Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Generální sekretář Organizace uvědomí všechny signatáře a vlády, přistoupivší ke Úmluvě, o obdržení ratifikačních přihlašovacích a odstupovacích listin, vyrozumění v: smyslu Článku 23 a o rozhodnutích řídícího výboru ve smyslu Článku 1 a) II), 1 a) III) a 1 b). Dále jim oznámí datum, k němuž vstoupí tato Úmluva v platnost, a zašle jim texty přijatých úprav a námitek uplatněných podle Článku 18 a datum, kdy tyto úpravy vstoupí v platnost.

Při podpisu Úmluvy nebo Dodatečného protokolu byly přijaty tyto námitky:

1. Článek 6a, e) a i):

Výhrada vlád Německé Spolkové, Rakouské a Helénské republiky:

Vyhrazuje se právo zajistit zákony států, aby za škody způsobené jadernou havárií byla nadále odpovědna jiná osoba než provozovatel, pokud je tato osoba plně krytá pojištěním nebo jinou finanční zárukou získanou provozovatelem nebo ze státních fondů i pro případ neoprávněných žalob.

2. článek 6 b) a d):

Výhrada vlád Rakouské a Helénské republiky, Norského a Švédského království (viz poznámka č. 3):

Vyhrazuje se právo brát v úvahu zákony jednotlivých států, které obsahují opatření shodná s opatřeními mezinárodních dohod, uvedená v Článku 6 b) jako mezinárodní dohody ve smyslu Článku 6 b) a d).

3. Článek a):

Výhrada vlády Německé spolkové a Rakouské republiky:

Vyhrazuje se právo stanovit pro jaderné havárie, k nímž by došlo na území Německé spolkové nebo Rakouské republiky, promlčecí dobu delší než 10 let, jestliže existují opatření ke krytí odpovědnosti provozovatele; při žalobách o náhradu škody podaných po vypršení desitelé lhůty a v průběhu takto prodlouženého období.

4. Článek 9:

Výhrada Německé spolkové a Rakouské republiky:

Vyhrazuje se právo zajistit, pokud jde o jaderné havárie, k nímž by došlo na území Německé spolkové nebo Rakouské republiky, že provozovatel je odpovědný za jadernou havárií, je-li tato havárie přímým důsledkem ozbrojeného konfliktu, nepřátelských akcí, občanské války, povstání nebo výjimečně vážných přírodních katastrof.

5. Článek 19:

Výhrada vlád Německé spolkové, Rakouské a Helénské republiky:

Vyhrazuje se právo považovat ratifikaci této Úmluvy za vytvoření závazku podle mezinárodního práva uzákonit opatření o občanské odpovědnosti v oblasti jaderné energie podle opatření této Úmluvy.

Tuto Úmluvu nelze vykládat tak, jako by zbavovala Smluvní stranu, na jejímž území došlo ke škodám, způsobeným jadernou havárií vzniklou na území druhé strany, nároků na stížnost, které pro ní plynou z mezinárodního práva.

Na důkaz toho tuto Úmluvu podepsali řádně zmocnění zplnomocněnci.

Dáno v Paříži 29. června 1960 francouzsky, anglicky, německy, španělsky, italsky a nizozemsky v jediném exempláři, který zůstane uložen u generálního sekretáře Evropské organizace pro hospodářskou spolupráci (viz poznámka č. 2), který dá na vědomí ověřené kopie všem signatářům.

Poznámky sekretariátu

1. Jmenování signatářů je stejné jako v Protokolu z 16. listopadu 1982. Upozorňujeme, že Finsko se připojilo k Pařížské Úmluvě. a Dodatečnému protokolu z roku 1964 16. června 1972; podepsalo Protokol z roku 1982.

2. Evropská organizace pro hospodářskou spolupráci OECE byla přetvořena na organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD 30. září 1961 v souladu s Úmluvou a Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ze 14. prosince 1960. Kromě toho podle rozhodnuti Rady OECD [C(72)106(Final)] Evropská agentura pro atomovou energii (ENEA) byla přejmenována na Agenturu OECD pro jadernou energii.

3. S datem předložení ratifikačních listin vláda Finska podřídila svůj vstup této výhradě.

Doporučení, rozhodnutí a výklady ohledně působnosti této Úmluvy byty vytištěny v brožuře vydané Agenturou OECD pro jadernou energii v roce 1984.

Úvod

1. Výroba a použití atomové energie s sebou nese potenciální rizika značného dosahu a zvláštního charakteru. Navzdory vysoké úrovni bezpečnosti, které se v této oblasti dosáhlo, existuje možnost vzniku havárií, které mohou mít za následek značné škody.

2. Zvláštní režim povinného ručení na poli jaderné energie je nutný, protože běžné zákony nemohou zvládat specifické problémy této oblasti. Kdyby se totiž používalo běžných zákonů, odpovědnost za škody způsobené jadernou havárii by spadala na několik různých osob a poškození by nepochybně měli velké potíže se zjišťováním, která z nich je zodpovědná doopravdy. Tato osoba by pak nesla neomezenou odpovědnost a to bez možnosti plného krytí pojištěním. Prvořadým cílem tohoto zvláštního režimu je zajistit odpovídající náhradu škod způsobených osobám a majetku při jaderné havárií. Provozovatele jaderných zařízení by však neměli nést nadměrnou odpovědnost. Rovněž ti, kteří jsou s budováním nebo provozem jaderných zařízení nějak spojeni (stavební nebo dodavatelské firmy), by měli být odpovědnosti zproštěni.

3. Zvláštní režim povinného ručení by měl ve všech zemích západní vrapy spočívat pokud možno na jednotných principech. Účinky a dopad jaderné havárie se nezastaví na politických či zeměpisných hranicích a je vysoce žádoucí, aby osoby na obou stranách hranice byly chráněny stejně dobře.

4. Kromě toho případný rozsah jaderné havárie s sebou nese nutnost mezinárodní spolupráce pojišťovacích poolů jednotlivých států. Pouze účinné zmobilizování zdrojů mezinárodního pojišťovacího trhu především prostřednictvím podílového pojištění a zajištění umožňuje vytvoření dostatečné finanční záruky pro vyrovnání případných žádostí o náhradu škody. Vytvoření jednotných pravidel povinného ručení v mezinárodním měřítku je pra uskutečnění této spolupráce zcela nezbytné.

5. Problém povinného ručení spočívá v zásad na zjištění, na koho, v jaké míře a za jakých podmínek dopadá odpovědnost za škody způsobené-jadernými haváriemi. Řešení tohoto problému předpokládá vzájemné přizpůsobení partikulárních zájmů; co nejúspěšnější odškodnění obětí, omezení odpovědnosti provozovatele a sejmutí odpovědnosti ze všech ostatních osob. Nakonec je třeba připomenout, že jednotlivé státy mohou ve svých legislativách uzákonit doplňkové odškodnění prostřednictvím státních fondů ¹.

6. Přizpůsobení jednotlivých zájmů vedlo k vytvoření systému založeného na těchto zásadách:

- objektivní odpovědnost, tj. zcela nezávislá;

- výlučná odpovědnost provozovatele,

- omezení této odpovědnosti výší sumy a délkou trvání,

- povinnost provozovatele krýt svou odpovědnost pojištěním nebo jinou finanční zárukou.

Pole působení Úmluvy

7. Úmluva stanoví výjimečný režim, jehož cíl je omezen na rizika výjimečného charakteru, které se vymykají běžným zákonům a obvykle praxi. Kdykoli lze tato rizika, a to i jaderná, podřídit stávajícímu právu, je třeba je z pale působnosti úmluvy vyjmout.

Úmluva se nevztahuje na jaderné havárie, k nimž dojde na území neúčastnických státu ani na škody, utrpěné na jejich území, pokud legislativa odpovědného provozovatele nestanoví opak [Články 2 a 23 a)], ale s malou výjimkou zvláštních práv některých osob vůči provozovatelům, třebaže ti nejsou podle Úmluvy odpovědní (viz § 37). Termín území se ve smyslu Úmluvy chápe včetně teritoriálních vod ².

8. Zvláštní režim Úmluvy se vztahuje pouze na jaderné havárie v některých jaderných zařízeních nebo ve spojení s nimi při dopravě Úmluvou vyjmenovaných jaderných látek.

Jednotlivým státům se pochopitelně nikterak nebrání přijmout doplňková opatření mimo tuto Úmluvu k pokrytí následně jaderných havárií, na které se Úmluva nevztahuje, ale toto krytí musí být čerpáno z jiných fondů.

Jaderná havárie je definována jako událost nebo několik po sobě jdoucích událostí téhož původu, které způsobily škodu za předpokladu, že tato událost nebo tyto události nebo kterákoli vzniklá škoda jsou důsledkem radioaktivity nebo kombinace radioaktivity, jedovatosti, výbušnosti nebo jiné nebezpečné vlastnosti jaderného paliva, radioaktivního produktu nebo odpadu nebo důsledkem ionizujícího záření z kteréhokoli zdroje radiace uvnitř jaderného zařízení. Tak například nekontrolovaná emise záření trvající určitou dobu se považuje za jadernou havárií, pokud byla způsobena jediným z těchto jevů. I když v emisi radioaktivity došlo k přerušení. Z této definice jaderné havárie vyplývá, že došla-li vlivem radioaktivity k poškozující události i ke škodě, vzniká důvod k náhradě škody. Naopak, je-li jak událost, tak škoda konvenčního klasického typu, nevzniká nárok na náhradu škody ve smyslu této Úmluvy. Může se však vznést požadavek na náhradu škody ve smyslu této Úmluvy jestliže událost vzniklé vlivem radioaktivity způsobí osobám a majetku běžné škody nebo jestliže havárie běžného typu způsobí osobám a majetku vzniklé vlivem ionizujícího záření.

Může však dojít k situaci, že jaderná havárie a běžná událost způsobivši škodu jsou tak úzce spojeny, že lze říci, že vzniklé škody byly způsobeny spojeným působením obou. V takovém případě, kdy škoda způsobená nejadernou událostí nemůže být s jistotou oddělena od škod způsobených jadernou havárií, se vzniklé škody považují za škody způsobené jadernou havárií a lze vznést nárok na náhradu škody podle této Úmluvy podle Článku 3 b) - první věty.

Jestliže však došlo ke škodám jak v důsledku jaderné havárie, tak v důsledku emise ionizujících záření, kterou Úmluva neupravuje z toho důvodu, že pochází ze zdroje, který se v jaderném zařízení nenachází, a není tvořeno materiály, kterými se Úmluva zabývá, bylo stanoveno, že Úmluva nikterak neovlivňuje ani neomezuje odpovědnost kterékoli osoby v otázce této emise ionizujícího záření podle Článku 3 b) - druhé věty, aby se o přidělení odpovědnosti nerozhodlo předem.

9. Jaderná zařízení jsou reaktory ³, které nejsou součástí dopravního prostředku - viz § 11,

- závody na přípravu a výrobu jaderných paliv,

- závody na přepracování ozářených paliv a

- zařízení na skladování jaderných látek.

Tam, kde jsou jaderné látky uskladněny pouze během dopravy - např. na nádražním nástupišti - nepovažuji se zařízení použitá k tomuto uskladnění za jaderná zařízení podle definice této Úmluvy vzhledem ke svému přechodnému a náhodnému charakteru.

Jaderná paliva jsou štěpné materiály tj. přírodní uran ve všech formách a plutonium ve všech formách.

Jaderné látky jsou jaderná paliva (s výjimkou přírodního a ochuzeného uranu a radioaktivní produkty a odpady. Ochuzený uran je uran obsahující nižší podíl izotopu U 235 než přírodní uran.

Některé činnosti jako např. těžba, drcení a fyzikální koncentrace uranových rud nevyvíjejí vysokou úroveň radioaktivity a rizika, která z nich vplývají, se týkají spíše osob, které se jimi přímo zabývají, než široké veřejnosti. Proto tyto činnosti do rámce výjimečného režimu Úmluvy nespadají. Závody na přípravu a výrobu přírodního nebo ochuzeného uranu jsou z Úmluvy vyňaty rovněž, protože radioaktivita je zde nízká. a nemůže dosáhnout kritické hodnoty.

Podobně do rámce Úmluvy nespadají zařízení, kde se nacházejí malá množství štěpných materiálů, jako např. výzkumné laboratoře, ani urychlovače částic. Ani průmyslové činnosti využívající např. uranové soli, které přitom nemají žádný vztah k jadernému průmyslu, nejsou důvodem, aby se na dotyčný závod vztahovala působnost Úmluvy.

10. Podobně jsou z působnosti Úmluvy vyloučena rizika plynoucí z radioizotopů určených k jakémukoli použití v průmyslu, zemědělství, medicíně, vědě nebo výuce pod podmínkou, že radioizotopy jsou v konečném stádiu výroby a nenacházejí se v jaderném zařízení. Charakter těchto rizik není výjimečný a vztahuje se na ně běžné pojištění. Vzdor rychle rostoucímu používání radioizotopů v nejrůznějších oblastech, což si vyžádá závažná a trvalá opatření v ochraně zdraví, je možnost katastrofy minimální. Proto zde nevyvstává specifický problém povinného ručení a vystačí zde běžné zákony.

11. Z mnoha důvodů spadají do pole působnosti Úmluvy pouze reaktory, které nejsou součástí dopravního prostředku. Všechny reaktory, které jsou součástí dopravního prostředku a jsou používány nebo určeny k použití jako zdroj energie pro pohon nebo pro jiné účely např. k výrobě elektřiny k osvětlení dopravního prostředku, jsou z Úmluvy vyňaty podle Článku 1 a) II).⁵

12. Vzhledem k tomu, že perspektivy použití jaderné fúze zatím nejsou zcela jasné, nezdá se ani možné ani potřebné brát ji v Úmluvě v úvahu.

13. S ohledem na další vývoj a na nové činnosti, které s sebou mohou nést výjimečná rizika, se stanoví, že řídící orgán Agentury OCDE pro jadernou energii NEA. Řídící výbor pro jadernou energii může rozšířit podle působnosti Úmluvy na další jaderná zařízení podle Článku 1 a) II). Dále může do definice jaderných paliv včlenit další štěpné materiály podle Článku 1 a) III). Může také rozhodnout, že jaderná zařízení, paliva nebo materiály, která jsou v definici nyní, mohou být v důsledku malých rizik vyňaty z Úmluvy podle Článku 1 b).

Rozhodnutí Řídícího výboru o těchto otázkách se podle Statutu AEN přijímají vzájemnou dohodou členů Řídícího výboru zastupujících Smluvní strany (Článek 16).

Charakter odpovědnosti:

14. V západní Evropě existuje až na několik výjimek dlouhá legislativní a právní tradice presumpce odpovědnosti pro toho, kdo vykonává nebezpečnou činnost. S ohledem na zvláštní rizika vyplývající i činnosti, na něž se Úmluva vztahuje, a na obtíže s prokázáním nedbalosti při komplexnosti technik atomové energie, byla tato presumpce přijata u jaderné odpovědnosti. To znamená, že odpovědnost je zásadně objektivní a vyplývá z rizika ne z opomenutí nebo chyby (Články 3 a 4). To však neznamená, že samotný fakt prováděné jaderné činnosti nebo dopravování jaderných paliv, radioaktivních produktů nebo odpadů by s sebou měl nést presumpci viny; jakmile však dojde k havárii, je odpovědnost provozovatele jaderného zařízení bezpodmínečná.

Odpovědná osoba - zařízení:

15. Veškerá odpovědnost je soustředěná na jedinou osobu, totiž na provozovatele jaderného zařízení, kde k havárií došlo. Podle Úmluvy je za havárie, k nímž může v zařízení dojít, odpovědný jedině a pouze provozovatel a nikdo jiný. Úmluvy se ovšem vztahuje na povinné ručení. Provozovatel jaderného zařízení je tu definován jako osoba určená nebo uznaná kompetentním veřejným úřadem jako provozovatel tohoto zařízení [Článek 1 a) VI]. Tam, kde platí systém udělování provozovacích licencí nebo oprávnění, je provozovatel ten, kdo tuto licenci nebo oprávnění vlastní. Ve všech ostatních případech je to osoba, která má rozhodnutím kompetentního veřejného úřadu potřebné finanční krytí, aby mohla čelit případným rizikům spojeným s povinným ručením.

Proto musí kompetentní úřad jmenovat osobu odpovědnou za zkušební provoz v počátečním stádiu, kdy je reaktor předtím, než je předán příštímu provozovateli, provozován dodavatelem. Dojde-li k žalobě; pak příslušný soud považuje za provozovatele osobu jmenovanou kompetentním úřadem státu, kde se dotyčné zařízení nachází.

Soustředění veškeré odpovědnosti na provozovatele, na rozdíl od toho, co stanoví běžné zákony, bylo motivováno dvěma důvody:

1) je žádoucí předejít obtížným a zdlouhavým právním cestám stanovení, kdo je vlastně v kterém případě odpovědný;

2) nemusí se pojišťovat každý, kdo m.a se stavbou nebo provozem jaderného zařízení něco společného, a naopak se pojišťovací kapacity, které jsou k dispozici, mohou spojit v osobě provozovatele.

Smluvní strana může rozhodnout, že se několik jaderných zařízení provozovaných jedním provozovatelem může považovat za,jediné jaderné zařízení. Toto rozhodnutí se může vztahovat i na další zařízení v daném místě, kde se skladují radioaktivní materiály, ale která se ve smyslu Úmluvy za jaderná zařízení nepovažují podle Článku 1 a) II). Kromě případných výhod z pojišťovacího hlediska, by toto rozhodnutí přineslo prospěch postiženým osobám, protože by se jednalo o jediný systém náhrady škod a nemuselo by se zjišťovat, kde havárie vznikla.

16. Žádná jiná osoba kromě provozovatele nemá povinnost hradit škody způsobené jadernou havárií [Článek 6 b)], s výjimkou těchto případů:

- u škod vzniklých na samotném jaderném zařízení a na majetku v místě samém, [včetně škod na každém dalším jaderném zařízení, v témže místě) (viz § 40), (Článek 3 a) II)], za něž provozovatel podle této Úmluvy neodpovídá. Úmluva ponechává stanovení odpovědnosti fyzických osob na běžných zákonech, pokud byly škody způsobeny úmyslně (Článek 6 c) I) 1]; totéž platí u škod za něž není provozovatel odpovědný (Článek 9 viz § 48);

- dále Úmluva neovlivňuje odpovědnost osoby řádně pověřené provozem reaktoru, který je součástí dopravního prostředku, jestliže podle Úmluvy nenese odpovědnost žádný provozovatel, za škody způsobené za jaderné látky pocházející z reaktoru nebo určené pro něj [Článek 6 c) I), 2); viz také § 11].

A konečně tato zásada nenarušuje použití některých mezinárodních dohod v oblasti dopravy (viz l 35), ani principy veřejného mezinárodního práva a případně vzájemné odpovědnosti států vzájemně (Doplněk II k této Úmluvě).

17. Princip soustředění odpovědnosti na provozovatele znamená, že proti žádné jiné osobě nemůže být podána žaloba, a tedy především nemůže být podána žaloba proti osobě, která dodala služby, materiál nebo vybavení související s projektováním, stavbou, úpravou, údržbou, opravou nebo provozem jaderného zařízení.

Podle běžných zákonů by naopak postižený, v případě, že by havárií způsobila chyba v projektu nebo vada materiálu, měl právo žalovat např. dodavatele na základě tzv. odpovědnosti za výrobky.

18. Provozovatel by měl mít také právo na odvolání ve věci odškodného, které má zaplatit postiženým. Pojem,jediné odpovědnosti tudíž vylučuje jakýkoli regres ze strany provozovatele (nebo pojišťovatele nebo každé další osoby, která poskytla finanční záruku a vzala na sebe práva provozovatele) vůči dodavatelům ve věci sum, které provozovatel vyplatil jako odškodné. Jinak by se totiž dodavatel musel pojišťovat proti témuž riziku, které již kryje pojištění provozovatele, což by znamenalo nákladné zdvojování pojištění, aniž by to znamenalo pro postižené sebemenší prospěch.

19. Z tohoto pravidla však jsou dvě výjimky:

1. je-li škoda způsobena jadernou havárií důsledkem úmyslného poškození, je právo provozovatele žalovat na původce tohoto úmyslného činu výslovné zakotveno [Článek 6) f) I)]. Toto právo však může být uplatněno pouze proti fyzické osobě, která se poškození dopustila úmyslně, nikoli proti zaměstnavateli této osoby.

Zásada respondeat superior (ať odpovídá nadřízený) je vyloučená, protože by působila proti záměrům Úmluvy, podle níž provozovatelé jaderných zařízení nemohou ručit nad sumu stanovenou podle Článku 7 a to ani v případě, že poškození bylo úmyslné. Proto maximální ručení musí být kryto pojištěním nebo jinou finanční zárukou.

2. Provozovatel se může odvolat v případě, že to výslovně uvádí uzavřená smlouva a pouze ve stanoveném rozsahu [Článek 6 f, g)]. Toto právo může pochopitelně uplatnit pojišťovatelem nebo jiným finančním garantem, na kterého byla práva provozovatele převedena.

Opatření Článku 6 f) o odvolání nezahrnuje jeho právo žalovat spolupůvodce škody v případě, kdy odpovědnost nese více provozovatelů.

2. Jestliže se na vzniklou škodu vztahuje odpovědnost více provozovatelů, je tato odpovědnost společná, tzn., že proti každému z nich může být podána žaloba o náhradu celé škody. Celková výše splatné náhrady je proto rovná součtu maximálních sum splatných každým z provozovatelů. Toto pravidlo se však nevztahuje na jaderné havárie, v nichž jsou zúčastněné jaderné látky v jednom a témže dopravním prostředku nebo látky uložené během dopravy v jednom a témže jaderném zařízení; v takovém případě se celková suma náhrady škody rovná nejvyšší záruce stanovené pro jednoho z těchto provozovatelů. Ať už však dojde k jaderné havárií v jaderném zařízení, ve spojení s ním, nebo během dopravy, nemá žádný provozovatel povinnost zaplatit víc než kolik činí maximální suma stanovena pro něj (Článek 7, Článek 5 d)]. Právo vzájemného odvolání mezi jednotlivými provozovateli o náhradách škod třetím stranám upravují běžné zákony o společné odpovědnosti osob.

21. V případě, že jadernou havárií způsobí jaderné palivo, radioaktivní produkty nebo odpady, které byl odcizeny, ztraceny, shozeny přes palubu nebo někde odloženy, odpovědnost nese provozovatel zařízení pokud těsně před havárií přišly nebo provozovatel, kterému byly určeny a který za ně podle Úmluvy převzal odpovědnost [(Článek 3 a) a 4].

Odpovědná osoba - doprava

22. Dojde-li k jaderné havárií během dopravy jaderných látek, může nést odpovědnost pouze dopravovatel nebo provozovatel jaderného za.řízení, kam směřovaly. Volba odpovědné osoby nijak neovlivňuje dohody, které mohla odpovědná osoba uzavřít, a naopak tyto dohody nemohou nikterak mít účinek, vůči třetím osobám.

Zdálo by se logické, aby odpovědnost během dopravy spočívala na dopravovateli; běžné zákony to také tak upravují. Ale v případě jaderných látek jsou na místě zvláštní úvahy. Dopravovatel obvykle není s to ověřit, jaká opatření zasílající osoba zachovávala při balení a zajišťování těsnosti kontejnerů.

Dále, pokud by měl odpovědnost nést dopravovatel, musel by se pojistit na poměrně značnou částku a v důsledku toho provozovateli zvýšit cenu přepravy.

Dopravní pojištění obvykle kryje pouze hodnotu přepravovaného zboží, tj. jeho ztrátu nebo zničení, a nevztahuje se na škody, které toto zboží způsobí třetím osobám.

23. Spočine-li odpovědnost na provozovateli, musí se přesně stanovit na kterém:

- na tom, který jaderné látky posílá,

- nebo na tom, kterému jsou určeny.

V zásadě odpovědnost spočívá na provozovateli, který jaderné látky poslal, protože on odpovídá za balení a uložení do kontejnerů podle bezpečnostních a zdravotních předpisů pro dopravu [Článek 4 a)].

24. Odpovědnost odesílatele končí, jakmile na sebe provozovatel druhého jaderného zařízení vezme písemnou smlouvou [Článek 4 a) I) a b) I)]; ale jestliže to však ve smlouvě není výslovně uvedeno, končí odpovědnost odesílatele jakmile druhý provozovatel jaderné látky převezme [Článek 4 a) II) a b) II)].

Končí rovněž tehdy, převezme-li je osoba řádné pověřená provozováním reaktoru, který je součástí dopravního prostředku, jsou-li jaderné látky určeny pro tento reaktor [Článek 4 a) III)].

Proto z hlediska poškozeného je na odesílateli, aby padal důkaz, že provozovatel druhého zařízení na sebe smluvně převzal odpovědnost nebo že provozovatel nebo osoba provozující reaktor, který je součástí dopravního prostředku, jaderné látky převzal. Přesný okamžik převzetí v případě sporu stanoví kompetentní soud v § 32. Podobně v případě, že látky byly poslány provozovateli osobou provozující reaktor, který je součástí dopravního prostředku, počíná odpovědnost tohoto provozovatele, jemuž byly určeny, jakmile tyto látky převezme [Článek 4 b), III)].

25. Úmluva nemůže přenést odpovědnost na osoby, které nespadají do jurisdikce Smluvních stran. Je-li místo určení látek na území neúčastnického státu, je zasílající provozovatel odpovědný až do chvíle, kdy se látky vyloží z dopravního prostředku, který je na území dotyčného neúčastnického státu dovezl [Článek 4 a) IV)], s výjimkou podmínek popsaných v 27 a 28.

26. V opačném případě, jsou-li jaderné látky dopravovány z území neúčastnického státu na území Smluvní strany, tj. jestliže se odesílatel nenachází na území strany, je z hlediska postižených nezbytné, aby na území Smluvní strany byl někdo pověřený odpovědností. V takovém případě tudíž odpovědnost připadá provozovateli, jemuž byly tyto látky s jeho písemným souhlasem určeny, a to od chvíle, kdy byly naloženy na dopravní prostředek, jímž mají opustit místo neúčastnického státu [Článek 4b) IV)], opět s výjimkou ustanovení § 27 a 28.

27. V případech, na které se vztahují § 25 a 26 je zjevně odpovědnost provozovatele daleko více omezená než v opatřeních Článku 4 a) a b). Jak už bylo řečeno (§ 7), provozovatel nenese podle Úmluvy odpovědnost, pokud legislativa účastnického státu, na jehož území se nachází jeho zařízení, nestanoví jinak, a to ani za jaderné havárie na území neúčastnických států, ani za škody utrpěné na tomto území, i když by některé osoby vůči němu mohly svá práva prosazovat (§ 37).

28. Takže v případě uvedeném v § 25 odpovědnost odesílajícího provozovatele končí ve chvíli vstupu na území neúčastnické země (včetně teritoriálních vod). Na tomto území bude odpovědný jen potud, pokud legislativa státu využila možnosti obsažené v Článku 2 o teritoriálním rozšíření podle působnosti.

Rovněž v případě předpokládaném v § 26 je provozovatel, jemuž jsou látky určeny, odpovědný teprve od chvíle, kdy jaderné látky opustí území neúčastnického státu (včetně teritoriálních vod). Na tomto území bude nést odpovědnost jen za téhož předpokladu místního rozšíření pole působnosti prostřednictvím legislativy státu.

29. Navíc vzhledem k tomu, že jaderné látky mohou být dočasně uloženy během dopravy, je nutné stanovit jasné pravidlo, který provozovatel bude nést odpovědnost, když k tomuto uskladnění dojde v jaderném zařízení. Třebaže zařízení, kde se jaderné látky uskladňují pouze během dopravy, jsou normálně vyňaty z definice jaderného zařízení (viz § 9), může se toto zařízení za jaderné zařízení pokládat ve smyslu Článku 1 a) II). Provozovatel jaderného zařízení vak nebude odpovědný za havárií, na níž se zúčastní pouze jaderné látky uskladněné v jeho zařízení náhodně během dopravy, kdy je odpovědný jiný provozovatel nebo jiná osoba [(Článek 4, Článek 5 b)].

30. Všeobecná zásada výlučné odpovědnosti provozovatele má jednu výjimku. Smluvní strana může zákonným opatřením stanovit, že při plnění podmínek Článku 10 a) o finanční záruce, může být místo provozovatele jaderného zřízení na území této Smluvní strany nést odpovědnost dopravce. O této náhradě může rozhodnout kompetentní veřejný úřad při splnění podmínek stanovených zákonem. K tomuto rozhodnutí může dojít jedině na žádost dopravce a se souhlasem provozovatele jaderného zařízení na území dotyčné mluvní strany. Jakmile k rozhodnutí dojde, je podle Úmluvy místo provozovatele odpovědný dopravce a v případě jaderných havárií, k nímž dojde během dopravy jaderných látek, se považuje za provozovatele jaderného zařízení na území Smluvní strany, jejíž legislativa umožňuje tuto záměnu [Článek 4 d)].

V případě, že na sebe v dopravě jaderných látek poslaných několika provozovateli nebo určených několika provozovatelům převezme odpovědnost dopravce, považuje se za zástupce jednoho každého z těchto provozovatelů a předpisy, které se vztahují na případy, kdy je odpovědno více provozovatelů, se uplatňují, jakoby nedošlo k záměně.

31. K usnadnění dopravy jaderných látek, zvláště pak tranzitu přes několik zemí, se stanoví, že pro každou dopravu musí provozovatel odpovědný podle Úmluvy předat dopravci certifikát vyhotovený pojišťovatelem; garantem ve smyslu Článku 10 nebo jeho jménem. Tato povinnost se platí jen v mezinárodní dopravě; protože každá Smluvní strana má možnost zrušit ji pro dopravu, která probíhá pouze na jejím vlastním území. V certifikátu musí být jméno a adresa odpovědného provozovatele a podrobnosti finanční záruky. Proti těmto údajům nemůže posléze protestovat ani osoba, která dokument vystavila, ani osoba, pro kterou byl vystaven. Dále musí dokument vyjmenovat dotyčné jaderné látky, popisovat itinerář, na který se záruka vztahuje, a obsahovat prohlášení kompetentního úřadu, že uvedená osoba je provozovatelem ve smyslu Úmluvy [Článek 4 c)]⁶.

32. Smluvní strana může v případě dopravy jaderných látek z ciziny do zařízení na svém území žádat, aby provozovatel zařízení převzal tyto látky při vstupu na toto území nebo dokonce dříve. Rovněž v případě, kdy jaderné látky dopravuje do za.hraničí provozovatel jaderného zařízení na území Smluvní strany, může tato Smluvní strana žádat, aby tyto látky zůstaly v odpovědnosti provozovatelů jaderných zařízení na území této Smluvní strany [Článek e)].

33. Vlastnictví certifikátu nezakládá pro dopravce vstoupit na území Smluvní strany. Smluvní strana navíc může podřídit tranzit jaderných látek svým územím podmínce, že se zvýší maximální ručení zahraničního provozovatele, domnívá-li se, že nebezpečí, které s sebou nese tento tranzit, není dostatečně původní sumou pokryto. Tato zvýšení ale platí pouze, dojde-li k havárii na území této tranzitní země. Takto zvýšená suma však nesmí překročit maximální výši ručení provozovatelů jaderných zařízení na jejím území [Článek 7 e)].

Uznává se však, že mezinárodní právo přiznává právo vplout v případě bezprostředního ohrožení do přístavů jednotlivých států nebo vplouvat teritoriálními vodami a že na základě dohody nebo podle mezinárodního práva je možný přelet území jednotlivých států nebo přistání na tomto území [Článek 7 e)].

34. Jsou-li jaderné látky odeslány několika provozovateli, což může být běžný případ, ručí tito provozovatelé společně nejvyšší částkou stanovenou pro jednoho z nich (Článek 7). Jak už bylo zdůrazněno (viz § 20). Částky se v případě havárie vzniklé během dopravy nekumulují, jsou-li jaderné látky v jednom jediném dopravním prostředku nebo jsou během dopravy uloženy v jednom jediném zařízení.

35. Považovalo se za správné předejít jakémukoliv střetu zájmů s mezinárodními dohodami v oblasti dopravy, které k datu přijetí Úmluvy (29. července 1960) platí, čekají na podpis, ratifikaci nebo přijetí, zvláště pokud jsou účastníky těchto dohod neevropské země.

Mezinárodními dohodami v oblasti dopravy se míní mezinárodní dohody upravující povinné ručení za škody způsobené dopravním prostředkem, mezinárodní dohody o, kolizích dopravních prostředků a o konosamentech (nákladní nebo náložní listy). Aby se předešlo i sebemenšímu střetu, stanoví se, že Úmluva nemá vliv na uplatňování těchto dohod [Článek 6 b)].

36. Proto každá osoba, která utrpěla v důsledku jaderné havárie vzniklé při doprav nějaké škody, má právo dvojí žaloby:

- jednak proti provozovateli nesoucímu odpovědnost ve smyslu Úmluvy,

- jednak proti dopravci ve smyslu mezinárodních dohod o dopravě.

Je-li odpovědný provozovatel zároveň i dopravcem, např. dopravuje-li jaderné látky dopravním prostředkem, který mu náleží, mohou být obě žaloby vedeny jen proti jedné osobě. V takovém případě nemůže využít opatření mezinárodních dohod o dopravě ke snížení nebo pozměnění své odpovědnosti vyplývající z této Úmluvě.

37. Každá osoba odpovědná podle nějaké mezinárodní dohody nebo podle legislativy neúčastnického státu získává na základě přenesení zpráv práva toho, koho na základě Úmluva odškodnila [Článek 6 d)]. Dojde-li k jadrné havárií na území neúčastnického státu nebo na tomto území dojde ke škodám. Každá osoba, která má hlavní místo své činnosti na území účastnického státu nebo osoba jí podřízená získá právo, které by byla odškodnila podle této Úmluvy nebýt Článku 2 [Článek 6 e)]. Toto opatření, které otevírá práva proti provozovateli za okolnosti, kdy podle Úmluvy není odpovědný vůči poškozeným osobám, tj. v neúčastnických státech, je jedinou odchylkou z všeobecného principu Článku 2. Tato práva, ani výše uvedené přenesení práv, však nemohou být uplatňována proti provozovateli jen pokud nemá provozovatel právo odvolat se proti ní [Článek 6 g)].

Předpisy o škodách způsobených zároveň jadernou i nejadernou havárií nebo společně jadernou havárií a emisí ionizujícího záření, na kterou se Úmluva nevztahuje (viz § 8), platí rovněž pro jaderné havárie vzniklé během dopravy.

Všechny předpisy o dopravě se týkají veškerých dopravních prostředků.