Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený
pane předsedo, dámy a pánové, přiznám
se, že se k vystoupení pana ministra obtížně
hovoří. Hovořil jednak v obecné rovině
a o strašně široké škále problémů.
Nelze se však nevyjádřit. Omezím se
v této etapě na pět poznámek.
První. Je dokonce nepochybné,
že zdravotnictví se stane předmětem
volební kalkulace, příčiny jsou podle
mě minimálně dvě. Jednak jsou občané
do jisté míry chaotickým vývojem znejistěni
- třeba otázka zdravotnických pojišťoven
v poslední době - a pak má člověk
zdraví přirozeně jen jedno. Dále do
politiky vstupují velmi razantně skupiny netrpělivých
zdravotnických pracovníků, např. vzpomínaný
Lékařský odborový klub, a tato skupina
kalkuluje především v tržně ekonomických
kategoriích, tedy mzdách.
Druhá poznámka.
Jedna věc je také jistá - neobejdeme se dnes
ani v budoucnu bez osvědčených principů.
Aspoň tři vzpomenu: plná garance státu
za stav zdravotnictví v duchu základních
ústavních dokumentů tohoto státu.
Dále důsledná kontrola nad výrobou,
distribucí a prodejem léků. Zatím
zákon o lécích však
zavádí trochu jinou filosofii. A třetí
věc. Ve zdravotnictví lze dnes i zítra hovořit
o trhu jen modifikovaně, v žádném případě
ne v pojetí ryzího neoliberalismu. Nelze použiji
příklad východočeský - aby
nemocnici v Krkonoších privatizoval někdo jen
proto, že je lyžař.
Třetí poznámka.
Zcela je potřeba odmítat, aby byly podporovány
takové experimenty, kdy je do systému financování
pomalu a rafinovaně vtahován pacient, zvlášť
ten, který se může bránit jen chabě,
to znamená ti nejmladší a důchodci.
Je nepochybné, že stát za své pojištěnce
platí málo. Je známo, že náhrady
zdravotní péče pro děti jsou třikrát
větší, u důchodců šestkrát
větší než pro osoby v produktivním
věku.
Poznámka čtvrtá.
Optimismus pana ministra chápu, je však ekonom a strohý
pragmatik. Škoda, že nehovořil o opětovném
nemalém výskytu TBC, pohlavních chorob atd.
V některých směrech jsme již byli dál.
Zdravotní stav populace se také tak pronikavě
nelepší. To jsou argumenty pro pana ministra Vodičku,
který hovoří o nutnosti prodloužení
odchodu do důchodu.
Není pochyb, že se v některých směrech,
třeba v Praze, zhoršila dostupnost zdravotnických
služeb, a to již bylo předmětem nejen
mé interpelace.
Poznámka pátá,
závěrečná. Klub poslanců KSČM
nesouhlasí se současným vývojem ve
zdravotnictví a bude podporovat jen ta promyšlená
systémová opatření, která neohrozí
sociální jistoty občanů. Škoda,
že se první červánky snah po nápravě
objevují až po šesti letech extenzívního,
mnohdy chaotického vývoje, a to ještě
pod tlakem samotné zdravotnické veřejnosti.
Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde:
Slovo má pan
poslanec Luděk Rubáš, připraví
se paní poslankyně Milena Kolářová.
Poslanec Luděk Rubáš:
Vážený
pane předsedo, páni ministři, dámy
a pánové, o tom, že se zdravotnictví
stane předvolebním kolbištěm, evidentně
nikdo nepochyboval, nicméně vstup hlavních
kritiků současného zdravotnického
systému a jeho chování do mimoparlamentní
opoziční strany a současně dramatická
vystoupení zástupců parlamentní opozice
nenechávají na pochybách již vůbec
nikoho.
Já si přitom nemyslím,
že by si současný stav zdravotnictví
a průběh jeho reformy nezasluhoval kritiku za to,
že řada správně myšlených
a mířených kroků nebyla uskutečněna
do důsledků, že se zastavila díky velmi
silným silovým polím a silám uvnitř
tohoto prostředí
na poloviční cestě. Každopádně
však současný stav zdravotnictví odpovídá
svými problémy skutečně spíše
problémům vyspělých zemí než
problémům země, která se po 40 let
zastavila v prostředí přídělového
zdravotnického systému.
Země OECD si kladou tři
hlavní úlohy: dosáhnout všeobecné
dostupnosti zdravotní péče a svobodné
volby lékaře. Myslím, že až na
několik málo hlasů jsou i poslanci této
sněmovny a naše veřejnost neustále chováním
zdravotnického systému usvědčováni
z toho, že dostupnost naší zdravotní péče
je více než dokonalá a že její
nabídka neustále roste a že spíš
tato nadměrná dostupnost je příčinou
určitých ekonomických problémů
a problémů efektivnosti celého systému.
Musím říci,
že dostupnost zdravotní péče byla obnovena
i v těch oborech, kde evidentně v předcházejícím
období chyběla, jako v transplantačních
výkonech, v kardiochirurgii, jako je tomu také při
péči o pacienty s chronickým ledvinovým
selháním.
Druhým takovým postulátem
reforem ve vyspělých zemích je zajištění
potřebné mikroefektivity systému. Tady máme
skutečně velké rezervy. Je to způsobeno
právě tou nadměrnou extenzí zdravotnických
zařízení a zdravotnických služeb.
Ale ani to není nic exotického,
něco co by se týkalo jen českého zdravotnictví
v 90. letech. Snaha co nejvíce léčit a udržovat
pacienta v péči lékaře je známa
už po staletí. Marcel Proust v Hledání
ztraceného času říká, že
skoro se zdá, že příroda dovede seslat
na člověka jenom nemoci krátké, ale
lékaři si přisvojují umění
je prodlužovat. A lékař, v jednu dobu
i komunista Vladislav Vančura říká:
dnešní lékařská věda si
ničeho tak necení jako vleklých nemocí.
Z historie těch lidí je zřejmé, že
nekomentovali české zdravotnictví 90. let,
ale že se dotkli bolavého místa financování
zdravotnického systému z dlouhodobého
hlediska.
Myslím přesto, že
kroky vlády k dosažení větší
efektivity, ať už šlo o snížení
počtu a větší kontrolu nad chováním
zdravotních pojišťoven, nebo některá
další opatření, zejména agregace
jednotlivých výkonů v lůžkové
péči a postupný odklon od dosavadního
bodového systému jsou kroky správným
směrem a je třeba v nich v duchu toho, co tady řekl
pan ministr, pokračovat.
Třetím velkým
problémem zemí OECD je příliš
velký koš služeb poskytovaných ze solidárního
zdravotního pojištění nebo z daní
občanů. Ve všech těchto zemích
je snaha tento koš omezit a zajistit nové individualizované
způsoby úhrady takové péče,
na kterou se plná solidarita nevztahuje. Ministerstvo zdravotnictví
se už 1. července 1994 vydalo směrem omezování
rozsahu služeb hrazeného
plně ze systému zdravotního pojištění
a díky tomu tato solidárně hrazená
péče nezahrnuje 50% léků, 35 výkonů
ve stomatologii, velký počet plastických
a kosmetických operací, umělé oplodnění,
akupunkturu, interrupce atd.
Jak víte, tato sněmovna
přijala i novelu zákonů, které zamezily
tomu hradit ze solidárního pojištění
tzv. nadstandardní péči. Podobným
směrem se ubíral i generický seznam léků
platný zhruba půl roku, který měl
podobný záměr omezit neefektivní náklady
na léky poskytované pacientům ze systému
zdravotního pojištění. Myslím
proto, že kroky, plány, záměry, programy
- těch už tady zaznělo dost. Musím říci,
že jsou navzájem velmi konformní a nejsou to
kroky ode zdi ke zdi, jak by se někdo snažil tvrdit,
ale musím říci, že za poslední
tři nebo čtyři
roky jde v podstatě o kontinuitu opatření,
která zazněla dnes v projevu pana ministra. Podle
mého názoru tento projev obsahoval i docela jasný
záměr do budoucnosti.
Přimlouvám se tedy
za to, abychom netrvali na nějakých překotných
zásadních zlomových krocích, které
by zásadně systémově změnily
tento systém, ale abychom důsledně krok za
krokem pokračovali v krocích, které již
byly naplánovány, připraveny, narýsovány
a snažili se je společnými silami dotáhnout
do konce. Z toho všeho vyplývá i můj
návrh usnesení
- vzít zprávu pana ministra na vědomí
a podpořit kroky ministerstvem v oblasti zdravotnictví
připravené.
Děkuji vám.
Předseda PSP Milan Uhde:
Děkuji panu
poslanci Luďku Rubášovi. Slovo má paní
poslankyně Milena Kolářová. Připraví
se pan poslanec Emil Jaroš.
Poslankyně Milena Kolářová:
Pane předsedo,
pane předsedající, dámy a pánové,
pokusím se být poměrně stručná.
Těžko mohu nějakým způsobem tady
lépe analyzovat stav našeho zdravotnictví,
než tomu bylo v projevu pana ministra zdravotnictví.
Domnívám se, že tam bylo vyjádřeno
všechno, nebo aspoň minimálně maximum
toho, co tady vyjádřit mohl.
Souhlasili jsme s tím,
aby tento bod tady byl projednáván. Domnívám
se, že je to v pořádku, opozice o to stála
již dlouhou dobu. Přiznám se, že jsem
očekávala, že od ní tady zazní
nějaký nápad, něco originálního.
Mám stále takový dojem protože jsem
povoláním lékařka - byla bych ráda,
kdyby tady zazněla nějaká nová myšlenka
na řešení stavu. Bohužel nezazněla.
Zazněly tady věci, které se neustále
opakují, někdy
mám pocit, že trochu nelogicky, protože panu
ministrovi bylo vyčítáno, že vlastně
nedochází k regulaci. Přitom on tady nastínil
velice přesně a konkrétně kroky, které
k regulaci vedou.
Hovořilo se tady o síti
zdravotnických zařízení, přitom
opět ve zprávě pana ministra zcela jasně
- alespoň pro mně z toho vyplývá,
že problém našeho zdravotnictví je právě
jeho extenze, jeho kvantita, a že směr, kterým
chceme jít, je směr ke kvalitě zdravotnictví.
Potom ještě od některých
levicových poslanců, teď se k nikomu neobracím
a neříkám, že cituji přesně,
zaznělo tady, že hlavním problémem našeho
zdravotnictví je snad privatizace a inflace. Říkám,
je to zjednodušené. Pokud by to tak bylo, o inflaci
jsme tady hovořili jinde a jindy a já nejsem ekonom,
ale myslím, že je
zcela jasné, jaká je naše inflace ve srovnání
s jinými postkomunistickými státy, pokud
by tedy tomu tak bylo, tak říkám "pomoz
Pán Bůh těm, dneska nespokojeným zdravotníkům,
pokud by se dostala k moci levicová vláda, která
by ve svém programu měla krásný
slib, že jim zvýší platy".
Myslím, že to je asi
všechno, co jsem tady k tomu chtěla říci.
Jenom ještě teď možná jedno obrácení
k našemu parlamentu. Myslím, že to bylo přede
dvěma dny, kdy tady paní poslankyně Mazalová
řekla při projednávání vyšších
územně samosprávných celků,
že pokud něco nechceme, vždycky říkáme,
že je třeba řešit systém.Toto jsem
tady za celou dobu v parlamentu slyšela od oponentů
politiky Ministerstva zdravotnictví, ať tam byl v
podstatě jakýkoli ministr, vlastně pokaždé.
Neříkám, že
je špatné řešit systém, je to velmi
dobře. Ale ať se tady objevil jakýkoli krok,
který by aspoň kousíčkem přispěl
k řešení tohoto systému, byli jsme to
právě my v tomto parlamentu, kteří
jsme se ho velmi často snažili různým
způsobem zamlžovat a rozmělňovat.
Vím, že odpovědnost za zdravotnictví
je na koaliční vládě a vlastně
na ODS, protože má Ministerstvo zdravotnictví.
Pan ministr se toho v žádném případě
nezříká a já říkám,
že je i na tomto parlamentu a na způsobu projednávání
některých zákonů a doufám,
že parlament alespoň teď v poslední chvíli,
protože tady ještě pár zákonů
je, paní poslankyně Fišerová se zmínila
o tom, že není jisté, jestli bude např.
přijat zákon na 80% platby za státního
pacienta - samozřejmě, že to není jisté,
ale záleží to, dámy a
pánově, také na nás. Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde:
Slovo má pan
poslanec Emil Jaroš. Připraví je pan oslanec
Miroslav Čerbák.
Poslanec Emil Jaroš: Vážený
pane předsedo, vážený pane ministře,
dámy a pánové, myslím, že mnohé
bylo řečeno jak z pohledu opozičních
poslanců, tak i z pohledu poslanců koaličních.
Nicméně mi dovolte pouze pár poznámek,
dalo by se říci, jako starému praktiku, abych
se vyjádřil z praktické činnosti lékaře.
Své povolání
vykonávám téměř 30 let. Vykonával
jsem ho za totality, to znamená za socialismu, vykonávám
ho i nyní, někdy v souběhu s poslaneckou
činností a velice dobře dovedu vnímat
určité napětí ve zdravotnické
veřejnosti, určitá kritická slova
přímo z praxe.
Musím říci
na úvod, že prakticky od 90. roku, kdy došlo
ke společenským změnám v našem
životě, se neustále mluvilo o katastrofách
a krizích ve zdravotnictví. Velice dobře
si pamatuji, že už v roce 1990 se řeklo, že
v září už nebudou finanční
prostředky a že se de facto buď z poloviny uzavřou
nemocnice, nebo se nemocnice
zavřou vůbec, nebo se nebude poskytovat zdravotní
péče. Nikdy k tomu nedošlo. Toto se téměř
pravidelně opakovalo a každým rokem nějaká
katastrofická vize visela ve vzduchu, ať byl tehdy
u kormidla Ministerstva zdravotnictví pan ministr
Bojar, nebo to byli další
ministři ze současné koalice.
Nicméně rád
bych se tady zmínil o jedné důležité
věci, a to, že jako lékař jsem nebyl
nikdy nikým a ničím omezován v poskytování
zdravotní péče v současné době,
ale byl jsem omezován v dobách minulých.
Mému velice blízkému příbuznému
byl poskytnut takový druh péče a operace,
které vzhledem k jeho věku by mu před šesti,
sedmi lety, byly odmítnuty. To říkám
zcela s velkou vážností i směrem k poukazu,
jak to tady přednášela paní poslankyně
Nováková, to znamená
jakési omezování péče starším
osobám. Není tomu tak.
Jsou vyvíjeny a vytvářeny
a rozvíjeny další obory na vědeckém
základě. Je to gerontologie, která má
pochopitelně i svá lůžková zařízení
a těmto skupinám nemocným je poskytována
nesmírně specializovaná a odborná
péče, která v minulosti též nebyla.
Kapacita našich zdravotnických
zařízení a výkonů, o čemž
se zmínil pan ministr, je poskytována v důsledku
výrazného vybavení, převybavení,
doplnění a zmodernizování. To je nesmírně
důležité. Prakticky to vypadalo, kdybych to
měl přirovnat, jako když do pouště
začne téci pramen vody, který se zpočátku
vstřebává a není téměř
znát. Odpaří se. Teprve postupně se
začíná kolem trochu zelenat. Je to vidět.
Dopady jsou tady víceméně hmatatelné.
Ve společnosti, mezi občany,
opravdu není nespokojenost s poskytováním
zdravotní péče. Není nespokojenost
s poskytováním úrovně, s poskytováním
na bázi kvalifikační, která je nesmírně
na vysoké úrovni a během těchto pěti
let jsme se skokem dostali na úroveň vyspělé
Evropy.A to je nutno říci.
Sám si vzpomínám
na jednu epizodu, když si vzpomenu na endoskopické
vybavení pracovišť u nás, když jsme
měli možnost přečíst si o moderních
endoskopických přístrojích pouze v
odborné literatuře a já jsem se setkal s
endoskopem na celnici, kde jsem ho viděl poprvé
v životě, kdy ho měl celník k tomu,
aby prohlížel nádrže u aut. My jsme ho
ještě ve zdravotnických zařízeních
tehdy neměli. Moderní flexibilní endoskopické
vyšetřovací přístroje. Tak bych
mohl pokračovat.
Plně chápeme to,
k čemu dochází ve financování
zdravotnictví a o čem tady byla řeč,
to znamená, že chyběly určité
regulační mechanismy. Tyto regulační
mechanismy se vytvářejí a já bych
řekl i trochu na obranu mého kolegy poslance Rubáše,
že už on za svého působení na ministerstvu
dal legislativní základ k tomu, abychom mohli přijímat
a projednávat ty podoby zákonů, které
v současné době projednáváme.
Poslední poznámka
k odměňování zdravotníků,
protože to je to, co rezonuje ve zdravotnických zařízeních.
Já jsem tady svého času, není tomu
tak dlouho, mluvil o určitých příkladech
platů ve FN v Hradci Králové. Nechci to znovu
rozvádět.
Musím říci
jednu věc, že jakási osobní nespokojenost
je legitimní ve všech sférách zaměstnanců,
ve všech sférách, i ve zdravotnictví
i v jednotlivých kvalifikačních stupních.
Primáři jsou nespokojeni s tím, že mají
25, 30 tisíc měsíčně. Představovali
si, že by si zasloužili platy vyšší,
dejme tomu 40, 45 tisíc. Lékaři, kteří
jsou odborně erudovaní, mají atestaci jednu
nebo druhou, by si představovali
též minimálně o 50, 70% vyšší
platy a mladí lékaři pochopitelně,
tam je to nejvýraznější.
Zdravotnictví bohužel
má určitou specifičnost od některých
jiných povolání, a to je to, že absolvent
lékařské fakulty, zdravotnické školy
není ještě plně kvalifikován
k tomu, aby tuto práci poskytoval na vysoké odborné
úrovni. Je nutno, aby se i dále vzdělával,
aby skládal ještě další zkoušky
a prošel určitou praxí. V tom je určitá
odlišnost od některých možná jiných
povolání, tady je určitá odlišnost
v tom, že lékař, pokud nesloží
atestaci z prvního stupně, pořád je
v jakési postgraduální přípravě
a pořád odměna neodpovídá tomu,
jak si představuje. V ostatních vyspělých
státech je tento způsob odměňování
běžný jev a je známá skutečnost,
že lékaři obyčejně zakládají
své budoucí
existence v pozdějším věku kolem třiceti
let, než jsou ostatní povolání. Myslím,
že i v tomto se blížíme k určitému
standardu.
Pochopitelně, že i
tady se přimlouvám za to, a věřím,
že to přinese své plody, co tady přednesl
pan ministr, to znamená i ve způsobu odměňování,
které má reálný podklad, to znamená
25% navýšení z letošního roku,
které by směřovalo do mzdových fondů.
Opakuji, má to reálný podklad. Není
třeba podporovat nereálné a mnohdy naprosto
od života odtržené požadavky nejrůznějších
odborových skupin ve zdravotnictví,
jak to mnohdy slýcháváme v poslední
době.
Plně se stavím za
to, aby s tímto projevem, který nám pan ministr
nyní přednesl, byla seznámena široká
veřejnost a hlavně zdravotnická veřejnost.
Děkuji vám.
Předseda PSP
Milan Uhde: Děkuji
panu poslanci Emilu Jarošovi. Chcete faktickou poznámku?
Dvouminutovou faktickou poznámku pro paní poslankyni
Mazalovou.
Poslankyně Gerta Mazalová:
Vážený
pane předsedo, pouze bych si dovolila reagovat na slova
paní kolegyně Kolářové, která
tady hovořila a použila slova "systém".
Já jsem tehdy řekla, paní kolegyně,
pod záminkou kouzelných slůvek "systémová
opatření", se vždy věci odsouvaly
a ty nepříjemné odkládaly. Pevně
věřím, že paní kolegyně
Kolářová nechce, aby se problematika
zdravotnictví odsunula o deset dvacet i více let.
Podotkla jsem také, že svobodná volba lékaře
není svobodná, když je podmíněna
volbou pojišťovny, podle slov "inflace" a
"systém" mě paní kolegyně
Kolářová zařadila mezi levicové
poslance. Podle vyjádření,
že by neměli dostávat podporu ti, kteří
odmítají práci, i když je jim nabízena,
patřím mezi pravicové poslance. Ztotožňuji
se s tím, že jednoduchý mozek, jednoduché
myšlení.
Předseda PSP Milan Uhde:
Paní poslankyně
Kolářová se hlásí k replice.
Poté zavolám k replice paní poslankyni
Fischerovou a pana poslance Šolera, ale prosím dvouminutové
repliky. Budu to hlídat.
Poslankyně Milena Kolářová:
K nikomu se neobracím.
Mohu ujistit, že rozhodně všechna má slova
nesměřovala k paní poslankyni Mazalové,
pouze jsem si dovolila využít jejích slov k
projevu k vyšším územně samosprávným
celkům a myslela jsem to přesně tak, na některé,
kteří tady právě kvůli systému
tvrdí a schovávají se za toto kouzelné
slůvko a nechtějí tyto problémy řešit.Já
je samozřejmě řešit chci.
Předseda PSP Milan Uhde:
Paní poslankyně
Eva Fischerová.
Poslankyně Eva Fischerová:
Pane předsedo,
dámy a pánové, má faktická
poznámka bude skutečně krátká
a směřuje k panu poslanci Jarošovi.
Nemohu se oprostit od snahy snést
ho poněkud z nebe na zem pokud se týká poměrů
v léčebné péči v oblasti gerontologie.
Zvu ho z tohoto místa k návštěvě
do léčebny dlouhodobé nemocných do
Budišova nad Budišovkou. Tato léčebna,
bohužel, není státní, má roční
režii 7 miliónů korun, od města dostává
5 a já po té
návštěvě jsem skutečně
byla tři dny téměř v šoku, když
jsem viděla, jak to v té léčebně
vypadá a jak málo můžeme udělat
pro ty občany, kteří jsou skutečně
zcela imobilní. Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde:
Pan poslanec Jiří
Šoler, dvouminutová faktická poznámka.
Poslanec Jiří
Šoler: Vážený
pane předsedo, vážení kolegové,
chtěl bych se jen obdivovat všemohoucnosti pánů
z ODS, kde je možno vykonávat s plnou zodpovědností
tak náročná povolání, jako
povolání poslance a povolání lékaře.
Jakožto momentálně nezávislý
člověk bych si to asi nedovolil. Chápu, že
z pohledu poslance ODS je pohled na péči o staré
lidi trochu jiný, protože když se dívají
na své příbuzné, tak mají jisté
výhody. Obávám se, že onen člověk,
který zemřel v Havířově poté,
kdy mu bylo odmítnuto
poskytnutí péče, protože byl klientem
té nesprávné pojišťovny, tak lidé
by to viděli asi jinak.
Obávám se také,
že z našeho zdravotnictví mizí mladé
kádry, ani ne tak z oblasti lékařů,
jako z oblasti zdravotních sester, kde skutečně
většina absolventů zdravotních škol
nastupuje někam zcela jinam, a toto se potáhne v
našem zdravotnictví delší dobu, protože
obnovu těchto lidí není možné
tak rychle nějakým způsobem nahradit. Děkuji
za pozornost.
Předseda PSP Milan Uhde:
Slovo má pan
poslanec Miroslav Čerbák, připraví
se pan poslanec Andrej Gjurič.
Poslanec Miroslav Čerbák:
Vážený
pane předsedo, nepřítomný pane ministře,
dámy a pánové, doufám, že budu
podstatně stručnější než
kolega Jaroš. Nemohu nereagovat na slova kolegy Rubáše,
vedle kterého jsem seděl v lavici ve výboru.
Musím říci, že pokud jsme někdy
blokovali jeho regulační opatření,
která pokládáme za nutná, regulaci
pokládáme za nutnou, ale blokovali jsme je ne proto,
že to byla regulační opatření,
ale že byla špatně připravena.
Pokud kolega Rubáš říká, že
cítí kontinuitu zdravotní politiky poslední
tři čtyři roky, tedy včetně
svého období, a já vidím jako závěr
této kontinuity krachující zdravotní
pojišťovny, zadlužené nemocnice, nespokojené
lékaře a ostatní zdravotníky,
občany s obavami, co budou platit a co nebudou platit,
tak se mi ta kontinuita příliš nelíbí.
A doufám, že pan ministr Stráský tuto
kontinuitu přeruší.
Tato debata pochopitelně,
jak se dalo čekat, je o penězích a o volbách.
O penězích - to je legitimní, a o volbách
konec konců také, i když bych přivítal
raději věcnou debatu.
O penězích. Peněz
ve zdravotnictví samozřejmě není dost
a nemůže být dost, ale tento stát nebo
tato společnost nemůže v současné
době dát víc. Není jich dost, poněvadž
už je prostě údělem medicíny,
že umí víc a dokáže víc
než jsou společnost a stát schopny zaplatit,
než je schopna zaplatit jakákoli společnost
a jakýkoli stát. Medicína je prostě
schopna utratit takřka neomezené prostředky.
Jen pro ilustraci, dívá
se na mě pan předseda branného a bezpečnostního
výboru, kdyby nám svěřil své
peníze na vojenské letectvo, tak my lékaři
jsme schopni to rozepsat v antibiotikách a nejsou problémy
s modernizací. To skutečně za rok jsme schopni
těch pár miliard utratit.
Takže pokud bychom chtěli
dát více na zdravotnictví, museli bychom
samozřejmě říci, na co nechceme dát.
Museli bychom říci, že, a to se obracím
tedy na levou stranu sněmovny, že chceme nižší
důchody, museli bychom říci, že nechceme
peníze na armádu, na dálnice atd. Pokud toto
říci nemůžeme
a nechceme, tak musíme vystačit s penězi,
které jsou, a tyto peníze je třeba řádně
rozdělit a je potřeba jejich utrácení
regulovat, re9ulovat, regulovat. To je to základní
slovo, které se tu opakuje opakovaně. Ale zatím
tu nezaznělo, že tato regulace
nepochybně bude bolet. Bude bolet pojišťovny,
to mi nevadí, bude bolet zdravotnická zařízení
a lékaře, to mě bolí víc, a
bude bolet i občany, poněvadž tam nepochybně
určitý dopad i na občany bude. Je spravedlivé
i v tomto předvolebním období to přiznat.
Pan ministr říkal,
že na zdravotnictví přijde zhruba 9 procent
hrubého domácího produktu, což je skutečně
procento, skoro bych řekl, neúměrně
vysoké v Evropě. Na druhou stranu to znamená
asi 300, 350 dolarů na jednoho občana, což
ve srovnání s 1500 dolary ve Francii a 3000 ve Spojených
státech je málo. Neříkám, že
stát má dát více, ale upozorňuji
na to, že za tyto peníze nelze poskytovat tu péči
na evropské úrovni, na kterou jsme zvyklí,
a bude potřeba provést regulační opatření
na všech úrovních, až po
úroveň občana.
Někdo, tuším,
že pan kolega Štrait, ale i pan kolega Vorlíček,
říkali o tom, jak je nemravné, že stát
platí za státem placené pojištěnce
neúměrně málo. Domnívám
se, že nemravné to není, že to je zcela
nesystémové, že to je špatné. Snažil
jsem se vysvětlit svému anglickému příteli,
kolik se platí za důchodce, a když jsem mu
měl vysvětlit, proč bez jakékoli logiky
65 procent a bez jakékoli logiky z pochybného institutu
minimální mzdy, o jejímž smyslu mám
své pochybnosti, tak se to vysvětluje
velice těžce. Vláda si prostě udělala
tady z tohoto paragrafu zákona určitý kohoutek,
kterým přitahuje či povoluje tok peněz
do zdravotnictví podle toho, jestli si myslí, že
to je málo nebo hodně. Domnívám se,
že systémová řešení by byla
minimálně dvě:
Buďto ať stát
neplatí za tyto lidi vůbec nic a jde to na principu
solidarity z všeobecného zdravotního pojištění,
s tím, že pochopitelně bude muset být
vyšší pojistné, ale mohou být nižší
daně. Anebo druhá systémová varianta:
Ať platí z nějaké reálné
částky, tzn.
ať platí u důchodců z průměrného
důchodu a u ostatních těchto občanů
dejme tomu z částky životního minima,
což by zatížilo pochopitelně daňovou
soustavu a umožnilo by to snížit zase zdravotní
pojistné. Čili já bych se tam přimlouval,
a mluvil jsem o tom i s
některými členy vlády, i nejvyššími,
kteří v podstatě souhlasili, že je potřeba
to řešit systémově jinak. Pokud teď
zvýšíme na 80 procent, přivítám
to jako určitý způsob, jak dočasně
překlenout tu finanční tíseň,
ale není to správně, je to špatně,
je to stejně špatně jako 65 procent nebo jako
93 procent.
To, co si myslím, že
je nezbytné udělat co nejdříve i s
vědomím, že tak úplně rychle
to nejde, jsou tři věci: Je třeba určit,
co lze zaplatit z těchto peněz, které do
zdravotnictví jdou. Je třeba vypracovat skutečně
korektní sazebník zdravotních výkonů,
který by nám řekl, kdo, za jakých
podmínek a s jakým vybavením může
co dělat a co ten výkon stojí. A potom je
třeba připravit závazné standardy
diagnostických a léčebných postupů,
které by zase řekly,
co u které nemoci je nezbytné udělat, co
pojišťovna musí zaplatit a co naopak u této
nemoci nezbytné udělat není a co pojišťovna
tudíž platit nebude.
Je to nezbytné opatření
pro ochranu pacienta, pro ochranu lékaře a pro ochranu
peněz zdravotní pojišťovny.
Potěšil mne pan ministr
svou poznámkou, že zdravotnictví nelze dělat
centrálně z Prahy. Vnímám to jako
podporu pana ministra pro zřízení vyšších
územně správních celků. (Smích.)
Na závěr snad jen
toto: Tato vláda skutečně podle mého
názoru udělala mnoho rozumného, zvláště
v oblasti ekonomické udělala spoustu rozumných
kroků. Tím víc vnímám určitý
kontrast, že v oblasti zdravotnictví neudělala
zásadně rozumného v podstatě nic za
poslední 3 roky a vnímám to, že tato
vláda problémy zdravotnictví hluboce
podcenila.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda PSP Milan Uhde:
Faktická poznámka
- pan poslanec Luděk Rubáš, poté pan
poslanec Emil Jaroš. Páni kolegové, zdůrazňuji
dvě minuty.
Poslanec Luděk Rubáš:
Je mi jasné,
proč se předřečník přihlásil
k tomu, že některá správně míněná
regulační opatření byla zablokována,
i když jsem se ve svém vyjádření
neobracel na něho. Je to možná tím,
že tato regulační opatření byla
zaměřena na určitou část zdravotnické
veřejnosti a v té době, kdy jsme spolu seděli
v lavicích a spolupracovali,
byl on místopředsedou České lékařské
komory.
Mluvil o kontinuitě kroků,
které směřovaly ke katastrofickým
scénářům, které tady vylíčil.
Já jsem mluvil o kontinuitě záměrů,
protože o kontinuitě vývoje nemá smysl
pochybovat, jenom hodnocení máme prostě odlišné.
Já se domnívám, že nejde o krizi systému
zdravotní péče a v tom hodnocení se
shoduji zcela jednoznačně s panem ministrem. Myslím
si, že jde o krizi peněženek některých
zdravotníků, a těm se daří
o svých potřebách přesvědčit
všude na světě.
Také v Americe si 60% obyvatel myslí, že by
jejich lékaři měli dostat větší
plat, než dostávají, a to je s platem českých
lékařů nesrovnatelné. Děkuji.
Předseda PSP Milan Uhde:
Slovo má pan poslanec Emil Jaroš.
Poslanec Emil Jaroš: Vážený
pane předsedo, já určitě nevyužiji
dvou minut, jen chci poděkovat paní poslankyni Fišerové
za pozvání a recipročně ji zvu na
obdobnou návštěvu, a to Gerontometabolické
kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové
a Léčebny dlouhodobě nemocných v Hradci
Králové. Jestliže
ona měla negativní zkušenost, pak tady bude
mít pozitivní zkušenost.
Předseda PSP Milan Uhde:
Pan poslanec Andrej
Gjurič je další přihlášený
do rozpravy, a to písemně, po něm požádal
o slovo pan ministr Jiří Skalický.
Poslanec Andrej Gjurič:
Pane předsedo,
pane ministře, milý zbytku sněmovny!
Pokud ještě vystupuji
a mluvím, pak je to proto, že bych spíš
než na to, co se děje dneska, velice rád zareagoval
na to, co se děje už poslední týdny,
a to z role pacienta. Jak já vnímám to, co
se poslední týdny děje.
Připadá mi totiž,
jako kdybychom se najednou probudili a s překvapením
zjišťovali, že nemůžeme zrovna tak
rychle dohnat Švýcarsko nebo Kanadu.
V dirigisticky řízeném,
centrálně omezovaném, centrálně
dotovaném hospodářství nebo medicíně
lze samozřejmě udělat cokoli, kdykoli, jakkoli.
To platí ale jenom do té doby, pokud o tom všem,
co by mohlo být a není, kromě ÚV KSČ
nikdo nic neví a pokud pacienti a lékaři
přijmou naprosto pasivní roli. To se dělalo
celých 40 let. Sanopzy, prominentní léky,
prominentní léčení.
Řeknu jednu velmi tvrdou
větu a ta není z této doby, je 10 let stará,
je od jednoho lékaře.: "Jestli je ti více
než 40, a máš něco vážného,
tak v podstatě se smiř s tím, že umřeš."
Taky jsme se s tím smiřovali, já si to pamatuji
velice dobře.
Z čeho přicházíme
a co nás limituje řekl myslím velmi přesně
pan ministr. Má-li se to dostat do normy, je třeba
to dostat do reálných mezí, do reálného
života, a tedy i do tlaku, přirozeného tlaku
a přirozeného omezování možnostmi,
kapacitami atd.
A teď už snad jenom
3 poznámky k tomu, co se v poslední době
děje.
Zatím podle mého
názoru - a víme to všichni - prostě
všechny tři zúčastněné
subjekty nebyly motivovány na to, aby šetřily:
ani pojišťovna, ani lékaři, ani pacienti.
Každý z jiného důvodu, ale je
to tak.
Za druhé je problémem,
že se snažíme nějakým způsobem
kvantifikovat něco, co kvantifikovat vlastně tak
úplně nelze. Nebudu to dále rozebírat,
jakkoli je to zajímavá věc - jakmile se cokoli,
co je převážně kvalitativní dostává
do počtu bodů a úkonů, tak je to prostě
vždycky problém.
Tady bych ale přece jenom
ještě poznamenal jednu nedávnou příhodu.
Když byla beseda lékařů
s tehdejším ministrem Rubášem a hovořilo
se o bodech, tak se tam jeden pan doktor, kterému bylo
přibližně 50, začal ohrazovat proti
tomu, že body nepamatují na všechno, touto historkou.
Přijel někam k nemocné babičce, kterou
ošetřil, ale protože tam neměl nikoho
jiného, tak ji také musel z té postele zvednout,
někam ji odnést, pak ji do té postele zase
zpátky dostával a velmi
se divil, že na tohle on nemůže vykázat
body, protože to může vykázat střední
zdravotnický pracovník, ale lékař
ne.
Tím už se dostávám
k poslední věci, a sice k tomu, kdo dnes hájí
zájmy pacientů.
Pro mne jako pacienta stačí,
když bude zdravotnická péče kvalitní
a dostupná. A kdo mi ji bude garantovat, to je mi v podstatě
jedno. Jestli ministerstvo nebo komora nebo celá vláda,
to je mi jedno.
V současné době
ale spíš cítím - a proto to říkám
- že mi to vše garantuje spíš ministerstvo,
než lékařské profesní
skupiny.
Pochybuji, že se kdokoli
z nás vzbudil právě teď po 40 letech
spánku, takže pravděpodobně tu jde o
něco jiného - buď o peníze, a pak ať
to ti, kterým o ně jde, jasně řeknou,
ta snaha je legitimní, ale nemá se halit do něčeho
jiného. Nebo o politický profit, a pak ti, kteří
to používají, ať to také jasně
řeknou.
A poslední pacientskou
úvahu. Já se teď cítím v situaci,
kterou jste možná také zažili. Řidič
tramvaje, který se dostal do sporu s jedním z cestujících,
ať odůvodněně nebo neodůvodněně,
tento cestující se mu vzepřel a řidič
zastaví mezi zastávkami a řekne "tak,
a dokud tento pán nevystoupí, tak já nepojedu
dál. A jestli nevystoupí do 5 minut, tak všichni
pojedeme do vozovny".
Co udělal tenhle řidič?
Snesl odpovědnost na ubohé cestující
v tramvaji za to, že on se nemůže dohodnout s
cestujícím. Já mám tenhle pocit. Z
lékařské veřejnosti - naštěstí
ne celé - a jejích postojů mám tenhle
pocit, že jsem držen jako rukojmí. A velmi dobře
vím, kdo mě drží. Děkuji za pozornost.