 65% na 80% nepokryjí více než polovinu dluhů
zdravotnických zařízení i dodavatelů.
Navíc nemají zatím zákonné
krytí a nemusí tedy vůbec přijít
včas.
Nebudou bohužel dostatečné
zdroje pro pokrytí deficitu mezd. Zmrazení plateb
od pojišťoven v r. 1996 pouze s desetiprocentním
nárůstem proti roku 1995 nepřinese kýžený
výsledek. Poškodí navíc zdravotnická
zařízení, která k hospodaření
přistupovala s odpovědností. Navíc
podle vedení Všeobecné zdravotní pojišťovny
je tuto akci velmi obtížné smluvně
zajistit.
Vláda čtyři
roky zasévala vítr a nyní sklízí
bouři. Nespokojenost pokorných zdravotníků
přešla v jednotné protestní akce, které
si žádají koncepční kroky, nejen
zvýšení mezd, a které jsou bohužel
plně oprávněné, avšak nesmíme
dopustit, aby poškodily nemocného.
Dámy a pánové,
dovolte mi ještě využít uděleného
slova a z tohoto místa požádat pana ministra
Skalického o objasnění současného
stavu privatizace lůžkových zařízení,
neboť právě tento problém při
ukvapeném řešení v sobě skrývá
velké nebezpečí další destabilizace
zdravotnictví. Je totiž obecně známé
racionální stanovisko pana ministra Skalického
k ožehavému problému 70 - 80 nemocnic okresního
nebo vyššího významu, v němž
nabádal i vládu k uvážlivému
přístupu k jejich privatizaci v současné
době. Je také obecně známo, že
se svými názory neuspěl, a to jak ve vládě,
tak na ministerstvu zdravotnictví. Marně se někteří
poslanci výboru pro sociální politiku a zdravotnictví
snažili na programu poslední schůze výboru
udržet schválený bod programu
o informaci o závažných problémech privatizace
zdravotnických zařízení, kterou měli
poskytnout příslušní ministři.
Tento bod byl na návrh předsedy výboru z
programu bohužel vypuštěn. Stejně tak
dnes o tomto bodu bylo poskytnuto velmi málo informací,
dá se říci
prakticky žádné.
Máme-li tedy dnes na programu
plenárního zasedání jako samostatný
bod současný stav v resortu zdravotnictví,
diskutujme jej, prosím, v plném rozsahu. Dámy
a pánové, děkuji za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji paní
poslankyni Fischerové. Udílím slovo panu
poslanci Zdeňku Vorlíčkovi. Připraví
se pan poslanec Josef Janeček.
Poslanec Zdeněk Vorlíček:
Vážený
pane předsedo, vážení páni ministři,
dámy a pánové. Ve své zprávě
pan ministr Stráský řekl, že naše
zdravotnictví je v takovém stavu, v jakém
ještě v historii nebylo. S tímto dvojsmyslným
vyjádřením určitě budeme všichni
souhlasit. Tady však asi shoda skončí. V několika
málo momentech vyjádření pana ministra
platí o zdravotnictví v pozitivním smyslu,
ale je mnohem více problémů
zdravotnictví, které tady určitě nikdy
nebyly. Chtěl bych proto o některých ekonomických
a politických problémech zdravotnictví mluvit.
Nesouhlasím přitom
s tím, co v poslední době říkal
pan premiér, totiž že není účelné
hledat, kdo je za stav zdravotnictví zodpovědný.
K situaci ve zdravotnictví je třeba otevřeně
a nahlas koaliční vládě připomínat,
že nese plnou vinu za zpackanou podobu transformace zdravotnictví,
kdy přehlížela varovné hlasy, kritické
připomínky a alternativní návrhy.
Předseda vlády
musí veřejně přijmout i politickou
zodpovědnost za to, že dlouhou dobu bagatelizoval
rostoucí problémy, mluvil o přehnaných
obavách a přehnaných tónech a držel
nad vodou naprosto zaslepeného stranického kolegu
ministra Rubáše. Ten dokázal ještě
v závěru
roku 1995, než byl odvolán, napsat článek
do Hospodářských novin, ve kterém
už v nadpise tvrdil, že zdravotnictví je za kritickým
bodem a že slova nespokojenců o krizi ve zdravotnictví
jsou "jen přáním těch, kteří
by si rádi ze zdravotnictví udělali trojského
koně návratu k socialismu". Rád bych
slyšel, aby se k tomu názoru vyjádřil
současný ministr zdravotnictví, který
dnes musí přicházet s návrhy typu
"Frekvence", které jsou zřetelně
opatřeními krizovými.
Je třeba opět a
nahlas říci, že ministrem a vládou dnes
navrhovaná opatření, jako např. vzpomínaná
Frekvence, neléčí příčiny
potíží, ale mají pouze zalátat
nejhorší díry ve zdravotnictví do voleb
a zamlžit příčiny a zodpovědnost
za to, co se stalo.
Jak mohl fungovat systém,
ve kterém vláda za děti a důchodce
přispívá pojistným ve výši
65% z minimální mzdy, ač právě
tyto vrstvy zdravotnických služeb z přirozených
důvodů nejvíce využívají?
Jak může fungovat zdravotnický systém
zplozený kupodivu vládou plnou ekonomů, jsou-li
v něm smíchány tak neslučitelné
složky, jako veřejná služba a tržní
principy, nere9ulované vstupy třeba cen léků,
zdravotnických potřeb a zařízení,
služeb a regulované vstupy ceny zdravotnických
výkonů? Jak může fungovat zdravotnický
systém, jestliže jednou z důležitých
složek je na hlavu
postavená privatizace? Zdravotnické odbory spočítaly,
že při 15 mld. prodejů realizovaných
vesměs na úvěr a při nejčastějších
čtyřletých splátkách ročně,
které nabyvatelé musí realizovat z dosaženého
zisku, by míra zisku ve zdravotnictví musela být
přes 10%. Jenomže
kalkulace bodového hodnocení a ceny přímo
hrazených zdravotnických výkonů jsou
založeny na 5%ní míře zisku. Takže
nabyvatelé zdravotnických zařízení
si mohou vybrat: Buď budou tonout v dluzích, nebo
provozovat činnosti na hony vzdálené původním
účelům zařízení. A mohl
bych se ptát dále: Jak může fungovat
výkonový systém, který nemá
vypracované účinné regulace. Jak může
fungovat zdravotnictví, v němž síť
zdravotnických zařízení nevychází
z potřeb garantované péče, ale může
růst zcela živelně a
týt z omezené částky vybraného
pojistného? Atd., atd.
Takže závěrem:
Všechna ta opatření typu Frekvence, mírné
navýšení hodnoty bodu, snahy o jednorázovou
dotaci ve zdravotnictví, to jsou jen snahy rozpadající
se káru zdravotnictví, kterou zatím drží
dohromady jenom fandovství zdravotníků, dotáhnout
do voleb. Nic to systémově nevyřeší
a chyby zaplatí občan, ne vláda.
Je třeba udělat
rázná opatření, která podle
mého mínění, bylo třeba udělat
už dávno. Zarazit privatizaci v dosavadním
stylu. Stanovit síť zdravotnických zařízení
garantované péče a objektivizovat potřebu
zdravotníků. Zrušit neregulovaný výběrový
bodový systém. Provést cenovou regulaci léčiv,
v jejich kategorizaci a preskribci podle léčivé
substance. Upravit systém zdravotnického pojištění.
K těmto krokům
je třeba přistoupit, podle mého mínění,
co možná nejdříve.
Nakonec se obracím na pana
předsedu Poslanecké sněmovny s žádostí,
zda by zařídil, abychom zprávu pana ministra
Stráského mohli dostat písemně. Děkuji
vám za pozornost.
Předseda PSP
Milan Uhde: Zaznamenávám
žádost pana poslance Vorlíčka a myslím,
že nebude žádný technický problém,
aby to Kancelář zabezpečila, pokud pan ministr
dá v nejbližších chvílích
svůj text k dispozici.
Pan poslanec Josef Janeček
má nyní slovo. Připraví se paní
poslankyně Eva Nováková.
Poslanec Josef Janeček:
Vážení
kolegové a kolegyně, množství materiálů
si ke stolku nesu nikoliv jako přípravu projevu,
ale jako podklad na reakci na slova, která zde pan ministr
řekl.
Pan ministr hovořil o síti
zdravotnického zařízení v tom smyslu,
že ani vláda, ani on sám, ani vlastně
stát nechce do sítě zdravotnických
zařízení zasahovat. Chtěl bych říci,
že toto tvrzení potvrzuje můj dojem, že
Ministerstvo zdravotnictví nadále postupuje způsobem,
kdy určité projevy vůbec nesouvisí
s reálnými fakty.
Já bych pana ministra rád
upozornil na jím předložený vládní
návrh zákona o podmínkách poskytování
zdravotní péče, a to na § 4 až
6. Zde se jednoznačně hovoří o tzv.
péči ve zdravotním zájmu, zde se jednoznačně
hovoří o tom, že stát, resp. okresní
úřad bude zařizovat péči ve
veřejném zájmu, a dokonce že v důsledku
obchodní soutěže vznikne smluvní povinnost.
Pane ministře, já bych byl rád, kdyby vaši
úředníci vám dávali kvalifikovanější
podklady.
Jestliže se hovoří
o tom, že ani vláda nebude kontrolovat dostupnost
zdravotní péče, chtěl bych pana ministra
upozornit na zákon, tisk 2083, kde se hovoří:
"Zdravotně pojistný plán, účetní
uzávěrku a výroční zprávu
schvaluje vláda. Při schvalování zdravotně
pojistného plánu posuzuje zejména
soustavu smluvních zdravotnických
zařízení."
Vážený pane
ministře, jenom bych vám chtěl říci,
že pokud toto vychází z vašeho ministerstva,
tak na jedné straně jsem rád, že došlo
k onomu filozofickému posunu, že konečně
uvažujeme o tom, že je nezbytné kontrolovat dostupnost
a síť zdravotnických zařízení,
ovšem bohužel i tento návrh je naprosto odtržený
od reality. Ono to totiž není technicky možné.
Vy jste už se dopracoval k číslu, že je
zde 20 tisíc právních subjektů poskytujících
zdravotní služby. Tyto subjekty
poskytují zdravotní služby v desítkách
odborností a specializací, poskytují je přibližně
pro 5 tisíc či více obcí. To znamená,
že zde vzniká takové množství kombinací,
že prostě tuto síť není možno
z úrovně vlády skutečně zodpovědně
kontrolovat. Musíme
přejít k tomu, že budou stanovena nějaká
kritéria, že se rozhodneme, jakým způsobem
tuto síť kontrolovat budeme, ale rozhodně ne
způsobem, který je v těchto vládních
návrzích obsažen.
Myslím si, že bude
vhodné tyto představy porovnávat při
projednávání zákona o síti
zdravotnických zařízení, nicméně
to kladné, co bych chtěl ocenit, je, že tyto
myšlenky ministerstvo přijalo. I když způsobem,
který je nerealizovatelný. Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde:
Slovo má paní
poslankyně Eva Nováková, připraví
se paní poslankyně Gerta Mazalová.
Poslankyně Eva Nováková:
Vážený
pane předsedo, vážený pane ministře,
jistě lze přivítat řadu změn,
které po roce 1989 ve zdravotnictví nastaly. Skutečně
i já souhlasím s vámi, že v mnoha ohledech
se zdravotní péče o občany zlepšila.
Chtěla bych však říci, že jsou
oblasti, které jsou stále opomíjeny a troufám
si říci právě o té, o které
chci hovořit, že stagnuje a dokonce se zhoršuje.
Mám na mysli totiž
problém zdravotní péče o staré
občany, a to konkrétně zabezpečení
péče o chronicky nemocné, kteří
potřebují dlouhodobou ústavní péči.
Nic na tom nemění slibný rozvoj domácí
péče. I tato domácí péče
však trpí značným nedostatkem a nesystémovostí
ve financování. Přes opakované sliby
a proklamace o transformaci akutních lůžek
v lůžka chronická
se toto nedaří a spíše opak je pravdou.
Zdravotní péče dle zákona je ponejvíce
hrazena ze zdravotního pojištění. Takto
je to i obecně vnímáno. Lůžka
v léčebnách pro dlouhodobě nemocné
a také lůžka v domovech důchodců,
která nouzově vlastně nahrazují
tato lůžka pro dlouhodobě nemocné, však
jsou ze systému zdravotního pojištění
vyňata a problém financování těchto
lůžek je stále nevyřešen a je nesystémový.
To vede k tomu, že vznikají značné nedostatky
pro tato zařízení ve financování.
A myslím si, že
je vám známo, že v poslední době
zaniká řada léčeben pro dlouhodobě
nemocné. Řada okresů vůbec tato lůžka
ani nemá.
Myslím si, že nadále
tato situace je neudržitelná a že nic na tom
nezměnila i před nedávnem slibovaná
snaha Ministerstva zdravotnictví řešit tento
problém vznikem ošetřovatelských lůžek.
Zůstalo to pouze na půl cesty, a to v nedořešení
právě financování. Stejně tak
otázka sociálních lůžek nepřinesla
v této oblasti řešení. Domnívám
se pane ministře, že právě problém
dlouhodobé ústavní péče
nesnese již nadále odkladu a že je to možná
i tím, že právě ti, kteří
tuto péči potřebují, že jejich
hlas není slyšet, protože tito lidé nejsou
schopni si stěžovat, natož aby někde demonstrovali
nebo stávkovali. A ti, kteří tuto péči
poskytují a chtějí ji
poskytovat, marně žádají o řešeni
těchto problémů. Nemyslím si, že
zabezpečení sociální ústavní
péče pro chronicky nemocné, zejména
pro staré občany, lze do nekonečna odkládat.
Doufám, že v těch
miliardách, o kterých jste tady pane ministře
hovořil, se najdou i v letošním roce prostředky,
které by tyto problémy řešily a že
zabezpečí solidní systém ústavní
zdravotní péče pro chronicky nemocné.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji paní
poslankyni Evě Novákové. Slovo má
paní poslankyně Gerta Mazalová, připraví
se pan poslanec Jaroslav Štrait.
Poslankyně Gerta Mazalová:
Vážený
pane předsedající, vážená
vládo, vážené kolegyně a kolegové.
Já si zde připadám v poněkud trapné
situaci, protože kritika, která zde byla vyslovena
a kterou bych chtěla také vyslovit, vlastně
padá na nesprávnou hlavu. Já si pana ministra
Stráského hluboce vážím a velice
bych byla nerada, kdyby vzal nějakou kritiku jako mířenou
přímo na jeho osobu, protože jeho osoba to
nebyla, která zavinila tento stav, který
ve zdravotnictví je.
Pan ministr zde hovořil
o tom, že napříště se souhlasem
Ministerstva zdravotnictví se budou dávat dotace
na drahou přístrojovou techniku, na magnetické
rezonance, různé ty počítačové
tomografy apod. Tady se nabízí otázka, proč
až nyní. Samozřejmě toto všechno
mělo být už dávno, protože my tři
roky vlastně už hovoříme o zdravotní
síti.Já musím naprosto souhlasit s tím,
co zde řekl kolega Janeček. My hovoříme
léta o regulačních mechanismech, které
všichni zatím
víme - byly téměř žádné.
Hovoří se o nadbytku nabídky zdravotnických
služeb. Já bych řekla, že toto je sporné,
protože všechna místa a všechny oblasti
mají různá specifika - někdy je nabídka
nadbytečná, jindy je zase nedostatečná.
Hovoří se o tom, že se
má provést ekonomická analýza. Aby
se provedla musí být jasný návrh,
co se má analyzovat. Podle mého názoru nemá
vláda zatím jasnou představu ani o tom, co
je to péče nedostatečná, co je to
nadbytečná a kdo vlastně rozhodne o tom,
kdy ta péče už je lukrativní.
Dnes má hlavní slovo
soustava zdravotnických pojišťoven. Zdravotní
pojišťovny odpovídají za své hospodaření
a nedeficitní financování zdravotnických
zařízení. Jak si tedy máme vysvětlit
dluhy nejen zdravotnických pojišťoven, ale i
zdravotnických zařízení. Viz příklad
dětské nemocnice, kde Všeobecná zdravotní
pojišťovna neproplatila 5 milionů korun. Odmítla
proplatit dokonce i zavádění kanil pro novorozence.
A i když na mou žádost celou záležitost
pracovníci této pojišťovny prošetřují,
částka 5 mil. byla
prakticky zabavena Všeobecnou zdravotní pojišťovnou
s tím, že po příslušné kontrole
a revizi se možná něco vrátí,
to je podle mého názoru poskytnutí úvěru
zdravotnickým zařízením pojišťovně
bez úroku.
Ve stavu, ve kterém se naše zdravotnictví nachází
v současné době,
dorubáno doslova exministrem Rubášem, dochází
doslova k činům proti lidskosti. Poté, co
některá korunovaná hlava na Ministerstvu
zdravotnictví - před působením pana
ministra Stráského jsem povinna podotknout vymyslela
28 denní pauzu mezi hospitalizací
a rehospitalizací, dochází k tomu, že
nemohou být přijmuti pacienti s onkologickými
chorobami na ozařování, které je nutné
přijímat třeba po čtyřech dnech,
dle ordinace odborného lékaře, protože
u těchto pacientů je nutná příprava
před výkonem.
A lékař tudíž má dvě možnosti
- nepřijmout a pozorovat tichý skon příslušného
pacienta - dospělého nebo dítěte -
a nebo zaplatit ze své kapsy za svou lidskost.
Nevyřešení
postavení zdravotníků, pojišťoven
a pacientů přináší další
neetická příkoří - taková
příkoří, která jsme nezažili
ani za nejhlubší totality. Babičky v lékárnách
a nejen babičky, samozřejmě i dědečkové,
abych byla spravedlivá, platí poslední stokorunou
léky, které jim v lékárně odmítají
vydat jinak než proti platbě na dlaň, čili
cash s doporučením,
aby si svůj poslední peníz vyzvedli u své
pojišťovny, která již v té době
třeba neexistuje, nebo je v krachu. Ale i kdyby byla tato
pojišťovna, žádný zákon ji
nenutí tyto účty proplatit a ona je také
neproplatí. Mimochodem úhrada 80% dluhů je
podle mého názoru
nedostatečná a tudíž se ptám,
kdo zaplatí zbývajících 20%. Pacient?
A když, tak proč?
Ústava České
republiky ve svém článku 31 říká:
"Každý má právo na ochranu zdraví.
Občané mají na základě veřejného
pojištění právo na bezplatnou zdravotní
péči a na zdravotní pomůcky za podmínek,
které stanoví zákon." Zákon,
dámy a pánové, který přijala
tato sněmovna. Zákon, který přijal
tento parlament. Zákon o povinném zdravotním
pojištění a zdravotních pojišťovnách.
A pokud ho nezměníme, tak zákon je takový,
jaký je. Otázka tedy zní, zda rozhodnutí
parlamentu Ministerstvo zdravotnictví vůbec hodlá
akceptovat. Tento parlament rozhodl například v
této sněmovně na svém zasedání
rozpočet celé České republiky mimo
jiné i v oblasti zdravotnictví. Přesně
určil, kolik finančních
prostředků bude investováno do různých
zdravotnických zařízení.
Přesto ta zdravotnická
zařízení, kterým byly schváleny
touto sněmovnou dotace v určité výši,
neobdrží nic. Jako příklad uvádím
Rehabilitační ústav Kladruby, kterému
tato sněmovna odsouhlasila řádnou dotaci
ve výši 20 mil. korun. Místo částky
obdržel Rehabilitační ústav krátký
dopis tohoto znění: "Věc: Stanovisko
k žádosti. Ministerstvo zdravotnictví obdrželo
vaši žádost ze dne 22. 2. 1996 ve věci
plánované rekonstrukce stravovacího
provozu. Vzhledem k tomu, že finanční prostředky
pro letošní rok jsou v současné době
vyčerpány, váš požadavek pouze
registrujeme. V případě příznivější
finanční situace vás budeme neprodleně
informovat."
Já si dovolím toto
samozřejmě předložit panu ministrovi,
protože nevím, zda o celé záležitosti
vůbec je informován. Když se totiž mění
představitel rezortu, tak rychle, jako se měnili
původně v tomto tak důležitém
rezortu zdravotnictví, začnou se úředníci
chovat většinou direktivně a rozhodují
sami. Proto si myslím,
že je naprosto nutné, aby v tomto rezortu zavládla
pevná ruka, aby člověk racionálně,
ekonomicky ale i odborně na výši rozhodl o
tom, že je nutné napřed dostavět rozestavěné,
opravit padající a teprve potom stavět nová
zdravotnická zařízení,
budou-li potřeba.
Vím, že úloha
pana ministra Stráského je velice těžká.
Je omezena velice krátkým časem, prakticky
nezvládnutelná. Berme to tedy jako varování
a poučení do příštích
voleb. Ministerstvo zdravotnictví se bude muset od základu
pořádně změnlt, aby začalo
konečně fungovat. Vedle finančních
prostředků musí stát pevně
etika a morálka, ovšem nejen u zdravotníků,
ale také - a to především, u úředníků
a představitelů vládní moci. Pan ministr
zde promluvil velice otevřeně a racionálně
o tom, co bude. Já
ale bych chtěla slyšet spíše o tom, co
je, jak se odstraní ty nedostatky, se kterými se
setkávají nemocní v denní praxi, kdy
se na nich vyžaduje celá úhrada za léky,
které nutně potřebují k životu
a ke své léčbě, za ošetření,
kdy se vyžadují platby
přímo za normální práci, nikoliv
na nadstandard a tak podobně.
Zákon je jasný.
Měl by být však také podepřen
jasným metodickým výkladem nebo vyhláškou,
a to je starost moci výkonné. To je jedna z věcí,
kterou Ministerstvo zdravotnictví může udělat
hned teď.
Trojnásobek mezd zdravotnických
pracovníků v dnešní době je směšný
ve srovnání s inflací. Zrovna tak bych mohla
počítat, že jsem kdysi házela do telefonu
pětadvacetník, dnes jsou to dvě koruny, pět
korun. Spočítejte si procenta, a to nejen u toho
pětadvacetníku, ale hlavně u stravy, elektřiny,
plynu apod. V počtu návštěv u lékaře
jsme v čele tabulky, také ovšem v počtu
onemocnění oběhové soustavy a jiných
chorob. Není zdravotní stav naší populace
srovnatelný s devastací našeho životního
prostředí, ovzduší
a ekologie? Není zdravotní stav u žen v České
republiky špatný také proto, že pouze
v naší republice pracuje 90% žen, zatímco
v některých zemích nevyspělé
Evropy pouze 30%, např. v Irsku?
Nechtěla bych slyšet
to, co nám bylo prezentováno bývalým
ministrem zdravotnictví, že je všechno v pořádku
a naše zdravotnictví je příkladným
obrazem toho, jak by mělo vypadat a všichni u nás
jsou spokojeni. Zdravotníci u nás stávkují
pouze proto, že je venku jaro, nikoli z protestu, protože
dotují svými platy tento
obor. Všichni víme, že je to zrovna oblast zdravotnictví
včetně necitlivě prováděné
privatizace, která se nám příliš
nepovedla. Ale všichni bychom si zcela jistě přáli
a přejeme, aby se rychle a dobře vyřešila.
Aby se tak mohlo stát, musí se jednání
účastnit
všechny zainteresované strany, odborníci, komory
zdravotníků, zástupci našich seniorů,
kterých se tato oblast hluboce dotýká, odborů
a dalších.
Zdravotnictví nelze řešit
pouze a jen tržně. Je to specifická oblast
a i když nelze pominout ekonomické prvky, protože
peníze jsou až v první řadě,
přesto vedle nich musí sídlit etika, kvalita
zdravotní péče, vysoká profesionalita.
I ta je ostatně spjata s ekonomickými prostředky.
Závěrem bych chtěla
podpořit návrh usnesení, který podala
kolegyně Hana Lagová, členka našeho
výboru pro sociální politiku a zdravotnictví.
Děkuji vám.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji paní
poslankyni Gertě Mazalové. Slovo má pan poslanec
Jaroslav Štrait, připraví se pan poslanec Luděk
Rubáš.